Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvíli jsem se zaposlouchal do toho, co Darkie říkala, a zkontroloval jsem stav oblohy. Bylo zataženo, ale i tak jsem vytušil zapadající slunce. To už je zase tolik? Čas mi teče pod packama. Vůbec tu Gallireu nestíhám ničit, pomyslel jsem si pobaveně. Aspoň nám to s Darkie utíkalo. To bylo fjan. Bylo super se nachvíli s nikym nehašteřit. Darkie nebyla ani hloupá, ani otravná, ani mrcha, ani nebezpečná, jako většina mejch kamarádíčků. Vlastně to pro mě byla... nečekaná úleva. Cejtil jsem se s ní uvolněně a zároveň jsem nešílel samotou... po dlouhý době. Má štěstí. Buď milej. Vzpomněl jsem si na Jennu, která se mě ptala, komu bych tady na Gallirei scházel, kdybych zdechnul.
"Magii země," zopakoval jsem tupě, jako kdybych tomu rozuměl. Přitom jsem vůbec neměl šajn, co to umí. "Tak to jo." Proč jsou moje oči žlutý? Umim něco, o čem nevim? Když se mě potom vlčice zeptala na mojí vlastní magii, na chvíli ve mně hrklo. "Já nemám...," začal jsem, protože jsm byl poslední dobou zvyklej magie tajit. Potom mi ale došlo, že tady je to jedno. Byl jsem v lese. V bezpečí. Zavrtěl jsem hlavou. "Oheň," opravil jsem se nakonec, jako by nic. O elektřině jsem se ani nezniňoval. Nebylo proč.
"To jseš dobrá. Já toho využíval do dospělosti," mlasknul jsem a vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem si moh šikanovat ostatní jak jsem chtěl. "Nezasloužil jsem si nic, co mám. Snažílci jako ty maj můj obdiv," usmál jsem se na ní spíš abych jí znervóznil, než abych jí upřímně pochválil. Tak roztomilou náladu jsem zase neměl. "Jsem delta a ani nevim proč. Bůh ví, jestli mě otec nevyhodí, až mě uvidí. Ještě, že jseš teď moje kámoška ty," mrknul jsem na ní, teď už upřímně pobaveně. Bylo mi to vlastně fuk. Dokud nebylo opravdu zle, bylo mi fuk všechno.
"Beta pár... a jejich vlčata... to je i Marion?" optal jsem se. To je. Tus zachránil. Nedělej blbýho, měkoušku. Marion. Dcera Wolfganie. Ta mi ani nepoděkovala! Chvilkově jsem se zamračil. Asi tak k beta páru. "Miluju vlčata," nestoudně jsem zalhal. Skoro jsem se u toho poblil. Jenom jsem doufal, že si toho Darkie nevšimla. Dělalo mi úplně problém to vyslovit.
"Ty máš parnerku?" otočil jsem se na ní s podivem. "Hustý. O tom jsem nikdy neslyšel. To je docela sexy," vyhrknul jsem, než jsem si to stačil rozmyslet. "Maple... Maple... já nevim, možná jsem jenom zapomněl." Zase jsem neměl tušení, o koho jde. Ale nevylučoval jsem, že už jsme se třeba nepotkali.

Jak jsem tak stál naproti vlčici, ještě jednou jsem si jí začal prohlížet pořádně... odshora dolu. Byla docela zajímavá. Na krku měla nějakou kouzelnou růži, nebo něco takovýho, ale já už jsem se v těhlech končinách fakt už nedivil snad ničemu. Teda kromě toho, že dokázala vystopovat Morfeuse, aniž by zvedla hlavu. Něco takovýho by se mi taky hodilo. Moh bych s tim ostatní děsit a tak.
"Co že to máš za magii?" optal jsem se nechápavě. Já znal asi jenom dvě magie a byly to ty, který jsem měl já. Ostatní jsem možná viděl v praxi, ale neuměl jsem je pojmenovat. "To je stejně exoťárna. Nechtěl bych mít partnerku s takovou magií. Nedalo by se před ní zdrhnout," uchechtnul jsem se, i když to vlastně až tak vtipný nebylo. Nedivil bych se, kdyby to nepřišlo vtipný ani vlčici.
"Aha..." pronesl jsem váhavě, když mi Darkie oznámila, že Morfova partnerka už nežije, a že je v podobě sochy v našem úkrytu. "To jsem si ani nevšimnul," snažil jsem se trošku odbočit od tématu, což mi ale stejně nevyšlo, protože mi vlčice oznámila, že je dcerou Morfeuse. Takže ta socha je... její máma? Nebo jak? Nebudu se na to ptát. Nejsem dement. Určitě je to její máma. Těknul jsem očima po svojí společnici. Snad nemá magii myšlenek. Odkašlal jsem si a opětoval jsem jí úsměv. "To je super, bejt dcera alfy, ne? Já jsem byl taky alfasynáček," zazubil jsem se škodolibě. "Jsem ze smečky daleko jižně odtud. Nic moc zajímavýho," pokrčil jsem rameny. O svojí kriminální minulosti a přítomnosti jsem jí zrovna vykládat nemusel. "No a co, Darkie? Znáš nějaký gallirejský drby? Nebo smečkový? S kym se tu tak kamarádíš? Máš partnera?" začal jsem z ní tahat moudra. Vždycky jsem byl děsně hladovej po informacích.

Poslednou dobou som si na tomto mieste prišel, ako keby čas vobec nieutiekal. Alebo ako keby utiekal pospiatku. Alebo ako keby utiekal až príliš rýchlo. Už ani neviem. Poslednou dobou taky neexistovala žiadna časova rovina alebo realita, ve ktoré by so mnou nebol Rigel – z nejakého zvláštného dvovodu. Prudko som zamrkal a otočil som sa do obou stran, ako som tak sedel v tráve, ale rovnako som ho našiel vedla seba. Bol taková moja divná istota.
„Jasne, že som schopny oslniť Smrt. Je to samice. Tie sú ukecatelné. Se samci už je to niečo iné,“ zachechtal som sa, keď se spýtal. „Dufám, že nás nepočuje. Myslíš, že nie je doma?“ hluboce som sa nadychnul, keď mi najednou došlo, kde to sme. „Halooooo!“ krikol som s pobavením v hlase. Ozvena sa odrazila od s/tien??? a ja som sa rozchechtal eště raz. „To je čurina.“
„Vlky zmanipuluješ aj bez mágie. Stačí byť fešák. Ako ja,“ začal som sa chechtať znovu a sladko som sa na Rigela usmial, aby mu bolo jasné, že to je niečo, čemu porozumie, až bude taky fešák. Fešák-only informácia.
„Ani neviem, čo za magie prodává. Ty jo?“ odpovedal som na jeho otázku dalšiou otázkou. O magiích som toho vela nevedel. Ani v tejto časovej rovine. Všetko mi prišlo strašne vtipné a zaujímavé. Ani by som sa nečudoval, kebysom to niekde cestou vyklepal z hlavy. „Myslíš, že si nechá platiť službami?“ začial som sa chechtať zas.
„Ak nie je pitomá, tak jo,“ prohlásil som rozhodne, keď sa spýtala, jestli se nejako poistila proti tej Rigelovo schopnosti. „Ale posledne mi úplne pitomá neprišla, to teda nie,“ upozornil som ho, lebo som nechcel, aby ho treba rozcupovala na kúsky a zakopala do zeme. Bol to jeden z mála vlkov, co ma aspoň trošku tolerovali. Nechcel som, aby bol na kúsky a já ho tak musel zložiť zpať dohromady. To by bola taky čurina. Treba by som ho poskládal naruby. Mal by chvost na hlave. Začal som sa potichu usmievať nad vlastnými predstavmi. Bol som fakt mimo. Musel som sa praštiť do hlavy, alebo tak niečo. Mal som pocit, že sa može stať úplne čokolvek.

Byl jsem jako kdyby v nějakym divnym snu. Bohužel mě i tady bolely snad všechny svaly na těle, asi ještě pořád z toho, jak jsem je při svojí letní hybernaci přeležel a zdemoloval. Bože můj, kde to zase jako jsem? Bylo to tu až nápadně povědomé, ale zároveň jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsem tu nikdy nebyl, a že je každý můj krok jenom další pád do totální nejistoty. Bylo to tu jako země bez oblohy a obloha bez země a jezero bez vody a vzduch bez větru a… Bolelo mě z toho celý já. Byl jsem úplně otrávenej.
Beznadějně jsem se rozhlídnul kolem sebe. Byl jsem tu sám, ale… najednou se stalo… něco… a propadnul jsem se kamsi dovnitř do země, jinam, než kde jsem byl doteď. Bolest všech svalů se mi znovu roztekla po celém těle a najednou jsem se ocitl někde jinde. Bodalo mě z toho v naražené kostrči na zadku, ale i tak se mi povedlo se hned zvednout. Byl tu totiž Rigel, a před nim jsem musel dělat, že je všechno v pohodě a vlastně jsem si tolik nenamlátil. Byl jsem přece drsnej.
„Bezva,“ zahučel jsem polonadšeně a polonaštvaně k šedivákovi, kterej si sem bůhvíjak našel cestu taky. „Byl bych radši, kdybych tu nebyl,“ zašklebil jsem se na něj po jeho poznámce, kde jsem se tak dlouho toulal. Byť jsem se o to snažil už asi poslední půl hodinu, absolutně jsem netušil, kde to jsem, kde se toulám a už vůbec ne to, že jsem měl někam dojít. Bylo to pro mě jako když mluví španělsky. Bezprizorně jsem se zařadil vedle něj a začal jsem skenovat okolí. Bál jsem se, že jsem ztracenej, ale Rigel očividně věděl, kde jsme, co tu děláme a kde jsme se tu vzali.
Během několika vteřin se potom obloha zatáhla a přihnala se silná bouře. Blesky se rozsypaly po obzoru a mně se z toho naježila srst na zádech. Blížilo se to všechno až nepřirozeně rychle. Brzo mi došlo, že by bylo fajn se někam vypařit. „Běžíme se někam schovat,“ rozhodnul jsem, když začal velikán mít nějaký netrpělivý poznámky. Byl děsně votravnej. Bohužel to byl široko daleko můj jedinej kámoš. „Byl bys schopnej mi říct, kde to jako jsme?“

Vlčice kupodivu nebyla až tak nasírací jako ostatní členové smečky, se kterými jsem měl tu čest. Nebyla nijak vztahovačná, neměla žádný poznámky. Prostě mi začala normálně odpovídat, i když jsem to na ní vychrlil jako na nějakou sekretářku. Úplně mě to překvapilo. Tak moc, že jsem se v půlce hovoru nachvíli přestal tvářit jako frajer, kterej je děsně nad věcí, a začal jsem se tvářit překvapeně. "Eh... čau, Darkie," zvednul jsem uznale obočí, když se představila. To šlo nějak rychle. Poslední dobou to každýmu trvalo několik desítek minut a hodně přemlouvání, než mi vůbec řekl svoje jméno.
Dál už jsem jenom naslouchal, když mi říkala, že Morfeus zrovna odešel, ale ona ho prý taky potřebuje vidět. Potřebuju ho vlastně vidět já? Je to nutný? Ona je můj svědek, že jsem se ve smečce objevil. Teď už se tu zase půl roku nemusim ukazovat. To je fér, ne? "No, já jsem jenom..." skočil jsem jí do řeči, když říkala, že to zjistí. JAK zjistí? A hned na to mi oznámila, že je kousek od nás a má nějakou společnost. "Jak to jako víš? To je nějakej vtip? Ani jsi se nehnula," zmateně jsem se zamračil. Bylo mi jasný, že na Gallirei je možný cokoliv, ale nikdy jsem se nepřestával divit. "No, tak to tu spolu budem muset asi počkat, až se vykecá," usoudil jsem a dřepnul jsem si na zadek s těžkým dopadem. "Neni tam třeba s nějakou vlčicí? Má on vůbec někoho?" začal jsem se zajímat. Jenom tak, aby nestála řeč. Je pravda, že zrovna o Morfovi jsem toho chtěl vědět víc. A nevěděl jsem vůbec nic. "A co jsi zač ty? Už jsem tě viděl. Tehdy u toho vobrovskýho hada. Bylas dobrá," vydechnul jsem nezaujatě. To byl jedinej střípek vzpomínky na tuhle vlčici, co jsem si zvládnul vybavit.

//Středozemka přes Kopretinku
//hraju jen s Darkie

Do smečkovýho lesa, ve kterym jsem se už hodně dlouhou dobu neukázal, jsem si nakráčel jako král. Děsně překvapenej z toho, že mě nikdo nevítá a nebrečí štěstim. Kde jsou všichni? Nevychcípali přes léto? Když jsem se přes kořeny a stromy propletl o něco hlouběji, konečně mě začaly do nosu ťukat všechny pachy. Byl tu určitě minimálně beta pár. Cítil jsem i Morfeuse, ale... ten tu teď nebyl, jestli mě nešálil čich. Odešel. Je mimo les. Škoda. Zrovna jeho jsem chtěl vidět a ujistit se, jestli na mě třeba neni naštvanej, nebo tak. Ujistit se, jestli jsem vlastně ještě pořád součástí týhle smečky. To by se docela hodilo.
Jakmile jsem došel až do centra, kousek od úkrytu, rychle jsem se zmapoval v situaci. Kousek ode mě stála jako na ráně jedna vlčice, kterou jsem znal jenom tak od vidění. Ani jsem pořádně nevěděl, jak se jmenuje. I proto jsem netušil, jak jí mám oslovit. A i proto jsem se rozhodl, že jí nebudu oslovovat vůbec. Nakráčel jsem si to přímo k ní a silácky jsem se narovnal. "Čus. Kde je Morfeus?" začal jsem na ní sypat, jako kdyby byla nějaká asistentka, a netrpělivym zamrkánim jsem jí naznačil, že ze sebe má rychle vysypat odpověď. I když... teď, když jsem si jí tak prohížel... "Oh... promiň, že jsem to na tebe tak vychrlil... jsem Duncan... my se ještě neznáme," usmál jsem se na ní a laškovně mrknul. "A kde je teda ten Morfeus?" změnil jsem tón už potřetí a znovu jsem se dožadoval odpovědi. Na rande můžem jít pak.

//Kaskády přes Midiam

Chvilku mi trvalo, než jsem se na kaskádách zorientoval, kudy musím jít, abych se dostal do Sarumenu, ale brzo mi došlo, že musím na jih a potom lehce k východu. Soudil jsem tak podle míst, která jsem dnes prochodil. Ze všech jsem uměl tak nějak určit, jakým směrem je Sarumen. Konečně jsem se pořádně orientoval.
Zkusil jsem to vzít co nejkratší cestou a zachvíli jsem se ocitl zpátky na pláni. Z ní už to byl jenom kousek cesty do našeho lesa. Jak dlouho jsem tam nebyl? Měsíc? Dva? Dýl? Stáhnul jsem uši k hlavě a pokračoval jsem v cestě. Upřímně jsem to měl docela na salámu, ale pohodlí úkrytu a jistota že se nažeru se mi docela zamlouvaly. Jenom z tohohle důvodu jsem ve smečce byl. Až zase přijde krutá zima nebo hladomor, bude se to ještě hodit. Měl bych si tam to místo udržet. Přejel mi mráz po zádech z pomyšlení, že bych třeba musel žrát vlčata, nebo ostatní vlky, jako Styx.
A když už jsme u ní... i tady byl cítit její pach. I jejího bratra. Rozhlédl jsem se po pláni, ale už byli dávno pryč. Zavětřil jsem, jestli je cítím správně, a pevně jsem zadoufal, že je Rigel třeba nešel zabít nebo zmrzačit. Už se mi ani nevybavovalo, kudy přesně z kaskád odcházel. To ale koneckonců nebyla moje starost.

//Sarumen přes Kopretinku

Zůstali jsme stát u kaskád. Těkal jsem očima z vody na Rigela, z Rigela na východ slunce a zase zpátky na vodu. Úplně se mi z toho točila hlava. Tohle naše divný spojenectví... divný spojenectví s divnym vlkem. Ani to nebylo spojenectví. Jenom jsem nevěřil, že má tenhle protiva s někym lepší vztah než se mnou. Byl omega. Sourozence nesnášel. Byl nerudnej jak blázen. Těžko říct, jestli by někoho takovýho ustál kdokoliv jinej než já. Podivín. V něčem se ale určitě hodilo se s nim kamarádíčkovat. I proto jsem to měl v plánu. Vlci jako on mě bavili. Vnášeli do života trochu dramatu. A já drama rád.
"Co bych komu vykládal? Tak hotovej z tebe nejsem," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, když mi řekl, že je naše setkání tajný, a že o ničem z toho nebudeme mluvit. Děsně tajný. Pro mě za mě... Potom už jsem zase poslouchal jeho monolog a špicoval uši. Vypadalo to, že se svojí smečku opravdu chystá dřív nebo pozdějc převzít, nebo co. Po tom mi vlastně nic nebylo. Nebyla to moje smečka = nebyla to moje starost. Ani jsem je neznal. A jestli měli šílenou alfačku teď, šílenej alfa nebude žádnej velkej rozdíl.
"Ou...kej," pokýval jsem pomalu hlavou, když řekl i to, že brzo skončí Borůvková smečka. Řekl jsem to s takovou rozvahou, protože jsem nechápal, jak to chce udělat. Ale po tom mi taky nic nebylo. Bavilo mě ho poslouchat. Byl šíleně odhodlanej. Taky bych takovej chtěl bejt, ale byl jsem proti němu dost líný hovado.
A než jsem se nadál, už jsem ležel na zemi. Normálně by mě to asi překvapilo, ale jednak to byl Styxin bratr a druhak mě srazil podruhý. Zavrtěl jsem se tak, aby to bylo trošku pohodlnější, a s ledovým klidem jsem mu hleděl přímo do očí, když na mě cenil zuby. Lehce jsem je vycenil taky, jenom aby byla nějaká sranda. "A kdo řikal, že s tebou chci bejt spojenec, bačkoro?" uchechtnul jsem se mu do obličeje. Samozřejmě to byla nadsázka. Neměl jsem chuť mu lízt do zadku, ale docela mi seděl. Nebo mě spíš bavilo bejt v jeho společnosti. Když mi dal nohu... tam dolu... přestal jsem cenit a nechápavě jsem se na něj zamračil, ale potom mě hned nechal jít. Asi to byla nějaká macho výhružka, se kterou si chtěl dokázat, že by mě roztrhal na hadry, kdyby chtěl. To i celá další půlka Gallirei. Fakt překvápko. Přetočil jsem se na bok a hbitě jsem vyskočil na nohy. Rychle jsem ze sebe oklepal kousky trávy a ohlédnul jsem se za ním. "Nazdárek, velikáne," zahulákal jsem za nim přiteplenym tónem a potom už jsem si to začal štrádovat jinam. Asi... konečně do smečky. Huh. To bylo setkání.

//Středozemka přes Midiam

"Já jsem Gallireu prochodil prakticky celou, ale na smečkový území od určitýho okamžiku nelezu," pokýval jsem hlavou, když se mi Rigel snažil vysvětlit, že kroužíme kolem jejich lesa, načež se mi rozzářil obličej. "Teď už tam ale můžu! 'Ahoj, já jsem Duncan. Diplomatická návštěva Rigela, vaší... omegy'," začal jsem se zase chechtat, jako kdyby to byla ta nejvtipnější věc na světě. Celej smečkovej systém mi byl hrozně volnej. "Ty by čuměli. Ta vaše alfa by mi asi prokopla zadek," nadechnul jsem se, přestal jsem se smát a nastražil jsem uši, když Rigel začal mluvit o jeho sourozencích. Očividně je ještě nepotkal, protože si nebyl vůbec jistej, jestli jsou naživu nebo ne. "Norox a Styx byli dneska v noci u Života." Nevěděl jsem, jak moc ho tahle informace zajímá nebo mu ulehčí život, ale nechtěl jsem ho nechávat při tom, že jsou mrtví, když jsem je potkal před pár hodinama. Navíc mě samotnýho děsně zajímalo, co dělaj u Života takoví odpůrci všech... magickejch věcí.
Znovu jsem se uchechtnul, když do mě Rigel drcnul a začal mi vyprávět, že neni zrovna sluníčko. To už jsem stačil pochopit, ale kdybych byl pomalejší, určitě bych to ocenil. "No, práva... " podíval jsem se na něj, viditelně zamyšlenej. "Kolik vlků v tý smečce si myslíš, že je silnějších než ty? Nedá se v hiearchii nahoru posouvat i tak? Co to má za smysl, že ti šéfuje nějakej chcípáček? Mě by třeba obě naše bety strčili do kapsy..." i když... strčili vlastně? Dohromady asi jo. A pak by mě dorazil Morfeus. "Tim chci prostě říct, že se každej může postupně dopracovat do fáze, kdy na něj nějaký pravidla budou krátký," zformuloval jsem další super anarcho-myšlenku. Nad těmahle věcma mě bavilo přemejšlet, ale asi bych je neuskutečňoval. Byl jsem spíš takovej línej příživník. Pral jsem se rád, ale nikoho bych neměl v úmyslu vyloženě zabít. Jedině... zmrzačit. Kdybych se chtěl před někym zrovna předvádět.
"Hele, já taky často lovim mimo smečku," mávnul jsem tlapkou nad jeho úvahou, že bude muset lovit jinde. Jak jsem ho tak poslouchal, dal bych se jako omega označit taky. Dokonce jsem se pořád zdržoval mimo smečku. Ale byl jsem delta. Vtipný. Teda bůh ví, jestli ještě jsem.
"Borůvková smečka!" vyhrknul jsem. "Hej tak tu bych celou zrušil," prohlásil jsem táhle. Byl jsem totiž ještě pořád zahořklej z toho, jak mě minule vykopli, když jsem si tam z nich dělal srandu. "To jsou totální prkna," zašklebil jsem se. Ani už nevím, v čem tem spor spočíval. Doprovázel jsem tam Wizku po tom, co jsem s ní měl ten souboj, a nějak se to celý obrátilo proti mně... nebo tak něco. "To je ten alfa s červenýma nohama."

//řeka Midiam

Postupně jsme došli až na kaskády. Nevěděl jsem, jestli má Rigel nějakej plán cesty, ale prostě jsem se ho držel. Nemluvil jsem s nikym celou věčnost, a teď jsem měl konečně příležitost. Začal mi povídat něco o tom, jak se dostal do toho jejich Asgaaru, nebo jak to předtím říkal, že se to jmenuje. "Aha. Já jsem tu docela dlouho, ale v týhle smečce jsem ještě oxidovat nebyl. Určitě to budu muset napravit," zašklebil jsem se a vzpomněl jsem si, jaký vlny jsem tehdy udělal v Borůvkáči. "Když teda řikáš, že je alfa sympaťačka," doplnil jsem sarkasticky. Hned na to ale můj společník doplnil, že je to lákavá smečka na zánik. Aha. Takhle to je. Tak to si asi návštěvu odpustim. I tak jsem nevěřil, že by se mu povedlo zdecimovat celou smečku. Odpichoval jsem se od toho, že na Sarumen by byl třeba docela určitě krátkej. Kdybych si měl na jakýhokoliv vlka na Galli vsadit jako na zápasníka, byl by to Morfeus. Nebyl zlej, ale moc a sílu měl podle mě obrovskou.
"Takže chceš zabít svoje sourozence, nebo jsi jí to jenom nakecal?" zajímal jsem se. "No ty kráso! Omega!" začal jsem se chechtat jako pomatenej. "No to je snad špatnej vtip. Podívej se na sebe! Omega... to jsem fakt nežral. Omega jsem snad nikdy nebyl ani já, a to jsem udělal dost průserů," dokončil jsem pobavenej monolog. Chvíli mi dělalo problém popadnout dech. Tohle a omega. To musí bejt jedna z top gallirejskejch anomálií. A to jich neni málo.
"Moje smečka je na tom dobře. Máme dost členů, lovíme, všechno funguje tak, jak má. I beze mě. Jsem spíš pijavice než člen," začal jsem zase frajeřit a dělat bůhvíjak mi neni celá smečka ukradená. Byl jsem docela rád, že jí mám, ale ne tolik, abych jí vychvaloval víc, než bylo potřeba. "Jenom je to co člen to exot. Každýmu druhýmu bych tam prokopnul ksicht, co se tak pamatuju. Bavěj mě tam tak dva nebo tři vlci," začal jsem zase žvanit. To mi šlo. Navíc jsem před Rigelem neměl zas až tak moc co tajit. A hezky se mi pomlouvalo a dělalo frajera, když kolem nebyl nikdo, kdo by to slyšel.
"Hele, celkově jsou tu všichni hrozně důležitý a chytrý. Málokdo je v pohodě. Třeba jako já," samolibě jsem se usmál. Byla to samozřejmě ironie. Byl jsem jedna z nejhorších věcí, na kterou mohli zdejší narazit. Ale to už Rigel asi věděl. Stačil poznat mojí superotravnou stránku.

//Medvědí jezero

"To je divný. Tu neznám," zatvářil jsem se zmateně, když mi Rigel oznámil, že jeho alfa je nějaká šílená vlčice. Já jsem snad ani neznal žádnou... alfačku. Nebo jsem si to nepamatoval. Jejího partnera prý šedý neviděl. Ani ostatní členy. "Aha, takže nováček? Já myslel, že jseš nejmíň beta," usoudil jsem a znovu jsem si ho prohlédl, tentokrát už v denním světle. "Jseš takovej nabušenej. Nechtěl bych tě vytočit. Tada - to už jsem stihnul. Ale když tak na tebe koukám, znovu bych se do toho asi nepouštěl," začal jsem zase přemejšlet nahlas. Aspoň teda na chvíli. Těsně po tom, co jsme se potkali. Teď už to bylo dost v pohodě.
I tak bych nechtěl bejt stejnej mohutňák jako on. Byl jsem rád spíš takovej... lepší průměr. Dlouhý nohy, střapatá srst, žádný velikánský ramena. "Jestli se od nich ostatní nechaj vytočit, je to jejich věc, ale já jsem se Styx strávil docela dost času a... neměl jsem chuť jí rozbít tlamu." Měl jsem chuť s ní dělat úplně jiný věci. "Dokud nepřišel Norox," zamlaskal jsem. A i tomu bych nerozbil tlamu sám od sebe. Jenom bych se přidal, kdyby měl podobnej nápad Rigel. Byl jsem fakt malej prašivej prospěchář. Žádná velká námaha.
I to, co říkal potom, mi taky přišlo dost zajímavý. Styx a Norox představovali takový viditelný nebezpečí... sice třeba ne na první pohled, ale jeden to o nich docela dobře zjistil. Rigel byl takovej nebezpečnej. Měl plán, nebo tak něco. Přemejšlel. Vyčkával. Jako kdyby přesně věděl, co dělá. "Kdy jsi sem přišel?" napadlo mě. Třeba jsem ho potkal ještě v jeho neškodnym stádiu. To by se mi koneckonců docela hodilo. S takovejma bylo fajn bejt zadobře. Nebo se o to aspoň pokusit. "Brácha se ségrou maj kus odtud takovej fajn bejvák," oznámil jsem nakonec. Až po chvíli mi došlo, že to asi neni úplně dobrý, protože jsem nevěděl, jak je na tom Rigel se Styx. Na tý mi zrovna docela zálaželo a kdyby s ní byl v křížku a chtěl by jí nějak ubližovat, asi bych si docela vyčítal, že jsem mu vyzradil její polohu. I proto jsem radši dál mlčel a čekal na odpověď.

//Kaskáda

//Medvědí řeka

Až u jezera na nás pomalu vyšlehly první paprsky slunce. Znovu jsme šli okolo toho místa, kde jsem ještě před půl dnem porcoval lososa. Teď už tu z něj nezbývalo vůbec nic. Ty zbytky muselo fakt sežrat nějaký jiný zvíře.
"No to víš, že jo. Každej druhej je takovej. Náš alfa je třeba celej takovej bíle potetovanej. Pak je tu jinej alfák, s červenejma nohama. Dokonce máme ve smečce fialovou vlčici," odpověděl jsem. "Tu nenávidim," zabrblal jsem si ještě jenom tak pro sebe. Tý jsem se chtěl zbavit snad ode dne co jsem zjistil, že je Newlinova partnerka.
Když Rigel pronesl poznámku s Noroxem, škodolibě jsem se usmál a v hrdle se mi zachvělo tiché uchechtnutí. Noroxe jsem potkal dvakrát, a jestli jsem ho měl potkat potřetí, tentokrát by to mohlo bejt aspoň trošku v parádě. Ani mi nějak nepřekáželo, že by to asi děsně naštvalo Styx. Přebíjelo to to, že mně by to udělalo obrovskou radost. "Jestli ho nejdřív nedorazí někdo jinej," usoudil jsem nakonec. Co jsem tak věděl, na Styx a Noroxe tu byl naštvanej každej druhej. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal jsem se do toho, jak mluvil o svojí rodině Rigel. "Ahaa..." zamžoural jsem do východu slunce. "Takže tobě magiči nevaděj? Nežereš vlčata? Nechceš za partnera vlastní sestru?" řekl jsem s extrémním podivem. Asi jako kdybych se ho ptal, jestli je vůbec normální. Tohle mi vůbec nelezlo do hlavy. Co se stalo jeho sourozencům a jemu ne? Rigela životní postoje jeho sourozenců vyloženě bavily. Bylo pro mě zajímavé vidět náhled z jiné strany od někoho, kdo je ze stejné rodiny jako oni. Znamenalo to, že někde uvnitř by... přece jenom mohla bejt trochu normální i Styx. Ale když už to minule vypadalo nadějně, začal to blokovat Norox. A pak jsem na ní byl pěkně hnusnej. Kdybych řekl, že si to nevyčítám, asi bych neměl vyloženě pravdu, ale neměl bych k ní daleko. Moje sobectví někdy přebíjelo všechny ostatní vlastnosti. Jakmile jsem zjistil, že se nechá ovládat bratrem a rodinou, prostě jsem do ní začal rejpat. Jinak jsem to neuměl. "Nechat si vypláchnout mozek je asi nejhorší věc, jakou si umim představit," zamračil jsem se. Svobodná vůle pro mě byla nejdůležitější. Že mi někdo někdy dal přes tlamu, to mi bylo docela fuk. Nechtěl bych mít vymytej mozek. "Jak se to stalo? Jaktože jseš normální?"

//Řeka Midiam

Rigel aspoň vypadal, že je mu docela jedno, že žádnou magii nemá. A taky že nějakou mám já. Dokonce se zasmál. Co jsem tak věděl, ostatní z jeho rodiny to dost hrotili. Asi se od nich opravdu dost lišil. Stáhnul jsem uši k hlavě. Potom je zase nastražil a otočil jsem se na něj. Měl jsem pocit, že mi tehdy někdo říkal, že má nějakou vrozenou magii každý, ale... třeba to pravda nebyla. Rigel zněl dost přesvědčivě. A já jsem ve finále nebyl žádnej velkej odborník přes magie. Celá moje rodná smečka měla jinou magii než já a nikdo mě nebyl schopnej nic naučit. Měl jsem dokonce zakázaný jí používat. Takže jsem z toho taky nebyl zrovna dvakrát odvařenej.
"Pooočkej!" vyhrkl jsem, když začal mluvit o nějakém rozpůleném černobílém vlkovi, kterého potkal. Toho jsem přece znal. "Toho jsem taky potkal. Ten magor se normálně teleportoval z místa na místo. Bylo to děsivý. Málem jsem z něj chcípnul na infarkt," zapřemýšlel jsem nahlas. Když jsem si na to vzpomněl, doteď se mi z toho ježila srst. A vůbec - byl to celkově takovej... podivín. I tak jsem ho ale chtěl z nějakýho důvodu potkat znovu. Docela mě zajímal.
"Nevim, jestli to očekávám, ale určitě to chci," zazubil jsem se na něj škodolibě při poznámce o bratrovi, spokojenej sám se sebou. Byl jsem rád, že ta možnost aspoň přichází v úvahu. I když těžko říct, jestli bych ve finále Noroxe někdy nezvládnul sám. Co se týče magie, měl jsem určitě převahu. A navíc byl naposled nějakej celej zřízenej. Stejně se mi do toho ale nechtělo. S Rigelem by to byla větší sranda. Celá ta myšlenka mi udělala náramnou radost. "Až tě bráška příště vytočí, rád si do něj přijdu kopnout taky," olíznul jsem si spokojeně tlamu. To by byla fakt čurina.
"I Styx?" zajímal jsem se po jeho dalších slovech. Zrovna ona mi taková nepřišla. Možná mylně jsem v ní viděl spíš někoho, kdo je docela nad věcí. Určitě mylně. Žere vlčata. Ale čím víc jsem toho na ní věděl, tim líp pro mě. Nemuselo to bejt nic tajnýho, stačilo jí s tim potom lehce znervóznit, až jí příště uvidim.

//Medvědí jezero

//Křišťálový lesík

Z lesíka jsme se začali stáčet zpátky tam, kde jsem předtím chytil rybu. Poznával jsem to tu i v té tmě. Muselo se blížit ráno. Mně osobně se víc líbilo takhle ve tmě, ale čas se zastavit nedal. "Jasně, že mám magii. Každej nějakou má. I ty nějakou máš," řekl jsem nakonec, když už se vlk ptal potřetí. Ani nevím proč. Byla to... pravda. "Třeba o ní jenom nevíš," vybruslil jsem z toho. Ani nevím, co to do mě vjelo, že jsem mu to najednou takhle vybalil. Ale bylo to fuk. Tohle by mohlo vytočit snad jenom Noroxe. Ten byl takovej jednodušší. "Zlatý voči jsou nejhezčí. Jakýkoliv jiný mě rozrušujou. Totální exotika," zabrblal jsem si spíš pro sebe. Tady na Gallirei byl každej děsně zajímavej a magickej a potetovanej a barevnej. Vlci tu dokonce lítali. A teleportovali se. Mě to nějak nebralo. Ohněm jsem se někdy zahříval, sem tam jsem dal někomu ránu do zadku a někdy jsem někoho nechal zakopnout, když se mi chtělo. To jsem uměl. Víc jsem se nestaral. Navíc pro mě bylo používání magie až moc vyčerpávající. Jsem děsně línej.
"To je taky možnost," pokýval jsem hlavou nad jeho kritériem pro mrzačení ostatních. Tohle kritérium se mi líbilo. Rigel prostě asi rozbíjel tlamu těm, co mu zrovna byli protivný. To jsem naprosto chápal. Jenom jsem nechápal, proč už nejsem rozcupovanej já. Asi jsem až tak nesnesitelnej nebyl. Což bylo dobře. Jen tak dál.
Když Rigel řekl, že to, že je Norox až moc přibratříčkovanej ke Styx neni překvapení, zatvářil jsem se lehce znechuceně. Teda - na Styx mi nepřišlo nic moc nechutnýho... kromě toho že byla kanibal... ale Norox mi byl absolutně odpornej. Vždyť byl chodící rozbitá dětská panenka. Takovej vzteklej, zamračenej ošklivák.
Posledním monologem si mě Rigel totálně získal. Když to říkal, koukal jsem se na něj chvíli jako na svatej obrázek. "Možná s tim můžem Noroxovi pomoct. Na Galliree jsou asi jenom tři vlci, kterejm chci narvat ocas do krku tak moc jako jemu," zachechtal jsem se škodolibě a pomalu jsem se zastavil tam, kde se zastavil můj momentální společník. "Nechceš mi o vaší rodině říct víc? To mě zrovna děsně zajímá. Tvoji sourozenci jsou s tim docela tajný," tónem hlasu jsem mu naznačil, že mi od nich v něčem přijde... odlišnej. Ať už to bylo špatně nebo dobře. To jsem zatím nemohl vědět. Ne, že by mě nějak extra zajímalo, co se jim jako malejm doma dělo, ale drby jsem měl rád.

Vlk se začal zničehonic opakovat. "Vypadám jako vlk s magií? Mám žlutý voči. Co se tak vyptáváš?" zarazil jsem se úplně automaticky. Herec jsem byl famózní. A navíc jsem skoro zapomněl, že svoje magie mám, takže se mi to nehrálo tak těžko. Určitě má něco společnýho se Styx. Ta je s tim taky jak jetá. "Ty nějakou máš?" zajímal jsem se rovnou na oplátku. Tak se dalo docela jednoduše zjistit, jestli je vlk co stojí přede mnou jenom nějaká kopie Noroxe. Vzteklej a důležitej byl zatim podobně. Škoda.
"Nenič si kvůli mně hlasivky. Nemusíš se hned nechávat vyprovokovat," zamrkal jsem na něj, abych mu ujasnil, že je to u mě docela normální. Už jen z jizev mu muselo bejt jasný, že už jsem párkrát po čumáku dostal a bylo mi to jedno. Jestli nebyl hloupej. Nechtěl jsem nad nim mít žádnej nadhled, ani nic takovýho. Chtěl jsem se fakt jenom nezávazně bavit a tenhle vlk očividně nebyl nad věcí a nechal se unášet nervama. Třeba má špatnej den. Ani by mě nenapadlo se z něj zbláznit strachy. Naopak - viděl jsem v něm budoucího parťáka.
Když mě nazval prckem, pomalu jsem se podíval na sebe a na něj. Jasně - moh bejt bůhvíjak velkej, ale o moc větší nebyl. Mohutnější, to jo, ale já jsem nebyl žádnej hubeňour. Byl jsem úplně normální. Vysoký jsme byli stejně. Sežral jsem velkou rybu. A ještě jsem šel od Života. Moc jsem nechápal, co si dokazuje, ale pořád jsem chtěl bejt spíš kámoš než osina v zadku, a tak jsem ho při tom nechal. Možná se mu v tý tmě ztrácim. "Já nevim. Ubližuju ostatnim, když na to mám náladu. Ty máš nějakej vyloženej typ na ubližování? Třeba tuláky? Vlčice? Magiče? Vlčata?" pokračoval jsem v konverzaci. Ještě pořád mě to bavilo.
"Těší mě, Rigeli," usmál jsem se na něj kysele. Teď už se mi náš hovor opravdu líbil. V hlavě jsem si hned začal plánovat, jak spolu budeme masakrovat ostatní. Teda... až ho nějak přesvědčim, že se se mnou vlastně chce bavit. Byl to takovej můj novej projekt.
"Ty Styx nemáš rád? Protože ten váš další bratr, Norox, ten je z ní úplně hotovej," zachechtal jsem se, jako kdybych mu řikal nějakej strašnej drb nebo novinku. Norox. Skopová hlava. Beztak už to určitě věděl. Ale teď jsme aspoň měli společný téma na hrocení. "Nemůžu si dovolit bejt zamilovanej do tvojí ségry. Mám rád svůj kožich tam, kde je."
Společně s Rigelem jsem začal zabraný do konverzace odcházet kamsi, kam směřovaly jeho kroky. Byl jsem rád, že mě nechá jít s nim. Nakonec je třeba trošku použitelnej.

//Medvědí řeka