Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero přes Kopretinku

Nadšeně jsem se uchechtnul, když mi došlo, že Styx vlastně vůbec netuší, kam jdeme. Měl jsem z celý tý situace radost jako malej harant. Ale ještě nebyl čas se radovat. Pořád jsem nevěděl, jestli jsem schopnej tam trefit. Vzpomínky na to místo jsem měl přece jenom... dost v mlze.
S úšklebkem na tváři jsem párkrát zatěkal očima po šedivce, která šla opravdu vedle mě. To jsem si to vyžehlil docela rychle. A nejsem mrtvej. Kdo by to byl řek. Z tohohle taky ale ještě nebyl čas se radovat. Neuměl bych vyjmenovat snad ani jeden útok, kterej bych od ní čekal. Vždycky to bylo tak nějak překvápko. Jestli se mě chystá zabít, hraje to opravdu dobře. Popravdě mi to zápasení s ní docela chybělo. Ale nechvalme dne před večerem...
Našpicoval jsem uši, když mi začala vyprávět, co všechno dělala. "Fuj," reagoval jsem znechuceně na to se slimákem. Vůbec to nedávalo smysl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by si to třeba vymejšlela. Tady bylo možný všechno. Potom z ní taky vypadlo, že léto strávila s jednou vlčicí. S vlčicí! Pche. Ta vlčice má jediný štěstí, že je vlčice. Zaujatě jsem si Styx nachvíli změřil. "Co je to zač?" zajímal jsem se. Měl jsem léto taky strávit s nějakou vlčicí, abych měl co vykládat. Jsem amatér. Hlavu jsem otočil zpátky dopředu a rychle jsem proskenoval okolí. Byli tu dva vlci. Co jsem tak pochopil, jeden ulovil druhýmu zajíce, ale ten o něj nestál. Dementi. Kdybych nebyl se Styx, asi bych jim toho ušáka šel zabavit, ale teď jsem neměl hlad a měli jsme jiný starosti.
Když začala mluvit o Noroxovi, viditelně jsem se ošil. "Navštívili jste Života? To už jsou tvojemu bráškovi tyhle věci dost dobrý?" neskrýval jsem pobavení. Jsou proti magičům, ale za Životem se připlazej, to jo. Tohle mi přišlo směšný. Už kvůli tomuhle se její bratr absolutně nedal brát vážně. Ale... byla to jejich věc. Odpustil jsem si další komentáře s ohledem na to, že Styx zrovna přestala brečet. Ta ale taky potom řekla, že se s bratrem pohádali. Z toho jsem měl náhodou obrovskou radost, ale na tváři mi zůstal naprosto seriózní výraz.
"Rigel si určitě zaslouží trošku potrápit," zašklebil jsem se, když dokončila vyprávění. Tohle neznamenalo, že ho třeba znám - to mi koneckonců zakázal říkat. Kdyby se mě zeptala, jestli jsem ho potkal, řekl bych, že ne. Každej si zaslouží trošku potrápit.

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

Když jsme byli z nejhoršího venku, nebo mi to tak aspoň přišlo, začal jsem pomalu otáčet hlavou a těkal jsem očima po obzoru. Potřeboval jsem se zorientovat, kudy se jde k tomu supr místu, kde jsme byli s Newlinem, ale určitě to bylo na východ. Ke kterému Styx ještě pořád seděla zády. Nechtěl jsem bejt za idiota, že vlastně nevim, kudy se tam jde, a tak jsem se potřeboval předem trošku zorientovat v prostoru. Když jsem začal tušit, stočil jsem pohled zpátky k ní.
Nevypadala, že by ze mě byla nějak dvakrát nadšená. To ostatně asi nikdy, ale... teď to bylo... tak nějak skutečný. Snažil jsem se to moc nevnímat. Byl jsem docela zvyklej předstírat, že problémy neexistujou, a potom jsem vždycky doopravdy zapomněl, že existujou. Tohle se všechno vsákne.
Docela mě zarazilo, když po mně Styx neskočila, ani mě neposlala do háje, ani mi nezačala nadávat. Vypadala fakt... zraněně. Zkoumavě jsem si prohlédnul její obličej. Pořád se mi nechtělo věřit tomu, že ten pláč nepředstírá. A že jí nevadí, že jí vidim brečet. Musel jsem bejt fakt hroznej. Příšernej. Poprvý v životě jsem měl pocit, že jsem možná něco doopravdy přehnal. Ale pořád to nebyly výčitky. Jenom něco... příbuznýho výčitkám. "Počkej, ty fakt brečíš?" zamračil jsem se nejistě. To.... to přece ne. Nemá vůbec právo brečet! Neni to žádná bačkora. Je to Styx. A vůbec! Nic jsem jí... neudělal. Tohle je divný. Fakt jsem jí rozbrečel? "Co ti kdo udělal?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Jasně, že jsem jí asi něco udělal já, ale tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, že je jako vyměněná.
Něco, co se jí podobalo trošku víc, byly až její další slova. Konečně se vrátilo její provokatérský já.S úlevou jsem vydechnul. Ježiši kriste, díky bohu. "Tohle je stoprocentně lepší než sedět a brečet, takže se zvedej," úplně jsem změnil tón. Teď ze mě zase sršelo čistý škodolibý nadšení. Lehce jsem do ní šťouchnul, ať kouká pohnout zadkem. "Co jsi vlastně dělala, když jsme se neviděli? Čekal bych tě mrtvou... nebo zmrzačenou. Takže se ti očividně daří," stočil jsem k ní za chůze pohled. Tohle mě opravdu děsně zajímalo. Víc než cokoliv jinýho. Chtěl jsem vědět všechno. Doteď jsem si ani neuvědomil, jak moc mi vlastně vadí to, že o ní nemám přehled.

//Tenebrae přes Kopretinku

Ještě chvilku, chviličkuuu... a západ slunce byl pryč. Poslední paprsky se nám přímo před očima přehouply pod obzor a celá obloha i pláň okolo jezera nekontrolovatelně ztmavly. Jenom pár vteřin stačilo k tomu, aby se obloha hrající všemi barvami na světě změnila v nudnou a monotónní měsíční krajinu. Těžko říct, jestli se mi to takhle v noci nelíbilo ještě víc, ale tenhle pohled se mi nabízel každej den na několik hodin. Západ slunce byl jeden. A na chvíli. Zklamaně jsem začal očima rejdit všude po okolí, když už teď nebylo co pozorovat, ale hlavou jsem nehnul ani o milimetr. Ani jsem se k tomu nějak nemohl přinutit. Jako kdybych zmrznul. Asi mě překvapovalo, že jsem ještě pořád naživu. Přišel jsem si jako provazochodec.
"Kdybych šel za tebou, hledám tě na tom vašem ostrově," ujasnil jsem chytrácky. Nejsem zas až tak bystrej stopař. Nechtělo se mi ten ostrov vlastně vůbec vytahovat. Popravdě jsem se tam od našeho posledního setkání bál vstoupit. Asi bych to ani neudělal. Ale kdybych řekl, že jsem Styx nehledal, nebo nedoufal že jí najdu, pěkně bych kecal. Sám jsem vlastně nevěděl proč, ale asi nikoho jsem nechtěl vidět víc než vlčici, která má právo mě zabít, nebo se o to pokusit. Při té její výmluvě s matkou Marion jsem se ušklíbnul, což nemohla vidět. Trošku namyšleně jsem tušil, že nikoho ze Sarumenu vlastně nechce vidět víc než mě. I kdyby to bylo proto, aby mě roztrhala na cáry. "Před chvílí jsem jí potkal. Teď se sem rozhodně nechystá, takže ti asi budu muset stačit já," usoudil jsem s úsměvem na tváři. Měl jsem radost, že jsme sami dva. Ani její bratr nebyl v dohledu, i když měla na kožichu slabě znát ten jeho smrad. Hovado jedno šedivý. Kdyby ten co ho zmasakroval dělal svojí práci pořádně, nemuseli bysme nic z tohohle řešit. Až ho příště potkám... Lehkým potřesením hlavou jsem zahnal tyhle myšlenky. Po jejim smradlavym bratrovi mi nebylo nic. Byl jsem přesvědčenej, že jeho mozek neni větší než vlašák. I já jsem byl nejmíň třikrát chytřejší, a to je co říct. Nechápal jsem, proč se s nim tak tahá. Styx přece hloupá nebyla. Byla dost možná o hodně chytřejší než já.
Po mých dalších slovech jsem si všimnul, jak se mojí společnici třese dech. Neodpověděla. Kruciš. Stáhnul jsem uši k hlavě a zase je narovnal. Hraje smutnou. Hraje to. Jestli jí začnu nějak utěšovat, zaútočí na mě. Párkrát jsem silně zamrkal. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Protože byl západ dávno pryč, couvnul jsem, popošel jsem kousek dopředu a stoupnul jsem si k ní z levý strany. Brečela. Nefalšovaně. Hraje to. Hraje to. Hraje to. "Neber si to tolik, že je světlo pryč. Zažiješ lepší západy... s lepšíma vlkama," stočil jsem úšklebek do úsměvu. Rozbrečel jsem Styx. Kam se hrabou všichni zlouni na Galliree. Musel jsem bejt fakt zrůda. Teď bylo na čase spolknout hrdost a modlit se k Životu, že to nehraje. Pomalu jsem k ní přistoupil a temenem hlavy jsem se opřel o její krk ze strany. Na tři vteřiny. Potom jsem udělal krok zpátky a pomalu jsem si jí změřil. Byla stejná, a i tak byla úplně jiná, než když jsem jí viděl naposledy. Bůh ví, co všechno prožila. "Omlouvám se," vyslovil jsem vážně. Uvnitř mojeho mozku to přitom vypadalo jako po výbuchu. Byl jsem rád, že jsem se z toho nepozvracel. Snad nikdy jsem se nikomu neomluvil. Až teď. Takže bylo potřeba hned odvést pozornost. "Jestli mě chceš roztrhat na cáry, nechceš s tim chvilku počkat? Chci ti ukázat super místo," usmál jsem se škodolibě, ale zůstal jsem stát na místě. Upřímně jsem doufal, že si ze mě začne utahovat, nebo mi nadávat, nebo mě rovnou přišpendlí k zemi a dá mi nakládačku. Brečící Styx pro mě byla něčím, s čím jsem absolutně neuměl pracovat. Neuměl jsem říct, jestli je to záměr, ale upřímně mě to mučilo a bolelo.

Skoro mi přišlo, že se mi slunce hýbe přímo před očima. Obloha jako kdyby vteřinu co vteřinu měnila barvu. Nebyl jsem žádnej trapáckej básnickej prožitkář, ale tohle se mi moc líbilo. Jeden z nejhezčích pohledů, co jsem kdy viděl. Těžko říct, jestli ho Styx kazila nebo vylepšovala. To se mi na ní nejvíc líbilo. Že jsem vlastně nevěděl. Akorát zaclání, šedivka jedna, zavrtěl jsem nakonec hlavou a stáhnul jsem uši k hlavě a zpátky nahoru. Zachvíli zjistí, že tu jsem. A bude průser. Ale jak jsem nad tim tak přemejšlel... došlo mi, jestli má vlastně právo na mě bejt nějak extra naštvaná. Třeba to ode mě nebyl přešlap. Třeba si moje slova zasloužila. Jinak bych je přece neříkal. No, možná jsem to trošku přehnal, ale...
Jakmile hnula ocasem, lehce jsem sebou škubnul. Jako kdybych čekal, že tim vytvoří nějakej kulovej blesk, kterej mě zabije. Na vteřinku se mi ulevilo, že to tak neni, ale hned na to stáhla uši dozadu a začala ke mně promlouvat, čehož jsem se bál možná ještě víc. Vypadlo z ní, jestli tu budu stát ještě dlouho. Řekla to tak odměřeně, že jsem měl pocit, že spolu mluvíme poprvý. To sedí od někoho, kdo tu mezitim vyseděl důlek. "A jak dlouho tady dřepíš ty?" zahlásil jsem přívětivým, skoro zpěvným tónem a pomalu jsem k ní začal šlapat. Šlapal jsem tak dlouho, dokud jsem nebyl kousek za ní. "Pani uražená," doplnil jsem. Teď už stejně věděla, že jsem kousek za ní, takže jsem přišel až k ní a vyroval jsem svůj obličej těsně vedle jejího, přičemž jsem se koukal stejnym směrem jako ona. Skoro jsme se dotýkali ušima. "Nepředpokládám, že obdivuješ západ slunce... nebo že sleduješ zajíce... nikoho tu nevidim," zachraptěl jsem pomalu a potichu. "Takže čemu vděčim za tu návštěvu?" udělal jsem to o sobě. Nemusela tu bejt kvůli mně, ale bavilo mě jí i sebe sama přesvědčovat o tom, že jo. Bylo super mít zase obličej vedle jejího. Pořád jsem tak nějak počítal s tim, že mi může chvíli co chvíli skočit po krku, takže jsem si těch pár vteřin užíval jak jen to šlo. "Dva nejhezčí západy slunce v životě jsem viděl s tebou," nadhodil jsem ještě. "S šedivou protivnou slimáčí královnou. Ale nedivim se, že mi karma nepřidělila nikoho lepšího," zavrtěl jsem pomalu rozvážně hlavou, až jsem se málem dotknul její hlavy, a narovnal jsem uši i pohled zpátky dopředu. A teď tě zakousne, chlapečku.

//Sarumen

S hlavou i ocasem hrdě vztyčenýma jsem šel jenom do doby, dokud jsem se svým novým dvoum kamarádkám neztratil z dohledu. Pořád jsem byl celej trošku rozlámanej a neprotaženej, takže mě bolelo za krkem a vlastně celý záda. Jakmile jsem překročil hranice, nachvíli jsem se zastavil a důkladně jsem se protáhnul. Bylo to díky tomu při další chůzi o dost lepší, ale stejně už jsem nenesl hlavu tak křečovitě nahoře. Nebylo pro koho. Zatím jsem si nevšimnul, že by okolo někdo byl.
Přidal jsem do kroku. Díky tomu, že zapadalo slunce, jsem se teď mohl orientovat přesně na západ. Věděl jsem, že na západě od Sarumenu mě toho vždycky čekalo víc než na východě. Měl jsem ten směr prostě radši, nehledě na ty velký nudný nekonečný pláně. Nachvíli mě napadlo, že bych si mohl něco ulovit, ale pořád jsem toho měl v žaludku docela dost. Nebylo potřeba se s tim unavovat.
Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy moje zpomalený smysly zaregistrovaly nějakou postavu. Seděla zády ke mně přímo v tom západu slunce. Poznal bych jí kdekoliv. Kdybych to uměl, promnul bych si oči, jestli se mi to nezdá. Takhle jsem jenom párkrát silně zamrkal. Byla ještě docela kus ode mě, ale mně se nějak nechtělo jít dál. Bylo to, jako kdyby tady čekala, až přijdu. Styx. Přišla mě zabít. Zaraženě jsem otočil hlavu zpátky k lesu, kde jsem se ještě před chvílí Darkie ptal, jestli bude smutná, až umřu. Aspoň jsem se stihnul zeptat včas. Otočil jsem se zpátky k západu. Byl jasnej podzimní večer s velkym oranžovym západem slunce, takže měla úplně oranžovou srst. Lehce jsem přimhouřil oči a popošel jsem o pár kroků blíž, ale nechal jsem mezi náma dostatečnou vzdálenost. Byla jedinej vlk za poslední půl rok, kterýmu jsem nijak zásadně nenarušoval osobní prostor. Zatím.
Otevřel jsem tlamu, že něco řeknu, ale ani jsem vlastně nevěděl, co by to tak mělo bejt. Nevěděl jsem, jakou má náladu. Radši bych to odvíjel až od toho. Určitě tady čeká od doby, co jsem jí poslal do háje. Určitě čeká na mě. Proč by jinak dřepěla u našeho lesa? Normálně jsem měl tlamu plnou keců, ale teď jsem najednou neměl co říct. Nestálo mi to ani za to moje debilní 'nazdar, kočičko'. Chtěl jsem ještě chvíli mlčky koukat na tuhle celou scenérii, než se otočí, všimne si mě a roztrhá mě na cucky. Skoro bych jí v tom oranžovym bazénu neviděl, jak mi svítilo do očí. Byla tam jenom silueta. Vypadala jako z jinýho světa.

Už se stmívalo. Nechtělo se mi věřit tomu, že kecáme tak dlouho, ale docela to utíkalo. Měl bych se pomalu utrhnout. Stejně tu přestávám mít co dělat. "Neřek jsem ti to hned, protože lžu tak moc, že se v tom sám ztrácim," pokrčil jsem rameny, jako kdyby to byla úplně normální věc. "Měl jsem to zmínit hned na začátku, že je nesnášim. Třeba mi jednou ukážeš nějakou kouzelnou formulku, na základě který jsou snesitelnější," ušklíbnul jsem se. Vlčata mi byly fakt šumák. Ke spokojenýmu životu mi stačilo se od nich držet co nejdál. Ani nevím, jestli jsem Darkie obdivoval, že s nima umí pracovat, nebo je mi jí vlastně líto, že s nima musí pracovat. Tak či tak už to nebylo potřeba dál rozebírat.
Když zapochybovala o tom šikanování, šibalsky jsem se usmál, ale víc jsem k tomu neřekl. Myslel jsem to smrtelně vážně. Šikana mohla mít spoustu podob. Nemuselo to nutně bejt... mlácení někoho. Rád jsem to slovo používal. A praktikoval. Jenom se to těžko vysvětlovalo někomu, kdo je opravdu hodnej a bezelstnej, jako byla Darkie.
Když se objevila Maple a já jí řekl, že jsme se bavili o ní, Darkie jí to hned začala vysvětlovat. To neni žádná sranda, když jí neuvedeme do rozpaků! Hodil jsem po černobílé káravý pohled, ale hned jsem se zase začal tvářit normálně, protože mi došlo, že asi nechce uvádět do rozpaků svojí vlastní partnerku. Ta se tím ale stejně rozhodit nenechala. "Nemusíš se vytrácet. Vytratim se já," prohlásil jsem s úsměvem, abych jim nastínil, že se zase chystám zdrhnout z lesa. V příštích pár minutách. Měl jsem nějaký... další plány. Drželo mě tu už jenom to, jakou to udělalo Maple radost, že mi může pomoct s ohněm. Očividně byla stejně hodná a naivní jako její partnerka. Tohle se mi líbilo, protože využít její služby znamenalo trávit čas se smečkou a zároveň se něco naučit. Určitě v tom byla lepší než já. "Počítám s tim!" ušklíbnul jsem se nehraně spokojeně. "Nooo... něco umim, ale přichází to spíš tak nějak impulzivně," zamyslel jsem se nahlas. Neuměl jsem ani pořádně pojmenovat, co s tou magií umim. "Někdy si tě určitě najdu. Ale teď musím... jít. Dámy, omluvte mě," věnoval jsem významný pohled nejdřív Darkie a potom její partnerce, a potom jsem ho stočil zpátky k Darkie. Něco mě... napadlo. Rychle jsem docupital až k ní a naklonil jsem se jí až k uchu. "Něco se chystá. Byla bys smutná, kdyby se mi něco stalo?" pošeptal jsem tak, aby to neslyšel ani vánek kolem našich hlav. Jenom ona. A potom jsem lehce zacouval. A couval jsem dál a dál. Teda - já jsem ten průšvih ještě neměl, ale určitě jsem ho hodlal způsobit. A v hlavě jsem měl pořád slova Jenny. O tom, kdo by vlastně brečel, kdybych umřel. Nebál jsem se umřít, ale kdyby se to mělo stát, prostě jsem chtěl, aby z toho byl někdo smutnej. Až si tim budu jistej, budu si moct dělat cokoliv se mi zlíbí. Tohle byla moje divná úchylka. Celej svět mi byl u zadku, ale stejně mi záleželo na tom, aby si mě někdo pamatoval. A Darkie byla zatim asi nejčistší duše, jakou jsem potkal. Opravdu se mi zalíbila.
Zacouval jsem dostatečně daleko a začal jsem se pomalu otáčet čelem ven z lesa. "Dík za všechno! Uvidíme se... třeba i dřív než za rok! Když jsem teď delta!" mrknul jsem a hrdě jsem se napřímil, když jsem potom cupital nejkratší cestou na západ ven z lesa.

//OJ

Příjemná teplota. Vánek, který mě šimral v kožichu. A alfák byl zase pryč, než jsem se stačil prokecnout s nějakou blbostí. Všechno bylo krásný, jenom do chvíle, než... se mě Darkie zeptala, jestli jesem ještě před chvílí neřikal, že mám vlčata rád. Stočil jsem zaskočeně pohled zpátky k ní. Na vteřinku jsem sám nevěděl, co mám říct. Ne. Nesnášim je. Jsou to zrůdičky. Fakani. Nenávidim. Jsou dobrý jenom jako míč. Na nakopávání. A strašení. Neznám jediný normální vlče. Navíc - když jsem zachránil Marion, málem bych za to ještě dostal přes čumák, že jsem jí vlastně ublížil já. Nikdy víc. Měl jsem jí tam nechat ležet polámanou. Vydržela by tak den, dva. A pak by... chcípla. Nemusel jsem se s ní taky vůbec tahat. Lehce jsem se zamračil, jak moje myšlenky tlumily všechny šance na vymyšlení normální odpovědi, a potom jsem obličej znovu narovnal. "Vlčata jsou hrozný. Jsou to otravný ukřičený potvory. Co je mi po nich?" obořil jsem se neutrálně. Bylo mi jedno, že to znamená, že jsem předtim lhal. Nebylo to tak, že bych lhal. Jenom jsem to... nemyslel vážně. Už bylo stejně na čase, aby Darkie postupně začala poznávat, co jsem vlastně zač.
A jak jsem tak přemýšlel, ani jsem si skoro nevšimnul, že má moje společnice nějakej... problém. Poodstoupila trošku dozadu a vypadalo to, že má problémy s dýcháním. Nachvíli jsem starostlivě stáhnul uši k hlavě a udělal jsem krok dopředu, že jí půjdu nabídnout pomoc, ale v tom se z kraje lesa ozvalo zavytí a já jsem se instinktivně zařadil zpátky, kde jsem byl. Vlastně jsem se ho leknul. Přišel jsem si jako přistiženej při činu, nebo tak něco. Děje se jí to kvůli mně? Nervózně jsem se pootočil do obou stran, a když jsem se podíval zpátky na Darkie, vypadalo to, že je... v pohodě? Že to skončilo. Dlouze jsem mrknul. Moc jsem nevěděl, jak na tohle reagovat. Pochopil jsem to tak, že by byla radši, kdybych to neviděl, a tak jsem se v tom nechtěl šťourat. Teda - kdyby byla kdokoliv jinej, okamžitě bych se v tom šťourat začal, ale zrovna jí jsem výjimečně neměl potřebu psychicky ubližovat.
Nakonec z ní vypadlo, že z nějakýho důvodu lovec bejt asi nemůže a že jí to s vlčatama bude bavit víc. Něco takovýho jsem neměl nikdy šanci pochopit, takže jsem na to reagoval jenom pokýváním hlavou. Nechtěl jsem se ani ptát, co se jí stalo. Když jsem se jí ptal, jestli jí někdo ublížil, nezmiňovala snad nic, co by s tím mohlo souviset. "Tatík ti asi přečet myšlenky," odtušil jsem pobaveně. "Třeba je slyší aniž by chtěl," doplnil jsem ještě. Já sám bych magii myšlenek určitě nechtěl. V první řadě proto, že mě absolutně nezajímalo, co si ostatní myslej.
A o Newlinovi ani o Maple údajně nevěděla nic moc. Potom se na mě podívala s otázkou v očích, proč Newlina vlastně hledám. "Potřebuju Newlina čas od času trochu potrápit. Nemůžu v noci vůbec spát, když vim, že ho někde třeba šikanuje někdo jinej než já," prohlásil jsem naprosto vážně, i když to byl vlastně vtip. Hlavně jsem chtěl vědět, jak je na tom s rozchodem s tou jeho fialovou nádherou. To byl můj zatim nejoblíbenější projekt.
Najednou se v naší přítomnosti objevila Maple. Pro mě to teda bylo, jako kdybych jí viděl poprvý, protože jsem jí naposledy viděl tak před sto lety, ale podobný zbarvení jako ona neměl skoro nikdo, což mi docela pomohlo jí poznat. "Čau," mávnul jsem ocasem neutrálně. Bylo mi jasný, že tady celý sociální břemeno vezme na záda Darkie, protože je to přece její parnerka, né moje. Vlčice se k nám hned připojila, stoupla si k Darkie a řekla, že doufá, že neruší. "Vlastně jsme probírali tebe, což už teď nepůjde, když tu jsi," ušklíbnul jsem se pobaveně. Asi tak, že vlastně nebylo jasný, jestli jí chci přivádět do rozpaků, nebo jí jenom popíchnout. Jak se to řiká? My o vlku...
Dřepnul jsem si na zadek a počkal jsem, jestli se bude dít něco zajímavýho, nebo jestli radši nemám vyklidit pole. Vlčice se koneckonců dlouho neviděly, a já neměl žádnej zájem v dělání křena. To pro mě nebyla dostatečně dobrá zábava. A navíc jsem nemoh bejt milej i na Maple, protože to už bych byl milej na dva vlky za den, a to je na mě moc. Nebyl jsem žádná bábovka.

Vypadalo to, že nejsem jedinej, kdo nemá z tý zimy zrovna dvakrát radost. Když jsem střídavě propaloval očima Morfa a Darkie, všimnul jsem si, že se taky lehce otřásla. Teď se s východem slunce teplota vracela zase zpátky do normálu, ale stejně jsem z toho začínal mít depku. Budu celou zimu v úkrytu. Žrát to, co mi kdo přinese pod nos. Nic jinýho dělat nebudu.
Chvíli jsem mlčel, protože alfák zrovna mluvil na svojí dceru. Degradoval jí z lovce na učitelku vlčat, nebo tak něco. Moc jsem nechápal, o co jde. Zvědavě jsem mezi nima zatěkal očima a všimnul jsem si, že je z toho Darkie lehce nesvá. Ani mu na to pořádně neodpověděla. Potom už se s náma jenom rozloučil, pověřil Darkie s tim, aby mi to vysvětlila, a zmizel mezi stromy směrem k úkrytu. To šlo hladce, shrnul jsem si v hlavě naše setkání. Měl jsem to tady v Sarumenu děsně jednoduchý. Nikdo na mě nebyl obzvlášť přísnej a nesnažil se mě prokouknout. Byl to prakticky úkryt zadarmo. "Na viděnou," houknul jsem za ním. Za rok nebo dva. Klasicky. Byl jsem teď delta, ale já v tom viděl spíš podnět k vychloubání, než plnění nějakejch povinností.
"Cos mu provedla, že teď budeš muset otročit s fakanama? To je nějakej trest?" zahuhlal jsem, když se Morf dostatečně vzdálil. "To bych se radši zabil," doplnil jsem docela nevybíravě.
Potom mi vysvětlila, co teda obnáší bejt deltou, ale já v tom nějakej zásadní rozdíl neviděl. Ze značkování se vykroutim a na lovu jsem byl nedávno, pfff. Jen ta docházka pro mě mohla bejt trošku problém. V lese mě to zas tak extra nebavilo. Bavila mě vlastně jenom Darkie a Newlin, ale i tak jsem měl radši prozkoumávání okolí a sbližování se s cizíma. "Uvidíme, co se dá dělat," prohlásil jsem nakonec váhavě.
"No - a kde máš vlastně Maple? A nevidělas toho Newlina?" změnil jsem nakonec téma.

Jakmile zapadlo sluníčko, odešla společně s ním i vysoká teplota, která příjemně hřála na kožichu. Měl jsem rád vedro. Zbožňoval jsem ho. Zima mi hrozně vadila. Zalejzala mi do kožichu a otravovala mě tam. Nesnášel jsem to. A najednou bylo o 15 stupňů míň. Nejhorší na tom bylo to, že to fakt přešlo z horka hned do zimy. Nepříjemně jsem se otřásl. V tomhle jsem byl hrozně pohodlná bábovka. Pokouknul jsem po svojí společnosti, jestli je ta změna teploty zasáhla stejně fatálně jako mě, ale jejich kožichy byly ve finále trošku jinej levl. Já jsem měl... letní kožich... celej rok. Posmutněle jsem se podíval na řídkou srst na vlastnim hrudníku a zvednul jsem hlavu zpátky k nim.
"Tlapky pryč? Ale já s Darkie chci bejt... kamarád," začal jsem dělat blbýho a mrkat po mojí nový... kamarádce. Jenom tak, aby to Morfa vyvedlo z míry. Už jsem přece dávno věděl, že nejsem její cílová skupina. O to víc mě to bavilo. "Prosíííím, můžu bejt s tvojí dcerou kamarád?" těknul jsem očima s pobaveným úšklebkem z Darkie zpátky na alfáka. A došlo mi, jak moc jsou si podobný. Rodinka. Sladký.
A najednou černobílý pronesl něco, co zase vyvedlo z míry mě. Já? Stáhnul jsem uši k hlavě a začal jsem se rozhlížet po lese, abych našel nějakej záchytnej bod. Vlastně nevim, co jsem tam hledal, ale potřeboval jsem pár vteřin přemýšlení a nechtěl jsem jenom tupě civět. "Eh... co to... no... co to jakože..." zakoukal jsem se nachvíli přemýšlivě do země a pak jsem se podíval zpátky na Morfa, "co to obnáší, bejt taková delta?" mlasknul jsem, jako kdyby to byl vlastně on, kdo mi tu hodnost potřebuje přidělit. Ve skutečnosti jsem jí chtěl. Byla by to... docela frajeřina. Ale určitě na to byly nalepený i nějaký povinnosti. A ty já nerad. Z tohohle vyděšenýho pocitu mě vytrhla až Darkie. "Taky tě rád uvidim častějc, kočko," vrátil jsem hlas zpátky do frajerskýho tónu a zamrkal jsem na ní. Konečně jsem měl kamarádku. A tolerantní kamarádku. A nesnažila se mě zabít. A vůbec - byla super. Dokud mě do nějaký míry tolerovala, dokonce jsem si uměl představit, že bych na ní třeba... byl hodnej. Navíc neměla tolik keců jako Newlin, takže jsem neměl potřebu jí týrat. Jakože - Darkie je sakra skvělá. Jediná normální ve smečce. Teda ještě s tebou. Po někom to mít musí. Věděl jsem, že má Morfeus magii myšlenek. A Darkie ne. Nemusela nutně vědět, že mě má takhle omotanýho, ale Morfovi jsem to z nějakýho důvodu měl potřebu sdělit. Jenom tak, aby... telepatická řeč nestála. "Počásko, co?" kouknul jsem nakonec zpátky k obloze. Debilní zima.

Ješte stále pršalo a váleli sme sa. "Svádzať vlky a vlčice zdialeka nie je to samé," namítnul som a zamračil som sa. Vlk predsa nesvedie vlka len tak. Ani nechcem svádzať vlky! V prvej rade ... a vobec! Rigel si myslel, že zožral všetku múdrosť sveta, ale dosť by ma zaujímalo, kolko vlčic, vlkov alebo hermafroditov skúšal sviesť on. Nevediel som si ho pri tom vobec predstaviť. Ale vobec. Chvílku som na neho tak blbo civel, keď to všetko vypúšťal z tlamy. Ešte sa mi nechcelo vstávať, ale bolo pomaly na čase. Už sme tu ležali asi tak večnost. A prestávalo ma to baviť.
Keď povedal, že mám príležitosť, zamračil som sa znovu. Ja som bol samá príležitosť. Bola to pre mňa brnkačka. "Počítam s tým," pokýval som hlavou. Mal som pocit nesmrtelnosti. Mohol som si podle mňa robiť čo som chcel. Z nejakého zvláštného dovodu ... A navíc už som so Smrťou raz koketoval. Nebolo by to poprvé. A naviac sa mi ani nechcelo. Iba som povedal, že to umím . A ja som si predsa robil čo som chcel a kedy som chcel. "Mám pocit, že tam neni. Volám jej ako blázon a ona nič," zavrtel som ve finále hlavou. To tu její pevnost taky niekedy opúšťa? Má dovolenku? Tak či tak sme tam ešte neboli, ale nemal som pocit, že je doma.
Jeho dalšia poznámka ma taky celkom zarazila. "Možem si mysliet čo chcem," zavrčal som lahce. "Klidne si možem myslieť, že je Smrť pitomá, že si pitomý ty, alebo že sú tu v tomto kraji pitomí všetci," zamračil som sa, otočil som sa na Rigel a pozrel som sa mu do očí . "To je na tom to krásne. Myslieť a hovoriť si vždy možem, čo chcem," poučil som ho chytrácky. Bol v tejto krajine ovela kratší dobu ako ja. Nevedel o tom nič. Nemal ma čo poučovať.
Potom už som len souhlasne prikývol, keď sa moj spoločník začal zdvíhať a pakovať sa do zríceniny. Mali sme celkom podobnú myšlienku. Ja už som z toho valenie bol celý rozlámaný. Aj preto mi chvilku trvalo, než som sa poriadne protiahol, od hlavy až po chvost. Rigel na mňa chvilku počkal a tak som mal možnosť ho dohnať, bez toho aby som sa premáhal. Jinak by som sa za nim určite nehnal - nechal by som Smrť, nech si ho dá ako predkrm samotného.
"Jo, ten sa vedel teleportovať. To bolo hrozne desivé," pritakal som, keď začal hovoriť o čiernobielom. Z toho stretnutia som mal dodnes smiešané pocity. "Ja mám od Smrti mágii elektriny," pridal som do nášeho rozhovoru i svojou osobnú skúšenosť. Aby som mohol všetkým dávať rany do zadku, ako sa mi zapáči. Pri tej myšlienke som sa usmial a pokračoval som k zrícenine.
Keď už sme tam skoro boli, predbehol som trošku Rigela a preskočil som dovnútra takovým kamenitým vchodom. Trošku iným, než ktorým som šiel minule, keď som tu bol. "Si doma, tetka Smrť? Haloooo," začal som krákorat na celú pevnosť. Moje ozvena sa odrážala všade po tom ohromnom priestoru a ja som sa uchechtnul. "Bububu," urobil som na svojho společníka. "Som Smrrrrrrť. Zabijem ťa," začal som si robiť srandu. Náramne vtipné.

Pomalu jsem kýval hlavou k tomu, co Darkie ještě dopovídávala o magii a mezitím jsem měřil oblohu. Sluníčko vysvitlo. Bylo vedro. Kde je ten déšť? Absolutně jsem nechápal, co se to děje, ale už mě to ani nepřekvapovalo. Vždyť se sem blížila bouřka. Zamračil jsem se a oklepal jsem hlavou, ale dál jsem to neřešil.
"Když už mi geny nenadělily nic jinýho, tak aspoň hezkej ksicht," usmál jsem se tak kysele, až můj ksicht hezkej bejt přestal, a potom jsem ho zase narovnal do normálního stavu. Chudák vlčice, že musí trávit čas se mnou.
"Každej si to někdy zaslouží. Stačí si najít dobrý odůvodnění," ušklíbnul jsem se nad její poznámkou, že proč někomu nenapálit do zadku, když si to zaslouží. Každej druhej si to zaslouží za to, že má protivnej obličej. Nebo že se mi nelíbí. Nebo že se mi nelíbí jak mluví. Nebo jak dejchá. Nebo jak chodí. "Jo, zůstaňme u toho, že to je ten největší průser," stáhnul jsem vyhýbavě uši k hlavě, když vyslovovala další větu. Tohle určitě nebyl můj největší průser. Ale proč bych sám sebe udával? Byla to dcera alfy. Nebylo rozumný se jí nějak vychloubat, co kde vyvádim. Vlastně jsem měl štěstí, že mi hned na začátku řekla, kdo je.
Spíš mě zajímala odpověď na otázku, jestli jí někdo ublížil. To mě děsně zajímalo, protože mi přišlo, že ne. Z mojí společnice vylezlo něco v tom smyslu, že jenom jednou, ale že to nebylo nic hroznýho. Pomalu jsem se k ní přiblížil a naklonil jsem se jí až k uchu. "Dávej na sebe pozor. Děje se tu něco divnýho," varoval jsem jí potichu a zase jsem se odtáhnul. Bylo to úplně jinym tónem než doteď. Prostě... vážně. Znal jsem až moc zdejších vlků, co by určitě ublížili zrovna někomu, jako je Darkie. A to jsem nechtěl, protože to kromě Newlina byla jedna z mála živejch bytostí, co ke mně nechovala nenávist. Možná mě až moc zasáhlo to, co mi tehdy řekla ta zrzavá, a potřeboval jsem někoho, koho to bude mrzet, až umřu. Newlin a Darkie. To mám dva. Dva smutný vlci na pohřbu stačej. Ale musej se ho taky dožít.
"Nevidělas Newlina?" zeptal jsem se jen tak mimochodem, zase úplně jinym tónem. A v tom mě praštil do nosu pach. Teda - už před chvilkou to bylo zavytí, ale můj mozek to nedokázal zpracovat všechno najednou. Morf. Mlčky jsem se rozhlédnul. Netrvalo dlouho a byl u nás. Neviděl jsem ho snad sto let, ale vypadal pořád stejně. Počkal jsem, až se pozdraví s dceruškou, a stočil jsem koutky do něčeho, co vzdáleně připomínalo úsměv. "Zdravim, krásně," odpověděl jsem na jeho otázku. "Tady Darkie je totální sluníčko. No fakt! Jsem z ní hotovej," zamrkal jsem. Moc jsem nevěděl, co říct, tak jsem se prostě rozhodnul, že udělám to, co dělám vždycky - řeknu něco, co znervózní všechny okolo. Ještě jsem ani nestačil zjistit, jestli to zabralo, a už ke mně alfák promlouval. "No právě. Přišel jsem se ukázat," zahrabal jsem packou na oko provinile v hlíně. Vlastně jsem toho vůbec nelitoval, ale bylo lepší se tak tvářit. Nechtěl jsem přijít o místo ve smečce. Úkryt byl úkryt. Hlavně v zimě...

Nebyl jsem zrovna dvakrát nadšenej. Nelíbilo se mi vlastně nic, co se tady dělo. Nejdřív jsem zjistil, že jsem tady s Rigelem, a potom se přihnala ta buřina. No bezva, lepší už to bejt nemůže. Nezbývalo ale nic jiného, než se s tím prostě smířit a začít hledat řešení - v našem případě úkryt. Nejdřív jsem se ale zamračil na Rigela, když do mě začal rýt s tím, že je za to můžu já, nebo něco takovýho. "Nevim, co ti zas přelítlo přes nos, ale já počasí ovládat neumim," zamračil jsem se na něj otráveně. Neměl jsem z tý situace radost, stejně jako on. "Nevim ani kde jsme," zamrmlal jsem a rozhlédnul jsem se po okolí. Nebyl tu žádný záchytný bod.
Nicméně jsme se s mým společníkem začali pohybovat rychleji, aby se nám podařilo před buřinou zdrhnout. Nato začal Rigel volat cosi k nebi. Nastražil jsem uši a poslouchal ho, ale byly to zase nějaký kecy. Na mojí osobu. Narážek už bylo trochu dost. "No já jsem z tebe naopak vyloženě nadšenej," zavrčel jsem k němu. "Nádhero jedna," doplnil jsem ještě. Neplácej kraviny a najdi ten úkryt. Napjatě jsem šedého pozoroval, jak nás vede, jako kdyby věděl kam. No - já jsem teda upřímně doufal, že to ví.
Nervózně jsem se zastavil, když se před námi rozprostřela řeka a Rigel ji jen tak přeplaval. Nakonec jsem se ale taky odhodlal, skočil a rychle se napůl přebrodil a napůl přeplavil na druhou stranu. Nebylo to nic příjemnýho, ale ani nic, co by se nedalo přežít. "Než tam dojdem, budem oba tak promočený, že už to bude jedno," ohradil jsem se pasivně agresivně s výčitkou k trase, kterou nám ten protiva vybral. Neměl jsem žádnej lepší nápad, ale stejně jsem ho zvládal kritizovat. Následně už jsem se jenom rychlochůzí rozešel někam dál, kudy jsme směřovali. Neměli jsme na to přece celej den.

Vítr sílil, ale déšť pořád nepřicházel. Čím víc se ale blížilo ráno, tím víc i déšť. Ještě neee, ještě neee. Zamrkal jsem a podíval jsem se na Darkie. Takhle ve tmě jí mizelo jedno ucho a skoro i oči, kdyby tak zeleně nesvítily. Zbytek její hlavy byl vidět skvěle, protože byla bílá. Došlo mi, že ona ze mě asi nevidí prakticky nic kromě očí. Když se teď obloha zatáhla, nesvítil ani měsíc, ani hvězdy.
"O myšlenkářích už vim. Děsí mě to. Jsem rád, že to nemáš ty," prohodil jsem pohoršeně a pobaveně zároveň. Tahle magie mě fakt znervózňovala. Nejradši bych jí úplně zrušil. Někdy jsem si myslel pěkně hnusný věci. To by o mně Darkie hned měla jiný mínění. "Moji rodiče neměli oheň. Děda měl," zauvažoval jsem nahlas, když mi řekla, že se magie dědí, a že ona jí má po matce. Třeba je to ob generaci. "No vidíš to! Někdy se Maple zeptám," ušklíbnul jsem se spokojeně. Aspoň jsem věděl, komu pokládat debilní otázky. Koho jít otravovat příště.
Potom začala Darkie mluvit o dalších magiích. Země byla údajně její jediná magie. A jinou ani nechtěla. To jsem docela obdivoval. Muselo jí to fakt děsně bavit. "Já mám elektřinu," zabrblal jsem jen tak mimochodem. Taky jsem nevěděl, co s ní. Bylo mi to docela fuk. Smrt mi to tak nějak přidělila. Už jsem i zkoušel, co umí, ale zatím nebylo proč jí použít doopravdy. Zatim. "Je to docela čurina, dát někomu jen tak ránu do zadku a sledovat, jak vůbec netuší," uchechtnul jsem se. Bylo mi jasný, že tohle mojí společnici asi nepobaví zdaleka tak jako mě, ale to nevadilo.
"Já? Ne, vůbec! Neměl jsem špatný vztahy s rodinou," šklebivě jsem se usmál, aby z toho pochopila, že to myslim vážně, a že mi v mládí nikdo neubližoval. Spíš ona se mnou. "Neměl jsem to vůbec těžký. Naopak. Až moc jednoduchý," zauvažoval jsem. To byla pravda. A taky jsem byl prostřední vlče. A nejmíň užitečný. A nejmíň talentovaný. A nejmíň hezký. Žádný velký očekávání. "Svůj domov nemůžu najít spíš proto, že kam přijdu, tam udělám nějakej průser," vysvětilil jsem. I tady na Gallirei bylo koneckonců pár míst, na který jsem nesměl chodit. "A vůbec - třeba ho ani nechci najít," usmál jsem se. Jinak bych ty průsery nedělal.
Historku o ztracení jsem si jenom vyslechnul a pokýval jsem hlavou, když Darkie skončila. Bylo to super zajímavý. Vlastně trošku... děsivý. Kdyby se mi stalo něco takovýho, asi bych nebyl takový hovado, jaký jsem. Každopádně jsem se v tom nechtěl dál rejpat. Už tak mi toho řekla dost.
Potom mi taky řekla, že kvůli ní nemusim nikomu ubližovat. Aspoň bych měl důvod někomu ubližovat. Byla by sranda. Málem bych to vyslovil nahlas, ale nemělo to cenu. Nechtěl jsem před ní tyhle řeči vypouštet. Bylo mi jasný, že by se jí to nelíbilo. A zatim se mi s ní povídalo fajnově. Škoda to kazit. "To je sladký," zamrkal jsem, když začala vychvalovat Maple. Já jsem byl taky takhle zamilovanej... akorát vždycky třeba třikrát denně, do tří různejch vlčic.
"Jestli mě bereš jako kamaráda, nestrávila jsi se mnou dostatečně dlouhej čas," ušklíbnul jsem se na ní s výrazem sama-z-toho-jednou-vycouváš. Ale nebyla v tom špetka lítosti, ani sebelítosti. Byla to otázka času, kdy udělám něco, co se jí nebude líbit. Tak jsem jí varoval rovnou. "Ale jsem rád, že jsme," dodal jsem spíš mezi zakašláním, aby to zas tak nevyniklo. Nechtěl jsem bejt měkota.
"Né, vina je určitě na mojí straně," ujistil jsem jí s bezstarostným úsměvem. "Děláš si se mnou moc starostí. Já jsem spokojenej tak, jak jsem. Smečka nedělá vůbec nic špatně. Já netoužim po tom, aby mě měli rádi. To bych se choval jinak," zavrtěl jsem hlavou. Bylo mi těžce jedno, co si tady o mně kdo myslí. Když na to přišlo, byl jsem prostě provokatér a sobeček. Asi od přírody. A bavilo mě to tak. Bavilo mě ostatní vytáčet. Darkie měla to štěstí, že mě zastihla docela spokojenýho a vyplašenýho z toho, že by mě mohli vyhodit ze smečky. A navíc byla... taková milá, ale jinym způsobem než ostatní. Přišla mi opravdu hodná. Úplně mě to dojímalo. Byla to příjemná změna. "Jsi strašně hodná. Už ti někdo ublížil?" zeptal jsem se, jako kdyby to byla úplně normální otázka. Protože já jsem hajzl, i když mi nikdo neubližuje.

//Jen tak abych to narovnala - zůstatek už bude v tuhle chvíli trošku jinak, dostala jsem pár kamínků za Závoj ztracených duší, tak ať nevznikne omyl :)

Už byla zase noc. Podíval jsem se na oblohu, potom zpátky na Darkie a potom jsem to samý udělal ještě jednou. Bylo zataženo a foukal čím dál tím silnější vítr. "Bude chcát," nadhodil jsem jen tak nějak mimochodem. Stejně to vypadalo, že už si všimla i ona. Mně osobně déšť moc nevadil, byli jsme koneckonců v lese pod stromy. Ale kde je ten Morf? Možná, že když jeho dcera ví, že jsem tu byl, nemusel bych se u něj ani stavovat.
Z myšlenek mě vytrhla až Darkie, která mi začala referovat o její magii. Asi si všimla, že v tom trochu tápu. Ty jsi ale dobrá dušička, Darkie. Upřeně jsem se na ní podíval. A začal jsem přemýšlet, jestli už jí třeba někdo ublížil. Byla až moc hodná. Až moc. Skoro mě to dojímalo. MĚ. A to jsem... Duncan.
Jak jsem jí tak poslouchal, vypadalo to, že má svojí magii opravdu ráda. Že je to pro ní naprosto ideální. Nevím, jestli by se mně osobně taková magie líbila, protože jsem spíš škodolibej a rád ostatnim lehce ubližuju, ale ona vypadala naprosto spokojená. Úplně jsem jí to záviděl. Já o svých magiích nevěděl nic. Ve smečce jsem byl jediný, kdo měl oheň. Měl jsem to po dědečkovi, který mě to ani nestihnul pořádně naučit, nebo mi o tom něco říct. Spíš jsem to v sobě potlačoval, aby nebyly problémy. "Takže to je tvoje... vrozená magie?" zeptal jsem se zase natvrdle po tom, co jsem celou dobu chápavě pokyvoval hlavou, když vyprávěla. Je to dědičný? Jak to funguje? PROČ má někdo takovou a někdo makovou magii? Kdo to určí?
"Oheň je super," začal jsem zamyšleně po jejích dalších slovech. "Jenom jsem s tou magií měl problém jako malej. Fotřík mi jí zakázal používat. Byl jsem jedinej, kdo jí měl," ujasnil jsem. Už tak jsem udělal dost průserů. Ještě tak zapálit les. "Takže svojí magii moc nerozumim. Teda - používám jí a tak, ale pořád nechápu, že je fakt moje," vysvětlil jsem krkolomně. O elektřině ani nemluvě.
"Ty ses ztratila na dva roky a stejně ses zvládla vrátit?" podivil jsem se. "Já jsem se ztratil před dvouma rokama a prošel jsem asi patnáct dalších smeček, ale těžko říct, jestli bych našel tu svojí," uchechtnul jsem se. Bylo to nemyslitelný. Neměl jsem v úmyslu se někam vracet. Možná... na návštěvu, nebo tak, ale... už je to hrozně daleko na jih. Ale u Darkie jsem to obdivoval. "Kolik ti je? To ses ztratila jako malá?" Přišlo mi totiž, že musí být ještě mladší než já. Její 'ztracení' určitě nebylo stejné jako moje úmyslné ztracení.
Když mi řekla, že bych se tu měl ukazovat častěji, stáhnul jsem uši k hlavě a zakřenil jsem se. "Když já vůbec nemám pojem o čase, když jsem pryč," ohradil jsem se. Přišel jsem si, jako když mě tehdy napomínal otec. I když měla pravdu. O to horší to bylo. O místo ve smečce jsem zrovna přijít nechtěl. Byl to komfort.
"Nevim, co je na tom k podivu," zamračil jsem se nejistě, když mojí společnici udělalo radost, jak reaguju na to, že má partnerku. "Když může mít vlk partnerku, proč by jí nemohla mít vlčice? Je to přece tvůj život. Jestli ti do toho někdo kecá, ukaž packou a zapálim mu vocas," usmál jsem se a začal jsem se pomalu protahovat. Tyhle důležitý rejpaly mám nejradši. Každej tady má recept na dokonalej život. "Já asi vlastně i vim, kdo je Maple. Taková hezky zbarvená, s tmavym hřbetem," kouknul jsem se váhavě na Darkie. Nebyl jsem si jistej, jestli je to fakt ona, bylo to už dávno, co jsem jí viděl, ale měl jsem tu vzpomínku spojenou se jménem. "To bych se ti nedivil, ta je moc hezká," vypadlo ze mě zase ještě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
"Eeeeeh, no, na nějaký seznamování je stejně asi pozdě. Znaj mě tu. Nejsem s většinou členů zrovna za dobře. Snad jenom s Newlinem," zakroutil jsem hlavou. Byl to fajn nápad, ale vůbec se mi nechtělo ho praktikovat. Už tak jsem měkota. S tou záchranou Marion jsem s teda překonal. Totální měkota. "A ani nechci bejt. Nepotřebuju to, já jenom... no... já nevim. Na lovu jsem byl!" začal jsem se obhajovat. To byla přece pravda. Nebyla tam půlka smečky. A já tam byl. Na... jednom lovu. Za... celou dobu, co tu jsem. A ještě jsem delta. Jsem fakt pijavice. "Nechci se tu s nikym kamarádit," dokončil jsem tvrdohlavě myšlenku. I když to znělo absurdně, vzhledem k tomu, že s Darkie jsem se tu zrovna teď... docela kamarádil.