Příspěvky uživatele

//v polovině ._.

Au. Au au au au au au au. Kroupy mi rytmicky bušily do zad. Teda - pro mě už to dávno nebyly kroupy. Bylo to kamení. Žáby. Kaštany. Diamanty. Veverky. Všechno. Úplně mi to lámalo hřbet. Měl jsem pocit, že čas od času mi tam musela spadnout i větev stromu. Ale pořád jsem se držel a civěl do blba. Dávno už jsem zapomněl, co jsem před chvílí říkal. A bál jsem se pohnout, aby mi to nepodklouzlo a nezlámal jsem si hnáty. Nebo by mi něco z toho nespadlo třeba do obličeje. Nebo abych nespadnul na Styx.
Ta se najednou dotkla mojeho hrudníku a začala mluvit. Bál jsem se na ní podívat. Z nějakýho důvodu to nešlo. Možná bych jí znovu pozvracel. Nebo by se mi zatočila hlava a rozmlátil bych se na kluzkym mokrym povrchu. I tak mě ty její řeči vykolejily. "C-cože? Ani náhodou!" ohradil jsem se zaskočeně. Konečně jsem sebral odvahu pohnout hlavou a podívat se pod sebe, ale vlčice tam nebyla. Nějak se vykroutila. Naštvaně jsem se narovnal, abych měl větší stabilitu, a snažil jsem se jí vyhledat, ale oči mi pořád nějak ujížděly a těkaly po okolí. Nervózně jsem se uchechtnul, načež jsem si odkašlal. "Nemiluju Styx," pronesl jsem pevně. A protože jsem měl potřebu tomu dát větší důraz kvůli důvěryhodnosti, odkašlal jsem si znovu. "Miluju někoho jinýho," objasnil jsem chytrácky. He he. Pyšně jsem zvednul hlavu a už už jsem chtěl udělat krok někam dopředu, abych se vyhnul těm věcem, který padaly z nebe, ale přesně v tu chvíli mi to podklouzlo a vrátilo to můj obličej hezky zpátky na zem, kde byl ještě před pár chvílema. Otráveně jsem si lehnul na záda a vzdal jsem snahu v příštích pár chvílích cokoliv podnikat. Na nebi se začaly objevovat všelijaký tvary. Zvířata, který jsem nikdy neviděl. Začal jsem se potichu chechtat. "Taková blbost."

Jak jsme tak leželi, déšť pořád sílil. Teda - já jsem si to uvědomil vždycky tak na vteřinu, že je to déšť, a pak jsem to na další minutu zase zapomněl, než jsem si to uvědomil znovu. Mojemu mozku se nechtělo pracovat. Přišlo mi, že stojím nad řekou a někdo na mě cáká vodu zespoda. Nebo jako když padám po tlamě do orosený trávy. Nebyla mi zima ani teplo. Byla to absolutní idylka. Chtěl jsem, aby byl z našeho světa jeden velkej rybník. Jedno velký moře. Mohlo by se zvednout a dostat se až sem. Jsem línej k němu chodit. Navíc mi bylo jasný, že pokus k němu dojít by pro mě znamenal nejmíň pět zlomenin. Pořád mi bylo dost špatně na to, abych se zkoušel někam přesunout. A Styx na tom byla určitě ještě hůř. Ta by si zlámala všechny nohy. Asi kvůli tomu jsme tu leželi a radši jsme to vůbec nezkoušeli. Za trvalý následky to opravdu nestálo.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že je někde vedle mě. Nejdřív jsem se otočil na špatnou stranu a zamžoural jsem do jiskřícího temna studánek. Až na druhej pokus jsem otočil hlavu správně, a možná moc prudce. Málem by se srazila s tou Styxinou, jak se ke mně přimáčkla. Nachvíli jsem se leknul, jestli jsem si nezlomil vaz, jak rychle jsem škubnul, ale vypadalo to, že pořád žiju. I vlčice vedle mě byla naživu. Zavrtávala se mi pořád hloubš a hloubš do kožichu, a když do něj vydechla teplo, jako kdyby se mi celý tělo postupně obarvilo na červeno. Najednou mi bylo teplo. I přes tu zimu a vodu všude okolo. Leželi jsme v moři. Na kraji, na mělčině. Bylo léto, ale foukal silný studený vítr.
Styx něco pošeptala. Zvědavě jsem na ní otočil hlavu. "Já..." zabrblal jsem, ale než jsem to stačil doříct, schytal jsem ránu do obličeje. Kapky moře padající z oblohy se pomalu začaly měnit na větší a větší kameny. Přišlo krupobití. Teda - krupobití by bylo to poslední, s čím bych si to spojoval. Padala na nás obrovská spousta broušenejch drahokamů. Jako kdyby je na nás házela sama Smrt. Rychle, ale opatrně jsem ze sebe Styx sundal, zvednul jsem se a stoupnul jsem si instinktivně nad ní jako střecha. Mně to totiž nevadilo - moje kůže byla taky z kamene. Nebo z ocele! Nebo dokonce taky z diamantu! No fakt - vůbec mě to nebolelo. Absolutně nezlomný brnění. A chudinka vlčice ode mě samozřejmě potřebovala ochránit, tak jsem se slitoval. "Kdyby nás někdo viděl, co by si pomyslel?" vyloudil jsem ze sebe něco vzdáleně podobného tomu, co jsem jí řekl, když jsme se viděli poprvý. Tuším, že tehdy jsme byli naopak. Netušil jsem, proč se mi to tak najednou vrací. Kdyby nás někdo viděl, hehe. Pobaveně jsem narovnal hlavu nahoru a chvíli ze Styx spustil oči. Stíny byly zpátky. Norox. Kdyby nás viděl Norox. Kdyby nás viděl Rigel. Zamrkal jsem. Určitě tady byli. Oba dva. Někde. Stočil jsem oči zpátky ke Styx. Je pozdě. V tu chvíli tak nějak skončila moje krátká střízlivá epizoda, a všechno se začalo rozmazávat a roztahovat. Dělal jsem všechno pro to, abych se udržel ve stejný pozici, ale ty rány do zad začínaly docela bolet. Přiznat jsem to ale nehodlal. Zloměj mi vaz. Jsou tu schovaný. Nachvíli mi dokonce přišlo, jestli mě po zádech nemlátěj oni dva.

Když jsem takhle stál na jednom místě a koukal jsem na jeden určitý bod, všechno jako kdyby začínalo postupně normálnět. Barvy se vracely do normálu - nebo mi to tak aspoň přišlo, i když byla Styx pořád trochu nafialovělá. Tvary už taky začínaly dávat smysl. Nerozhlížel jsem se a nehýbal jsem se, abych si užil tuhle chvíli, kdy se zdálo, že účinek bobulí končí. Ani jsem si neuvědomil, že během toho zadržuju dech. Tak moc jsem si přál, aby bylo zase všechno v normálu. Ale jakmile jsem to nevydržel a začal jsem pomalu vydechovat, zase jsem byl jako na tobogánu. Instinktivně jsem těknul očima po okolí, kde se mi v periferním vidění už neproháněly přízraky, ale začínalo mi z toho bejt... trošku šoufl. Neměl jsem spouštět oči ze Styx. Kdybych tak stál a civěl se zadrženym dechem jestě půl dne, určitě bych postupně nějak vystřízlivěl. Ale čim víc jsem se byť jenom nepatrně hejbal, tim víc se mi jed rozpumpovával po těle a tím víc špatně mi bylo.
Probrala mě až facka, kterou jsem od vlčice chytnul. Měl jsem pocit, že mi to roztočilo hlavu dokola, a udělalo se mi ještě mnohem hůř. Byl jsem rád, že stojim na nohou. Ona aspoň ležela. Napadlo mě, že udělám to samý, ale už bylo pozdě. Rychle jsem se otočil a začal jsem vrávoravě utíkat co nejdál od místa, kde jsme zrovna byli. Cestou jsem asi třikrát upadnul. Všechno oranžově svítilo. Doběhnul jsem k nejbližšímu stromu, opřel jsem se o něj ramenem a vyzvracel jsem asi tak úplně všechno, co jsem za posledních pár chvilek jedl. Takže... nic. Vyvalila se ze mě jenom nějaká duhová voda, ale ani stopa po bobulích, kterejch jsem se chtěl zbavit nejvíc. Když jsem se otočil a viděl ten kolotoč barev a stromů a mraků, přes kterej jsem se musel dostat zpátky ke Styx, hluboce jsem si povzdechnul.
Chvíli mi to trvalo, ale povedlo se mi vrátit. Svalil jsem se na zem rovnou vedle fialově fosforeskující vlčice, převalil jsem se na záda a opřel jsem se o ní bokem. Ona toho sežrala mnohem víc, takže jí muselo bejt ještě hůř. Mně se točilo všechno. A na čumák mi začala pomalu ale jistě dopadat nějaká zelená sprcha z nebe. "Zachvíli budem celý promáčený," poznamenal jsem. Věděl jsem, že s tim nemůžem nic udělat. "Prochladnem," doplnil jsem tónem, který jako kdyby naznačoval, že tu chcípnem. "Poslední přání?" Zamrkal jsem na oblohu. Mraky se různě nafukovaly a zmenšovaly, a nepravidelně padající kapky si dělaly úplně co chtěly. Všechno se točilo. Ale naštěstí jsem už neměl co zvracet.

Jsme prokletý. Všichni to už vědí. Viděj nás. Začal jsem očima těkat pořád dokola do tří různejch bodů kolem sebe, protože se mi v perifernim vidění pořád objevovaly nějaký přeludy a stíny. Byl jsem paranoidní. Měl jsem spoustu tajemství a nechtěl jsem je někde poztrácet a rozsypat, aby je našlo nějaký nemrtvý individuum a prozradilo mě. Nemůžou na mě. Nemůžou na mě šahat. Neexistujou. Nepřestával jsem kontrolovat okolí. Ale jsou tady. Jak jsem to tak hlídal, úplně jsem zapomněl, že je v mojí přítomnosti taky někdo živej, a jakmile se mi v zornym poli kvůli pootočení hlavy ocitla i Styx, brutálně jsem se leknul. Tak moc, že jsem chvíli musel lapat po dechu. "Ještě to nemám v plánu," odpověděl jsem zadýchaně na její poznámku, že každý jednou umře. Já jsem byl nesmrtelnej. I kdyby mě někdo zkusil zabít, chodil bych ho potom strašit.
Jak jsem tak vlčici držel za hlavu, najednou se nějak podlomila a spadla, takže jsem rychle rozjel nohy co nejvíc do stran, abych jí na tu hlavu nešlápnul. Přišlo mi, že jsem u toho musel udělat provaz, a že se mi nohy zlomily do protisměru. Pracně jsem se narovnal i s na třikrát polámanejma nohama a poslechnul jsem si, co má vlčice na srdci. Když mě napomenula, že nesmím koukat, a zavřela oči, vůbec jsem se nebál je nechat otevřený. Naopak - otevřel jsem je co nejvíc dokořán. Takhle jsem mohl líp kontrolovat, co se okolo nás mihá. Ve chvíli nepozornosti jsem se k ní potom sklonil a prohlížel jsem si zblízka její obličej. Viděl jsem v něm stovky malinkatejch zvířátek, ale žádný se nehejbalo. Protože se nehejbala ani ona. Neprobouzej je, prosím. Prudce jsem fouknul, abych je dostal pryč z jejího obličeje, a oni odletěli jako podzimní listí. Teď jsem viděl její opravdovej obličej. Rozhodnul jsem se, že ještě chvíli nebudu koukat nikam jinam, protože mě to uklidňovalo. Nechtěl jsem, aby se probrala a otevřela oči.

Podíval jsem se směrem nahoru. Tušil jsem, že nahoře by měla bejt obloha. Chtěl jsem tam instinktivně najít nějakou odpověď na to, proč se pořád ozývaj ty hrozný burácivý zvuky, který mě čim dál tim víc znervózňovaly. Ale místo toho byl na obloze trávník a stromy. A my... jsme stáli na nebi. Všechno bylo špatně. Styx byla taky celá naruby. A pořád jsem se jí bál. Jsme prokletý. Budeme pikat za to, co všechno jsme provedli. Párkrát jsem tupě zamrkal. Já jsem nic neudělal. Měli by si přijít pro ní. Mermomocí jsem se snažil přemejšlet racionálně, ale kdykoliv mi něco začalo docházet, nebo jsem se přiblížil k realitě, celej mozek se mi zase roztavil na bahno. I tak mě pronásledovala nějaká zvláštní paranoia. Skoro jako špatný svědomí. Jsem prokletej.
Tomu nasvědčovalo i to, že se ke mně Styx zase blížila. Aktuálně jsem jí měl zafixovanou jako nebezpečí, jako něco špatnýho. Možná proto, že mě kousla do tlapy, a z tý se po kapičkách řinula jasně zelená krev. Celej jsem se začal ježit. Čim víc se přibližovala, tim víc. "Já nemůžu umřít. Jsem Duncan," pronesl jsem s námahou to jediný, co mi dovolovala aktuální slovní zásoba. Popošel jsem o pár malejch krůčků blíž, sednul jsem si a položil jsem jí přední tlapy na temeno hlavy, aby mi už nemohla ublížit zubama. A když se její hlava začala roztahovat do všech možnejch směrů a nakonec se rozdělila na tři hlavy, jenom jsem doufal, že mám tlapky na tý správný. Mezitim mojí pozornost zase odvedly ty zvuky, takže jsem s otevřenou tlamou začal hloupě zírat někam pod nás, kde se zrcadlily krvavě rudé bouřkové mraky. Panebože, my spadneme z oblohy. Podíval jsem se zpátky na vlčici a chtěl jsem jí varovat, ale zase mi nešlo zformulovat myšlenky do slov. Sakra.

// Děkuju za ilustrační jazyk, to mě pobavilo :Ddd

"Styx je děsně nebezpečná," pokýval jsem hlavou. Tohle byla určitě pravda. Hrrrrrrrozně moc. Hrrrrrozně. Vlčice, u který jsem se ještě před chvílí radoval, že jsme kamarádi, pro mě najednou představovala obrovský nebezpečí. Vybavil jsem si, jak mě několikrát skoro zakousla, a takhle sjetýho mě to děsně vyděsilo. Úplně mi to zvedlo chlupy na zádech. Strašidelná nebezpečná zlá Styx. Zamrkal jsem na vlčici před sebou. Ještě že to neni Styx. Zamyšleně jsem párkrát stisknul zuby a zaskřípal s nima, jako kdybych se snažil něco rozkousat. Styx! O čem že jsme se to bavili? Než jsem si ale stačil porovnat myšlenky, vlčice začala něco kokrhat a vteřiny na to jsem dostal kopanec do břicha. A pár slabších všude možně jinde po těle. Nejdřív se mi před očima začaly lesknout hvězdičky, ale potom se začaly měnit na všemožný jiný tvary. Prohnul jsem se a prudce jsem vydechnul, aby na mě těma jejíma chapadlama nemohla. I tak se jí povedlo mě kopnout ještě jednou, obouma chapadlama. Než jsem se z toho stačil v t ýzměti barev nějak vzpamatovat, dokonce mě rafla. Ta bolest mě úplně probouzela z hezkejch příjemnejch mrákot. Všechno tmavlo a černalo. "Ty bestie! Ty jseš Styx!" vyjeknul jsem a začal jsem i přes všechny ty halucinace a bolest vlčici zpracovávat packama. Neměl jsem tušení, co to vlastně znamená, že je Styx, ale ty tesáky bych poznal všude. Teď budu já zlej a strašidelnej a nebezpečnej. Jsem pavouk, pomyslel jsem si, když jsem se jí nejmíň dvanácti nohama snažil přišpendlit tak, aby na mě nemohla ani zubama ani drápama. Snažil jsem se dávat opravdu pozor, abych jí u toho nešlápnul na obličej a ten mi nevcucnul tlapu. "Mám strach. Nevrť se, nebo tě udusim," objasnil jsem, jak se má naše situace a snažil jsem se spočítat všechny svoje nohy a dát je do správný pozice, což vůbec nešlo. Kde mám nohu? Kde mám ocas? Ohlédnul jsem se a potom jsem se prostě rozhodnul to vzdát. Přikrčil jsem se, vyfouknul jsem čumákem vlčici do tváře a odrazil jsem se předníma tlapama, díky čemuž jsem se konečně vymotal z uzlu, udělal jsem pár kotrmelců pozadu a dokutálel jsem se tak daleko, aby mě dál nemohla kousat a kopat. Ale svět okolo mě se točit nepřestal. Všechno okolo mě teď odjíždělo ze strany na stranu. Jako kdybych válel sudy. Začal jsem se pomalu sbírat ze země a znovu kontrolovat, jestli mám všechny nohy a ocas. "Tyyyy!" zavrčel jsem na ní výhružně z dálky, až mi skoro ujel hlas. Měl jsem z ní strach. Stál jsem a čekal jsem, až zase všechno začne barevně zářit a bude to v pohodě. Takhle se ke mně nesměla přiblížit.

Ozval se zvláštní zvuk. Jako kdyby... burácení. Jako kdyby naše okolí válcoval obrovitánskej vlk a hodně u toho dupal. Zamračil jsem se, protože mi ty zvuky úplně rozmazávaly obraz. Nemohl jsem se kvůli nim vůbec soustředit. Párkrát jsem kolem sebe zachňapal do vzduchu, abych je zastavil, ale nějak mi nešlo je chytit. Přestaň dupat, hajzle jeden. Naposledy jsem se zamračil k obloze a zase jsem stočil zrak zpátky.
"Budu si jazyk strkat kam chci," oznámil jsem chytře existenci naproti mně a pokusil jsem se ho po zastrčení znovu vypláznout, ale... vůbec nereagoval. Musel mít nejmíň deset tun, takže nakonec zůstal v mojí tlamě. Za takovou námahu to nestálo. "Ks. Skz. Stxks," zopakoval jsem pobaveně po vlčici. Ks. Skz. Stxks. Ks. Skz. Stxks. Ks. Skz. Stxks. Ks. Skz. Stxks. Ks. Skz. Stxks. Ks. Skz. Stxks. "Styx!" vyštěknul jsem nakonec. V tuhle chvíli mi ještě nedošlo, že je vlčice naproti mně ona. Jenom mě zmátlo, že to znělo podobně. "Kde je?" zajímal jsem se. Kdybych tady byl se Styx, ukázal bych jí tyhle bobule. Teda... to by byla sranda. Kde je? Při tom náročnym přemejšlení jsem si ani nevšimnul, že mi bytost naproti mně nadává, a že se chystá zaútočit. Nějak se jí povedlo mě svalit na zem. Jakmile jsem se praštil do hlavy, všechno před očima se rozpadlo na sto střípků. A potom na tisíc. Ne... ne! Vyděšeně jsem zamrkal a začal jsem se soukat na nohy, ale to už se mi jako provázek zamotaly do nohou tý druhý existence a nešlo to.
"Op-považ se co? Co?" zabrblal jsem nechápavě a snažil jsem se vypátrat její hlavu po tom, co se mi vidění zase vrátilo do normálu. "Co děláš?" zafňukal jsem. Vůbec jsem nevěděl, jak se z tohohle uzlu dostat, ale mohla za to ona. "Udělej něco," přikázal jsem nakonec a unaveně jsem podlomil jednu přední nohu, přičemž jsem hlavou sklouznul někam k zemi vedle její hlavy. Hlína mě šimrala na čele, ale zadek jsem měl pořád někde daleko za sebou ve vzduchu. Už mě nebavilo skládat moje tělo dohromady. Teď jsem byl jogín.

Přišlo mi - ačkoliv jsem teda pomalu ani nevěděl, že nad něčim přemejšlim - že se mi střídá stav, kdy se všechno vzdaluje a zvětšuje a deformuje a stav, kdy se všechno vrací aspoň vzdáleně přibližně do normálu. Pobaveně jsem sledoval vlčici přede mnou jak mění tvary a barvy, aniž bych se toho bál. Už mi bylo i jedno, že mám mochomůrky v zubech. Teda - nebylo! To teda... rozhodně ne. Stočil jsem oči co nejvíc dolu to šlo, vypláznul jsem jazyk a snažil jsem se najít svoje zuby. Nešlo to. K-kde jsou? Mám je vůbec? Vypláznul jsem jazyk ještě víc - teď měl nejmíň půl metru. Ale pořád jsem je neviděl. Úplně mě z toho polil studenej pot.
S vyplazenym jazykem jsem párkrát zamrkal. Vlčice zase mluvila. Její slova ke mně teď doléhala asi tak s desetinásobnou ozvěnou, takže jsem měl dost času na rozmyšlení odpovědi na to, jestli jsme kamarádi. Trošku jsem zapomněl, že jsem jí tak vlastně před pár vteřinama oslovil. "No to záleží... záleží, kdo jseš," snažil jsem se znít rozhodně, ale stejně můj hlas taky udělal tu desetinásobnou ozvěnu. Tušil jsem, kdo vlčice je, ale vzhledem k tomu, že zezačátku byl tenhle stav asi nejsilnější a nejzmatečnější, potřeboval jsem to připomenout. "Ty máš dva kamarády?" uchechtnul jsem se potom. Vlastně ne jenom uchechtnul. Začal jsem se smát. Hystericky smát. Ani jsem nemohl popadnout dech. Upřeně jsem se na ní podíval a dal jsem všechno do toho, abych se do ní strefil tlapou, načež jsem do ní opravdu lehce strčil. "To je ubohý!" vypravil jsem ze sebe mezi smíchem.
Potom jsem k ní lehce naklonil hlavu a zastrčil jsem jazyk, co mi ještě pořád vlál někde venku z tlamy. "Nemůžeš lítat. Neutečeš," zahuhlal jsem. Ani nevim proč. Bylo to, jako kdybych to ani neříkal já. To bych čuměl, kdyby fakt odletěla. To bych teda zíral. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. A znovu. A začal jsem s ní vrtět víc. A rychlejc. Ale když mě to začalo bolet, narovnal jsem jí zpátky dopředu. Nebo dozadu?

Měl jsem posledních pár vteřin. Posledních pár vteřin, než se mi lehká otrava z bobulí rozpumpuje po těle. A trvaly věčnost. Začínal jsem pomalu cítit, že to přestávám být já, ale... pořád jsem věděl, kdo jsem. Byl jsem docela při vědomí ještě ve chvíli, kdy do mě Styx žďuchla. Skoro mě to převrátilo, protože jsem pomalu ztrácel balanc a začínal mít tak trochu závratě, ale protože jsem seděl, nakonec se mi povedlo zase narovnat. Měl jsem radost, že jsme zase kamarádi. Jsme kamarádi. Díky bohu. Pořád jsme kamarádi. Usmál jsem se a cítil jsem, že moje koutky končí až na vrcholu hlavy. Poslední vteřiny. Usměvavě jsem na svojí společnici zamrkal. Byl jsem rád, že mě nechce zabít. Že jsme spolu momentálně zadobře. Jinak by to byl docela strašidelnej trip. Nezlobí se. Nezlobí se na mě ani proto, že jsem nás málem ztratil. Počkat - vždyť jsem se... vždyť jsem se neztratil. Našel jsem to. Jsme kamarádi. Počkat. Aaaa... bylo to fuč. Ze vteřiny na vteřinu jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole. A kdo jsem já. A kdo je ona.
Prudce jsem se zamračil na velkej pulzující flek mlhy s očima před sebou, kterej mi ráčil oznámit, že mám něco mezi zubama. Olíznul jsem si tlamu a zkusil jsem si vratce stoupnout na nohy, ale když jsem se na ně podíval, měly nejmíň deset metrů. Byl jsem jako na chůdách. "Tohle si kamarádi neřikaj!" vypravil jsem ze sebe ubrblaně, čímž jsem jí skočil do řeči při jejím dalším monologu, stále mrkajíc na svoje nohy. Po chvíli se mi povedlo se vrátit zpátky na zem. Mlhavej flek se mezitim stačil změnit na něco, co se nápadně podobalo vlčici, ale ta pro změnu měnila barvy. A celá se vlnila. A její barva očí se taky pořád měnila. Hrála všema barvama duhy. Pořád opakovala něco s tím, že něco chce nebo nechce. Přišlo mi, že jsem něco takovýho už někdy slyšel. Vratce jsem mávnul packou, ale potom jsem se hrozně leknul, když se ke mně naklonila a zeptala se, jestli chci já. Měla OBROVSKÝ oči. Díval jsem se s otevřenou tlamou přímo do nich. Nešlo mi uhnout. Bylo v nich všechno. "Chci," odpověděl jsem, protože to byla nejkratší možná odpověď. Nic jinýho by se mi ani vyslovit nepodařilo. Měl jsem z těch očí úplně vyraženej dech.

"Nepamatuju si, kde přesně to bylo, protože to bylo dávno," opravil jsem jí s očima protočenýma až k mozku. Vlčice si myslej, že uměj všechno najít a věděj všechno nejlíp. To, že měla pravdu, už bylo něco jinýho. To se nepočítalo. Prostě jsem to nechtěl přiznat. Asi to způsobilo to, jak podrážděnej jsem byl, že jsem ty bobule nemohl najít. Kdyby se to bejvalo po chvilce nepovedlo, asi bych to taky dal za vinu Styx, nebo bych začal předstírat, že jsme tu kvůli něčemu jinýmu. Nebo bych prostě kopal do mechu tak dlouho, dokud bych omylem nenakopnul i ty bobule.
"Tak to neni ta jeho flundra. No hurá. To mu přeju. To mu přejuuu..." komentoval jsem to upřímně vesele a kroutil jsem u toho zadkem, i když už jsem teď byl značně klidnější. Škoda, že jsem jí nestihnul ubrečenou. Bože, jak já jí nenávidim. Doteď jsem byl zahořklej z toho, jak se mi dokázala postavit do cesty a vyhrožovat mi za to, že řikám o jejím partnerovi, že je idiot. Můžu si přece řikat co chci. Tehdy jsem jí za to měl chuť zašlápnout obličej. Byla mi protivná. A to to byla vlčice. Ještě že už je s jinou. Na tu jsem taky zvědavej. Musí bejt taky pěkně vypnutá, když vydrží partneřit s Newlinem. "Ty mi o rasismu radši nic nevykládej," nakrčil jsem dětinsky nos. Mágič sem, mágič tam, mágiče nemáme rádi.
"Zlatíčko, moje vina je tolik věcí, že mi nedělá žádnej problém na sebe vzít něco dalšího," zahučel jsem jí natěšeně do ucha, když se k bobulím skláněla, a potom jsem s upřímným strachem sledoval, jak si dává druhou dávku. Mně jich stačilo pár a byl jsem den a půl mimo. Ani jsem neměl v plánu jich jíst víc než pár. No to potěš. Hned jsem se k ní ale přidal. Nejdřív jsem to chtěl udělat tak, že kdyby na mě byla hodně naštvaná, sjedu jenom jí a nakukám jí, že mi odpustila, ale to by bylo strašně zlý. Párkrát jsem kousnul a hned polknul. Když se zeptala, co teď, sednul jsem si na zadek a zaváhal jsem. "Cokoliv chceš," usmál jsem se na ní. A jak jsem se usmál, přišlo mi, že se mi koutky zvedají víc a víc nahoru. Až na čelo. A pak ještě nahoru. A měl jsem obrovský zuby. Obrovský špičáky. Párkrát jsem mrknul a když jsem mrknul počtvrtý, všechno se začalo vlnit. Bylo mi jasný, že mi zbejvá posledních pár vteřin, kdy můžu normálně přemejšlet.

//Elysejská pole

Už jsme tam měli dávno bejt. Co když jsme se prostě ztratili? Jak jí to řeknu? Mozek se mi začal trochu převařovat. Jestli jsme se nějak přibližovali k místu, kam jsem zamýšlel Styx dotáhnout, vypadalo to tu v noci o dost jinak než ve dne. Musim vymyslet nějakou výmluvu, při který nebudu vypadat jako lůzr. Fakt jsem nechápal, jak se vlk v rámci tohohle malýho Gallisvěta může vlastně ztratit. Žádný místo tady neopisovalo stejnej vzorec. Každý území bylo naprosto unikátní a každý panorama vypadalo jinak. Ale u studánek jsem byl koneckonců snad jenom jednou. A zfetovanej. Nebylo teda divu, že je vlastně nemůžu najít. "Už jsme tam měli bejt," zabrlal jsem polohlasem. Možná proto, aby to Styx hůř slyšela, a tim se snížila pravděpodobnost, že si ze mě bude dělat srandu, že jsem zabloudil. Kde jsou ty bobule? Co když na podzim mizej? "No - vlastně jdem dělat něco podobnýho, ale lepšího. Jenom co... to najdu," reagoval jsem zase zamyšleně a polohlasem na tu její poznámku o houbách. Jdem se sjíždět bobulema, Styx. Bude sranda. Jo, určitě bude celá žhavá. Ale bobule byly... pořád ztracený někde za rohem, za stromem nebo za křovím. A já taky. Přišlo mi, že jsem blázen, ale snažil jsem se nedávat najevo, že nemám šumák, kde jsme.
A Newlin byl skvělý téma k odvedení pozornosti. "Newlin... čer... co... počkat!" okamžitě jsem se ztratil v jinejch myšlenkách, udělal dva rychlý kroky a stoupnul jsem si před Styx čelem tak, abych jí zastavil. "Newlin má černobílou vlčandu? Černobílou! Černobílou! ČERNOBÍLOU!" zopakoval jsem třikrát, přičemž jsem byl čim dál tim víc nahlas a čim dál tim víc nadšenej. Potom jsem se na pár vteřin umlčel, zadíval jsem se někam na oblohu a stočil jsem oči zase ke Styx. Asi pět vteřin ticha... a pak... jsem prostě vyskočil do vzduchu. A odskočil o metr dál. A potom zase. "On to dokázal! To je ale prašivej pes!" zahučel jsem radostně a mával jsem ocasem jako malá holka. "Dal kopačky fialce. A už si užívá s jinou. A já myslel, že je idiot!" vydechnul jsem nadšeně. Musim ho najít. Ale teď musim najít ty bobule. Jo - bobule. Soustřeď se. Odkašlal jsem si a už už jsem se chtěl omluvně podívat na Styx, že takhle vyšiluju, ale neudělal jsem to a místo toho jsem se začal zmatečně rozhlížet po okolí. Jak jsem se tak idiotsky rozhlížel, připletla se mi pod nohu nějaká překážka a lehce jsem zakopnul, přičemž jsem to jen tak tak ustál a rozhrnul jsem kousek mechu, pod kterym... se schovávaly ty boblue! "Pojď, dělej," ohlídnul jsem se pořád stejně euforicky a zadejchaně na svojí parťačku. "Ochutnej!" pobídnul jsem jí. "Dámy první," doplnil jsem ještě. Tohle bude ještě sranda. Naposledy, když jsem tohle sežral, myslel jsem si, že jsem u moře. A že jsem Newlinův partner.

//Říční eso

To, jak se začala šklebit, když jsem se bránil, mě ještě víc vytočilo. A ještě mnohem víc potom ty její další kecy. Já jsem nebyl ani posera, ani stíhačka, ani dolejzač. Ale vzhledem k tomu, že před chvilkou přestala brečet, jsem na ní ani nechtěl bejt moc hnusnej, byť třeba jenom ze srandy. Už můžu. Už nebulí. Nachvíli mě ještě napadlo, že se do ní opřu jako do uplakánka, ale za to bych se nesnášel i sám. "Pokud si dobře vzpomínám, vykoplas mě ty," uzavřel jsem tuhle kapitolu nakonec. A jenom jsem doufal, že v ní tahle věta nevyvolá nějaký další... pocity. Už jsem byli skoro na místě, a nebyl čas si kazit náladu. "Spánek je mi dražší než cokoliv nebo kdokoliv jinej," uvedl jsem to ještě na pravou míru. Tohle byla pravda. Moje osobní pohodlí mělo vždycky a za každou cenu přednost.
Když řekla, že by její kamarádka zdrhla, pobaveně jsem se uchechtnul. "To je chabý. Bojíš se mi jí ukázat, protože bych se jí líbil víc než ty. A třeba by se mi taky líbila víc než ty." Tu druhou větu už jsem ze sebe ládoval jenom horkotěžko a polohlasem, protože mi bylo jasný, že kdykoliv otevřu tlamu, zásadně zvyšuju svojí šanci na smrt. Samozřejmě jsem si zase dělal srandu. Zatim jsem tady asi nepotkal vlčici, která by se mi líbila víc než Styx. Nějaká její kamarádka to nemohla změnit. Zajímala mě čistě proto, abych věděl, s kym se moje šedivá společnice tahá, když né se mnou.
Potom mě opravila při řečích o Noroxovi. Vypadalo to, že má dost. Jo, pěkná chudinka, zabrblal jsem si pro sebe radši jenom v mysli. Málokoho jsem chtěl strčit ze strže jako jejího bratra. Snad jenom Etneye.
Z myšlenek mě vyvedlo až to, když do mě Styx drkla, a mně došlo, že neposlouchám její další slova. "Nechtěl bych tě tam. Byla bys na černý listině," zkusil jsem jí to její laškování oplatit stejnym tónem, když mi došlo, co asi tak přibližně říkala. Možná, že kdybych se nad tim zamejšlel dýl, vypadlo by ze mě něco jinýho, ale teď jsem se chtěl spíš provokovat než cukrovat.
Při jejím závěrečném monologu jsem se na ní zlověstně usmál. "Dobře. Budu prostě počítat s náhlou smrtí každou vteřinu," nasadil jsem 'pro-mě-za-mě' tón, i když mě to docela děsilo. Možná ten pláč fakt hrála. Pořád to může bejt součást nějakýho jejího velkýho plánu. Sám sebe jsem překvapoval, jak jsem z toho byl paranoidní. Ani jsem neměl proč. Ty naše rvačky mě vždycky bavily.

//Studánky

//Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Situace se vyvíjela docela dobře. Teda - konečně jsem začínal poznávat tu cestu, i když jenom mlhavě. Těšil jsem se k těm studánkám. Bude sranda. Navíc jsme šli docela svižně, takže zatím nebylo potřeba si stěžovat na zimu. Byl jsem... spokojenej. Teda do chvíle, než se Styx zeptala, jestli žárlim na tu její kamarádku. Nejdřív jsem dotčeně vyprsknul a stáhnul jsem uši k hlavě, a potom jsem se na ní prudce otočil. "Měl bych snad? Já nikdy nežárlim!" napomenul jsem jí, aby jí bylo jasný, že nejlepší jsem já, a abych dal pořádnej důraz na to, jak moc je mi nějaká její kámoška jedno. Co bych žárlil na nějakou... nějakou... vlčo... vlčico... nějakou kamarádku... to sotva! Podrážděně jsem nakrčil nos, jako kdyby mi do něj něco vlítlo. Obzvlášť po její další poznámce. "Nedělal jsem divadlo. Hibernoval jsem," dal jsem svojemu nicnedělání chytráckej fancy název. "A vůbec - nikdo neřiká, že bych chtěl léto trávit já s tebou," narovnal jsem obliče ja zvednul jsem popichovačně obočí. Samozřejmě to byl vtip. Neměl jsem v létě nic lepšího na práci. "Klidně mi tu tvojí... khamarádku představ. Nebo se bojíš, že bych jí hrozně moc okouzlil? Ještě uvidíme, kdo bude žárlit," pokračoval jsem v provokaci jako malej uraženej fakan. Teď už to ale stačilo.
"Určitě se mu to hrozně nelíbilo, ale vylepšení si od Života naložit nechal. Páni, tvůj bratr je ještě větší podfukář a pozér než já!" pokračoval jsem i v kritizování jejího bratra. Fakt jsem nevěděl, kdy to utnout. Jestli doteď neměla chuť mě zabít, už to muselo minimálně přicházet. To se dokonce potvrdilo, když mi cvakla zuby u ucha. Málem bych se z toho celej naježil. "Povýšili mě. Asi za to, jak moc velký nic pro tu smečku dělám," pochlubil jsem se. Přišlo mi, že co jsem povýšenej, můžu si po ostatních šlapat ještě víc než doteď. Ale zároveň jsem věděl, že Styx takový věci vůbec nezajímaj. A když řekla to se zakousnutím, vyzývavě jsem se na ní usmál. Teda - nechtěl jsem bejt zakousnutej, ale měl jsem adrenalin rád. "No tak už se nezlob. Co mám udělat? Uleví se ti, když mě zmasakruješ?" zamrkal jsem na ní laškovně a stočil jsem pohled bezstarostně zpátky na východ, kam jsme mířili.

//Elysejská pole přes Jezevčí les