Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naposledy jsem si oklepal srst a zůstal jsem stát na nohách. Oheň byl pryč a nevinnost jsme tomuhle místu taky odcizili. Nebylo proč se tu dál zdržovat. Sám pro sebe jsem se v duchu pochválil, jakej jsem náramnej mistr flirtu a svádění. Zato Bouře z toho bůhvíjak na větvi nevypadala, což nebyla obvyklá reakce, ale to nevadilo. Koneckonců... já jsem si to užil, a to bylo pro moje sobecký samčí já to jediný, na čem záleželo. Krátce jsem si jí změřil pohledem. Řekl bych, že na těle neměla zkřivenej jedinej chloupek. O našem úletu se nikdo nemusel dozvědět. Ani kdyby na pláž nakráčel hned teď. "Chceš, aby to zůstalo jenom mezi náma?" zeptal jsem se neutrálně, zatímco jsem si měřil krajinu a uvažoval, kudy se vydáme, abych cestou zvládnul něco malýho ulovit. Nevěděl jsem, jestli má Žíhaná partnera, nebo kohokoliv, kdo by o tom nerad slyšel. Bylo mi to vlastně fuk. Zajímal bych se jedině kdyby si to chtěla zopakovat, nebo tak něco.
Severovýchod se asi jevil jako nejlepší nápad, protože jsme byli úplně na západě, a přes moře to bohužel dál nešlo. Takhle jsme se mohli vrátit do centra Gallirei a tam se najíst a rozhodnout se, co dál.
"Jdem," pokýval jsem nakonec hlavou a pomalu vyrazil kamsi přes pláně. Okolo nebyl nikdo a nic. Všechny živý bytosti se nejspíš rozhodly nám nechat soukromí, a ještě se nestihly vrátit.

//Středozemka přes Náhorní plošinu

Naprosto perfektní start dne. Sesunul jsem celý svoje sobecký já z o dost menší chudinky vlčice a udělal jsem pár hlubokejch nádechů a výdechů. Slunce už bylo skoro úplně na obloze a po pláži se rozlilo světlo. Podíval jsem se do něj a nechal si tim na chvíli vypálit oči, než jsem zrak přesunul někam do písku. Lehce jsem si protáhnul nohy a oklepal se, aby se mi srst na hřbetě zase dostala do jednoho směru, ale spíš jsem to zhoršil. Oheň vedle nás už nějakou chvíli nehořel a v ohništi syčelo pár žhavejch uhlíků. Úplně automaticky mě napadlo, že teď bych měl najít nějakou výmluvu a vypařit se, jak jsem to většinou dělal, ale nikam se mi tentokrát nechtělo. Bouře nebyla vlčice, od který bych potřeboval zmizet. Nikam jsem nespěchal. Lehce mě píchlo svědomí, skoro jako kdybych byl nevěrnej Lilith, kterou se mi ještě pořád nepodařilo najít, ale rychle jsem tu myšlenku začal zahánět. Kdybych si připusil, že k ní něco cejtim, celej mozek by se mi převrátil naruby. A zkazilo by mi to reputaci. Namlouval jsem si, že to je tim, jak nedosažitelná poslední dobou je, jak je dlouho pryč, ale pravda byla, že pomyšlení na Kenaie mě doteď vytáčelo do běla.
Zavrtěl jsem hlavou, vrátil se do reality a otočil se na Bouři. "Jseš celá?" zajímal jsem se. Nedivil bych se, kdybych vážil dvakrát víc než ona, ale snažil jsem se o ní moc neopírat. Spíš mě ale zajímalo, jestli z toho Žíhaná vlastně něco měla. Až po vystřízlivění mi došlo, že to sice nedalo moc přemlouvání, ale zrovna dvakrát se do toho taky nehrnula. Mlčky jsem na ní zamrkal. "Co teď?" Přesun, snídaně? Nebo se snad chtěla oddělit a jít si po svejch?

Pomalu přicházelo světlo. Okolo prvního střípku slunce se vytvořil růžovej opar a postupně zalil všechno okolo. S hlavou nakloněnou vedle její hlavy jsem zrakem zlověstně přejel po okolí, abych naposledy zkontroloval, jestli se někdo nemotá okolo, jestli někdo nepřišel. Kdyby jo, bejval bych mu nejspíš rozbil obličej a přelámal nohy. Teď už mě nešlo zastavit. Mozek mi vůbec nefungoval. Spěchal jsem. Chtěl jsem, aby se to ještě počítalo do noci, protože jenom tak to mohlo zůstat tajný - než to zjistí a vyslepičí ptactvo, příliv, slunce a nebo kdokoliv, kdo by se sem nedej bože přimotal. "Otoč se," vyzval jsem Bouři co nejsvůdnějším a nejpřesvědčivějším hlasem a konečně jsem odtáhnul hlavu. Jako skoro vždycky, když se mi k tomuhle povedlo nějakou vlčici ukecat. Nešlo tu o nic víc než o tohle.
Nepřekáželo mi, že nejsme v úkrytu. Teď už bylo stejně pozdě se kamkoliv přesouvat. Navíc - tohle bylo náramně romantický místo. Pláž. Východ slunce. Ideál. Tohle načasování mi snad dopřál sám Život, protože Amorek už určitě dávno někde hibernoval. Jo, Nemrda, to tak, zaznělo mi naposledy pobaveně hlavou.

Sluneční svit se začal pomalu drát zpátky na oblohu. Oheň už byl k ničemu, ale uhlíky se pořád poctivě držely a sálalo z nich teplo. No jo. Ta sázka, na kterou jsem úplně zapomněl. Když se Žíhaná zeptala, co bude mít k snídani, došlo mi, že jsem něco takovýho vlastně slíbil. Můj problém byl, že jsem často mluvil a konal dřív, než jsem přemejšlel. A pak na to všechno zapomínal a vypouštěl to z hlavy jako hotovou věc. Já budu mít k snídani tebe, projelo mi hlavou. Zkusil jsem tu myšlenku rychle zahnat pryč, ale primitivní část mojeho samčího mozku bohužel aktuálně převálcovala tu, která byla aspoň trochu racionální. Převálcovala normálního, všedního Duncana. Bylo to stejný jako vždycky. Beznadějný, nezastavitelný, nevyhnutelný. "Co budeš chtít," vymámil jsem ze sebe nakonec s námahou odpověď po chvilce ticha, odhodlanej, že tenhle slib už nezapomenu. Teď jsem ale měl úplně jiný věci na přemejšlení.
Skoro bych slyšel svoje srdce, jak bije, jako by čekalo nějakej adrenalin. Stoupnul jsem si na všechny čtyři a čumákem jsem se přes její tlamu přesunul až někam k uchu a otřel jsem se jí naléhavě o tvář. Nebyla za tim žádná láska, žádný velký city, jenom chtíč. Ostatně jako vždycky. Řikala, že umí udržet tajemství. "Řekni mi, ať přestanu, jinak se nezastavim " zašeptal jsem varovně.

Oheň pomalu ale jistě ztrácel na síle. Bouře měla světlou srst, takže by nejspíš byla dobře vidět, i kdyby nehořel. Zrcadlila se na ní oranžová barva plamene a tančila jí po jejím kožichu. Oči se jí leskly ve tmě. Uhlíky ze dřeva pořád hřály. Blížilo se ráno. Čekal jsem, jestli teda konečně přijde ta rvačka, takže jsem teď nechtěl odbíhat pro další dřevo. A celkově se mi nechtělo opouštět teplo. Tohle nám muselo stačit. Párkrát jsem zahrabal drápem v písku, jako kdybych tam chtěl něco nakreslit. Tady to ale nemělo takovej efekt jako na stromech nebo kamenech. Tady to pod tlapou hned mizelo, zametal to vánek a bylo jasný, že to nic nevydrží.
Olíznul jsem si tesáky a přimhouřil oči, který mě příjemně pálily z výhně. "Vzdáváš," zasyčel jsem jenom tak z hecu a věnoval jí provokativní úsměv, abych jí trochu naštval. A když mi řekla, ať z ní nedělám slabko, pozvednul jsem obočí. "Ohoho, nebo co?" Sjel jsem jí pohledem. "Co mi uděláš?" pokračoval jsem v provokaci. To už ale Žíhaná vypadala, že se opravdu chystá k útoku. Chtěl jsem se trochu zapřít, abych se při útoku nepřevrátil úplně, ale přišlo to rychlejc, než jsem čekal. Než jsem se nadál, opravdu jsem se válel na zemi. Překvapeně jsem párkrát zamrkal a zachechtal se, než jsem se začal pomalu zvedat na nohy a oklepávat od písku. Narovnal jsem se a stoupnul si přímo před Bouří. "Smekám," prohlásil jsem, lehce se uklonil, znovu se narovnal a podíval se jí do očí. Opravdu se mi líbily. Moc. Zrychlil se mi tep a pomalu jsem se nadechnul. Než jsem se nadál, sklonil jsem hlavu a můj čumák se dotknul toho jejího. Vůbec jsem nad tim nepřemejšlel. Prostě... jsem to v tu chvíli chtěl udělat.

"To nejde. Je to pro mě fyzicky nemožný," zamával jsem hlavou ze strany na stranu. Bouře uměla sice přemlouvat hezky, přemluvla by mě nejspíš ke spoustě různejch jinejch blbostí, kdyby udělala oči, ale k tomuhle rozhodně ne. Snad někdy v budoucnu, v naprosto výjimečný situaci.
Zamžoural jsem do ohně a pak zpátky na ní. Zatvářil jsem se náramně pohrdavě a zavrtěl hlavou. "To neni pravda. Vzdáváš se hrozně snadno," mlasknul jsem chytrácky. Co ona věděla, co já umim nebo neumim? Byl jsem větší, ale třeba jsem byl taky úplně k ničemu. Jenom balík chlupů na chůdách, co stěží uloví zajíce a uběhne míli. Třeba mě mohla sejmout raz dva, jenom to tak na první pohled nevypadalo. "Nebudu se bránit," slíbil jsem nakonec, ale jakmile mi to vyjelo z tlamy, napadlo mě, jestli to nebude znít spíš tak, jako že jí podceňuju. Třeba jí to aspoň vyhecuje.
Kecnul jsem si na zadek a uvolnil nohy, aby bylo snazší mě převážit, a zatvářil jsem se náramně vyzývavě. Stačilo do mě pořádně strčit. "Máš deset vteřin. Pak budu na řadě já," dodal jsem, abych jí postrašil a vyhecoval ještě víc. Zamával jsem ocasem, až to rozhodilo písek sem a tam. Část ho nalítala do ohniště a část na druhou stranu, na studenej povrch pláže. Tahle hra se mi začínala líbit.

"Ale ne, ještě by ses mě lekla," bránil jsem se. Psí oči byly něco, co jsem opravdu neuměl. Na mojem obličeji by to určitě vypadalo příšerně. "Umim si o věci řikat jinak." Hodil jsem pohledem někam do strany a změřil jsem si hladinu. Sluníčko už bylo pryč. Mraky na obloze o trochu zhoršovaly viditelnost. Jedinej ostrůvek světla široko daleko byl náš oheň. Skoro to přivolávalo nějakou nechtěnou návštěvu, ale to bylo fuk. Kdyby přišla, nějak bychom si poradili. Zbavili se jí. Šlehnul jsem pohledem zpátky na Bouři, když řekla, že umí udržet tajemství. To se bude hodit. Očima jako kdybych jí nachvíli zkoušel přitáhnout blíž a všechno jí vyslepičit, ale takovou magii jsem neovládal. Kdyby mi tak Smrt uměla zařídit, aby se ze mě každý vlčici podlamovaly kolena rovnou.
"No... tak do toho. Ukaž mi, jak se umíš prát. Sejmi mě," zamrkal jsem na ní škodolibě. Mohla to bejt náramná zábava. "Když mě dostaneš na lopatky, něco ti ulovim. Když ne, tak ty mně," nabídnul jsem sázku, protože jsem stejně měl docela hlad, a oči se mi zaleskly ve světle slabšího plamene ohně.
"Budem. Noc je ještě mladá," zazubil jsem se.

"Umim si představit, že u tebe to funguje," zabručel jsem. Kdybych stáhnul uši a dělal na někoho oči já, stěží by mi to kdokoliv uvěřil, stěží by to vypadalo dobře a stěží by to zabralo. Když jsem něco chtěl, většinou jsem si to prostě vzal - ukradnul, vybojoval, vylhal. Bylo to jednodušší. Nebyl jsem hezká vlčice menšího vzrůstu, aby mi stačilo se hezky zaksichtit. Na druhou stranu jsem byl velkej a měl jsem sílu, tak proč to nevyužít?
"To zní náramně prakticky," zamyslel jsem se nahlas. Pokud Bouře uměla měnit počasí a zároveň to na ní nemělo žádnej efekt, byla to skoro smrtící kombinace, zbraň hromadnýho ničení. Jestli mluvila pravdu, hodilo se si z ní udělat spojence. Nebo si z ní spíš do budoucna rozhodně nedělat nepřítele, protože spojenci jsme už tak nějak byli. Navíc to znělo tak, že na svojí magii teprve přichází, ale to bylo jedno. "Ještě chvíli a začnu se tě bát," zazubil jsem se, "co ještě umíš?" Povídej, přeháněj.
"Nevim, co by mi mohl Život ještě vyčarovat. Mám se perfektně. Mám skoro všechno, co chci. A co nemám, to si umim vzít," Zastříhal jsem uličnicky ušima a zašklebil se. Jenom Lilith... kdyby mi ten starej srágora prozradil, kde je Lilith, bylo by to úplně špičkový. "A zábavu si taky umim zařídit sám," změnil jsem následně hlas do tajemnějšího tónu. Okolo nás se dělala pořád větší tma, ale díky ohni jsme na sebe viděli dobře.

"Až tak? Nevim, jestli bych něco takovýho dokázal. Jak se krásně prosí?" zajímal jsem se, ačkoliv bylo jasný, že já určitě Smrt ani Života o nic krásně prosit nebudu. Dokázal jsem si představit, že tohle je spíš parketa Bouře. Když jsem já něco chtěl, většinou jsem si to prostě vybojoval, vzal nebo ukradnul. Pochyboval jsem ale, že by některá z těch metod zabírala i na získání barevnejch očí. Navíc jsem měl svoje oči rád. Neprozrazovaly o mně vůbec nic. Zato na Bouři to vypadalo jako šperk. Dražší a lesklejší než to, co jsem měl připnutý na uchu. Hodilo se to k ní.
Načež mi Žíhaná předvedla supr čupr trik. Strčila tlapku do moře, namočila si jí a když jí zvedla, byla hned suchá. Zamrkal jsem na to a přišel blíž. Byla to magie ohně, vody, větru, nebo snad úplně jiná magie? Sám jsem tlapu strčil do vody, vytáhnul jí ven a když jsem jí vyndal, během pár vteřin se vysušila. Lehce to ale zasyčelo a do večerního oparu se zvedlo trochu páry. U vzduchu by to nejspíš taky dělalo rámus. Ne, tohle bylo něco jinýho. "Co to je?" podíval jsem se na svojí společnici, když jsme se vrátili k ohni a posadili se tam. "Jako pro co... skočit? Ke Smrti?" zeptal jsem se nechápavě, jako kdybych měl jenom dvě mozkový buňky. Nebyl jsem si jistej, jestli myslí návštěvu Smrti, nebo něco jinýho. "Po tom teď zrovna netoužim," prohlásil jsem pro případ, že by tomu tak bylo. "Je to šíleně daleko. A teď se mi líbí tady," ušklíbnul jsem se spokojeně.

Hladina se začínala lehce zvedat, ale stejně byla moc daleko na to, aby pohltila náš malej táborák. Navíc nebyl problém ho přesunout, kdyby se moře k večeru zbláznilo úplně.
"Šprýmovala u Života, hm," uchechtnul jsem se, "co musí jeden udělat, aby získal od Života něco tak krásnýho?" Těžko říct, jestli jsem něco podobnýho někdy už viděl. Nevzpomínal jsem si. Snad ani na Gallirei, snad ani mimo ní, ale to už jsem sahal poměrně hluboko do paměti. Bouře mi na mojí otázku ale hned odpověděla. "Smrt... nebyla doma?" zamračil jsem se. To bylo zvláštní. Vůbec jsem netušil, že je ta stará megera schopná opustit zříceninu. Třeba sama konečně natáhla bačkory. To by ale nejspíš rozhodilo světovou rovnováhu, nebo tak něco. No... kdybych to věděl dřív, určitě bych jí to tam šel vykrást. Možná bych se pak měl zajít podívat.
"Tahle kombinace je nejlepší," zhodnotil jsem nakonec, ačkoliv už se Bouře stihla pochválit sama. Dělalo mi opravdovej problém se od jejích očí odtrhnout. Jako by měly nějakou magickou moc. Celej tenhle večer jí měl. Zamával jsem ocasem ze strany na stranu, mrknul jsem a v tu chvíli se mi teprv podařilo se vymanit z očního kontaktu, načež jsem zrakem krátce přejel moře a vítr mi načechral srst do protisměru. Stejně jsem se ale musel vrátit, abych se podíval ještě jednou.

Slunce padalo pořád níž. Obloha žloutla, oranžověla, růžověla a potom dokonce fialověla, ale zatím nebylo šero. Dělala se trochu větší zima a zvedal se vánek. Stál jsem kousek od ohně, aby mi trochu oschnul mokrej kožich. Bylo to příjemný. Moje jižanská srst nebyla připravená na velkou zimu, která se na Gallireu docela určitě hnala, jako každej rok. Zbejval mi možná poslední měsíc nebo dva, než budu muset začít přespávat někde v úkrytu, protože to venku nevydržim. Neměl jsem na sobě hustou deku z chlupů, jako spousta zdejších. Neexistovalo, že bych celou noc spal někde pod sněhem. Jedině kdybych nejdřív rozdělal oheň těsně vedle sebe, jako třeba teď.
Přešlápnul jsem a písek se mi dostal mezi polštářky na tlapách. Pří pohledu na Bouři jsem si všimnul, že je na ní něco jinak. Netrvalo dlouho zjistit, co to je. Oči. Párkrát jsem omámeně zamrkal, jestli se mi to nezdá, ale nezdálo. Něco se muselo změnit, protože měla každý oko jiný, jedno s hezčí barvou než druhý. Vypadalo to náramně dobře. Nešlo mi se odtrhnout. "Jsou nádherný," zamumlal jsem, jako kdybych se bál přerušit ticho. Ani jsem nevěděl, jestli jí je závidim, nebo jestli to vypadá tak dobře proto, že je má právě ona. "Kdes k tomu přišla?" zajímal jsem se hned. Byla to vlastně jenom chvíle, co jsme se neviděli. Poslední dobou jsme na sebe měli štěstí. Což bylo dobře.

Tvář se mi roztáhla do spokojenýho úšklebku a uchechtnul jsem se. Bouře z nějakýho důvodu přesně věděla, jak odpovědět. "No, tak to má šťastnej den!" začal jsem se naparovat. Tohle byla tisíckrát lepší společnost než ty dva mamtáci v lese o kousek na sever, který jsem teprv před chvílí přestal otravovat. Tady jsem si aspoň přišel zvanej. A vůbec! Bouře byla skvělá. Vždycky jsem jí rád viděl. Ocas se mi zhoupnul ze strany na stranu a ještě chvíli jsem si měřil hladinu, než jsem těknul okem k ní a pak zase zpátky na hladinu. "To budem asi my dva," zahlásil jsem polohlasem, jako kdyby to bylo obrovský tajemství. "Dva nejkrásnější vlci v zemi zdejší, sami na pláži, sluníčko zapadá..." můj tón byl najednou o poznání sugestivnější, ale rychle jsem se z toho oklepal. Jednak proto, že ještě nebyla správná chvíle, a druhak proto, že jsem dostal skvělej nápad.
"Vydrž chviličku," zahučel jsem, a jak jsem to dořekl, rozběhnul jsem se někam se někam severovýchodně. Tam, kde jsem před chvílí přebrodil řeku, pár minut chůze od pláže, se válely vyplavený kusy dřeva z lesa opodál. Nabagroval jsem několik polínek do tlamy a už jsem to metal na pláž, aby žíhaná vlčice nemusela čekat dlouho. Byly to dobrý tři minutky, než jsem se vrátil. Když jsem doběhnul zpátky, skoro mi nešlo popadnout dech. Položil jsem klacky na písek, párkrát jsem se hluboce nadechnul, abych nabral sílu, nasoustředil jsem se a zapálil jsem je. Teď to bylo teprv perfektní. Navíc mi tak mohla oschnout srst. A vypadalo to dobře. "Tak. Kde jsme to skončili?" sjel jsem pohledem k Bouři a jak jsem našel její oči, nachvíli jsem se na nich zaseknul. Něco bylo jinak.

//Bukový sráz přes Ústí

Abych se dostal přes řeku, musel jsem nadběhnout trochu k severu a odejít z hvozdu na jeho jihovýchodní straně. Jenom tam se ještě dala s přeplavat, i když s námahou. Kdekoliv níž by to bylo nebezpečný a pravděpodobně by mě to vyplivlo až v moři. Naštěstí na jihu ještě nebyla taková zima, sluníčko teprve zapadalo a kožich jsem si mohl s pomocí magie vysušit kdykoliv jsem chtěl. Plaval jsem šikmo, proti proudu, aby mě to neodneslo úplně pryč. Když jsem se vyškrábal ven, moje tlapy ještě dopadly na travnatou půdu. Pláž byla pár minut cesty. Oklepal jsem se a rovnou se vydal tam. Kožich jsem si nesušil. Ještě nebyla taková zima, a byl jsem na to línej. Nebyl jsem zrovna na krajinky, ale věděl jsem, že tahle pláž při západu slunce opravdu stojí za to, takže jsem si rád udělal zacházku.
Očividně jsem ale nebyl jedinej. Vítr foukal opačně než jsem potřeboval, takže se mi starou známou podařilo rozpoznat až od pohledu, víc zblízka. Bouře. Došlapoval jsem pískem celkem potichu, skoro by o mně ani nemusela vědět, ale můj pach se k ní stejně určitě dostal. Přišel jsem ze špatný strany. "Co tady tak pěkná vlčice dělá takhle sama?" ozval jsem se zezadu, abych na sebe upozornil, než jsem se na kraji moře zařadil hned vedle ní. Na obloze byla spousta mraků a sluníčko se snažilo naposledy prorvat přes ně, než zapadne za obzor. Vypadalo to jako kdyby hořela obloha. Náramně romantický. "Nad čim přemejšlíš?"

Hluboce jsem se nadechnul a nasál do čumáku vzduch i vůně. Mínil jsem se vydat k moři, obejít to spodem a jít oxidovat do jiný smečky, nebo tak něco. Neměl jsem konkrétní plán. Chtěl jsem najít Lilith. A Pippu. A další. A udělat cestou trochu bordelu, aby to nebyla nuda. Proto jsem se rozhodnul přijít vytočit Tasu a jejího kámoše, i když jsem původně přišel za Styx. Hodlal jsem odejít, až mě to přestane bavit, nebo až přijde lepší nápad. Neobtěžovalo mě, že nejsem zvanej - Styx o mně věděla, po lese mi chodit dovolila. Bejval bych si tu i ustlal, kdybych byl unavenej. "Zníš skoro jako znalec," zakrákal jsem předstíraně uznale směrem ke Stínovi. Taky jsem nebyl zrovna hezoun, ale on byl ohyzda první třídy. Arcikníže nemrdů. Tasa se mezitim pustila do práce a přestala s ní bejt sranda.
"Odpověď na tuhle otázku stojí aspoň tři dobrý drby," ušklíbnul jsem se s nadsázkou spokojeně na Šediváka. Nemyslel jsem to vážně. Spíš jsem ho chtěl dál nevybíravě vytáčet tim, jaká jsem špína šmírácka. Pohled jsem změnil až ve chvíli, kdy jsem z něj začal čuchat opravdovej vztek. Zaujatě jsem si poslechnul jeho hrdinskej monolog a odplivnul si do strany, načež jsem se začal zase šklebit stejně škodolibě jako předtim. "Rozbil bych ti ten tvůj ciferník, ale štítim se na tebe šahat," zachrapotil jsem po krátký dramatický pauze a začal jsem se ležérně zvedat, abych si protáhnul nohy. "Vedu tady s Tasou normální konverzaci. A i kdybych se do ní začal srát, nic bys s tim neudělal," uchechtnul jsem se. Jeho i Tasu bych s přehledem zmačkal do kuličky a svázal jim ocasy k sobě, aby je tak našla Styx. Vlčicím jsem ale neubližoval, a Tasa byla stará známá, hloupá sestra mojeho oblíbenýho románku, který jsem ubližovat ani nechtěl, protože mi jí bylo líto a myslel jsem si, že je pro ní existence dostatečnej trest.
"Je s váma nuda. Kdybyste si někdy vytáhli špunty ze zadku, nebo měli zajímavý informace na výměnu, neni tak těžký mě najít," nadhodil jsem naprosto nezákeřně, načež jsem se lhostejně otočil k odchodu, věnujíc jim poslední úsměv na rozloučenou. Určitě to nebylo naposledy, co jsem tu byl. Očima jsem cestou těknul k označenýmu stromu, přidal jsem do kroku a byl jsem tatam.

//Mušličková pláž přes Ústí

Tasa se pochlubila, že se jí rozhodně daří líp než mně. Uznale jsem zvednul obočí, pokýval hlavou a sjel jí pohledem, ačkoliv jsem netušil, kde na něco takovýho přišla. Vypadala příšerně, jako vždycky. Ale - když měl jeden dvě mozkový buňky, muselo bejt vlastně strašně jednoduchý se mít dobře. Takže to nejspíš byla pravda. Já se aktuálně taky neměl špatně. Dobře pro ní.
Druhej vlk se podle Tasy jmenoval Stín. Moje pravý jméno mu neřekla. Nemrda, heh. Ví už, že jsem jí stihnul obtáhnout ségru? O tom jsem se jí samozřejmě taky chystal povyprávět, aby bylo pořádný dusno. "Nápodobně," prohodil jsem ke Stínovi a změřil si krátce i jeho. Někdo se na něm pěkně vyřádil. Celkově vypadal, jako že má nějakou chorobu. S Tasou by se k sobě hodili. Ale jestli byl jenom o chlup chytřejší než ona, muselo z toho koukat něco pro něj, aby se s ní tahal. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázal. Tak nějak jsem si vydedukoval, že nepatří mezi Styxiny sourozence, a spíš ani mezi širší rodinu. Zbarvení by na to měl, ale měl magický oči. Srst a stavba těla byla taky docela jiná, než jakou měli bratři z vrhu. Navíc bych o něm touhle dobou věděl, kdyby byli příbuzný - Styx se o něm nikdy nezmínila. Musel by to bejt nějakej ztracenej vzdálenej bratránek. "Dík. Jsem z jihu," odvětil jsem bezstarostně k jeho pochvale, jako kdyby mi jméno opravdu patřilo. "Bohužel neni moc trefný," ušklíbnul jsem se a zkusil v hlavě zahnat myšlenku, kolik fakanů mi asi tak po světě může běhat.
"No," vyhrknul jsem, když jsme teď měli formality za sebou, "Taso, Styx ti vzkazuje, že máš Stáhnout tu srnu, " vyřídil jsem vzkaz, aby se neřeklo. "Krom toho na srdci nic nemám. Přišel jsem vyšpehovat, kdo se tu zabydlel. Udělat si přehled. Informace jsou drahý a v kraji se za ně dobře platí," přiznal jsem se podobně lhostejným tónem. Nejčastějc dalšíma informacema. Lehce jsem si v sedě protáhnul záda a zastříhal ušima. "Plánuješ ségru vypudit i odtud?" vrátil jsem se zrakem nakonec k šedivce a spokojeně se ušklíbnul. V myšlenkách jsem byl skoro na odchodu, ale na to byli tyhle dva až moc zajímavý. Chtěl jsem z nich nejdřív aspoň něco vytřískat. Po dobrym, po zlym... to záleželo na nich.