Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunko sa pomalu plazilo naspať pod obzor. Bol som na svojom nenávidenom mieste. Nevediel som ho vlastne ani popsať. Nevediel som, zda som tady už niekedy bol alebo nie. Bol to les. Hluboký les, a mal zvláštnú atmosféru. Nemal som rád miesta, ze ktorých som nevidel do okolia. A v ktorých som bol o samote. Ťažko sa to popisuje, ale zdajšia atmosféra mi bola skutočne nepríjemná. Ješte keď slunko ani nebolo pod obzorom, les už bol tmavý a temný stejno ako v noci. Vobec sa mi tu nepáčilo. Ale aj keby som sa vydal jakýmkoliv smerom, mal som pocit, že by som sa z neho stejne nevymotal. Ako keby som tu bol z nejakého zvláštného dvovodu.
Když už ma omrzelo tu len pochodovať a koukať sa po okolí, došiel som ako keby primo do prostredku lesa. Bola to opravdu holina. Ako keby tu stromy ani nikdy nerostly. Opravdu zvláštne miesto. Len uprostred stál takový zvláštny pariez (//pařez, nemám tušení). A pretože som bol drzoun, rozešiel som sa priamo k nemu, vyšplhal som hore a sadol som si nahoru ako na tron. Chvílu som len tak hrdo sediel, so vztyčenou hlavou, než se mi posledné paprsky slunka sklouzly po zádoch a zapadly pod obzor.
A v tu chvíli to prišlo. Krajina sa najprve začala zlahka triasť. Zmatene som sa zamračil, ale koniec koncov to tu v tých končinách nebolo nič zvláštne. Krajina sa ale triasla viac a viac. A viac. A najednou ... prestala. Ale! Z hlíny sa len kousek od mojho parezu vynorila ... kosť. A za ňou lebka. Vlčí lebka. Najednou sa z krajiny len tak vyhrabala celá kostra. Okamžite som si stupnul že sa dám na útek, ale jedna kostra už bola aj za mnou. A dalšie vedle mňa. A dalšie. A dalšie! Boly všade. Nejmenej dvacať kostlivcov sa vyhrabalo zo zeme a začalo zmatene pochodovať dokola a dokola. Zostal som sedieť na parezu, nehybne ako socha.
Netrvalo dlouho a krajina sa začala triasť znovu. Z hlíny sa vynoril další kostlivec, tentokrát o dost vetší. Všeci ostatní sa zastavili a postavili sa do pozoru. Ani som nedýchal a sledoval som, ako pred ně obrovský kostlivec predstupuje, aby povedal niečo doležité. Jazdil mi z toho mráz po zádech, ale bol som tak v šoku, že mi nešlo pohnouť ani očnými víčkami. "Ideme na lov, vážení!" vypravil ze seba, hrdo mávl tím, čo zbylo z jeho ocasu, a rozbehol sa kamsi preč z lesa. Celá jeho svorka sa s hlasným vreskotom rozbehla za ním, a než som sa stačil rozkoukať, zmizli za obzorom.
Jakmile som si bol istý, že jsou preč, počkal som pre istotu ješte pár sekund, a až potom som sa poriadne nadýchol. Možná, že si ma tato démonická tlupa nevšimla, pretože nemali oči. Ťežko povedať. Hlavne, že už boli preč. Další normálny den na Gallirei. Opatrne som z parezu seskočil a začal som sa z lesa pakovať čo najrychlejšie to šlo.

"Budu si fňukat jak dlouho budu chtít," vyjasnil jsem. Stejně moje fňukání vadilo jenom jí, takže to byl vlastně její problém. Tím pádem bylo taky v jejím nejlepším zájmu, abych fňukat přestal. "A pěkně kecáš," zazdil jsem i celou její strašidelnou historku. Věděl jsem, čeho je Styx schopná, možná něco takovýho dokonce fakt provedla, ale i tak mě bavilo to celý bezmezně zpochybňovat.
"Necháme rozhodnout Rez, jestli se se mnou chce bavit nebo ne," navrhnul jsem tónem, kterej Styx oznamoval, že jí to ještě ve finále nandám tak, že se nebude stačit divit. Ve skutečnosti jsem neměl žádnej plán. Rez jsem neznal, nevěděl jsem, kde je a jestli vůbec někde je. Ale to teď nevadilo. Aspoň jsem znal její jméno.

Ještě chvíli jsem hrdě kráčel vedle vlčice, a když se málem propadla do kráteru, který se v šeru oznamujícím konec dne rozprostřel přímo před námi, hrdelně jsem se zasmál. Škoda, že tam nezahučela. Už nikdy by nevylezla ven, a já bych odešel a přebral bych jí tu její Rez. Jak jsem se tak na ní otočil, a nadechnul jsem se, že jí nějak hnusně urazim, že nekouká pod nohy, škobrtnul jsem a než jsem se stačil nadát, už jsem do kráteru padal taky. "Neeeee," vyloudil jsem ze sebe ještě za letu. Jenom... jsem spadnul mnohem dál než Styx. Sakra. Sakra sakra sakra sakra sakra. Věděl jsem, že jestli dopadnu až na dno, nečeká mě tam nic dobrýho. I kdyby by mi Styx chtěla pomoct ven - jako že by to neudělala, stejně by neměla jak. A navíc by mě hned při dopadu napíchly všechny ty ostrý kameny. Na dně se válela nejedna mrtvola. Bylo v mym nejlepšim zájmu se na poslední chvíli zachráint, i když to vypadalo dost beznadějně.
Ve všem tom zmatku jsem se uprostřed kotrmelce snažil zachytit čehokoliv vyčnívajícího ze zdi propadliny, ale nic jsem nenacházel. Až při druhym obratu se mi povedlo se drápy chytit horniny pod nějakym zvláštnim výklenkem. I když jsem se tak nějak zachytil, sklouznul jsem kvůli tíze dopadu ještě tak o metr níž. Teď jsem tak nějak visel asi tři metry pod šikmym povrchem, a jediný, co mě dělilo od pádu tam dolů, bylo to, abych se pustil. Párkrát jsem se hluboce nadechl a vydechl. Měl jsem se líp zamyslet, než jsem na tohle území vkročil. Věděl jsem o něm. Zrádcův remízek. Proč bych tu měl zhebnout zrovna já a ne Styx? To neni fér! Nejsem o nic větší zrádce než ona. Vztekle jsem se začal škrábat nahoru, opatrnej na každý položení tlapy. Vždycky jsem musel najít nějakej záchytnej bod, pomodlit se, že mě udrží, a vyšplhat se o kousek výš. Rána na krku se mi nepříjemně rozpulsovala, a já jsem se zamyslel, jaká byla největší zrada, co jsem kdy udělal, že by mě ta jáma měla spolknout. Jasně - byla jich spousta... spousta zrad, ale byly to malý zrady. Jako jedna z posledních mě napadlo vlastně jenom to, že se pořád tahám se Styx, i když nám ve smečce rozškubala vlče. Nemám v Sarumenu co dělat. Zradil jsem ho jenom tim, že s ní trávim čas. Pravda byla, že mě to vlastně vůbec nezajímalo. V tuhle chvíli bych asi za Styx vyměnil celej Sarumen. Nikoho v něm jsem neměl rád tak jako jí. Teda - měl jsem rád Darkie, a Newlina... i Maple by mi bylo líto... i Morfa. Ty bych asi nebyl schopnej obětovat. Ty ostatní bez mrknutí oka.
Tyhle myšlenky způsobily akorát to, že se mi pod tlapou odlomil kousek povrchu, a já jsem musel začít odznovu. Nebylo to zrovna příjemný šplhání, a vlastně jsem počítal s tim, že se můžu kdykoliv propadnout dolu. Brečela by Styx? Určitě by brečela. Fňukala by jako malý mimino. Aspoň že tak.
Zadýchaně jsem postoupil o kus nahoru... a o další kus. Od vyšplhání k okraji mě dělilo pár desítek centimetrů, ale už se nebylo čeho chytit. Pevně jsem se opřel o horninu zadníma tlapama, dal jsem do toho všechno a skočil jsem... úspěšně. Povedlo se mi předníma tlapama se chytit okraje propasti, ze kterýho už nebylo tak složitý se vyškrábat nahoru.

Jakmile jsem byl zase na nohách a vedle Styx, utahaně jsem se oklepal a narovnal jsem se, abych nebyl za úplnýho trapáka, i když... celá tahle situace moje frajerství docela znásilnila. "Jak moc bys byla smutná, kdybych tam spadnul? Určitě bys brečela nejmíň měsíc. A umřela bys jako stará panna, protože bych ti tak chyběl, že by ses nikdy nebavila s nikym jinym" zachraptěl jsem, přiblížil jsem se až k ní a laškovně jsem na ní zamrkal, i když bylo celý moje tělo polámaný jako blázen. Musel jsem okamžitě odvrátit pozornost od toho, že jsem se rozsekal a spadnul do jámy, takže byl čas využít moje super balící schopnosti a okamžitě změnit téma. "Víš ty co? Na těch bobulích jsem si uvědomil, jak krásná doopravdy jseš," zahučel jsem jí přímo do ucha, zatímco jsme se přesouvali na nějaký jiný území. "No fakt. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mě tak děsně bral," začal jsem se snažit bejt horlivě přesvědčivej. "Jestli se jdem prospat, doufám, že si můžu lehnout vedle tebe a pěkně se k tobě namáčknout," namáčknul jsem se na ní pro jistotu rovnou za chůze, ale jakmile mi došlo, že takhle chodit nemůžeme, odpojil jsem se a začal jsem si znovu hledět svýho. Jako kdybych do tý jámy ani nespadnul. Tohle jí muselo okouzlit tak, že zapomene.

//Středozemní pláň

//Náhorní plošina

Zdálo se, že Styx se už opravdu vrátila na svojí 'normální' úroveň. Zase byla jedovatá, nebrala si servítky a musel jsem si v její přítomnosti dávat pozor. Jakmile jsem zapomněl, jaká vlastně doopravdy byla přítomnost sjetý Styx, už jsem jí chtěl zpátky. Tohle slovní napadání (opomeňme, že oprávněný) se mi vůbec nelíbilo. "No - můj nápad to byl, ale určitě jsem nevěděl, co se stane," skočil jsem jí do řeči hned na konci věty. "Nejsem totiž věštec, drahoušku, víš? Nevidim do budoucnosti," zamračil jsem se na ní. Ženský. Co po mně ještě chceš? "Navíc po tobě nikdo omluvu nechce. To, že tě něco takovýho napadlo znamená, že máš nečistý svědomí," poučil jsem jí. Omluvit by se mohla, ale já nebyl ten, kdo to navrhnul. Když řekla, že hádá, že mě pokousala já, na vteřinku jsem se zastavil, pohledem jsem jí spálil na prach, vydechnul jsem nosem a hrdě jsem pokračoval v cestě. "Nevim, jestlis to byla ty. Měl jsem pocit, že to byl takovej voškliváckej hnusnej uslintanej pavouk. Nechutná příšera. Ale teď, když si to tak vybavuju," zaváhal jsem, "vlastně ti to bylo docela podobný," provokativně jsem si jí na oko prohlídnul, až jsem se málem zabil o jeden ze stromů, kdybych se nepodíval pod nohy včas.
Styx začala vyprávět nějakou super strašidelnou historku. Nejdřív jsem si myslel, že to prostě pustim jednim uchem dovnitř a druhym ven, jako všechno, ale vlastně mě to docela zajímalo. Zvědavě jsem napnul uši a poslechnul jsem si to od začátku do konce, a jakmile s tim byla hotová, pokýval jsem hlavou. "Oukej. Za prvý - to vlče je pitomý, že leze k vodě samo. Za druhý - jeho rodiče jsou asi trochu mašťáci, že si nevšimli, že jim chybí. Za třetí - co že to má společnýho s tvojí rodinou?" Poslední otázku jsem vyslovil tak, že se mi tim vyjádřenim zmatku málem zlomil hlas. Ta její historka by mě možná lehce znepokojila v noci, ale takhle za denního světla se to poslouchalo jedna báseň. Jako pohádka na dobrou noc.
"No, když jsi byla na bobulích, řeklas mi spouuustu zajímavejch věcí," usmál jsem se na ní tak, aby z toho dostala dojem, že teď o ní vim naprosto všechno. Nebyla při smyslech, takže stejně nevěděla, co všechno mi mohla vyžvanit. Stačilo jí trochu znepokojit. V tomhle jsem byl o krok napřed. "A nevim, jestli vlastně chci Rez znát, jestli ti toleruje tyhle tvoje náhlý překvapivý útoky. Znám lepší překvapení, než si nechat rozškubat krk, kdybys to chtěla vědět," stočil jsem téma ublíženě znovu ke svojí ráně na krku, na kterou jsem odteď hodlal upozorňovat při jakýkoliv příležitosti. Doufám, že mi zůstane jizva. Budu jí to připomínat ještě nad hrobem.
A potom - málem bych zapomněl!
"Navíc - mám lepší strašidelnou historku. Historku, ve který všechno dává smysl, narozdíl od tý tvojí. Tuhle historku jsem řikal ve Slunečný smečce malejm fakanům, když jsem je od sebe potřeboval odehnat. Byly mi asi dva a půl, znáš to... co mi bylo po harantech? Chtěl jsem se bavit s vlčicema, né s potěrem. Nejstrašidelnější na tý historce je, že je pravdivá. Vim to, protože se stala mně. Kdybys tam tehdy byla, určitě by ses podělala strachy. Poslouchej," absolutně jsem se do toho vžil, protože jsem strašidelný historky miloval. Nejlíp se teda fakt aplikovaly na vlčata... a v noci, ale to teď nevadilo. "Jednou, když mi byl asi rok a půl, jsem se od naší smečky trochu vzdálil a šel jsem dělat bordel do lesa. Nemá cenu to nějak natahovat - prostě jsem odešel trošku dál od našeho smečkovýho úkrytu. Šel jsem se projít na kraj lesa, bylo léto - brutální vedro, asi 35 stupňů. Bílej den. A jak jsem tak šel, najednou mě praštil do čumáku brutální smrad. No fakt - smrdělo to asi... asi..." začal jsem kolem sebe panicky hledat něco smrdutýho, až jsem nakonec stočil oči ke Styx a spokojeně jsem se usmál. "Smrdělo to asi jako ty, jenom o trošku hůř. Smrdělo to tak moc, že jsem to cejtil, i když jsem byl asi o kilometr jinde. A protože jsem rád strkal rypák do všeho divnýho, okamžitě jsem se po tom pachu vydal. Netrvalo dlouho a dostal jsem se až k okraji našeho lesa. Nebyl jsem tam sám. Stál tam Lenny, můj bratr, a jeho partnerka. Vraceli se ze značkování území. Ta jeho partneraka... uh... nevim, jak se jmenovala, no ale ječela hrůzou. Bratr na tom byl podobně, vždycky to byl tak trochu cíťa. Přidal jsem do kroku, doklusal jsem k nim a zeptal jsem se, co se děje, ale mezitim už jsem si toho stačil všimnout sám. Nebudeš tomu věřit, ale mně se z toho chce zvracet ještě teď. Leželo tam tělo... byl to vlk... naprosto staženej z kůže, z obou stran trochu popálenej, jako kdyby ho... někdo zapálil," podíval jsem se zamyšleně před sebe a udělal jsem si pauzu na hlubokej nádech. "Jenomže teď přijde to nejdivnější. Nebyl tu žádnej další pach. Žádná další stopa. Ta mrtvola byla čerstvá, mohla tam bejt hodinu, nebo dvě, víc ne. A ještě něco - v naší smečce nikdo magii ohně neměl. Teda - kromě mě a dědečka, ale já s ní neuměl a dědeček zemřel dávno před tim," přidal jsem k tomu další hlubokej nádech. "Nikdo neví, kde se to tělo vzalo. Obětovali jsme celý léto a podzim navštěvování okolních smeček, hledáním někoho, komu by ten dotyčnej chyběl, nebo aspoň někoho, kdo ovládá oheň, ale nic. Na tom místě nebylo nic. Ani pach, ani krev, ani kožich, kterej tý mrtvole chyběl, chápeš? A víš, co je nejhorší? Ve strachu z tý zvláštní vraždy jsme se v tu noc všichni schovali v jeskyni a přespali tam, a když jsme to tělo šli ráno uklidit, vůbec tam nebylo. Byl letní den, bezvětří, pachy se v našem lese šířily jako blázen a zůstávaly tam dlouhý dny. Ale nikde ani stopa po tom, kdo tam tu mrtvolu nechal, a kdo si jí potom vyzvednul. Jenom mastnej flek," dokončil jsem vyprávění dalšim hlubokym nádechem. "Víš, přemejšlim nad tim vždycky aspoň jednu noc v měsíci. Nejstrašidelnější je to, co je nevysvětlitelný. Nikdy jsme na to nepřišli," zavrtěl jsem znechuceně hlavou, skoro jako kdybych o svojem příšernym zážitku sám pochyboval.

//Vodopády přes Mahtae

Jak jsem se tak snažil odběhnout od Styx, velice rychle mi došlo, že v tomhle stavu toho moc neodsprintuju. Kdyby mě chtěla dohnat, za chvilku by mě měla. Zvolnil jsem běh a přešel do normální chůze, snažíc se zkontrolovat ránu na krku, ale neviděl jsem si na ní. Snad dobrý.
Celej rozjuchanej ze sluníčka a příjemnýho počasí jsem se otočil na vlčici za mnou, která to nadšení moc nesdílela. Zahučela něco v tom smyslu, ať na ní počkám, a já jsem se opravdu poslušně zastavil. Teda - ne proto, že bych chtěl, ale proto, že jsem nezvládal sprintovat takhle dlouho. Než mě dohnala, snažil jsem se co nejvíc vydejchat, abych nevypadal jako lemra, a jakmile byla u mě, frajersky jsem se narovnal.
"Jo, ale s Newlinem to bylo o dost bezpečnější," odpověděl jsem pohotově a pokračoval jsem v chůzi po jejím boku. Newlin si myslel, že jsem jeho partner. A nechtěl mě zabít. "Tohle už nikdy dělat nebudem," rozhodnul jsem a podíval jsem se na ní, přemýšlejíc nad tím, jak si ospravedlnit to, že jsem s tim vlastně přišel já. "Čí to byl vlastně nápad? Pěkně debilní nápad. Kterej blbeček to vymyslel?" odfrknul jsem si. Sebe samotnýho jsem tim neskutečně pobavil.
Navíc - teď byla Styx střízlivá! Konečně se s ní dalo normálně bavit. "Takže - kdo je Rez? To je ta tvoje kámoška z léta?" vytáhnul jsem tohle téma znovu. Asi tak potřetí. Chtěl jsem mít přehled. Informace jsem miloval, i když jsem se většinou tvářil, že mě nic nezajímá. "Těšim se, až Rez poznám." Tohle jsem si mohl odpustit, ale rád jsem s tim Styx provokoval.

//Zrádcův remízek

Styx se nakonec můj superútok nepovedlo vyrovnat a spadla do vody společně se mnou. Měl jsem z toho radost přesně do chvíle, než jsem zjistil, že jí to vlastně prospívá, protože se sebe potřebuje opláchnout ten bordel. Jakmile jsem jí koutkem oka zaregistroval, jak se sprchuje pod vodopádem, chytnul jsem z toho úplně smíšený pocity. Na jednu stranu mi bylo líto, že už nebude vypadat jako ztělesněnej svrab, na druhou stranu... jsem byl rád, že už nebude vypadat jako ztělesněnej svrab. Najednou jsem z tý koupele dostal všeobecně hroznou radost a pořádně jsem se ve vodě zavrtěl. Možná, že to byla naše poslední koupačka. Teda - poslední dobrovolná. Bohužel se na nás hnala zima. A jestli měla bejt z poloviny tak hrozná jako ta minulá... ehhhh.
Jakmile jsem chytil do tlamy jablko, Styx se začala hned vytahovat, že mi ukáže, jak se to dělá. Pořádně jsem stisknul a jablko ve svojí tlamě jsem rozmačkal na kaši, načež jsem potopil hlavu, abych z tlamy a obličeje rovnou smyl všechnu tu šťávu. Když jsem se vynořil, protočil jsem panenky a hodil jsem na ní to-jsem-zvědavej pohled. Byl jsem fakt zvědavej. Chvíli jsem jí jen tak chytrácky pozoroval, ale jakmile předvedla to, co předvedla, stáhnul jsem uši k hlavě a nepřestával jsem zírat. Absolutně jsem nechápal, jak něco takovýho dokáže... zvlášť těsně po tom bobulovym tripu. Je to zase ona. Chvíli jsem na ní jenom mrkal s vyraženym dechem, ale potom mi došlo, že jestli nechci bejt lůzr, musim se začít tvářit normálně a předstírat, že bych to zvládnul taky. "Pche, to bych zvládnul taky," zahulákal jsem na ní, kdyby jí můj kritickej pohled nestačil. Když potom procházela kolem mě, znovu jsem se přistihnul, jak blbě zírám, takže jsem se zase musel začít soustředit a nahodit zpátky svůj obvyklej výraz.
"Řikala. Nejmíň tisíckrát. No jo, pani dokonalá," zavrtěl jsem na oko otráveně hlavou a začal jsem se neelegantně drápat z vody. "Pani šprtko šprťácká," hučel jsem, když jsem s promočenym kožichem vylejzal na břeh. Když jsem byl konečně venku, zařadil jsem se vedle Styx tak, že jsem se jí skoro dotýkal, a podíval jsem se jí hluboce do očí. "Vítej mezi střízlivejma," usmál jsem se na ní, ale vteřinu na to jsem to změnil na škodolibý úšklebek, oklepal jsem všechnu vodu ze svojeho těla přímo na ní a začal jsem lehce poklusávat někam do pryč. Museli jsme si užít možná poslední slunečnej den.

//Náhorní plošina přes Mahtae

// Maple, krásná akce, klobouk dolu, víc takovejch! A velkej respekt za pročítání toho všeho :) Radost se účastnit
A díky za odměny! A gratulace Taenaranovi! A díky Morfíně!

BODŮ CELKEM: 121
SMĚNA:
- 120 bodů = 150 květin
- 1 bod = 2 mušličky
CELKEM:
- 1x teleportační lístek
- 1x bonus štěstí
- 150 květin
- 2 mušličky

Díky moc :)

-> PŘIDÁNO

//Erynijský les

"Ani nechci vědět, s čim přijdeš příště," reagoval jsem pohotově teď už za chůze na její poznámku, protože tenhle její "převlek" byl fakt něco těžce znepokojivýho. Pobaveně jsem sledoval, jak se toho snaží zbavit a nejde to. "Dobře ti tak," pípnul jsem jako naštvaná malá holka a zkontroloval jsem, že jdeme správným směrem k vodopádům.
"To teda ne, nejsme si vůbec podobný. Špína jako ty se nemůže srovnávat s fešákem jako jsem já. Jestli nám někdo po cestě potvrdí, že jsme si podobný, půjdu se rovnou zabít," pronesl jsem naprosto seriózně, ale ve finále mi to bylo vlastně jedno. Jenom mi přišlo, že ten bordel na jejim kožichu nemůže bejt příjemnej, a opravdu mě zajímalo, jak něco takovýho dostane dolu.
Konečně jsme došli až k vodě. Nachvíli jsem se zastavil. Měli jsme štěstí, že je na říjen docela příjemný slunný odpoledne, takže se ještě dalo koupat. Naposledy jsme tu spolu byli někdy na konci zimy. Jakmile jsme se přiblížili pod vodopád, okamžitě mě napadlo, že by byla náramná psina tam Styx strčit. Na nic jsem nečekal, zařadil jsem se ve vteřině za ní, strčil jsem do ní šikmo z boku a nechal jsem gravitaci a její vlastní stabilitu, aby za mě udělala nebo neudělala zbytek práce. A protože jsem věděl, že bych to dřív nebo pozdějc schytal taky, rovnou jsem se rozběhnul a skočil přímo pod vodopád. Voda už zdaleka nebyla tak teplá, jak jsem si myslel, že by mohla být. Naopak - ve vteřině, kdy jsem do vody skočil, mi celým tělem projel docela brutální chlad. V tu samou chvíli mi ale došlo, že to má i výhodu, protože se aspoň znovu vyčistí zaschlá krev na mojí ráně, která už pomalu začínala nehezky svědit.
Díky skoku jsem skončil docela blízko u vodního přepadu. Něco mi tu nehrálo hned od prvního pohledu. Nachvíli jsem se přestal soustředit na to, jak mizerně to studí a zapomněl jsem i na Styx, která byla někde kousek za mnou. Přimhouřil jsem oči a zaměřil jsem svůj zrak kamsi nahoru. Zdálo se mi, že se přímo z vodopádu kloužou... nějaký malý červený objekty. Co to... to je nějakej vtip? Co to je? Jak jsem si tak pitomě stoupnul kousek pod vodopád, jedna červená bomba se vychýlila a trefila mě rovnou do hlavy. Byla to z tý vejšky řacha jako blázen. Bolestivě jsem syknul a zavřel jsem nachvíli oči. Bylo mi jasný, že z tohohle bude pěkná boule. A jenom jsem doufal, že si toho Styx nevšimla, aby se mi nemohla vysmívat.
Ve chvíli, kdy mi zpod víček zmizely hvězdičky, bolestivě jsem pomalu otevřel oči a zatěkal jsem s nima po okolí. Pořád jsem ale stál jako sloup na tom samym místě. Kdybych do hlavy chytil druhou ránu, asi bych si to zasloužil. Začal jsem ve vodě pomalu hledat, co mě to vlastně praštilo.
To nebyl až tak těžkej úkol. Jedno jablko se válelo hned vedle mě. A další kousek od něj. A další. A další. Byly všude. Jablka? Kde se tu vzaly? Chvíli jsem snažil vymyslet nějaký racionální vysvětlení, ale žádný takový asi neexistovalo. To byla... prostě Gallirea. Nechápavě jsem se otočil na Styx, jako kdybych snad doufal, že zničehonic procitne, osvítí jí boží světlo a vysvětlí mi, co se to tu děje. Takže naprosto marný doufání. Otočil jsem se zpátky. "To je divný. Kde se tu vzaly?" zeptal jsem se stejně nakonec spíš tak nějak do prázdna, než že bych čekal nějakou odpověď. Ale napadlo mě, že když už to nejde vysvětlit, můžeme to aspoň využít. Ohlídnul jsem se na Styx a škodolibě jsem se usmál, načež jsem se otočil zpátky, stoupnul jsem si ve vodě na zadní a chvíli jsem pod vodopádem panáčkoval, snažíc se chytit jedno z jablek.
Problém byl v tom, že jediný, který se přiblížilo mojemu obličeji, bylo to, který mi dalo ránu do hlavy. Teď se mojí hlavě jako naschvál všechny jablka vyhejbaly obloukem. Vztekle jsem popocházel tam a zpátky a začínala mi bejt opravdu zima.
Když už jsem tam stál dobrejch pár minut, konečně začalo jedno jablko padat v mojem směru. Rychle jsem se ve vodě se zvednutou hlavou přesunul asi o půl metru jinam, a jakmile se přiblížilo, zavřel jsem oči a chňapnul jsem po něm. Povedlo se. Jablko zakřupalo v mojí tlamě a já jsem se radostně otočil a zamířil jsem ke Styx. "Mám! Mám!" začal jsem na sebe vesele upozorňovat jako malý vlče a zamířil jsem ke břehu. V tý studený vodě se to opravdu nedalo vydržet.

//Jedlový pás

Pokračovali jsme směrem na jih. Byl jsem rád, že nechodíme v kruhu, a že směřujeme někam, kde to znám o trochu líp než v severozápadních oblastech Gallirei, ze kterých jsme přišli. Stejně jsem ale nevěřil, že má Styx nějakej plán, nebo ví, kam jdeme. Když jsem se na ní tak podíval, zastesklo se mi po normální Styx... po Styx, která mi vyhrožuje, že mě zabije. A pak se mě fakt snaží zabít. A pak mi znovu vyhrožuje... a pak si ze mě utahuje. Teď byla... prostě takovej magor. Docela neškodnej magor.
"Já se tě nebojim," smetl jsem pobaveně ze stolu její mylnou představu, že se jí všichni bojí. Možná všichni kromě MĚ. Teda - určitě jsem se jí nebál teď. V tomhle stavu. Když žbleptla něco o tom, že si odskočí, lhostejně jsem pokýval hlavou. "Máš pět minut, pak tě půjdu lovit zapadlou někde v díře."
Stoupnul jsem si zády k místu kam odešla, a podíval jsem se někam směrem ven z lesa. Z hluboka jsem se nadechl. Konečně vyšlo slunce. Pomalu jsem zívnul, zamlaskal a zamrkal. Chvíli jsem jenom takhle stál a civěl. Netrvalo dlouho a moje smysly vyrušila nějaká zvláštní řacha. I přes svoje zpomalený reakce jsem se pomalu otočil za zvukem. Ležela tam větev. Zvednul jsem obočí a už už jsem se chtěl otáčet na druhou stranu, kde vedle mě mezitím dopadla... příšera. Polekaně jsem se okamžitě převrátil na zadek a odplazil o pár desítek centimetrů jinam, s očima přilepenýma na tý... věci. Párkrát jsem zamrkal, úplně ztuhlej v úleku. Až po pár chvílích mi došlo, že mám vlastně co dočinění s psychopatem, a že je to... asi... Styx. Jenom obalená v několika vrstvách všeho, co se v lese nacházelo. "Fuuuuj," vydechnul jsem a začal jsem se pomalu sbírat zase na nohy. "Tohle mi nedělej. Málem jsem umřel," vydechnul jsem hluboce ještě jednou, udělal jsem pár kroků k ní a změřil jsem si jí. "Co to máš na sobě? Zachvíli tě začne svědit celej kožich," poznamenal jsem znechuceně. "Pojď někam k vodě," přikývl jsem nakonec rozhodně, vydal jsem se směrem k vodopádům a kývnul jsem na ní hlavou. "Špíno jedna," utrousil jsem provokativně a přidal jsem do kroku, aby jí náhodou nenapadlo mi nějak ublížit zezadu.

//Vodopády

//VVJ

Došli jsme pod vedením Styx někam, kde jsem byl ještě dneska v noci. Jenom jsem sem šel jinudy. Podezíravě jsem si jí změřil, jestli má nějakej spešl plán, kam to vlastně jdeme, ale nevypadalo to. Navíc se jí vůbec nelíbila moje poznámka. "Mně je to fuk. Proč bys byla moje? Já ostatní vlastnit nechci. Nejsem schopnej vlastnit skoro ani sám sebe," pokrčil jsem bezstarostně rameny, aby měla šanci zase po době chytit dojem, že je mi úplně volná. Tohle bylo třeba udělat. Nechtěl jsem se na nikoho nějak extra vázat. A nechtěl jsem mít pocit, že Styx v životě potřebuju, i když jsem jí očividně potřeboval mnohem víc než ona mě. Což ale neplatilo v tuhle chvíli, kdy byla pořád pod vlivem bobulí a chovala se tak trochu jako vlče.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, když jsme se zarazili přímo před zříceninou. Docela mě to polekalo, protože mi vůbec nedošlo, že se k ní blížíme. Moc jsem nevnímal, co se děje kolem. Asi jsem se v tomhle neměl zrovna spolíhat na Styx. "Tady bydlí Smrt," pošeptal jsem, načež jsem si hlasitě odkašlal, aby to nevypadalo, že se snad Smrti bojim. Styx na to mezitím už taky přišla a docela nahlas ohlásila, kdo tu bydlí. Super. Když začala koledovat, pobaveně jsem to sledoval. Jestli tady někdo dostane ránu kulovym bleskem, bude to ona, ne já. Při týhle myšlence jsem si udělal dva kroky do boku, pryč od Styx, ale to už svou pochybnou básničku dokončila.
Když jsme byli na odchodu, všimnul jsem si jejího úsměvu. Už už jsem se chtěl začít rýpat v tom, co jí tak rozveselilo, ale došlo mi, že stejně bude zase kecat nesmysly, a že je to zbytečný plejtvání časem. "Těšim se, až se probereš," poznamenal jsem jen tak do vzduchu. Podrazim ti nohy za to, cos mi udělala. Projel jsem jí pohledem a začal jsem se znovu koukat pod nohy. Přecijen jsme byli v lese. "To nemáš žádný povinnosti, že těch bobulí jen tak sežereš dvě celý sousta? Nikdo se po tobě neshání? Já myslel, že tě někdo chce aspoň zabít, ale očividně tě nehledá vůbec nikdo," začal jsem jí ve finále stejně znovu popichovat.

//Erynijský les

//Orlí dráp

Když jsem doběhnul Styx, pozdravila mě. Ani jsem se tomu už nedivil. "Ahoj, Styx," pozdravil jsem jí asi po padesátý pořád stejnym tónem. Bavilo mě to její magoření podporovat. Bylo to jako kdybych se bavil se stařenkou, která má demenci.
S plnym břichem jsem se zařadil vedle ní ještě ležérnější chůzí než předtím. Teď už jsem teda nebyl otrávenej a protivnej, ale ještě jsem nepociťoval touhu nějak extra pobíhat. Pořád jsem nebyl dost odpočatej a měl jsem pár zranění a otlučenin. "Zlý stromy," hrál jsem to pobouřeně s ní. Moje nálada se zlepšila. "Měla bys jim tu ránu oplatit," doplnil jsem škodolibě. Škoda, že to kolem nás zrovna prořídlo, co se stromů týče. Třeba by to fakt udělala.
"Jsem si docela jistej, že Rez neni tvoje. Vlky nemůžeš vlastnit. Já teda určitě nejsem tvuj. Rez ať si dělá co chce," okomentoval jsem tu její hloupou odpověď, která mi zase pro změnu nic neřekla. Styx věděla, jak mě vytočit, i když byla sjetá a bez sebe. Neprozradila by mi nic doopravdy tajnýho. Znal jsem jí sakra dlouho, a zatim se mi ani neobtěžovala říct o všech svejch sourozencích, co tu rejděj. Nebo aspoň o Rigelovi. Docela mě překvapilo, když jsem tu úplnou náhodou potkal dalšího člena její famílie. Nachvíli mě dokonce napadlo, jestli Rez není sestra, ale... to mi nějak nezapadalo. "A nemusíš hned brečet," napomenul jsem jí necitlivě, když začala po vlčici fňukat. "Tak si Rez nějak zavolej, když je tvoje," nepřestával jsem plácat nesmysly. Měl jsem dojem, že mluvit na sjetou Styx je stejně jako mluvit do dubu, takže bylo fuk, co jí řikám. Prostě jsem rád mluvil.
Zastavil jsem se. Někde tu byla... Marion. Prudce jsem zabrzdil a prorejdil jsem očima okolí. Chopily se mě úplně šíleně smíšený pocity. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí jako malou táhnul pryč z tý pláně po tom, co jí Styx zranila. Styx nevěděla, že jsem něco takovýho udělal. Těžko říct, jestli to vlastně věděla Marion. V tu chvíli byla dost v šoku. Přísně jsem se na Styx zamračil, když vyslovila její jméno. Tohle mi mohlo způsobit problémy. Naštěstí se sama rozešla tak nějak pryč. Díky bohu. "Jasně, Zakar, zmizíme odtud," zahuhlal jsem vyhýbavě, přidal jsem do kroku a rozešel jsem se tak rychle a s otočenou hlavou, aby si mě Marion nevšimla. To by bylo docela divný.

//Jedlový pás

//Liščí nory (přes kopce Tary)

Jak jsem tak slepě následoval Styx, najednou jsem došli ke zvláštní skále. Musel jsem se zamyslet, jestli jsem tu už někdy byl, ale nic takového jsem si nevybavoval. To bych si pamatoval. Zvláštní skála. Ale jak s oblibou řikám - ničemu jsem se tady už nedivil. Hlavně od doby, co jsem potkal toho jednorožce. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli Styx řeknu nebo ne, ale přišlo mi, že by mi buď neuvěřila, nebo by to nějak vytěsnila, protože na tyhle kouzelný věci moc neni. Bylo to moje divný tajemství.
Když řekla, že pauza bude někde tam nahoře, otráveně jsem se ošil a vydechnul. Neměl jsem chuť někam šplhat. Styx možná ještě pořád ujížděla na bobulích, ale já už jsem byl dávno probranej, a tíha střízlivosti všedního dne na mě doléhala desetkrát víc než na ní. "Proč? Proč musíme lízt nahoru? Proč?" dožadoval jsem se otráveně vysvětlení, ale vlčice přede mnou hnala tak rychle, že mě asi ani neslyšela. Byla jako vyměněná. Když jsem se konečně vyškrábal za ní, nemilosrdně jsem se zajícem mrsknul na zem a začal jsem ho okamžitě porcovat. Hltal jsem ho jako kdybych nežral měsíce. S každym soustem jsem si hned připadal líp. Krátkou pauzu jsem udělal jenom ve chvíli, kdy mě Styx vyrušila nějakym zvláštnim zvukem, takže jsem jí propálil pohledem a pokračoval jsem v obědvání, dokud ze zajíce nezbyl jenom odpad.
Olíznul jsem si tlamu od krve, zvednul jsem zadek, šoupnul jsem jídelní odpadek dolu z kopce a pobaveně jsem ho pozoroval, jak se kutálí. A vedle něj... Styx? Taky se kutálela dolu z kopce. Nevěřícně jsem zamrkal, ale už jsem na to ani nereagoval. Nemělo smysl vyšilovat. Aspoň jsem měl jistotu, že je ještě pořád sjetá.
Rozvážně jsem jí doběhnul a připojil se zpátky vedle ní. "Trošku sis rozsekala záda, viď? Nešiko jedna" rýpnul jsem do ní pobaveně, ale aby řeč nestála, měl jsem na srdci ještě něco jinýho. "Takže kdo je tahle... Rez?"

//VVJ

"Nejlepší lovec v Gallirei," napodobil jsem její hlas a protočil jsem očima. Chudáček se tu s něčim půl noci lovim a ona mi řekne, že se o sebe postará. Tohle mě namíchlo, i když to znamenalo víc žrádla pro mě. "Přemlouvat tě nebudu," pokrčil jsem nakonec lhostejně rameny.
Konečně vysvitlo sluníčko a začalo jako tichá ozvěna léta lehce hřát. Docela rychle nám to oběma vysušilo promočenou srst. Na hrudníku mi zůstal slepenec krve, který bylo potřeba znovu umýt, ale teď se mi do toho zrovna nechtělo. Podezíravě jsem si Styx zblízka změřil a snažil jsem se z jejího pohledu vyvěštit, jestli už je při smyslech, nebo ne. To ona mi to udělala. Jestli mě hryzne ještě jednou na stejný místo, zdechnu bolestí. Ani bych se nedivil, kdyby byly všechny její šrámy jenom důsledek sebeobrany všech, který kdy napadla.
Nakonec jsem usoudil, že ještě tak úplně střízlivá není. Chtěla jít 'na výlet'. Vypadala při tom děsně nedočkavě, takže jsem se vůbec neopovážil něco namítat. "Kam půjdem?" zachraptěl jsem a snažil jsem se u toho znít zvědavě, což moc nešlo. "A kdy bude pauza na jídlo? A nechceš mě třeba vzít na záda?" Rozlámaně jsem se sklonil, vzal jsem ušáka do tlamy a začal jsem jí pomalu následovat. Začínal jsem bejt protivnej, protože jsem se potřeboval najíst. Tak jsem to měl vždycky.
Nad její otázkou o duze jsem jenom sarkasticky zavrtěl hlavou, že jsem duhu nikdy neviděl, protože jsem nechtěl mluvit s tlamou plnou zajíce. Co je to za blbou otázku, jestli jsem někdy viděl duhu?

Když se Styx znovu začala ohlížet po příšeře po okolí, došlo mi, že její bobulovej trip má k doznění dál, než jsem si myslel. Už nejspíš věděla, kdo je, kde je a s kým je, ale pořád byla nějaká paranoidní a... prostě to nebyla ona. Jenom jsem se lehce nervózně zamyslel nad tím, kdy a jak to poznám, až to ona bude. "Co bys beze mě dělala?" vydechnul jsem samolibě, odpovídajíc tak na její poznámku. Když byla zavrtaná u mě v srsti, lehce nedočkavě jsem těknul očima po zajícovi, co se pořád válel na zemi. Měl jsem opravdu šílenej hlad. Ale... teď asi... nebyl čas jíst? Uhhhhh. Rychle jsem ze zajíce spustil oči a jenom jsem doufal, že mi nezačne kručet v břiše. Měl jsem se najíst v tom lesíku a přinýst jí druhou půlku. Ale to by nebylo tak frajerský a skvělý.
To mi ale stejně nepomohlo, protože Styx prohlásila, že nemá hlad, a přetočila můj tok myšlenek zpátky k zajícovi. Tak v tom jseš sama. "Jasně, najíme se pozdějc," zabrblal jsem lhostejně, ale vnitřně jsem se hořce rozbrečel. Čas přestat myslet na jídlo. Napjatě jsem se otočil za Styx, která mě obešla a připlácnula se ke mně z druhý strany. Potřeboval jsem nutně přestat chytat do čumáku ušákův pach, protože jsem z toho magořil. "Uhhh, pojďme dělat něco. Něco zajímavýho," navrhnul jsem hlasem těla bez duše, zatímco jsem očima nepřirozeně těkal z okolí na Styx a zpátky na okolí. Nechtěl jsem se zrovna vyloženě hýbat, protože na mě byla namáčknutá, ale nechtěl jsem ani zůstávat v blízkosti toho jídla. Jestli se do pár hodin nenažeru, sežeru Styx. V tu chvíli jsem se na vlčici nachvíli tužebně podíval, ale hned jsem toho nechal. Možná, že doznívání bobulí při tom velkym hladu pořád dělalo svoje. "Sežeru tě," pošeptal jsem nakonec tajemně a naklonil jsem hlavu k té její, abych si ke svojí večeři pořádně přičichnul.

Měsíc na obloze pořád zápasil s tlustou vrstvou mraků, ale vypadalo to pro něj pořád víc a víc nadějně. Poslední kapky dopadaly na území, na kterém jsme stáli, a nahrazoval je prudký vítr, který mi ve slabé vrstvě mokré srsti dělal docela paseku.
Byla to značná chvíle rýpání a třesení, než se vyplašená sjetá Styx konečně rozhodla vykouknout z klubíčka. Skoro mě z toho začínala bolet packa, takže jsem její obličej viděl opravdu rád. Konečně jsem dal všechny tlapky na zem a hrdě jsem se napřímil, abych vypadal ještě víc hrdinsky. Málem mi je podlomilo až to, jak rychle se ke mně šedá vlčice následně přitiskla, protože jsem to vůbec nečekal. Navíc - i když bych to nikdy nepřiznal - jsem byl rád, že se na mě takhle lepí, protože to znamenalo aspoň nějaký zdroj tepla. Nastražil jsem uši, když vyprávěla o svém zážitku. Nebyl jsem si tak úplně jistej, jestli mluví o mně, nebo pořád halucinuje, ale určitě ještě nebyla úplně střízlivá. "Cože? Nevěřim," zabrblal jsem spíš tak nějak lhostejně, abych jí ten její zážitek nepřipomínal a neumocňoval.
Když se čumákem dotkla rány na krku, silou vůle jsem v sobě zadržel heknutí a narovnal jsem hlavu. To teda nezachránil. Udělalas my to ty, a pěkně si to sežereš, až vystřízlivíš. Zeshora jsem se na ní přísně podíval, ale potom jsem výraz změnil. "Ne, to jsem... no... vlastně... jo, vlastně... jo, dalo by se to tak říct," vyloudil jsem ze sebe nakonec s lehkým úšklebkem a protočil jsem očima tak, aby to neviděla. Idiote. "Jo, to teda zachránil," doplnil jsem nakonec sebevědomě. "Nemáš zač, chudinko v nouzi!" Teď už jsem to přeháněl. A zůstaň kde jsi, je mi zima. "Dotáhnul jsem jídlo, zkus něco sníst," zopakoval jsem nakonec. Málem bych na toho ušáka zapomněl. Já sám jsem měl šílenej hlad, ale spíš jsem čekal, co na mě zbyde.

Každičký sval na mém těle se napnul, jak moc jsem očekával, že na mě Styx v úleku zaútočí. Aspoň jsem před smrtí viděl to krásný stvoření v lese. Na zlomek vteřiny jsem si pomyslel, že jestli mi dá přes tlamu, dělám si to vlastně sám. Ale stálo to za to. Já jsem měl potřebu nepřetržitě vymejšlet nějaký naprosto nesmyslný kraviny, a pokračoval jsem v tom i tehdy, když se mi to vymstívalo. Bez toho by můj život byl obyčejnej a nudnej. Stejně obyčejnej a nudnej, jako život většiny zdejších chudáčků.
Styx se nakonec opravdu hodně lekla, ale nezaútočila. Asi byla chudák pořád dost mimo z těch bobulí. Bolestivě jsem přivřel oči, když vyjekla, a následně jsem jí pobaveně sledoval, jak couvá a křičí moje jméno. Asi si moje já s mrtvym králíkem na hlavě... nespojila s mym opravdovym já. Jakmile dorazila ke stromu a sesunula se tam na zem, začalo mi jí bejt skoro líto. Shodil jsem králíka z hlavy na zem a už teď jsem litoval, že jsem si ho tam dal, protože jsem měl půlku hlavy naprsoto ulepenou od králičí krve. Byl jsem rád, že pořád lehce poprchává, protože bych si to z vlastního čela sám neolízal.
Vzal jsem králíka do tlamy a rozvážnými kroky jsem došel až ke Styx. Takhle jsem jí ještě v životě neviděl. A asi ani neuvidim. Položil jsem ho přímo před ní a lehce jsem do ní žďuchnul tlapou, abych jí vysvobodil z ocasovýho bunkru. "Heeej, to jsem já, Duncan. Nesu jídlo," zašeptal jsem pobaveně směrem k ní, zatímco jsem s ní cloumal tlapou. Nebyl jsem zrovna opatrnej terapeut. Nevěděl jsem, jak se zachází s někym, kdo je v tomhle stavu.