Gallirea - Příspěvky uživatele

Šlapal jsem dál chodbou, dokud si mě ty prcci neráčili všimnout, ale v tu chvíli se tu už začínaly dít ještě divnější věci. Nejdřív se před námi rozsvítil pár obrovských očí, a než jsme stačili vykoumat cokoliv dalšího, obrovská síla toho stvoření nás začala odnášet chodbou hezky zpátky ven. I když mě to lehce znepokojilo (čtěte těžce), snažil jsem se chovat v rámci možností dospěle a odvážně a nechal jsem tlamu zavřenou, zatímco můj niterní křik mi zevnitř rozvařil mozek na želé. Nebylo to poprvý, co na mě šahala nějaká mýtická kreatura, ale stejně jsem se tomu nikdy nestačil divit. Nikdy v životě mě totiž nenesl v náručí obří krtek. Koutkem oka jsem zkontroloval, jestli nerozmačkal vlčata na kaši, ale neviděl jsem nic moc.
Krtek nás vyhodil až venku na pevný zemi, a já jsem se okamžitě začal sbírat a snažil jsem se ze sebe utřít mízu. Jakmile udělal poznámku na svoje panděro, hořce jsem se zachechtal tak nahlas, že to v momentálním tichu vyznělo třikrát tolik, a hned jsem se pro jistotu přikrčil, aby mi za to třeba nechtěl tou obrovskou tlapou uštědřit pohlavek. Vypadal ale spíš jako přátelský stvoření. Přišel mi vlastně docela roztomilej. Už už jsem mu chtěl poradit s cestou, ale udělala to za mě Wolfganie. Svůj nádech jsem tedy spokojeně spolknul a jenom jsem s úžasem v očích sledoval, jak se krtek boří zpátky pod zem a opouští nás. Fascinoval mě. Byl parádní. Taky bych chtěl bejt krtek. Obří krtek. Kam se hrabou obří hadi a zombíci.
Z úžasu mě probrala prvně až Wolfganie, která se ke mně rozhodla promluvit. Něco takovýho jsem nečekal, a pořád jsem měl černý svědomí od potkání Marion u jezera, a tak jsem sebou prudce škubnul, načež jsem se snažil předstírat, že mě nevyděsila. "Dík, já..." začal jsem poděkováním za pochvalu, protože k ostatnímu jsem tak nějak hledal slova, a nachvíli jsem se zaseknul. Byl jsem sobeček a tahle vlčice mi nedlužila vůbec nic. Kdyby jenom věděla, že jsem nejlepší kámoš s vlčicí, co Marion zmasakrovala. Mám štěstí, že ze mě Styx přes tu mízu necejtí. Nezasloužil jsem si nic z toho, co říkala, a v tuhle chvíli mi bylo blbý se k tomu vyjadřovat a nechtěl jsem vypadat dojatě ani provinile, takže jsem musel vytáhnout jeden ze svejch super mechanismů. "Aaale néé, Wolfganie, jsme si kvit!" snažil jsem se znít super přesvědčivě a přátelsky, zatímco jsem si pořád trhavě sundaval mízu z tlapek. Měl jsem dojem, že tahání se se Styx by mi to ve smečce mohlo dost zavařit, ale přicházela zima, a o smečku jsem přijít nechtěl. Byl jsem na tenkym ledě. "Nebo můžem někdy vymyslet nějakou super srandu na Nokta, aby se nachvíli přestal tvářit jako kakabus," zachechtal jsem se nakonec, abych do ní rejpnul a obrátil pozornost od toho, jak nervózní z ní jsem. Nevěděl jsem, jestli je Nokt fakt studenej čumák, neznal jsem ho, ale přišel mi tak. Nakonec jsem na ní jenom mrknul tak, až se mi kvůli míze přilepilo víčko k víčku a rozhodl jsem se odporoučet z našeho rozhovoru, k čemuž mi dobře posloužila Maple.
Maple mi taky za něco děkovala. Soustředěně jsem rozlepil víčka znovu od sebe, zatvářil jsem se pobaveně a mávnul jsem tlapkou, aby jí bylo jasný, že mě před ostatníma nesmí chválit, protože jsem nemilosrdnej drsňák a nevypadá to dobře. Navíc jsem sotva hnul prstem. Tuhle mojí pózu ale stejně docela rychle smazaly moje další slova. "Bude Darkie v pohodě?" zeptal jsem se spíš tónem oznamovací věty, a s úlevou jsem sledoval, že se jí věnuje jednak Maple a druhak se na pomoc vrhá i Wolfganie. Nepřipouštěl jsem si, že by to nebylo v pořádku. Darkie byla v dobrejch tlapkách. Já bych jednak akorát překážel a druhak jsem si potřeboval zachovat vizáž, se kterou se trávení času se smečkou moc neslučovalo. Byl čas vyklidit pole.
Ale než jsem se stačil zvednout a vypařit se jako obvykle, stačilo mě tlapkou začít napadat jedno z těch škvrňat. Překvapeně jsem na ní otočil hlavu. Prskala na mě něco cizim jazykem. Podle tónu jsem měl pocit, že je to kletba, a že vyvolává nějakýho démona. "Klídek, princezno. Jak vidíš, oba jsem vás zachránil," zasyčel jsem na malou čarodějnici amatérku a hrdě jsem se napřímil, jak jsem si na sebe vzal absolutně veškerý zásluhy. "Jsem Duncan a jsem v týhle smečce děsně důležitej. Moje supershopnost je, že nechám záhadně zmizet malý fakany," ochotně jsem jí odpověděl a pobaveně jsem si jí prohlížel, jak tak celá od mízy šlape zpátky do lesa. "V lese se umej, vypadáš jak hastroš. Tebe bych se unýst bál," poradil jsem jí jedovatým hlasem popichovačně, jako kdyby jí to snad mělo zajímat, ignorujíc, že já sám jsem od toho taky celej zamazanej. A s lehkou hlavou jsem začal pomalu přemýšlet, co budu vyvádět teď.

//Sarumen

//Hezká akce!

škoda, že jsem stihla dorazit až na konec :(

Jakmile přišlo ráno a s ním i čas, aby oblohu proťaly první paprsky slunce, bohužel se tak opět nestalo, protože na nás Život seslal další deštivej den. Ježiši, zase chčije. Jenom máloco mě vytáčelo tolik, jako když na Galliree pršelo. Jakejkoliv takovej den bych nejradši prospal někde v úkrytu a nedělal vůbec nic. Jenom mráz a vítr mohl konkurovat nenávisti, kterou jsem cítil vůči deštvivýmu počasí. Ještě celej rozlámanej jsem se zvednul z krátkýho šlofíčku na tvrdý kamenitý posteli a začal jsem pomalu zjišťovat, kde jsem se to probudil tentokrát. Jakmile jsem zamžoural a rozhlédl se po okolí, trošku mě to vyděsilo. Jako kdybych se nacházel někde, kde jsem ještě v životě nebyl. Jestli jo, určitě jsem si to nepamatoval, protože mi to tu nebylo ani ve snu povědomý.
Jemně jsem si protáhnul nejdřív přední a potom zadní tlapky, přičemž jsem se snažil neuklouznout po mokrý hladký hornině a nerozbít si tlamu. Jak jsem při tom tak skenoval po okolí, pomalu jsem se zorientoval v tom, kde jsem. Jednalo se o kamenité ponuré místo přímo na pobřeží moře. Jistě to nebylo místo, které by vlci vyhledávali pro relax, a navíc v dešti, takže jsem tu byl úplně sám. Jasná, i když zamračená obloha vrhala slepé bíle světlo na vlny, které v pravidelném rytmu nelítostně bičovaly tvrdé ostré kameny na pobřeží. Jev, který mě absolutně děsil. Jako kdyby byl oceán ďábel, který se snaží potrestat hříšníky. Jímala se mě při tom pohledu trochu úzkost, aby nepotrestal i mě, pokud se přiblížím, ale zvědavost mi nedala a po chvilce civění už jsem se drápal blíž k přelomu mezi mořem a pevninou.
Jak jsem tak šplhal dolu, párkrát mi podjela tlapa a jen tak tak jsem to vyrovnal. Jinak bych už zahučel dolu a napíchnul se na jeden z šutrů. Jistojistě mě ale dole pod útesem čekalo nějaký supr dobrodružství, takže jsem prostě bezmyšlenkovitě pokračoval, dokud jsem se nedostal dolu. Jednak mě tam něco přirozeně táhlo, druhak jsem prostě doufal, že tam třeba najdu něco zajímavýho, s čím pak budu moct frajeřit.
//...

//Sarumen

Zmateně jsem zvednul hlavu od země, když jsem zaznamenal, jak pachy směrem na jih čím dál tím víc sílily a sílily. Je tu Darkie. A Maple. Aaaaa... Aseti. A Wolfganie. A nějaký haranti. Lehce jsem se zamračil, protože mě to celý trochu znepokojovalo. Dělo se tu něco divnýho. A nebyl tady Morfeus. Ani Newlin. Vlastně to podle čichovýho vjemu spíš vypadalo, že je tady parta vlčic a malejch fakanů. To teda nebyla vůbec společnost pro mě, ale zvědavost mě táhla dál a dál, dokud jsem před sebou konečně nezahlídnul mýtinu. Něco tu nehrálo.
Snad nikdy jsem tohle místo nenavštívil, takže jsem neznal ani majestátní javor, který stál v jeho prostředku. Tady se všichni shlukovali. Párkrát jsem za chůze silně zamrkal, abych se byl vůbec schopný zorientovat v tom, co se tu vlastně děje. Zjistil jsem, že hlouček vlků stojí přímo pod stromem. Co tam vymejšlíte? Přišel jsem ještě o něco blíž, dokud jsem nezačal rozpoznávat jednotlivé aktéry. První se mi do očí vloudila Darkie, kterou jsem tak nějak i hledal jako jedinou známou, ale... ležela bezvládně na zemi. Celým tělem mi začala vibrovat lehká nervozita a trochu se mi sevřel žaludek. Přidal jsem do kroku, ale po bližším přezkoumání bylo jasný, že neni mrtvá. Asi nemělo cenu teď ostatní obtěžovat otázkou, co přesně se jí stalo. Kdyby se jí v tuhle chvíli dalo pomoct, určitě by to už udělala Maple, která to tu celý nějak zvláštně organizovala. "Čau, Maple, co to..." než jsem to stačil doříct, dupnul jsem do něčeho lepkavýho a znechuceně jsem se ošil, ale to už jsem od toho měl i druhou tlapu. Nikdo kromě Maple mi aktuálně za pozdrav nestál, na to jsem byl moc zaneprázdněnej aktuální situací... a navíc jsem zbytek smečky ani neměl moc rád.
Z díry se ozývaly hlasy vlčat, všechno se divně třáslo a vydávalo to zvuky. Panebože - nejenom že bych si to ještě rozmyslel, než bych tady někomu pomáhal, i když jsem chtěl dělat vzornýho člena smečky, ale já ani nevěděl, jak mám jako přiložit tlapku k dílu.
Naštěstí pro ostatní a především pro ty, co by se mě rádi zbavili, moje nohy přemejšlely rychlejc než mozek. Navíc jsem chtěl pomoct Darkie, protože jsem byl přesvědčenej, že s tim má něco společnýho. Pro jistotu a kontrolu jsem přištrádoval s nohama obalenejma krvavou mízou přímo ke stromu a strčil jsem hlavu do díry hned vedle Wolfganie, abych zkontroloval, co se tam děje. Dole byla určitě taková drobná cizí vlčice, ale ozývaly se i hlasy nějakejch cizích vlčat. Očividně se nemohli dostat nahoru a ostatní horlivě řešili, co s tím. Abych jim usnadnil (nebo ztížil?) práci, rozhodl jsem ze sebe udělat jedinýho racionálně přemejšlejícího obětního beránka tam dole, a nakonec jsem se tam začal bez komentáře drápat taky. Kvůli míze to celý chvíli trvalo, ale povedlo se a po chvíli intenzivní práce jsem byl v chodbě taky, obalenej tim hnusem. Ten randál mě ve finále moc neznervózňoval, protože jsem byl na něco takovýho docela zvyklej, ale to třesení mě lehce znepokojovalo. Bylo to jako kdyby strom umíral, nebo tak něco.
Těsně jsem minul vlčici, která měla asi nějakej záchvat ze kterýho jsem jí nehodlal pomáhat a začal jsem jako nějakej černej bubák potichu pronásledovat dva haranty, který jsem ještě neznal, ale smrděli naší smečkou skrz naskrz. Potěr. "Co tu vymejšlíte? Nahoře na vás ty chudáci stojej frontu," pobaveně jsem chraplavym hlasem zachytračil do šera jenom za účelem toho, aby se mě lekli a podělali se strachy. Až potom jsem začal řešit, kde to vlastně jsme a kam to jdeme. Výborně, Duncane. Teď děláš zodpovědně garde dvěma malejm zmetkům, protože jsi z dospělejch schopnejch vlků jedinej dost magor na to, abys sem vlez. Teda, ještě je tu ta vlčice, ohlídnul jsem se někam za nás, kde jsem jí potkal, ale tu taky neznám.

//Surprise surprise. Ve zkratce jsem v díře taky a jdu dělat chůvu taliánům, protože chci bejt užitečná delta. Neskrývejte nadšení.

//Ježčí mýtina

Jakmile jsem překročil hranice lesa, do čenichu mě cvrnknul pach partnera Wolfganie, který si zjevně dal tu práci označkovat naše území. Teda - pach to byl již pár dní starý, ale určitě tady přibyl až po tom, co jsem z lesa naposledy odešel. A i když mi Darkie o tom značkování tuším cosi říkala, stejně mi přišlo, že je to práce hlavně výše postavených jedinců. U mě musí stačit, že tady jednou za čas ukážu svůj hezkej ksicht. Ostatní musej odmakat ostatní, pomyslel jsem si tvrdohlavě. Teda - ne, že bych proti povinnostem potřeboval nějak protestovat, nebo se mi v něčem nezdály, ale byl jsem prostě chorobně línej. A většinu času jsem buď někam spěchal, nebo jsem se flákal, takže se mi nechtělo nic dělat. A navíc už jsem na jednom smečkovym lovu byl. Na jednom!
Z myšlenek mě vytrhly pachy, které mě praštily přímo do čumáku. Byly čerstvé. Dokonce možná pár desítek minut čerstvé. Sklonil jsem hlavu k zemi, abych se ujistil, zda tomu tak opravdu je, a oči se mi radostně rozzářily. Newlin! "Newlineee," zahučel jsem jenom tak do korun stromů, abych zkusil, jestli tady funguje ozvěna. Fungovala. Trošičku. Newlin mi toho měl hodně co vyprávět. A je tady s tou jeho vlčicí!
Proto to pro mě bylo docela zklamání, když jsem po krátkym stopování zjistil, že les opustili. Asi měli někam namířeno. Nemělo smysl je teď honit a kazit jim randíčko. Přestal jsem se šklebit a znovu jsem nasadil neutrální znuděnej výraz, ale aspoň jsem si zkusil zapamatovat pach vlčice pro případ, že bych jí někdy potkal.
Les byl zvláštně prázdný a dokonce i velmi slabé pachy Maple a Darkie vedly kamsi na jih. Huh? Napadlo mě, jestli to tu někdo vůbec pořádně hlídá, ale stále tu byl cítit Noktisielův pach. Ačkoliv jsem ho neznal, nebyl to asi zrovna můj typ na pokec... primárně proto, že už jsem na něj stačil bejt docela hnusnej a několikrát jsem ho urazil. Podobně jako všechny z naší smečky.
Bezmyšlenkovitě jsem se vydal k jihu lesa, kam se koncentrovalo mnohem víc pachů, a pořádně jsem u toho koukal pod nohy, abych se zase nerozmáznul. Tuhle noc by to bylo už počtvrtý.

//Mýtina

//Ještěří lučina přes Maharské močály

Jakmile jsem zmizel ve tmě a nechal jsem Tasu a Styx za sebou, došlo mi, že se moje cesta nehezky stáčí tam, kde jsem se ještě před chvíli snažil nepřijít o kožich kvůli svojemu nahatýmu nemrtvýmu dvojníkovi. Stejně to nedává smysl. Třeba to byl dojezd těch bobulí. I tak jsem se tomu brutálně smradlavýmu místu chtěl za každou cenu vyvarovat, takže jsem stočil svoje kroky směrem do prava a pokračoval jsem místo toho zpátky přes močály, přes které jsme předtím taky šli.
Vzal jsem to vyloženě západní stranou močálů a snažil jsem se tu takhle v noci o nic nezabít, i když nám měsíc zrovna svítil docela pěkně, takže to nehrozilo. Na chvíli mě napadlo, jestli bych ještě neměl trochu dospat spánkovej deficit, ale věděl jsem, že by mě to akorát zase zanechalo zmatenýho, protivnýho a s přeleženym ksichtem. Měl jsem spíš chuť něco podniknout, a tak jsem zamířil zpátky k lesu naší smečky. Fakt šíleně dlouho jsem neviděl třeba Newlina.
Přidal jsem do kroku, abych se z močálů vymotal co nejdřív, vyšel jsem na mýtinu a tu už jsem prošel vycházkovym krokem. Teď nemělo smysl někam spěchat, a pořád jsem byl docela zmrzačenej. V jednu chvíli jsem ale v periferním vidění jako kdyby zahlédnul nějaký zvláštní stín. Raději jsem po zkušenostech z předchozích nocí přidal do kroku. Nechtěl jsem nic pokoušet, na další boj s jakoukoliv příšerou jsem byl příliš slabý.

//Sarumen

Čim dýl jsem stál na místě, tim víc mi přišlo, že vlčice začínaj probírat něco, do čeho nejsem zasvěcenej. A navíc něco, co mě absolutně nezajímá. Takže nejenom že jsem se svejma chytrejma kecama nemohl zapojit do debaty, ale asi se ani nehodilo, abych tu stál. Byl to pro mě zvláštní obrat, protože já jsem tu byl první, a nejdřív se mi tak úplně nechtělo někam odcházet, ale jakmile začaly probírat rodinu, došlo mi, že je na čase to udělat. Krátce jsem těknul očima po Styx, po Tase a znovu po Styx a došlo mi, že možná nemá žádný kamarády právě kvůli její rodině. Tasa i Norox byli zatim instantní turn off, a Rigela jsem naštěstí nestačil potkat dohromady s ní. Jenom jsem doufal, že se tu nikde nepohybujou žádný další magoři, který by s nima sdíleli geny.
Pomalu jsem se začal sbírat a rozhlížet, kudy teda vlastně vyklouznu pryč. Moc se mi nechtělo zpátky směrem k bažinám. Z toho šoku jsem se pořád neprobral. Než jsem ale stačil něco začít iniciovat, udělala to za mě Styx.
"Samozřejmě," prohodil jsem lhostejně. Na její poznámku o stopování jsem jenom pobaveně protočil očima. Nejlepší lovec a nejlepší stopař, absolutně nepřekonatelná. Snaživka jedna. Takhle před Tasou nebylo na nějaký děsně dojemný trapný loučení čas, takže jsem na Styx jenom ledabyle kývnul, a její sestru jsem si následně váhavě změřil. "Rád jsem tě poznal, Taso," kysele jsem se na ní usmál. Řekl jsem to takovym tónem, že nemohla vědět, jestli jsem jí fakt rád poznal, nebo jestli je mi absolutně ukradená. Ani já jsem to pořádně nevěděl, takže jsem tenhle tón používal rád. Potom jsem se otočil na Styx a napadlo mě, že jí ještě pořádně ztrapnim před rodinou, takže jsem si stoupnul přímo před ní. "Včerejší noc byla skvělá. Snad si to někdy zopakujem. Škoda, že ne dneska," zašvitořil jsem jí děsně svůdně do ucha a stejně svůdnym způsobem jsem jí i následně obešel, přejel jsem její bok ocasem, udělal jsem dalších pár kroků a nechal jsem se spolknout tmou.
Rád jsem dělal děsně nezaujatýho frajera, kterej má ještě nějakou další práci. Takhle ve tmě to navíc šlo mnohem líp. Skočil jsem na jeden šutr, potom na druhej a už jsem mizel ve tmě, přemýšlejíc, kam se vetřu teď. Měl jsem pár tipů.

//not sure yet

I když jsem byl v tuhle chvíli sám ještě pořád podělanej strachy, přišlo mi, že Styx to s tou paranoiou možná přehání. Skoro jako kdyby se se svojí vlastní sestrou bavit nechtěla. "Očividně je to tvoje sestra. Protivná je stejně," zašeptal jsem znovu relativně neutrálnim tónem s lehkym náznakem pobavení, a jenom jsem čekal, jestli za to dostanu přes tlamu nebo ne. Bylo mi to vlastně fuk. Byl jsem rád, že se situace trošku odlehčuje oproti tý honičce v bažinách.
Když Tasa začala popisovat, proč je její sestra, jemně jsem protočil očima a začal jsem koukat, kde co lítá, jako kdybych tam vlastně ni nebyl, ale ještě pořád jsem byl namáčknutej na Styx. Děsně dojemný, holky. V mezičase jsem zabloudil očima i k její sestře a začal jsem si jí pečlivě prohlížet. Teda... v rámci možností, protože i když svítil měsíc, byli jsme všichni pořád tak trochu pohlcený tmou. Chovánim byla na první dojem o něco míň hrozná než Norox. Vzhledově taky nebyli zrovna jako přes kopírák, ale barva se shodovala. Ještě jednou jsem očima zabloudil někam do pryč, abych dal jasně zajevo, že odteď mě absolutně nezajímá, co se tu děje, a že se jdu astrální projekcí přepojit na nějaký jiný místo na Galli.
Probral jsem se až ve chvíli, kdy mě Styxina sestra poprosila, ať z ní slezu. A jo. Pořád jsme... u sebe. I když to Styx začala tak nějak iniciovat sama, taky jsem se narovnal a odkašlal jsem si. "Když tak hezky prosíš," usmál jsem se na ní kysele a lehce jsem si olíznul tlamu. "Neměli jsme vůbec... žádný plány," prohodil jsem lhostejnou odpověď jenom tak do ticha, jako kdyby to mělo někoho zajímat. Normálně bych měl radost, že jsem v přítomnosti dvou vlčic, ale tohle bylo trochu něco jinýho.
Když Styx začala mluvit o mně, našpicoval jsem uši a taky jsem si dovolil se doplahočit o pár kroků blíž, ať na ně vůbec vidim. "Zdravíčko, Taso. Kecá, jsem její nabíječ," usmál jsem se a kývnul jsem hlavou, načež jsem oboum věnoval dlouhý oční kontakt a úsměv, aby začala situace bejt co nejvíc divná a nepříjemná pro všechny přítomný. To byl můj oblíbenej koníček. Jako další konverzační fráze mě napadlo třeba - "Jsi taky psychopat, Taso?". Nebo: "Uuuu, taky nesnášim magiče, nemám magii, koukej, mám zlatý oči". Nebo: "Nechcete dát třeba trojku? Bude sranda".
I tak mi přišlo - když jsem se na její sestru koukal zblízka - že by snad fakt mohla bejt normálnější než Norox s Rigelem. Začal jsem si v hlavě hodnotit, jestli se vyplatí na ní bejt hodnej a nečeřit vody, ale k závěru jsem zatim nedošel.

"Co když to na nás přijde někdy v noci? Ve spaní," napadlo mě ustaraně. Abych byl upřímnej, zrovna se mi nelíbila představa, že je moje druhý já pohřbený v nějakejch divnejch bažinách. Nebo hůř - že z toho hrobu šplhá ven. Vzbudilo to ve mně paranoidní vlnu myšlenek, v rámci který jsem se chvíli co chvíli ohlížel ze sebe a stražil uši, jestli to k nám nejde. "Jo, já taky ne," přitakal jsem, když řekla, že tam už nikdy nevkročí. Tohle byla jedna z mála věcí, na kterejch jsme se za posledních pár dní shodli. I když... možná by bylo fajn to tam někdy jít zkontrolovat za dne. Ujistit, se, že už tam ty hrůzy nejsou.
Zatřepal jsem hlavou a otočil jsem jí zpátky na Styx. Nějak omylem jsme se dotkli čumákama. Nejdřív jsem se pohoršeně zamračil, potom jsem zvednul obočí a nasadil jsem super tužebnej výraz, ale potom jsem se znovu zamračil. Teď se žádný milostný kousky asi moc nehodily. I když... ty se vlastně hodily vždycky. Pozoroval jsem jí, jak si pomalu sedá a popírá, že by mě tam v bažinách nechala. Věřil jsem jí to. A měl jsem z toho docela radost. Ale nechtěl jsem vypadat jako nějaká trapná měkota, takže jsem prostě zase otočil hlavu zpátky k lesu a dělal jsem, že to neslyšim.
"Já Maharskou smečku ani neznal," pokrčil jsem rameny nad její úvahou. Možná měla pravdu, ale v tom případě mi nedávalo smysl, proč ty slizouni vypadali jako my. Já jsem neměl s Maharskou smečkou prachnic společnýho. "Ale vedle něčeho takovýho bych bydlet nechtěl," zabrblal jsem znechuceně, pokýval jsem hlavou a otočil jsem jí zpátky na vlčici. "Jsem rád, že..." než jsem to stačil doříct, odněkud ze tmy se ozvalo Styxino jméno. Trhnul jsem hlavou a podíval jsem se tím směrem. Zdálo se, že Styx taky zná jméno dotyčné. Tasa? A Tasa mi okamžitě nakázala, ať ze Styx slezu. Na protest jsem se k ní naopak namáčknul ještě víc a docela mě překvapilo, když se v podobnou chvíli namáčkla i ona ke mně. Očividně si nebyla jistá, jestli jde o její sestru, nebo jestli je to jedno z těch monster. "Tohle je normální vlk. Má kožich a... tak," zašeptal jsem úplně neznatelně potichu ke Styx, ale jinak jsem se jim do toho v žádnym případě nechtěl montovat. Kolik těch sourozenců má? Musim říct, že zrovna dvakrát jsem z druhýho Noroxe radost neměl. Zkazila nám intimčo. Opatrně jsem si vlčici prohlídnul a zatím jsem se nehnul z místa. Tasa. Chm.

//Bažiny

Když jsem sprintoval ven z bažin, co pět sekund jsem se za sebe ohlížel, jestli mě ta věc nepronásleduje. Když jsem se takhle otočil po třetí, o něco jsem po cestě zakopnul. Moje již potřetí nakopnutá přední tlapka nešikovně škobrtla o zem znovu a já jsem potichu syknul. Povedlo se mi to druhou tlapou vyrovnat tak, abych to ustál, ale musel jsem se nachvíli zastavit a tlapy si jednu po druhý vyklepat a protáhnout. Stoupnul jsem si bokem k bažinám a ohlídnul jsem se pořádně ještě jednou. Nikde nic. Teda - byla brutální tma, takže jsem na víc než dvacet metrů stejně neviděl, ale přišlo mi, že kdyby mě moje já pronásledovalo, zjistil bych to aspoň na základě sluchu. Otočil jsem se zpátky ke směru, kudy utíkala Styx, párkrát jsem se hluboce nadechnul a upaloval jsem dál. Poslední dobou byla Gallirea fakt samá divnost. Bylo to dost divný i na mě, a to jsem divnosti vlastně docela vyhledával.
Zrovna, když jsem začal přemýšlet, že vlastně pořádně nevím, kudy běžet, zaslechnul jsem Styxin hlas, který mě nasměroval na správnou cestu. Ještě trochu jsem přidal, protože mi přišlo zvláštní, že mě volá, a napadlo mě, jestli jí ta věc třeba nezranila.
Jak jsem se tak snažil bezhlavě vymotat z lesa, ohlídnul jsem se pro jistotu ještě jednou, a přesně v tu chvíli se terén změnil. Instinktivně jsem trošku zpomalil, ale ještě než jsem se snažil otočit zpátky, byla tu Styx. Teda - poznal jsem to tak, že jsem se celou svojí vahou navalil přímo na ní, jako jsem se jako vlče zběsile běhal přilepit na matku, když jsem měl strach. Ale... teď jsem byl dospělej vlk. A Styx... nebyla moje matka.
Povalil jsem jí na zem, stoupnul jsem si nad ní a párkrát jsem se hluboce vydechnul, než se mi povedlo ze sebe dostat první hlásky. Za tu chvíli jsem jí očima stačil prorejdit snad celý tělo a prostor pod náma, abych zjistil, jestli jsem jí nerozbil hlavu o jeden z těch šutrů, což se naštěstí nestalo. "Jseš celá?" vyhrknul jsem během prohlídky zadýchaně a očichal jsem jí celou ještě jednou. Byla v pohodě. V rámci možností. "Co to sakra bylo?" podíval jsem se jí horlivě přímo do očí, jako kdyby to snad měla vědět. "To bylo vostrý. Pěkně jsme jim nakopali zadek," vysoukal jsem ze sebe nadšeně mezi lapáním po dechu. Byli jsme jako nějaký super zombie zabijáci. "Proč to tam bylo?" vrátil jsem tón z nadšenýho znovu do znepokojenýho a nachvíli jsem se podíval nahoru, načež jsem se znovu podíval pod sebe na Styx. Byl jsem docela rád, že žije. "Tys mě v tom nenechala!" vyhrknul jsem znovu, spíš abych jí podryl její drsňácký já. Volala mě! Hrdě jsem se narovnal, ještě párkrát jsem hluboce vydechl nosem a opatrně jsem se ohlédl kamsi za sebe, jestli nás to opravdu nepronásleduje, přičemž jsem nevědomky zůstal ochranářsky stát nad vlčicí. Teda - těžko říct, jestli bych jí ochránil, kdyby ty příšery přišly obě, ale aspoň jsem se tak tvářil.

"Jasně, že si to nepamatuješ. To se tvůj mozek snaží dělat všechno pro to, abys odolala tomu, jak skvělej jsem," mlel jsem si dál to svoje, když už si teda Styx nepamatovala, jak jsem pro ní šarmantně a ohleduplně něco ulovil.
Když začala mluvit o vlčatech v močálech, znechuceně jsem se ošil. Normálně jsem měl takový nechuťárny já, ale u Styx hrozilo, že to myslí vážně. "Jseš divná," prohodil jsem jenom tak, jako kdyby to už dávno nebylo nad slunce jasný.
Došli jsme do močálů. Podle výrazu mojí společnice jsem usoudil, že se jí něco nezdá. Abych se přiznal, nejdřív jsem vůbec nevěděl co, protože jsem neměl šajna, že tady v blízkosti sídlí nějaká smečka. Nebo... sídlila. "Asi jsi jim to tu zasmradila tolik, že radši zdrhli," uchechtnul jsem se svojemu vlastnímu ubohýmu vtipu a začal jsem se koukat pod nohy, abych někam nedejbože nezapadnul.
A když už mluvíme o pachu - něco tu smrdělo. Sakra to smrdělo. Popsal bych to asi tak, jako jsem popisoval tu mrtvolu ve svém rodném lese. Smrdělo to skoro jako nějaká hnilobná holá spálená mrtvola bez kožichu. Párkrát jsem nevděčně natáhnul do čumáku a hned rychle zase vydechnul, abych ten hroznej smrad zahnal. Zvedal se mi z toho kufr. "Poslyš, ty fakt hrozně smrdíš," neodpustil jsem si další poznámku ke Styx, i když teď už bylo jasný, že to ona neni. "Fuj, co to je?" podivil jsem se a šlapal jsem odhodlaně dál, abysme odtud byli co nejdřív pryč. Fakt skvělej nápad, Styx. Teď se musíme tahat přes močály a bažiny a brčály, kde to smrdí jako dvakrát vyblitej zdechlej mýval. Proč přesně by tu někde mělo bejt nějaký jídlo? Škubnul jsem hlavou a rozhlídnul jsem se okolo. Původně hlavně proto, abych si dobře zapamatoval, že sem už nikdy znovu nepolezu, ale taky mi z nějakýho důvodu přišlo, jako kdyby mě snad někdo pozoroval. A v tu chvíli přišlo dilema. Něco tu nehraje. ALE když to řeknu, budu vypadat jako srab. ALE fakt se mi tu nelíbí a chci pryč. ALE nebudu přece fňukat. Naštěstí mě z toho Styx vysvobodila, když se ozvala jako první. Teda - vyslovila jenom moje jméno, ale i to stačilo jako záchytnej bod.
Našpicoval jsem uši a zvědavě jsem na ní zaostřil, abych si poslechnul, co mi chce říct. "Styx!" vyhrknul jsem, když jsem zaostřil nějakou opravdu znepokojivou... věc u její zadní nohy, ale už bylo pozdě. Bezhlavě jsem se k ní rozběhnul, protože to bylo jenom pár metrů, ale než jsem dvakrát dopadnul tlapama na zem, něco mi podrazilo nohy a já jsem udělal asi tři kotrmelce, než jsem tvrdě spadnul přímo na tlamu a rozmáznul si jí v bažině. "Cháácháá," ozvalo se kdesi za mnou hlasem, kterej zněl skoro jako... můj hlas. Nutno říct, že zvedání ze země mi trvalo o trošku dýl než normálně. Byl jsem rozespalej a pořád jsem nebyl zrovna fit, ale snažil jsem se z bažiny v rámci přežití vyhrabat co nejrychleji. Když jsem se otočil, z velký nechutný louže už se šplhalo něco tak odpornýho, že to děsilo i mě.
Vypadalo to jako vlk staženej z kůže. A mělo to natrhlý ucho... jako já. Udělalo se mi z toho společně s tim smradem úplně zle, ale snažil jsem se zkonzumovanýho zajíce zatim udržet v žaludku. Pomalu se to škrábalo nahoru a já jsem nevěděl, co dělat.
Bezradně jsem se otočil na Styx, který se nějak povedlo setřást tu věc z nohy. "Vidim to," potvrdil jsem tak rozrušeně, že se mi i v půlce týhle krátký věci tak trošku zlomil hlas. Teď nebylo na co čekat. Rychle jsem se rozběhnul přímo ke svojemu plešatýmu dvojníkovi. Měl jsem v plánu mu dupnout na hlavu a přimáčknout ho zpátky hluboko do bažiny, ale místo toho mě chytil za nohu, podrápal mě a znovu se mu podařilo mě nechat tlamou spadnout na zem. "Chááácháááchááá," ozvalo se znovu. Naštvaně jsem se začal sbírat ze země podruhý. Moc se mi nelíbilo, že na mě někdo používá mojí vlastní medicínu.
Než jsem se stačil otočit, můj dvojník byl z bažiny venku a stál přede mnou v celé své kráse. "Dej mi kožich, Duncane. Svlíkej seee," začal chrchlat tak, že mi přišlo, že zachvíli vyplivne plíce. Zůstal jsem stát paralyzovaný na místě a tupě civět tak dlouho, až se rozběhnul proti mně. V tu chvíli jsem se sebral, rozběhnul jsem se pryč a v jednu chvíli jsem udělal prudký smyk doprava, při kterém mi to ale podklouzlo a tak jsem musel zadníma tlapama zapracovat trošku víc než jsem čekal. Nakonec se mi ale povedlo ho nachvíli setřást, a znovu jsem si stoupnul čelem k němu. "Pojď seeeeeeem," rozběhnul se za mnou znovu. Nevybral si zrovna dobrou cestu, takže trošku zapadnul, když se ke mně blížil, ale příliš ho to nezpomalilo. Když už byl hodně blízko, pořádně jsem se rozběhnul, přeskočil jsem mu nad hlavou a dostal jsem se na druhou stranu bahnité louže.
Zastříhal jsem ušima a někde za sebou jsem zaslechnul Styx, která volala, že mizíme. I když stačilo vzít nohy na ramena, ještě jsem nebyl hotovej. Nechtěl jsem, aby mě tahle věc pronásledovala, nebo aby mě nedejbože doběhla. Pro jistotu jsem se rozběhnul znovu zpátky stejným směrem, ale tentokrát jsem mu skočil přímo na hřbet. Myslel jsem, že si z něj udělám ostrůvek a zatlačím ho tím dopadem zpátky do bahna, ale místo toho jsem uklouznul po jeho nechutný masitý pokožce a zapadnul jsem těsně vedle něj. Začal se po mně zběsile ohánět a vřískat, takže jsem mu přední tlapou v návalu adrenalinu hrábnul z boku na krk a snažil jsem se jeho hlavu udržet co nejdál od svojí, zatímco moje zadní tlapy pracovaly na vyhrabání se z bahna. Když už jsem měl pocit, že se zvládnu vyhrabat ven, pustil jsem ho a rychle jsem se začal drápat pryč. Začal po mně hrabat tlapama, díky čemuž mi docela nepříjemně poškrábal zadní nohy, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Naštěstí se mu nepovedlo se mě pořádně chytit, a tak jsem byl z louže venku dřív než on.
V tuhle chvíli jsem pochopil, že nejlepší plán je ve finále stejně útěk, takže jsem na něm rovnou začal pracovat, snažíc se nechat vřískající bestii co nejdál za sebou.

//Ještěří lučina

Když Styx řekla, že je tady Norox, našpicoval jsem uši, ale na víc jsem se v tu chvíli ani nezmohl. Už jsem se rozhlídnul a zjistil jsem, že tu nikdo neni, a i když jsem byl pořád dost rozespalej, tenhle její vtípek mě nedostal. I kdyby tu Norox byl, asi bych si jenom odevzdaně lehnul a nechal bych si rozpárat břicho, abych se mohl ještě pět minut válet. "Haha," vydral jsem ze sebe ještě chraptivě jedovatym tónem, znovu jsem zamžoural a mlasknul. Čas se probrat.
Pořádně jsem oklepal hlavou, aby se mi všechny chlupy narovnaly znovu rovnoměrně do rozcuchu. Hned jsem se cejtil víc při vědomí. Všimnul jsem si, jak Styx dlouze zakručelo v břiše. Hned na to rovnou i přiznala, že má hlad. "Ulovil jsem ti obídek, když jsi byla sjetá, ale nechtěla jsi," vnutil jsem jí tuhle informaci, aby věděla, jak moc jsem úžasnej a pozornej. A taky aby jí bylo jasný, že teď už pro ní pěkně dlouho nic lovit nebudu, protože tim si mojí pozornost vybrala na půl roku dopředu. Snažil jsem se. To stačí. "Jsi nejlepší lovec na Gallirei, poradíš si," zopakoval jsem kysele její vlastní slova, ale řekl jsem to jako kdyby mi nešly přes tlamu, jako kdybych o nich pochyboval. Po ránu jsem byl fakt poklad.
Styx ale měla očividně jinej plán - chtěla něco čórovat v cizí smečce. "To je snad pod tvojí úroveň, ne? Takový věci dělám já," ohrnul jsem nad tím nos, ale bylo mi to vesměs jedno. Byla to její věc. Jenom jsem si doteď myslel, že jí snad každá smečka jde po krku.
Pomalu jsem se začal plahočit za ní. Už jsem byl docela probranej, takže jsem měl oči dokořán a skenoval jsem noční krajinu. Mířili jsme... kamsi.

//Bažiny přes Mahar

Tohle byl asi nejlepší spánek v mojem životě. Miloval jsem spánek, a ještě víc jsem ho miloval, když jsem byl fakt unavenej. V tuhle chvíli bych si ustlal klidně na šutráku, bylo mi to úplně jedno. Navíc jsme si spánek zasloužili. Aspoň já jsem se určitě potřeboval nutně zregenerovat. A Styx podle všeho taky. Bylo mi jasný, že až se vzbudim, budu úplně nejspokojenější, protože jsem se předtim dokonce i stihnul nažrat. Krásný vyhlídky.
Během noci se poměrně dost ochladilo. Ne hodně, ale po tom slunečném dni to byla docela studená sprcha. Od doby, co jsem zavřel oči poprvý se mi pořád dokola zdálo, že někam jdu a zakopávám. To se asi můj mozek snažil vstřebat to, jak jsem málem zahučel do kráteru. Kdykoliv se mi ve snu pod nohama objevil prázdnej prostor, přepadnul jsem a ve spánku jsem sebou škubnul. V noci jsem se kvůli tomu párkrát hodně krátce vzbudil, zavrtěl jsem se a znovu jsem usnul. Přišlo mi, že se mnou můj vlastní mozek hraje nějakou náramně vtipnou hru.
Zničehonic se mi z přední části těla pomalu odpojil zdroj tepla a začal mě tam agresivně ofukovat okolní vzduch. Ještě ve spánku jsem se zamračil a zavrtěl, ale jakmile na mě Styx promluvila, stáhnul jsem uši dozadu k hlavě a zpátky nahoru aaa... byl jsem vzhůru. Ještě dvojnásobně po tom, co mi olízla čumák. Pomalu jsem otevřel oči a nešťastně jsem jí sledoval, jak se zvedá. V tu chvíli mě začalo studit všechno, čeho se na mně při spánku dotýkala.
Zamžoural jsem pomalu do tmy, převalil jsem se na záda a příplácnul jsem přední tlapky co nejvíc k tělu, abych aspoň chvilku hřál sám sebe. Moc to nefungovalo. "Co je? Někdo tu je?" Takhle po probuzení jsem byl vždycky děsně zmatenej a mimo. Přišel nás zmlátit Norox? Opatrně jsem se převalil na břicho, zvednul jsem se a začal jsem se protahovat, ale ani jsem to pořádně nedokončil. Navíc mě v tu chvíli ani nenapadlo se oklepat, takže jsem měl chlupy z jedný tváře pořád přeleželý a připlácnutý k obličeji. Vypadal jsem jako nějakej mýval nebo sova nebo... nějaký jiný divný zvířátko. Párkrát jsem tupě zamrkal na Styx, rozhlídnul jsem se po okolí a začal jsem dokončovat protahování. Vždycky jsem potřeboval pár minut, než se můj mozek doopravdy probudil.

//Středozemka

Ještě jednou jsem unaveně zamžoural po zapadajícím slunci. Přišlo mi až skoro neuvěřitelný, že jdu opravdu spát při jeho západu. To se mi už dlouho nestalo. Často jsem chrápal přes den a tak. Dlouho jsem nešel spát v čas, kdy bych asi měl chodit spát, nebo kdy jsem byl zvyklej chodit spát v původní smečce. S každym krokem jsem si představoval, jak se skládám na zem a stelu si přímo tady, uprostřed háje. Styx ale pořád pokračovala dál a dál, tak jsem jí poslušně následoval.
"Nikdo neřek, že tě snášim. Jdeš na náš vztah moc hrr," popíchnul jsem jí chraptivě při její poznámce, která mi vlastně udělala radost, i když bych to v životě nedal najevo. Bylo na čase to všechno otočit proti ní, abych nevypadal, jako že jsem do ní třeba zabouchnutej, nebo tak. "Zrovna teď nemám na každý noze pět vlčic, jinak bych se netahal s tebou," uštědřil jsem chudince vlčici co se tahala se mnou další ránu. Byla to jenom provokace, ale při jejím vyslovování jsem se skoro sám podivil, proč se mnou ještě tráví čas.
"Třeba do tebe jsem blázen. Ale to se nikdy nedozvíš, slimáčí královno," oplatil jsem jí popíchnutí. Byl jsem moc unavenej na to, abych se bránil, nebo nad tim nějakou hloubš přemejšlel.
Když řekla, že si nic nekoupila od Života, protočil jsem očima. Určitě kecala, ale nechtěla přiznat, že jí k vylepšení pomáhá magická entita. Na to byla i s celou její rodinou až moc dobrá. Bylo to jako když jsem já tvrdil, že mám harém.
Jakmile se konečně rozplácla na zem, bezmyšlenkovitě jsem se svalil hned vedle ní a nechal jsem jí, ať se mi zavrtá do kožichu. Tohle byl prostě zvyk. Nebylo na tom nic divnýho. Styx by mi mohla utrhnout obě uši, a stejně bych jí asi dovolil, aby na mě v noci spala namáčknutá. Všechno to hašteření jako kdyby se tim smazalo a šlo se někam schovat do rána, než se vzbudíme a začnem se znovu provokovat a hádat. Bylo chladno. Iniciativně jsem se svojí hlavou taky zavrtal tak nějak těsně nad její hlavu. To bylo víceméně z posledních sil.
Párkrát jsem těžce zamrkal, než mě tíha očních víček přemohla, a já jsem hluboce usnul. Už jsem spánek opravdu potřeboval.

//Zrádcův remízek