Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se mě Pippa zeptala, jestli to nevim, zakroutil jsem hlavou, jako že ne. Věděl jsem to, ale upřímně bych to možná ve finále radši nevěděl. Nebo jsem se minimálně před Pippou chtěl tvářit, že to nevim, neznám, nemám s tim nic společnýho a absolutně netušim, o čem to vlastně mluví. Když vyhrkla "tamto", zatvářil jsem se ještě víc zhrozeně, a jak jsem sebou cuknul, málem mě pohltilo křoví, takže jsem se musel zase trochu narovnat, abych do něj úplně nezapadnul.
"Kdo ti tohle nakecal?" zeptal jsem se, abych toho pohoršovače našel a dal mu přes tlamu za to, že se tu s malym vlčetem musim bavit o rozmnožování. Nebyl jsem žádnej její táta! "Fuuuuj, muchlování," mávnul jsem tlapkou možná až přehnaně přehrávačně a zatvářil jsem se, že něco takovýho absolutně nesnášim a neuznávám. "Takžes nic neviděla. Pěkně kecáš," zhodnotil jsem nakonec její myšlenku, abych jí na celou tuhle věc přiměl velice rychle zapomenout. "Kdyby tohle dělali, musej se jim přece narodit vlčata," dokončil jsem chytře celou tuhle dezinformační debatu a jenom jsem zadoufal, že se Pippa nebude v ničem šťourat dál. O moc dýl bych se jako křesťanskej svatoušek tvářit nevydržel. Kdyby totiž bylo po mym, měl bych nejmíň obrovskej harém. Může Smrt něco takovýho zařídit? Poslední dobou se mi jenom moc nedařilo, co se romantiky týče. To teprve přijde!
Když jsme se začali bavit o smečkách, trochu to přehodilo atmosféru na smutnější notu, ve které jsem spíš nechtěl zůstávat. "Modlitba? A co to přesně znamená, to co řikáš?" zajímal jsem se. Tohle mi přišlo děsně ulítlý a skvělý. Chtěl jsem to taky umět. A navíc to mohlo lehce odpoutat pozornost čím dál tím smutnější Pippy. Její poslední otázka mě docela zasáhla. Normálně jsem byl konverzační mistr, ale to bylo spíš, když jsem se potřeboval z něčeho vymluvit. Ahh, kde je Newlin, když ho jeden potřebuje? Teď se s ní musim bavit o rozmnožování A o mrtvejch rodičích? Abych nekecal, udělalo se mi z toho normálně upřímně smutno. Páni - já vám dlouho nebyl doopravdy smutnej. Až teď. Trochu, ale byl jsem. Pocházel jsem z pohodovýho místa. Nikdo mi neumřel a nikdo nikoho nezabíjel. "Nezabili," vypadlo ze mě po chvilce zamyšleně. "Divoký místo, tahle Cosa Nostra," podmračily se mi z toho oči. Tohle nebylo dobrý téma. Bylo to dobrý téma na nějakej půlnoční smutnej rozhovor... u kterýho bude i Newlin. Já jsem soucítit neuměl. Přinejmenším ne věrohodně. "Ty musíš bejt šíleně drsná, docestovat až sem... úplně sama jenom s bratrem!" otočil jsem náš rozhovor trochu jinam, abych jí rozveselil. "A ještě toho víš o... tom... víc než já? Páni, máš mě co učit, Klementýno," natáhnul jsem se a žďuchnul jsem do ní tlapkou jako do nějakýho rovnocennýho kámoše. "Někdy mi můžeš poradit s tou... no... jak se jmenuje? S cucciolou, nebo... jak se tomu řiká. Jsem marnej," začal jsem sám sebe nehezky podkopávat, k čemuž bych normálně nikdy v životě nepřistoupil, ale... smutná Pippa? Bejt to jakýkoliv jiný vlče, dávno bych se mu začal smát a topit mu hlavuv jezeře, ale... smutná Pippa?

"Nikoho nemám rád," zahučel jsem ještě pořád opřenej do křoví co nejvíc drsňácky to šlo, abych zamazal celou tuhle její směšnou domněnku s affettem a cucciolou a... a vůbec! Jenomže její další dvě otázky mě zaskočily tak, že jsem místo vyzvracení srnu málem vykašlal, jak mi z toho zaskočilo. "Nijak se nejmenuje!" zakabonil jsem se nejdřív, načaž se můj obličej vrátil do údivu. "Dělali spolu CO? Jak jako Newlin s Amnesií?" vyhrknul jsem ze sebe naprosto zaskočeně a znepokojeně, doufajíc, že jsem se jenom hrubě přeslechnul. Co s kym dělal Newlin? Proč to ta malá ví? Kdo jí o tomhle... všem... informoval? Párkrát jsem na ní znepokojeně zamrkal, dožadujíc se odpovědi co nejrychlejc to šlo. Tuhle báchorku o Newlinovi a šedé už jsem znal z vyprávění Styx, ale proč to vědělo tohle štěně? "Na tohle všecko jseš malá!" napomenul jsem jí, aby z tohohle tématu nedejbože co nejdřív sešlo. Nejenom že mi to bylo trapný, ale ještě mě to celý děsně frustrovalo. Newlin? I NEWLIN! Přál jsem mu to, ale když mi to teď někdo připomenul podruhý a očividně o tom věděla půlka Gallirei, začínal jsem mít pocit, že možná Newlin obelhal mě, né já jeho.
"S vlkama můžeš bejt v jedný smečce a stejně ti podrazej nohy při první příležitosti," poučil jsem jí. Ten podkopávač nohou jsem byl sice většinou já, ale malá by to stejně měla vědět. Bylo lepší bejt šikanátor než šikanovanej. A já jsem jel vždycky sám za sebe. Výhradně. Kdyby na to přišlo, obětoval bych celej Sarumen smrti.
"Co to meleš?" skočil jsem jí do řeči ke konci jejího cizojazyčnýho monologu, po kterym se mě optala, jestli je mi líp. "No... jo," přiznal jsem trošku nablble, ale ani by mě nenapadlo si to spojovat s tou její protikletbou, nebo co to bylo.
"Já jsem z daleka z jihu, Slunečná smečka... jaro a léto celej rok," odpověděl jsem a trochu nevrle jsem si změřil sluníčko, který tady na Gallirei nehřálo zdaleka tolik, jak by mohlo a mělo. "Odkud že... jseš to ty?" zeptal jsem se, i když už to říkala. Jednak jsem byl zapomnětlivej a druhak jsem chtěl detaily. Ona i bratr byli vůbec nějaký... exotický.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

V jednu chvíli jsem se už ani nemusel ohlížet, protože malá jednak mluvila a druhak mě velice rychle dohnala. Nezvracej, soustřeď se, nezvracej, soustřeď se, nezvracej. Ta srna mi byla až moc drahá. Dřív bych umřel, než by jí ze mě někdo dostal. I kdyby mi jí tahala ze chřtánu sama Smrt, vzal bych si jí zpátky. A to mi přišlo, že mi do břicha opakovaně zajíždí nějakej super ostrej předmět, a maso si rychle hledalo cestu zpátky do tlamy. "Čtyři," zopakoval jsem po ní znovu a pokýval hlavou, i když už jsem samou bolestí a závratěma pomalu zapomněl, o čem jsme se to vlastně bavili. Těsně na to jsem musel rychle silně polknout, jak hrozně se mi navalilo. Čtyři čeho? "Co je affetto? Co je cucciola?" zopakoval jsem po ní znovu silně Duncanovskym přízvukem, a jakkoliv jsem její super řeč nechtěl prznit, byla to náramná čurina. Jediný, co mě drželo od absolutního kolapsu. Vyslovil jsem to z posledních sil, a stejně tak jsem se z posledních sil dokodrcal k dalšímu vodnímu zdroji. Tohle byla nejhorší cesta přes pláň, jakou jsem zatím zažil. Tahle jedna debilní pláň. Pořád dokola.
"Děkuju, taky jseš pekelná nádhera," stihnul jsem se ještě obořit na malou. Tyhle její chytrácký kecy mi vůbec nepomáhaly. Věděl jsem, že vypadám jako mrtvola, ale snažil jsem se to vytěsnit. A navíc jsem vůbec neměl energii vymejšlet důvod, proč tak vypadám. Sám jsem to netušil! Ale imaginární teorii jsem měl... "Kenai mě proklel. Vidělas ty jeho zlý oči," vypadlo ze mě najednou. Když už nic jinýho, aspoň jsem touhle dezinformací hrdinsky poštval malý vlče proti smečkovýmu členovi, což byl přesně můj styl. Jako na zavolanou se mi z týhle lži znovu navalilo, takže jsem znovu těžce polknul, okamžitě jsem přistoupil k jezeru a hltavě jsem se napil, abych nejenom spolknul co nejvíc vody za co nejkratší čas, ale abych tím zahnal jídlo zpátky do žaludku. Když to stačilo, rychle jsem zvednul hlavu co nejvejš do vzduchu, dokodrcal jsem se k nejbližšímu křoví, kecnul jsem si zády k němu a opřel jsem se do něj jako do křesla. "Žádná kletba mě nezastaví," zamumlal jsem s úlevou a rychle jsem očima projel okolí, jestli tu zrovna nejsou medvědi. Nebyli. Asi na ně bylo moc brzo ráno. Dal jsem Pippě chvilku, ať se spokojeně napije, než budeme pokračovat v horlivý konverzaci, ale upřímně jsem spíš pár výdechů a nádechů potřeboval já sám. I když se mi pomalu začínalo dělat líp. Bylo mi jasný, že jsem nepoučitelnej, takže sotva se mi udělá dobře, budu mít ze svojí krádeže zase radost. Takhle jsem karmě oplácel ránu. Výsměchem. Rychlý zlý vlky spravedlnost nikdy nedožene.

//Sarumen

Otázka, kolik mi teda je, byla od Pippy tak trochu jako kopanec do břicha, který mi aktuálně ještě svíjely ty brutální křeče. Ani jsem to nepočítal, ale zestárnul jsem, co jsem přišel na Gallireu. Když je vlk duchem pořád děcko, je to na něm potom vidět o to víc. Čtyři? Pět? Šest? Ne... pět. Božíčku můj. I tak jsem byl pořád dostatečně mladej, aby to opravňovalo všechny ty vylomeniny. "Čtyři," zaúpěl jsem na oko stařecky, ale ve skutečnosti bych to v tuhle chvíli jinym tónem ani nebyl schopnej vyslovit
Když mě malá drcla do jizvy na krku, v duchu jsem se zaradoval, že už to tolik nepálí, ale žaludeční problémy tuhle bolest rychle zahnaly. Co to sakra je? Sunstorm tu srnu otrávila? Chcípnu? A bude u toho Pippa? Chudák štěně, z toho už se nevzpamatuje... snad mě někam odnese, než mě sežerou červi. Ty nesnášim. Radši bych chcípnul na poušti. Žijou na poušti červi? To je fuk, Pippa mě nedotáhne až na poušť. Měl bych jí říct, že chci umřít na poušti, nebo je to moc děsivý? Ne, fobii z červů nikomu přiznávat nebudu! Ještě bych byl za trapáka. V těch všech křečích jsem si roztrojený vlče skoro paranoidně prohlídnul, a i v tý obrovský zimě jsem vypláznul jazyk, abych se trochu ochladil. "Ta, co mi udělala tuhle jizvu, mě má právě až moc ráda," objasnil jsem chraplákem děsně chytře, když jsem se dokodrcával k jezeru. I kdyby to nebyla pravda, udělal bych všechno na světě pro to, aby si to všichni mysleli, a aby si to myslela i Styx. Přesvědčování někoho, že je do mě zabouchnutej, byla moje oblíbená disciplína.
"To je hnusná voda. Nepij to," poručil jsem, ale sám už jsem nutně potřeboval napít. Dřív nebo pozdějc vyklopim všechno, potřebuju to. Nervózně jsem se rozhlédl ze strany na stranu, ale směrem na jih byl potok taky nevhodný na pití, a směrem na sever byla řeka, u které jsme okradli Sunstorm a Akiho. Zatracená karma. "Pojď," vydechnul jsem namáhavě k Pippě, a začal jsem se pomalu kodrcat k nejbližšímu vodnímu zdroji, o kterém jsem věděl, protože jsem tam chodil lovit ryby. Bylo mi trošku líto, že musí malá trpět tenhle stav, ale... koneckonců si mě za společníka vybrala sama. Nechtěl jsem moc zvracet před ní, aby se nepozvracela taky. Vlčata byly v tomhle divný. Spěšně jsem se na ní ohlídnul, jestli jde za mnou, a v hlavě jsem si poznamenal, že až vyřešim tuhle krizi, musim se jí zeptat na ty její zaklínadla.

//Medvědí jezero přes Středozemku

"To je zlá čarodějnice, někdy tě za ní vezmu, třeba jí obměkčíš," shrnul jsem info o Smrti s plnou tlamou Pippě, protože jsem nerozuměl slovu "Dio", načež jsem zhltnul obrovskej kus masa naráz. Tohle jídlo jsem si dvakrát nevychutnával, takže jsem byl zralej tak akorát na nějaký ošklivý žaludeční vředy. Možná mě trochu tížilo svědomí, ale spíš to byl prostě dojezd adrenalinu, protože svědomí mě moc často netížilo. Možná by mi k těmhle cizím výrazům mohla Pippa dát rychlokurz. Na to musej holky taky letět. Musim jí o to požádat.
Teď ale nebyl čas řešit něco takovýho. Situace nám trochu houstla, protože se odněkud vynořil Morfeus. S Fialkou. Ten ví, kdy se zjevit. Stejně tak ona. Nejdřív jsem si je trochu nezaujatě prohlídnul, jak jsem tak dřepěl u srny, načež jsem si otřel tlamu a pracně jsem se zvednul. "Díkec," napřímil jsem se pyšně, když mě alfák pochválil. Byl jsem celej náramně pyšnej a zodpovědnej delta. Dokud se neozval šedivák, že je to kradený. Sklopil jsem uši k hlavě a propálil jsem ho pohledem. "Tebe musej všichni zbožňovat, pane bonzáku," zasyčel jsem na něj vztekle polohlasem, jako kdybych snad čekal, že takhle to alfák neuslyší, ale vlastně mi to bylo jedno. Kenai byl stejně na odchodu. Přišel ze mě udělat zloděje a odejít, a... měl pravdu, ale teď jsem kvůli němu měl akorát spoustu vysvětlování.
Sjel jsem pohledem k alfákovi a vlčici, rychle vymýšlejíc výmluvu, ale jediné, co mě napadalo, bylo... kde máš Newlina, fialko? Oči se mi blýskly škodolibou rýpalskou záminkou a olíznul jsem si tlamu, ale nakonec jsem to vypustil. Dneska budu hodnej kluk. Nazlobil jsem se dost. V tom mě Pippa zatáhla za nohu a začala se pomalu vypařovat. Kromě posledních dvou informací jsem jí zase nerozuměl ani slovo, ale výmluva to byla parádní. "Ehhh... tu srnu ukradla ona... dobrou chuť!" ukázal jsem hraně zaskočeně za utíkající zakrslicí, která to už nemohla slyšet. "A já musim jít, protože... jí hlídám! Deltovský povinnosti," mávnul jsem tlapkou a rozhodl jsem se pobaveně vypařit z lesa hned za Pippou, kývajíc na rozloučenou Morfovi i fialce. Koneckonců byla pravda, že jsem nejenom dobrovolně hlídal smečkový vlče a obětoval se pro partu u toho javoru, ale dokonce jsem nám zajistil potravu. Sice kvůli tomu umřou hlady, dva tuláci, ale... co už? Poslední dobou jsem byl děsně zodpovědnej. Prakticky nejužitečnější smečkovej člen, dalo by se říct. Ani si mě nezasloužej.
Hned jak jsem ale zmizel z dohledu a začal dohánět to štěně, dohnala mě zároveň i moje špatná karma a zvednul se mi žaludek. Neuvěřitelně. Ještě za běhu jsem se opatrně zarazil o jeden ze stromů a opřel jsem se o něj, protože mi přišlo, že to vyklopim každou vteřinou. Uhhh, neběhat po jídle. A nehltat. Tohle ale nebylo jen tak. Zničehonic jsem měl fakt zničující žaludeční křeče, a motala se mi celá hlava. Párkrát jsem zamrkal, jestli se přede mnou opravdu ženou dvě Pippy, dokud se zase nesrovnaly v jednu Pippu. "Počkej, jsem přejedenej a starej," vymluvil jsem se a snažil jsem se u toho neznít jako že umírám, pomalu se vláčejíc za ní. Voduuuuuu.

//OJ

//...

Netrvalo dlouho a dorazil jsem přímo až na pobřeží, ke kterému mi dalo takovou práci se dostat. Nebo by se dokonce dalo říct, že mě to stálo i kus zdraví. Nesmíš na všechno takhle spěchat, idiote. Naštvaně jsem lehce kopnul do štěrkovitého povrchu pláže a sledoval jsem, jak kamínky dopadají přímo do moře. Na krátkou chvíli byla hladina zrovna teď dole, protože byl silný příliv, ale valila se sem další vlna. Než mě stačila absolutně smést, znovu jsem poodstoupil, a jakmile byla pryč, drze jsem se vrátil zpátky k voru. Nevypadal vyloženě jako něco, co by posledních deset let někdo používal. Nějak tak... chátral a plesnivěl, ale stejně mi přišel fascinující a líbil se mi. Nenechal se rozmlátit přílivem a dál se jenom houpal nahoru a dolu ve vysokých vlnách.
Nastala chvíle, abych znovu zacouval kvůli proudu, načež jsem se zase a znovu vrátil k voru. Napadla mě naprosto parádní věc. Nikomu nepatří, prostě si na něj hezky vlezu. Na malou chvíli mi to přišlo jako nejbožější nápad na světě, takže jsem se do toho před úderem další vlny rovnou pustil a začal jsem se na provizorní kus dřeva rychle drápat. Nahoru to šlo snadno, protože hladina v tu chvíli klesla tak, že byl skoro na suchu. Nadšeně jsem se rozhlédnul a podíval jsem se na útes, který jsem nechal za sebou. Nešlo se tamtudy vrátit, takže mi stejně nezbývalo nic jiného.
Než jsem ale stačil vymyslet nějakej supr čupr plán, třetí velká vlna byla tady. Největší, kterou jsem zatím viděl. Nervózně jsem při pohledu na ní polknul a zatnul jsem drápy do starého měkkého promáčeného dřeva provizorní loďky. Náramné vlně se tak nějak povedlo zvednout celý vor ze země a než jsem se stihnul pořádně rozkoukat, už jsem na něm surfoval po širém moři. Ne! Nenenenenenene! Nešťastně jsem se otočil zpátky ke břehu, od kterého mě teď už dělila příliš velká dálka, než abych se na něj bezpečně vrátil. Nezbývalo než zůstat na voru a... nechat se unášet.

//...

Lehký vítr mi konečně rozmával srst na hrudi a zátylku zpátky do normálního rozcuchu, a skrz stromy začalo pomalu pronikat silné měsíční světlo. "Naučit?" šokovala mě Pippa. Sotva jsem věděl, co dělám, natož abych to někoho učil! Nebyl jsem žádnej... učitel. Ty jsem si pamatoval z rodný smečky, a většinou to byli magoři, který bavilo trávit čas s prckama. "No, tuhle magii ti musí nejdřív nadělit tetička Smrt. Za drahokamy. Až si jí koupíš, klidně tě naučim, jak někoho usmažit na škvarek," usmál jsem se na ní, jako kdybych jí řikal něco děsně roztomilýho a dětskýho, i když jsem mluvil o ubližování a mučení.
"Natřeliiii," zopakoval jsem škodolibě ještě jednou, když Pippa vítězoslavně tancovala, a i když jsem jejím dalším slovům zase znova nerozuměl a můj obličej se u toho trochu zmateně narovnal, dobrej pocit ze špatný věci mě neopouštěl. O to víc, že to se mnou sdílel tenhle prcek. Těžko říct, jestli jí kazim, nebo se zkažená už narodila, ale i tichou radost jsem měl i tak.
"Třeba si vymluvěj díru do hlavy navzájem," zauvažoval jsem s tlamou plnou masa. "Ale copaaak? Bratříček je sukničkář? Takhle brzo?" zajímal jsem se trochu znepokojeně, protože mně třeba "fuuuuj, vlčice" neopustilo až do jednoho roku. Minimálně. To byla docela čurina.
"Na nikoho nečekáme, je to naše kořist. Navíc bych nechtěl vidět chudáka, kterej by se postavil mezi mě a jídlo," zakroutil jsem hlavou. Pořád jsem přesně nevěděl, v jakym prostředí Pippa vyrůstala, ale já jsem si ve Slunečný smečce dělal co jsem chtěl. I v dalších smečkách. I v Sarumenu. Čekat na Morfa... abych se nažral? To tak. Když malá pronesla, že to asi musim bejt fakt důležitej, nechal jsem jí při tom a s plnou tlamou jsem přikývl.
V jednu chvíli jsem si při společné večeři všiml zamračeného výrazu na její tváři, a zvědavě jsem se otočil stejným směrem. Někdo nás přišel navštívit. Smrděl naší smečkou, a když jsem zavětřil blíž, dokonce smrděl jako její specifická část. Šedá srst, stáří tak jeden-dva roky, podobný pach jako Wolfganie s Noktem... "ty musíš bejt bratříček Marion," pobaveně jsem určil původ vlka, který nám bez pozdravu nebo představení přišel strkat nos do večeře. Tebe Styx nestihla zmrzačit? K nesympatiím mi stačil rodinný původ, výraz tváře i to, že se nelíbil Pippě. "Co tě to zajímá, šediváku?" ušklíbnul jsem se nad jeho otázkou a ráčil jsem se postavit na všechny čtyři, abych si vlka prohlídnul od hlavy k patě. Strčil bych ho do kapsy, kdybych chtěl. Takže by se měl přestat tvářit takhle chytrácky. Takový nesnášim. "Budeš jíst, nebo nám jenom civět pod tlapky? Je to trošku divný," otočil jsem se zase lhostejně zpátky k jídlu, zády k němu. Jídlo by bylo milejší než nějaká smečková existence. A navíc jsem k němu společnost už měl. Klementýnu.

//Tenebrae

// Na nikoho z přítomných nereaguju, Duncan jenom zavyl a přinesl kradenou srnu

"Efektfina," zahuhňal jsem s plnou tlamou srny směrem k Pippě, která magii elektřiny očividně ještě neznala. No - u elektřiny popravdě jeden ani pomalu nevěděl, že jí používá. Většinou se ozvala jen rána, ale žádný zrakový vjem. Někdy lehké zablesknutí, které oku stejně uniklo ve chvíli, kdy vlk mrknul. Kdyby mi to neřekla Smrt, ani bych nevěděl, co to mám za magii. Jak jsem tak couval noční krajinou směrem k lesu, snažil jsem si dávat dobrý pozor a ohlížet se za sebe, abych o něco nezakopnul. O to víc, když jsme konečně vnikli do lesa plného kořenů.
Po očku jsem tak kontroloval i malou vlčici, která se ochotně rozhodla mi se srnou pomoct. Páni - tohle vlče se mi zamlouvalo čim dál tim víc. Neměla kecy, ani zbytečný otázky, ani otravnej hlas, ani mi nevyhrožovala, ani mi... nevadilo trávit čas v míň než padesátimetrovym odstupu od ní. I tak to ale bylo vlče. Mnohem lepší společník, než většina Gallirei, ale... pořád vlče. Trapný vlče. Na vlče žádnou kočku nesbalim. Nebo... možná jo? Znovu jsem očkem uhnul k Pippě. Muselo se nechat, že byla roztomilá, a dobrá herečka byla taky. Jenom těžko říct, jestli se hodilo jí takhle nekřesťansky využívat. Prozatím jsem ten nápad v mozku zastrčil do šuplíčku, a trochu jsem zabral, aby byla srna rychle uprostřed lesa.
Jakmile jsme se pracně dostali až do srdce Sarumenu, zavětřil jsem. Déšť, který před chvílí ustal, sice smyl většinu stop, ale jak jsme tak prošli půlku území, stihl jsem většinu zaznamenat. Byl tu Morfeus s fialkou, Marion a Pippy bratr. Pustil jsem srnu pomalu na zem a otočil jsem se na malou. "Nestalo se jim nic," začal jsem seriózně, "teda nic kromě toho, že jsme jim to brutálně natřeliiii," uchechtnul jsem se a spokojeně jsem se nad srnou pozastavil, jako kdybych jí ulovil sám. No... vlastně jsem jí defacto... i ulovil sám... z druhý ruky. "Dobrá práce, Klementýno," pochválil jsem jsem malou vlčici ještě lehce zadýchaně a pobídnul jsem jí hlavou, ať se do srny pustí. "O tvojeho bráchu se asi stará Marion, takže o něj nemusíš mít strach... kromě díry vymluvený do hlavy" ušklíbnul jsem se po tom, co jsem zkusil zavětřit znovu a lépe. A fialka s Morfem vymejšlej co?
Potom jsem se pořádně nadechnul a velice hlasitě jsem ZAVYL, abych dal ostatním najevo, že jsem náš les jídelně zabezpečil, a tim pádem vlastně zachránil život celý smečce. Co by beze mě dělali. Vyl jsem trochu zvláštním způsobem. Nebyl jsem zvyklej to dělat, a spíš jsem si z toho dělal srandu, takže se mi někde v půlce vždycky zvláštně zlomil hlas a dal se do zvláštního chrapláku, což mi přišlo náramně vtipný. "Dobrou chuť," zachraptil jsem ještě směrem k malý a chvíli jsem přešlapoval tam a zpátky, jako kdybych čekal nějakou náramnou srandu, nebo někoho příchozího. Asi to bylo tím, že jsem v sobě měl ještě pořád dost adrenalinu z použití magie, i když už jsem pomalu přestával vypadat jako chudá jižanská koule chlupů. Nakonec jsem se v klidu otočil, urval jsem srně kus přímo ze stehna a taky jsem se rozhodl pro rychlou svačinu. Když už tu to maso bylo.

"Chm, tak to ti Launee asi pěkně kecala, co?" ušklíbnul jsem se pobaveně. Chudinko.
Proč by se někdo vůbec chtěl přidávat do smečky v močálech? Nedá se tam chodit. Taková blbost. Já jsem Mahar ani neznal. Byl mi ukradenej, a vlci v něm taky. Já jsem si tady byl vyzvednout tu obrovskou kopu masa, kterou jsem cejtil až do smečkovýho lesa. Ani jsem se se Sunstorm a Akim nechtěl nějak extra vykecávat. Bylo mi jich na jednu stranu líto, protože jsem věděl, co jim plánuju udělat, ale na druhou stranu jsem se na to těšil. Dlouho jsem nikoho nepotrápil, a trápení ostatních byla moje přirozenost. Nebylo nad to někomu pořádně okořenit den.
Aki se najednou začal obořovat, že Etneye zná. To mě mohlo klidně napadnout, ale bylo to fuk. "Ale ano, detektive chlupáčku. Jsem Etney, jenom jsem zčernal pod tíhou svých hříchů," uchechtnul jsem se, když už teď bylo docela jasný, že se Etney nejmenuju. Ani tak jsem se nehodlal obtěžovat s prozrazováním svojeho jména. Ještě by to někde někdo vykecal Morfovi, že šikanuju chudáky tuláky.
"Každopádně to vypadá," zamumlal jsem a protáhnul jsem si zadní část těla, "že tu srnu už nebudete potřebovat, co?" usmál jsem se, jako kdyby mi jí právě darovali. Bohužel měli oba opačný názor. Aki se proti mojí krádeži lehce nejistě vyhranil, zatímco Sunstorm začala rovnou vrčet. "Ohohooo, tak takhle to bude," pokýval jsem spokojeně hlavou s bezstarostným úsměvem. Tim líp. Takhle mi jí nebude líto, až bude na škvarek.
V tu chvíli jsem se láskyplně otočil na Pippu, která dál tvrdě pracovala na citovém vydírání. "Ale ano drahoušku, to víš, že tatínek čaruje. Chceš to vidět? Sleduj... a uč se," usmál jsem se na ní a o krok jsem od ní poodstoupil, abych si byl na 100 % jistej, že se zrovna Pippě nic nestane. To by mě Morfeus asi vážně roztrhnul. "No nic. Děkuju vám oboum za účast na lovu i za ochotu. Nemuseli jste mi tu srnu nechávat, jste skutečně dobré duše," pronesl jsem k nebi jako kazatel, načež jsem se naježil, přikrčil a nasadil jsem spokojený úšklebek. Protože jsem to už několikrát dělal, bylo mi jasný, že mám na svůj magickej kousek energie dost. Ve vteřině jsem napral přiměřenou dávku elektrického proudu do Sunstorm, a jakmile byla ochromená, zasáhl jsem jednou menší dávkou i Akiho, přičemž mi ale magie dala najevo, že jsem to přehnal, takže jsem dostal zpětný kopanec, až se mi naježily chlupy všude po těle. I tak to oba vlky vyřadilo z provozu a ponořilo do brnění po celém těle a lehkých bolestí na dobrých pár minut. A já jsem ty minuty nehodlal promrhat. "Hlavně se mě nedotýkej," instruoval jsem radši Pippu, i když teď by jí rána z mojeho kožichu možná tak jedině napřímila chlupy. "A zdrhej," doplnil jsem zadýchaně, zatímco jsem přemýšlel, jak odnést srnu co nejefektivněji. "Máúcta," poklonil jsem se s uchechtnutím nakonec lehce k oboum usmažencům, zakousnul jsem srnu za týlem a začal jsem jí rychlostí přiměřenou své únavě tahat zpátky do Sarumenu, který byl naštěstí jenom kousek od nás.

//Sarumen
//Sunstorm, Aki - můžete Duncana klidně pronásledovat do Sarumenu, kdybyste chtěli.

Můj novej trpasličí komplic se ke mně překvapivě hlásil přesně tak, jak jsem potřeboval. To jsem ani nečekal. Rozhodně ne od vlčete. Obdivuhodně jsem se na ní ohlídnul, když jí dokonce zakručelo v bříšku. Senzace. Vlčí slečna byla očividně hereckej jackpot. Aby ne - spolupachatele jsem si uměl vybírat bravurně. "Nejsou," odpověděl jsem jí polohlasem. Tomu slovu na konci jsem sice nerozuměl, ale tyhle vlci určitě nebyli moje nic, protože jsem je absolutně neznal. Jedině moje oběti. V tom případě jo. "Áno, áno, buonasééra," zopakoval jsem po 'dcerce' jako správnej... cizinec. Ani u tohohle jsem netušil, co to znamená. Mohlo to klidně znamenat mám velkej tlustej zadek. To by mě malá pěkně nachytala. Ale ty dva timhle nářečim určitě nemluvili, takže to bylo fuk.
"Mahar už pěknejch pár dní neexistuje," skočil jsem vlčici do řeči, jakmile začala mluvit o bažinatý smečce. Tohle jsem věděl, protože jsem tam byl asi tři dny zpátky. Ale... je pravda, že mě tam honila moje vlastní mrtvola. Nebyla by sranda, kdyby se tohle stalo i těmhle dvoum? "I když... možná to ještě zkontrolujte," usmál jsem se škodolibě, "třeba se maharský jenom někde schovávaj."
Ten druhej se mezitim stačil představit a vypadlo z něj i jméno vlčice. To by mě ani moc nezajímalo, ale hned se začal dožadovat i našich jmen, což mě zaskočilo. Protože jsem se jim ale snažil provést ohavnost a nekřesťansky je okrást, rozhodl jsem se rovnou změnit identitu. "No... já jsem... Etney. Jo - Etney," uchechtnul jsem se představě, jak potom za trest někdo nakopává do do zadku Etneye, a né mě. Ten parchant mi chyběl, dlouho jsem ho neviděl. A málem bych zapomněl - moje falešná dcera potřebovala taky novou identitu. "A tohle je... Klementýna," vydralo se ze mně poměrně seriózně, ale při vyslovení jména jsem musel lehce zadržovat smích. Na vteřinku jsem se otočil na Pippu a pobaveně jsem zašilhal. Klementýna. Čurina.
Potom šla ale všechna sranda stranou. "No - vy jste mě asi nepochopili," snížil jsem hlas a snažil jsem se znít o něco víc drsně, "já a Klementýna máme obří hlad. Vezmeme si tu srnu. Ale děkujem za nabídku se zajícema," začal jsem se pomalu škodolibě zubit. Aki měl očividně dobrý srdíčko, a vlčice byla taky až moc naivní a hodná. Spíš mi nedocházelo, jak to všechno ulovili. Klíčová informace ale byla, že bych je zvládnul srovnat oba najednou, kdyby bylo potřeba. Pomalu jsem zajíce odsunul ze srny a znovu jsem jí tvrdě přišlápnul, aby nic nezkoušeli. "Takže... půjde to po dobrym, nebo mám začít čarovat?" optal jsem se jako kdybych jim prokazoval laskavost. "Ty zajíce vám asi nechám... jste roztomilý," doplnil jsem ještě s úsměvem.
Nechtěl jsem s nima už trávit čas. Rvalo mi srdíčko, že je musim okrást, ale... muselo to bejt. Takhle si kráčet po Galliree s tunou masa, to tak. Mahar už stejně zaniknul. Najděte si smečky, usmrkanci. Byl jsem připravenej tu srnu prostě popadnout a odejít. I kdybych jim měl utrhat tlapky, kdyby jí nechtěli pustit. Otočil jsem se na Pippu, abych zjistil, jestli je jí jasný, o co tady jde, ale potom zase hned na cizince. Teď bylo potřeba se soustředit. Bral jsem to doteď trochu na lehkou váhu, ale každou vteřinu se tu mohla strhnout mela. Já jsem bez srny odejít nehodlal.

Počet bodů: 65

Směna:
- 20 bodů = příkaz
- 20 bodů = neviditelnost
- 20 bodů = halucinace
- 5 bodů = 75 mušlí

Navíc:
- 2x bonus štěstí
- 2x teleportační lístek

//Výtvary případně nezveřejňovat, v tom na ně nejsem dostatečně... pyšná :Dd
Jinak za akci moc děkuju! Čím víc takových, tím líp :) Myslím, že jsme si to všichni moc užili Já teda určitě!

//...

Cestou dolů jsem s každou vteřinou která uběhla od zakopnutí nabýval více a více sebevědomí, a tak jsem postupně zrychloval tempo a skákal jsem ze šutráku na šutrák jako nějakej kamzík. Celkově mi už ani nevadilo, že jsou kameny mokrý a úplně jsem začal postrádat nějakej pud sebezáchovy. Cupital jsem směrem dolu jako zvědavý vlče, který běží naproti nějakýmu novýmu poznatku nebo objevu nebo dobrodružství. Cákala na mě voda zeshora i zespoda, ale v tuhle chvíli mi to překvapivě nevadilo. Citlivost na déšť a zimu byla tatam a já jsem se vznášel z kopce dolu jako nejšťastnější vlk na světě.
Cvak! Cementově tvrdý ostrý povrch zdejší horniny se setkal s mou ohnutou tlapkou, kterou jsem si přišlápl při zakopnutí, které mi způsobila nepozornost. Což byla koneckonců při mojí rychlosti a zbrklosti jenom otázka času. Cítil jsem, jak mi celým tělem projíždí vlna bolesti, a přesně v tu chvíli jsem ze skály začal metat kotrmelce. Celá tahle brutální dohra už nebyla narozdíl od hopkání po šutrech nikterak elegantní a pohodlná. Celkem mi to rozmasakrovalo záda i spoustu ostatních částí těla. Co délky pádu týče, padal jsem určitě několik metrů dolů, než jsem se tlamou zaseknul na tvrdém štěrkovitém písku. Celého mě to si s mou mokrou srstí obalilo a já jsem chvíli zůstal nehybně ležet, než jsem konečně sebral odvahu se podívat na útes, který jsem nechal za sebou. Couvání už teď nepřipadalo v úvahu, ne v tomhle stavu, a musel jsem si nejspíš prostě poradit, jak přečkat nějakou tu chvíli na týhle zvláštní pláži.
Celej rozlámanej jsem se pomalu zvednul a povšimnul jsem si zvláštního voru, který byl zaparkovaný na okraji rozbouřeného moře. Cítil jsem sůl v tlamě, očích a v pár škrábancích, které vznikly vlivem pádu. Čas na průzkum. Citlivou pomalou chůzí jsem se vydal směrem k voru, přímo k hranici moře a pevniny.

//...

//Bože, to je bobík ,_,

//Sunstorm, Aki, tímto se vám vtíráme do hry, nepřecházejte proto na další území

//Sarumen

Vlče moje zmínka o urvanejch uších překvapivě nezaskočila. Naopak mladá pronesla, že to je jako u nich doma. Se svraštěnym čelem jsem se na ní otočil. "Kde jseš doma, jestli smim rejpat?" Abych se tam radši neukazoval. A vůbec - docela mě zajímalo, kde se tu s bratrem vzali. I když jsem se většinu času tvářil naprosto lhostejně, měl jsem informace rád. Dávaly mi náskok před ostatníma. "Danda? Já..." začal jsem pobouřeně, ale než jí to vysvětlovat, radši jsem jí při tom nechal. Možná dobře, že si nepamatovala, jak se jmenuju. Ani já nevěděl, jak se jmenuje. A vlčatům se nedá věřit... pataři zakrslý. "A přestaň mě... zaklínat, nebo co to děláš," přikázal jsem jí, když znovu použila tu zvláštní řeč. Zatim jsem nevěděl, o co jde, takže mě to lehce znepokojovalo.
"Ne, Alfredo zmizel, protože je pokakánek," utrousil jsem další popíchnutí na účet bratra, protože jsem věděl, že je na něj citlivá. Bylo to sladký. A už vůbec tě nepronásleduju, pískle. To tak, TOUŽIT po přítomnosti vlčete. Vlčata jsou od toho, aby se na ně "omylem" šlapalo. Z myšlenek mě vytrhlo to, když mě zatahala za ocas. Zastavil jsem se, prudce jsem vydechnul a začal jsem přemýšlet, kde se ve mně najednou bere všechna ta trpělivost, a proč je ta malá ještě pořád na živu a bez úhony. Měkoto. Jseš taky jedno velký vlče. Je na čase někoho pořádně potrápit. Uprostřed chůze jsem pomalu zavětřil a hned jsem našel svůj cíl.
"Cosa Nostra? Don Dante?" zopakoval jsem tak zmateně, až se mi zlomil hlas. Děsivý názvy. Nevěděl jsem, o čem to mele, ale určitě jsem chtěl vědět víc. Pro případ, že bych se s... Dantem někdy potkal. Nezněl zrovna jako přátelskej týpek, co tak říkala předtím. Pippa. Pippa. Pippa.

"Sleduj, tady je první lekce o přírodní selekci," špitnul jsem k ní nakonec škodolibě, protože se moje terče konečně objevily na obzoru. Pomalu přestávalo pršet a o slovo se hlásil silný vítr, který mi nevzhledně načechrával lehkou vrstvu mojí jižanské srsti a studilo to. Pippa taky vypadala docela jižansky. Nevím, čím to bylo. "Hlavně se drž u mě, nevymejšlej kraviny a nedělej ostudu," poradil jsem jí zprvu serózně, ale u konce věty už jsem se zase pobaveně uchechtnul. Načež jsem se napřímil a přidal jsem do kroku.
Byli tu dva vlci (AKI A SUNSTORM), a někam táhli urostlou srnu. Silný chladný vítr jejich pach donesl až ke mně, a já jsem se spokojeně ušklíbnul. "Doufám, že máš hlad," ohlídnul jsem se natěšeně za Pippou, kterou jsem se rozhodl udržet ochranářsky za sebou, aby nehrozilo, že na mojí novou falešnou dceru někdo něco zkusí.
Za chvíli jsme byli pár kroků od nich. Abych je hezky pěkně zastavil, nakráčel jsem suverénně až k nim a srnu jsem silou přišlápnul k zemi. Byl jsem čerstvě nažranej i vyspinkanej. Na menší šikanu jsem měl sílu a náladu tak akorát. "Dobrý večer, přátelé," odkašlal jsem si, aby mě začali vnímat. Nejdřív jsem si změřil srnu - byl to pěknej zdravej kus, a na ní nevzhledně naloženejch několik zajíců. Potom jsem si prohlídnul vlky... oba rozhodně tuláčci, o dost slabší než já, unavení z lovu. Ani jsem si nechtěl představovat, jak takovou srnu vlastně ulovili. Na to museli být minimálně tři. Jaká škoda. "Já a moje dcerka máme hlad, myslíte, že byste se s námi rozdělili?" usmál jsem se zprvu přívětivě. Jestli to nepůjde po dobrym, srna se zabaví násilim. S tak obrovskou kořistí stejně nikam utíkat nemohli. Byla to pro ně docela patová situace, ve který jsem měl jasně navrch. Ani nemluvě o svojí patařský posile, v jejíž herecký schopnosti jsem vložil veškerou svojí naději, aniž bych jí znal.

//Mýtina

"Tvůj brácha se vrátí, až přestane bejt podělanej strachy. My samečci se tak neradi ukazujem, víš? Měla bys mu dát svátek." chytrácky jsem se na ní ušklíbnul a začal jsem jí pomalu ale jistě předhánět, abych se mohl vypařit i z její blízkosti, i když byla docela zábavná... jak trucovala. Tohle vlče mi bylo ve finále ukradený, stejně jako všechny vlčata v naší smečce. Já jsem je teda na starost určitě neměl. A navíc jsem vlčata ani neměl rád. Byli to zákeřný zakrslý pataři. A nedělali nic užitečnýho. Jenom spotřebovávali žrádlo a zabírali místo v úkrytu úplně bez přínosu... stejně jako já. Ale to už byla moje práce. "Tady v lese na něj nikdo nevztáhne tlapku, jestli nechce, aby mu Morfeus urval uši a nacpal mu je do krku," dokončil jsem chytrou poučnou vsuvku a přidal jsem do kroku ještě víc, abych z dohledu zmizel úplně. Morfův pach tady cejtit byl, takže nebylo pochyb, že je nablízku. Jedinej, kdo by jejímu bratrovi ublížil a zároveň byl členem smečky, jsem byl možná tak já, a zrovna teď se mi do šikany nechtělo.
Po nějaký chvilce se pískle samo odpojilo. Vydechnul jsem nosem a lhostejně jsem pokračoval v cestě na sever, dokud jsem jí neuslyšel, jak někoho volá. Nejspíš toho svojeho bratra. Došlo mi, že tyhle dvě vlčata neznám, a že se určitě nenarodily nikomu ze smečky. Ne, oba byli cizí. A její bratr trucoval. A Newlin byl... na rande. A zbytek smečky na mýtině. Nebylo to tak, že by to tu malá vyloženě nepřežila, ale bylo mi jí tak trochu líto. A beztak jsem nerad trávil čas sám. Když nebylo koho otravovat, byla to nuda. Nespokojenej sám se sebou jsem svraštil čelo a začal jsem se pomalu vracet tam, odkud vycházelo její volání. Když se mi konečně objevila v zornym poli a našel jsem jí, jak trucuje v lese, opřel jsem se o strom o kus dál a pobaveně jsem se ušklíbnul. "Hele, brácha potřebuje voraz a Newlin je stejně někde na rande. Jestli chceš zabít čas, můžeš chvíli zevlovat se mnou, ale nesmíš bejt moc votravná," navrhnul jsem lhostejně, jako kdyby o nic nešlo. A taky potichu, protože jsem nechtěl, aby někdo zjistil, že se kamarádim s vlčetem. Navíc jsem měl super plán. Nedaleko odtud jsem cítil pár zajímavých pachů, a chtěl jsem prozkoumat, o co jde.
Odrazil jsem se od stromu, narovnal jsem se a začal jsem pomalu odcházet pryč, ať už šla malá se mnou nebo ne. "Jo - a když řeknu slovo 'přátelé', budeš předstírat, že jsi moje dcera. Nebo neteř, to je jedno, " doplnil jsem, aby bylo jasno. S cizíma vlčatama se totiž netahám.

//Tenebrae