Gallirea - Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že je Styx přece jenom ráda, že mě vidí. Z celý týhle situace jsem docela rychle chytnul pocit, že se v posledních pár dnech připletla do něčeho divnýho, že je docela vyčerpaná a tak jako... zvláštnim způsobem zraněná? Neuměl jsem si vlastně vůbec zařadit její stav, když jsem si jí prohlížel. Vypadalo to, jako kdyby si s ní pohrála sama Smrt. Kromě toho drátu okolo krku, kterej byl ještě to nejmenší, jsem si všimnul minimálně i nějakejch zvláštních výrostků na zádech. Úplně mě z toho začal tlačit mozek, když jsem se snažil přijít na to, jak se něco takovýho stalo.
"Styx," oslovil jsem jí klidnym hlasem nazpátek, když mě oslovila jménem ona. Nechápavě jsem jí provrtal pohledem po tom, sklonila hlavu k zemi a začala něco mrmlat jako vyměněná... tak jako stydlivě. Takhle jsem jí snad nikdy neviděl. Zamračil jsem se a uhnul jsem v tom všem zmatku hlavou trochu dozadu, abych jí viděl na obličej. "Chtělas... jenom pozdravit," zopakoval jsem po ní lehce pochybovačně. "Nechtělas... mi říct třeba ještě něco jinýho?" naklonil jsem hlavu na stranu, pořád podmračeně. "Ahoj Duncane, všimla jsem si, žes tu byl, takže pozdravuju a běž klidně dál... jo a mimochodem mámteďnazádechpárkřídelaokolokrkudrát,aletonenivlastněvůbecnicdivnýhoadůležitýho." Moje zvědavost ale docela rychle narůstala. Sem tam jsem těknul po jejích zádech, abych se ujistil, co přesně se to na nich děje, ale snažil jsem se to dělat tak, aby si nevšimla. "To je v pohodě, sestřička ze mě asi neměla moc radost," změnil jsem nakonec téma společně s ní s pobaveným úšklebkem, protože o peří a křídlech se teda asi bavit nechtěla. "Kdyby mě poznala líp, určitě by si mě zamilovala," pokrčil jsem rameny a kecnul jsem si na zem, teď když stejně zacouvala kousek ode mě. Jako Norox. Měl jsem docela potřebu se znovu podrbat, už už jsem zvedal zadní tlapku, ale nakonec jsem jí zase položil, protože jsem věděl, že ty mrchy stejně nepřestanou štípat. "Kde vůbec je? A zbytek famílie?" optal jsem se ještě s nepředstíranym zájmem. Takovýho Noroxe jsem fakt neviděl věčnost. Měl jsem chuť se o Styx pořádně otřít a nechat svůj pach všude na ní jenom proto, aby si toho ten hajzl potom všimnul. "A Rez jsi našla?" olíznul jsem si tlamu u další otázky, která nezněla zdaleka tak rýpavě, jak původně měla. Už jsem pochopil, že Rez neni jen tak ledajaká imaginární kámoška, ale necejtil jsem ze Styx momentálně nikoho cizího. Vlastně jsem z ní cejtil... Newlinovu partnerku, jestli mě nešálil čich. To bylo trochu divný. Snad nebyla u nás. A snad to cestou nevzala přes plošinu... pořád je tam vlče, za který jsem zodpovědnej.

// Mahtaë sever

Dohopkal jsem hezky zpátky ke kamenný cestičce na ostrov, teď už bez zátěže ryby, kterou jsem nechal zakopanou někde u řeky, abych jí nemusel tahat. Nepřišlo mi teda zrovna praktický, že se na ní kvůli všemu tomu slizu připlácne hlína, ale byl jsem na hliněnou příchuť tak nějak zvyklej. Když mi někdo dal přes tlamu, válel jsem se v ní furt.
Opatrně, ale svižně jsem se začal přes kameny dostávat na druhej konec. Tentokrát mi to nepodklouzlo ani jednou, což byl docela úspěch. Možná to bylo tim spěchem, a tim, že - i když bych to nepřiznal - jsem měl o Styx tak trochu starost. Nezněla úplně extra nadšeně. To vytí opravdu patřilo jí, protože i v bezvětří byl její pach do čumáku bijící už na cestičce.
Když jsem konečně přeskočil na pevninu, trošku jsem ten spěch zvolnil, abych nevypadal jako udejchanej idiot, až se dojdu až k ní. Aby to jako nevypadalo, že si dělám starost, nebo tak něco. Když jsem jí konečně zahlídnul a tak nějak jsem na základě toho odhadnul, že je naživu, kecnul jsem si na zadek asi třicet metrů od ní a pořádně jsem se podrbal za uchem, aby se ze mě vysypalo co nejvíc blech, než k ní dojdu. Blechy jsem sem tam chytil, ale nerad jsem je potom předával... vlčicím. Docela to kazilo atmosféru.
Potom už jsem volnou chůzí dokráčel až k ní, jako kdyby mi to tu patřilo a byl bych tu děsně žádanej. Byla by sranda, kdyby se odněkud třeba vynořil Norox. To by mě vlastně strašně bavilo. "Dobré ráno, slimáčí královno," hulákal jsem na ní už z posledních pár metrů. Jak je ta balící hláška, co mi nadiktovala Pippa? Za boha jsem si na to nemoh vzpomenout. Jenom na tu modlitbu. Krucinál. Přesně v tu chvíli, kdy jsem došel až k ní a stoupnul jsem si nad ní, znásilňujíc její osobní prostor, mi na hlavu dopadly úplně první letošní sněhový vločky. No prostě děsná romantika. Velice rychle jsem si ale všimnul, že tu něco nehraje, a začal jsem si jí zamračeně měřit. Smrděla po krvi, vypadala vyčerpaně, měla na sobě nějakou věc... věci... a... a... no prostě absolutně nic nehrálo! "Volalas mě?" změnil jsem tón z veselýho vysokýho spíš do hlubokýho a neutrálního, pořád si měříc celý její tělo, abych zjistil, co všechno je v nepořádku. Božíčku.

//Bobří ostrov

Přeskákal jsem kamení, zkusil jsem si nerozbít tlamu na bahně a doťapkal jsem až na absolutně suchou zem, ke už jsem se nemusel dívat pod nohy. Snažil jsem se rybu v tlamě táhnout tak hrdě a frajersky, jak to jenom šlo, ale byl to takovej macek, že by zachvíli úplně ztuhla hlava. Když jsem se teda ujistil, že široko daleko nikdo neni, sklonil jsem hlavu s rybou směrem k zemi a cupital jsem dár, směrem k pláni, kde jsem nechal Pippu s bratrem.
V jednu chvíli mě ale něco zastavilo. Bylo to zavytí... ale tak povědomé, že celé moje tělo reflexně zatuhlo přímo na místě, abych si pozorně doposlechnul, jestli tenhle hlas opravdu patří Styx. Nechtělo se mi věřit, že jsme se opravdu takhle těsně minuli. Muselo to být o minuty.
Pootočil jsem hlavu zpátky k ostrovu. Normálně bych se jenom zachechtal, zavyl bych lámanym hlasem nazpátek a šel bych vyzvednout Pippu, ale ten její hlas mi přišel takovej... zvláštní. Něco mi prostě nehrálo. V první řadě asi hlavně i to, že mě prostě nepřišla odchytit sama, jestli mě opravdu chtěla vidět, jak to podle toho zavytí znělo.
Párkrát jsem váhavě přešlápnul směrem k pláni, směrem zpátky k ostrovu, zase směrem k pláni a zase směrem k ostrovu, než jsem se definitivně rozhodnul, že je s Pippou sice jenom Marion, která je docela neschopná, ale uričtě to ještě chvíli počká. Jenom byl paradox, že jsem se vydával zrovna za vlčicí, která Marion tehdy ublížila. Gallirea byla tak malá, až se mi z toho dělalo zle. Na to jsem teď ale nemyslel. Zvědavost mě táhla zpátky k ostrovu, takže jsem v rychlosti vykopal díru, schoval jsem do ní rybu a znovu jsem jí pracně zahrabal, aby tu na mě počkala. Nechtělo se mi jí tahat, byla na to moc velká.

//Bobří ostrov

Nedalo by se říct, že jsem na břehu nějak extrémně trpělivě čekal do východu slunce, až konečně vyplave nějaká ryba. Pozoroval jsem svůj odraz, škrábal jsem se ze studený vody pořád ven a dovnitř, protože jsem po chvíli přestal cejtit nohy, a sem tam jsem jenom tak z recese nakopnul hladinu, nebo trs trávy. Nebavilo mě to. A ta ryba by musela bejt úplnej pitomec, aby se tu objevila. Moje schopnosti lovu prostě vždycky pokulhávaly primárně kvůli tomu, že jsem byl netrpělivej a neudržel jsem pozornost.
V jednu chvíli jsem to prostě zapíchnul hned na břehu a začal jsem do země vyrejpávat drápem různý klikyháky, dokud za pár minut nezačalo vycházet sluníčko a v perifernim vidění se mi objevil tvar podobný rybě. Když jsem po něm těknul očima a pořádně zaostřil, s radostí mi došlo, že je to opravdu ryba. Na lov jsem moc náladu neměl. Jenom trošičku hlad. Stoupnul jsem si opatrně předníma nohama do vody tak, abych jí nevyplašil. Chtěl jsem vyzkoušet jednu novou super vychytávku, která mi lov ryb usnadní, ale byla to docela hanba, a veřejně bych to asi nepřiznal. Pomalu jsem se na rybu zaměřil a napustil jsem do vody malé množství elektřiny, abych jí trochu ochromil a zblbnul. Potom už jsem k ní jenom dohopkal tak, že jsem měl vodu až po ramena, čapnul jsem jí a vytáhnul jsem jí na břeh, kde jsem jí musel na chvíli položit. Byl to docela kus.
Rozhlídnul jsem se po ostrově a napadlo mě, že se svym úlovkem rovnou zmizim. Nedělo se tu pranic zajímavýho, a očividně tu nikdo nebyl.
Když jsem se ale pro rybu natahoval a zkoušel jí zvednout, dala mi malou zpětnou ránu do tlamy, jak byla pořád napuštěná proudem. "JAU," vyhrknul jsem a zahodil jsem jí o kus dál. Až po chvíli jsem sebral odvahu jí znovu zvednout ze země a odejít. Tentokrát zdařile. Čapnul jsem jí do tlamy a vracel jsem se přes řeku stejnou cestou, jako jsem přišel.

//řeka Mahtae sever

//Křištálový lesík přes Mahtae

Doběhnul jsem až ke břehu řeky, a i s mojí marnou pamětí se mi povedlo najít kameny, který jsme tehdy na ostrov přeskákali, když jsem tu byl se Styx. Protože pršelo už docela dávno, dalo se to zase přejít bezpečně a suchou nohou, a přesně to jsem udělal. Ani vlastně nevim, co se mi honilo hlavou. Prostě jsem na ten ostrov doštrádoval a napřímil jsem se tam, jako kdyby mě měl někdo vítat. "Styyyyyyx?" zavolal jsem hlubokym, svůdnym hlasem. Debilní nápad - bydlela tu celá Styxfamily, a bylo víc než pravděpodobný, že se tu bude potulovat někdo z nich. Mně to ale bylo fuk. Noroxe bych strčil do kapsy, jestli byl furt ve stejnym stavu jako posledně, Tasu bych nějak očaroval a Rigela jsem se taky nebál. Bál jsem se z nich paradoxně snad jenom Styx. A možná i kvůli ní jsem tu teď byl... podvědomě. Chtěl jsem se asi ujistit, jestli jí ještě nikdo nezabil - třeba její sestra za to, že se se mnou tahá. Ale nebyla tu, i když byl její pach poměrně čerstvej.
Při první příležitosti jsem sebou mrsknul na zem a pořádně jsem se tu vyválel, abych utišil to svědění od blech a abych tu nechal svůj pach, aby jakože věděla, že jsem se tu jakože zdržel.
Potom jsem se zvednul a postupně jsem obešel pěknej kus ostrova, než jsem našel jedno ze zaškrcených ramen řeky. Přesně to jsem hledal. Zařadil jsem se k okraji a začal jsem kroužit po břehu, než jsem narazil na mělčinku, ve který se dalo stát skoro suchou nohou. Tady jsem si stoupnul a zůstal civět do hladiny, jako nejtrpělivější rybář na světě.

//Náhorní plošina

Hned jak to šlo, zmizel jsem v lesíku a schoval se tak i před měsíčním světlem. Měl jsem tak trochu smůlu, že kvůli bezvětří a jasné obloze se nešlo nějak extra utajeně vypařit, ale co se dalo dělat? Bylo mi jasný, že než se vlčata dohádaj, budu zpátky na kontrolu a vypařim se znovu, až si je převezme Marion. I když... nechávat kohokoliv na starost Marion byla trochu hororová představa. To už jsem byl lepší chůva já, a to bylo strašení a šikanování vlčat jednou z mejch oblíbenejch činností.
V lesíku jsem zvolnil tempo a zavětřil jsem, což bylo zrovna v tomhle konkrétním lesíku a v bezvětří docela k ničemu. Začal jsem krátkou obchůzku po lese, hledajíc něco k snědku, ale sotva jsem se dostal o něco hlouběji, rychle mi došlo, co tu dneska večer nehraje. Šakali si sem podle všeho ještě stihli najít poslední cestu, než se hnou někam víc jižně. Neni na vás už trošku zima, voškliváci? Otočil jsem se, jestli je nedejbože nemám někde kolem sebe, protože jsem je neměl zrovna dvakrát v lásce. Byli divný - až moc podobný nám, ale zároveň super odlišný. Šakal byl prostě vlkův ošklivější a ubožejší bratr.
Rychle jsem přidal do kroku a zkusil jsem se z lesa vymotat podobnou cestou, kterou jsem přišel, abych zmenšil šanci na to, že je potkám. Jen u kraje jsem stočil chůzi spíš severozápadním než jižním směrem, abych nešel zpátky na tu pláň, kde jsem nechal fakany.

//Bobří ostrov přes Mahtae

"...adesso e nell'ora della nostra morte," zamumlal jsem si vyloženě jenom pro sebe. Už jsem to skoro měl. Stačilo si to zopakovat v hlavě ještě třeba tak tisíckrát, s čímž jsem hned intenzivně začal.
"Medvědici znám taky, ale podle mě bydlí spíš u Medvědího jezera, né na obloze," pošťouchnul jsem jí lekle, zklamanej ze svojeho vlastního chabýho pokusu o vtip, a dal jsem hlavu nachvíli zpátky do normální polohy, aby mi nezůstala zaseknutá takhle směrem nahoru. V tu chvíli jsem v dálce na obzoru zmerčil tři šmouhy. Výjimečně mě zrak informoval dřív než čich, protože bylo absolutní bezvětří. Jedna z nich se k nám začala valit o něco rychleji než ty další dvě, a já jsem v tom rozpoznal nejdřív vlče, a potom i Pippy bratra, protože jsem ho jednak už viděl, druhak jí byl dost podobnej a třeťak na ní hned začal hulákat jménem.
Asi tak dvě vteřiny na to se tu strhla zvláštní vlčecí polobitka, a já jsem si lehce couvnul, abych se toho nemusel účastnit. Jenom jsem se v duchu uchechtnul, když Pippa fakt začala bratra masakrovat. Z vlčka bylo cítit hned několik pachů, a jeden z toho byl docela určitě Marion, která byla podle všeho i jednou z těch postav v dálce. Chůvy dorazily, takže je čas zmizet. Navíc jsem se ještě pořád nechtěl tak úplně potkat s Marion. Nemluvili jsme spolu od doby, co jsem jí "zachránil", a pak jsem si udělal nejlepší kamarádku z vlčice, která jí ublížila.
Pomalu jsem potichu zacouval nejdřív o pár kroků, zatímco se prcci hádali, a jakmile mě kromě očí spolkla tma, konečně jsem se otočil a začal jsem se plížit z pláně, přičemž jsem se rozhodnul, že se ještě pro jistotu zachvíli vrátim, abych omrknul situaci. ALE jenom kvůli Pippě.
Asi tak na půli cesty mě začal postupně svědit hrudník, ramena a potom celý tělo včetně hlavy a ocasu. Neee, blechy už prosím ne, vydechnul jsem, nakvašeně jsem kopnul do trsu trávy a ohlídnul jsem se tam, kde jsem nechal Pippu s Alfredem. Určitě je přitáhnul ten prcek. To si ještě vyřídíme.

//Křišťálový lesík

Prosím 15 kytek a 5 mušlí na Duncana a 20 oblázků a 5 mušlí na Lindu c:

PŘIDÁNO

//Les ztracených duší

Z lesa jsme vyklouzli tak akorát ve chvíli, kdy se slunce přehouplo pod obzor a na cestu nám začal svítit měsíc. Ještě za chůze jsem stočil hlavu zpátky k lesíku a nastražil jsem uši, poslouchajíc, jak šeptání pomalu odeznívá. Super divný místo. Měl jsem rád takovýhle super divný věci, takže jsem se snažil si do mozku poznamenat, kde přesně to je, abych nezpomněl. "Pippo!" vyhrknul jsem najednou, když už jsem byl u toho zapomínání. "Ma.... maaaa....dre di Dio, prega per noi... peccatori?" vyloudil jsem ze sebe a dychtivě jsem se na ní podíval, jestli je to správně, a že už jsem jako připravenej na tu druhou polovinu.
"Způsobovat doživotní trauma je děsná sranda," namítnul jsem a pokrčil jsem rameny. Většinou teda jenom pro jednu stranu, ale ta strana jsem byl vždycky já, takže to bylo vždycinky super. Už jsem se viděl, jak mě jednou v pekle zaměstnaj, až tam po smrti půjdu, a jak budu vidlema popichovat ostatní hříšníky do zadele. Třeba Etneye. Nebo Jennu. Nebo Tasu, která nám se Styx posledně zkazila intimčo.
"Řikám, že to byl asi nějakej zhrzenej partner... někoho, nebo tak něco," zaprskal jsem nabubřele, když se Pippa zeptala, jestli si to nepamatuju. Pamatoval jsem si to, ale nechtělo se mi to vyloženě řikat nahlas. Cejtil jsem pak takový zvláštní šimrání... skoro jako vinu, a to jsem neměl rád. Všechny moje chyby z minulosti byly prostě v minulosti, nemohly mě nijak pronásledovat, tak to nefungovalo. Moje činy nemusely mít následky, když jsem stačil včas zdrhnout. Vždycky to tak fungovalo. Teda - zrovna u toho ucha moc ne, ale mohlo to dopadnout i hůř.
Jak jsem se tak zamotal do myšlenek, ani jsem si nevšimnul, že malá zpomalila a plácla sebou do trávy, a ušel jsem ještě pár kroků, než jsem se zastavil. Zacouval jsem zpátky, kecnul jsem si hned vedle ní a málem jsem si vykroutil krk, jak jsem ho vytáhnul směrem nahoru, abych se díval tam, kam ona. "Já toho moc neznám, a v hvězdách mám vůbec zásadní nedostatek," přiznal jsem kysele. "Ty jo?"

"No... takhle," pokrčil jsem rameny po Pippy otázce, protože nebylo jak jinak to vysvětlit. Les prostě... šeptal. Slunce se pomalu přehouplo až na kraj obzoru a začalo se pod něj pozvolna schovávat, takže se naším aktuálním útočištěm táhly dlouhé stíny v barevných tónech a konečně to tu začínalo spolu s těma zvukama vypadat trochu hororově. Bomba, rozhlídnul jsem se s neskrývaným nadšením. Měl jsem děsivý věci rád. Tohle místo bylo výborný.
Zamžoural jsem na Pippu a začal jsem zívat, načež jsem se uprostřed zívnutí uchechtnul, když řekla, že Alfredovi nabančí a nebo mu utrhne uši. "Nejlíp obojí," poradil jsem jí polohlasem. Musela bratříčkovi přece ukázat, kdo z nich je víc chlap. Ani jsem ho neznal, ale byl jsem si docela jistej, že to bude spíš Pippa.
Když navrhla, že se po bratrovi kouknem, lhostejně jsem přikývnul. Nevěděl jsem sice, kde ho hledat, a ani mě nezajímalo, kde je, ale bylo mi jasný, že Pippa začíná bejt nervózní, že o něm nemá přehled. Asi byl už nějakou dobu její poslední přítomná rodina. Já jsem takovýhle věci moc nechápal, protože jsem se nikdy po nikom nesháněl, a ten ztracenej jsem byl víceméně vždycky já. "Dobře, kdybys byla Alfredo, kam bys nacpala svůj zadek?"
Protáhnul jsem se ještě jednou, krátce, a vyrazili jsme... někam.
"Ten kus ucha..." začal jsem, ale musel jsem se nejdřív zamyslet, jak to vlastně bylo, a jestli je to příběh, kterej se může řikat vlčeti. "To byl asi něčí zhrzenej partner, nebo tak něco," svraštil jsem zamyšleně čelo. Stalo se to v jedný z těch smeček, ve kterejch jsem se vyskytoval mezi pobytem doma a na Gallirei, a byl jsem si docela jistej, že to bylo kvůli vlčici. Jenom jsem si nemohl vybavit jméno toho, co mi to udělal, ani jméno tý vlčice.

//Náhorní plošina

"Dobře, Alfredovi jo," dovolil jsem jí, aby se o tu novinu teda podělila s bratrem. Vůbec nejhorší by bylo, kdyby to vykecala někomu ze smečky, aby ze mě někdo chtěl dělat chůvu. Na to hravě vystačil Newlin, a já jsem mu s tim rozhodně pomáhat nechtěl. "Alfredovi můžeš."
Došli jsme do lesíku, kde si jemný vítr pohrával s ozvěnou. Les duchů. Měli jsme jediný štěstí, že byl den. Teda - Pippa měla. Já bych se tu nebál ani v noci. Naopak jsem si v mozku hned poznamenal, že se to sem musim někdy vydat na průzkum i v nočních hodinách. Nebo tu třeba nechat nějaký vlče, aby se podělalo strachy. S tou myšlenkou jsem se podíval na Pippu, ale tý bych to jednak neudělal a druhak by se stejně asi nebála, protože mi přišlo, že i když je škvrně, má pro strach docela uděláno.
"Netrhal, ale někdo je chtěl utrhnout mně, tak jsem odkoukal, jak se to dělá," odpověděl jsem kysele na otázku. Byla to pravda. Kvůli tomu mi taky kus ucha chyběl. Nepochyboval jsem ale, že by mi to taky nešlo. Mohla to bejt náramná sranda.
Ale než jsem se stačil probrat z myšlenek, malá usnula. Automaticky jsem se na ní z vrchu znechuceně podíval, jak jsem v sobě měl hluboko zakořeněnou nenávist k prckům, ale... tohle byla moje nová nejlepší kámoška, takže ten výraz docela volně přešel jenom v normální neutrální úšklebek. Musela bejt fakt děsně unavená.
Já jsem zas až tak unavenej nebyl, ale stejně jsem si lehnul zády k ní, abych viděl do lesa a měl přehled. Navíc mě do uší znásilňovaly hlasy a do očí sluníčko, takže se tu tuplem nedalo spát. Nebo... jsem si to aspoň myslel, ale po chvilce se mi taky začaly klížit oči.

Když mě vzbudil Pippy hlas, nebyl jsem si tak úplně jistej, kde jsem, a s kým. Prolínaly to všechno ty hlasy, což mě ještě v polospánku děsně mátlo. Na chvíli mi přišlo, že se zase budim vedle Styx, uprostřed tý noci, kdy jsme potom šli do Bažin. Že bylo těch pár týdnů po tom jenom sen. Takže se mě nesnažil zabít vlastní dvojník, ani jsem nepoznal Tasu v dost nevhodnou chvíli, ani jsem nezapadnul do obřího javoru, ani jsem se neskamarádil s vlčetem. Otázka, kterou malá vlčice položila, mě už probudila definitivně, ale pořád jsem byl trochu mimo. "Neřikal, to mluví les," otočil jsem se na ní a zamžoural jsem jednim okem, načež jsem se začal rozlámaně zvedat a protahovat. Byl jsem ještě pořád docela dobře najedenej a teď už i odpočatej, a o vlčata jsem se starat neuměl, tak jsem jenom tiše zadoufal, že je na tom Pippa stejně, že nemá třeba ještě nějakou bonusovou životní potřebu. "Tak co, kde asi vězí ten tvůj bratr?" nadhodil jsem znovu tohle téma, protože mi přišlo, že tohle jí trochu znervózňuje od začátku našeho výletu, a zaklepal jsem hlavou, aby se mi srovnaly přeleželý chlupy na tváři. Tohle se mi dělo vždycky.

- U vztahů se dá také zakroužkovat více možností -

- Citát nemusí být česky, a může být odkudkoliv - písničky, seriály, Gallirea, osobnosti... -

//Aaaaa, moc děkuju za fajn akci i za odměny! :)