Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jestli s ti tu nelíbí, úkryt je támhle," pokynul jsem s nezájmem hlavou a sám jsem se po zadku přišoupal blíž ke svojemu ohni. Pravda byla taková, že jsem měl sám co dělat, abych zakryl drkotání zubů, než nás plamen trochu zahřeje a roztopí tu břečku okolo nás."Měl jsem dojem, že jseš drsná mafiánka, nebo tak něco. Ale už nevim, proč jsem ho měl... očividně jseš nula a zmrzlík k tomu," pokrčil jsem s nadsázkou rameny, očima protínajíc plameny ohně, které se tyčily do výšky ramen i přes vichr a sníh. Tím, že jsem do ohně opravdu přiložil dřevo a vysušil další, vydržel hořet, aniž by mě to vyčerpávalo. Jenom byla otázka času, jak dlouho nám táborák vydrží.
Jakmile se ke mně Pippa přilísala, udělal jsem si z její hlavy sobecky opěrátko na loket a zavrtěl jsem se, aby mě z toho sezení tolik nebolela kyčel. Buď jsem stárnul, nebo to bylo dědictví jednoho z mnoha pádů na zadek, co jsem v poslední době zažil. "Zimní spánek je vlastně docela dobrej nápad," brouknul jsem po chvilce, i když u ohně teď bylo patrně asi větší teplo, než v úkrytu. Ta naše společná místnost byla docela velká, a i když tam nesněžilo, podle mě to trvalo, než se tam trochu vydejchal vzduch. Nechtělo se mi nic. Netečně jsem se zašklebil. Byli jsme jako dva houmlesáci u barelu.
Zmateně jsem zamžoural, když se nad mojí hlavou začaly stahovat divný mračna. Už už jsem od toho chtěl zdrhnout a nechat zvláštní mlhu, ať sežere jenom Pippu, ale najednou to přišlo a něco mi dalo pěknou facku přes hlavu. Podíval jsem se pod sebe a ležela tam... ryba? A druhá, a třetí! Spoustu ryb. Neubránil jsem se spokojenýmu zachechtání. "Děkujem, Vlčíšku," zamumlal jsem si pro sebe s olíznutim tlamy a podíval jsem se s jiskrou v očích na Pippu. Nebyl jsem si jistej, jestli to byl dárek pro mě, protože já jsem zrovna svatoušek nebyl, ale určitě to byla jedna z nejvíc hustejch magickejch věcí, co se mi kdy stala. Rybí přeháňka! Tohle až řeknu Styx. Bezmyšlenkovitě jsem sundal tlapu z Pippy hlavy, sklonil jsem se k rybě, která se mi líbila nejvíc, a pustil jsem se do ní. Očima jsem vlčici vedle sebe naznačil, že jestli chce, může se mileráda přetláskat se mnou. Ani nemluvě o tom, že byla smečka na lovu. Timhle tempem budu zachvíli jako prase.

//Mně se líbí Bianca, Alfredo, Saturn a Tasa, kdybych měla vybrat, ale všechny jsou dokonalý/vtipný/dojemný... tyhle mi prostě přišly takový milý :Dd

Jakmile vyšlo sluníčko, bohužel to nepřineslo oteplení, ale ještě větší mráz. I pod stromy začalo docela drasticky sněžit, a každá část mojeho těla si přála bejt v úkrytu. Kdyby nebylo cizinky, sebral bych Pippu a prostě bysme se šli flákat do úkrytu místo zevlování tady venku, ale pořád jsem chtěl na dálku dávat pozor na Darkie, kdyby něco. Jakmile jsem si ale vzpomněl, že je šedá furie pořád tady, vnuklo mi to supr čupr nápad. Namáhavě jsem se zvednul a začal jsem do zatím relativně nízký vrstvy sněhu kopat co největší díru, abych se dostal k normálnímu povrchu. Pippa mezitím referovala o tom svojem zubu a o blechách. Teď to dávalo ještě menší smysl než předtim, ale budiž. "Já jsem nikam neutíkal, to ty se loudáš," popíchnul jsem jí, protože byla pravda, že jsem možná trochu moc přidal do kroku, a neměl jsem se jak jinak bránit. V tuhle chvíli jsem dokončil hloubení a díky tomu se mi kousek od jednoho velkýho stromu povedlo vytvořit kolo země, která nebyla pokrytá sněhem, jenom od něj byla docela zvlhlá.
V tuhle chvíli jsem se začal pod sněhem poohlížet po kouscích dřeva a klaccích. I když byly docela promočený, jednomu to ubralo míň energie, když rozdělával oheň z něčeho hořlavýho, než když ho měl vytvářet jen tak ve vzduchu. Pippa si mezitim umyla čumák a začala znovu vypadat normálně, a ne jako sériovej vrah. Pár klacků jsem naházel do díry a znovu jsem si k ní spokojeně dřepnul. V tuhle chvíli se malá zrovna ptala na vlčici a její magii, což se hodilo. "Jo, to je stejná magie jako ta moje," přisvědčil jsem a nechal jsem pečlivě nasbírané dřevo vznítit v pečlivě vyhrabané díře. Nebyl to obrovskej plamen - to by mě moc unavilo, ale na zahřátí to bylo ideální. Navíc to mohlo vysušit další nasbírané klacky, což by znamenalo, že to bude hořet i samo od sebe, bez mojí pomoci. "To je fuk, kdo to je. Nějaká další šedivá furie. Prostě vetřelec. U takhle ctižádostivejch vlků je vždycky lepší se nezajímat," pokrčil jsem rameny. Věděl jsem jenom to, že sem nakráčela, jako kdyby jí to tu patřilo. Jestli má smečku, asi jí brzo obdařim podobnou návštěvou. Kývnutím jsem Pippu pobídnul, ať jde k ohni trošku blíž. "Třeba nám Darkie pak řekne, co chtěla," zauvažoval jsem nahlas.

Nejvíce si mě získaly:

1. depresivní vtipnomapka číslo 3, protože MILUJU věž smrti
2. mapka 8
3. mapka 1

Ahooj, poprosím o:

- 5 oblázků bonus
- 38 drahokamů, 38 mušlí
- 1 křišťál bonus
- 5 mušliček bonus

A děkujeme za akci!:) Zase to ve mně probudilo psychopata, no :Dd

Nahozeno.

"To rozhodně," přisoudil jsem, když řekla, že je důležitější, než si myslim, protože mně teda nepřišel důležitej skoro nikdo, a už vůbec ne ona. Bylo směšný, že si to o sobě některý vlci fakt mysleli. Ale nakonec to byly jejich falešný mylný představy, okolo kterejch se točil jejich malej ubohej svět, né moje. Já jsem tu byl od toho, abych je zpochybňoval a dělal si z nich srandu. "Nazdárek," usmál jsem se sladce, ale k odchodu jsem se měl až ve chvíli, kdy i Darkie očividně uznala za vhodné, abych poodešel a mrknul na Pippu, která mezitim přišla a začala mi nadávat. Stejně mi bylo jasný, že mi pak Darkie aspoň přibližně osvětlí, co ta megera chtěla. My jsme byli smečka, ona vetřelec. Nebylo žádný důležitý nebo nedůležitý. To jí nikdo nemoh žrát. Černobílé vlčici vedle sebe jsem věnoval významný pohled, co značil, že kdyby něco, jsem jenom na tři doskoky odtud, a že můžu přijít a dát tý šedivici přes držku, kdyby se rozhodla zlobit.
Otočil jsem se na patách, očima jsem Pippě naznačil, aby sebrala rybu a jemnym pohlavkem jsem jí povzbudil, aby se mnou koukala vypadnout o kousek dál, protože tady se řešej důležitý dospělácký věci, který nejsou ani pro jednoho z nás. Nemínil jsem odcházet nějak extra daleko. Jenom o pár stromů dál, asi o patnáct metrů. Tam jsem zastavil a posadil jsem se na zadek. "Takže kam šel ten tvůj bratr? A kdes trajdala? Úplně ses mi ztratila," zajímal jsem se spíš jen tak do ticha, aniž by mě to extra zajímalo. Dokud tu totiž nebyl, a zbytek smečky byl na lovu, vypadalo to, že Pippu ještě pořád hlídám já. A taky jsem jí nechtěl nechávat napospas Marion nebo Derian. To bych jí nepřál, chudákovi. Podíval jsem se na její obličej trochu blíž. Měla ho od krve. Ale já jsem nebyl žádná její maminka, abych jí olizoval. "Měla by sis obličej trochu vyválet ve sněhu, hm?" navrhnul jsem alternativu a znuděně jsem se podíval po okolí, co by se tu tak dalo vymejšlet, když už nemůžu mentálně trápit tu zamindrákovanou šedivku. "Nebo ti ho v něm vyválim já," začal jsem popichovačně vyhrožovat.

"Chichichi," zapapouškoval jsem po vlčici podobnym tónem. Už mi došlo, co je zač - nějaká nudná, Životem posílená megera, která chodí dělat důležitou na cizí území, protože jako malá asi nedostávala dostatek pozornosti. Nejspíš ze smečky, že si může energeticky dovolit trajdat po nocích v tomhle mrazu. A asi vysoko postavená. Takový jsem miloval. Rychle se vytočili. To byl taky jedinej způsob, jak si s nima užít trochu zábavy. Když jsem potkal takovýhle vlky, byl jsem rád, že se neberu tolik vážně, a dělalo mi radost je nervovat.
Když jsem na ní zamrmlal, že mě může zkusit vyprovodit násilím, konečně se začalo dít něco zajímavýho. Vlčice se celá naježila a začala vyhrožovat. Koutky se mi stočily do spokojeného škodolibého úsměvu, ale ani mě nehnulo. "To jsem zvědav," napodobil jsem přeslušnělej tón, a ani v tuhle chvíli jsem se nehnul ze sedu. Jenom rybu pro Pippu jsem tlapkou sněhem posunul do boku, aby se jí nic nestalo, zatímco já budu dostávat přes držku. Navíc jsem si byl docela jistej, že bych jí strčil do kapsy, kdyby začalo jít do tuhýho.
Něco nás ale vyrušilo. Nejdřív jsem si myslel, že to je Pippa, ale čich mě rychle vyvedl z omylu. Byla to Darkie. Vlčice díky tomu zacouvala, protože asi nechtěla vypadat jako psychopat i před Darkie, a sykla, že mám štěstí. "Ani špetku," ujistil jsem jí, protože jestli se mi něco poslední dobou vyhejbalo obloukem, bylo to štěstí. Kdybych ho měl, nemusel bych se s ní vůbec vykecávat. Jediný štěstí bylo to, že přišla Darkie. "Čau," zahuhňal jsem míň znuděně než obvykle, protože Darkie jsem měl docela rád. Na tu navíc vlčice začala mluvit překvapivě normálně. "Ty musíš bejt ale děsně důležitá, že ti přijde gamma jako nejhorší varianta," prohodil jsem k šedivce sarkasticky, aby náhodou nezapomněla, že tu jsem. Rozhodně jsem se nikam nechystal. Chtěl jsem jí vytáčet do posledního momentu. Zamrkal jsem sladce na Darkie, když ona mrkla na mě, ale nějaký vyptávání jsem nechal na pozdějc. Teď jsme očividně řešili něco hrozně důležitýho.

Než jsem se stačil nadát, vlčice na mě spustila nekonečnej monolog, jak už to někdy vlčice v mojí přítomnosti dělávaly. Jenom jsem se pobaveně ušklíbnul a potlačil jsem v sobě protočení očima, který by jí vytočilo ještě víc. Neřek jsem přece nic hroznýho! To tak, že ještě někdy budu hlídat tuhle smečku. Už jsem toho pro ní udělal dost, a nikdy mě nikdo nepochválil! Naštěstí jsem byl na nadávky zvyklej. Slyšel jsem je tak často, že šly vždycky jednim uchem dovnitř a druhym ven. A už vůbec mě nezajímaly, když je na mě plivala nějaká mentální existence, která se má potřebu producírovat na cizim území kvůli pozornosti. Takový věci jsem dělal já, ale já jsem byl aspoň ubožák, kterej o sobě věděl, že je ubožák, narozdíl od ní. "Máš pravdu. Jsem nevychovanej, na úrovni se taky bavit neumim, a jsem tak spokojenej," pokrčil jsem rameny, když konečně dochrlila. Jasně, že jsem nebyl nejchytřejší vlk na světě, a ani bych nechtěl! Takový vlky jsem šikanoval. "Už mi řikali i hůř," doplnil jsem ještě, aby jí bylo jasný, že jestli chce zkoušet urážet mě, musí najít něco neotřelýho. Provokovat ostatní a nechat si nadávat byla jedna z mejch oblíbenejch činností.
Zajímavější byla spíš ta její prupovídka o informacích. Informace jsem měl docela rád, ale kdyby mi řekla něco, co je určený pro Morfa, určitě bych to zapomněl, protože by to byla jedna velká snůška keců a nuda. Přesně tak vlčice totiž vypadala, a přesně tak se chovala - nudně. Pro mě rozhodně. "Zaprvý - tohle je krásná ryba. Je to velkej tlustej losos pro mojí dceru, ne pro tebe, takže se o něj starat nemusíš," skočil jsem jí automaticky do řeči. Byl to skvělej úlovek, na kterym jsem si dal záležet. Mě si mohla urážet jak chtěla, ale mojí rybu teda ne. "Zadruhý nejsem gamma, nechci to vědět. Nejsem ani delta, jsem omega," zahláholil jsem sarkasticky, a kdyby to šlo, začal bych se demonstrativně šťourat v nose, abych jí pohoršil. "A ani tak mi nemáš co nakazovat, abych vyklidil pole. Vetřelec jseš tu ty, takže tu s tebou prostě budu, dokud nevypadneš. Nebo mě chceš zkusit vyprovodit násilim?" zvednul jsem znovu laškovně obočí. Rád bych se nechal... vyprovodit násilim, kdyby na to přišlo. Určitě by se do mě po cestě děsně zamilovala. Byl jsem pěknej svůdník.

Ne, že bych se teda obyčejně chytal i v normálních situacích, ale tohle pro mě bylo úplně na vystřelení mozku. Vůbec jsem nechápal, co ta čuba chce. Morf byl očividně na obchůzce a značkoval, protože jeho pach byl čerstvej a všudypřítomnej, a zbytek smečky včetně bet tu pravděpodobně nebyl, nebo jsem s tim tak počítal, protože už někdy před dvěma tejdnama mluvili o tom, že půjdou na lov. Ne, že bych byl nějak extra zapálenej pro svojí smečkovou zodpovědnost, ale od jistý doby mi nepřišlo rozumný nechat pobíhat šedivý vochechule jen tak samotný po lese bez doprovodu. A se Styx si člověk aspoň užil trochu zábavy, narozdíl od týhle morény. Bezradně jsem se ohlídnul do tmavý mlhy, jestli se někde Morf nehodlá vynořit, když vlčice zavrčela. Holky se nemlátily, a ani mě teda nevzrušovalo na ně bejt nějak extra verbálně hnusnej. Kdyby byla ještě o trochu větší mentál nebo ubožátko, asi bych jí prostě přismahnul, jako nedávno Akiho se Sunstorm nebo předtím Ayshi. Zatim se ale nic hroznýho nedělo. A já byl línej. Jestli jí měl někdo vyprovázet násilim, tak Morf, ale ten si dával na čas. A já jsem jí tu nehodlal nechat samotnou. Chovala se divně.
"Kompetentnějšího tady dneska asi nenajdeš," vydechnul jsem nad neschopností vlastní smečky a všech, který byli postavený nade mnou. "Zkus mi dát šanci," zvednul jsem vyzývavě obočí. V očích jako kdyby se mi lesknul nepatrnej náznak zájmu o to, co tady teda dělá. Zajímalo mě to ale vesměs jenom proto, aby brzo vypadla, a já moh jít v klidu vyvalit zadek do úkrytu. "Nebo hledáš jenom pokec? Nějaký... rychlý zabaveníčko?" začal jsem se zajímat skoro svůdnickym tónem, abych zjistil, jestli se nechá znervóznit. "Na to jsem tady určitě nejlepší já," pokrčil jsem rameny, nespouštějíc oči z těch její. Rád jsem se přetlačoval očima. Rád jsem ostatním znepříjemňoval život. Náramný vzrůšo.

Jakmile se vedle hlavy vlčice objevila ohnivá koule, nachvíli jsem se přestal drbat za uchem a narovnal jsem hlavu, abych zjistil, jestli mě s ní míní zabít, nebo jestli jenom frajeří. Ale nezdálo se to jako útok, takže jsem se v klídku podrápal ještě párkrát, než jsem si znovu stoupnul na svoje dlouhý nohy, protože mě studil zadek. Můj jižanskej zadek rozhodně nebyl dělanej na sezení ve sněhu, jakkoliv huňatá byla vlčice naproti mě. Nezáviděl jsem jí. Byl jsem letní vlk, a tolik chlupů by mi v létě překáželo. Na zimu jsem měl magii ohně a smečkovej úkryt. Ve světle ohně mohla konečně zahlídnout můj znuděnej ksicht, a já jsem zase moh líp prohlídnout ten její. Kromě červenejch očí na ní nebylo prachnic zajímavýho. Byla jednobarevná, stejně jako já. Jednobarevný vlky jsem měl všeobecně radši, protože nevypadali jako vylitá paleta barev, ale málem bych si jí splet s jednou z těch dvaceti dalších zdejších šedejch vlčic, co znám.
"No, z nás dvou to nejsem já, kdo dřepí na cizim území," objasnil jsem docela jasnej fakt. Po tomhle jejím rádoby ledabylym prohlášení už mi fakt přišlo, že musí bejt minimálně trošku připitomělá, ale do toho mi koneckonců nic nebylo. Sám jsem nebyl nejostřejší tužka v penále. Ale říct vlkovi na území smečky, že si jí jako tuze podezřelýho vetřelce nemá všímat? "To jsi sem přišla a zapomněla, co jsi to vlastně chtěla? Máš alzheimera?" zajímal jsem se neutrálně, ale kdyby chtěla bejt hodně velká badatelka, možná by hluboko v mojem tónu našla i známku pobavení. Bylo kouzelný, co všechno mě dokázalo pobavit. "Jestli chceš prostě jenom dřepět a civět do mlhy, můžu tě nasměrovat na spoustu krásnejch míst," zahrál jsem úsměv. Třeba do hajzlu.

//Kopretinka

Slunce už podle odstínů v mlze dávno zapadlo a ztratilo se, takže se viditelnost ještě výrazně zhoršila kvůli tmě. Nebylo vidět doslova nic. Pippa se mi ztratila, ale věděl jsem, že mě dožene cobydup, a jestli ne, to nejsnažší bude jí v bezvětří najít podle stop, které jsme ve sněhu nechali za sebou. Navíc měla takovej hlásek, že kdyby začala vřískat, hned je jasný, kde je.
A když už mluvíme o hláscích - vřískal tu i někdo jinej. Lesem se ozývalo táhlé vytí. Automaticky jsem přiklopil uši k hlavě, protože to bylo docela blízko a mě nějaký cizí vytí zrovna dvakrát nezrušovalo. Teda až do chvíle, kdy mi došlo, že tohle je vlastně i můj smečkovej les. Byla to cizí vlčice. Neznal jsem jí. A vlastně mě docela zajímalo, co tu cizinka dělá uprostřed noci, v husté mlze, a v mraze, který se na nějaké trajdání zrovna dvakrát nehodil. Proč se obtěžuje?
Malinko jsem stočil směr tam, kde vlčice podle hlasu byla, nápadně vyšlapávajíc cestičku pro Pippu, aby mě mohla následovat tam, kam jsem mířil já. Až po chvilce jsem v hustotě mlhy konečně rozeznal vlčí siluetu. Bez pardónu a varování jsem se přiblížil, upozorňujíc na sebe jen křupáním ve sněhu a tím, že když jsem se konečně zastavil kousek od ní, pomalu jsem upustil na zem velkou tlustou rybu, teď už Pippy majetek. Nemínil jsem jí zdravit, ani se nějak extra vykecávat. Jenom mě tuze zajímalo, jestli je tak blbá, že nepoznala čerstvě označkovaný území, nebo jestli je prostě jenom blázen, kterýho baví v noci, mlze a mrazu trajdat po okolí. Dokonce i můj chabej pud sebezáchovy by mě nenechal v tomle počásku jen tak cestovat... a to jsem to byl... já. Třeba nám něco toužila říct. Kecnul jsem si na zadek a pár škubnutíma zadní tlapy jsem neúhledně vyházel z kožichu několik blech. "Můžu ti pomoct?" položil jsem otázku, jejíž slova se zásadně rozcházela s mým těžce lhostejným tónem. Tohle byl můj les, ne její, takže jsem výjimečně nebyl za exota já, ale někdo jinej. Prošpikoval jsem jí nezaujatýma znuděnýma očima. Tak co, co tu votravuješ?

//Středozemní pláň

Začalo se smrákat, takže šlo ještě v kombinaci s tou mlhou vidět hůř a hůř. Přesně proto jsem nechápal, co maj všichni zdejší pošahanci na zimě. Já jsem jí nikdy neměl rád. Měl jsem rád léto, protože léto moje srst zvládala tak akorát, a tak jsem v něm vypadal líp, než všichni ty huňatci okolo. Takhle v zimě to bohužel bylo přesně naopak, a já oproti ostatním vypadal jako chudák, kterej si sem jenom odskočil z teplejch krajin. Aspoň, že vedle Pippy to nebylo tolik poznat, protože byla taky z jihu.
"Věčnost je tak akorát dlouhá na ulovení ryby," odpověděl jsem chytře, což by sice znamenalo, že jsem tu rybu chytal čtvrt dne, ale kdybych byl mamlas bez magie, třeba by mi to takhle dlouho reálně trvalo. Malá byla stejně v zápalu boje, takže určitě věděla velký kulový, kolik času uběhlo, než jsem se vrátil. Ještě párkrát jsem se po cestě zamyslel nad tim, jestli je rodina Styx fakt samej magor, ale asi na tom ve finále nezáleželo. Noroxovi bych rozbil ciferník a Tasa... Tase asi příště taky, protože nám už několikanásobně zkazila intimčo. Možná to bylo prostě daný osudem. Možná za náma Tasu posílal ten hajzl Amorek, aby odvrátil to svoje kouzlo z jara.
Zabavil jsem rybu a začal jsem vnímat blondýnu, abych přišel na jiný myšlenky. Měla narychtovanou super historku o tom, jak jí bratr vyrazil zub. Znechuceně a pobaveně zároveň jsem se na ní zašklebil, když mi tu mezeru ukázala. "Vypadá to hfozně," uchechtnul jsem se, nakrčil jsem čumák a stočil jsem hlavu zpátky dopředu - jednak proto, abych si nerozbil tlamu, a druhak pro to, že mě bolelo pod tíhou ryby pořád natahovat krk.
"Haha, ne, já uf blefy... uf... no jo, máf pravdu," rozhodnul jsem se nakonec přisvědčit, protože jestli mi blechy nepředal Alfredo, předala mi je docela určitě Styx, a to by nehezky prozradilo, kde jsem doopravdy byl. Bylo mi docela šumafuk, jestli to bude vědět nějaký štěně, ale nebylo moc dobrý, aby to věděla naše smečka. "Humufáku fuuuuuj," začal jsem se jí posmívat a pomalu popobíhat směrem k lesu, protože jsme byli skoro doma. Vždycky ale jenom tak daleko, abych i v mlze viděl, že je za mnou. "A jak fe ti líbila Marion?" zahulákal jsem ještě nezřetelně. Chtěl jsem drbat. Nebo provokovat. Nebo obojí.

//Sarumen

//Náhorní plošina

Už už bych na pláni v mlze málem zapomněl tu rybu, jak roztržitej jsem byl. Asi jsem byl od těch událostí na ostrově prostě myšlenkama jinde. Až Pippa mi pomohla se trochu vrátit zpátky na naší planetu. Poohlídnul jsem se za ní přes rameno, jak rybu sbírala ze země, pozastavil jsem se a mrsknul jsem ocasem. "No věčnost! A pojď, nebo přimrzneš k zemi," poručil jsem tvrdohlavě, i když řekla, že kecám, abych nevypadal nějak podezřele. A vůbec jsem přece nekecal. Odběhnul jsem jenom nachvilku a hned jsem se vrátil. A vyzvednul jí! Co ještě chtěla? Nebyla moje vina, že na ostrov úplnou náhodou přišla i Styx.
"Pro tebe," zopakoval jsem rádoby slušňácky, když se zeptala, jestli je ryba pro ní. Byla to taková... ryba poslední záchrany. Sám jsem po ní nějak extra netoužil, spíš jsem si na ní chtěl vyzkoušet novou techniku lovu, která nakonec fungovala. A Styx jsem jí nestačil dát, protože jsme... měli na práci úplně jiný věci. Takže byla Pippy. Stejně se blížila zima, takže všem nadcházelo dietní období s názvem 'popelnice na žrádlo'. A Pippa byla ještě ke všemu ve vývinu.
Stočil jsem k ní uši, když se zeptala, kde jsem jí ulovil, a nachvíli jsem zaváhal. "Na takovym ostrově, kousek na západ," prohlásil jsem, jako kdybych si vlastně nebyl jistej, protože proč bych si taky měl pamatovat nějaký zbytečný detaily o ostrově s bobrama?
"Ukaž, vezmu jí" sklonil jsem se k ní radši nakonec, abych už nemusel nic moc vysvětlovat, a začal jsem jí rybu opatrně odcizovat z tlamy. Byla docela těžká i na mě, takže mi bylo jasný, že jí po chvíli začne bolet krk a tahání ryby jí rychle omrzí. I já jsem měl problém s ní udržet hlavu rovně.

//Kopretinová louka

Baghý: Teď už sice omlazená, ale určitě má utajenou umělou kyčel.
Lindasa: Nejkrásnější, nejdokonalejší, nejúžasnější, nejzářnější, nejskvělejší, nejnedosažitelnější, nejnepřekonatelnější, nejfamóznější, nejelegantnější, nejlepší.
Meinere: Mecháč jeho domovina, černá a bílá polovina, tak trochu kyklop.
Morfeus: Tělo bílými čárkami tetované, ale Arcanus to není, jasný pane.
Arcanus: Tělo bílými čárkami tetované, ale Morfeus to není, jasný pane.
Cynthia: Jedinej dobrej šerif v tomhle krutym, zlym a nespravedlivym světě.
Ilenia: Jedinej správnej zástupce šerifa v tomhle krutym, zlym, nespravedlivym světě.
Norox: Kde nestačí síla, nastupuje hrubá síla, kde ani ta, hrubší.
Sionn: Jeden z mála hodnejch a normálních good guys na světě.
Jenna: Kdo nepotkal, neví nic o tom, jak můžou bolet slova.
Elisa: Kam se hrabou všechny mámy medvědice na mámu ohnivou saň?
Launee: Ať už jste kdokoliv, Launee si v životě prostě nezasloužíte.
Bianca: Prcek, kterýmu dal život lekci moc brzo, ale zvládá to.
Nemesis: Prcek, kterýmu život nedal žádnou lekci, ale tváří se tak.
Pippa: Prcek, kterýmu dal život facku a ona mu jí vrátila.
Takki: Celej život moc netuší, co dělá, ale mistrně to předstírá.
Rigel: Je rozhodně lepší si z něj udělat spojence než nepřítele.
Nym: Hezky se usměje a pak tě vykastruje než stačíš mrknout.
Kaya: Pořád je mi záhadou, proč jí tolik vlků nemá rádo???
Styx: Asi pět vlčic s jinejma osobnostma nacpanejch v jednom těle.

Jak jsem tak stál na místě, kontroloval skupinku vlků na dálku a čekal, jestli Pippa ještě nedovalí zadek za mnou, padla najednou taková mlha, že nešlo vidět ani na krok. Byla tu z ničeho nic. Reflexně jsem zvednul rybu zpátky ze země, aby to náhodou nevyváděl nějakej magickej blázen, co mi jí chce čornout, ale spíš to asi prostě vyčarovala sama zima. Ach - jak já jí nesnášel. A dělal se pořád větší a větší mráz. Bylo mi jasný, že jesti zůstanu venku do noci, tak se svym kožichem normálně chcípnu a přimrznu k hlíně. Ještě to ani pořádně nezačalo a už jsem chtěl léto.
Už už jsem se chtěl sebrat a zmiznout někam zpátky do Sarumenu, ale přesně v tu chvíli se přes pláň ozval Pippy... hlásek, a já nastražil uši a snažil jsem se zjistit, kde asi tak je, abych se jí mohl vypravit naproti. Vlčice ale zněla tak rázně a přísně, že jsem si radši nechal zajít chuť a prostě jsem se rozhodnul jí nechat najít mě. Když už jsem jí zaslechnul o něco blíž, otočil jsem hlavu ke směru, kde podle mě byla, a ještě jednou jsem se ohlídnul na svoje vlastní tělo a zavětřil jsem. Pach Styx takhle ve sněhu a vlhku docela rychle mizel, a i když nebyl úplně pryč, Pippa by ke mně asi musela vyloženě čichat, aby to zjistila. "Klementýno," zahuhňal jsem do velký bílý mlžný stěny a udělal jsem pár kroků směrem, kde jsem jí naposledy slyšel, načež jsem na ní nakonec narazil, a kdybych si nedával pozor na nohy, skoro bych jí zašlápnul. Tady jsem upustil rybu a spokojeně jsem se usmál, jakej jsem to báječnej hledač. "Nazdárek," pozdravil jsem, jako kdyby se nechumelilo. Jako kdybych tu stál a čekal celou dobu. "Co jste řešili tak dlouho? Čekám tu věčnost!" začal jsem napomínat jí, abych oddálil to, že bude ona napomínat mě. "Pojď, jdem domů, než padne noc," rozhodnul jsem ještě a kývnul jsem hlavou, ať se mě drží. Naštěstí jsem i poslepu věděl, kde jsme a kudy musíme jít. Náš les byl nedaleko.

//Středozemní pláň