Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 9

Ještě chvíli jsem seděl na místě, než mi začalo opravdu připadat, že mě někdo sleduje. Tahle mýtina se mi líbila víc, dokud jsem tu nebyl sám. Na druhou stranu to bylo super místo, kam někoho v noci vzít, když ho budu chtít k smrti vystrašit. Třeba Newlina. Nebo Pippu. Nebo oba. Nebo Zrzinu hned teď. "Pojď se mnou na mýtinu, Zrzino". Než jsem ale stačil dokončit myšlenku, začalo se mi tu opravdu nelíbit tak moc, že se moje tělo skoro samo od sebe trhavě zvedlo a rozhodlo se dát na odchod.
Dělal jsem všechno pro to, abych se zbavil myšlenek na události v lese. Na Darkii. Upřímně jsem doufal, že brzo dorazí Maple a dá to do pořádku. Nebo někdo jinej, kdo je... dostatečně starostlivej a zvládne černobílou vlčici podpořit. Já s takovou situací prostě pracovat neuměl, kdybych se nutil sebevíc. V rámci označkování lesa jsem udělal to nejmenší, čím se dalo pomoct, a už mě zase přemáhalo nutkání někam zmizet. Jít někoho jen tak ze srandy napadnout, vniknout na cizí území, svěřit se Styx... to ne, určitě by mě měla za měkotku. Cokoliv pro to, abych odvedl svojí vlastní pozornost od toho, že se stalo něco špatnýho. I když mi to bylo vlastně hrozně líto. Tak líto, že jsem měl chuť ze smečky zmizet úplně, protože když nemám problémy před
sebou, můžu aspoň předstírat, že neexistujou. To bych ale neudělal. Ne teď.

//LOTERIE 8

//Sarumen

Už jen pár kroků zbývalo. Trošku jsem zrychlil a vplul jsem do poslední mezery mezi stromy, načež jsem se objevil na mýtině. Bylo znát, že tu stromy chybí, protože tu byl sníh výrazně vyšší než ve zbytku lesa. Při první příležitosti jsem ve sněhu rozšlápnul klacík a vyděšeně jsem se podíval za sebe, jestli mě nikdo nesleduje. Zvláštní... skoro jako kdybych tady na sobě cítil oči. V noci to tu bylo opravdu výrazně divnější a nepříjemnější než ve dne. Klid, nejsem přece žádnej posránek. To já jsem děsil ostatní, ne oni mě.
Pomalými rozvážnými kroky jsem se rozhodl dojít až do jejího prostředka. Sníh a mráz dávno smyly stopy po tom, že byl javor nemocný. Krtek ho očividně opravdu uzdravil, tak jak slíbil. Páni, to mě tehdy stejně taky vyděsilo. A v ten den jsem taky poprvý potkal Pippu.
Ubránil jsem se všem zvláštním pocitům a posadil jsem se hezky doprostřed mýtiny, poeticky hledíc na jasné nebe. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Morfeus byl pryč. Doopravdy. Pořád mi to nedocházelo. Většinu problémů jsem vlastně řešil tak, že jsem si jejich existenci vůbec nepřipouštěl.
Jak jsem tak mžoural do oblohy, zničehonic se přes ní jako o závod přehnala velká kometa. Obrovská! Páni, takovou jsem snad v životě neviděl. Vzrušeně jsem se nadechnul nosem a automaticky jsem se podíval okolo sebe, ale úplně jsem zapomněl, že tu nikdo další není, abych se ho zeptal, jestli to viděl taky. Na chvíli mě napadlo, jestli nám Morf nedává znamení, ale asi to byla blbost. Nevěřil jsem na takový věci. Ještě jednou jsem hlavu zaklonil, v naději, že se třeba vrátí, ale nic se nestalo. Dobrých pár minut vůbec nic. A tak jsem to nakonec vzdal, abych si nevykroutil krk. A zůstal jsem na mýtině sedět jen tak, jako pytel hnoje.

//LOTERIE 7

Cestou zpátky k vlčicím jsem se rozhodnul udělat ještě jednu věc. Celou svojí občůrávací procházku jsem měl tak nějak náladu prozkoumat naší lesní mýtinu. Jednak se ujistit, jestli už se vzpamatovala po té katastrofě s panem krkem a druhak tam taky označkovat pár stromů, aby bylo všem jasno, že mýtinka je taky naše. Ono to vlastně bylo docela jasný, protože byla uprostřed lesa, ale to vůbec nevadilo.
Stočil jsem svou chůzi tedy o něco více západním směrem. Možná dokonce jihozápadním, abych se tam vrátil co nejrychleji. Moje orientace v prostoru nebyla zrovna nejúžasnější, ale když jsem byl na jihu lesa, mýtinu jsem zahlédl v určitém bodu na severní straně, takže jsem nejspíš šel správně. Čerstvě zapadnuté slunce už tu nebylo, aby mi pomohlo a posvítilo na cestu, ale naštěstí nebyla jižní část Gallirei tak rozsněžená a zamračená jako ta severní. U nás se dalo nebe docela hezky vidět. Tohle jsem měl na jihu rád. Jih byl lepší než sever. Nic na světě by mě nepřinutilo žít na severu. Možná to jsem měl Darkii říct, že se mi na Sarumenu líbí. Když už nic jinýho, je aspoň na jihu.
Naštěstí se přede mnou po chvilce opravdu objevila znatelná zvětšující se mezera mezi stromy, takže jsem šel celou dobu správně. To se mi ulevilo.

//Mýtina

//LOTERIE 6

Jakmile jsem položil otázku, jestli mám jít označkovat les, Zrzina to začala komentovat, nebo co. Našpicoval jsem netečně uši, abych slyšel, co to bude až to bude, a samozřejmě to byla nějaká super chytrá poznámka. "Nech se překvapit. Jestli jo, můžeš mě zkusit najít," mrsknul jsem laškovně ocasem. Nebyl bych to já, abych jí střelu neoplatil. I v týhle chvilce. Pořád platilo, že tu neměla co dělat. Natož strkat nos do smečkovejch záležitostí. Drželo jí tu jenom to, že znala Morfa a že byla Darkie zase jednou až moc hodná.
Lehce jsem se zamračil, když Darkie poznamenala, že si pak chce ještě promluvit. Moc jsem nevěděl, co by tak chtěla probírat, ale přikývnul jsem. Jenom proto, že to byla ona. A jenom proto jsem taky hodlal nezmizet někam na Bobří ostrov, nebo kamkoliv, kam jsem si zvyknul pravidelně chodit, když jsem se chtěl někde zašít.
Ještě jednou jsem probodnul Zrzinu očima a vypravil jsem se k severní části lesa, kde jsem započal značkovací akci. Moc jsem nevěděl, jak se tohle dělá, protože jsem to nedělal prakticky nikdy, ale na druhou stranu mi hrálo do karet to, že jsem dlouho něco občůrat nebyl, takže jsem měl v močáku zásobu. Začal jsem u pár stromků hned na kraji území, kde už dávno nebyl cítit Morfův pach. Vše bylo zapadlé pod sněhem. Nespokojeně jsem takhle označkoval kus severní části území, načež jsem se otočil směrem na východ, abych to vzal přes severní část až k řece, která dělila naše území a neobydlenej les, přes kterej už jsem taky párkrát procházel.
Náhodou se mi líbila představa, že bude celej les cejtit po mně. Přišel jsem si tak děsně důležitej a významnej. Věděl jsem, že kdo půjde v příštíh pár týdnech okolo Sarumenu, bude vědět, že jsem tu byl. Že jsem tu značkoval.
Jakmile se přede mnou objevila řeka, stočil jsem svou chůzi směrem jižně, protože mi bylo jasné, že přes řeku sem zavítá málokdo, a dal jsem si záležet spíš na značkování vně lesa. Snažil jsem se to tak nějak počítat strom po stromu, aby mi to vystačilo. Značkoval jsem třeba každej dvacátej. Někdy desátej, když byly daleko od sebe. Náramná legrace. Počítání. Nebejt to pro černobílou zdrcenou kamarádku, touhle dobou už bych to vzdal. Takhle jsem místo toho ale pokračoval na jih, kde jsem se mermomocí snažil najít hranici. Věděl jsem, že jsem za půlkou, protože jsem napravo od sebe mezi stromu zahlédl mýtinu, na které jsme tehdy rešili tu patálii se stromem.
Když se přede mnou vytyčilo i v šeru několik vrcholů, které ohraničovaly náš les na jihu, trochu jsem prodloužil intervaly mezi jednotlivými značkami, protože z téhle strany k nám bylo skoro nemožné přijít. Nebo to minimálně nikdo nedělal. Vsadil bych se, že od nás na jih už vlastně pomyslně končila Gallirea.
Jakmile jsem se podél kopců dostal dostatečně západním směrem, stočil jsem svůj krok pomalu znovu směrem na sever. Věděl jsem, že tady náš les sousedí s volným prostranstvím, stejně jako na severu, takže jsem si musel dát záležet o něco víc. Zvedal jsem nohu asi tak u každýho sedmýho stromu. Byl jsem rád, že už jsem tak nějak v cíli, protože mě to začínalo opravdu unavovat. Ještě jsem občůral pár stromů víc v centru lesa, abych si svoje snažení pojistil, a potom jsem se vydal zpátky k vlčicím.

//LOTERIE 5

Po chvíli začala mít Zrzina směrem k Darkii monolog, který jsem poslouchal jenom prvních pár chvil, než jsem ztratil pozornost a zahleděl se někam do stromů naproti nám. Zdálo se, že Morfa znala. I jeho partnerku znala. Nejspíš ho znala líp než já. A tak jsem nechal Zrzinu Zrzinou. Očividně nepředstavovala žádný nebezpečí. Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy se sníh kolem nás zničehonic rozpustil. Kdybych to udělal já, tak bych o tom přece určitě věděl. Zmateně jsem se otočil na zrzavou vlčici. Asi to byla její práce. Chvíli jsem na ní zůstal koukat, než jsem se odvrátil zpátky k Darkii. Nebyl jsem ten typ, co by měl potřebu se kamarádsky semknout v době nouze. Neměl jsem náladu na nic. Duševně jsem byl tak o deset kilometrů jinde než tady, brouzdal sněhem, nakopával šišky... Neznal jsem situaci, ve který jsem se zrovna nacházel, a ani jsem jí znát nechtěl. Neuměl jsem najít slova podpory, když to zrovna nebylo ze srandy nebo sarkasticky. A tak jsem radši mlčel. Zrzavá to koneckonců udělala za mě. Bylo mi jasný, že až všechno přejde já budu vědět, že se Darkie sebrala, začne mě hlodat nutkání se někam vypařit. Možná, že až přijde Maple.
Po chvilce se černobílá vlčice zvedla a posadila. Na chvíli jsem zůstal u ní, abych se ujistil, že se třeba znovu nesvalí, ale vypadalo to, že to zvládá. Jedním ladným pohybem jsem si narovnal nohy pod sebou, zvednul se a ocasem nepatrně rozvířil vzduch za svým tělem. I tak jsem stál jenom o kousek vedle ní. Co teď? "Můžu jít označkovat les," nabídnul jsem se, abych v ostatních i sám v sobě přiživil iluzi, že se snažim pomoct. Za normálních okolností bych se uprostřed značkování asi vypařil, protože by se mi nechtělo to dokončit, ale teď to byla úplně jiná situace.

//LOTERIE 4

Tady v lese nebyla naštěstí taková obrovská vichřice, jakou jsme zažili na pláni. A vůbec - možná, že v ostatních lesech byla. Možná, že v nich taky byla zima a dva metry sněhu, ale náš les jako kdyby z úcty k Morfovi zapomněl na všechno okolo, včetně přírodních zákonů. Tady na jihu navíc nesněžilo, takže fialovo oranžové paprsky zapadajícího slunce zaplavovaly oblohu a proplétaly se mezi jednotlivými kmeny stromů tak jako já před chvílí. Náramně poetická chvíle. Až jsem si nachvíli zastesknul, proč jsou i smutný západy slunce. Proč všechny nejsou takový, že na ně civim s nějakou super sexy vlčicí a snažim se jí dostat na romantický kecy, jako to bylo doteď. Bylo to skoro proti přírodě, že jsme truchlili v tak krásnou chvíli. Ale truchlili. Morf by to tak určitě nechtěl. Neznal jsem našeho alfu moc dobře, ale když mě zrovna nekáral nebo neměl depresivní chvilku, byl docela vtipnej. Určitě se při umírání nelitoval. Určitě to byl drsňáckej odchod. Důstojnej. Bylo mi to vlastně hrozně líto. Aspoň pár stabilních bodů jsem v životě potřeboval, a on byl určitě jeden z nich. Proto jsem si vůbec neuměl představit, čím si tak může procházet jeho dcera, a jen jsem zůstával ležet na místě a mačkat jí.
"Nikam nejdu," tentokrát, ujistil jsem jí pohotově a trošku jsem polevil s tím kontrolováním okolí, což jsem možná neměl, protože to vypadalo, že se k nám po chvilce někdo dokázal přimotat docela blízko, aniž bych si toho všimnul. Jakmile ke mně vánek donesl pach Zrziny a moje oči vyhledaly tu její nevkusně ryšavou srst, zůstal jsem sice ležet, ale celým tělem se mi rozrezonovalo tak hluboké zavrčení, že to museli slyšet až na severu. Měl jsem chuť se zvednout a dát jí pořádnou ránu proudem... jenom tak, abych si na někom vybil vztek. Vůbec jsem neměl tušení, co tady dělá. Bylo mi jedno, jestli Morfa zná nebo nezná. Byla vetřelec, a já byl na nervy. Ale... Darkie by to tak nechtěla. Jestli mě něco naučila, tak to byla trpělivost. Nemělo cenu dělat vlny. Pomalu jsem vrčení zeslabil a nakonec od něj úplně upustil. Otočil jsem hlavu, položil jsem jí zpátky tak, aby hřála černobílou vlčici vedle mě a nechal jsem to plavat. Kdyby Zrzina něco zkusila, urval bych jí hlavu. Jestli Morfa znala, mohla truchlit s námi.

//LOTERIE 3

//Náhorní plošina přes Středozemku

Utíkal jsem, co mi síly stačily. V jednu chvíli už mi přišlo, že to nohy chtějí vzdát, protože jsem fakt moc spěchal, ale stejně jsem pokračoval. Nohy se mi rozhodly pomstít a sem tam to některá z nich nachvíli vzdala, takže jsem lehce zakopnul, ale vždycky se mi povedlo to ustát a běžet dál. Jakmile se přede mnou objevila hranice lesa, začal jsem se zběsile motat mezi stromama a mermomocí jsem se snažil se o jeden z nich nezabít. Zajímavé, že les jako kdyby chápal mojí snahu a rozhodl se mi protentokrát nepřekážet. Všem kmenům a kořenům jsem se vyhnul bez problému, jako kdybych to tu znal roky.
Nedělalo mi problém černobílou vlčici najít. Nechávala za sebou ve sněhu stopy po naléhavě rychlém běhu, které nešly přehlédout. Jenom jsem se proklínal, že jsem na svojí fyzičce poslední dobou nepracoval líp. Bylo mi jasný, že až k ní doběhnu, budu popadávat dech třeba pět minut, než se mi povede se normálně nedechnout.
Našel jsem jí ubrečenou a smotanou jako klubíčko uprostřed lesa ve sněhu. "Darkie!" vyšlo ze mě uprostřed dvou hlubokých nádechů, zatímco jsem brzdil a rozhlížel se kolem. "Kde je?" nechápavě jsem zamrkal a stočil oči zpátky k vlčici. Očividně byla zničená. Úplně. Jako kdyby... Ale já jsem si to nepřipouštěl. Morf tu určitě někde byl. A jestli ne, Život ho přece oživí. Už to jednou udělal.
Tak či tak jsem se k vlčici bez zeptání přiblížil, položil jí hlavu na hřbet a omotal jí vlastním tělem a ocasem, aby jí nebyla zima. Jenom nachvíli. Teď byla stejně škoda mluvit. A výjimečně mi bylo i jedno, jestli mě někdo uvidí, že se chovám jako hodnej kluk. Nikdo si to nezasloužil víc než Darkie. Bylo mi jí líto. "To bude dobrý," zašeptal jsem zbytečnou a otřepanou frázi s tak upřímnou sebejistotou, jakou jsem v tu chvíli cítil. Nebylo mi tak úplně jasný, co se děje a jaký následky to bude mít, ale to teď bylo úplně jedno. A jestli Morfovi někdo něco udělal, byl jsem připravenej mu rozcupovat ksicht na hadry. I proto jsem se sem tam rozhlídnul a zamračeně zamžoural do lesa okolo. Oheň se ve mně vařil a čekal na příležitost nechat shořet první věc nebo bytost, co se přiblíží.

//LOTERIE 2

"Nezaujal," zažertoval jsem ošklivě, když poznamenala, že mě Sarumen určitě zaujal i jinak. Čim by mě jako měl zaujmout les? Byl to prostě les. A minimálně půlka vlků v něm náramně protivná. Naopak jsem byl rád, že jsem to celý zvládal tolerovat, abych si měl kam schovat zadek na zimu. Už už jsem se chystal odpovědět na její další otázku, když jsem si až po chvilce chůze všimnul, že se Darkie zastavila uprostřed pláně. Nechápavě jsem se otočil, ale když jsem to udělal, docela mě to vyděsilo.
Darkie couvala a tvářila se naprosto zděšeně. Tenhle výraz jsem v životě viděl jenom párkrát, a i tak se mi z něj znovu udělalo špatně. Výjimečně jsem za to ale nemohl já. Snad. Když se jí oči začaly zalévat slzami a něco zamumlala, trhavě jsem se otočil a zamračeně svraštil čelo. Nerad jsem jí takhle viděl. A nechápal jsem, o co jde.
Pár vteřin nato z ní vypadlo, že táta umírá a rozběhla se pryč. Morf. Zůstal jsem stát jako pařez. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Měl jsem chuť se vypařit a jít si vybít zlost jinam, ale věděl jsem, jak je Darkie křehká, a nebyl jsem si jistej, jestli tam někde bude Maple, aby jí podržela. Najednou mi přišlo, že se mě to týká. Hluboko uvnitř. Sklonil jsem hlavu do sněhu a párkrát jsem nepřítomně zamrkal, než jsem se rychle rozběhnul za ní. Nabrala mezitím docela náskok, takže jsem musel opravdu hnát.

//Sarumen přes Středozemku

//LOTERIE 1

//Louka vlčích máků

Cestou se naštěstí začalo počasí trochu lepšit, přestalo tolik foukat a i sníh nakonec povolil. I tak nám tady na pláni zůstala půlmetrová závěj, kterou jsme se museli brodit. A soudě podle oblohy ještě sněžení i tak válcovalo většinu území Gallirei. "To ho musíš sakra milovat," utrousil jsem spíš sám pro sebe, aniž bych o tom věděl cokoliv konkrétního. Neuměl jsem si představit někde zůstat. Byla to pro mě absolutně strašidelná představa. A ještě v Sarumenu! Neuměl jsem za boha najít něco, co bych na něm miloval, kromě toho, že tam byl úkryt a jídlo. Některý věci jsem toleroval, ale milovat? Když jsem nad tím tak uvažoval, asi by mi vlastně vůbec nevadilo se ze Sarumenu vypařit třeba na půl roku, nebo rok. Přišlo mi to normální. Byl jsem jako kocour, co se objeví jednou za tři tejdny, aby se nažral nebo schoval. Vůbec bych se nedivil, kdyby mě vykopli. Ale Morf mě místo toho povýšil.
Našpicoval jsem uši, když Darkie o něco změnila tón, takže to vypadalo, že mi chce položit otázku. Docela jsem doufal, že nepřijde nějakej děsně osobní výslech, jakože jestli mám někde schovaný nemanželský vlčata, nebo kdo mi dal přes držku a proč, protože na to se mě tady ptal každej druhej. "Do smečky jsem přišel, protože už mi při touláni byla moc zima, nudil jsem se a měl jsem hlad, jako vždycky," prohodil jsem tónem, kterej skoro naznačoval, že se od tý doby něco změnilo a proto jsem tam pořád, ale neuměl jsem nějak určit, co to je. Možná to, že byl Morf extrémně tolerantní vůči všemu, co jsem dělal... a nedělal. Nedalo se zrovna dvakrát říct, že bych tam měl kromě Pippy a Darkie kohokoliv rád. A ani u nich bych to nepřiznal. A všechny dohromady bych je prodal Smrti za pár křišťálů, kdyby to bylo potřeba. Cheche.
Darkie mě vlastně dost odhadla. Určitě jsem se nerad zavazoval. Možná to byl můj úplně největší strach. "Kdybych zůstal doma, musel bych všechny průsery dělat tam," pokrčil jsem rameny a trochu omluvně jsem se na ní ušklíbnul, protože to možná nebyla dostatečná odpověď. Nebylo to ani tak, jako že bych rád poznával, ale spíš jsem rád vymejšlel kraviny, po kterejch bylo potřeba zdrhnout a změnit si identitu.
Nachvíli jsem se zastavil, abychom si mohli dát pauzu. To brodění bylo docela unavující.

Ahojky, zatím prosím o:

- 100 drahokamů = 10 lístků
- 120 mušlí = 6 lístků
- 320 oblázků = 40 lístků
- 40 květin = 4 lístky

Celkem = 60 lístků

Měl jsem co dělat, abych vlčici vedle sebe vůbec viděl a slyšel. Sníh a vichr mi docela úspěšně znásilňoval oči i uši, takže jsem oči pro jistotu hodně přivřel a uši přiklopil v hlavě. "Nevadí," ujistil jsem jí, snažíc se oči aspoň trochu pootevřít, aby můj obličej nevypadal tak zamračeně, ale moc to nešlo. Byl jsem na oči děsně citlivej. V létě jsem na sluníčku taky skoro nic neviděl.
Pravda byla, že jsem její společnost nečekal. Nepřišla mi zrovna jako typ, co by se ke mně přidal na dobrodrůžo. Nejdřív jsem se zamyslel, kam jí vlastně vezmu tak, aby to bylo... vhodný. K moři? Tam jsem nedávno byl i s Pippou. Moře bylo nádherný a zajímavý a severně od něj jsem to ještě neprozkoumal,. Zároveň jsem měl ale docela chuť vpadnout na cizí území. Možná potom? Darkie by si to asi dvakrát neužila. Byla moc mírumilovná. Takže jsem zatim zařadil směr moře - sever... a pak se uvidí.
Další štěstí bylo, že jsem se se Styx viděl už moc dávno na to, aby mi jí vyčuchala z kožichu, z čehož jsem měl vítr posledních pár dní. Přišlo mi, že Pippa to možná vytušila. A to bych nerad. "DVAKRÁT?" skoro jsem jí okřiknul, když se zmínila, kolikrát byla mimo les. "V tom případě doufám, že to bylo aspoň na rok!" Tohle jsem si fakt neuměl představit. Co doma?
Počkal jsem, až mě od jezera znovu dožene, zvednul jsem uši a připlácnul je zpátky k hlavě. "No jo, tady se nikdy neděje nic zajímavýho. Jeden si všechnu zábavu musí začínat sám," ušklíbnul jsem se nespokojeně. Měl jsem chuť někoho pořádně okrást, zmrzačit nebo vystrašit. Vlčice vedle mě byla jedinej důvod, proč se místo toho jdeme podívat k moři.

//Náhorní plošina

// Ahojky, 6 mušliček prosím na Lindu :)) Parádní oddechovka! <3

Mušličky jsou pouze 3 bez ohledu na počet odeslaných odpovědí.

//Sarumen

"Já bych jim stáda vyžral," navrhnul jsem sobecky. Byli jsme silná smečka. Mohli jsme si přece dělat co chceme. Co nám do toho měla co kecat nějaká mrcha? Moc se mi nelíbilo, že jsme podpantofláci. Hned jsem začal intenzivně přemýšlet nad tím, jak jim to stádo rozeženu a vyplašim, až zjistim, kde je jejich les. Ale už byl čas jít. Znovu se toulat. I v zimě jsem na to byl najedenej a odpočatej dost, a kdyby náhodou ne, pořád jsem měl magii ohně. Musel jsem uznat, že byla poslední dobou dost praktická.
Nechal jsem táborák, Pippu, Darkie i ryby za sebou. Teda - aspoň jsem si to myslel. Když jsem za sebou uslyšel pár kroků, nejdřív jsem si pomyslel, že je to Pippa, a že jí budu muset vyprášit kožich, ale když jsem stočil hlavu, abych se ujistil, byla to k mnojemu překvapení Darkie. Opravdu se připojila. "Kampak razíš? Jdeš se mnou?" ohnul jsem zvědavě hlas tak, že se mi málem zlomil, a skoro škodolibě jsem si vlčici změřil, načež jsem na ní počkal, aby mě mohla dohnat. Nevěděl jsem, jestli je můj business zrovna to, co by Darkie bavilo. Ve volnym čase jsem chodil krást, šikanovat, uzavírat sázky, balit vlčice, cpát se na cizí území... nic pro někoho, jako byla ona. Sám jsem asi ale zatim nebyl jistej, co mám na programu. "Co novýho?" doptal jsem se ještě, aby řeč nestála. Měl jsem drby rád. Třeba nějaký věděla.

//Louka vlčích máků

Plamen hořel pořád docela intenzivně, i když se počasí zhoršovalo a zhoršovalo. A navíc nám k tomu doslova z nebe spadlo jídlo. Sice byla zima, což jsem k smrti nesnášel, ale aspoň tu byla šance se natláskat, což jsem k smrti miloval. Pro jistotu jsem ještě jednou strčil do Pippy, aby se koukala taky nažrat, protože jsem minimálně další tejden nehodlal nikde nic lovit. A vůbec - bylo to skvělý vlče, ale nehodilo se, aby si na mě zase tak extra zvykla, protože maminku jsem jí teda dělat nehodlal. S mlasknutím jsem se zadkem zavrtal ještě víc do sněhu a začal jsem hltat další kusy ryby.
V jednu chvíli se v závěji vynořila i Darkie. Lehce jsem se na n í zamračil - rozhodně ne ve smyslu, že bych jí nerad viděl, ale vzpomněl jsem si při pohledu na ní na tu šedivou furii, se kterou jsem si to ještě hodlal vyřídit mimo naše území, aby sem už nelezla a netvářila se, že jí to tu patří. "Zdravíčko," vylezlo ze mě ještě s plnou tlamou a okamžitě jsem vlčici hlavou pobídnul, aby se připojila k hostině. Pro tři vlky tu toho bylo až až. Když se zeptala, jestli je oheň moje práce, jenom jsem pyšně přikývnul, protože jsem měl pořád tlamu plnou ryby. Darkie oheň zvětšila s pomocí svojí magie a já jsem spokojeně přivřel oči. "To že je alfa někde v prdelákově neznamená, že si na tebe bude dovolovat tady. Tady jsi mnohem víc než ona," připomněl jsem nespokojenym krákoravym hlasem, protože Darkie byla jedna z těch přílišně hodnejch bytostí, o kterejch si ostatní mysleli, že s nima můžou zametat. Jenomže zametání se slabšíma byl můj business, a na šikanování jsem chtěl mít monopol já.
"Nevim, spadlo to z nebe," prohlásil jsem nezaujatě, protože takový věci se v těhle končinách prostě děly. Nezbejvalo nic jinýho, než z toho těžit. Ještě jednou jsem se ujistil, že si Darkie nezapomene vzít, protože vypadala hladově, a pomalu jsem se zvednul. "Měla bys jít do úkrytu. Zachvíli to dohoří. Vem si rybu s sebou," otočil jsem se na Pippu, protože jsem se chystal... odejít... někam. A tam venku zrovna teď nebylo počasí pro vlče. "Jestli tě najdu trajdat někde venku v tomhle nečasu, urvu ti ocas," ujistil jsem jí ještě s nadsázkou v hlase, protože jsem na extra dojemný loučení nebyl... a stejně bylo jasný, že se cobydup uvidíme znova. I tak jsem se neubránil a škodolibě jsem se na ní usmál, až mi koutky málem přimrzly nahoře na tváři. Potom jsem se otočil na Darkii, přikývnul jsem, máchnul jsem za sebou ocasem a vydal jsem se závějí pryč. U ní mi bylo fuk, jestli půjde se mnou nebo ne, protože byla dospělá a soběstačná. Neměl jsem jí co zakazovat.

//OJ

//Tohle je hrozně skvělej nápad a bavilo mě to vyplňovat :Dd

Duncan: a, d, c, a, d, d, e, d, e, c, f, b, b, f, e, c, a, b, b, b, b, b
Tvůj osud vyslovil se jednoznačně, že je ti souzeno se toulat nebo do Asgaarské smečky se přidat. Tvé kroky by se měly vyhnout Mechové smečce.

Linda: b, c, f, c, f, b, b, d, e, c, d, e, f, e, a, e, a, a, b, b, b, b
Silné vlčici v lístkách věštím, že v Sarumenské smečce by získala největší úspěch a slávu. Vyhnout by se měla Ragarské smečce.