Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 20

Tělem mi projelo pár křečí a brnění nepřestávalo. Bolelo mě všechno a snažil jsem se nevyzvracet vlastní žaludek. Jako kdyby se mi magie mstila za to, že jí pořád používám, ale nikdy jí pořádně netrénuju. Nebo to opravdu bylo místem, na kterém jsme se s Noroxem nacházeli. Mělo koneckonců docela ponurou magickou atmosféru. Zvlášť v tuhle denní dobu.
Přivřel jsem oči a párkrát jsem silně zamrkal, abych vůbec něco viděl. Nejdřív se mi v mžitkách objevilo světlo a pár siluet, protože slunce už zapadalo, a až po chvíli jsem před sebou šedou postavu rozeznal. Věděl jsem, že se musim sebrat co nejdřív, jinak bude průser. Velkej průser. Ještě jednou jsem mrknul a rozpoznal, jak se dává dohromady. Asi ho to zasáhlo výrazně míň než mě. V tuhle chvíli už to byl vážně průser.
Pomalu se ke mně rozbíhal. Zatnul jsem svaly, ale všechno mě rozbrnělo ještě víc a musel jsem toho nechat. Jakmile to do mě nabořil, nedrželo mě na nohou vůbec nic. Stalo se z nás jedno obří klubíčko a mě každej náraz bolel tak, jako by mi to otevíralo starou ránu. Párkrát jsem se uprostřed pádu prudce nadechnul, a dokonce mi to chvíli trvalo, než jsem zjistil, že jsem skončil pod nim. Byl jsem jako v tranzu. Jako ve zlym snu. Vyřadil jsem sám sebe.
Jeho obličej byl těsně na mnou. Normálně by teď byl v mojem případě čas otevřít tlamu a začít žertovat, ale Norox nebyl zrovna můj kámoš. Byl jsem v absolutnim háji. Takže mě nenapadlo nic lepšího, než kolem sebe začít zuřivě kopat a škrabat. Bolelo to a vůbec jsem nevěděl, kam mířím, ale doufal jsem, že ho jednou tlapou trefim třeba do slabin, aby mě trochu pustil. I tak bych se ale nejspíš nedokázal sám sebrat. V jednu chvíli jsem mu zadní tlapou nehezky sjel drápama stehno. Nechtěl jsem se vzdávat jen tak, ale takhle to vypadalo, že jsem v koncích. Trapas, napadlo mě hned jako první věc. Myšlenka na to, že mě třeba zabije, přišla až těsně po tom.

//LOTERIE 19

Párkrát jsem posměšně zamával ocasem. Jako kdbych si z šediváka utahoval. Ať už na mě zkoušel cokoliv, věděl jsem, že nemá tak pevný nervy, jak se tvářil, že má. Tehdy se zvládnul urazit během pár vteřin, když mě Styx přivedla k nim na ostrov. Jenomže já už jsem si nebyl jistej, jestli ho chci vyprovokovat. Neměl jsem zrovna náladu na rvačku, i když jsem se normálně rval rád. Nebylo to strachem... silově jsme podle mě byli ještě vyrovnaný, a nepředpokládal jsem, že tenhle vlk má jako eso v rukávu dvě kompletní magie, tak jako já. Navíc jsem byl připravenej jednu z nich použít a prostě ho paralyzovat jako všechny ostatní, kdyby šlo do tuhýho. Prostě jsem asi nebyl v náladě. Nebyla to taková čurina, když se hned nerozčílil, a já byl moc unavenej na to, abych se ho snažil vyprovokovat bůhvíjak dlouho.
Pobaveně jsem se ušklíbnul, když prohlásil, že smrt je něco pro mě. To určitě. Dělal jsem tisícero horších věcí, než je provokování nějakýho zuboženýho chudáka, a nikdy jsem nechcípnul. Zmrzačili mě, to jo... ale že bych umřel? Byl jsem nejlepší útěkář široko daleko. Když se naježil, přikrčil a položil poslední otázku, došlo mi, že bez rvačky stejně neodejde. Přivřel jsem oči, tlapky jsem rozložil trochu do stran, ale stejně jsem si do poslední chvíle nestoupal do bojové pozice. "Narodil jsem se připravenej," prohodil jsem a laškovně jsem naposled mávnul ocasem, než se po mně vlk vrhnul. Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Tu jeho facku jsem ustál, ale nutno říct, že jsem dlouho takovou nedostal. Byl určitě nejmíň stejně silnej jako já. Teď už jsem se naježil a taky jsem si stoupnul do bojovýho postoje. Měl jsem v plánu ho vypnout hned, ať se s tim nemusim zahazovat. Přiskočil jsem k němu ze strany, dotknul jsem se ho ramenem v zámince ho strčit a při doteku jsem do něj napral takovou elektrickou ránu, jakou jsem jenom uměl. Větší, než s jakou jsem tehdy paralyzoval Styx, Ayshi nebo Sunstorm. Ale tentokrát věci nabraly úplně jinej spád, než jsem čekal. Možná to bylo spáleništěm a legendou o něm. Možná jsem to s výbojem prostě přehnal, přecenil se. Rána sice zasáhla Noroxe, ale mně uštědřila minimálně dvojnásobnej zpětnej kopanec. Na pár vteřin se mi úplně zatmělo před očima a nohy mě úplně přestaly poslouchat. Snažil jsem se to na sobě nedat najevo, takže jsem jenom zavrávoral a přikrčil se, ale ve skutečnosti jsem vůbec neměl páru, kde je nahoře a kde dole. Chtělo se mi zvracet. Nevěděl jsem, která bije.

//LOTERIE 18

Koutkem oka jsem si ho lišácky prohlídnul, jak kolem mě tak kroužil. Měl jsem pozornost docela rád. Teda - obyčejně od vlčic, ne od vlků, ale co na tom záleželo. Očividně jsem ho bůhvíproč zajímal víc než on mě. Já jenom věděl, že je to bratr vlčice, se kterou... ani jsem vlastně neuměl pojmenovat, jakej vztah spolu máme. Technicky vzato jsme byli prostě jenom... hodně dobrý kamarádi. A vůbec - bylo zajímavý ho potkat. Odvedlo to mojí pozornost od Darkie, od Morfa, od smečkovejch povinností. Jako kdybych zase neměl příslušnost, možná dokonce ani jméno, protože vlk co tu byl se mnou mi jménem neříkal, a já jemu taky ne. Bylo to super vzrušující. Jenom jsem čekal, co se poděje, a přemejšlel, jestli mám do ohně přilejvat další olej, nebo jestli to ještě počká.
"Víš, jak se hraje na doktora? Musíš toho druhýho důkladně prohlídnout, úplně všude na těle, a pak... ale co bych ti to řikal, určitě to víš! Nemám pravdu? Zkoušíš mě, jestli to vim taky, žejo?" začal jsem dělat pitomýho a hraně mávat ocasem, což bylo zcela zřetelně poznat na mojem tónu. Výraz pitomce jsem si nechal až do chvíle, kdy jsme změnili téma.
"Smrt je pro posery... že jo, Noroxi?" zamrkal jsem na něj stejně důvěrně jako na starýho známýho. Měl jsem chuť mu fouknout do obličeje, abych ho pořádně dovytočil. On se smrti asi bál míň než já, protože jemu nezáleželo na ničem. Mně záleželo... tady bych chtěl říct, že na Styx, Newlinovi, Darkii nebo Pippě, ale nejradši ze všeho jsem měl stejně sám sebe. Měl jsem se opravdu náramně rád. "Asi bych měl jít," navrhnul jsem až moc pohodově po chvilce napětí. Byla to zvláštní situace. Ze vteřiny na vteřinu jsem ho mohl mít zakousnutýho do krku, a stejně tak jsem mohl ze vteřiny na vteřinu v klidu odejít. Jestli už nebylo pozdě. Možná, že kdybych se rozhodnul před pár minutama, ještě bych to stihnul. Teď už byly karty na stole. Instinktivně jsem se lehounce naježil, ale postoj jsem neměnil. Možná to bylo prostě tím, že já jsem vypadal naježeně furt, jak mi vichr cuchal srst na hřbetě, ale pořád jsem nevypadal jako někdo, kdo je připravenej na rvačku. Pomalu jsem vyhledal jeho oko a naposled jsem ho propíchnul zvědavym pohledem. Nebo máš na srdci ještě něco?

"Jak na co," opáčil jsem chytrácky, spokojenej sám se sebou, protože to byla pravda. Proč bych žral něco hnusnýho? Zahazoval se s nudnýma vlkama? Balil ošklivý vlčice... i když takovejch moc nebylo. Jenom Zrzina. A Fialka. A pár dalších. To, že si někdo vybral žrát vlky, i když dávno nemusel, byl jeho vlastní problém... nebo spíš jeho vlastní mentální porucha. Ale psychopati mě naštěstí neděsili. Kdyby jo, nikdy bych se nesblížil se Styx. A ta se za pobyt tady hodně změnila. Jenom s Noroxem jsem si to tak nějak neuměl představit. Byl další ošklivák v dlouhym zástupu usmrkanců, co mě neměli rádi a mně to bylo upřímně fuk. Taky mě párkrát napadlo, jak fajn by bylo mu dát přes držku, ale nějak extrémně mě to nevzrušovalo. Proto jsem ani extra nezpozorněl, když mě začal obcházet. Spolíhal jsem se na elektřinu. Když byl za mnou, nenápadně jsem ze srandy zavrtěl zadkem.
A konečně! Probírali jsme něco, co mě bavilo. "Víc než to. Rád si hraju na doktora," vyloudil jsem ze sebe škodolibě ještě dřív, než jsem se nad tim stačil zamyslet. Jestli jsem měl někdy dostat přes držku, tak to bylo asi teď. Ale bůh ví, co se mu honilo hlavou.
"Nejde s takovejma zkušenostma ruku v ruce nevyhnutelná smrt?" zajímal jsem se, ignorujíc jeho další slova. Dřív nebo pozdějc ho někdo přece nejspíš zabije. Jednou prostě přijde někdo, kdo jeho život ukončí. A možná to budu já... stačilo by ho kopnout do zadku u útesu. Až na to, že mě by něco takovýho asi extra neuspokojilo. Smrt. Ta myšlenka se mi zas až tak nezamlouvala. Ať už měla potkat kohokoliv. Zvlášť pár chvilek po tom, co umřel Morfeus.

"Mám slabej žaludek... jsem citlivej i na žrádlo," přiznal jsem pobavenym sarkastickym tónem, i když to byla pravda. Nechal jsem to na jeho představivosti, ale pravda byla taková, že kdyby mi někdo dal sežrat některý určitý vnitřnosti nebo třeba mozek, asi bych se radší poblil a chcípnul hladem. Byl jsem syn alf a navíc docela gurmán a takový věci já prostě nežral. Když se mi moje jídlo nelíbilo, buď jsem si nový ulovil nebo ukradnul. A už vůbec se mi nelíbilo to jeho nechutný oko. To bych se asi radši zabil, než žít bez oka. Nebo bych nechal Života, ať mi to nějak zakreje. Takhle si o něj přece žádná nemohla opřít ani kolo.
"To zní... sexy," přimhouřil jsem lehce znepokojeně ale pořád docela vesele oči, když mi vysvětlil jak ten jeho červenej podnos funguje. Bavilo mě dělat lehce znepokojenýho. Kromě toho mě naše konverzace zatím až tolik neděsila. Byl bílej den... a kdybysme se rvali, asi ho strčim do kapsy. Minimálně na magie jo. A sílu jsem měl taky pořádnou, jakkoliv jsem tak nevypadal. Vypadal jsem spíš jako dlouhán-běžec.
"Už je to dlouho. A byla trochu zraněná a tak. Tak přemejšlim, kde asi může bejt teď," nevzdával jsem rejpání. Jenom jsem ho ještě zdaleka nezatáhnul do extrému. Neměl jsem zatim potřebu se snižovat na úroveň vytahování, nebo něčeho podobnýho. Stála přede mnou troska. Proč bych se obtěžoval? "Cos dělal ty? Taky jsi mi chyběl," rozhodnul jsem se teda s polozlomenym nechutnym hlasem načít nový téma, nevybíravě si prohlížejíc jeho jizvy. "Kolikrát jsi to dostal přes držku? Všichni tě musej mít plný zuby, co?" Docela trefný od někoho, kdo taky dostával na držku furt... ale to bylo vedlejší.

//LOTERIE 17

Když zvednul jedno svoje obočí, musel jsem se podivit tomu, jak nechutně to vlastně vypadá, když vlk přijde o oko. A zamyslel jsem se, kdo mu to asi udělal. Jakkoliv moc jsem se rád rval sám, asi bych se poblil, kdybych někomu omylem vyrval oko. Nebo něco jinýho, co patří do těla a neni to maso. Byl jsem hajzl, ale psychopat ne. Poslední dobou mě mnohem víc bavilo paralyzovat. Elektřina mi šetřila práci. Skoro jakoby stačilo písknout a ostatní leželi na zemi. Už jsem to zkusil čtyřikrát a bavilo mě to čim dál tim víc. Na jednu chvíli mě napadlo, že až se mě tenhle otrapa dotkne, prostě ho usmažim jako všechny ostatní, ale to by asi bylo až moc nudný a snadný. Neměl jsem v úmyslu se rvát, ani se vztekat. Zatim ne. Možná bych se ani nebránil, kdyby po mně skočil. Ale zatim taky nevypadal, že se chystá k něčemu takovýmu. I když vyhrožoval, jeho tělo zatim moc nespolupracovalo s těma jeho kecama.
"Kde se vezme takovej červenej podnos?" zajímal jsem se. "Vyrábíš je teď jako koníček?" zvednul jsem obočí a usmál jsem se, jako kdybych se pořád bavil s nejlepšim kamarádem. Neměl jsem strach u něj stát blízko. Ani se mu koukat do... oka. A neměl bych asi strach do něj žďuchnout tlapou a říct mu, že má babu. Byl mi volnej, stejně jako všichni. Moh jsem si z něj tak možná utahovat. Jeho postoj se ale změnil. Teď už vypadal mnohem víc připravenej na rvačku. Lhostejně jsem vydechnul nosem a nasadil jsem 'to se podívejme' výraz. "Vlčí maso musí bejt hnus. Tohle už jsem diskutoval se Styx. Kde je vlastně teď? Rád bych jí viděl," rozhodnul jsem se uchraptěně udělat ještě větší vlny, aby byla nějaká sranda.

//LOTERIE 16

Sledoval jsem toho tupohlava, a jak mu pomalu dochází, že tu jsem. Bylo absolutní bezvětří, takže v tuhle chvíli se jeden skoro mohl orientovat zrakem líp než čichem. I tak jsem měl čas od času pocit, že mi vánek čechrá srst. Nebo to možná byl jenom vzrušující pocit... ze sluníčka a z potkání starýho známýho. Kterýho jsem měl moc rád. Sledoval jsem ho, jak ke mně kráčí. Tvářil jsem se jako nějaká jeho maminka, která čeká, až se synáček přijde obejmout. Nebo možná jako toreador co čeká, až býk proběhne těsně okolo něj. Oproti minulýmu setkání byl docela hora masa. Byla koneckonců zima. Divil jsem se, jak se z toho stavu dostal. Ale bylo to už dlouho, co jsme se viděli naposled. Spousta věcí se změnila.
"Nedivil bych se, kdyby chtěla. Vlčice jsou ze mě docela hotový," olíznul jsem si pomalu hlavu při pomyšlení na naše poslední setkání se Styx a rozhodnul jsem se s ním udržet co nejdelší oční kontakt, abych uměl určit, jestli ho už vytáčim, nebo ještě zvládá předstírat trpělivost. Minule mu koneckonců k výbuchu stačila jenom moje přítomnost... u nich doma. Co kdyby se náhodou dozvěděl i nějakej jinej žhavej detail? Aaaale neee... nechtěl jsem, aby mu z toho rupla cévka hned teď. A Styx by se navíc určitě zlobila, že si z něj utahuju. "Jseš docela macek. Posiluješ? S vlčecíma hlavičkama?" začal jsem se pobaveně zajímat. Nejvtipnější na tom ještě bylo, že to mohla klidně bejt pravda. Tyhle mentálové... muselo se s nima opatrně.

//LOTERIE 15

//Říční eso

Došel jsem na místo, kde už jsem párkrát byl. Možná, že kromě nejsevernějších částí jsem už byl prakticky všude na Gallirei... protože sever a zimu jsem nesnášel. Byl jsem víc pouštní vlk než horskej vlk, což bylo docela vtipný. Kdybych si měl vybrat, jestli bude celej rok 20 stupňů nebo 10 stupňů, vyberu si 20. Neznal jsem nikoho dalšího, kdo by to tak měl. Ale možná to bylo fakt tim, že jsem byl jižan. Kam se moje srst hrabala na srst zdejších. Na druhou stranu... já jsem byl elegantní sexy atlet, ale oni v zimě vypadali jako koule chlupů. Nejvtipnější mi přišli ty tučný chlupatý zakrslíci. Vůbec se mi to nelíbilo.
Vstoupil jsem na spáleniště a podíval jsem se nejdřív do slunce, potom na zem. V zimě to tu vypadalo úplně jinak než v létě. Nemělo to tu správnou... vyprahlou atmosféru. Když jsem ale zavětřil, zjistil jsem něco znepokojivýho. Norox. Automaticky jsem se v chůzi zastavil. Moje klasická utěkačská povaha mi radila vycouvat a zmizet, ale... proč vlastně? Byl jsem teď gamma, Život i Smrt mi pomohli... byl jsem na vrcholu. Ten šedej mašťák na mě neměl vůbec nic. Takže jsem spíš dostal náladu ho trošku potrápit. Zvednul jsem hlavu i ocas hrdě nahoru a dál jsem si svojí vyklidněnou chůzí kráčel spáleništěm, než jsem se pohnul do bodu, odkud jsem ho aspoň viděl. Tam jsem se nachvíli zastavil, našpicoval jsem uši, narovnal jsem přední tlapky vedle sebe a zadní lehce od sebe a zůstal jsem stát v pozoru. Jenom jsem civěl... jako kdybych předstíral, že vlastně nevim, jesli je to on. A taky jsem si chtěl zatim udržet rozestup. I takhle z dálky ale vypadal mnohem hůř, než když jsem ho viděl posledně.

//LOTERIE 14

//Sarumen přes Ježčí mýtinu

Snažil jsem se odvést svojí vlastní pozornost od událostí, co se staly v Sarumenu. Bylo to zvláštní. Když se to stalo, byla atmosféra ponurá a smutná, ale teď se udělalo nádherně a mně najednou přišlo, jako kdyby bylo jaro. Měl jsem chuť se někam podívat. A natáhnout mezičas mimo smečku do trochu delší časový roviny, protože to teď vypadalo, že se budu muset brzo vrátit zpátky. Bylo mi ale jasný, že jí nechávám v dobrejch tlapkách. Jenna byla nejspíš neškodná, Darkie už se trochu sebralo a Maple byla podle pachu nedaleko a já jsem si byl docela jistej, že to spolu všechno nějak vymyslej.
Nachvíli mě napadlo, jestli od něčeho zase nezdrhám, ale... tentokrát jsem aspoň věděl, kdy je potřeba se vrátit. Nebo jsem to... tušil. Nevěděl jsem o značkování nic moc, ale dýl jak měsíc tam moje čůránky určitě nezůstanou. To je makačka. Až se k nám přidá někdo schopnej a zodpovědnej a nudnej, vezme tu funkci za mě.
Párkrát jsem tvrdě dupnul, abych si užil, jak mi břečka křupe pod nohama. Tady na pláni jí bylo o něco víc než v lese, ale sluníčko jí i přes nízkou teplotu jako kdyby trochu srazilo. V rámci možností bylo pěkně. Kéž by bylo léto.

//Spáleniště přes Jezevčí les

//LOTERIE 13

Lehce jsem se oklepal, změřil jsem si krajinu, podíval jsem se do sluníčka a párkrát jsem se nadechnul nosem. Konečně bylo krásně. Nebo... nebylo teplo, takže nebylo zas tak krásně, ale bylo... decentně? No - prostě z nebe nepadala ta bílá břečka, a to mi ke štěstí momentálně stačilo. Dalo by se říct, že z počasí jsem měl absurdně skoro větší radost než z povýšení, ale to byla prostě moje povaha... moje divný priority.
"Jasně, vyřeš Zrz... Jennu," ušklíbnul jsem se, když jsem konečně zjistil, jak se ta protivina jmenuje. Stejně byla nulová šance, že si to zapamatuju. "Já se asi půjdu... někam projít. ALE! Vrátim se... včas na další značkování lesa," vypnul jsem chaoticky hrudník, protože jsem pořád nevěděl, jak se s novou rolí popasovat. "Hodně... štěstí a tak," popřál jsem skoro neznatelně potichu oproti tomu, jak jsem normálně mluvil zvučně a jak mě bylo všude plno. Tyhle hezký kecy jsem pořád tak nějak neuměl.
Uchechtnul jsem se, když mě plácla ocasem, protože to bylo něco, co bych normálně udělal já. A potom jsem se taky ležérně vydal někam na... severovýchod.

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

//LOTERIE 12

Když mi Darkie poděkovala, skoro okatě jsem předstíral, že to neslyšim. Jednak nebylo potřeba děkovat a druhak jsem si nechtěl kazit pověst nějakou odvedenou prací pro smečku. Ulevilo se mi, že chce zavolat Maple, protože už tu byl opravdu potřeba někdo další, kdo má trochu rozumu a energie, protože já byl ještě donedávna smečkovej potížista a Darkie za sebou měla náročnou chvíli, což jí určitě vyčerpalo. Když jsem se nad tim zamyslel, byli jsme teď tak trochu smečka trosek. Teda - samozřejmě jsme měli čas a klid se dát dohromady, ale kdyby na nás někdo zaútočil zrovna teď, asi by nám les v klidu obsadil.
V jednu chvíli začala zase mluvit na Zrzinu, a já zpozorněl až v momentě, kdy jsem uprostřed věty zaslechl svoje jméno. Pracně jsem zvednul zadek ze sněhu a rozvážně jsem se za vlčicí vydal, když pokynula hlavou. Když se zastavila až o výrazný kus dál, nechápavě jsem svraštil čelo a našpicoval uši. První půlka jejího sdělení mě nepřekvapila až tolik jako ta druhá. Že budu gamma... já. "Gamma," zopakoval jsem překvapeně, až se mi z toho zlomil hlas, ale vzhledem k váze jejích dalších slov jsem se rozhodnul to brát co nejvíc vážně to šlo. Profesionálně. "No... dobře," snažil jsem se znít rozhodně a nápomocně, ale zněl jsem spíš jako dutohlav, co ještě pořád nepochopil, že ho někdo povyšuje. "Já ti pomůžu rád. Jestli je potřeba někomu rozbít držku, stačí říct," vypadlo ze mě po chvíli naprosto seriózně. Nevěděl jsem, co jinak ochranář dělá. Kromě značkování. Ale je pravda, že když jsem naposledy hodlal násilim vypudit z lesa tu šedivku, nešlo to, protože jsem... nebyl ochranář. V hlavě jako kdyby se mi z toho rozsvítila veselá žárovka. "Budu fízl tohohle lesa," ucehchtnul jsem se trochu moc škodolibě, až jsem na černobílou musel následně párkrát omluvně zamrkat, že mi to ujelo a zase jsem neprofesionální. Vlastně teď byla moje šéfová... a asi jediná, jakou bych kdy na světě respektoval, takže byl čas se podle toho aspoň trochu chovat. Na druhou stranu to znamenalo, že mám některý vlky v hiearchii pod sebou, což bylo zábavný. Kam se na mě budou všichni hrabat.

Ahojda, poprosím pro Dušana ještě:

2 lístky za 20 mušlí
10 lístků za 80 oblázků
1 lístek za Kroniku

Dohromady: 13 lístků

//Omgg, děkujuuu To je hezký, že si někdo všimnul, že si tady jedu samomluvu :Dd

//LOTERIE 11

//Vracím se v tomhle postu do společnosti Darkie a Jenny

//Mýtina

Jakmile jsem vkročil zpátky do lesa, úroveň sněhu se viditelně snížila. Sarumen měl stromy nasázené docela hustě vedle sebe, takže dovnitř pokrývku až tolik nepouštěly, když zrovna nebyla vichřice. Díky bohu za to. Takhle jsem aspoň nemusel přehnaně zvedat nohy a unavovat se.
Zvednul jsem čumák do vzduchu, abych zavětřil. I když jsem přibližně věděl, kde Darkie a Zrzina jsou, pokud se nepřesunuly, takhle jsem měl šanci je najít rychleji. Toulání po lese už jsem si dneska užil až až.
V jeden okamžik jsem proskenoval očima půdu před sebou, abych vyhledal kořeny nebo něco, o co by se dalo zakopnout, a když jsem nic takovýho nenašel, ještě jednou jsem zvednul hlavu k obloze, jestli se mi nepovedel vidět další kometu. Snad v životě jsem neviděl dvě tak rychle za sebou. Za tu krátkou chvíli ale bohužel žádná třetí nespadla.
Sklopil jsem hlavu dolu a s úlevou jsem zjistil, že už se blížím k vlčicím. Jakmile jsem dorazil, hodil jsem po Zrzině "chyběl jsem ti?" pohled, načež jsem se otočil na černobílou, abych jí zkontroloval, a znovu jsem se zařadil kousek vedle ní, kdyby cokoliv. "Svoláme smečku, hm? Nebo aspoň Maple?" zauvažoval jsem nahlas možná trochu netrpělivě vůči stavu, ve kterém Darkie ještě pořád byla. Ale nejlepší cestou bylo možná stejně rozptýlení. Smečka, smečka. Až přijdou, měl bych opravdu zmizet. Budou se divit, co tu dělám. V tu chvíli mi taky došlo, že si chtěla Darkie o něčem promluvit. Ale nevěděl jsem, co to je, takže jsem se radši neptal. Pro případ, že by se nehodilo to probírat před Zrzinou. Jenom jsem tedy na černobílou párkrát uvolněně zamrkal, aby věděla, že má na všechno kolik času chce, načež jsem zrak stočil zpátky před sebe a pomalu se posadil.

//LOTERIE 10

Uprostřed přemýšlení se mi konečně posbíraly nohy dohromady a začaly samovolně kráčet k severu, kde jsem věděl, že se nachází vlčice. Upřímně jsem doufal, že Zrzina neni tak zákeřná jak vypadá a že Darkii mezitím nezkusila ublížit, nebo tak něco. To bych jí asi musel urvat hlavu. A ocas. A tlapy. Neměl jsem náladu vůbec na nic. Dokonce mě napadalo, jestli se naše smečka opravdu nerozpadne. Co bych pak dělal? Šel bydlet ke Styx? Co se stane, když se tam nasáčkuju? Dáme do dveří zvoneček, aby bylo jasný, že přichází Norox... a u Smrti si koupim magii neviditelnosti. V duchu jsem se tomu nachvíli zachechtal, ale melancholie mě tak či tak přepadla znova. Štvalo mě to, protože jsem tenhle pocit neznal. Potřeboval jsem si pokecat, ale nebylo s kým. Darkie byla zhroucená a Zrzinu jsem neměl vůbec rád. Newlin byl bůh ví kde. Kde je? Neviděl jsem ho věčnost! A v tom mi došlo, že ani o Pippě jsem nevěděl. Ta malá mrcha! Určitě se vypařila z lesa hned jak jsem odešel. Ještě jí vyprášim kožich, až jí najdu.
Tlapky mě pozvolna donesly až ke kraji mýtiny. Naposledy jsem se v naději otočil na oblohu, jestli nespadne další kometa. Vydržel jsem zírat asi minutu, a potom jako na zavolání opravdu spadla. Na tajňáka jsem se sám pro sebe trapácky usmál. Určitě to znamenalo něco dobrýho. Svět se přece nehroutil.

//Sarumen