Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 35

...
Teď už nezáleželo na ničem. Nesoustředil jsem se na to, jak vypadám, jak se chovám nebo jestli jde poznat, že mám strach. Plazil jsem se po zemi, klepal jsem se strachy, chtělo se mi zvracet, oči jsem měl dokořán a chytala mě křeč snad do všech částí těla, ale stejně jsem se plazil dál jak jenom rychle to šlo. Čim dál jsem byl, tim byly hlasy slabší, ale kdykoliv jsem mrknul, okamžitě jsem je před sebou viděl. Snažil jsem se nemrkat co nejdýl to šlo, až se mi z toho nahrnuly slzy do očí, ale stejně jsem vždycky nakonec musel oči zavřít. A tam byla... mrtvá Darkie, mrtvej Newlin, Pippy hlava, kterou jsem jí omylem odkopnul od těla. V záchvatu toho všeho jsem ani nevěděl, jestli je to reálný nebo nereálný, ale přepadla mě paranoidní panika, že je to náznak... něčeho, co se děje tam nahoře, když už tam teď nejsem.
Tohle jsem nechtěl. A ani jsem si to nezasloužil. Neudělal jsem přece nic hroznžho. Neudělal jsem nic. Tak nějak jsem tušil, že jednou skončim v pekle, ale tohle bylo snad ještě horší. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem, proč tu jsem a co se děje. Bylo to depresivní, bylo mi strašně zle a byl jsem sám. A všichni okolo byli mrtví, všechno smrdělo, byla mi zima a byl jsem naprosto vyčerpanej, ale věděl jsem, že jestli si lehnu, v životě neusnu.
...

//loterie 34

...
Ještě párkrát se mi podlomily nohy vší tou hrůzou, než jsem se konečně sebral a začal jsem se plazit pryč aspoň jako mrzák. Jakmile jsem ale otočil hlavu, bylo tu něco dalšího. Pippy hlava. Nejhorší bylo, že než jsem o ní zakopnul, nejspíš byla ještě pořád na těle. Pravda, že tu jsem na stromě jako jedinou neviděl. Dech i tlukot srdce se mi zrychlily ještě víc. Byla to hrůza. I ona na mě začala mluvit. "Promiň," vypravil jsem ze sebe roztřeseně, i když mě šíleně bolelo mluvit. Snažil jsem se co nejrychlejc sebrat, abych prostě zmizel někam hodně daleko, ale nohy mě skoro neposlouchaly. Plazil jsem se pryč jenom po dvou, potom po třech a potom jsem se dokonce zvendul na všechny čtyři, ale pořád jsem tak nějak padal a znovu se zvedal.
Můj dech se pořád zrychloval a prolínaly ho zvláštní sípavý zvuky, co měly asi původ v mojem zranění. Když jsem si všimnul, že hlasy za mnou slábnou, přidal jsem do kroku ještě víc. Pořád dokola se mi navalovalo, nebo jsem zakopával. Potřeboval jsem pryč z toho lesa. Jenomže to samozřejmě nemohlo bejt hned. Už cestou sem jsem si všimnul, že je nějak větší než normálně. V jednu chvíli už jsem byl dokonce tak daleko, že by hlasy neměly bejt slyšet, ale slyšel jsem je pořád. Marně jsem doufal, že jenom hodně křičeli, a že je třeba neslyšim jenom u sebe v hlavě.
Měl jsem co dělat, aby to se mnou nešvihlo a abych tady nezůstal ležet. Stejně na tom nezáleželo. Byl jsem po smrti.
...

//loterie 33

...
Když jsem si myslel, že už to horší nebude, Darkie jako kdyby si mě všimla a začala na mě mluvit. Bolestivě jsem přivřel oči a zvrátil jsem hlavu k zemi. Neni to opravdový. Vyčítala mi, že jsem se nevrátil. Z toho se mi udělalo ještě hůř, protože to byla pravda. Něco jsem slíbil a pak jsem umřel. Když jsem otevřel oči a napotřetí to zkontroloval, byla tam pořád. A nejenom ona. Byla tu celá smečka. Byl tu Newlin. Zkřivil jsem obličej, zacouval jsem, párkrát jsem se prudce nadechnul a znovu jsem se zkusil vyzvracet, ale pořád to nešlo. Jakmil jsem si navíc všimnul ostatních, začali křičet všichni. Stáhnul jsem uši k hlavě, zacouval jsem ještě kousek dozadu, nevšimnul jsem si kořenu a rozmáznul jsem se rovnou na záda. A když jsem otevřel oči, byli tam znovu. Všichni na stromech. Co jim zbejvalo z hlav, to bylo otočený na mě. Moje srdce bylo tak rychle, že bylo jasný, že jestli rychle nezmizim, asi mi z toho normálně vybouchne a zůstanu tady s nima, což bylo naprosto nepředstavitelný.
Nejdřív mi ale vůbec nešlo se zvednout, a oni křičeli pořád dál. Všichni. I když jsem zavřel oči, viděl jsem je... na střídačku, všechny. Všechny jsem si zapamatoval od prvního pohledu na ně. A bylo mi jasný, že to hned tak nezapomenu. Tohle bylo určitě znamení, že se s naší smečkou stalo něco špatnýho po tom, co jsem umřel. Protože tam chyběl ochranář. Protože jsem se nevrátil.
...

//loterie 32

...
Ještě pár stromů jsem obešel a kořenů přeskákal, než se vedle mě ozval zvláštní zvuk. Neotočil jsem se. Ne hned. Jednak mi to rána nedovolovala a druhak to znělo tak zvláštně, že mi celym tělem projela husí kůže, od čumáku až k ocasu. Stáhnul jsem uši dozadu k hlavě, abych to líp slyšel, protože to vycházelo zpoza mě. Bylo to příšerný. Bylo to jako slyšet sám sebe, když jsem se probudil na tý zvláštní pláni. Sípání. Jenom jsem zadoufal, že to je nějaká čerstvě ulovená srna, která ještě nestihla pořádně umřít.
Jakmile jsem se ale otočil, nebylo tam vůbec nic. Huh. Jenomže zvuk se pořád ozýval. Jestli to nebylo ani přede mnou, ani za mnou, ani vedle mě, a pode mnou to mohlo bejt jenom těžko, musel se zdroj toho zvuku nacházet... nade mnou. Když jsem si dal tu práci, zatnul jsem svaly na krku a zvednul jsem hlavu, během pár vteřin mi došlo, že tenhle výjev už z ní nikdy nevyženu. Byla to Darkie. Nebo... už ani nebyla. Tep se mi okamžitě zvýšil a udělalo se mi na zvracení. Nic horšího jsem v životě neviděl. Visela na stromě, neměla oči, neměla nohy, neměla nic. Požírali jí červi. A nejhorší na tom bylo, že ani nebyla mrtvá, takže musela hrozně trpět. Začal jsem se nekontrolovatelně klepat, zrychlil se mi dech a prudce jsem přivřel oči, abych se na to nemusel koukat. Jak už se to tak ale stává, mozek mě donutil oči otevřít znovu a zkontrolovat, jestli to nebyl přelud. Nahrnuly se mi slzy, když jsem zjistil, že je tam pořád. Sklonil jsem se, abych měl možnost se vyzvracet, ale nic ze mě nevycházelo. Chtěl jsem, aby to přestalo, ale nešlo mi se hnout z místa. Tělo se mi třáslo a nohy se mi podlamovaly. Chtěl jsem se propadnout do země. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Dej bože, ať tohle neni skutečný. Ať jsem radši v pekle.
...

//loterie 31

Určitě jsem byl v našem lese, protože teď už tu byly i pachy členů smečky. Měl jsem radost. V žiovotě jsem se do smečky takhle netěšil. Na chvíli i jako kdybych zapomněl na ránu, která se ale znovu ozvala a já jsem se musel vrátit do reality a zpomalit to svoje zběsilý uhánění po lese. Jako kdybych poznával každej strom. Měl jsem normálně chuť je obejmout, jako nějakej trapák, ale trapáctví jsem si nechával až na chvíli, kdy potkám někoho ze smečky. Teď mi prachnic nezáleželo na tom, jestli vypadám drsně nebo ne. Byl jsem troska. Měl jsem v krku díru. A hned mě napadlo, že má vlastně někdo ze smečky určitě léčivou magii, takže mi pomůže.
Sbíhal jsem pořád hloubš a hloubš do lesa. Pachy sílily. Přišlo mi, že je náš les najednou větší, ale učitě to bylo tou netrpělivostí. Kromě toho tu všechno vypadalo naprosto reálně. Ani na vteřinu bych nepochyboval, že to neni skutečnost. Měl jsem chuť zavýt, nebo zakřičet nějaký konkrétní jména, ale hlas mi pořád nesloužil tak dobře a asi by to hodně bolelo. V tuhle chvíli už ale byly pachy stejně tak silné, že jsem věděl, že jsem jenom kousíček od nich. Ještě než jsem je potkal, celým tělem se mi rozlil pocit úlevy a radosti. Určitě jsem umřel jenom málem, ale Život mi dal druhou šanci a vyhodil mě v lese. Budu mu muset poděkovat.
...

//loterie 30

Jak jsem se tak díval do země, napadlo mě, že už vůbec nekontroluju krajinu okolo sebe. Teda - ne, že bych věřil tomu, že se něco změní, nebo že bych došel nějak extra daleko, ale byl jsem pořád paranoidnější. Nehodilo se chodit pořád se sklopenou hlavou, když mi přišlo, že tu nejsem sám. Bolestivě jsem zatnul krk, hlavu jsem zvednul a párkrát jsem překvapeně zamrkal, protože jsem najednou byl u těch stromů, co jsem ještě před chvilkou viděl z dálky. Tohle tu předtim nebylo. Všechno se tu asi prostě objevovalo a mizelo si to jak chtělo. Ani bych se nedivil, kdybych mrknul znovu a stromy by byly pryč. I tak jsem se k nim ale vydal, protože co jinýho by tady jeden měl mít na práci?
Hlavu jsem ještě nachvíli pověsil dolu, abych ránu nenamáhal tolik, a došel jsem k lesu blíž. Když jsem zvednul hlavu, jako kdyby zmizely všechny moje špatný vzpomínky na tohle místo. Tohle byl Sarumen! Někdo mi určitě musel dát druhou šanci. A umocňovalo to to, že mezitim přestala sněžit ta břečka. Neváhal jsem a okamžitě jsem se začal motat mezi stromy. Darkie. Kde je? Začal jsem se zběsile rozhlížet, až mě rána rozbolela, ale bylo mi to fuk. Musel jsem najít aspoň někoho. Kohokoliv z tý mizerný smečky, kterou jsem ještě půl roku zpátky ani neměl rád.

//loterie 29

Došel jsem do takový tý zvláštní chvíle, kdy už mi přišlo, že všechno dělám automaticky, aniž bych se k tomu musel někde v hlavě rozhodnout. Sem tam jsem se zastavil, lehce jsem sklonil hlavu tak, abych nemusel moc zatínat krk, podíval jsem se pod sebe, jestli rána pořád krvácí, zjistil jsem, že jo, navalilo se mi, zadržel jsem to, párkrát jsem zamrkal, počkal jsem, až se mi přestane chtít zvracet a znovu jsem pokračoval v chůzi. Jestli se to teda dalo nazývat chůzí. Vypadal jsem... no, jako zombie. Protože to prostě bolelo. Klepaly se mi nohy, ocas jsem měl poprvý po dlouhý době smutně svěšenej dolu a hlavu taky, aby nemusely svaly na krku vůbec pracovat. Prakticky mi visela z krku. V tomhle mělo tohle místo jedinou výhodu - jeden se před sebe nemusel vůbec koukat. To jsem vzdal několik chvilek zpátky, kdy mi došlo, že stejně asi nikdy nikam nedojdu. Všechno bylo stejný. A ta smradlavá břečka se taky snášela pořád stejně rychle. A pořád nefoukal vítr. A cítit nebylo nic, kromě toho naprosto hroznýho smradu. Na horšim místě jsem v životě nebyl. Totální peklo. A byl jsem si docela jistej, že to je mnou. Takovej dobrák Newlin by na tohle místo určitě nepřišel. Ale ve finále... proč já? Jenom po Gallirei pobíhalo hned několik vlků, co žralo vlčata pro zábavu. To byli opravdový... padouši. Já jsem se tak jenom tvářil. A tam nahoře přece musel bejt někdo, kdo to věděl.
Při pomyšlení na rodinu Styx se mi nachvíli zježila srst všude na těle. Nebo to možná bylo tou bolestí a třasem, ale určitě mi bylo hůř než před chvilkou. A navíc mě pořád někdo sledoval. Někdo... někde. Takže jsem pokračoval dál. Jenom tak, z nudy. Třeba to byla zkouška, jak dlouho to vydržim. Třeba někde existoval konec.

//loterie 28

Ani jsem nevnímal, kam to vlastně jdu. Po pár desítkách kroků, kdy se za mnou ještě pořád táhnul ten nechutnej čůrek krve z krku mi došlo, že možná nejdu rovně. Ani nebylo jak určit, jestli chodim v kruhu. Nebylo kam se schovat. Nachvíli jsem se zastavil a hrábnul jsem do půdy pod sebou, ale byla tam jenom další břečka. A ještě mě z pohybu ramenem rozbolela rána tak, že jsem musel pár minut počkat, než jsem byl schopnej se zase rozejít dál. Nedalo se teda nikam prokopat, ani vyšplhat a asi ani dojít. Přišlo mi, že sníh na zemi taky nepřibývá. Že se každá dopadnutá vločka vrací rovnou na starotovní čáru někam nahoru na oblohu, a že to jede v nekonečnym cyklu. Všechno kromě mě tady jelo v nekonečnym cyklu. Ani ten můj pozorovatel se neztrácel. Věděl jsem, že za tu krátkou chvíli ještě určitě nemůžu bejt magor, ale někdo tu se mnou prostě byl. Absence stop ve sněhu by skoro mluvila proti mně, ale... do mozku jako kdyby mi samo něco našeptávalo, že tu nejsem sám. Možná mě fakt pozoroval ten, co mi tohle udělal. Nepamatoval jsem se.
Udělal jsem ještě pár kroků dopředu, zastavil jsem se, chvíli jsem stál a rozešel jsem se znovu. Zkoušel jsem, jestli náhodou taky nedělám to samý furt dokola. Jestli taky nejsem ve smyčce. V jednu chvíli mě napadlo, že se třeba další den probudim na tom samym místě, kde jsem se probudil jenom pár momentů zpátky, ale tady dny asi neexistovaly. Ani noci. Ani čas. Třeba šlo všechno pozpátku, jenom já jsem šel obráceně. I když byla pravda, že vločky taky padaly z nebe na zem, a ne naopak.

//loterie 27

Nikdo nepřišel. Párkrát jsem se pomalu otočil dokola. Nikde nikdo. Možná se schovával v těch zvláštních závějích. Nebo popobíhal tak, aby se vždycky schoval. Ale ve sněhu chyběly stopy. Bože - fakt hrozně to smrdělo. A nepřestávalo to. Pořád sněžilo se stejnou intenzitou, nefoukal vítr, nesmrákalo se ani nerozednívalo, nedělo se nic. A nebylo kam se schovat. Čím delší doba uběhla od chvíle, co jsem se probudil, tim víc mi to vadilo. Do čumáku mě kopal ten smrad a do tlamy se mi ještě pořád valila chuť krve. Párkrát jsem natáhnul, že se pozvracim, ale snažil jsem se to v sobě zadržet tak intenzivně, že se povedlo. Nechtěl jsem zvracet, protože jsem se bál toho, co ze mě vypadne a kudy. Třeba jsem v sobě měl nějaký hmyzí místo, když jsem byl mrtvola. A kdyby mi vypadlo krkem, už bych to tuplem psychicky nezvládnul. Vlastně jsem se jenom z tý představy nekontrolovatelně rozklepal, a navalilo se mi znovu. A do toho mě pořád někdo sledoval. Měl jsem ho za zádama. Někoho...
Přidal jsem do kroku, jako kdybych se snažil odběhnout jak od sněhu, tak od pocitu, že se na mě někdo dívá, ale kamkoliv jsem poodešel, tam se se mnou táhlo obojí. Bylo to hrozný. Jestli to mělo trvat věčně, tak jsem si to nezasloužil... ani za všechny blbiny, co jsem za život prováděl.

//loterie 26

První krok byl nejsnazší, protože na ten jsem sbíral sílu dlouho. S každym dalšim to šlo tak trochu do kopru. Naštěstí už to v tuhle chvíli ale nebolelo tak, abych sebou znovu praštil. Prostě jsem se tak nějak trmácel směrem, kde jsem před chvilkou viděl tu skupinku stromů. Nebo jsem doufal, že je to ten směr. Nebo jsem doufal, že jsem jí vůbec viděl. Nic nebylo jistý. Přes tu břečku jako kdyby toho bylo vidět furt míň a míň.
Když už jsem měl pocit, že touhle dobou bych měl bejt aspoň v bodě, kde bych stromy pořádně viděl, ale pořád se nic nedělo, zarazil jsem se a podíval jsem se za sebe. Možná jsem šel doopravdy opačně. Teď už jsem je neviděl nikde. Párkrát jsem zamrkal v naději, že až otevřu oči, znovu se objevěj, nebo aspoň nějaká vidina, která by je připomínala, ale nebylo tu nic. A nejhorší bylo, že mě pořád někdo sledoval. I když jsem poodešel, byl pořád za mnou... někde. Byl jsem si docela jistej, že mě pronásleduje, a když se ohlídnu, prostě se přesune jinam. Někdo tu byl se mnou.
Odkašlal jsem si, abych zkusil, jestli mi půjde něco říct nebo ne, ale jakmile jsem to udělal, přišlo mi, že se mi z díry z krku vyvalila další krev. Bylo to hrozně nechutný. Všechno chutnalo po krvi. Ale vzhledem k tomu, že jsem někde uprostřed kašle pořád poznával svůj hlas, asi jsem ho úplně neztratil. Jenom... teď prostě hodně bolelo ho používat.
"Vylez," zamrmlal jsem si spíš tak pro sebe, jako nějakej magor, a rozchrchlal jsem se znovu. Chtěl jsem, aby se tu někdo objevil. Samoty jsem se bál asi víc než toho, že mi ublíží. Horší už to bejt nemohlo. Třeba mi poradí, kudy mám jít. Pořád jsem naivně doufal, že tahle krajina neni nekonečná a stejná. Někde bylo určitě něco konkrétního. Jenom... jsem to po cestě zatim nepotkal. A navíc jsem postupoval tak hrozně pomalu, že jsem zatim neměl šanci ani pořádně odejít od místa, kde jsem se probral.

//loterie 25

Nevěděl jsem, kolik vteřin, minut nebo hodin už uběhlo. Čas od času jako kdybych usnul, omdlel, nebo něco takovýho, ale vlastně mi to připadalo, že jenom mrkám na delší čas. Prostě jsem si přivřel oči a... oběhlo několik minut. Nebo možná dní. Pořád se mi nechtělo uvěřit, že jsem umřel. A hlavně že jsem sám. Moje představy posmrtnýho života se docela zásadně míjely s realitou. Třeba když jsem tehdy 'umřel' a stal se ze mě duch, bylo to mnohem zábavnější. Opravdová smrt byla jedno velký utrpení. Pomalu mi začínalo docházet, co všechno už nestihnu. A snažil jsem se rozpomenout, jak přesně jsem to vlastně umřel. Doufal jsem, že tam nahoře neležim v nějaký divný poloze. Nebo že moje tělo třeba nikdo nesežral. Nebo že ho nedejbože najde nějaká citlivka, jako třeba Newlin nebo Darkie.
Tahle poloha už mě taky bolela. Byl čas na třetí pokus o chůzi. Tak nějak jsem se rozhodnul, že jestli to nevyjde teď, budu tu prostě asi ležet navěky. Pomalu se mě zmocňovala panika, ale protože jsem jednak přišel o hlas a druhak nebylo komu ty emoce ventilovat, mlčel jsem, i když se z mojeho mozku pomalu ale jistě stával guláš. Chtělo se mi brečet, ale to by taky bolelo. A navíc bych vypadal jako tupec. Všechno bylo zbytečný.
Nezkoušel jsem se na nohy vyšvihnout stejně rychle jako předtim. Možná, že proto jsem se taky nikam nedostal. Tentokrát jsem na to šel kousíček po kousíčku, a dokonce se mi povedlo napřímit i hlavu, i když jsem z toho dostal paranoidní pocit, že mi z díry zase teče krev. A víc. Kdybych se ale podíval dolu, asi bych odpadnul znovu.

//loterie 24

Když už jsem se ve sněhu válel, vstával a znovu válel a znovu vstával dost dlouho, došlo mi, že tady čas neubíhá tak, jako ubíhá normálně. Takže jsem určitě nebyl naživu. Nebyl jsem na Gallirei. Ani nikde jinde na světě. Tady bylo světla pořád stejně. Slunce tu nebylo, nebo jsem ho neviděl. Jednak jsem pořád neměl sílu zvednout hlavu a podívat se na oblohu pořádně a druhak mi zrak při každym pokusu zablokovala ta břečka. Ani jsem nevěděl, jestli teda v dálce něco je nebo neni. Nevěděl jsem nic. Byl jsem nikde. A teď, když už jsem se vyloženě nekroutil bolestí na zemi, měl jsem i trochu času na přemýšlení. Ta břečka se nedá jíst, ani rozpustit v tlamě. Jestli nechcípnu na vykrvácení, tak chcípnu na hlad nebo na žízeň. Nebo mě to prostě zavalí ve spánku a už se nevyhrabu. Nebo je to jedovatý a zbejvá mi jenom pár minut. Nebo mi ta hlava upadne, jestli budu ještě chvilku stát takhle. Nebo... to nemusim řešit, protože už jsem umřel. I tak mě to ale děsilo. Byl jsem nervózní jako nikdy. Jednak mi pořád přišlo, že za mnou někdo stojí... a na druhou stranu jsem se tak nějak bál, že jsem tu úplně sám. Duncan a Duncan a Duncan a Duncan a Duncan... z takovejch situací přece vlkům hráblo. Znal jsem nejeden příběh, kdy vlk zmagořel, když byl moc dlouho sám. A nechtěl jsem to. I když na tom možná vlastně už vůbec nezáleželo.
Došlo mi, že jestli jsem vážně umřel, tak už nikdy neuvidim nikoho. Ani Pippu, ani Darkii, ani Styx, ani Newlina, ani nikoho jinýho. A zrovna po tom, co mě povýšili na gammu. Zrovna po tom, co jsem byl v lese poprvý reálně potřeba. Po tom, co jsem tam nahoře nadělal tucet slibů, který bych stejně nedodržel... ale teď už jsem nemohl ani předstírat, že je dodržet chci. Všechno skončilo. Nestihnul jsem nic. Svíral se mi z toho žaludek.
Zatnul jsem zuby a zkusil jsem se napřímit. Šlo to jenom do určitýho bodu, takže jsem pořád nestál tak úplně normálně, ale už se to tomu blížilo. Tělo bylo v pohodě, jenom hlavu jsem měl nepřirozeně dole. Jako kdyby jí tělo nemohlo udržet nahoře.
I tak už mi to nedalo a paranoidně jsem se otočil do protisměru. Nikdo za mnou nestál. Ale co když... přebíhal tak, abych ho měl vždycky za zadkem? Lišácky jsem se teda zkusil otočit zpátky co nejrychlejc to šlo, ale v tu chvíli se mi rána znovu otevřela tak, že se mi podlomily nohy a skončil jsem přední půlkou těla na zemi. Máčel jsem se v břečce. Vě sněhu, co nechutně smrděl. Nebo jsem tak možná smrděl já, protože jsem byl mrtvola. Určitě hniju. A jestli ne, tak to přijde. Přijde si pro mě hmyz, začne mě jíst zaživa, budu se na to koukat a pak mi zbude jenom hlava a pak... S hrůzou jsem párkrát zamrkal a začal jsem svoje tělo zase směrovat tak, aby mi šlo se podívat za sebe. Pořád tam nikdo nebyl. Ha! A na druhý straně... taky nikdo. Ale někdo tu určitě byl. Někde... někdo mě pozoroval.

//loterie 23

Jestli to... něco, co mě dostalo do tohohle stavu a místa, bylo někde v okolí, asi byl čas zmizet. Pocit, že někdo stojí těsně za mnou a jenom si se mnou hraje byl pořád silnější a silnější. Ale já jsem se nemohl nějak extra zběsile otáčet za sebe. Pořád jsem v první řadě ani neměl sílu držet hlavu na krku, takže jsem měl přední tlapy pokrčené a válel jsem jí nachvíli ve sněhu, než znovu naberu síly jí zvednout. Podle mě to byla otázka vůle. Nic mi nebránilo v tom jí mít zvednutou, ale... myšlenka na to, že musím zatnout svaly i tam, kde mám tu díru, mi dělala na zvracení. Kdykoliv jsem na to pomyslel, jako kdybych byl najednou slabší.
V jednu chvíli jsem si usmyslel, že už potřebuju doopravdy vstát a zkontrolovat nejbližší okolí. Naposledy jsem takhle v polodřepu zachrchlal, odplivnul jsem si a zabral jsem předníma nohama, zvedajíc se na nohy úplně. Vydrželo mi to jenom chviličku, než jsem zavrávoral, ale dokonce se mi to podařilo ustát. I tak jsem měl hlavu skloněnou, aby její váhu táhly svaly na zátylku, a ne ty, které jsem měl okolo rány. Když jsem se podíval pod sebe, pořád z ní kapala krev. Pomalinku. Jako kdyby nikdy neměla přestat. Ale nebál jsem se vykrvácení. Ze zvláštního důvodu mi přišlo, že už vykrvácet nemůžu. Určitě jsem byl po smrti. Já jsem si prostě jenom představoval, že se v pekle bude zpívat a že se budu vařit v kotli a že tam budou příšery s rohama a ocasama. Ne že budu... úplně sám. Uprostřed ničeho.
Jak jsem tak se skloněnou hlavou lepil oči nahoru a trochu skenoval prostor, přišlo mi, jestli v dálce nevidím skupinku stromů. Každých pár zamrkání ale zničehonic zmizela. Jako kdyby se mi něco snažilo naznačit, že vůbec nemá smysl tam chodit. I tak to byla moje poslední naděje.
Zůstal jsem nachvíli nahrbeně postávat na místě. Nechal jsem na sebe dopadat tu břečku, která mi tížila záda víc a víc. Jako by mě to nutilo se dát do pohybu. Ale já ještě nechtěl. Potřeboval jsem k tomu chvilku sbírat odvahu. Poprvý v životě. Měl jsem pocit, že když udělám pár kroků, sekne to se mnou a umřu podruhý. Bylo mi strašně zle.

//loterie 22

Když jsem přišel k sobě, absolutně jsem netušil, co se děje. V první řadě mi přišlo, že mám v krku obří chrchel, co musim okamžitě vyplivnout, a jakmile jsem začal kašlat, velice rychle mi došlo, že tohle není další normální ráno. Sotva jsem se probudil, přišlo k sobě i tělo a s ním reflexy, takže jsem se rozkašlal tak, že jsem se málem znovu udusil. Něco tu nehrálo. Příšerně to bolelo. Válel jsem se na zádech a žíly mi trhal i sebemenší pohyb. I ty nádechy mezi chrchláním, co jsem ale nutně potřeboval k tomu, abych se úplně neudusil. Bolestivě jsem si k sobě přitáhnul tlapky, zatlačil si je pod krk a zvednul je nad sebe. Všude byla krev. Všude bylo… všechno. Bylo to jako nějakej špatnej zvrácenej vtip.
Ještě něco tu ale nehrálo. Kromě krve jsem měl na krku taky něco jako díru. Až moc velkou na to, aby to bylo normální. A bolelo to až moc na to, aby to byl špatnej sen. V tu chvíli začal můj mozek předbíhat, i když mělo tělo pořád plný ruce práce toho, abych se zvládal nadechovat. Peklo... umřel jsem. Lehce jsem sebou zavrtěl, jak se ve mně začaly vířit všechny ty dojmy. Byl to hlavně vztek a lítost a strach. Z nějakýho důvodu mi přišlo, že je to hrozná škoda. Že jsem si to udělal sám. Ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na detaily.
Na to teď stejně nebyl čas. Už už jsem se zvládal nadechovat pravidělně, i když to byly děsně bolestivý nádechy. Pomalu jsem otevřel oči. Nic nade mnou nebylo. Doslova nic. Jenom se na mě snášela nějaká břečka. Sníh. Nachvíli mě napadlo, že v tom případě v pekle asi nebudu, ale nebe to taky nebylo. Něco tu smrdělo a přišlo mi, že mám celej kožich zalepenej. Od tý břečky, od všeho. V tuhle chvíli mě ani nezajímalo, jestli mi hrozí něco dalšího. Jenom jsem se rezignovaně snažil do těla nabrat co nejvíc vzduchu.
Ve chvíli, kdy už mi asi dvě minuty přišlo, že se to mírně zlepšilo a že nebojuju o život, i když to bolí jak čert, nahmatal jsem si tu díru znovu. Zkusil jsem ze sebe vydat nějakou náhodnou hlásku, ale nešlo to. Nespokojeně jsem svraštil čelo a přivřel oči. Jestli jsem oněměl... jestli ze mě mrzák... možná bylo rovnou na čase najít nějakou stráň a ukončit svojí existenci sám. Bůh ví, jestli mi fungoval zbytek těla. Pomalu jsem se podíval doleva a potom doprava, i když jsem u toho měl pocit, že u toho umřu na bolest, jak se rána na krku natahovala a zase stahovala. Nic tu nebylo. Břečka, nebe, všechno mělo stejnou barvu. Prázdno. Jako na tý obrovský gallirejský pláni, co jsem nenáviděl. Kéž bych ale byl na ní. Tady ta břečka smrděla, byla mnohem těžší než normálně a jakýkoliv náznak lesa nebo… čehokoliv, byl pro mě zatím v nedohlednu.
V jednu chvíli mi nezbylo než sebou švihnout na bok, abych už neležel na zádech. V tu chvíli mě zabolely i žebra. Hrozně moc. Jako kdyby mi někdo desetkrát vyrazil dech. Začal jsem dýchat rychleji a v důsledku toho mě znovu rozbolela i rána na krku, takže jsem zase musel počkat, než popadnu dech. Až po několika minutách jsem měl motivaci cokoliv znovu zkoušet. Ta břečka byla nechutná a já nechtěl, aby mě úplně zasypala. Musel jsem… někam odejít. Jestli bylo kam, to už byla starost pro moje budoucí já. Pomalu jsem si přitáhnul tlapky k tělu a začal jsem se na ně stavět.
Nejdřív jsem se podepřel předníma, ale jakmile jsem zvednul aspoň přední část těla, přišlo mi, že se mi dírou propadá další množství krve a udělalo se mi z toho tak nevolno, že se mi začalo chtít zvracet. A ještě víc se mi začalo chtít z obavy, že by se to třeba mělo vyvalit ven tou dírou. Mrsknul jsem sebou bolestivě znovu na zem. Tektokrát už jsem ale ležel na břiše. Bylo to příšerný. Celej tenhle zážitek. V životě jsem nezažil nic horšího než tohle. Měl jsem chuť se rozbrečet. Popravdě mě od toho drželo jenom to, že jsem pořád nevěděl, jestli se někdo dívá, a ani v tomhle stavu jsem se nechtěl ztrapnit. Jestli se teda šlo ztrapnit víc. Vypadal jsem opravdu hrozně. Jako… mrtvola.
Pár minut jsem jenom tak ležel na břiše a přemítal. O tom, co se stane, když prostě zůstanu ležet. Když se sám nezvednu. Měl jsem z nějakýho důvodu zoufalej dojem, že mě přece přijde někdo vyzvednout. Ale ani jsem si neuměl vybavit někoho, u koho by mi nevadilo, aby mě takhle viděl. Možná matka s otcem, nebo starší bratr. Jinak bych asi radši umřel. Znovu jsem zakašlal a na ten zvláštní sníh přede mě dopadlo pár chrchlů krve. Krev a chlupy a další bordel, bylo to všude. Zase se mi udělalo na blití. Studánky, vzpomněl jsem si, že tam jsem si vlastně umyl ránu na krku minule a docela mi jí vyléčily. Naivně, protože tahle byla asi tak desetkrát vážnější než to, co se mi stalo tehdy. Byla to smrtalná rána. Ani nejkouzelnější studánky na světě by jí nenapravily. Akorát by mi do krku natekla voda a utopil bych se.
Bolestivě jsem přivřel oči a zkusil jsem se zvednout na nohy, tentokrát na všechny čtyři najednou. Tak, aby se kůže na mojem krku vůbec nemusela natahovat. Trvalo to asi dvě minuty, než jsem se vůbec dostal do hooodně přikrčenýho postoje. No ne… byl jsem fakt mrzák. S krokem dopředu se mi pravá přední noha podlomila a natáhnul jsem se předkem těla zpátky do sněhu. Všechno mě bolelo. Můj krk neměl sílu držet mojí hlavu. A v tuhle chvíli, když jsem aspoň napůl stál, jsem dostal pocit, že je tu opravdu někdo se mnou. Od začátku. Neudělal jsem si to přece sám! A taky jsem sem sám nedošel, nebo jsem si to rozhodně nepamatoval. Měl jsem chuť ze sebe vyloudit aspoň „haló“, ale bránily mi v tom dvě věci – jednak mi pořád nešlo vydat ani hlásku a druhak jsem najednou dostal strach. Vzhledem k tomu, že jsem si to neudělal sám, musel mi to přece udělat někdo jinej. Co když byl tady? Znovu jsem se zkusil pomalu otočit, tak, abych si nehnul s ránou, ale nikdo tu nebyl. Nic tu nebylo.
Možná jsem měl na začátku přece jenom pravdu, když jsem si pomyslel, že jsem skončil v pekle.

//LOTERIE 21

Máchal jsem nohama jako blázen. Když mě to unavilo, přestal jsem třeba na vteřinu, ale něco ve mně se znovu rozhodlo to ještě zkusit. Musel jsem vypadat hrozně. Jako vztekliňák. V jednu chvíli jsem prostě dostal pocit, že bych možná měl radši přestat a... sice se nechat zabít, ale důstojně. Jakmile mě to zadejchalo tak, že to prostě nešlo dál, zkusil jsem vlka nad sebou křečovitě zablokovat tlapkama, ale přístup ke krku mu to stejně neupřelo.
Když Norox zavrávoral po tom, co jsem trefil jeho nohu, neměl jsem už sílu na nic. Z hrdla se mi vydralo slabé ucechtnutí, které znělo spíš jako kašel. Pobavilo mě, že zavrávoral. Aspoň nachvíli. I jako totální mrzák jsem ho zvládnul vyšachovat... nebo mi to tak aspoň přišlo, i když měl on docela jasně vyšachovanýho mě. Proč já? Moje vlastní magie. Tohle ho asi děsně vytočilo. "Neeeeehee," vypravil jsem ze sebe ještě chechtavě s koutkama nahoru, jako kdyby se mě vlk nade mnou snad snažil jenom polochtat.
Udělal ale něco úplně jinýho. Nejdřív to zalechtalo, potom to štíplo a potom to nabralo děsně rychlej spád. Jestli jsem si myslel, že to tehdy od Styx uprostřed jejího záchvatu bolelo, nebylo to nic proti tomuhle. Překvapeně jsem zamrkal, ale vteřinu na to už mi víčka spadly dolu a ani jsem nad nima neměl kontrolu. Neměl jsem v tom šoku kontrolu nad ničím. "Smrt," vykašlal jsem ze sebe naprosto sípavě, protože mi mačkal snad všechno, co se nacházelo mezi bradou a hrudníkem. Krví se mi zalil nejdřív krk zvenčí, ale jakmile jsem jí začal cítit i zevnitř, věděl jsem, že je zle. "Smrt je pro posery," vysoukal jsem za sebe tak, že už mi absolutně nešlo rozumět. Když jsem tuhle frázi prohlašoval pět minut zpátky, byla to ještě náramná čurina. Teď už tolik ne. Frajeři žijou navždycky. V posledních pár křečích jsem zkusil pozvedat jednu tlapku po druhý a třeba vlka opravdu aspoň nakopnout do slabin, ale s každou vteřinou jsem tělo přestával ovládat víc a víc.
Ve chvíli, kdy už jsem se neudržel a svojí vlastní krev jsem i vdechnul, věděl jsem, že končí sranda. Nebo to vědělo moje tělo, i když si to mozek pořád nepřipouštěl. Stisknul jsem, spolknul jsem jí ještě trochu a zatnul jsem zuby, než jsem se v poslední křeči rozkašlal tak, že měl Norox krev absolutně všude po sobě. Jako v nějakym nechutnym hororu. Aspoň nějaká sranda z toho nakonec byla. Už jsem ho prakticky neviděl, ale určitě vypadal hrozně.

A potom už jsem jenom přivřel oči, jako když se jeden v létě válí na sluníčku u jezera... a nemá nic na práci.