Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky moc za akci... jsem ráda, že padly aspoň 3 :Dd

//10

Setmělo se a na na nebi se vyrojila spousta hvězd. Přestalo sněžit, ale sněhu bylo všude stejně habaděj. Trochu hůř se cestovalo, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Já jsem měl dost dlouhý nohy... a Evelyn? Třeba jí nějak pomáhaly ty křidýlka? Každopádně... když se teď dalo bezpečně našlapovat ve sněhu a nehrozilo, že o něco někde zakopnu, zahleděl jsem se na chvíli nahoru na oblohu. Snažil jsem se zachytit nějakou padající hvězdu, souhvězdí, nebo něco podobnýho, co bych mohl náramně chytrácky ukázat spolucestovatelce, ale pravda byla taková, že o hvězdách jsem vždycky věděl kulový. Uměl jsem o nich vyprávět jenom chaotický smyšlený historky. Matka se mě to tehdy snažila naučit, abych se podle nich uměl aspoň orientovat, ale ani to se nevydařilo. Nikdy jsem to úplně nepochopil. Nebo jsem to možná nechtěl pochopit, protože mi bylo jedno, kam jdu. Nechodil jsem na konkrétní místa. A tady na Gallirei jsem uměl trefit i bez hvězd. Takže nebylo co řešit. Když mě z toho začalo bolet za krkem, hlavu jsem zase sklonil do normální polohy.
"Já nejsem gentleman," prohlásil jsem chladně do ještě chladnější noci, "odpor nebude mít smysl." Spokojeně jsem se ušklíbnul, až se moje zuby zaleskly ve tmě. Hvězdy nám svítily na cestu a i díky sněhobílé záři bylo trochu líp vidět. Obešli jsme jezero a už byli skoro u Smrti. Rozepínal se před námi pás, ve kterém byla její zřícenina. "Odlehlé..." zopakoval jsem po ní. "Takže... nás nikdo nebude rušit, zatímco tě budu... žrát zaživa?" usmál jsem se na ní zvědavě. "Jenom my dva? Úplně sami? Co se asi stane?" přimhouřil jsem následně oči a zatvářil se hrozně hloupě, protože jsem chtěl dělat hloupýho. Chtěl jsem s Evelyn samozřejmě dělat i spoustu jinejch věcí, než jí utrhnout křidýlka a zabít jí v jejím vlastním úkrytu.
A to zabíjení nabralo na významu, když si ze mě následně začala utahovat. "Jak myslíš," prohlásil jsem nakonec náramně záhadně k jejímu tvrzení, že si vymýšlím. Věděl jsem, že čím víc bych se bránil, tím horší by to bylo.
"Já se nedávno podíval na ty ostrůvky, co jsou vidět z jihozápadního pobřeží Gallirei. Dojelo nás tam na voru dohromady asi deset. Nevrátila se ani půlka," odvykládal jsem bez špetky soucitu k polovině mojí posádky, která na tom ostrově natáhla brka. "Tam jsem taky ukradnul tohle," zašvihal jsem pyšně uchem, kde byla zacvaknutá zlatá náušnice. Byla to vlastně trofej... dobře jsem si pamatoval, jak jsem zabil toho zmetka, co jí nosil první. "Kde se vzala tvoje mrtvá dvojnice? Prostě vylezla ze země?" Něco takovýho se mi nestalo, ale určitě jsem podobnou historku slyšel i od někoho jinýho.

//Jedlový pás přes Severní Galtavar

//Kančí remízky přes Esíčka

Vzrušeně jsem vydechnul, když Evelyn zahlásila cosi o skrytém místečku. V tomhle příšernym nevlídnu to znělo jako krásnej scénář… někde se schovat, založit táborák a flákat se spolu. Bohužel jsme to místečko neměli, což byl problém, kterej jsem se aktuálně snažil vyřešit. Nechtěl jsem se zvát k ní, ale nechtěl jsem jí brát ani do Sarumenu – jednak by tam na mě číhal nějakej průser a druhak by se jí tam asi nelíbilo. „Neboj,“ začal jsem, upínajíc zrak pod svoje dlouhý nohy, abych si je na tomhle povrchu ještě nezlámal, „někam se schováme. A tam… až budeme o samotě… někde, kde tě nikdo neuslyší křičet… ti uškubu ty křidýlka. A pak urafnu jazyk, abys to nemohla nabonzovat,“ zahučel jsem tajemně s dokonale hranou vážností v hlase. Na vlčici vedle sebe jsem se při tom ani nepodíval, abychom tuhle hru mohli hrát dál, a abych jí neprozradil, jestli si dělám nebo nedělám legraci. Beztak určitě věděla, že dělám. Nebyla hloupá.
„Zvu se někam pořád. Dělat bordel v cizim úkrytu je zábavnější,“ pokrčil jsem pyšně ramenama k její pochvale. Evelyn mi dělala dobře na ego. Až moc dobře. „Než se naděješ, budu nasáčkovanej u tebe. Možná bys mi radši neměla prozrazovat, kde ten tvůj úkryt je,“ zahlásil jsem následně, ačkoliv můj tón hlasu napovídal, že se naopak velice zajímám o to, kde její úkryt je. Pro všechny případy. Kdybych třeba potřeboval zahřát, no ne? Vypadalo to, že přichází krutá zima. Můžeme si vzájemně... pomoct. Nenápadně jsem svojí parťačku sjel pohledem. Byla opravdu hezká, ale ne obyčejně. Byla k tomu navíc i zajímavá. Dal bych si říct.
„Smrt je do mě blázen. Jenom by to nikdy nepřiznala,“ pochlubil jsem se. Cítil jsem k potvoře žijící ve Zřícenině zvláštní sympatie, ačkoliv se mnou ráda házela o zeď a nadávala mi. Rád jsem s ní flirtoval – stejně mi vždycky chyběl pud sebezáchovy. A když šlo při flirtování o život, bylo to aspoň zajímavý. „Taky jsem přišel z jihu,“ stočil jsem konečně hlavu směrem k ní. „Z dalekýho. Nemám na tuhle zimu ani pořádnej kožich.“ Evelyn měla určitě lepší kožich než já. Doslova všichni v tomhle kraji měli lepší kožich než já, ať už byli odkudkoliv. Bylo to pěkně trapný. „Žije se mi tu… no… je to tu divný. Ale zase zajímavý. Teď se mám fajn, protože mám příjemnou společnost,“ zavlnil jsem na ní obočím a stočil náš směr k severu, okolo velikýho jezera. Zřícenina už byla blízko.

//VVJ přes Mahtae Sever

//Třešňový háj

"Nevěříš mi?" zatvářil jsem se náramně ublíženě a položil otázku, na kterou jsem stejně nechtěl odpověď. I já jsem to řekl s nadsázkou, takže... to bylo fuk, ale bylo to tak těžko uvěřitelný? Byl jsem vysokej, vtipnej a náramně přesvědčivej. To holkám většinou stačilo. Minimálně některejm.
"Hm," změřil jsem si ještě jednou neochotně křidýlka na nohách a potom zvednul zrak dopředu. Když se na ně jeden mohl jenom koukat a né za ně třeba škubat, nebyla to až taková legrace. Až nebude dávat pozor, podívám se na ně hezky zblízka. Až když navrhla, že ale můžeme experimentovat, obličej se mi rozsvítil. "Ano. Prosím. Rád bych... zaexperimentoval," zasyčel jsem polohlasem a lupnul po ní hraně zlověstným pohledem.
Konečně mi pustila ucho a já byl na svobodě. Horlivě jsem pokýval hlavou - jednak souhlasně a druhak abych se trochu protáhnul. Vtírání se do cizích smeček mě náramně bavilo. A kdyby to nevyšlo, pořád jsme mohli jít do Sarumenu. Do Borůvky ne, tam je fajn alfa, nemůžu tam jít sockovat. Ke Styx se to taky nehodí. Ty na severu neznám... tak možná tam? A nebo... "Šel bych do Asgaaru," prohlásil jsem nakonec skálopevně. Těžko říct... přišli mi prostě jako vhodný adepti. Bylo jich hodně a už tam nebyla ta šedivá megera. Určitě měli jídlo a určitě měli taky fajn úkryt. A kdyby ne, aspoň bude sranda. "Taky jim můžem říct, že jsem smečkovej diplomat... a ty můj doprovod," zamrkal jsem na ní. "Nejsme na tuláky dost podvyživený..." změřil jsem si nejdřív sebe a pak jí. Štíhlý jsme byli, to jo... ale v Asgaaru podle mě určitě někdo věděl, že tulák nejsem. "Diplomaty přece nemůžou odmítnout... a musej nás pohostit. Můžem jim pohrozit válkou, heh. Skočíš se mnou předtim ke Smrti? Mám s ní nevyřízenej účet. Třeba nám to pomůže, kdyby se věci zvrtly" napadlo mě ještě, že to vezmeme rychlou oklikou. A když už jsme teď byli cestovatelský parťáci... "Kde ses tu vlastně vzala, Evelyn? Nepřijdeš mi zdejší," zachytračil jsem. Ale... jenom proto, že jsem tušil, že je to opravdu ta Newlinova ségra, o který mi povídal.

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"Hm... možná to zatajily, protože mě chtěly mít jenom pro sebe," ušklíbnul jsem se sarkasticky. Jiná decentní odpověď na tohle asi nebyla, protože jsem nechtěl vytahovat "jestli máš tolik kamarádek, tak mě představ" kartu. Evelyn se mi líbila, byla cool. Nechtěl jsem si to u ní pokazit. Určitě ne takhle zkraje. Navíc mi teď a tady jako společnost perfektně stačila. Nedělal jsem si iluze, že mě třeba zná nějaká náhodná vlčice, její kámoška - na to byla Gallirea možná ještě pořád moc velká. Ale taky byla pravda, že jsem se sem tam představoval cizím jménem. Hlavně když jsem měl na krku průser, se kterym jsem nechtěl špinit to svoje.
"Citlivý jako jak?" zajímal jsem se. Dělal jsem z recese hloupýho, ale vlastně to nepotřebovalo tolik předstírání, protože jsem nevěděl, jak takový křidýlka fungujou. Viděl jsem je poprvý v životě. "Jako v dobrym? Nebo ve zlym?" upřesnil jsem nakonec zadumaně svojí otázku, aby bylo jasno. Citlivý přece nebylo vždycky negativní slovo, no ne? Třeba... třeba chtěla Evelyn na křidýlkách pošimrat víc než cokoliv na světě, ale styděla se to říct, protože jsme se znali jen krátce. Třeba byla lechtivá. Nebo jenom nechtěla, abych jí je uškubal a ukradnul. Tak či tak to byla náramná psina. Jak já jí ty křidýlka záviděl...
"Schovku!" zopakoval jsem po ní, zatímco mě táhla pryč. Ochlazovalo se a měli jsme velice podobnej nápad... logicky. Nemůžu jí přece vzít do Sarumenu. I když by to bylo nejjednodušší. Na chvíli mě napadlo, jestli by nebylo vtipný se jít do úkrytu muchlovat s jinou vlčicí, když na mě tehdy Lilith vytáhla toho Kenaie, ale rychle jsem tuhle myšlenku zahnal. Nebylo by to fér ani vůči jedný z nich. Pořád jsem navíc nevěděl, kde moje drahá Lilith je, a dost jsem si vyčítal, že jsem jí ještě nenašel. A Evelyn jsem chtěl poznat líp a sblížit se s ní, protože mi přišla zajímavá... ne protože jsem chtěl, aby kdokoliv žárlil. Takhle daleko jsem stejně plány dotahovat neuměl. "Doufal jsem, že mě k sobě pozveš ty... přesně na to jsem čekal u toho stromu. Jsem chudák bez střechy na hlavou. Jediný co mám je sexy zevnějšek..." prohlásil jsem a párkrát jsem na vlčici vedle sebe svůdně zamrkal, aby se koukala stát mojí charitou a postarat se o mě... třeba měla smečkovej úkryt, a do cizích smečkovejch úkrytů já jsem se motal moc rád. A nebo? "Nebo mi můžeš pomoct najít vlastní bejvák... a tam... tě pak pozvu." Chm? To bylo oboustranně výhodný, no ne? A neboooo... "Taky můžem do cizí smečky. Pozvat se, nechat se nakrmit... hrát ztracenej tuláckej páreček. Nebyla by to sranda?" Nápadů jsem měl habaděj, ale rozhodnutí jsem chtěl nechat na svojí společnici. Už tak mě táhla za ucho, takže byla moje důstojnost tatam.

// Kančí remízky

Zůstal jsem hezky v klidu sedět, i když mi zrovna přejížděla po jizvě na krku. Nebyl jsem v podobný situaci poprvý. Jestli mě měla zabít tahle vlčice, protože si nebudu dostatečně hlídat krk, tak ať. Byl by to jeden z mála způsobů smrti, kterej by mě nenaštval. Asi bych vlastně umřel spokojenej - tlapkou vlčice, která je docela hezká, a která mě předtim pěkně pochválila a pomazlila. Měl jsem se rád, takže jsem umírat nechtěl, ale tohle by mi asi nevadilo. Stejně bych s tim nic neudělal, kdyby na to přišlo. Musel jsem zůstat hezky sedět jako velkej a nebojácnej frajer, ne se neklidně vrtět a bránit jako malý děcko.
"Jaks to poznala?" zazubil jsem se na ní podobně jako ona na mě. No jak? Byl jsem slušnost sama, král všech slušňáků, ministr slušnosti. Celej já. "Jsem přesnej opak. Zdejší vlčice o mně určitě švitořej samý hezký věci," usmál jsem se tak upřímně, až to bylo náramně neupřímný. Tušil jsem, že už mě stejně tak trochu prokoukla.
"Proč křidýlka nepůjdou?" ohradil jsem se hraně smutně. Vždyť to mohla bejt legrace, ne? Stejně jsem jí je záviděl. Kolik práce mohlo dát jí je uškubat a přilepit si je k vlastním nohám? Problém byl, že by to asi nevypadalo dobře. "Nevim, jestli jsem připravenej na takový intimnosti," zahučel jsem pobaveně k jejímu dalšímu návrhu. Rozkousnout jazyk... s takovou výhružkou jsem se asi ještě nesetkal. Náramně zajímavý. Evelyn byla vůbec celá náramně zajímavá. Nepředvídatelná. Ani já jsem nevěděl, co si mám myslet.
Načež mi opravdu začala lomcovat s uchem. Protočil jsem pobaveně očima a pomalu se nadzvednul ze sedu do stoje, ale sklonil jsem hlavu tak, aby mohla pokračovat, protože vypadala, že jí to baví. "Dobře, pančelko. Máš mě. Kam pudem teď?" zakrákal jsem. Vzhledem k tomu, že měla kontrolu nad mym náramně citlivym a rozkousanym uchem, ve kterym se lesknul můj nejcennější majetek, měla naprostý právo rozhodovat o mojem osudu.

Dobře. Tahle chvíle trvala až podezřele dlouho na to, aby to byl sen nebo iluze. Začal jsem se pomalu smiřovat s tim, že to je doopravdy, a že mi nešplouchá na maják. Jestli neměla postranní úmysl mě zabít nebo okrást, nebo to nebyla nějaká bludička, měl jsem vlastně parádní kliku. Byla hezká a kontaktní a ještě jsem jí neznal, abych si to u ní stihnul pokazit. Ideál.
"A to ještě nevíš, jak krásnej mám charakter," zazubil jsem se škodolibě. Z pohledu a jizev všude po těle jí muselo bejt jasný, že to nejni pravda, ale to bylo fuk. Kdyby se se mnou nechtěla vykecávat, nepřišla by, a už vůbec by se na mě takhle nelepila. Pyšně jsem se narovnal, když mi pochválila náušnici. Byla asi první vlčice, co jí chválila, a to už jsem jí stihnul vnutit všem, co jsem od dobrodružství za oceánem potkal. "A co za to? Tebe nemám za co tahat," namítnul jsem věcně. "Jedině za ty křidýlka," zamyslel jsem se následně nahlas, když jsem k nim krátce sklouznul očima. Ty byly náramně cool. Házela se mnou závist. Nebo za tu věc na krku.
Zaseknul jsem se, jakmile mi začala oždibovat srst. Tep se mi lehce zrychlil, protože se mojí existenci náramně líbil tenhle kontakt. Konečně jsem se nikomu nemusel nutit do osobního prostoru jako první. Evelyn. "Evelyn. Že tys mě přišla očarovat a zabít?" vydechnul jsem spokojeně. Takovou masáž obličeje bych si nechal líbit kdykoliv. I kdybych pak měl natáhnout bačkory. V zápalu momentu jsem naprosto přestal dávat pozor na nebezpečí a uvolnil jsem se. Neměl jsem proč, ale věřil jsem jí.
Až po chvíli... Evelyn. Zvláštní. Evelyn? To jméno mi něco řikalo. Jo. Rozodně jsem ho už slyšel. Ale kde? Vzpomeň si, blbečku. Skoro se mi z toho přehřál mozek, ale nakonec jsem s úděsem došel k závěru, že to dost možná bude Newlinova ségra, o který mi řikal pár tejdnů zpátky. Blbost... na světě určitě neběhá jenom jedna Evelyn. Krátce jsem se na ní podíval, ale mermomocí jsem u ní zrovna teď nechtěl hledat podobnosti s Newlinem. Do háje. "Jsem Duncan," vylítlo mi z tlamy trochu rozčarovaně, než jsem se stačil rozmyslet, jestli je mazlení se s Newlinovou ségrou spíš problém nebo spíš bonus. Záleží, jak daleko je. Jeho pach jsem minul pár dní zpátky. Nejspíš nebyl daleko.

Podezíravě jsem na chvíli zamhouřil oči, aby mi to líp myslelo. Tohle bylo až moc dobrý na to, aby to bylo opravdový. Vždyť jsem se sotva rozloučil s Bouří. A už jsem před sebou měl další hezkou vlčici, a ještě takhle blízko. Ale hlavně... hlavně úplně bez snažení. Něco se děje. Čubky jsou ze mě paf. Teda - to nebylo nic až tak neobvyklýho. Nebyl jsem ošklivej a byl jsem náramně velkej. Hlavně jsem se ale vždycky uměl tvářit. Spíš mi přišlo, že co jsem na Gallirei, neni moje balící strategie až tak úspěšná. Nebo tu možná bylo málo dostupnejch protějšků. Dva zářezy, to byla na můj vkus docela bída.
To teď ale nehrálo roli. "Jako kdybys Životovi z oka vypadla," lichotil jsem vesele dál. Ani jsem si tentokrát nemusel vymejšlet, protože to byla pravda. Krom toho, že byla hezká od přírody, na sobě taky měla spoustu cool věciček. Když už jsem si myslel, že jsem viděl naprosto všechno, objevilo se tohle stvoření. Kde to všechno vzala? Začínal jsem jí to závidět. A aby toho nebylo málo, polichotila mi nazpátek. Rozhodnul jsem se, že se tim nenechám vykolejit, a že tuhle oční přetlačovanou vyhraju jako velkej odvážnej kluk. Co by mi asi tak mohla udělat, hm?
"Co tady takový štramák dělá úplně sám?" Odpovídat čeká na tebe by bylo moc velký klišé. Blbý bylo, že jsem tu nedělal nic zajímavýho. Prožíval jsem tu příjemnou postgastrální demenci při západu sluníčka. "Zevlí," přiznal jsem nakonec barvu ledabylým tónem. Nehodilo se, abych jí zalhal hned v prvních vteřinách, co se známe. "Čeká na nějaký vzrůšo," pokrčil jsem následně rameny a významně na ní zamrkal, abych jí naznačil, že to vzrůšo je tim pádem asi ona.
Načež přišel další fyzickej kontakt, ještě blížší. Jemně jsem svraštil čelo, když mi teď neviděla do obličeje, ale zůstal jsem naprosto uvolněnej. Jediný, co mě tahalo vzadu v hlavě, byla myšlenka, jestli to neni nějaká nájemná vražedkyně, která mi má zamotat hlavu a pak se mě zbavit. Nepřátel jsem měl v kraji dost. Na druhou stranu... můj mozek pomalu ale jistě vypouštěl tuhle paranoidní obavu a svaly na obličeji se mi uvolňovaly, protože... sakra, prostě se ke mně zničehonic tulila vlčice. Úplně bez námahy. "Řekneš mi svoje jméno?" optal jsem se zvědavě a pomaloučku jsem se nadechnul, aby to s ní moc nehodilo, když se teď o mě opírala. "Je to daň za to, že mi kradeš tělesný teplo. Standardní praxe," odkašlal jsem si důležitě. Zajímalo mě, co je to zač. Znal jsem spoustu jmen, u kterejch jsem si neuměl přiřadit obličej.

Jak jsem tak seděl a odpočíval, slunce se na obloze o kousek pohnulo a pohladilo mě po kožichu přes korunu stromu. Pomyslel jsem si, že to je až do jara možná poslední taková chvíle, než se ještě víc ochladí a počasí začne bejt úplně na houby. A když jsem se tak parádně nasnídal, napadlo mě, že šlofík by mi vlastně nevadil. Ale byl jsem línej i na to, abych se sesunul na zem, natož se přesouvat někam do úkrytu. Aktuálně se mi nechtělo prostě nic. Jenom sedět. Koneckonců - kdybych se pohnul, třeba bych ztratil tohle hezky vyhřátý místečko a už bych znovu nenašel správnou polohu. Takhle mě netlačil zadek, ani nebolely záda... no prostě perfektní. Byl jsem jako součást stromu.
Po chvilce nicnedělání a přemejšlení nad ničim jsem lehce svraštil čelo. Přišlo mi, že slyšim zapraskání větvičky, jako kdyby tu okolo někdo chodil, ale ani očím se nechtělo pohybovat. Mávnul jsem nad tim tlapkou a nehodlal to řešit. Teda... aspoň do chvíle, kdy mi něco oslizlo čumák. Prudce jsem se nadechnul, rozlepil oči a cuknul hlavou. Leknul jsem se pěkně, to jo, málem jsem se podělal, ale aspoň jsem tentokrát nevydal žádnej zvuk, co by mě úplně znemožnil. Seděla přede mnou nějaká cizí vlčice. Šíleně blízko. Zvláštní... byl jsem zvyklej takhle narušovat osobní prostor ostatním, ale snad nikdo ho ještě takhle násilně nenarušil mně. Nějak jsem nevěděl, jak na to reagovat.
"Je tohle sen?" ušklíbnul jsem se na ní svůdně, než jsem stačil říct cokoliv chytřejšího. Možná fakt je. Musel bejt, protože aby mi vlčice sama od sebe přišla olíbat čumák, to bylo fakt něco. Až teď jsem měl prostor si jí trochu změřit. Byla náramně zajímavá, takže jsem nevěděl, kam koukat dřív. Zatím jsem se nezvedal, jenom jsem se na to pomalu psychicky připravil. Kdyby chtěla, mohla by do mě hezky strčit, rozbít mi hlavu o strom a okrást mě o mojí krásnou zlatou naušnici, nebo tak něco - to bych asi udělal já, bejt na jejím místě. Těžko říct, z jakýho důvodu sem přišla.

//Zarostlý les

Sotva jsem se vymotal z lesa, ani jsem si pořádně nestačil rozmyslet, kam jdu, a už jsem byl v dalším lese. Listí mělo najednou všechny možný barvy, takže se do mě dala lehce melancholická podzimní nálada, kterou jsem zažíval vždycky jenom párkrát za rok, nejčastěji přesně na začátku podzimu, načež jsem zapomněl na to, že tuhle náladu mám, a žil jsem svůj život vesele dál. Vždycky jsem chtěl bejt záhadnej a přemejšlivej podzimní vlk s chundelatou srstí, ale byl jsem spíš vypelichanej blbeček, kterej nemůže ani nachvíli držet hubu. Můj jižanskej původ taky způsoboval, že mě podzim vůbec nebavil, ani zima. Každej poryv větru mě urážel a kdyby to šlo, prostě bych s sebou permanentně tahal plamínek ohně, aby mě hřál na uboze tenký vrstvě srsti, kterou mě příroda obdařila. Toužil jsem po pelechu zaházenym kožešinama, do kterýho bych se zahrabal kdykoliv bych chtěl. Sarumenskej úkryt byl sice fajn, ale společná místnost byla moc velká, vlhká a studená. Tohle chtělo vyloženě nějakou malou ďouru ve skále, kam bych nanosil dříví a měl na zimu vystaráno. Nebo se k někomu přifařit, pozvat. Nebo... vycpat celou společenskou místnost v Sarumenu vlčicema, který by mě zahřívaly. To by asi bylo vůbec nejlepší.
Načež jsem si v tomhle ponurym počasí začal představovat, jaký to asi bylo, když jsem umřel. Jestli nad mym hrobem plakaly všechny vlčice v rádiu sta kilometrů, jestli jich sem do Gallirei přitáhly davy až z dalekejch končin. Moc dobře jsem ale věděl, že to se nestalo, a proto bylo potřeba to napravit. V první řadě se dalo udělat to, že bych se k vlčicím přestal chovat tak hrozně, ale to bylo nerealistický. Spíš to chtělo si pořídit nějakou super magii od Smrti, která mi zajístí, aby do mě bylo co nejvíc holek zabouchnutejch až do konce života, aby pak všechny přišly na můj pohřeb.
Kecnul jsem si k nejbližšímu stromu, opřel jsem se a nachvíli si zavřel oči. A představoval si, jak všechny vlčice opustěj svoje dlouholetý partnery jenom kvůli tomu, aby dorazily na můj velkolepej pohřeb a vyplakaly si tam oči. Bylo to perfektní.

Přikývnul jsem a pomalu jsem si olíznul čumák a zuby. Bouře se mi líbila. Měla hezký oči a byla docela vtipná. Nechtěl jsem si u ní udělat fajfku v úkolníčku a zahodit jí jako použitou hračku. Moc dobře jsem o sobě ale věděl, že kdybych zjistil, že se mnou čeká mladý, udělal bych to bez mrknutí oka. Nenašel bych v sobě ani špetku zodpovědnosti. A nebylo by mi to blbý, to na tom bylo to nejhorší. Nejspíš bych se prostě vypařil. Měl bych se zeptat Života, jestli tohle neumí nějak pojistit, prolítlo mi hlavou, když jsem odškubával další kus masa a vracel se pohledem k ní. Nebo snad radši Smrti. U Života mi to znělo tak trochu jako střet zájmů, ale nebyl jsem odborník. Ne, naopak jsem byl v některejch věcech náramně pozadu. I když mi přišlo, že získávání informací a jejich výměna mi jde docela dobře, a že si umim dát dvě a dvě dohromady, pudová část mojeho mozku vždycky vyhrála nad všim ostatnim. Věděl jsem, že vlčice jednou budou moje smrt. Ostatně - kdyby Bouře jenom trošku vypadala, že o něco takovýho aktuálně stojí, začal bych jí klidně svádět znovu, teď a tady. Ale nevypadala. Spíš vypadala, že se chce rozloučit. Kam vyrazíš dál? Jasnej vyhazov. "Náhodnym směrem na náhodný místo," pokrčil jsem s úsměvem rameny, "jako vždycky." Utřel jsem si krev z pacek do trávy a pomalu jsem se zvednul na nohy."Zbytek je tvůj," pokynul jsem hlavou ke kořisti. Bylo mi fuk, jestli to sní, schová, zahrabe nebo ponechá sovám. Byl to dar, ze kterýho jsem si drze sám kousek ulomil. A já se pomalu mínil vydat na cestu. Ještě před tím jsem k ní ale přistoupil. Blízko, blizoučko, tlamou až k jejímu uchu. "Pořídim si šmajchlkabinet... na nějakym super místě. Až ti bude zima, najdi si mě," zašeptal jsem svůdně, otřel jsem se jí o tvář a naposled se jí hluboce podíval do očí, než jsem změnil pohled i tón. "Nebo až se budeš nudit a bude ti chybět kumpán," pokrčil jsem nevinně rameny, když jsem se pomalu vzdaloval a otáčel k odchodu. "Zatim, Bouře," ochutnal jsem ješte jednou její jméno, naposledy se ohlídnul a zmizel někam mezi stromy.

//?

Normálně bych byl lehce protivnej, asi jako vždycky, když mám hlad, ale pohled na Bouři, která má podle všeho ještě větší hlad, a který můj úlovek udělal radost, za to docela stál. Když už jsem jí to gentlemansky nabídnul, musel jsem teď počkat, až si z mrtvolky zvířete vezme tolik masa, kolik jenom bude chtít, než se do toho pustim sám. Dřepnul jsem si na zadek a začal jsem skenovat okolí, abych jenom blbě necivěl na vlčici před sebou, která se snažila oddělit kusy masa z kořisti. V lese očividně nic moc nežilo, byl šíleně zarostlej a blbě se tu pohybovalo. Jedinou výhodu měli živočichové, co žili nahoře v korunách stromů. Ptáci. Sovy. Neznal jsem jejich druhy, všeobecně jsem se v nich vůbec nevyznal, ale podle zvuku jsem věděl, že to je sova. Na jihu jsme jich taky pár měli, i když tady na Gallirei bylo všeho mnohem víc, a daly se tu zahlídnout všelijaký bizáry ze zvířecí říše. Přimhouřil jsem oči, abych toho divnýho ptáka s placatym ksichtem zahlídnul, ale byla velká tma. Trpělivě jsem čekal, jestli se v korunách něco pohne. Když jsem si všimnul prvního pohybu a sýček se přesunul z jednoho stromu na druhej, už mě bolel zátylek z toho, jak jsem měl pořád zakloněnou hlavou.
Stočil jsem pohled zpátky k Bouři. Svojí porci už měla hezky u sebe a vypadalo to, že si zdejších obyvatel taky všimla, podle krátkýho gesta směrem ke korunám stromů. "Dobrou chuť." Předklonil jsem se, chytil zvíře za přední nohu, protože ze zadní si už vzala docela dost masa moje společnice, a párkrát jsem škubnul, než se rameno oddělilo od zbytku těla. Začal jsem uškubávat maso a žvejkat ho. Tahle kořist byla pro dva vlky na jeden večer až až, jestli jsme jí nechtěli tahat s sebou někam dál. Klidně by se z toho mohl najíst někdo další, ale já se už z principu dělit nechtěl, protože jsem na ten lov vynaložil spoustu energie. Když jsem byl hotovej s přední nohou, začal jsem obírat i zadní. Ještě pořád zbejval celej zbytek tohohle boku, a obě nohy z druhý strany. Byl jsem velkej, takže jsem taky potřeboval hodně žrát. Vychutnával jsem si to. Očima jsem ještě jednou těknul k sovám. Ani s nima jsem se dělit nechtěl. "To bylo náramně sexy, jak jsi z toho to maso uškubala," rozhodnul jsem se nakonec znervóznit svojí společnici, aby nebylo u večeře ticho, a lišácky jsem se na ní ušklíbnul.

//Maharské močály

Kdykoliv jsem chtěl na vlčici vedle sebe promluvit, nebo jí odpovědět, musel jsem na chvíli položit kamzíka a pak ho znovu čapnout a pokračovat v cestě. Bylo to vlastně chytrý, protože když už mě bolela čelist, přehodil jsem si ho a vláčel jsem ho z druhý strany. "Před lety. Já měl před lety partnerek," mávnul jsem nad tim tlapou a dál jsem se vyptávat nechtěl. Jestli to nestálo opravdu za to, partnerství byl přežitek, kravina a zbytečnost. Nevedlo to snad k ničemu dobrýmu kromě vlčat, a velkej fanda vlčat jsem teda zrovna taky nebyl. Navíc jsem určitě už někde nějaký měl. Na druhou stranu jsem se vlčicema obklopoval náramně rád - ať už to byly kamarádky, nebo něco víc. Na partnerství jsem byl ale ještě pořád moc fakan. Třeba do toho jednou dospěju. Spíš jsem ale doufal, že nikdy nebudu dost nudnej na to, aby mi závazný partnerství připadalo jako něco vzrušujícího. Na druhou stranu... otevřený partnerství? Kdyby na to nějaká vlčice chtěla opravdu přistoupit, mohlo to bejt oboustranně výhodný.
"Nevim. Nezahazoval bych se s tebou, kdybych nechtěl." Jednoduchý. Protože jsem byl na společnost docela vybíravej, byl to vlastně kompliment. Teda... na společnost jsem zas až tak vybíravej nebyl, ale na společnost, se kterou jsem byl ochotnej strávit delší čas už jo.
Když už se mi nechtělo jít dál a naše prostředí vypadalo o trochu víc slibně než močály, pustil jsem kamzíka na zem a sám si dřepnul na zadek hned vedle něj. Měl jsem hlad, ale byl to úlovek pro Bouři. Slíbenej. Zaslouženej. "Ty první," zazubil jsem se na ní, tlamu ještě celou od krve.

//Středozemka

"Já taky. Je to tak mnohem lepší. Jeden si pak může dělat, co chce," zkusil jsem svojí společnici škodolibě povzbudit. Zvláštní. Newlinův pach se táhnul i všude tady. Jako kdyby nás předběhnul. Těknul jsem očima k Bouři a představil si Newlina. Fakt si byli docela podobný. Bylo to strašidelný.
Vešli jsme do močálů a úsměv mě přešel. Neměl jsem to tu rád, a v noci to tu bylo vůbec nepraktický. Navíc to nahánělo hrůzu. Nechápal jsem, jak je možný, že tu někdy opravdu žila smečka. Jestli tu ale žila smečka, znamenalo to, že se tu taky musí dát poblíž něco ulovit, ne? Lovec jsem nikdy nebyl, neměl jsem to rád a nebavilo mě to. Teď jsem se ale potřeboval vytáhnout před vlčicí, takže jsem si pochopitelně nevystačil jenom s blbym zajícem, ptákem nebo rybou. Ne, tohle chtělo něco většího. "V tom případě chápu, že se zahazuješ se mnou," pochválil jsem se polohlasem a usmál jsem se na Bouři, když pronesla, že si vybírá jenom to nejlepší.
Zastavil jsem se až po kotníky v tý hrůze, abych zavětřil. Určitě se tu takhle v noci muselo toulat nějaký zvířátko z východního hvozdu. A taky že jo. Muflon, kamzík, něco takovýho. Pach se táhnul vzduchem a mísil se se zatuchlym smradem močálů. Smradismečka, vzpomněl jsem si ještě jednou na bývalé zdejší obyvatelstvo, a stočil jsem chůzi mlčky směrem k severu. Jestli tu někde byl kamzík, byl oproti jeho přirozenýmu prostředí v hvozdech kousek na sever naprosto v nevýhodě. Tady se mu nebude zdrhat tak dobře. Mně se ale taky dvakrát nedařilo. Pod packama to čvachtalo, když jsem zrovna nešel opravdu hodně pomalu, takže jsem věděl, že bude potřeba pořádně zapojit svaly a nabrat rychlost, jestli chci něco chytit.
Rohatá věc se mi zjevila až po nějaký chvíli průchodu močálama. Nohy už jsem měl unavený, ale taky jsem měl velkej hlad. Takhle ve tmě tohle relativně malý zvíře vypadalo náramně strašidelně. Nevypadalo to, že by byl zaseklej v bahně a hnil, jak se to tady zvířatům někdy stávalo. Ne, tenhle se určitě ještě bude dát žrát. V močálu byl probořenej stejně jako já. Rozhodnul jsem se využít moment překvapení a prostě k němu co nejrychlejc doběhnout. Zvíře se leklo a docela mu to trvalo, než se vůbec hnulo z místa. Až když jsem zubama cvakal u jeho zadku, povedlo se mu o pár metrů odskočit. Přidal jsem, bořil jsem tlapy do toho blivajzu a odrážel se co nejvíc to šlo. Nejhorší místo na lov na světě. Bylo to dost vyčerpávající, ale naštěstí pro nás oba. Po chvíli mi přišlo, že už ho dotahuju. Právě včas, protože kdybychom doběhli na normální povrch, rozhodně by mi zdrhnul. Když jsem byl dostatečně blízko, hrábnul jsem tlapou po jeho zadní noze, abych ho vykolejil a zpomalil. Kamzík zakopnul a já do něj při tý rychlosti narazil. Sejmul jsem ho celou svojí vahou a sotva jsem se rozkoukal, kde je nahoře a kde dole, už jsem mu visel na krku. Chtěl jsem, aby to měl za sebou co nejdřív. Zakousnul jsem se s co největší silou, tlamu mi zalila krev a zvíře sebou pomalu přestalo mlít. Bylo po všem.
Chvíli jsem se vydejchal, protože to bylo opravdu vyčerpávající. Tady v močálech se mi ale vůbec nelíbilo. Jakmile jsem popadnul dech, vzal jsem kamzíka za roh a už už jsem ho táhnul k Bouři, abych jí vyzvednul, že se půjdem navečeřet někam jinam. "Jfeme," zahuhňal jsem přes plnou tlamu a pokračoval kamsi... kamsi. Hlavně pryč odtud.

//Zarostlý les

//Mušličková pláž

"Žádnej partner, kterej by se vytočil?" ušklíbnul jsem se pobaveně. Na to jsem se Bouře vlastně nikdy nezeptal, ale taky se o nikom nikdy nezmínila, takže mě to nenapadlo. Stejně jsem to neměl komu co vykládat. Jakmile to skončilo, jako kdyby se to nikdy nestalo. Byl novej den. Naše tajemství znal snad jenom sám Život. A možná Smrt.
Šli jsme tou obrovskou plání, která se rozprostírala uprostřed Gallirei. Tahle pláň stála za starou bačkoru. Byla nudná, nezajímavá. Trvalo věčnost jí přejít, nic tu nerostlo a skoro nic tu nežilo. Určitě se tu nedalo ulovit normální jídlo. Natož to, co si diktovala Bouře. "Nenáročná," zhodnotil jsem sarkasticky. Kejtu jsem jí zrovna bohužel slíbit nemohl. Ale začínalo mi taky kručet v břiše. Nejjednoduší by bylo něco ukrást, ale na smečku nás bylo málo a najít tuláky s kořistí se jednomu poštěstilo málokdy. Vypadalo to, že opravdu budu muset pracovat. Ještě jsme se mohli stavit v Sarumenu. To ale asi nebyl dobrej nápad. Žíhanou bych tam jednak stejně nedotáhnul, a když už, asi by se těžko vysvětlovalo, proč jsem jí tam vlastně dotáhnul.
V čumáku mě pošimal Newlinův pach, ale pláň byla moc velká a Newlin v nedohlednu. Nechtěl jsem ho seznamovat s Bouří... ne, to by taky bylo až moc vysvětlování. Ale hodlal jsem si ho pozdějc najít - tak, jak jsem slíbil.
Stočil jsem náš směr k močálům. Neměl jsem to tam moc rád, ale věděl jsem, že se tam dá lovit.

//Mahar