Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 50

...
A zase nic. Absolutní ticho. Neozvalo se nic. To ale neznamenalo, že tu ten... někdo... už neni. Věděl jsem, že tu někde je, že prostě nejsem sám. Jenom se nechtěl ukázat. Možná to tak bylo ale doopravdy lepší. Možná to byl právě on, kdo se rozhodnul, že zatahá za nitky a pošle mě do toho Sarumenu. Nebo to byl jenom osud. Nebo realita, která se děje tam na povrchu.
Už jsem měl moc těžkou hlavu na to, abych se dál trápil. Pořád mě někde vzadu v mozku tlačila úzkost a strach a na krku mě pálila ta velká rána, ale aspoň tep už se mi uklidnil, a neklepal jsem se tolik jako na začátku. Teď už jsem jenom... šel. Bez motivace, bez cíle, bez naděje, že někam dojdu. Neznal jsem nic horšího, než byla nuda a samota. A teď jsem měl obojí. A nejspíš navždycky. Co jsem komu udělal? Je tohle za tu ukradenou srnu? Za lži? Za podvádění? Za... ty naschvály, co jsem dělal? Čim víc jsem nad tim uvažoval, tim víc mi přišlo, že si tohle nezasloužim. A ještě horší bylo, že jsem pořád nevěděl, jak jsem umřel. A tísnilo mě, že se to nejspíš ani nikdy nedozvim. Protože tu nikdo nebyl... nikdo, kdo by mi odpověděl. "Jak jsem umřel?" zašeptal jsem si z recese pod fousy, protože nahlas mi ještě pořád mluvit nešlo.. Za zkoušku jsem nic nedal. Ale nic se neozvalo. Co jsem čekal?
...

//loterie 49

...
Tohle byla chyba, začít paranoidně znovu myslet na tu entitu, co mě odněkud pozorovala. Cejtil jsem na sobě něčí oči. Takovej ten pocit, když na vás někdo upřeně zírá a vy o tom moc dobře víte. Jenomže já jsem nevěděl, kde ten někdo je. Možná jich dokonce bylo víc, ale tahle myšlenka jenom podlamovala můj strach spíš, než že by ho přiživovala. Víc jsem se bál toho, že jsme tu sami dva. Já a to něco. Nevěděl jsem, co chce, kde je, kdo to je a nejvíc mě trápilo, že se to asi ani nikdy nedozvim. Byla to nekonečný trápení, a teď už jsem si byl docela dobře jistej, že si ho nezasoužim, a ta sebelítost mě ničila ještě víc. Jestli jsem udělal něco hroznýho těsně než jsem umřel, tak už jsem si to nepamatoval.
Teď už jsem na to ale opravdu neměl nervy. Byl jsem chudák! A mrzák! A troska! A nevěděl jsem, co všechno po mně ten hajzl ještě chce. "Poslouchej, nech mě bejt," zamrmlal jsem za sebe přísně do prázdna tak nahlas, jak to jenom šlo, ale bylo to spíš hlasitý šeptání, který mě i tak šíleně bolelo. A věděl jsem, že teď už zase nějakou tu chvilku mluvit nemůžu, jinak se mi krkem propadnou hlasivky, tak jsem se rozhodnul, že mu to řeknu myšlenkama. Jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni teď. Řekni mi, kolik šutrů bylo na vodopádech, nebo jestli umřel Morfeus, nebo kolik měl teček na zadku. Řekni cokoliv, nebo mě zabij. Nebo mě nech se propadnout jinam. Hlavně něco udělej, nebo se rozbrečim.
...

//loterie 48

...
Nakonec jsem tuhle myšlenku prostě zahodil někam dozadu do hlavy. Byla to blbost, abychom umřeli všichni. Všechny nás přece nikdo nezakousnul. Možná, že někdo vyvraždil celej Sarumen. Možná to byla smečka tý divný šedý vlčice, co se tam nedávno zastavovala. A já jsem tam jako ochránce nebyl. Zapomeň na to... střeva na stromech. Nad čim jsem to přemejšlel předtim?
Zkusil jsem se násilně vrátit k myšlenkám na Styx, ale ze všeho se mi zase navalovalo. Potřeboval jsem se přesunout ještě o kus jinam, takže zpátky do Slunečný smečky. Tam si jeden nebyl jistej ničim, a možná to tak bylo nejlepší. Neměl jsem tucha, co se tam dělo po mojem odchodu, ale Slunečná smečka bylo super místo. Moje oblíbený místo. Teplo, bezpečí, pohoda, nicnedělání... čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě deprimoval kontrast s místem, na kterym jsem se nacházel teď. Tohle místo jako kdyby někdo vyloženě vymysel pro mě. Byla tu zima, nebyli tu další vlci, smrdělo to tu a někdo mě sledoval. Byla teda pravda, že to by se nelíbilo asi nikomu, ale nikdo jinej tu ani nebyl. Nebo možná byl, ale někde hodně daleko. A stejně jsem tomu nevěřil, protože to bylo nekonečno. Moje nekonečno. Moje a toho podívína, co mě celou dobu sledoval a pronásledoval. I s nim jsem si ale přišel víc sám, než kdybych byl o samotě doopravdy.
...

//loterie 47

...
Snažil jsem se moc dlouho nezaseknout na vzpomínání na básničku, abych se nějakym zvláštnim obloukem znovu nedostal k myšlenkám na střeva na stromech a na červy v očích. Musel jsem pokračovat, nenechat proud myšlenek, aby se zastavil. Jenom jsem se bál toho, co se stane, až dojedu na konec. Pak si můžeš zkusit vzpomenout na tu matky básničku.
Nachvíli jsem od rodiny nějak odskočil, abych si nevyčerpal všechny vzpomínky, co jsem měl, a myšlenkama jsem se octnul o pár let vepředu.
Zkoušel jsem se zamyslet nad Styx, a nad tim, proč se mi pořád vybavovala s křídlama a peřim, i když jsem si byl docela jistej, že křídla a peří neměla, nebo jsem si to nepamatoval. Možná to taky byla jenom nějaká zvláštní halucinační symbolika, jenom jsem nevěděl čeho. Na tohle filozofování jsem nikdy nebyl a přišlo mi to trapný. Jenom mi prostě bylo divný, že by měla mít křídla nebo peří. A divný bylo i to, že kdykoliv jsem si na ní vzpomněl, můj tělesnej stav jako kdyby se zhoršoval. Měl jsem ty myšlenky rád, ale vždycky jsem se začal víc klepat, rána mě začala víc bolet a pohltila mě taková zvláštní paranoia, jako kdyby za rohem číhalo nebezpečí. Něco v souvislosti s ní bylo prostě špatně. Třeba taky umřela. Nejednou mě napadlo, že se stalo něco zvláštního a umřeli jsme hromadně. My všichni. Proto ta sarumenská vidina. Potom mi ale nesedělo, proč jsem měl díru v hrdle. Někdo mě očividně zakousnul. Třeba nás Smrt zabila všechny. Prostě už jsme jí štvali.
...

//loterie 46

...
Paradoxní bylo, že čim víc jsem se myšlenkama přiblížil ke svojí vlastní smrti, tim mlhavější všechno bylo. Nejlíp jsem si teda pamatoval to, co se stalo, než jsem se přidal do smečky. Než jsem vůbec přišel na Gallireu. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí, když jsem si vzpomněl na vlastní matku. Matka byla pěkně drsná, ale jakmile by zjistila, že jsem umřel, asi by se totálně zhroutila. Možná i otec. Nachvíli jsem zadoufal, že se to prostě nikdy nedozví. Bude nervózní, že ses nevrátil. Ani na návštěvu. Zjistí, že je něco špatně. Až teď mi docházelo, kolik mi toho tahle vlčice vlastně v životě dala, a já jsem se ani neobtěžoval se za ní na pár dní vrátit a pozdravit jí ve smečce. Možná, že čim dýl to bylo, tim to bylo horší. A teď už bylo úplně pozdě.
Jak byla ta básnička, co ti matka řikala? Jak to jenom začínalo? Když si vzpomeneš na začátek, vzpomeneš si na celou. Vzpomenout si mi ale vůbec nešlo. I tak jsem byl rád, že jsem se zvládnul myšlenkama přesunout jinam. Snažil jsem se se ve svojem vlastnim mozku schovat. Nachvíli nevnímat, jak mě bolej nohy, jaká je mi zima, jak mi nechutně hnije ta díra na krku, nebo jak to tady smrdí. Nachvíli jsem prostě přemejšlel. I když mě pronásledovatel pořád pronásledoval, snažil jsem se ho nevšímat a užít si soukromý chvilky se svojí rodinou, na který jsem si zrovna zvládal vzpomenout. I když to silně přeřvávaly výčitky a smutek z toho, že už se do Slunečný smečky nikdy nevrátim.
...

//loterie 45

...
Jak jsem tak šlapal pustinou další moment, na mysl mi přicházely různý věci. Konečně. Nechal jsem to úplně volně plynout a i když mi bylo fyzicky zase šíleně špatně, klepal jsem se jako ratlík a pořád jsem měl pocit, že mě někdo ústavičně pronásleduje, aspoň jsem na chvilinku přicházel na jiný myšlenky, než na střeva na stromech, Pippy ulomenou hlavu nebo na to, jak jsem zemřel a jestli mi do díry na krku taky nelezou červi. Minimálně tam nahoře na povrchu mi tam totiž určitě lezli. Nebo mě někdo sežral.
Přemejšlel jsem nad všim, na co jsem si ze svojeho života zvládnul vzpomenout, jenom jsem z toho absolutně vynechával vlky ze Sarumenu. Přemejšlet nad tim, jak jsem byl s Pippou u moře, nebo jak jsem byl na dobrodružství s Newlinem, pro mě byla absolutně zakázaná zóna. Tim pádem mi zbylo jenom pár vlků, který jsem měl rád a na který se dalo myslet. Matka, sourozenci, Styx, Wizku, ale dokonce i Lennie, Rigel nebo Tasa, ze kterejch jsem zas až tak hotovej nebyl. Pár parťáků nebo vlčic ze smeček, ve kterejch jsem se motal před Sarumenem. Bůh ví, jestli by si na mě někdo z nich vzpomněl. Najednou jsem nebyl takovej nezávislej frajer. Najednou jsem tajně toužil po tom, aby ostatní věděli, kde jsem a co se mi stalo. A aby byli... smutný, nebo to aspoň předstírali. Nebo možná naopak aby moje tělo nenašel nikdo. Rozhodně jsem nechtěl, aby ho našla třeba Pippa.
...

//loterie 44

...
Tak znovu. Kolik teček měl na boku Morfeus. Sedm? Osm? Devět? Nebo míň? Kolik... kolik... kolik pírek na sobě měla Styx, když jsi jí naposled viděl? Horlivě jsem se zamyslel. Proč by na sobě Styx měla peří? Styx přece neni vůbec žádnej pták. Svraštil jsem čelo a dřevěně jsem se otočil dokolečka, abych zjistil, jestli se už objevil můj pronásledovatel. A překvapivě za mnou byly i stopy! Konečně je tady.
Jak jenom mě zklamalo, když mi po pár desítkách vteřin zírání došlo, že jsou to jenom moje vlastní stopy, co jsem za sebou přece nechal, když jsem sem šel. Otočil jsem se hezky zpátky čelem vpřed, abych pokračoval v chůzi. Dokud jsem za sebou měl vlastní stopy, aspoň jsem věděl, že jdu rovně, a ne do kruhu. Ještě jednou jsem se paranoidně podíval za sebe, a zmateně jsem zjistil, že v tu chvíli už tam nejsou. Přestaň za mnou zametat, úchyle.
Tělem mi prošla vlna zimy a udělalo se mi znovu špatně. Moje tělo toho mělo zase dost. Teda - ono toho nikdy nepřestalo mít dost, ale dokud jsem byl v šoku a měl jsem trauma z toho, co se stalo v lese, bylo mi psychicky hůř než fyzicky. Teď už se to zase začínalo otáčet, ale docela určitě k horšímu. Ta bolest byla v kombinaci s myšlenkama na střeva na stromech fakt něco.
...

//loterie 43

...
Popotáhnul jsem. Možná jsem už trošičku brečel, ale nikdy bych si to nepřiznal. Brečel jsem proto, že jsem nechal moc dlouho otevřený oči, takže to nebyl pláč. Bylo to slzení. Protože jsem se bál, že se tu znovu objeví les. Les! Kolik má Sarumen stromů? Sarumen, hmmmmmm... nemysli na to. Jinej les. Znovu jsem prudce zamrkal. Hlavně žádný střeva na stromech. Vztekle jsem se ošil, když mi ta vzpomínka v hlavě oživla stromu. Nebylo jak se toho zbavit. Jak od toho utýct. To neznáš žádnej jinej les? Mysli na pláž, pláž. Na pláž, kde jsi byl s Pippou... Pippy hlava, kterou jsi jí omylem odkopnul od těla. Ještě jednou jsem popotáhnul. Tohle nebyla vůbec žádná sranda. Docela určitě byli všichni mrtví i na povrchu. Je jenom otázka času, kdy za tebou přijdou. Už nebudeš sám. Na druhou stranu jsem určitě nechtěl, aby za mnou přišli, jestli pořád vypadali tak, jak vypadali, když jsem je naposledy viděl. Zbytky těl, co nutně potřebovaly, aby jim někdo ukončil život. "Nechoďte na návštěvu, prosím," zašeptal jsem znovu, zůstaňte si ve svojem nekonečnu. Neměl jsem náladu, aby za mnou chodila nějaká mrtvola. Mám svejch starostí dost. Třeba toho tupce, co mě pořád pronásleduje. Zamračil jsem se a zarejdil jsem očima kolem sebe. Nikde nikdo. Pořád si se mnou hrál. Určitě byl nade mnou. Ale já už jsem se nahoru nedíval. Nemínil jsem se tam podívat už nikdy.
...

//loterie 42

...
Uklidni se. Spočítej si kamení, co bylo tam nahoře u vodopádů, když jsi tam chytal ryby pro Styx. Kolik různejch klikyháků měl na těle Morf.... kolik jich bylo. Neumřel Morf? "Neumřel Morf?" zašeptal jsem si pro sebe, protože nahlas mě bolelo mluvit. I potichu to bolelo, ale míň. Možná jsem prostě mluvil tou dírou v krku. Ale spíš ne, protože tu ucpala zaschlá krev a hnis. A při každym pohybu hlavou to bolelo, takže jsem jí držel v křeči pořád ve stejný rovině. Kolik měl Morf na zadku teček... raz, dva, tři, čtyři. Proč a kdy jsem se mu koukal na zadek? Neumřel Morf náhodou? A bylo to na stáří? Kdy jsem umřel já? Proč tu neni Morf? Kolik bylo šutrů nad vodopádem? Byl jsem na sebe pyšnej, jak dlouho jsem to vydržel bez toho, abych pomyslel na střeva na stromech, dokonce už jsem se přestal klepat. Střeva na stromech. A bylo to tu znovu. Kdyby mě můj vlastní mozek nechal nachvíli na pokoji. Jseš blbec. Střeva na stromech, fuj. Kolik vlků bylo na stromech? Darkie, Newlin, Pippa... ne, ta byla na zemi. Pippy hlava. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy a prudce jsem zamrkal, aby to nebylo vidět. "Nesměj se mi," napomenul jsem toho, kdo mě sledoval. Určitě se mi smál... a šel po mně. Čekal, kdy mi dát do cesty další les s mrtvolama. Mohlo to bejt kdykoliv. Párkrát jsem prudce zamrkal a nechal jsem oči co nejdýl dokořán, aby se tu nic nestihlo objevit, dokud je mám zavřený.
...

//loterie 41

...
Bylo zvláštní, že mě ještě pořád nebolely nohy. Musel jsem ujít kilometry. Všechno vypadalo na milimetr stejně. Kdyby se z nebe ještě snášel sníh, asi bych zkoušel zjistit, jestli padaj ve stejnym pořadí i vločky, a jestli vypadaj stejně, ale jako na potvoru to přestalo. Byl jsem jako na salaru. Bílá břečka na zemi jako by zrcadlila bílý nebe. Všechno bylo bílý, kromě mě. I když já už ani nevěděl, jestli jsem taky nazbělal. Krk mě bolel tolik, že jsem se nechtěl koukat dolu. Kdybych to udělal, rána by se mi zavřela a znovu otevřela, a to rozlepení by hrozně bolelo, stejně jako vždycky, když jsem se skláněl dolu nebo vzhlížel nahoru. A nahouru už se nikdy nepodívám. Nikdy v životě. Střeva, žaludek, hlava, oči, červi, červ, červi, oči, hlava, žaludek, střeva, střeva a stromy, střeva na stromech. Jsem dement, že to nemůžu dostat z hlavy. Přestaň na to myslet. Počítej znovu kroky. Raz, dva, tři, střeva, stromy a střeva na stromech... I když jsem tuhle touhu nikdy nepoznal, najednou jsem se docela chtěl zabít. Kdybych už nebyl mrtvej, nejspíš by to bylo o něco snažší. Tady bohužel ani nebylo o co se zabít. Ten les se mi vypařil a znovu bych se tam stejně nevrátil, abych si prostě rozbil hlavu o strom. Tady na pláni jsem si neměl jak ublížit. Jak se uspat. A nechtěl jsem. Pořád mě sleduje. "Vylez," zopakoval jsem se zakašláním opak toho, co jsem řekl před chvilkou. Už mě tahle hra nebavila.
...

//loterie 40

...
Střeva. Žaludek. Hlava. Oči. Červi. Čerrrrvi. Oči, střeva, hlava, střeva na stromě. Červi na hlavě. Červi na stromě. Darkie. Červi v očích. Střeva, fuj. Jako kdybych usnul za chůze a znovu se za chůze probudil. To se mi tady dělo pořád. Poslední... dobou. Vůbec jsem nevěděl, jak dlouho tu jsem. Tam nahoře na pevnině už možná uběhly týdny, měsíce, nebo roky. Nebo taky žádnej čas, protože tady se všechno vleklo. Možná tu čas ani nebyl. I když pravda, že nějakou kontinuitu už jsem tu zaznamenat stačil. Sníh padal zeshora dolů, těla jsem našel v minulosti... a v budoucnu jsem radši ani nezkoušel hádat, co mě čeká. Pár momentů zpátky jsem si ještě přál, abych nebyl tak sám, ale od doby, co mě pronásledovala ta zvláštní neviditelná entita a co jsem potkal celou svojí smečku mrtvou, byl jsem za samotu vlastně rád. Nebo bych byl, kdybych sám byl. "Běž pryč," poradil jsem tomu blbečkovi nebo blbce... tý věci, co mě zatim ještě pořád vytrvale nepřestala pronásledovat. Nudilo mě, že se nechce ukázat. A nepřestávalo mě to děsit. Nepřimhouřil bych oko, protože by mě to dostalo. A nebo bych se probudil znovu v tom lese. Fobie z lesů navždy. Fobie z koukání nahoru, taky navždy. Teď už to bylo fuk. Kam bych se tady koukal? Jestli mě nečekal další les, tak vlastně nebyl problém.
...

//loterie 39

...
Jak jsem šel po pláni, snažil jsem se svůj mozek zaměstnat co nejvíc, abych nemyslel na to, co se stalo před chvilkou. Před chvilkou... pár minutama, hodinou nebo včera. Zase jsem vůbec nevěděl, kolik času uběhlo. Třeba jsem tu byl roky. Rána se stejně nehojila, další změny jsem na sobě neviděl, spoustu věcí jsem si nepamatoval, nebo mi samovolně mizely z hlavy. Byl jsem rád, že v tuhle chvíli ještě vim, kdo jsem. Kdo jsem byl a co se se mnou dělo tam nahoře, i když jsem si už konkrétně nepamatoval, jak jsem umřel.
Zvednul jsem hlavu, jestli se někde neobjevila nějaká hrozba, ale nebylo tu nic. Jenom já, pár hlasů v dálce a můj zvláštní neviditelnej pronásledovatel, co zvládal zametat stopy i ve sněhu. Nebo v tý věci, co se sněhu vzdáleně podobala. Už mi to bylo fuk. Zažíval jsem nejhorší chvíle svojeho života... nebo teď už posmrtnýho života, ale snažil jsem se na to nemyslet. Čas od času mi do hlavy naskočila vidina toho, co jsem zažil v lese, ale jinak jsem se relativně zvládal nějak zaměstnat. I když se tady jednomu nedařilo přijít na zrovna pozitivní myšlenky. Jenom... neutrální.
I tak mě pořád šíleně děsilo to, že mě někdo sleduje. A to nekonečno, ve kterym jsem byl. A i ta samota, ve který jsem si mohl nachvíli odpočinout, než se mi začnou dít další hrůzy.
...

//loterie 38

...
A byl jsem zpátky na začátku. Les byl pryč. Už nesněžilo, ale obloha měla pořád jenom o malinko jinej odstín než povrch. Šel jsem po břečce, která pekelně smrděla. Díval jsem se na nebe, na kterym nebyla ani známka slunce. Vlastně ani náznak čehokoliv, co je za perfektně souměrnou hradbou mraků. Třeba tu slunce vůbec neexistovalo. V dálce se tentokrát nemihotal les, ani nic podobnýho. Obzor byl prázdnej. A byl jsem si docela jistej, že mě pořád někdo sleduje. Zamračeně jsem se za sebe paranoidně podíval, jako mentál, ale zase tam nic nebylo. Ani stopy. Nikde nikdo. Nad sebe jsem se odmítal podívat. Měl jsem pocit, že už to v životě neudělám nikdy, abych se podíval na sebe. Že nikdy neuvidim stromy stejně, ani náš les. Bůh ví, jestli vůbec někdy uvidíš nějaký další stromy. Začínalo to vypadat jako nějaká super chaotická osudová lekce v pekle. Pevně jsem doufal, že horší už to nebude, ale něco mi říkalo, že jo. A že to přijde. Brzo to přijde. Nechodit do lesů. Nekoukat nahoru. Neposlouchat zvuky.
Teď bylo ticho. Až moc. Takový to zvláštní ticho, ve kterym už jeden ani nepoznává, jestli neohluchnul. Byl jsem za něj rád, ale zároveň jsem měl zvláštní nutkání ho přerušit. Slabě jsem zakašlal a svěsil jsem hlavu za chůze znovu k zemi.
...

//loterie 37

...
Na kraji lesa už jsem se snažil zvednout na všechny čtyři. Věděl jsem, že na pláni nebude o co se zapřít, od čeho se odrazit nebo za co se zachytit. Musel jsem se sebrat. Jenom mi to prostě trvalo, než jsem se pořádně probral, a než z těla vyprchal ten prvotní šok. I tak mi srdce bilo asi tak dvojnásobně rychle a těžce se mi dejchalo. Bylo to hrozný.
Když jsem míjel posledních pár stromů, potlačil jsem nutkání se ohlídnout ještě jednou. Nebylo to potřeba. Měl jsem to všechno živě před sebou, kdykoliv jsem jenom přivřel oči, nebo kdykoliv můj mozek zabloudil zpátky do toho momentu. Střeva. Oči. Červy. Vnitřnosti. Chlupy, hlavy, krev. To sípání. Ten křik. Co se jim to stalo? Nevrátil ses. Červi v očích. Možná to jenom značilo něco, co se na tomhle místě dřív nebo pozdějc stane i mně. Prostě nekonečná bída. Věděl jsem, že na to třeba časem zapomenu, ale teď mě to opravdu šíleně děsilo. Bylo mi hůř, než mi na tomhle místa zatim kdy bylo.
Pomalu jsem se vyplazil z lesa, zvednul jsem se na čtyři a okamžitě jsem se svižně vydal pryč. Chtěl jsem bejt co nejdál. A doufal jsem, že nic podobnýho už se dít nebude. Nechodit do žádnejch lesů, nebavit se s nikym, nereagovat na hlasy, nekoukat se nahoru, nekoukat se dolu. Když jsem se podíval za sebe, les už tam zase nebyl. Prostě se vypařil.
...

//loterie 36

...
Nachvíli jsem při tom plazení zvednul hlavu a s hrůzou jsem zjistil, že les ještě dlouho nekončí. Někde v dálce už se mezi stromy mihalo to nekonečno, ze kterýho jsem sem přišel. A v životě bych si nemyslel, že se tam budu tak rád vracet. Jenom jsem doufal, aby se ty mrtvoly neobjevily znovu někde tady. Nebo aby se nepřesunuly. Bylo to hrozný. Čim víc jsem na ně myslel, tim víc mi hrabalo. Snažil jsem se sám sebe překvapit, že to neni skutečný, ale na to to bylo až moc intenzivní. Nechápal jsem absolutně nic. A když už jsem si myslel, že mi hrábne ze samoty, osud mi sem přihodil všechny co mám rád, pověšený za střeva na stromě...
Rád jsem se teď vracel na tu pláň. Už z dálky vypadala trošku jinak, než když jsem z ní přišel do lesa, ale těžko říct, ještě toho nebylo moc vidět. Z posledních sil jsem se podíval za sebe, jestli tam ty hrůzy ještě jsou, ale už to bylo moc daleko. Jenom hlasy jsem slyšel pořád. Nevrátil ses. Přešplhal jsem posledních pár kořenů na cílový rovince ven z tohohle zvláštního ekvivalentu pro Sarumen. Bylo mi mnohem hůř než předtim.
...