Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 65

Aspoň moje nálady se měnily, když už nic jinýho tady. Čas se neměnil, moje okolí se neměnilo, a pocit že mě někdo sleduje tu byl taky pořád. Ale moje vnímání? Tohle prostředí ze mě dělalo super labilního vlka. Byla to horská dráha emocí. V jednu chvíli jsem byl náramně veselej, že jsem sám a můžu si dělat co chci, za dvě vteřiny se mi chtělo brečet, za dvě vteřiny jsem se začal bát k smrti a takhle to šlo pořád dokola. A do toho všeho jsem byl pořád tak nějak příčetnej, takže jsem to musel i vnímat. To, jak pomalu magořim. Chtělo se mi ze sebe zvracet. Kdybych tu byl naklonovanej dvakrát, ušikanoval bych sám sebe k smrti. Možná, že pozoruju sám sebe. Proto mi přijde, že mě někdo pozoruje.
I tak mi pomáhalo si myslet, že se něco změní. Nebyl jsem zrovna dvakrát naivní idiot, ani tam nahoře v normálnim světě, ale tady dole mi pomáhalo předstírat, že vlastně jsem. Doufal jsem v cokoliv. Třeba i v peklo. V opravdový peklo. Tohle byla taková příšerná nuda a smrad a zoufalství, že jsem fakt sem tam zadoufal v to, aby mě přesunuli do lepšího pekla, kde mě budou démoni vařit v kotlíku. I to by bylo lepší. Aspoň nějaká společnost. Tady byla moje jediná společnost... já sám.

//loterie 64

Teď byla správná chvíle zjistit, jak tahle krajina vlastně funguje. Párkrát jsem se tak za chůze otočil, jestli za mnou jáma zůstává, nebo jestli mizí, ale pořád jsem jí viděl. Po pár metrech, po pár desítkách metrů, a potom jsem jí ztratil z dohledu. Takže kdybych si dal tu práci, dalo by se tu z břečky vykopat a postavit cokoliv. Hory, propasti, koryta řek. Aspoň už vim, co dělat, až se začu opravdu nudit. Tohle byla další naivní úvaha. Z bílý břečky se nejspíš nic postavit nedalo, protože byla taková... sypká, a navíc smrděla tolik, že bych nevydržel práci s ní. Dalo se do ní tak možná vykopat doupě a v něm se navždycky schovat a nechat se zasypat a konečně usnout, protože v takový jámě by mě docela určitě nikdo nenašel, a už vůbec by mě tam neměl co pozorovat ten čumil, co se na mě pořád odněkud koukal.
Ale... už jsem si zvyknul. Na smrad, na ten pohled, o kterym jsem nevěděl, odkud přichází, ale cejtil jsem ho na sobě každou minutu svojeho pobytu tady. Docela mě zajímalo, kdo mě pozoruje, ale už jsem dělal, že je to jedno. Kdykoliv jsem se to snažil vypátrat, byl jsem akorát za idiota. Jediná neidiotská věc, co se tu dala dělat, bylo ve finále kráčení kupředu. A tak jsem v tom bezmyšlenkovitě pokračoval.

//loterie 63

Zvednul jsem teda druhou tlapu, tentokrát pravou, a hrábnul jsem do břečky i z druhý strany. Za tělo mi odletěla další hromádka a já jsem se zamračil, když v důlku byla akorát další břečka. Byl jsem si ale docela jistej, že to nemůže jít donekonečna. Jako kdybych si vyhrnoval rukávy, pěkně jsem se nad vybranym místem rozkročil, abych měl stabilitu, a začal jsem hrabat z obou stran. Páni - jak dlouho já jsem nehrabal! Úplně jsem zapomněl, jaká je to sranda.
Břečka lítala daleko za mě a vytvářela tam hromádku toho, co naopak chybělo v důlku, co jsem na zemi vykopal já. Teda - teď už to nebyl důlek, byla to docela jáma. A břečka furt nekončila. Směrem dolu do hloubky neměnila konzistenci, barvu, nebylo v ní nic. Ani nějaký hloupý kamení, se kterym by se tady v pustině dalo aspoň zabavit. Všude břečka. Když byla jáma tak hluboká, že bych jí měl skoro po ramena, kdybych si do ní šel stoupnout, rozhodnul jsem se to nechat plavat. I když by to normálně stálo spoustu vztekání, teď už jsem byl úplně emočně mimo. Takže jsem se jenom narovnal, oklepal jsem si postupně všechny tlapky, obešel jsem jámu a pokračoval jsem v chůzi, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

//loterie 62

Po dalších pár stovkách metrů chůze - páni, už jsem tady musel nachodit kilometry, nebo možná desítky nebo i stovky - jsem se najednou zastavil. Měl jsem... myšlenku. A dobře jsem věděl, že když už jí mám, měl bych jí sakra využít, protože stejně nebylo co jinýho tu dělat. Jak jsem tak stál, podíval jsem se pod sebe a sklonil jsem se k břečce, abych si k ní čuchnul. Málem mě to odstřelilo někam hodně daleko dozadu. Hrozně to smrdělo. Pořád. Tak nějak jsem doufal, že to časem prostě přestanu cejtit, ale očividně ne. Sníh... a ještě ke všemu smradlavej. Osobní peklo.
Tak či tak jsem měl s břečkou něco v plánu, takže jsem musel prostě zatnout zuby a předstírat, že nic necejtim. Ono totiž zacpávání čumáku u vlků bohužel nějak extra nefungovalo. Sklonil jsem se, párkrát jsem hnul hlavou, abych zkontroloval, jestli mě příliš nebolí rána na krku a jestli to zvládnu, a když se mi potvrdilo, že už to neni zdaleka tak hrozný jako na začátku, hrábnul jsem packou do sněhu poprvý. Teda - do toho něčeho, co se sněhu podobalo. Do břečky. Výsledek byl takovej, že jedna hromádka odletěla někam daleko za mě, a já jsem zjistil, že pod břečkou... je další břečka. Tak to ne. Byl čas použít i druhou tlapu.

//loterie 61

Když jsem se nad tim nachvilku zamyslel, vlastně mě napadlo, jestli si to nedělám sám... to, co se mi tady děje. Paranoidně jsem si začal domejšlet, že i ten Sarumen s mrtvolama byl v mojí vlastní hlavě, že to byla nějaká vidina. A že ani pocit, že mě někdo sleduje, neni opravdovej. Ten byl ale až moc přesvědčivej na to, aby to nebyla pravda. Takže když si do týhle nudný pláně domyslíš něco super zábavnýho a normálního, mělo by se to objevit, uklidnil jsem sám sebe naivně.
Načež jsem se zastavil, přivřel jsem prudce oči, jako kdybych čekal nějakou ránu do hlavy, zadržel jsem dech a chvíli jsem na truc prostě jenom stál, doufajíc, že se tu teda něco nebo někdo objeví. Po chvilce mě to vždycky tak nějak přestalo bavit, takže jsem oči pootevřel, abych to zkontroloval. A jakmile jsem zjistil, že jsem pořád na prázdný sněžný pláni a sám, znovu jsem oči prudce zavřel, aby to vypadalo, že jsem nikdy nefixloval.
Takhle jsem to vydržel docela dlouho, než se moje paličatá hlava smířila s tim, že takhle to nefunguje, a že se tu nic jen tak z mojí vůle objevit nemůže. Až zmagořim, doufám, že vidiny budou v ceně. S výdechem jsem se teda zařadil zpátky do vlastní stopy a pokračoval jsem v krasojízdě do... nikam. Absolutní muka.

//loterie 60

Tohle bylo naprosto absurdní. Jak tak dny ubíhaly a já opravdu přestával mít co na práci a co na přemejšlení, moje nálady se začínaly docela rychle měnit. V jednu chvíli mi to z nějakýho důvodu přišlo náramně vtipný, že jsem tady nadosmrti uvíznul - rána se přece zahojí, a pak... pak si tady můžu dělat co chci. Můžu si třeba zazpívat, nebo začít nakopávat tu břečku, nebo se zkusit podhrabat do tramtárie. I když sám, i když bez ničeho, co by se dalo reálně použít pro nějakou zábavu, bez nikoho. A v tu chvíli, kdy mi znovu došlo, že jsem v pustině a sám, veselá nálada mě opustila a znovu jsem upadnul do depresí. Proč já.
Jediný, co mě ještě jakž takže hnalo dopředu, byla myšlenka, že jestli se tady z toho nezcvoknu, nebo to aspoň vydržim dlouho, než se zcvoknu, budu opravdu frajer. Sice... to nikdo neuvidí, ale důležitý bylo, že budu frajer ve svejch vlastních očích. Nic jinýho mě ve finále nezajímalo ani tam nahoře. A to byla další pozitivní věc - pořád jsem normálně tušil, kdo jsem, a co jsem dělal na Galli i mimo ní, než jsem umřel. Moje zapomnětlivost byla docela normální i za života, takže jsem se aspoň trochu přestal děsit toho, že tady postupně zapomenu na všechno. Pořád jsem si to pamatoval dobře. Dokonce mi přišlo, že čim míň se soustředim na bolest rány, tim líp si všechno vybavuju.

//loterie 59

V jednu chvíli mi došlo, že jsem se asi nezastavil od doby, co jsem za sebou nechal Sarumen. Teda - ještě když jsem viděl tu siluetu, ale to jsem byl technicky vzato pořád v pohybu. Bylo zvláštní, že mě ještě pořád nebolely nohy. Nebo mě prostě možná bolelo všechno tak moc, že nebyl čas se soustředit na nohy. Chvíli jsem se na ně díval, jak pode mnou ubíhá ta břečka. Bylo to jako na běžícim páse. Nebejt za mnou stopy, vlastně bych ani nevěděl, jestli se hejbu dopředu. A... ani takhle jsem to tak úplně věděl.
Nachvíli jsem se teda zastavil, abych zjistil, jestli to něco udělá. Byl jsem jedinej černej flek v úplně bílym poli na kilometry daleko... do všech stran. Párkrát jsem se otočil, jestli se něco stane, ale nic. Pořád mě někdo sledoval, pořád to tu smrdělo, ale nikde nic. Ani strom, ani keř, ani klacík na zemi. Ani kamínek. Ani smítko. Všude bílo. Byl jsem vidět už z dálky. Jenom škoda, že mě tu kromě osobního pozorovatele asi nehledal nikdo. A tak byl čas jít dál. Chůze byla aspoň o malinko zábavnější než tohle. Kdybych nešel pořád dál, asi by mi reálně hráblo... nebo by mi minimálně hráblo dřív. Blížilo se to tak i tak, ale dokud jsem měl na co myslet, dalo se to vydržet.

//loterie 58

Když už jsem si teď dokázal vzpomenout na Pippy modlitbu, kterou mi sice párkrát zopakovala, ale neslyšel jsem jí vyloženě milionkrát, nemohlo bejt tak těžký si vzpomenout na básničku od matky, kterou nám jako vlčatům i polodospělejm řikala furt. Starší vzpomínky se mi ale jako na potvoru mazaly z hlavy zrovna ve chvíli, kdy jsem si je nejvíc toužil projít. Jako kdyby si někdo naschvál hrál s mojí hlavou, rozmazával je a obracel a nechával zmizet. Chvíli jsem se s tim snažil bojovat, ale jeden vůbec neví, jak moc bolí opravdový přemejšlení a vzpomínání, dokud ho nepotřebuje reálně a intenzivně použít. A já nikdy neměl silnou vůli.
Vzdal jsem to hned po pár… chvilkách, minutách, hodinách, dobách, nebo co to tu vlastně utíkalo, protože čas tady očividně nefungoval. Ani jemu se nechtělo pracovat. Bylo to náramně protivný místo. Nutilo mě se pořád rozhlížet po něčem, co by se dalo nakopnout, ale nebylo tu vůbec nic. Ani k jídlu. Ani k pití. Ani živáčka. A usnout jsem se bál. Kdybych doopravdy cejtil hlad nebo únavu, jako tam nahoře, touhle dobou už bych docela určitě zešílel. Upřelo mi to úplně všechny radosti života... aby taky ne, když to byla smrt.

//loterie 57

Proto bylo prostě a dobře potřeba se nad něčim snažit přemejšlet pořád. Jak jenom byla ta básnička, co ti řikala matka? Jak jenom bylo těch pár vět, co tě tehdá naučila Pippa? Řikala ti to postupně, musíš si vzpomenout na začátek. Párkrát jsem prudce zavřel oči, jako kdybych se tim snad snažil z mozku vytlačit informace. Tohle totiž nebylo až tak náramně dávno. Sice nebylo zrovna dvakrát pohodlný myslet na Pippu, když jsem jí jenom pár chvilek zpátky viděl bez hlavy, ale nic jinýho už se prostě dělat nedalo. Byl jsem rád, že jsem si zase po době na něco trochu vzpomněl. Na někoho. Na cokoliv.
"Madre di Dio," vypravil jsem ze sebe potichu nakonec, když uběhlo pár minut. Konečně! A potom už to šlo samo. Když měl na něco jeden věčnost, hned se mu paradoxně líp přemejšlelo. "Madre di Dio, prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte," zopakoval jsem nakonec celou větu, co mě malá vlčice naučila jenom pár tejdnů před tim, než jsem umřel. Tohle nebyla tak dávná vzpomínka. Dokonce jsem věděl, že je to modlitba. A že je tam něco s mrtvejma. To už asi nemá moc cenu se modlit. Na to jsem si měl vzpomenout dřív. Podíval jsem se nahoru, jako kdybych tam měl něco vykoukat, ale zase nic. Tak ani čarodějnický zaklínadla nefungujou.

//loterie 56

A bylo to tu zas. Nic. Protože bylo jakýkoliv trauma z lesa a z mrtvol tak daleko za mnou, že mi přišlo, že uplynula věčnost, bylo teď o něco snažší se zabavit jinejma myšlenkama, nebo to prostě a dobře brát jako iluzi. Čim dál jsem tý události byl, tim víc pro mě neexistovala, stejně jako se mi postupně mazaly všechny starší myšlenky na život tam nahoře. Převracelo se to všechno tak, že jsem ani nevěděl, jestli jsem dýl tady nebo jestli jsem dýl žil. Kdybych si lehnul na zem a koukal před sebe vzhůru nohama, vlastně bych ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Břečka už nepadala z nebe, jenom ležela na zemi, takže bylo prostě všude bílo. Neexistoval tu obzor, horizont, nebe nebo zem. Kdyby se mi do tý srágory nebořily tlapky, už bych vůbec nevěděl, jestli náhodou nedupu po nebi.
Nebo jsou to mraky, to po čem šlapu. Třeba to neni peklo, ale nebe. Tohle bylo sice fajn si nalhávat, ale tak nějak jsem tušil, že to není pravda… nebo jsem si tim byl docela dobře jistej. Na to, abych byl v nebi, to tu až moc smrdělo a bylo mi až moc špatně. Pořád jsem se klepal a chtělo se mi zvracet, ale po tý věčnosti tady už to bylo vlastně normální. Už jsem si ani nepamatoval nic jinýho. Teda – když jsem to zrovna neprocvičoval… když jsem se zrovna nezabořil do myšlenek tak, abych si na něco vzpomněl.

//loterie 55

Jako kdyby si ze mě někdo naschvál střílel, zase tu nebylo nic. Nikde nikdo. A siluety už jsem neviděl ani v koutku oka. Párkrát jsem prudce zamrkal, jestli se třeba někdo nebo něco opravdu neobjeví, jako se tehdy objevil ten les, ale nic se nestalo. Sám pro sebe jsem si zavrčel a nachvíli jsem se zastavil na místě. Teď už jsem si byl docela jistej, že tu se mnou někdo je. A neměl jsem co ztratit. Až vylezeš, přetrhnu tě jako hada, pomyslel jsem si v tom minizáchvatu vzteku, co jsem z toho chytnul. Bylo mi fuk, jestli mi ublíží. Všechno mi bylo fuk. Střílel si ze mě, a mrtvej a traumatizovanej jsem byl tak či onak. Už mi neměl jak ublížit.
Otočil jsem se tak, až můj ocas odházel sníh na metry daleko, a rozhodl jsem se pokračovat tam, kam jsem šel předtim. Rána mě z tý otočky sice rozbolela jak blázen, ale i když jsem tu byl sám, snažil jsem se tak nějak předstírat, že se nic neděje. Bylo mi to jedno, jestli tu někdo je. Jestli tu byl, nechtěl se ukázat. A já se s jeho hledáním obtěžovat nehodlal. Už jsem byl z tohohle místa dost magor na to, abych prostě a dobře nedoufal v nic. Sleduj si mě. Dělej si co chceš, jestli tě baví se za mnou honit. Ještě jednou jsem si sám pro sebe zavrčel a rozhodl jsem se vzdálit co nejdál od místa tohohle nezdařilýho pokusu někoho najít.

//loterie 54

Sotva jsem se trochu uklidnil a stačil jsem se zamyslet nad desítkama dalších věcí, zatímco jsem pořád pokračoval v cestě, tak nějak se mi vrátil pocit, že mě někdo sleduje. Teda - on nikdy tak úplně nezmizel, ale teď byl zase o něco silnější. Jako kdyby ten někdo chtěl, abych věděl, že tu je. To už jsem ale přece věděl dávno. Už dávno mi tu z toho hrabalo. Svraštil jsem čelo, přivřel oči, mávnul ocasem a začal jsem se za chůze pomalu a nenápadně rozhlížet, jako kdybych ho chtěl přistihnout při činu. Zase se chováš jako magor. Nikdo tu neni. Ještě chvíli jsem rejdil pohledem po obzoru, než mi přišlo, že mám v periferním vidění nějakou zvláštní šmouhu. Okamžitě jsem nastražil uši, otočil jsem se tím směrem, až mě rozbolela rána na krku a zjistil jsem, že... se mi to asi jenom zdálo? Jakpak by ne, určitě už mi dávno hrabalo. Měl jsem nějaký divný živý vidiny i po cestě. Tahle mi ale přišla reálnější než ostatní.
Mazaněj jsem se stočil zpátky, kudy jsem šel původně a nechal jsem hlavu tak, jak jsem jí měl předtím. Čekal jsem, dokud se tam silueta neobjeví znovu. A ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se tam znovu objevila, a že jsem tím směrem dokonce něco zaslechnul, okamžitě jsem se tam stočil a vydal se rovnou za... tím někým. Nebo jsem si aspoň myslel, že jdu směrem k němu. Silueta znou zmizela, ale já moc dobře viděl, ve kterym směru se mi několikrát za sebou objevila.
Jak jsem tak šel, docela dost se mi sevřel žaludek z pocitu, že mě třeba potká to samý, co mě potkalo v tom zvláštnim Sarumenu. Vlastně se mi znovu chtělo zvracet. Samota ale byla mnohem horší než to, a tohle byla moje jediná příležitost pro nějakou změnu. I kdyby ta změna měla bejt... stejně hrozná jako to, co jsem viděl v lese. Byl jsem prostě až moc sám.

//loterie 53

...
A nebo mi to možná někdo fakt dělal naschvál. Byl to nějakej zvláštní trest. A až si ho odpikám, až tu budu chodit dostatečně dlouho... pak půjdu do normálního pekla. A bude to narozdíl od tohohle úleva. Sice jsem nevěděl, jestli je to pravda, ale proteď bylo fajn se tim uklidňovat a motivovat. Normálně jsem byl pesimista jak blázen, ale teď jsem asi neměl na výběr nic jinýho než... doufat.
Sklonil jsem nachvíli hlavu, rána se mi zavřela a já jsem se koukal na svoje tlapky. Jak jde dopředu pravá, pak levá, pak znovu pravá, pak znovu levá... jak jsem se tak na ně koukal, skoro mi přišlo, že jdou automaticky. Že už je můj mozek a ni neřídí. V jednu chvíli jsem sám sobě zkusil v hlavě říct, že se zastavim, ale neudělal jsem to. Šel jsem prostě dál. Neměl jsem vůli ty tlapky zastavovat. Už magořim. Už je to tady.
Nešťastně jsem zvednul hlavu, rána mě znovu rozbolela a podíval jsem se pořádně do dálky, doprava i doleva. Nikde nic. Pořád jsem tak úplně nevěděl, jestli chci někoho potkat, nebo jestli to radši nechci nechat takhle. Protože jestli jsem měl znovu potkat svoje přátele jako mrtvoly, tak jsem asi nechtěl. Fuj. A bylo to tu zpátky. Ty vidiny. Měl jsem pocit, že toho se už nikdy nezbavim. Na druhou stranu jsem z tý samoty už začínal blouznit. Možná, že v kombinaci s těma výjevama to bylo vůbec to nejhorší, co se mohlo stát.
...

//loterie 52
...
Ale dost bylo tohohle traumatickýho vzpomínání - pořád jsem neměl tušení, proč a jak jsem umřel. Jediný, čim jsem si byl docela dobře jistej, byl snad jenom samotnej fakt, že jsem umřel. A ani to nebylo stoprocentní. Ale... na krku jsem měl díru jako vstup do jezevčí nory, byl jsem někde, kde neplatily vůbec žádný přírodní pravidla, byl jsem sám a dělo se to moc dlouho na to, aby to byl špatnej sen. Takže jsem fakt umřel. Tohle nebylo nic pro mě - nebo ani pro drsňáka, jako jsem byl já... nebo jako jsem se snažil bejt, dokud jsem žil. Ne - tohle byla chvíle, na který jsem ani já nenacházel nic odlehčujícího nebo zábavnýho nebo výhodnýho. Všechno na tomhle místě bylo špatně a já jsem tady prostě byl. A nedalo se tomu nijak vyhnout. Očividně nešlo ani odejít, protože to už jsem zkoušel několik posledních dnů a nešlo to.
Dnů... vlastně jsem nevěděl, jestli to byly dny. Světlo tu bylo pořád tak nějak stejný, unavenej jsem byl, ale ne tolik, abych nešel dál, takže... jsem o čase neměl vůbec žádnej předmět. Už před nějakou dobou jsem došel k tomu, že tady možná prostě vůbec neubíhá. Spíš mi přišlo, že už se ani nikam dojít nedá.
...

//loterie 51
...
A vůbec - téma o tom, jak jsem umřel, bylo zajímavý téma na přemejšlení. Rozhodně bylo lepší, než ta hrůza ze Sarumenu, nebo příliš dojemná rodinná nostalgie, ze který se mi chtělo brečet, jako nějakýmu malýmu miminu. Věděl jsem, že mě někdo zakousnul. Teda - buď to byl někdo, nebo to bylo něco. Nejednou jsem na Galli zažil opravdu zvláštní věci, jako třeba svojeho vlastního mrtvýho dvojníka. Zvláštní bylo, že na nic takovýho jsem si nepamatoval. Pamatoval jsem si, že jsem byl na ostrově se Styx, potom s Pippou, potom s Darkií a potom... už vlastně skoro nic moc. Buď to blokoval můj mozek, nebo to blokovala ta entita, nebo to prostě chtělo čas, než si vzpomenu. Měl jsem spoustu otázek. Umřel jsem přecejenom poprvý... a naposled, pomyslel jsem si depresivně a nahlas jsem polknul.
Bylo to pěkně protivný. Byla jenom otázka času, kdy se z toho zcvoknu a stane se ze mě magor. Jako z některejch ostatních ztracenejch případů tam na povrchu. Jak se jenom tehdy jmenovala ta zvláštní vlčice? Ay... Ayshi? Úplně mi přejel mráz po zádech z toho, že by se ze mě měla stát Ayshi. Nebo cokoliv podobnýho Ayshi. A vůbec - přejížděl mi mráz po zádech i z její existence. Byla to snad jediná vlčice, co na mě chtěla sahat, i když jsem byl zásadně proti.
...