Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 79
…
A když už jsem měl celý tělo bezpečně ve stínu, zůstal jsem prostě chvilku ležet na zemi. Písek tu taky pálil, ale oproti místům, na který svítilo slunce, to nebylo nic. Pálilo to jako... normální písek na povrchu. Třeba jako písek, co byl v létě na mušličkový pláži na západě. Nebylo to nic oproti tomu pekelnýmu písku tady dole. Nikdy bych si nepomyslel, že by mi takhle moc vadilo vedro. Obyčejně jsem ho měl rád, ale tohle byla naprostá příšernost. Naprostej extrém. Jestli jsem si předtim myslel, že jsem v pekle, teď už jsem v něm byl určitě. Teď už jsem si byl jistej.
S výdechem jsem otevřel oči. Pravou tvář jsem měl zabořenou do písku a jenom jsem odpočíval. Čekal jsem, až se moje tělo vzpamatuje z toho tepelnýho šoku... jestli se vůbec hodlalo vzpamatovat. Dal bych cokoliv za nějakej zdroj vody. Stačila by kapka. A ani bych jí nechtěl vypít, ale jenom s ní uhasit svoje absolutně spálený ramena.
I tak to byl relax oproti tomu, co jsem tady zažíval ještě pár minut zpátky. Byl jsem rád, že můžu chvíli ležet na místě a vzpamatovávat se. Že po mně nikdo nešel, nic na mě neútočilo, nic se nedělo. Kromě toho, že blížil další problém... dokud jsem byl ve sněhu, neměl jsem zdaleka takovou žízeň, jako jsem měl teď.
…

//loterie 78
…
Zastavil jsem se ve už chvíli, kdy moje hlava dosáhla stínu stromu. Už mi bylo jedno, že se zbytek mojeho těla smaží. Přišlo mi, že to horší bejt nemůže. Popálil jsem se snad ze všech stran. To, že bych se do stínu dostal o pár vteřin dřív, už by to stejně nezachránilo. A tak jsem prostě jenom ležel bez hnutí. Možná jsem zkoušel, kolik toho ještě vydržim, než se rozbrečim nebo aspoň rozhekám. Možná mi chyběla vůle.
Moje hlava i rána na krku už ležely ve stínu, zatimco zbytek těla na slunci. Zamrkal jsem a podíval jsem se nahoru, kde se nade mnou vypínala palma. Byla sama. A byla dost velká na to, abych se za ní schoval celej. Díky bohu. Nachvíli jsem se přistihnul, jak se na ní normálně usmívám. Jako nějakej psychopat. Jako na starou známou. Byl jsem rád, že tu je. Teď sice bylo hrozný vedro, ale aspoň už mi nepřišlo, že mě někdo pozoruje a nebyla mi zima. Bylo mi jasný, že velice brzo začnu mít žízeň a možná i halucinace, ale to teď bylo fuk. Hlavně, že jsem měl stín.
Pomalu jsem se začal sbírat, abych na o něco chladnější povrch dostal celý svoje tělo. Musel jsem udělat takovej zvláštní kotrmelec. Nebo nemusel, ale byl to nejrychlejší způsob, jak se do stínu přesunout, i když mě z toho znovu rozbolela rána na krku.
…

//loterie 77
…
A bylo to tu. Jenom kousek zbejval k palmě. Pár desítek metrů, nebo dokonce jenom... metrů. I když to bylo horší, čim blíž jsem byl. Čim blíž jsem byl, tim víc to pálilo a štípalo a tim víc jsem to chtěl vzdát, ale už jsem od toho stínu nebyl tak daleko, abych si to udpustil. Neměl jsem tyhle sentimentální motivační kecy rád, ale tentokrát jsem to musel praktikovat sám na sobě. Musel jsem sám sobě nějak nakecat, že do toho stínu prostě potřebuju. Že už jsem se odvalil dost daleko na to, abych to nevzdal teď na poslední chvíli. Kdybych nebyl v tom stavu, ve kterym jsem teď byl, asi bych se poblil z vlastních přeslazenejch myšlenek. Ale bohužel jsem byl opravdu jako nějaká leklá ryba, která si hledá cestu zpátky do vody. Bylo mi jasný, že kdyby mě někdo viděl, pěkně by se mi vysmál. To dělalo celou situaci ještě horší. Ale co jsem měl dělat? Nic jinýho mi nezbejvalo. Prakticky jsem byl leklá ryba. Jenom větší, chlupatější, tmavší... a měl jsem víc nohou. A asi i zoufalejší.
Naposledy jsem zavřel oči, naposledy jsem odválel pár sudů poslepu, než jsem je znovu otevřel, naposled jsem si nechal osmažit tělo ze všech stran. Potom jsem se pomalu rozhlídnul tak, abych si znovu nenametal písek do očí, a s úžasem jsem zjistil, že stín už je opravdu na dosah. Nechtělo se mi tomu ani věřit.
…

//loterie 76
…
Jseš blízko. Blizoučko, musel jsem si v hlavě připomínat dál, když už jsem opravdu měl chuť brečet bolestí. Nejvíc mě pálily ty části těla, co to schytávaly nejvíc. Boky tlap, ramena, stehna, no prostě hrůza. Nachvíli jsem se zarazil, jestli se mi přece jenom nepovede se nějak zvednout a doběhnout pod palmu po nohách, ale čim dýl jsem se válel v písku, tim míň pravděpodobný to bylo. Tlapky mi vypověděly službu hned co jsem se sem dostal. Tak hrozně to pálilo. Moje nervy to prostě nezvládaly.
Oči jsem teď otevíral v častějších intervalech, abych palmu zkontroloval. Možná proto, že jsem docela dostával chuť to vzdát. Co by se asi stalo, když bych jenom zůstal ležet? Už takhle jsem si přišel spálenej na uhlík. A umřít určitě nešlo. Znovu. A jestli jo, tak co by se stalo potom? Bylo něco horšího než tohle? I když mi to všechno přišlo absurdní, nevěděl jsem, jestli se to chci zkoušet dozvědět. Neochotně jsem sebou mrskal dál, posouval jsem se centimetr po centimetru pouští jako had, doufajíc, že palma opravdu neni nějaká zvláštní iluze. Možná proto jsem jí pořád kontroloval i přes to, že mi kvůli tomu zrnka písku padaly do očí a dřely mě tam jako blázen. Kdyby ta palma někam zmizela, asi bych se prostě zabil... nějak samovolně. Nebo bych zůstal ležet. Byla to moje jediná naděje.
…

//loterie 75
…
V jednu chvíli už jsem prostě jenom zavřel oči a valil se dál bez použití zraku. Směr jsem přibližně tušil a pálilo to tolik, že jsem normálně začal mít strach, že mi je to nějak vysuší a oslepnu. Navíc jsem měl kusy písku úplně všude. Měl jsem toho plnej kožich, uši, čumák, ránu na krku a ve finále i ty oči. Bylo mi jasný, že jestli se někam opravdu dostanu, budu to vymrkávat, vysmrkávat a vyklepávat z kožichu třeba tejden. To teď bylo ale jedno. Teď bylo hlavní... neumřít? Jestli se to tady teda vůbec dalo, když už jsem jednou umřel. Minimálně se ale určitě nějak dalo zastavit to utrpení z vedra. Nebo trochu... omezit. Stín.
Ještě pár otoček jsem udělal, než jsem oči nachvíli otevřel, abych zkontroloval, že se vůbec pohybuju správnym směrem. Palma byla o něco blíž, což mi v mozku rozsvítilo žárovičku naděje, ale stejně mi ještě zbejvala víc než půlka cesty z místa, na kterym jsem se původně objevil, a přišlo mi, že teď už se opravdu smažim zaživa. Všechno mě pálilo. Tuhle bolest jsem taky neznal. V životě mě nic tolik nepálilo. A bůh ví, jestli to neni past. Jestli prostě nezmizí, až se k ní dostanu. Nebo na ní nebude čekat nějaká další mrtvola. Na to teď ale stejně nebyl čas. Jiná možnost prostě nebyla.
…

//loterie 74

...
A jakkoliv hrozně mi bylo, byl jsem rád, že tu ten strom je... jestli teda byl. Byla to moje jediná naděje. Párkrát jsem se s heknutím převalil na zemi, což mi na první dobrou popálilo i zbytky těla, co ještě spánelný nebyly, ale jinak se to prostě udělat nedalo. Tlapky mě neposlouchaly, takže byl čas se k palmě dostat trošku jinym způsobem.
Bylo to ale mnohem složitější, než jsem si původně myslel. Rána mě začala velice rychle pálit jako čert. Prakticky se to skoro nedalo vydržet a já jsem byl rád, že mi z toho tělo nevypovědělo službu úplně. A když už to takhle bolelo a asi to nemohlo bejt horší, začal jsem pomalu válet sudy směrem k palmě. Byl to nejzoufalejší, ale zároveň nejlepší plán, co jsem aktuálně měl. Vlastně byl jedinej. Jenom mě to neposouvalo moc daleko.
Ať jsem dělal co jsem dělal, palma jako kdyby pořád byla dál a dál. Nebo se mi to jenom zdálo, protože mi prostě šíleně trvalo, než jsem se posunul byť jenom o metr. Bylo mi jasný, že jestli se chci někam dostat zaživa, budu muset přidat. A tak jsem se pískem valil rychle, mrskal sebou, bořil se do něj a posouval se. Jako nějaká polomrtvá ryba. Bylo to příšerný. Pálilo mě úplně všechno, a rána tak desetinásobně. Ale nedalo se nic dělat.
...

//loterie 73

...
Než jsem se stačil zorientovat v prostoru, ve kterym jsem se zrovna nacházel, tlapky mě rozbolely jako blázen. Pálilo to. Polštářky jsem určitě neměl přizpůsobený k chození po poušti, na který bylo nejmíň padesát stupňů, nebo i víc. I když jsem byl z jihu, v mojí domovině to oproti tomuhle nebylo nic.
Ještě než jsem stačil něco udělat, můj mozek se rozhodnul za mě a nohy se mi podlomily. Dopadnul jsem do písku, takže jsem si kromě polštářků rovnou spálil i všechno, co se dotklo země. Za boha mi ale nešlo se zvednout, nebo se k tomu aspoň přiblížit. Nohy se odmítaly přitáhnout k tělu a podepřít mě, abych se zvednul a někam se dopotácel. Bylo to jako před chvílí na pláni, ale tentokrát jsem ležel. A měl jsem pocit, že se smažim zaživa. Jako kdybych ze sebe i viděl vycházet kouř. To se mi ale snad jenom zdálo.
Musel jsem se zavrtět, aby mi úplně neuhořela rána na krku. To bolelo asi nejvíc. Skoro jsem zapomněl, že jí mám. A jak jsem zavrtěl hlavou, zaregistroval jsem nedaleko od sebe strom. Palmu, nebo tak něco. Jestli to teda nebyla vidina. To teplo mi tak rozmazávalo vidění, že jsem si absolutně nebyl jistej. Ale i to mi stačilo. Jinou možnost jsem v tuhle chvíli neměl.
...

//loterie 72

...
Možná, že se mi kvůli tý bolesti a hluku zdálo, že to neodeznělo... ještě nějakou chvíli po tom, co byla lavina i s vřískotem dávno pryč. Bylo ticho. Jenom docela trvalo, než mi to došlo. Ještě chvíli jsem měl pro jistotu oční víčka namáčknutý na sebe a mračil jsem se, očekávajíc to nejhorší. Ještě chvíli jsem nehnul ani jednou tlapkou, ani ušima, ani ocasem. Potřeboval jsem chvíli stát na místě, než mi došlo, že to odešlo pryč. Že se všechno uklidnilo a utichlo.
Otevřel jsem oči, ale hned jsem je musel zase přivřít, jak moc se mi do nich pustilo světlo, na který jsem si nestačil zvyknout. Obrátil jsem se opatrně na svůj kožich a podíval jsem se na něj aspoň s hodně přivřenýma očima. Naštěstí v sobě neměl díry, i když bych ještě před chvílí přísahal, že je mít bude, jak mi ho probodal sníh. Ještě teď mě to bolelo.
Potom jsem se znovu otočil dopředu a podíval jsem se kolem sebe. Slunce a písek, toho jsem si všimnul hned. Modrá obloha. Už už jsem se chtěl začít radovat, ale velice rychle mi došlo, že mám problém. Pálilo to jako blázen. Bylo tu nejmíň tisíc stupňů. Peklo. Možná, že už jsem se do něj reálně propadnul. Teplota by tomu asi odpovídala. A moje pocity taky.
...

//loterie 71

...
Jenom jsem stál a pozoroval, jak se sněhová stěna pomalu blíží ke mně. Bylo to jako nějaká obrovská nechutná lavina. Prostě se zničehonic zvedla země a... přišlo to. Katastrofa. A mně nešlo zdrhnout. Jakkoliv jsem se snažil, zůstával jsem stát na místě jako přilepenej. Nešlo mi vůbec pohnout tlapama. A i kdyby to šlo, ani bych zdrhnout nestihnul. Blížilo se to tak rychle, že by mě to nezachránilo. A tak se mi jenom rychle všechno honilo hlavou, zatimco se mi tep zvyšoval až do bodu, kdy mi srdce bušilo jako o závod. Zůstanu pod tim zapadlej. Takže se nebudu moct ani hejbat, ani mluvit, ani dejchat. Budu jenom stát jako sloup. Pod vrstvou sněhu. Navěky.
Přivřel jsem oči už ve chvíli, kdy to bylo kus přede mnou. Nechtěl jsem to vidět. Stejně nešlo nic udělat. Ani stáhnout uši, abych se zbavil toho příšernýho zvuku, co to s sebou přinášelo. A potom to přišlo. Zasáhlo mě to jako lavina, ale zůstal jsem stát na nohou. Kusy sněhu se mi zabodávaly úplně všude. Měl jsem pocit, že pár z nich dokonce došlo skrz. Bolelo to jako čert. A ten vřískot pořád sílil, aniž by mi šlo připlácnout uši k hlavě. Bylo to příšerný. Nedalo se to vydržet. Ale nedalo se z toho ani dostat.
...

//loterie 70

Když jsem nad tim tak přemejšlel, možná byl nejlepší nápad zůstat tady. Na místě. Stát. Zaprvý mi stejně nešlo se hejbat, zadruhý se tim nedalo nic zkazit a zatřetí... jsem v první řadě neměl vůbec na výběr. Nešlo mi se hnout. Ani zastříhat ušima. Ani zamávat ocasem. Pomalu ani zamrkat, to se dělo tak nějak automaticky. Prostě jsem zůstal stát. Tušil jsem, že je to jenom v mojí hlavě, ale těžko říct, jestli jsem prostě nějak nezmrznul, když jsem teď byl mrtvola. Mrtvolák. Třeba mi tělo prostě vypovědělo službu. Jenom očima mi šlo tak nějak skenovat okolí, ve kterym se ale stejně nic nedělo. Všechno vypadalo stejně, jenom jsem měl zase dojem, že za mnou někdo stojí a sleduje mě.
Teda - všechno vypadalo stejně, dokud se nezačaly... dít věci. Už se mi tomu ani nechtělo věřit. Byl jsem tu tak dlouho, že jsem s tim prostě nepočítal. Naposled se něco dělo tak věčnost zpátky, když mi přišlo, že jsem v Sarumenu. Od tý doby jenom pustina.
Chvíli to trvalo, než mi došlo, že se přede mnou sníh zvedá, protože měl jednak stejnej odstín jako obloha a druhak se mi tomu nechtělo vůbec věřit. Ale zvedal se. Teď už jsem to viděl docela jasně. Přivřel jsem oči, protože jsem čekal nějakou hrůzu, ale pořád mi nešlo se pohybovat.
...

Dobrý den,

chtěla bych darovat po jednom lístku těmto lidem:
- Rez
- Maple
- Zarraya

Thaaaank youuu (Dušanovi tak aktuálně zbude 71)

//loterie 69

Snad za celou dobu co jsem cestoval ze zvláštního nekonečna do dalšího zvláštního nekonečna mi nepřišlo, že bych šlapal nějak extra dlouho. Nebolely mě nohy, nechtělo se mi spát, neunavoval jsem se. Přišlo mi, že o to horší to bylo... necejtit nic, neužít si spánek. Teda - přišlo mi to tak do chvíle, dokud mě ty nohy opravdu nezačaly bolet.
V jednu chvíli jsem chytil lehkou křeč do pravý přední tlapky, potom do levý přední a od tý chvíle už to šlo z kopce. Nechtěl jsem se zastavovat, protože mě z nějakýho důvodu děsilo zůstat na místě, a tak jsem prostě začal nohama motat před sebou, aniž bych je pokrčoval. Nakopával jsem kusy sněhu a snažil jsem se to ustát. Mozek chtěl za každou cenu pokračovat v chůzi, ale tělo to postupně vzdávalo.
Když už to nešlo, prostě jsem přední tlapy pomalu zapíchnul do bílý břečky jako dva stožáry a zastavil jsem se na místě. Teď jsem se bál. Aktuální emoce byl... strach. Bál jsem se, že mě můj pozorovatel dohání. Že mi chce ublížit - což byla absurdní představa, když jsem mrtvej už byl. A stejně náramně živá. Zůstal jsem stát a tuhnul jsem hrůzou. Nevěděl jsem z čeho, ale z něčeho jo... srdce mi tlouklo jako o závod. A takhle jsem zůstal... přimrzlej v jedný pozici uprostřed ničeho.

//loterie 68

Nebo na tom všem možná byla nejhorší hořká skutečnost, že už nikdy nezažiju to všechno, co by se ještě zažít dalo. Jak by taky? Dobře jsem věděl, jak se umírá. Vlky jsem sice umírat neviděl... kromě Morfa, ale ostatní zvířata jo. Zvířata prostě neožívaly. Vlci taky ne. Morfova partnerka se nevrátila. Pippy rodiče se nevrátili. Nikdo se nevrátil. Z mrtvejch se prostě a dobře nevstávalo. I když... neřikala tehdy náhodou Styx, že zabila vlčici? A že se vrátila z mrtvejch? Svraštil jsem čelo. Jestli to řikala, tak určitě pěkně kecala. Já jsem se totiž nikam nevracel. Ani to nevypadalo, že se vrátim. Přišlo mi, že hniju zaživa. Zaživa a za chůze. "Pěkněs kecala," zabručel jsem někam do nebe. Jestli to teda nebe bylo - pořád jsem si tak nějak nebyl jistej, kde je nahoře a kde dole. Teď už stejně nemělo smysl se na nikoho zlobit. Jenom jsem byl hořkej z toho, že já jsem z mrtvejch nevstal, jestli nějaká jiná frajerka jo. Nebylo to fér. A nebo to byl kec. Možná, že bych byl radši, kdyby to byl kec.
Zavrtěl jsem hlavou, abych na to přestal myslet. Bylo to fuk. Dokud se ten záhadnej pozorovatel neráčil ukázat, aby mi osvětlil situaci, nevěděl jsem nic. A hádat mě nebavilo. Ne, když jsem si nebyl jistej, jestli dostanu správnou odpověď. Na to jsem byl až moc soutěživej, netrpělivej a tvrdohlavej. Zajímavý, že mi to všechno zůstalo i po tom všem. Pořád jsem to byl já. Jenom jsem teď musel žít sám se sebou.

//loterie 67

I kdyby mě přišel někdo zachránit, nenašel by mě tu. Bylo to obrovský, a pohyboval jsem se náramně rychle. Byl jsem vlastně ztracenej. Akorát mi to poprvý v životě vadilo. A možná jsem byl ještě ve finále rád, že jsem tady - kdybych se vrátil tam nahoru, asi by ze mě byla pěkná troska. Bůh ví, jak dlouho jsem tu byl. Plus jsem teď měl fobii z lesů, z dívání se nahoru, z vnitřností, ze samoty... vůbec bych nebyl takovej frajer, jakej jsem byl, než jsem umřel. Já idiot! A pořád jsem ani nevěděl, jak jsem umřel.
Máš prokousnutý hrdlo, přece. Pravda, že díra na krku se díky bolesti připomínala snad každou další minutu, co jsem tady strávil. Moc dobře jsem věděl, jak jsem umřel. Spíš mě zajímalo, kdo to udělal. Měl jsem pár adeptů, ale můj mozek tak nějak pořád blokoval všechny pokusy, kdy jsem se snažil si vzpomenout. Bylo to zvláštní. Celý tohle místo jako kdyby bylo vytvořený k trápení, ale mojí vlastní smrt mi prostě ukázat nechtělo. Možná to byla součást toho utrpení - fakt, že se to nikdy nedozvim. Trapná smrt. Ale byla by to frajerská historka... kdybych žil. Akorát jsem nežil. A široko daleko nebyl nikdo, komu by se o tom dalo povyprávět. Tohle byla na tom všem asi největší škoda.

//loterie 66

Já sám! Když jsem se nad tim tak zamyslel, nebyl jsem přece tak hrozná společnost. Když jsem zrovna nebyl zákeřnej a nikoho nešikanoval, byla se mnou docela sranda. A i to šikanování byla sranda. Byl jsem spolehlivě přesvědčenej o tom, že mě tam nahoře měli rádi. Vlčice mě milovaly. A vlci chtěli bejt jako já... nepochybně, všichni mi náramně záviděli. Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál, když mi došlo, že jsem vlastně v nejlepší společnosti, v jaký můžu bejt.
Duncane, řekni nějakej vtip, vyzval jsem sám sebe jenom v myšlenkách, protože řikat to nahlas mi ještě pořád připadalo abnormální a mentální, jakkoliv špatně jsem na tom byl. Potichujsem se uchechtnul, než mi došlo, že si žádnej pořádnej vtip vlastně nepamatuju. Byl jsem spíš... improvizér. Což bylo tady v pustině na nic, když jsem byl ještě ke všemu o samotě. "Achjo," vydechnul jsem potichu. Stav mánie se zase náramně rychle změnil v depresi. Sám sobě bych nakukal, že až se vrátim tam nahoru v novym životě, nebo až přijdu do pekla, bude to lepší, ale... už jsem nevěřil, že se něco takovýho stane. Od začátku jsem tomu nevěřil. Nalhával jsem si to, ale nevěřil jsem tomu.