Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahojky, poprosím o 10 lístků za posledních 10 herních postů od Duncana (posledně jsem hlásila 79 a teď jich má 89)

//loterie 89

A nekončilo to. Najednou jsem nevěděl, jestli se mi písek a obloha tak moc vlnily i předtim, nebo se prostě jenom udělalo o něco větší vedro, nebo jsem už opravdu halucinoval. Až ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se kolem mě nějak zvláštně pohybuje písek, že se motá jako had a že kolem mě projíždí v obloucích... až v tu chvíli mi došlo, že něco neni v pořádku. Hlavně zůstaň ve stínu. Hlavně zůstaň ve stínu. Jenomže já už jsem nevěděl, kde je stín. Přišlo mi, že sluneční paprsky porušujou tu zvláštní hranici, že se mi motaj po zadních i předních tlapkách, že se mi snažej dosáhnout až na obličej a na ránu a pořádně mě spálit. Musel jsem se párkrát ucuknout, takže jsem málem zase přepadnul mimo opravdovej stín, ale zatim se mi to dařilo ustát. Nebo spíš... usedět.
Zorničky se mi rozšířily, když mi před očima z písku opravdu začali vylejzat divný písečný hadi. Různě se do sebe motali, padali spolu v objetí zpátky na zem a znovu se zvedali ze země vysoko do vzduchu. Vlnili se, protože tu byl šíleně horkej vzduch, a já jsem to jenom pozoroval a seděl jsem na místě. Měl jsem zvláštní pocit, že pod palmou mi nic nehrozí. Že je to moje útočiště. A tak jsem jenom sledoval tu show, pomalu s vyplazenym jazykem, jak jsem byl mimo. Byla to náramná zábava, když jsem si odmyslel, jak moc mě všechno bolelo, jak mi bylo zle a jak příšernou žízeň jsem měl.

//loterie 88

Hurá, a bylo to tu! Teda - docela jsem se těšil na to, až přijdou halucinace, dokud jsem nezjistil, že tam nahoře na povrchu byly o dost lepší než tady dole. Tady to byl jenom jeden velkej zmatek, a nebyly to ani pořádný halucinace. Spíš se mi točila hlava a chtělo se mi zvracet, ale neměl jsem co zvracet, a takhle to šlo pořád dokola do zbláznění. Musel jsem se tomu v jednu chvíli až lehce uchechtnout, načež jsem si nejistě zacpal tlamu, protože jsem nechtěl úplně zmagořet. Nebo jsem nechtěl vypadat jako magor sám před sebou, abych nezmagořel doopravdy. Můj mozek byl vlastně můj největší něpřítel. Já jsem byl svůj vlastní největší nepřítel.
S námahou jsem si znovu kecnul ke stromu, opřel jsem se tak, až jsem se pořádně drcnul hlavou o palmu a málem jsem zapadnul vedle ní, což by asi nebylo nic příjemnýho, vzhledem k tomu, že tam pražilo sluníčko. Naštěstí jsem to zvládnul vyrovnat a přidřepnout si jako podle pravítka těsně ke stromu. Byl to můj jedinej záchytnej bod. Párkrát jsem zaškytal, ale zvracet mi pořád nešlo. Jenom mi přišlo, že se mi točí žaludek, že tělo zoufale potřebuje vodu. Na co vodu? Už jsem umřel. Neni to fér! Ohnal jsem se tlapkou po svojem vlastnim břichu a trošku jsem fňuknul, když to zabolelo. Nevim, co jinýho jsem čekal. Ještě že mě nikdo neviděl. Zoufalství.

//loterie 87

Na tom teď ale nesešlo. Tady dole jsem nikoho nemohl kritizovat. Nikomu nešlo jen tak nabančit, nebo mu říct, že pěkně kecal. Nikdo tu totiž nebyl. Byl jsem tak zoufale sám, že mě dokonce už opustil i ten pocit, že mě někdo sleduje. Možná to bylo dobře, ale neradoval jsem se. Bál jsem se, že si to dřív nebo pozdějc zakřiknu a ten... někdo... se vrátí. Třeba by mi poradil, kde je voda. A kdyby ne, dal bych mu pěkně přes držku. Aspoň by byla sranda.
A když už jsem mluvil o srandě... pomalu mi zas docházely způsoby, jak se zabavit. Přistihnul jsem se, jak se snažim vystrčit tlapku co nejdál na sluníčko a zkoušel jsem, kdy mě to začne pálit tolik, že ucuknu. A nepřestal jsem, dokud jsem špičky tlapek neměl spálený na všech čtyřech končetinách. Potom jsem se snažil si znovu vyčistit písek z rány, ale klasicky jsem ho tam zase akorát nahrabal víc. Nic se mi nedařilo. Dokonce jsem se nachvíli s námahou postavil na všechny čtyři a otočil jsem se na palmu, abych zjistil, jestli se na ní třeba nedá vyšplhat, nebo jestli na ní někde neni zdroj vody, zdroj živin, zdroj čehokoliv. Nic. I palma mě zklamala. A to to teď byl můj nejlepší kámoš. Můj jedinej kámoš. Teda pokud jsem nepočítal sebe, ale sám se sebou jsem si zatim nepovídal. Možná, že tam na pláni předtim jo, ale... teď jsem se docela držel.

//loterie 86

Jedna věc ale byla hodně zvláštní. I když se slunce pohybovalo tak, abych nikdy neměl možnost zůstat v klidu na místě, nevypadalo to, že zapadá. Spíš jako kdyby kreslilo na obloze kruh. Ve finále jsem nebyl na povrchu, nebyl jsem na Gallirei, nebyl jsem v normálním světě. Asi to byl další zvláštní prvek, co mě měl co nejvíc znervóznit a znepříjemnit mi pobyt. To už by bylo lepší, aby se slunce nepohybovalo vůbec, a pořád bylo na pozici pravýho poledne. To by se dalo aspoň vyspávat pod palmou. V klidu. Takhle jsem musel zase celej den nad něčim přemejšlet a posouvat se, jenom tentokrát nešlo nikam chodit, cestovat. Tentokrát jsem jenom dřepěl, nic jinýho. Spousta času na přemejšlení. A protože jsem si už dávno vzpomněl na tu modlitbu, co mě naučila Pippa, dokud jsem žil, byl konečně čas v hlavě někde vyhrabat tu básničku, co nám říkávala matka.

Nekoukej dopředu, nekoukej nazpátek,
nehledej konec, a ani začátek.

Dívej se pod sebe, hlídej si krok,
než párkrát zamrkáš, uběhne rok.

Než trochu popojdeš, uběhne další,
zase si větší, a zase jsi starší.

A když ti přijde, že světlo zhasíná,
vzpomeň si, že smrtí život jen začíná.

„A než se naděješ, jseš něčí svačina,“ zabrblal jsem něco, co jsem k tomu ze srandy dodával vždycky, když to u nás ve smečce někdo recitoval. Možná, že o tom matka a dědeček věděli víc, než já. A možná, že o tom naopak věděli míň. Matka i dědeček z její strany, oba mě nejspíš přežili. Takže věděli velký kulový o tom, jestli smrtí život začíná nebo ne. Mně teda přišlo, že s ní docela určitě končí, a dvakrát nadšenej jsem z toho nebyl.

//loterie 85

Než jsem se nadál, opřel jsem se a přivřel jsem oči, zase uběhlo šíleně moc času. Když jsem se probral z tohohle zvláštního druhu odpočinku a rozjímání, okamžitě jsem zkontroloval ten pruh, co jsem před vypnutím mozku nakreslil tlapou do písku. Stín se opravdu pohyboval. Úplně nepatrně, ale určitě pohyboval, protože zatímco předtím jsem rýhu nakreslil do stínu, teď už byla skoro celá na slunečním světle. To znamená, že nikdy nemůžu pořádně usnout. Protože mě to slunce dožene, a znovu mě spálí. Nikdy nemůžu spát. Ne na dlouho. I když se nabízela otázka, jestli na tom ještě záleží. Než jsem se stihnul doplazit pod palmu jako nějaká mrtvola, slunce si mě užilo až až. Ještě teď mi kůže všude na těle doslova radiovala teplem. Ani nemluvě o tom, že jsem měl hodně tmavej kožich. Bylo to úplný peklo. Takže jestli mě něco motivovalo k tomu, abych se společně se stínem palmy otáčel pořád dokola a snažil se žáru vyhnout, byla to asi ta bolest a to utrpení, co jsem cítil ještě v tuhle chvíli, hooodně dlouho po tom, co jsem na tom sluníčku naposledy byl. A i když se zdálo, že bůhvíjak dlouhej spánek nepotřebuju, tohle místo mě unavovalo mnohem víc než pláň, na který jsem byl předtim. Pociťoval jsem potřebu spát, žízeň i hlad i bolest, prostě všechno. Jenom už jsem byl tak duševně mimo, že mi to bylo fuk. Co jsem měl dělat?

Nevím, jak jsem si na to teď vzpomněla, ale vybavuje se mi jedna osudovka... podle mě už to tehdy byla Galli, ne Silm, a bylo to snad někde v podzemí a v jednu chvíli tam vlky zavalila obrovská vlna krve v tunelu... nevzpomene si někdo, co to sakra bylo? :D
Matně si vybavuju i nějakýho obřího pavouka, ale nevim, jestli to s tim souvisí.
Rok cca 2013-14?

Z tohohle si pamatuju ty hrozný nervy a předepisování postů :D Každej den jsem čekala, jestli se mi k Duncanovi nezačne někdo přibližovat a když se to stalo, hned jsem ho hnala přes 10 území jinam, úplně do rohu mapy, aby ho nikdo nechytil :D A stejně mi to nepomohlo, lol.
A ještě ke všemu jsem byly ve dvojici s Lennie celou dobu, a to už teda vůbec nechápu, jak jsme stíhaly ,_, Pamatuju si, jak byl Duncan znepokojenej z toho, že je duch, ale zároveň se mu líbilo, že si nemusí namáhat tlapky, protože se vznášel :D Bylo to vtipný.

Neměla tlapku i Newlin náhodou? :Dd

Uhh... a nemívala dřív tlapku i Elwen? To mám teda hodně v mlze

//loterie 84

A tak jsem... seděl. Znovu uprostřed ničeho, ale tentokrát tu bylo vraždící slunce, vraždící písek a vražedná absence vody, takže to nebyla zdaleka taková sranda jako na pláni, kde jsem byl předtim. Tam to jenom smrdělo a byla zima, ale necejtil jsem únavu, hlad nebo žízeň. A dalo se tam chodit. Tady se dalo vlastně jenom sedět pod palmou. A posouvat se podle toho, jak jde slunce, abych byl pořád ve stínu a neusmažil se. A ještě jsem měl tmavej kožich!
Párkrát jsem zamžoural směrem k obloze, abych zjistil, jestli je slunce opravdu jinde, než bylo minule. Zapadá? Jestli jo, možná jsem měl v noci šanci se někam přesunout, zkusit najít vodu, nebo tak něco. Nepřišlo mi ale, že by zapadalo. Bylo skoro na vrcholu i předtim i teď. Takže jestli se posouvalo, muselo to bejt sakra pomalu. Musel tu bejt nějakej věčnej den.
Váhavě jsem natáhnul tlapku a nakreslil jsem s ní na okraji stínu rýhu. Takhle jsem měl za pár hodin možnost zjistit, jestli se slunce po obloze opravdu posouvá. Sám sebe jsem překvapil tim, jak velkej chytrák najednou jsem. Ale jak jsem už řikal - když měl jeden spoustu času a potřeboval se nějak zabavit, děly se zajímavý věci.

//loterie 83

Jestli jsem v těchlech končinách něco zjistil, tak to, že když má jeden na něco spoustu času, dřív nebo pozdějc to prostě nějak udělá, i když se mu nechce, nebo mu to připadá neproveditelný. Stejně tak jsem se teď aktuálně snažil vyškrábat na nohy, i když mi k tomu absolutně chyběla síla a vůle. Přední nohy jakž takž šly, zadním se nechtělo vůbec, protože je ještě před chvilkou smažilo i slunce i písek. A tak jsem se rozhodnul, že ještě zadní nechám na pokoji a zkusim si jenom sednout.
Pomalu jsem se vyhoupnul a opřel jsem se zádama o palmu. Musel jsem se ze sebe nadšeně uchechtnout. Jenom díky palmě a modrý obloze jsem tak nějak tušil, kde je nahoře a kde dole. Tohle byl nejdivnější spánek mojeho života. Akorát mě vyčerpal a dezorientoval. A začínal jsem mít pěknou žízeň. A znovu mě všechno bolelo.
Párkrát jsem silně zamrkal, abych dostal z očí poslední kusy písku. Stejnym procesem musely projít uši, a když jsem měl za sebou i to, pořádně jsem si oklepal přední tlapku a zkusil jsem si s ní dosáhnout na ránu, abych očistil i tu. Když se mi k ní ale tlapou podařilo dostat, rozbolelo to tolik, že jsem se tam radši rozhodnul ten písek nechat.

//loterie 82

Protože mi nešlo se samovolně probudit, pokračovala tahle noční můra dál, dokud nepřišlo probuzení kvůli něčemu zvenčí. Vypadalo to, že se slunce na obloze přece jenom pohybuje. Sice pomalu, ale pohybuje. Což znamenalo, že se pohybuje i stín palmy, a protože můj ocas a zadek už teď ve stínu nebyly, začalo do nich slunce prát jako blázen. Nejdřív to pro mě bylo jako nějakej zvláštní znepokojivej pocit uvnitř snu, ale potom mě to docela rychle probudilo.
Otevřel jsem oči, začal jsem z nich zběsile vymrkávat písek a snažil jsem se zjistit, co za tu ukrutnou bolest může. A než jsem na to přišel, zas a znovu mi slunce stihlo pořádně spálit celou zadní část těla. Přední část těla se mezitím přesunula do fáze bolesti hojení po popálení, což bolelo snad ještě víc. A do toho všeho mě neopustily ani závratě, co jsem pociťoval po celou dobu, co jsem spal.
Jako leklá ryba jsem se posunul o kousek blíž ke stínu, než se mi povedlo se překulit tak, abych se v něm schoval úplně. A když jsem tam byl, začal jsem se pomalu sbírat na nohy. I když to vypadalo na dlouhej a namáhavej proces, nic lepšího jsem stejně aktuálně neměl na práci.

//loterie 81

Kdybych ale věděl, jak bude můj spánek vypadat, spíš bych se snažil za každou cenu neusnout, opřel bych se o palmu a oční víčka bych si přilepil k hlavě, aby nešly zavřít. Hned jak jsem zavřel oči, začala se mi motat hlava tak, že jsem vůbec nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Místo snů přišla nějaká zvláštní horská dráha a závrať. Přišlo mi, že se moje tělo pohybuje nahoru a dolu, točí se do všech směrů a že se mi chce zvracet, ale klasicky ani neni co. Bylo mi šílený horko, jazyk jsem měl vyplazenej z tlamy a kousal jsem se do něj, jak se mnou nějaká zvláštní síla pořád točila, až se mi oči protáčely dozadu. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. A neodpočinul jsem si. Srdce mi tlouklo jako o závod, přišla na mě nějaká zvláštní horečka a všechno mě bolelo a pálilo. Přišlo mi, že melu úplně z posledního. Že je to nějakej zvláštní záchvat nemoci před smrtí. Mrtvej už jsem ale naštěstí byl, takže to snad nepřicházelo v úvahu. Mermomocí jsem se snažil přetočit tlapkama na zem, ale ani jsem nevěděl, kde zem je. No prostě příšerný sny. Úplně závraťový. Byla to spíš nějaká zvláštní smrtelná křeč, než že by to byl spánek. A ani jsem si u toho neuvědomoval, že spim. A co hůř - neměl jsem se jak vzbudit.

//loterie 80

...
Možná, že jsem si to ani neuvědomil a na pár minut jsem si prostě zavřel oči. Byl jsem unavenej. Šíleně unavenej. Oproti tý zvláštní pláni mě tohle místo vyčerpávalo mnohem víc. A tak jsem prostě párkrát zamžoural do prázdnoty před sebou a potom nechal víčka spadnout dolu. Možná v naději, že až je otevřu, budu zase někde jinde, nebo tu bude i voda. A druhak jsem taky neměl jsem sílu se zvednout, takže se stejně nenabízelo nic lepšího na práci než spánek. Postupně jsem začal pravidelně nadechovat a vydechovat. Písek se mi snažil vetřít do jedný nozdry, ale už mě to ani nezajímalo. Písku jsem měl plný i oči a uši. I ránu. A chyběla mi vůle se ho jakkoliv zbavovat. Teď jsem byl prostě… součást písku. A moje víčka byly těžší a těžší. Takže jsem to v jednu chvíli prostě vzdal a oddal jsem se spánku. Byl to první spánek za tu věčnost, co jsem na tomhle místě zatím strávil. Poprvý se mi chtělo spát. Až tak špatný to bylo. Nikdy bych si nepomyslel, že budu takhle unavenej i po smrti. Na druhou stranu jsem si to ale hodlal pořádně užít... protože jsem nevěděl, jestli budu ještě někdy znovu spát. A tiše jsem doufal, že je to opravdu jenom spánek. Že neumírám... znovu?
...

Ahojky,

za Duncana jsem od začátku akce napsala zatím 79 postů, prosím tedy 79 lístků.
Díkyyy