Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stáhnul jsem uši dotčeně snad ještě níž, když mi vlčice znovu začala líčit, proč za to můžu já. Já jsem byl jenom rád, že pro jednou za něco doopravdy nemůžu, a tahle cizí buchta se to na mě snažila normálně hodit! "Jo, přesně - objevíš se. Já z nás dvou nejsem ten, co tu přistál jako marťan. Já jsem si jenom užíval šlofíka," obhájil jsem se, hluboce vydechnul a zavrtěl hlavou. Už jsem ani nevěděl, na koho to vlastně hodit. Ale kromě toho jsem byl až zázračně v klidu... možná to bylo prostě tím, že všechno bylo snesitelnější než smrt. Možná jsem kvůli tomu vypadal podezřele, ale to byl ve finále její problém. Život... Amorek... Smrt... nebo ona... kdo za tohle může? Života máme nejblíž, můžeme se jít zeptat. Určitě bude vědět. Nebo mě jí minimálně zbaví. Třeba to... všechno nějak souvisí. Tupě jsem zamrkal. Víceméně do prázdna, ale pořád jejím směrem.
"Cože? Áaaale né... já... nečumim na tebe!" vyhrknul jsem a podíval se jinam, když se na mě utrhla, že nemám zírat. Nechtěl jsem na ní přece... zírat. Nebyl jsem žádnej prvoplánovej perverzák! "Je těžký zírat jinam, když jsi těsně vedle mě," zkusil jsem to trochu zachránit, i když pochybujíc, že to jakkoliv pomůže, načež jsem zoufale protočil očima. A máma ti vždycky řikala, ať se k cizím neotáčíš zády.
Až potom jsem se tak nějak narovnal, a narovnal jsem rovnou i uši, který byly doteď připlácnutý k hlavě. Možná nebylo divu, že se bála. Byl jsem o dost vyšší. Vždycky jsem byl o dost vyšší, protože jsme na jihu prostě dědili dlouhý nohy. A vypadal jsem, jako že jsem se zrovna vyškrábal z hrobu... což se koneckonců taky stalo. Chudák malá. Myslí si, že jí chci normálně vobskočit, nebo co. Nebyl jsem přece žádnej úchylák! Romantik? To jo. Úchyl? Ani omylem! Tohle bylo náramně urážející. "Připoutal?" zopakoval jsem po ní i tak pobaveně, když se z toho málem rozkoktala. "Na to jsem staromódní snad i já, abych někoho někam poutal. Ó bóže," musel jsem znovu protočit očima, zatímco jsem si začal tvrdohlavě pomalu razit cestu jedním určitým směrem. Bylo mi docela fuk, jestli bude souhlasit. Jestli ne, mohla mě třeba zkusit přetlačit, nebo mi podrazit nohy, nebo tak něco. "Ty si fakt hrozně fandíš. Že bych si ze všech vlčic tady vybral tu, kterou vůbec neznám? Tu, která se mnou očividně nechce trávit čas a hodlá mě urážet, dokud se nerozbrečim?" mlasknul jsem, rádoby nespokojeně. Provokace? Možná. Nasadit strategii na-každym-prstě-mám-deset-vlčic-i-když-vypadám-jako-mrtvola byla teď podle všeho jediná možnost. "Jdeme. Život nám poradí, oddělí nás a ty pak můžeš brečet, žes se mnou neměla možnost strávit víc času," usmál jsem se samolibě, zatímco jsem si razil cestu dál, tak nějak severovýchodně. Třeba taky věděla, kde Život sídlí. To by aspoň věděla, že nekecám.

//Ohnivé jezero, jestli teda Lilith nebude hodně protestovat, jestli jo, tak zůstaneme tady :Dd

Kupodivu to nakonec nebyl hlad, co mě probudilo. Nebyla to ani bolest. Ani strach, že se zase objevím na onom světě. Byl jsem půl dne úplně k neprobuzení, odpočíval. Kdyby mě někdo chtěl utopit nebo upálit ve spánku, asi by se mu to úspěšně povedlo. I tak to ale vydrželo jenom do chvíle, kdy se vzduchem ozvalo zvláštní lupnutí. To mě z nějakýho zvláštního důvodu úplně automaticky probralo. Napnul jsem uši, rozlepil oči a začal se zvedat na nohy možná až moc rychle, tušíc nějakej hroznej průšvih. Jakmile jsem stál na všech čtyřech, musel jsem se rychle protáhnout. Pořád mě všechno bolelo. Vypadáš jako rohožka u úkrytu. Jenom jsem tiše doufal, že se tu náhodou neobjevil někdo, koho už znám, a před kym bych se snad měl stydět takhle ukázat. Úplně by mi to zkazilo reputaci!
Spěšně jsem se začal rozhlížet po okolí. Byl jsem totálně mimo, jak jsem se zrovna probral. Půlku obličeje jsem měl přeleželou, chlupy na zádech rozcuchaný do všech směrů... prostě jako vrabčák. A než jsem se stačil pořádně zorientovat a zjistit, čí je ta silueta a pach v mojí blízkosti, nohy mi zdřevěněly a začaly mě samovolně odnášet... přímo k němu. Respektive k ní, jak jsem zachvíli zjistil. Než jsem se nadál, stála přede mnou taková tmavá vlčice. Až moc blízko na to, že jsme se neznali. I když jsem neuměl na sto procent určit, jestli už jsem jí někdy viděl. Byl jsem rád, že si pamatuju svoje vlastní jméno, cestu do lesa a to, že jsem vlk.
O to víc mě překvapilo, když po mně začala hulákat. Byl jsem zvyklej na hulákání, ale tentokrát jsem byl docela dobře přesvědčenej o tom, že jsem nic neudělal... nebo snad udělal? Bejvalka, je to jedna z bejvalek? Nebo něčí ségra? Nebo něčí... Stáhnul jsem uši k hlavě, zmateně jsem se zamračil a zkusil jsem zacouvat do bezpečný vzdálenosti, ale... nešlo to. Nešlo mi se od ní pohnout o další centimetr. A ona... ona si snad myslela, že za to můžu já! "Heeeejjj, nefandi si tolik, já jsem v tom taky nevinně!" začal jsem se jemně slovně bránit, protože jsem nebyl žádnej násilník a hrubián, když šlo o vlčice, a nemínil jsem na ní vrčet a prskat. "Kdybych uměl holky magneticky přitahovat, byl bych na tom dneska se svym snem o harému mnohem líp," zabrblal jsem si spíš tak sám pro sebe, načež jsem se otočil a zkusil znovu poodejít, ale... prostě to nešlo. Tohle je trapný. Je to něco... něco... má to něco společnýho s tim, že jsem umřel? Poslal mi jí Život za trest? Naivně jsem zkusil z kruhu vyjít ještě párkrát, než jsem uznal, že to opravdu nejde, a nenápadně jsem pokouknul po vlčici za sebou. Vypadala moc opravdově a normálně na to, že by jí měla poslat Smrt, Život nebo kdokoliv jinej. I tak to bylo divný. A na Amorka bylo přece moc brzo! Někdo si s náma hraje. Třeba si se mnou hraje ona! Třeba je nějaká... bludička. Chvíli jsem na ní nezdvořile zíral, než jsem upřel zrak někam jinam. Trapas.

//Tenebrae přes Kopretinku

Den už se chýlil ke konci, kdy jsem pomalu opustil Newlina, přešel od řeky přes louku okolo lesa kus jihozápadním směrem a zpomalil až ve chvíli, kdy jsem narazil na tu zvláštní mlhu. Znal jsem tenhle strom. Už jsem tu byl, minimálně jednou. Věděl jsem, že je někde tam uprostřed, za tou mlhou. Dneska jsem ale neměl sílu k němu chodit. To, čím si musel jeden projít, než se k němu dostal, mi za to prostě nestálo. Rozhodně ne zrovna teď.
Páni, Duncane. Tak ty jseš na živu! Jestli ty nebudeš největší frajer pod sluncem! Nebo šťastlivec! Nebo... možná obojí. Musel jsem zaklepat hlavou. Dokonce mě napadlo, jestli se zubama neštípnout do tlapky, abych zjistil, jestli se mi to nezdá, ale tak trapnej jsem nebyl. Nešlo riskovat, že by mě u toho někdo nedejbože viděl. Nebo že by mě někdo... celkově viděl v tomhle stavu. Určitě vypadám hrozně. Měl jsem jediný štěstí, že nikde po cestě nebyla vodní hladina, ve který bych se prohlídnul. Nebylo to se mnou vyloženě příšerný, ale určitě jsem nevypadal extra zdravě. Aby ne - poslední dva měsíce jsem byl mrtvej. Takhle na žádnou dojem neuděláš, ať už jí nakecáš cokoliv, začal jsem se v hlavě posmívat sám sobě, než jsem sebou pořádně mrsknul do mokrýho, těžkýho sněhu. Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že když mi začne bejt zima, prostě se osuším a zahřeju pomocí magie. Hluboce jsem se nadechnul a vydechnul, přivřel jsem oči a... prostě jsem se rozhodnul si dát nachvíli šlofíka.

Měl jsem docela radost, že se Newlin aspoň trochu sebral. Málem by se mi z toho taky rozkmital ocas ze strany na stranu, ale na to jsem hrál až moc velkýho drsňáka. Vlastně jsem měl co dělat, abych se z toho všeho nějak nerozsypal. Měl jsem obrovskou radost, že žiju. A zároveň jsem byl mimo. A zároveň jsem se tak trochu bál, i když bych to na sobě nikdy nedal znát. No prostě absolutně smíšený pocity! "Náramně rád jí poznám, dlužíš mi to už pěkně dlouho," pokáral jsem ho na oko, protože jsem na jeho partnerku byl zvědavej snad už od podzimu, kdy mi o ní řekla Styx. A teď bylo málem jaro a já jí pořád neviděl! "Ty... já nevim, jestli se vrátí Morf. S nim to bylo... jiný. Myslim, že... no, však víš... už přišel jeho čas," pokrčil jsem neutrálně ramena. I když jsem u toho v den jeho umrtí byl, prostě to na mě tolik nepůsobilo. Nebo jsem se sám sebe snažil přesvědčit, že to na mě nepůsobí. Nebyl jsem zrovna citlivka. Snažil jsem se to hlavně říct tak, aby bylo jasný, že mezi Morfem a Amny je v tohle úplně očividnej rozdíl, aby se Newlin náhodou znovu nezhroutil. Amny zavraždili, stejně jako mě. Ani jeden z nás ještě určitě nebyl na řadě.
Spíš mě překvapilo to, co Newlin prohlásil potom. "Um...řeš? Proč bys umíral? Asi si budu s Životem muset promluvit, co nám to tady dělá za bordel," zamračil jsem se a zavrtěl jsem hlavou. Možná... umře? Jak jako možná umře? Tohle mi ještě bude muset vysvětlit. Proč celej Sarumen najednou vymírá? Skoro by mě polil pot při vzpomínce na to, co všechno jsem viděl po smrti. Byli tam všichni ze Sarumenu... mrtví. A já jenom tiše a otupěle doufal, že to neni nějaká hrozná předzvěst. Nebyl jsem zvyklej, že by moje nejbližší okolí vymíralo. Vlastně jsem to před příchodem na Gallireu snad ani nezažil.
Pobaveně jsem se uchechtnul, když mě Newlin začal přechvalovat až do nebe, a neomaleně jsem do něj drcnul tlapou, zatimco jsem se zvedal na nohy. "Někdy mě fakt mrzí, že nejsi vlčice, Newline," ušklíbnul jsem se na něj pobaveně. "Taky jseš... taky jseš drsnej! Všechno zvládneš. A taky mi všechno řekneš, já jenom... musim se jít najíst, a tak. Potkáme se ve smečce, jo?" mlasknul jsem, párkrát jsem máchnul ocasem ve vzduchu, zamrkal jsem na něj, abych se ujistil, že to zvládne a pokusí se tady na pláni o samotě neumrznout a neumřít hlady, a potom jsem se pomalu rozešel... jihozápadně. Původně jsem chtěl jít do lesa, ale něco mě prostě tak trochu táhlo směrem k moři.

//Osamělý strom přes Kopretinku

Jak jsem tak seděl, musel jsem se v jednu chvíli hluboce nadechnout a vydechnout. Jenom abych zjistil, jak skvělej to je vlastně pocit... chvíli nic nedělat, oddechnout si, a... bejt naživu. Nepálilo mě sluníčko, nekrvácela mi rána. Měl jsem jenom hlad a chtělo se mi spát, ale to nebylo nic oproti tomu, jak jsem na tom byl pár dní zpátky, kdy jsem byl... prostě mrtvola? Vždyť... jsem neumřel tam, kde jsem se probudil. Takže jsem ani nevěděl, jestli jsem ve vlastnim těle! Třeba mi Život musel vyrobit nový. Nevypadalo to ale, že by na mě bylo něco jinak. Kromě rány na krku a toho hroznýho stavu, ve kterym jsem byl, jsem vypadal pořád stejně. Jizvy, drápky, zuby... všechno bylo na svojem místě.
"Neomlouvej se," napomenul jsem ještě jednou s nadsázkou podmračeně Newlina, než jsem znovu hluboce vydechnul. Byl na tom asi ještě hůř než já. Já jsem byl v pohodě, už jsem se probudil a byl jsem to... prostě já, takže jsem vlastně neměl co řešit. Jemu umřela partnerka, umřel mu alfák, kterýho znal mnohem delší dobu než já... neuměl jsem si moc představit, čím si vlastně prochází. "To víš, že je to v cajku," pohodil jsem ocasem na druhou stranu a protáhnul jsem si jen tak v sedě záda. Nevěděl jsem, co víc na to říct. Nebyl jsem žádnej hrdina, a stejně jsme s tim teď nemohli nic dělat. Jenom... se snažit pomáhat Darkii, držet smečku pohromadě, rozbít držku Tase a Noroxovi... a víc jsme stejně opravdu dělat nemohli.
"Já si to vlastně moc nepamatuju," přiznal jsem, když mi začal pokládat všechny ty otázky. Všechno bylo divně v mlze, všechno bylo jako noční můra, všechno bylo nejasný a zvláštní... a navíc jsem ho nechtěl děsit, protože jeho partnerka teď nejspíš procházela stejnym procesem. "Newline, já to vim," ujistil jsem ho znovu, když se zeptal na Amny, a aby o tom nezkoušel pochybovat, díval jsem se mu do očí bez uhnutí tak dlouho, aby věděl, že nekecám. Až po chvíli jsem se uvolil změnit téma, aby na to konečně přestal myslet a strachovat se, protože to stejně nemělo smysl. Nezbývalo než čekat. "Téda, to jsme ale pěkná smečka trosek. Slíbil jsem Darkii, že budu les hlídat, a místo toho jsem si umřel a někde se bůhvíjak dlouho válel. Možná proto mi nikdo nikdy nesvěřil žádnou zodpovědnost. Takhle to dopadne vždycky," nakrčil jsem čumák do pobavenýho úšklebku. "Ale bude to parádní historka. Vlčice na to poletěj, co myslíš? Budou z toho určitě celý paf," drcnul jsem do něj. Věděl jsem, že ho tohle nějak extra nerozveselí, protože jediná vlčice na jeho mysli byla stejně Amny, ale... nebyl jsem zrovna utěšovací typ. Uměl jsem plácat nesmysly, to jo. "Určitě z toho bude nějakej průser..." vydechnul jsem po chvilce. Snad se o mojí smrti moc vlků nedozvědělo. I když by byla sranda někomu přivodit infarkt.

"Šedá... a pach jako Styx," zopakoval jsem zamyšleně. Moc dobře jsem věděl, koho myslí. Jestli tu někde neběhala další její ségra, musela to bejt Tasa. Ta mrcha! V hlavě se mi hned začal rodit scénář, ve kterym jí zmaluju ten její hnusnej ksicht. I když se holky nemlátily... tady bylo nejspíš potřeba udělat výjimku. Pořádej kopanec do zubů jsem jí nakonec dlužil už od minula, kdy nás se Styx vyrušila, nebo od předminula, kdy nás taky vyrušila, ale... tímhle si to podělala absolutně. Tasa. Po pláni kolem nás se ještě dokonce linul její pach. Kdybych nebyl kost a kůže, asi bych se neuhlídal a šel bych jí dát přes držku hned. Musim se najíst. Něco sehnat... třeba ještě něco hnije v úkrytu.
"Nechej toho," obořil jsem se na něj, sotva mě začal litovat, že jsem umřel, načež se znovu rozbrečel. Byl jsem přece tady, takže se nedělo nic hroznýho. Teda - kdybych nechtěl dělat drsňáka, asi bych se sesypal na zem a rozbrečel se ze všech těch věcí, co jsem v tom zvláštnim pekle zažil... ale teď? Ještě před Newlinem, co byl takhle šíleně citlivej? "Nemusí tě to mrzet. Zasloužil jsem si to," uchechtnul jsem se chraptivě, jako kdyby to byl nějakej náramnej vtip, a jemně jsem do něj drcnul tlapkou. Potřeboval jsem, aby se sebral, protože i mně dělalo docela problém se z toho všeho nerozbrečet. "Newline, seber se přece!" zkusil jsem s ním tlapkou lehce zatřást a usmát se, aby se probral ze zármutkovýho záchvatu. "Nejsi tu od toho, abys všechny hlídal a chránil," zavrtěl jsem hlavou. Tohle byla vůbec zvláštní myšlenka. Pro mě nepředstavitelná, protože já jsem se pořád staral jenom o sebe.
"To je dobře, žes to nevěděl," odkašlal jsem si, "to znamená, že to neni až tak závratně dlouho, co jsem natáhnul bačkory," pokrčil jsem rameny. Tohle bylo vlastně pozitivní. Byl jsem rád, že jsem se neprobudil do jinýho roku. Že moje skutečný tělo někde nehnilo moc dlouho. "A nebul furt, nebul! Buď trochu chlap!" zamračil jsem se na něj. "Jsem to z nás dvou přece já, kdo umřel. To já bych měl brečet! A nebrečim. A Amny se vrátí. To, co se jí stalo, nebylo fér. Jestli jsem se vrátil já, tak ona taky. Musíme jenom počkat," podíval jsem se mu nachvíli do očí, aby přestal panikařit a obviňovat se. Akorát se zbytečně ničil. Někdy jsem si přál mu předat trochu svojeho sobectví. "Už se těšim, až jí poznám," usmál jsem se. Věřil jsem tomu. Věřil jsem, že se vrátí. Byl jsem si prakticky jistej.
Zrak jsem odvrátil až ve chvíli, kdy se kolem mě vyrojilo stádo bublinek. Tyhle bublinky už jsem viděl. Newlin je tehdy použil na Marion, nebo tak něco. Jakmile se u mě objevily, okamžitě se mi ulevilo. "Děkuju. Zvládnu to," vydechnul jsem. Byl jsem v pohodě. Potřeboval jsem si nachvíli lehnout a pak se jít najíst, abych přestal vypadat jako mrtvola... doslova. Smrt je pro posery.

A tak jsme leželi. Dokonce mi bylo jedno, jestli se tu někdo objeví. Upřímně jedno. Byl jsem jenom rád, že jsem naživu. Naživu... copak jsem předtím nebyl na živu? Co se dělo poslední dva měsíce? Kde jsem byl? Ani jsem si neuměl vybavit, kdy jsem se s někým reálně bavil naposled. S Darkií? Když umřel Morfeus? A umřel doopravdy? Možná proto byl Newlin takhle naměkko? Kdybych uměl číst myšlenky, asi by to bylo jednodušší. Ale vlky co četli myšlenky jsem nesnášel.
Svraštil jsem čelo, když prohlásil, že mi to poví pak, ale neprotestoval jsem. Byl jsem jenom rád, že slyšim jeho hlas. Že dejchám. Že jsem našel vodu a doopravdy se napil. Že jsem přestal mít strach... aspoň v rámci možností. Než jsem prožil tu zvláštní noční můru, ani jsem strach neznal. Dál jsem mlčel, zatímco se mi to v hlavě začínalo pomalu spojovat. Umřel jsem? Jsem pořád na tom zvláštnim místě? Jsem to vůbec já? Přišlo mi, že mi tohle tělo nepatří. Jako kdybych si zrovna oblíknul novej kabát. Ale když jsem se nenápadně zkontroloval, všechny jizvy seděly. Až na tu velkou ránu na krku bylo všechno v pořádku.
Neuměl jsem ale vysvětlit, co se mi stalo. Zůstal jsem nachvíli mlčet, přemýšlejíc nad tím, co bych měl správně říct. Sám jsem moc nevěděl. Vybavovalo se mi to všechno pomaloučku, postupně. Z myšlenek mě probral až keřík borůvek, co se vyrojil přede mnou. "Newlinee, děkuju!" vychrchlal jsem ze sebe něco, co jsem taky normálně neříkal, a věnoval jsem žíhanému chabý pokus o úsměv, než jsem si jich pár sobecky nabral do tlamy a spolknul je bez kousání. Můj žaludek brečel. Byl jsem totální ubožák. Potřeboval jsem jíst, cokoliv a hned. "Tahle Amny," začal jsem, ještě pořád s plnou tlamou borůvek, ale zarazil jsem se, když se vlkovi vedle mě zlomil hlas. Pozorně jsem k němu otočil hlavu a přestal jíst. Mluvil o ní v minulém čase.
Já jsem jí chtěl poznat. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá, když mi o ní Styx tehdy řekla. Byl jsem náramně zvědavej. Několikrát jsem se kvůli tomu po Newlinovi ptal, nebo ho hledal v našem lese. Kde je? Čím víc toho říkal, tím víc jsem stahoval uši k hlavě. Něco bylo špatně. Někdo jí zabil, projelo mi hlavou, když to Newlin vyslovil a zlomil se mu hlas. Naježily se mi z toho chlupy všude po těle. Zvednul jsem hlavu a marně se snažil najít očima... něco. Cokoliv, co mě přiměje se soustředit na situaci. Já jsem byl příšerná mentální opora. Nejhorší. A i tak jsem utěšoval Darkii, když jí zemřel otec. A i tak teď bylo na čase utěšovat Newlina... protože... "Kdo to udělal? Jak ta vlčice vypadala?" vychrlil jsem ze sebe spěšně. To bylo hned první, co mě napadlo, a můj mozek nikdy nestíhal mojí tlamu. Jenom mě štíplo u srdce při pomyšlení, že by to snad byla Styx. "Newline, musim ti něco říct!" jemně jsem se svojí hlavou otřel o tu jeho, aby neupadnul až se odtáhnu, a křečovitě jsem si stoupnul, jak moc do mě celá tahle situace vlila život. "Newline, nebreč," položil jsem přední tlapky k jeho ramenům tak, abych mu slova hučel přímo do hlavy. Jak jsem chraptěl, bolelo mě zvyšovat hlas, a tak jsem si stoupnul co nejblíž. "Já jsem taky umřel!" Možná, že mi to samotnýmu došlo až ve chvíli, kdy jsem to vyslovil. A bylo to tady... všechny ty emoce, pár zvláštních vzpomínek, celá ta velká noční můra, co jsem teď nějakou dobu prožíval. "Podívej! Stojim tady před tebou... doopravdy, žejo? Jestli... jsi opravdovej... a já jsem... tak se vrátí, protože... i já jsem se vrátil," vypravil jsem ze sebe tak spěšně, že jsem se nachvíli znovu tlumeně rozkašlal. Přišlo mi, že jsem objevil Ameriku. Sám jsem se musel rozkročit tak, abych to ustál, ale stejně jsem to neustál a musel jsem si rychle sednout, jak se mi motala hlava. V mozku mi vybouchla atomovka. Kdo mě zabil? Byl jsem zpátky. Vstal jsem z mrtvejch! Žil jsem, dejchal, chodil a mluvil, a nebyl jsem na světě sám! A nebyl jsem v pekle! Radost z toho, že jsem ožil, střídal smutek z toho, že Newlinovi umřela partnerka. Že umřel Morfeus. "Co... kolik uběhlo času?" zavrtěl jsem hlavou, spíš tak sám pro sebe. Potřeboval jsem vědět, jak dlouho jsem byl pryč. Mohli jsme podle toho i zjistit, kdy se vrátí Amny. Určitě... ta vlčice, ta poušť, to všechno... Ani jsem nevěděl, jestli to bylo skutečný. A i kdyby jo, neměl jsem srdce Newlinovi říct, jaký peklo teď jeho partnerka zažívá. Podle počasí to byl tak měsíc, dva, co jsem odešel. Ale jenom za předpokladu, že mezitim neuběhnul další rok, dva nebo tři. Fuj... moje mrtvola. Počůral jsem se, když jsem umřel? Zkoušeli mě... sežrat červi? Najednou mi bylo ve vlastním těle náramně nekomfortně. Měl jsem chuť se z něj svlíknout, odejít někam pryč, schoulit se jako hromádka masa a brečet jako malý štěně. Kdybych byl o samotě, asi bych to udělal. O to radši jsem teď byl, že před sebou mám Newlina. Zhroucenýho, ale... "Vrátí se, určitě se vrátí! Koukni na mě. Prokousli mi hrdlo, skrz naskrz... vykrvácel jsem," zlomil se mi hlas, ale můj tón zůstal na vlně zvláštní směsice naděje a stresu. Vypravil jsem to ze sebe spíš jako radostnou novinu než jako zprávu o tom, že mě někdo zabil. I přes to všechno jsem tady přece stál. Jestli jsem dostal druhou šanci já, musel jí dostat každej. Pomalu se mi to spojovalo v hlavě. Opravdu to nebyl jenom sen? A byl jsem opravdu tady?

Jak jsem tak stál a zíral, zuboženej a celej pokropenej vodou, sem tam se mi zničehonic vloudila do hlavy myšlenka, jestli vůbec existuju a kdo vlastně jsem. No fakt - byla jsem jako totální mentál! Kdyby mě Newlin býval neoslovil, těžko bych si vzpomněl na vlastní jméno. Dunčí.... Dunčí? V končinách, kde jsem strávil posledních několik týdnů, mě jménem nikdo neoslovoval. A vlastně si se mnou vůbec nikdo nepovídal. A to jsem si svůj pobyt ani nepamatoval. Bylo to jako zvláštní sen. V mojem životě prostě chyběl kousek skládačky. Jenom mi přišlo, že jsou to nejmíň dva roky, a né měsíc. Když jsem se přestal soustředit, pomalu mi ani nedocházelo, kde jsem. A s kým. On je Newlin. Newlin ze smečky. A jakmile jsem se nad tím chvíli zamyslel, vždycky mi v hlavě naskočil obrázek na tohohle vlka... na jeho vnitřnosti na stromech, na jeho hlavu úplně mimo tělo. V tuhle chvíli byl můj mozek jenom jedno velký roztavený želé, a horší bylo, že to na mě bylo docela vidět. Sobecky mi do hlavy dokonce naskočilo, že Newlin nesmí nikomu říct, že mě takhle viděl. Nesmí... to by byl trapas.
Stáhnul jsem uši k hlavě, když vlk přede mnou popotáhnul. Buď byl hodně nachlazenej, nebo brečel. To přece... proč? Co si tak moje pošramocená paměť pamatovala, Newlin byl přece normálně veselej! A nebo jsem si to pamatoval špatně. Zase jsi někde na špatnym místě. Zachvíli začnou všichni umírat, přijde ta divná vlčice a pojede to celý odznova. Hluboce jsem vydechnul a nadechnul. Vlastně mi přišlo, že jsem se nikdy neprobudil. Neuměl jsem v paměti najednou najít ten bod, kdy bylo ještě všechno v normálu. Chtělo to čas. A nápovědu... možná.
Na tom teď ale nesešlo. "Co tě trápí, Newline?" zeptal jsem se starostlivě, přičemž mi zase přeskočil hlas. Tenhle tón jsem snad nikdy nepoužil. A byl jsem si jistej, že už nepoužiju. Tohle byla výjimka. Všechno bylo špatně. Proč brečel? Byl jsem tu vůbec správně? Potřeboval jsem odpovědi, ale ani jsem nevěděl, na co se vlastně chci ptát. Když navrhnul, abych šel vedle něj, nezaváhal jsem ani na vteřinu. Normálně bych si z něj tak možná dělal srandu, že se tu válí jako ubohá hromádka neštěstí. Teď? Opřel jsem se beze slov celým svým kostnatým mrtvolným mokrým tělem o to jeho, položil jsem si vedle něj hlavu a chvíli jsem jenom ležel. Do očí by se mi málem nahrnuly slzy z toho, jak skutečná mi celá situace připadala. Možná byla opravdová. Možná jsem tu fakt byl. Možná ta noční můra skončila. Možná, že až otevřu oči, pořád tu bude. Pomalu jsem je otevřel, abych Newlina zkontroloval. A byl tu. Vedle mě. Křečovitě jsem se pousmál. Jak málo najednou stačilo ke štěstí. Jak ubohej jsem najednou byl. Kdyby mě vidělo moje já z minulosti, asi by mi nafackovalo. A to z budoucnosti nejspíš taky. Teď ale na ničem nezáleželo. "Povídej a nepřestávej," vypadlo mi z tlamy najednou, potichu, chraptivě. Už jsem měl pokrk samomluvy. Byo mi jedno, co bude říkat. Dělala mi radost každá vteřina, kdy jsem slyšel cizí hlas. A potom jsem znovu položil hlavu na zem. Tak, abych si zbytečně neležel na hnisající ráně, ale taky tak, abych si nenamáhal krční svaly. Celý moje tělo toho mělo tak akorát dost.

//Zapadlý kout Narrských vršků

Čím dál jsem byl od toho zvláštního místa, tím víc jsem Gallireu poznával. Tohle nebyla žádná falešná Gallirea, jako v tý příšerný noční můře. Byla úplně normální. Bylo tu pár cenťáků sněhu, ptáčci zpívali, támhle řeka, támhle Sarumen... všechno na svojem místě. Kromě mě. Já jako kdybych sem nepatřil. Do tohohle světa, do tohohle těla. Jako kdybych se probral po půlročnim spánku, nebo děsně divokym bobulovym tripu.
Z týhle řeky se normálně nepilo, následky už jsem si onehdá ověřil sám, ale teď mi to bylo fuk. Křečovitě jsem dosprintoval skoro až k ní. Na posledních pár metrech mě zradily nohy a spíš jsem se sklouznul, než že bych tam doběhnul z vlastní vůle, načež jsem se do ní potopil prakticky celou přední polovinou těla. Už když jsem byl pod vodou, začal jsem jí divoce hltat, jako kdyby na tom závisel můj život. Měl jsem šílenou žízeň. Studilo mě od toho všechno, ale v tuhle chvíli jsem stejně potřeboval spíš zchladit. Měl jsem pocit, že mám horečku. Že celý moje tělo bojuje se zánětem z rány. A já ještě neměl ani čas se pořádně probrat a zjistit, co se to teda sakra vlastně stalo.
Jakmile jsem měl dost, vynořil jsem se. Vypadal jsem jako obluda. Roztržený hrdlo, mokrej, hubenej, vyčerpanej. Ani jsem neměl sílu se pořádně oklepat, takže jsem se o to pokusil, ale většina mojeho kožichu zůstala mokrá. O to hůř se mi chodilo. Byla to docela tíha. Jakmile se mi voda dostala z nosu, praštilo mě do něj pár pachů. Někde tu byla Tasa. Na tu jsem určitě neměl náladu. Ale vypadalo to, že je moc daleko, a že tu po ní zůstal jenom pach. A pak tu byl... Newlin!
Rychle jsem vymrkal vodu z očí a začal ho hledat. Byl jsem šíleně dezorientovanej a nohy mě moc neposlouchaly, ale až na to hrozný vzezření jsem se zvládal tvářit, že se nic neděje. Začal jsem se k němu belhat, tentokrát o něco pomaleji, aby mě nohy zase úplně nezradily a já si nenabil tlamu. Bál jsem se i o tu ránu na krku. Pořád to dost bolelo. Pořád jsem se ve svojem těle necejtil akorát. Pořád jsem nevěděl, co se vlastně stalo. Jenom jsem zoufale potřeboval kontakt s někým, kdo nejsem já. "Newline, Newline!" zahulákal jsem na něj skoro přehnaně nadšeně, až mi úplně přeskočil hlas. Byl jsem rád, že jdu. Potřeboval jsem spát a jíst, ale Sarumen byl odtud jenom kousek a mohlo to počkat. "Newline, co je za měsíc? Za rok?" zabrblal jsem o něco víc potichu, když už jsem byl prakticky u něj. Vypadalo to, že ho něco trápí. Ležel tu jako hromádka neštěstí. Svraštil jsem čelo. "Newline?" zachraptěl jsem jeho jméno ještě jednou. Teď už jsem svůj hlas nejspíš používal až moc dlouho, a tak jsem se tlumeně rozkašlal. Když jsem otevřel oči, na vteřinku se mi zjevila zvláštní věc. Newlin... vnitřnosti na stromech... Sarumen... střeva... větve. Zvednul se mi z toho žaludek a v kombinaci s kašlem mi nachvíli přišlo, že se pozvracim. Po dalším zamrkání to bylo pryč. Co to... Žaludek se mi sevřel. Byla tohle nějaká další noční můra? Byl jsem vůbec ve správnym těle? Když jsem se podíval na tlapky, přišlo mi, že mi ani nepatří. Kdo jsem? Jak se jmenuju? Svraštil jsem čelo ještě víc. Něco nebylo v pořádku. Ani s vlkem přede mnou, ani se mnou. Určitě to byl sen. Byl jsem si najednou jistej, že až Newlin zvedne hlavu, nebude mít obličej, nebo tak něco. Ocas mi spadnul dolu a opatrně jsem se nadechnul.

//Limbo

Zůstal jsem ležet na místě. Ještě chvíli. Nebo možná navěky. Dokud mi na špičku hřbetu dopadaly kapky krve a pálily jako čert, všechen můj zájem se pohybovat zmizel. O to víc jsem po chvilce zbystřel, když to všechno ustalo. Najednou jsem na sobě krev necítil. Když jsem to spěšně zkontroloval, ani na mně žádná nebyla. A písek pode mnou byl taky tatam. Jako kdyby to byl všechno jenom… sen? To ne! Možná, že jsem se prostě propadal do dalšího okruhu pekla. Když jsem oči zvednul, abych se rozhlídnul, rovnou před obličejem se mi objevila cizí tvář. Byla stejně příšerná jako tohle zpropadený místo. Když se usmála, zježily se mi chlupy všude na těle. Než jsem se to pokusil rozmrkat nebo něco říct, byla tvář pryč a pak už jenom… tma.

Když jsem se probudil, okamžitě jsem se prudce nadechnul a vyskočil jsem na nohy, až mě rána prudce rozbolela a musel jsem se sklonit. Rána! Moje rána. Necitlivě jsem se podepřel jednou přední nohou a tou druhou jsem jí zkusil nahmatat. Všude byla zaschlá krev, pořád. Nekrvácelo to, ale měl jsem pocit, že to hnisá. Dost to bolelo. Odkašlal jsem si a jakmile jsem uslyšel svůj hlas, i když značně zničenej, musel jsem se sám pro sebe usmát. Obličej mi zvážněl až ve chvíli, kdy jsem se vzpamatoval a pokusil se zjistit, kde to vlastně jsem. Zvláštní místo. Poušť a všude mlha. Jsi zpátky v poušti. Prohráls, naskočilo mi tak nějak automaticky, aniž bych pořádně tušil, co to znamená. Všechno jsem měl v mlze. Jako kdybych dva měsíce spal. Celá situace mě znervóznila tak moc, že jsem se radši dal okamžitě na útěk. I když to bolelo, i když jsem chytal křeče snad do všech nohou, i když jsem umíral hlady i žízní i únavou, prostě jsem běžel. Pryč. Minul jsem členovitou krajinu, pár druhů stromů… tady nebylo nekonečno. Tady se věci měnily. Gallirea, naskočilo mi hned jako první myšlenka. Nechtěl jsem si ale dávat falešný naděje. Jestli jsem tu byl, byla to nějaká další zvláštní noční můra. Bylo to až moc neuvěřitelný. Určitě jsem vypadal příšerně. Musel jsem bejt prakticky duch.
Dělalo mi obrovskej problém se pořádně nadechnout, ale i tak jsem pokračoval ve sprintu… prostě pryč. Potřeboval jsem pít. A jíst. I kdybych měl po cestě upadnout a už se nezvednout.

//Tenebrae

Byl jsem tu věčnost. Naprostou věčnost. Jestli mi předtim přišlo, že tu nějakým způsobem běží čas, tak teď už neběžel buď vůbec, a nebo běžel tak strašně rychle, že jsem to nestíhal vnímat a pobírat. Podle mě tady čas prostě nebyl. Neuměl jsem odhadnout, jestli jsem tu minutu nebo hodinu, hodinu nebo den, den nebo měsíc, měsíc nebo rok, nebo dokonce třeba deset let. Na sobě jsem změny neviděl. Rána mi přišla pořád ve stejnym stavu, nešedivěl jsem, ale… mohl se mi vůbec měnit tělesnej stav, jestli jsem umřel? Proč by taky? Byl jsem mrtvola. Vypadal jsem tak, jak jsem tam nahoře skončil, to bylo celý. Možná, že teď jsem byl čistší, protože jsem se tisíckrát vyválel ve sněhu. A písek… měl jsem ho všude. Matně jsem si vzpomínal na události v Sarumenu. Nevěděl jsem, jestli se to doopravdy stalo nebo ne, a jestli jo, tak jsem nevěděl, kdy. Nevěděl jsem, jak dávno to bylo. Část jsem měl úplně v mlze, jak se to můj mozek snažil vytěsnit. Už jsem si ani nepamatoval spoustu věcí ze života, ale možná jsem byl jenom línej si zkusit pořádně vzpomenout. Jak dlouho už jsem byl tady pod tou palmou? Ani jsem nevěděl, kolik už jsem kolem ní obtočil koleček, když jsem se snažil vyhnout slunci, které pořád pálilo tak silně, že se to nedalo vydržet. Den nikdy nekončil, slunce se jenom pohybovalo tak, abych nikdy neměl klid, a by mi nešlo usnout. A ani jsem nevěděl, jestli tu teda něco má reálnej následek. Kdyby mělo, už bych asi umřel na žízeň, ne? Už bych umřel na únavu, na žízeň i na hlad, nebo na zánět v ráně, prostě na něco. Mrtvej nadvakrát. Asi jsem tu byl prostě navždy, odsouzenej k tomu, že se prostě nic zajímavýho dít nebude. Nejedl jsem od chvíle, co jsem tu byl. To samý s pitim. Dokud jsem byl na pláni, byl tu sníh, ale ten se žrát nedal, protože strašně zvláštně smrděl. To bych se asi poblil. Až na to, že tady ani nebylo co zvracet. Ach jo… dokud jsem byl nahoře na pevnině, miloval jsem jídlo. Chybělo mi. Možná víc, než většina známejch.
Na druhou stranu… tak úplně jsem nevěděl, jestli má smysl si přát, aby přišla nějaká změna. Kdykoliv jsem si na tomhle místě přál být jinde, byla to změna k horšímu. Vždycky. Vnitřnosti v Sarumenu, nekonečná pláň, obrovský horko. Jenom těžko říct, jestli byla tahle nuda horší než utrpení. Když jsem trpěl, aspoň mi přišlo, že čas běží. Aspoň bylo nad čím přemýšlet. Ale od doby, co jsem tu strávil takovou dobu, že jsem vyčerpal snad všechny scénáře a podněty, už dávno nebylo nad čím přemýšlet, a absolutně se to nedalo vydržet. Sem tam jsem se přistihnul, jak si přeju, aby se něco stalo. Klidně nějaká další hrůza, jako to, co se dělo předtim. Přišlo mi, že se ze mě stává mrtvola. Ne jenom fyzicky, to už jsem byl, ale i mentálně. Teď jsem si možná přál, aby prostě začalo pršet, i když jsem déšť nenáviděl. Měl jsem žízeň, nudil jsem se, a nedalo se tu nikam dojít. Na pláni se aspoň dalo chodit.
Připlácnul jsem uši k hlavě, když se okolo mě ozvalo to divný chichotání. V první chvíli jsem se ho neleknul. Vlastně jsem ho uvítal, jako kdyby mě přišli navštívit staří známí. Byl jsem teď úplnej magor. Byl jsem někdo, komu bych se za normálního života sám smál. Bylo mi jedno, jaká zvláštní entita mě pronásleduje – hlavně, že tu někdo byl, nebo něco bylo. Začal jsem se pomalu zvedat, abych se pořádně rozhlídnul a zjistil, co ten zvuk vyvolalo, nebo odkud to přichází.
A najednou to přišlo… obloha se zatáhla a vzduch začal nejdřív vonět tak, jak normálně voní déšť, když přijde v letní den bouřka. I když písek pořád stejně pálil na dotek, překročil jsem hranici stínu palmy a vyšel jsem rovnou pod širou oblohu. Kapky mě začaly bombardovat a já jsem přivřel oči. Popošel jsem až k jednomu důlku, který tu byl do písku vyfoukaný, a snažil jsem se do tlamy nachytat hned prvních pár kapek vody, co do něj dopadlo. Až na to, že se mi to smíchalo s pískem, a že to vůbec nebyla voda. Chutnalo to hrozně. Mnohem hůř, než chutnal a smrděl ten zvláštní sníh na pláni. Ještě než jsem zkontroloval, co to je, začal jsem kolem sebe zběsile plivat, snažíc se to svinstvo dostat z tlamy, ale nešlo to. Tu hnusnou železitou chuť jsem cítil pořád, a písek se mi zabodával do dásní a nechtěl ven. Navíc mi tlamu nešlo ani pořádně naslinit a vyplivat to, protože jsem měl tak sucho v puse, že se to prostě nedalo. Až potom jsem otevřel oči a s hrůzou jsem zjistil, že je to krev. Byla všude. A v tu chvíli mě začala hřát i všude na kožichu. Padala z nebe, a bylo jí hrozně moc. Nejdřív jenom vyvolávala všude na těle nepříjemné teplo, ale po chvilce to začalo vyloženě pálit.
Pomalu jsem vzhlédl k obloze, a přesně v tu chvíli mi začaly kapky padat i na obličej. Narovnal jsem hlavu a rychle jsem se rozhlédnul kolem. Nikde nic, a krev padala z nebe všude. Nebylo to tak, že v dálce by tahle zvláštní bouřka končila. Nedalo se tomu utéct. Jediné místečko, kam rudé kapky dopadaly o něco méně, byla palma, pod kterou jsem se schovával celou dobu. A ačkoliv už mě to nebavilo a příčilo se mi to, prostě jsem se tam musel vrátit. Nejdřív jsem se tam rozešel pomalu, abych nenachytal moc horkých plivanců krve do obličeje, ale postupně mě to začalo všude na těle pálit tak, že jsem do kroku přidat musel. S prudce skloněnou hlavou a přivřenýma očima jsem doběhnul až ke svojí palmě. Obličej jsem si přitisknul k jejímu kmeni, odhrabal jsem pod ní do písku malý důlek a tam jsem se schoval jako vlče. V naději, že tam na mě rudá kapalina nedosáhne. A i když mi pořád bombardovala záda, aspoň na některé části těla mi nedopadala. Takhle jsem si aspoň chránil oči, uši a čumák. Celý zbytek těla jsem měl od krve. Bylo to nechutný a byla to hrůza, a pořád jsem to měl na jazyku. Ale co se dalo dělat? Teď už prostě nejspíš vůbec nic… teď už jsem se nemohl ani pohnout.

Ahooj,
tak se nakonec taky ozývám s žádostí o 3. herní charakter.
Upřímně si myslím, že hraju dost, většinu času (kromě léta, ale to je moje každoroční bezinternetová klasika) bych se zařadila mezi fretky, možná dokonce mezi jedny z nejfretkovatějších fretek tady.
Lindasa byla schválená na konci října, což jsou jenom 4 měsíce, ale už má na profilu přes 300 postů, z čehož je drtivá většina herní. Druhý herní char jsem chtěla až ve chvíli, kdy jsem si to opravdu pořádně rozmyslela, a proto jsem o ní žádala dodatečně a mám jí relativně krátce.
Nerada bych tentokrát propásla příležitost konkurzu, protože mám v tuhle chvíli docela představu, co bych za charakter bych si chtěla vzít, a taky by šlo o rozšíření jedné ze zdejších rodin :) – máme toto v plánu ve spojenectví s Newlou, takže docela doufám, že jestli to vyjde mně, vyjde to i jí a budeme moct plán nějak uskutečnit… :D
Času mám zatím dost, akcí se účastním, všechno zvládám, sooo... proč to nezkusit, že? :D
Díky za zvážení,
Dušan.

//Řekla bych, že se cejtim trapně, ale všichni už naštěstí vědí, že počítat neumim :Dddd pardon ._.

Ahoooj, akce mě náramně bavila (jsem pro další takové!), výtvory naprosto zbožňuju a děkuju moc! <3

A poprosím o:
- 50 květin + 30 květin + 30 květin = 120 květin
- 30 křišťálů
- 1 teleportační lístek

Poprosím o 6 lístků z rozcestníkové akce.