Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlatavý les

"Divoká děva ne. Divoký děvy bratr," odpověděl jsem jednoduše. Nemělo cenu jí vysvětlovat, že mě zakousnul. Zakousnul mě a proto jsem umřel, ale to už jsem jí řekl, a nevěřila mi. Nezlobil jsem se na ní. Asi bych se taky považoval za magora. "No... někdy to zábava je, někdy ne. Záleží, jak rychle dokážeš zdrhnout, když uděláš nějakej průšvih," usoudil jsem a pokýval hlavou. Docela mě zajímalo, čím si prošla Lilith, ale nebyl jsem ten typ, co by se na to úplně hned vyptával. Spíš jsem to pak byl schopnej vytáhnout v úplně náhodný situaci.
Stočil jsem svůj úšklebek do úsměvu, když řekla, že děkuje za nabídku. A potom zpátky do úšklebku, když řekla, že neni smečkovej typ. A potom do neutrálního pohledu, když řekla, že neumí zapadnout. Ona? "To je určitě jenom iluze," zkusil jsem jí ujistit. "Já většinou šikanuju vlky, který neuměj zapadnout, protože jsou divný. To ty ale nejseš," vylíčil jsem svojí pofidérní teorii. Teda - neznal jsem jí dlouho, ale kromě provokování jsem neměl potřebu jí nějak extra šikanovat, což byl docela dobrej indikátor.
"A neovládáš ty náhodou jednu z těch jarních magií? Kolega ze smečky mi o něčem takovym řikal," přivřel jsem podezíravě oči, když se znovu rozmluvila o tom, jak jí vlci padaj pod nohy. To já jsem nemohl říct, že by mi vlčice padaly pod nohy samy od sebe. Když už jsem se do některý zakoukal, musel jsem jí normálně pracně sbalit sám. Taková magie by se mi hodila.
Musel jsem se spokojeně zašklebit, když začala Lilith přehrávat a vykládat o kolegiu smeček. O tom, jak jsem dokonalej. O tom, jak jsou proti mě ostatní samečci ubohý. "No jo, to by dávalo perfektní smysl," prohodil jsem sebevědomě, i když bylo docela jasný, že je to jenom její hereckej výkon. "Takže fakt jseš špion. A mně trvalo půl dne to prokouknout," zavrtěl jsem nad sebou lehce zklamaně hlavou, ale úsměv mě neopustil. Měl jsem rád, když mě někdo vychvaloval. A náramně mě pobavila i tim, když řekla, že je tady, aby mě zničila, ale nemohla se u toho přestat zubit. Měl jsem chuť zvednout tlapku a normálně jí žďuchnout do čumáku, aby se sesypala jako domeček z karet, ale takhle za chůze bysme se akorát vysekali oba.
"Dobře," souhlasil jsem s jejím návrhem, "ale mám hroznou paměť na jména. Znáááám... znááám třebaaa... Maple, Darkii, Newlina... Pippu, Lennie, Etneye, Wizku, Styx, Rigela, Tasu, Noroxe... a další jména bych si musel asi vycucat z tlapky, protože jsem fakt zapomnětlivej," dopovídal jsem. Už takhle mi dalo náramnou námahu si vzpomenout na tolik jmen.

//Magický palouk

//Ronherský potok

Kam nás to ta zvláštní můra vedla? Bylo jediný štěstí, že Lilith vypadala, že zvládá její trasu aspoň trochu sledovat. Já jsem byl hrozně nesoustředěnej a zapomnětlivej, takže by se mi taková zodpovědnost asi vymkla z tlapek. Prostě jsem se automaticky nechával unášet s ní. "Líbilo se mi to. Líbívalo," odpověděl jsem zamyšleně a zkusil jsem to nějak uhrát do úšklebku, když do mě začala rejpat. V minulym čase. Od doby, co mě Norox zakousnul, už to prostě tak super zábavný a romantický nebylo. Ale nejspíš to bylo jenom traumíčko, co mě časem přejde. Nechtěl jsem bejt zbytečně depresivní. Vůbec mi to neslušelo. I proto jsem doufal, že tuhle část rozhovoru už prostě necháme umřít. Ať jsem dělal co jsem dělal, střípky z posmrtnýho života mi zablokovaly mozek tak, že jsem prostě nebyl schopnej odpovědět něco sarkastickýho a vtipnýho, jako normálně.
"To je mi tě líto. Taky jsem pár netolerantních zažil," pokýval jsem seriózně hlavou, když jsme změnili téma. Ale... byly ty smečky vlastně netolerantní? Možná se prostě nehodilo někomu někde balit alfadcerku, a mně to přišlo náramně vtipný. "Mohla by ses tam přijít podívat, až bude po všem," navrhnul jsem s uchechtnutim. Beztak by se Darkii určitě někdo novej hodil. A já bych v lese taky ocenil další známost. Třeba by mě to motivovalo tam trávit víc času. A koneckonců už jsem jí i ukázal, kde náš les leží.
"Tak to máš určitě taky soukromej harém," zašklebil jsem se. Podle všeho jsme oba kecali. I tak byla sranda předstírat, že je to pravda. Já vlastně ani nevěděl, jestli harém chci. Třeba by to pak nebyla žádná zábava.
Jenom z mojeho povídání? "Očividně jsem toho o sobě nakecal až až," přimhouřil jsem oči, jako kdyby snad měla Lilith bejt nějakej dvojitej špion. Nebyl jsem ale někdo, kdo by cokoliv tajil. Vždycky jsem byl otevřená kniha. Jenom jsem dělal drahoty. A navíc... jakmile jsem se rozpovídal, už jsem tlamu nezavřel. Takhle jsem jí dával šanci, aby něco řekla taky ona. "Sama jsi to řekla, že jsme se poznali před chvílí. Od tý chvíle mi to vrtá hlavou... teleportuješ se do mojeho života, jseš náramně milá a přívětivá a vtipná, i když jsi mě párkrát seřvala... když nad tim přemejšlim, určitě jseš nějakej tajnej agent," musel jsem si do ní šťouchnout. Tahle teorie mě začínala bavit. Byla absurdní, protože žádnej dvojitej agent by se určitě nezajímal zrovna o mě. Tahle chudinka se mnou byla dobrovolně. I když... to vlastně taky ne. Úplně bych zapomněl, že jsme spolu byli spojený.
"Ty bláho... kdybysme nebyli na Gallirei, řek bych, že jsi magor," musel jsem se nefalšovaně fascinovaně podivit jejím historkám. Očividně to byla kolegyně dobrodružka. To bylo skvělý. Byl jsem rád, že můžu s někym počítat, až budu příště vymejšlet nějakou blbost. "Už mi řekneš, s kym ze zdejších se znáš?" načal jsem zkusmo znovu něco, na co mi předtím neodpověděla. Byl jsem až po uši zvědavej.

//Vrbový lesík

//Kraj světa

Chm... vzhledem k tomu, že si ze mě naposledy ukousnul Norox, nebyla zrovna pravda, že by to byl důkaz toho, že jsem k sežrání. Ten vlk mě musel bytostně nesnášet. Už teď jsem měl radost z toho, jak se bude tvářit, až zjistí, že žiju. "Asi jo," usoudil jsem. Lilith mi stejně nevěřila, že jsem umřel, takže nemělo smysl jí něco vysvětlovat. "Asi ne," odpověděl jsem nakonec zamyšleně jenom o trochu jinak na další otázku. Kdyby za mě zbylo jenom srdíčko, asi bych toho na světě už moc neudělal. Znělo to hůř, než posmrtnej život. Ale s timhle přirovnáním jsem radši nechtěl hazardovat. Možná bylo všechno lepší, než bejt rozcupovanej na kusy. Ale nezažil jsem si to, abych soudil.
Usměvavě jsem se na ní ušklíbnul, když řekla, že vypadám jako vlk, co rád odpočívá. Měla pravdu, ale... jak to zjistila? Teda - asi to šlo docela dobře poznat z mejch vlastních slov. Bylo ale hezký, že poslouchala, co řikám. Že si to pamatovala. "Je to hodně tolerantní smečka. Nemůžu si stěžovat. Takže jo," musel jsem život v Sarumenu vychválit. Od mojí původní smečky se vlastně moc nelišil, kromě toho, že tam bylo věčně teplo a nikdo neumíral. Taky jsem si tam dělal, co jsem chtěl.
"Žárlivej obdivovatel, jo?" musel jsem se zvědavě zeptat. Nepřiznal bych to, ale něco uvnitř mě v tu chvíli pomyslně vystřelilo Lilith na o dost vyšší úroveň, ať už kecala nebo ne. Bavila mě představa, že když s ní zajdu moc daleko, objeví se někdo, koho to naštve, nebo minimálně překvapí. Možná proto jsem musel v minulosti zdrhnout z tolika smeček. Tahle doba už je za mnou. "No - rozhodně se jim nedivim," rozhodnul jsem se jí rovnou bezostyšně zalichotit, když pro to byla příležitost.
"Moje chování? Za koho mě jako máš?" musel jsem se obořit. "Vlčice po mně skáčou samy. Jsem docela hezkej, když zrovna nevypadám takhle," zkusil jsem se ještě do-obhájit, ale těžko říct, jestli to mělo smysl. "A pořád jsme jenom zvířata, že jo. Nemůžu jim říct ne, když po mně toužej. Nejsem pitomec," zkusil jsem se teď nachvíli na oplátku nafrněně chovat já. Jak často se se mnou děly divný věci? No... docela často. Zamiloval jsem se tak třikrát za měsíc, nejmíň. Styx jsem tehdy poznal tak, že jsem jí nabaloval při prohlídce lesa. A spoustu dalších zdejších vlčic jsem taky nabaloval, jenom na jinejch místech. Lilith byla první, co se na něco takovýho zeptala. Trochu mě to vykolejilo, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Nechtěl jsem... takovou pověst. "Nevypadám? Přesně to já jsem," namítnul jsem ještě. A ta další otázka... "Nevim, jestli to chceš slyšet, hele. A nevim, co všechno na sebe chci napráskat... furt ti nevěřim. Nevim o tobě skoro nic! Ty toho o mně víš spoustu," musel jsem jí pobaveně vyčíst. Vlastně mi to ale bylo fuk. Byl jsem schopnej jí vyložit jakoukoliv historku, když určí nějakou tématickou oblast. Nejdřív jsem jí ale chtěl ještě chvíli napínat. Třeba tu bylo něco, co mi chtěl říct sama o sobě... "Co ty, Lilith? Jak často se dějou divný věci s tebou? Nebyl jsem to koneckonců já, kdo vytáhnul mazlení v malý díře jako první," musel jsem se vítězoslavně ušklíbnout a nasadit určitě-po-mně-hrozně-jedeš-výraz. Ještě jsem s jejím znervózňovánim nebyl zdaleka hotovej.

//Zlatavý les

"Jsem docela k sežrání, takže tě asi nemůže nikdo vinit," prohodil jsem. Tenhle slovní obrat jsem chtěl vytáhnout až jako nouzovku, jestli se o žraní mojí maličkosti budeme bavit dál. Kdybych nechtěl bejt důmyslnější a vtipnější, asi bych ho prohlásil už úplně na začátku, když Lilith poprvý navrhla, že mě sežere. Proč mi všechny vlčice vyhrožovaly, že mě sežerou? "Jakože by tě moje srdíčko pronásledovalo navěky?" zamrkal jsem na ní, snažíc se tak zlehčit nechutnou představu, že za sebou po krajině jednou bude vláčet jenom jeden kousek mojeho těla.
"Znám spoustu fajn míst na odpočinek," přitakal jsem. Spoustu šmajchlkabinetů. Když prohlásila, že jsem přitažlivá mrtvola, chtěl jsem na ní svůdně stočit pohled a znervóznit jí, ale otočila se jinam. Zvláštní to vlčice. Složitá. To jsem měl koneckonců rád. Jinak mě to nebavilo.
Sledoval jsem kamínek, jak se pomalu kutálí ze svahu dolu. Představa, že to není kamínek, ale my dva, mi trochu naháněla hrůzu, ale nedal jsem na sobě nic znát. Štěstí, že Lilith zvládla svým myšlenkovým pochodem hned zase upoutat mojí pozornost k něčemu jinýmu. "Nedivil bych se, kdyby se mě někdo potřeboval zbavit. Máš ty důvod, proč by se tě někdo měl zbavovat?" zajímal jsem se hravě, pořád si prohlížejíc packy. Možná jsme prostě byli oba tak trochu záporáci, jenom jsem Lilith zezačátku špatně odhadnul. Byla by to koneckonců sranda.
"Amorek... já nevim, jestli doopravdy existuje, ale na jaře se tu prostě někdy dějou divný věci. I jindy, než na jaře," zahuhlal jsem a nachvíli jsem zmlknul. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle. Nebo na některý z nich. Na to, když jsme se Styx byli u vodopádů, nebo potom u jejího úkrytu. Slíbil jsem jí, že to dokončíme, až se potkáme příště. Musel jsem zavrtět hlavou, abych na to prostě přestal myslet. "Možná je to jenom jednodušší vysvětlení toho, za co můžou hormony," mávnul jsem nad tim nakonec tlapkou. Než jsem ale větu vůbec dokončil, Lilith najednou ležela na zádech. Nachvíli jsem se zatvářil překvapeně, ale během vteřiny jsem ten výraz smazal. Skoro bych na naší slovní přetlačovanou zapomněl. Pověz mi víc, řekla. A bylo to tady. Opravdu jsem zvládnul vlčici ukecat k tomu, aby se tu jen tak válela na zádech a chtěla vysvětlit, proč bych byl tak parádní majitel harému? Chtěla to... ukázat názorně? Nebo mě prostě jenom těžce rozrušit, aby mě pak mohla zakousnout a sežrat? To teď bylo jedno. Už už jsem se zvedal, abych na ní namáčknul nehezky blízko a všechno jí to dopodrobna vylíčil a ukázal, jako správnej don balič, ale... něco do toho přišlo. Jakmile stočila hlavu do strany, vrátil jsem se na svoje místo a začal jsem se zvedat na nohy. Můra. Tmavá můra, která tady v dešti uprostřed dne neměla co dělat. Už jenom to působilo jako nějaký zvláštní znamení.
Lehce jsem se oklepal, načež jsem urychleně dohnal Lilith a zařadil se vedle ní, aby mě to silový pole zase nezačalo tlačit do zadku.

//Ronherský potok

Byla by tě škoda. Jako kdyby to myslela vážně, nebo co. Balancoval jsem na pomezí toho, že jí radši nebudu věřit nic, a toho, že jí prostě budu bezstarostně věřit všechno. Nevypadala jako někdo, kdo by mě chtěl šikanovat a překonat ve vlastní hře... nebo jo? Důležitý bylo, že jestli jo, musel jsem tomu včas zamezit, abych z toho nevyšel jako pitomec. "Tebe taky, kdybys pak musela několik dní čuchat mršinu a hned nato zdechnout hlady... kdybys teda nesežrala mě," oplatil jsem jí to stejnym tónem a zavrtěl jsem se, jak jsem se snažil pořádně uvelebit, aby mě všude netlačily kosti. Zvláštní pocit.
"Nepodceňuj se tolik. Mně se tady ve svahu líbí," ušklíbnul jsem se spokojeně. Páni, to jsem na ní byl ale náramně hodnej. Asi to bylo vážně tim, že jsem byl rád, že jsem naživu. Nebo možná tim, že na mě byla konečně trochu hodná i ona. Nebo kombinace obojího. Pomalu jsem zrakem přejel oblohu, ale musel jsem přivřít oči, abych je ochránil před deštěm. Fakt pěkně pršelo. Bylo mi to docela jedno. Nebyl to vyloženě slejvák, a aspoň už bylo trochu teplejc než... dva měsíce zpátky.
"Mrtvoly jsou náramně romantický. Vem si třeba mě," ukázal jsem na sebe náznakem tlapou jako nějakej divadelník. Byl jsem děsně romantickej, a zároveň jsem byl po smrti, takže jsem byl přímo zářnej příklad. Úsměv mi z tlamy zmizel až ve chvíli, kdy začala nahlas uvažovat o kutálení se dolu... to bych ve svojem aktuálnim stavu asi nepřežil. "Můžeš to zkusit. Pořád jsem o dost těžší," prohlásil jsem nakonec neohroženě. Možná jsem byl vychrtlej, ale byl jsem prostě větší. I tak se mi ulevilo, když si nakonec taky lehla. Docela blízko, ale... co jinýho nám zbejvalo? Teď, když byla na zemi, převalil jsem se na břicho, položil si na zem packy a trochu zvednul hlavu. Když už jsem nemusel koukat do výšin, byla tahle poloha mnohem lepší. Naschvál jsem se ještě převalil tak, abych Lilith pořádně narušil osobní prostor.
Našpicoval jsem uši a poslechnul jsem si její myšlenku. Zvláštní, že jsem se nad tim ještě nezamyslel sám. Asi jsem byl opravdu duševně mimo. Teď jsem byl ale duševně... tady, a pořádně jsem se soustředil. "Možná někdo chce, abysme v tom byli spolu," pokrčil jsem nevinně rameny. "Možná se od nás něco očekává..." pokračoval jsem váhavě, prohlížejíc si vlastní přední tlapky. "Co by to asi tak mohlo bejt?" položil jsem otázku sám sobě, ale místo toho jsem se nachvíli podíval na ní, než jsem odvrátil zrak zpátky před sebe. "Souboj na život a na smrt?" začal jsem pomalu přemejšlet nahlas. "Nebo mi tě chce Amorek přihrát do harému," rozhodnul jsem se zase šťouchnout do vosího hnízda. Bavilo mě do něj... šťouchat. "To by bylo oboustranně výhodný," snížil jsem znovu hlas skoro do šepotu, ale můj tón zůstal zvláštně... neutrální. Nechtěl jsem, aby naše hra zašla moc daleko moc brzo. To by nebyla žádná sranda. Plus jsem si nikdy nebyl jistej, jestli mě za něco znovu neseřve. Teď stačilo udělat jednu jedinou odbočku, aby se tahle supr čupr svůdná atmosféra zkazila. Bylo to náramně zábavný.

"To je dobře. Nemám v plánu umřít," uculil jsem se spokojeně. Ne znovu. Aspoň na něčem jsme se zvládli shodnout. Líbilo se mi, že se mnou vlčice nezachází v rukavičkách. Takhle jsem jí aspoň mohl vracet rány bez výčitek. Až na to, že se mi moc nechtělo. Neměl jsem jí za co nadávat. Možná fakt jenom za to, jak vůči mě byla zaujatá... nebo to aspoň hrála. Ale proč bych to dělal? S vlčicema jsem se hádal nerad. I kdyby na mě chtěl štěkat hodinu, nejspíš bych to vydržel. Ještě mě napadlo, že bych jí zkusil znovu nějak suprově znervóznit, ale bůh ví, jestli by mi to nevrátila dvojnásob. Nějak jsem nebyl ve svojí kůži.
"Mysli si co chceš," prohlásil jsem tak potichu, že jsem to skoro zašeptal, a znovu jsem se lišácky usmál. Když jsem chtěl, uměl jsem parádně svůdnicky šeptat. Jenom mi to teď moc nešlo, když jsem měl poškozenej hlas po tom zranění. Zatvářil jsem se ublíženě, když se do mě zase pustila. "Já nikdy nevim, o čem mluvim, takže s tim můžeš začít rovnou počítat," doporučil jsem jí bezstarostně. Nic jsem jí přece neslíbil. Jestli si myslela, že mám nejmenší tušení, co budeme s naší situací dělat, tak se pěkně pletla. A doufal jsem, že teď už to pochopí. Věděl jsem stejný kulový jako ona. Jenom mě to asi znervózňovalo míň. Oproti smrti bylo všechno jako procházka růžovym sadem. I naše malý posezení v dešti. "To ne..." vydechnul jsem dramaticky. "Neumim to vysvětlit. S mrtvou veverkou je to jiný než s tebou. Ale obě máte něco do sebe," zašklebil jsem se na ní. Celý to zase vyznělo zvláštnějc než jsem chtěl, ale to se nedalo nic dělat. Už jsem to vyslovil. Doufal jsem, že se nad tim nebude pozastavovat, nebo se ptát na detaily. Sám jsem moc nevěděl, co tim myslim. Tlama mi jela rychlejc než mozek.
Očima mi projela malá jiskřička, když mě označila za světaznalýho. Byl to to kompliment? Bohužel jsem jí ale neměl co říct. Nevěděl jsem fakt vůbec nic. Takže jsem jenom nešťastně zavrtěl hlavou. "Jestli mě chceš donutit se zvednout, tak jedině fyzickou silou," oznámil jsem, aby bylo jasno. Už jsem byl hezky na zemi, odpočíval. Mohla se přidat, jestli chtěla. Ale v tuhle chvíli mě prostě ani nehnulo. Pauza byla svatá. "Ale je pravda, že mojí tlustou prdel asi nezvedneš," doplnil jsem hravě, abych jí rovnou odpověděl na tu její urážku. "Ještě můžeš svojí netlustou prdel položit na zem a chvíli relaxovat. Určitě nás čeká dlouhej den hledání... čehosi?" zarazil jsem se. Byli jsme zoufalí. Ale vrásky jsem si s tim nedělal. Zatim ne. Teď jsem Lilith hodlal rozčílit svojí bezstarostností.

//Tenebrae

"Teď jenom děláš hodnou. Vypadám příšerně," hraně jsem se politoval tak, že jsem byl na pár vteřin největší žijící klišé na světě. Potřeboval jsem se okamžitě najíst. Tak, aby mi kosti zase zapadly hezky pod vrstvu masa. Dokud jsem byl naživu, žral jsem snad každej den. Miloval jsem jídlo. Když jsem se nad tim zamyslel, tak hrozný to ale zase nebylo. Viděl jsem vlky, co vypadali hůř. Nebyl jsem absolutní troska. Stihnul jsem dost špeku nabrat v době před smrtí. Ale... minimálně maličko-troska jsem byl. Prostě jsem to nebyl úplně já.
"To řikáš ty," skočil jsem jí vyzývavě do řeči, ještě než to dořekla. Přece sama nevěřila tomu, že na všechny moje hezký slůvka a pojmenování jen tak zapomene. Byl jsem neodolatelnej. I v tomhle stavu. "Nevim, jsem prostě pomalejší. Budeš si muset zvyknout, jestli jsi ke mně přilepená," odpověděl jsem prostě na její otázku. Očividně jsem si nedělal hlavu s tim, jak málo praktickej a svižnej jsem byl. Já nikam nespěchal. Naopak - než jsem něco vyřešil, trvalo mi to vždycky věčnost. Rád jsem se po cestě zdržoval a flákal. A nevadilo mi to. A jestli jí jo... tak jí čekaly náročný chvilky plný nervů.
Jakmile se začal terén zvedat prudce nahoru, zařadil jsem se tak nějak pomyslně až za ní. Ani jsem vlastně nevěděl proč. Možná jsem zkoušel, jak moc daleko musim jít, aby mě naše neviditelný vězení strčilo do zadku. Stačil kousek. Museli jsme na sebe bejt nalepený fakt blízko. Až mě to donutilo přemejšlet nad tim, jak se poskládáme, až budeme třeba potřebovat spát, nebo tak něco. Do malý díry... a hodně natěsno, vrátil jsem se pobaveně k nápadu, kterýmu původně vdechla život Lilith. Zamyslel jsem se tak intenzivně, že jsem ani neslyšel její další otázku. Bylo to něco s řešenim. "Eh... ne," tipnul jsem nakonec správnou odpověď, protože jsem nevěděl, na co se ptá, a nechtěl jsem, aby mě odhalila. Když se nečekaně zastavila, málem jsem do ní zezadu vrazil, ale povedlo se mi to ustát.
"To si piš. Až nás rozdělej, budu brečet několik dní. Ve spaní se budu mazlit s mrtvou veverkou, abych se uklidnil," zašklebil jsem se na ní, zatímco jsem jí obcházel, abych se zařadil vedle. A když jsem tam byl, pomalu jsem si přidřepnul... tak, abych nezakopnul, nesklouznul z kopce a Lilith nestrhnul taky. Naštěstí se povedlo. Chtěl jsem si sednout. Byl jsem unavenej. Bolely mě tlapky, chudinky. A když už jsem dřepěl, rovnou jsem po Lilith hodil "co teď, šéfe?" pohled. Kdyby bylo po mym, hlasoval bych pro opalovací pauzu, ale bohužel mrholilo. Byli jsme fakt dva zoufalci.

//Narrské kopce

Možná jsem pochybil, když jsem si myslel, že tahle vlčice je prostě jedna z těch introvertnějších a stydlivějších. Snažil jsem se si udržet chladnou hlavu, když se ke mně přiblížila a scvakla mi zuby přímo u obličeje. Musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Očividně jsem jí špatně odhadnul. Zvládla mě zmást tak, že jsem vůbec nevěděl, co myslí vážně a co ne. Pěkně mi to zavařovalo mozek a nechtělo se mi nad tim moc spekulovat, ale... na druhou stranu by to bez toho nebyla žádná sranda. U Styx taky jeden nevěděl, jestli mu fakt neskočí po krku. Měl jsem adrenalin rád. Nebejt toho, asi bych koneckonců neumřel. A když už jsem byli u toho - očividně mi to nevěřila. Zoufale jsem vydechnul, né nějak extra nápadně, a prostě jsem si usmyslel, že jí o tom dál přesvědčovat nebudu. Ještě by si myslela, že jsem úplnej magor. Tak jsme to s Newlinem odhadli špatně, že na historku s umíránim se vlčice chytnou. "Já se neschovávám. Kdybych se zvládnul včas schovat před průserama, určitě bych bačkory nenatáhnul," zkusil jsem to ještě jednou, ale teď už jsem zněl úplně lhostejně. Nešlo poznat, jestli to myslim vážně nebo ne. Prostě jsem jenom tak tupě civěl někam do strany, smířenej s tim, že to vlčice vedle mě bere jako vtip. Možná to vtip byl. Čas na nový téma.
Otočil jsem se hezky zpátky a ještě jednou jsem si jí prohlídnul, než po mně začala zase hulákat. Páni - já jsem jí zvládal vytočit snad v pětiminutovejch intervalech. Bylo to jako nějaká horská dráha. "Dobře Lilith, nebudu ti tak řikat, ale bude ti to chybět. Uvidíš," mlasknul jsem spokojeně. A nepatrně jsem se přikrčil... možná proto, že jsem za svoje poznámky očekával pohlavek, nebo tak něco. Byla vytočená. Bůh ví, čeho byla schopná. Ale její další monolog už trochu pohnul i s tak lhostejnou a salámistickou povahou, jako jsem byl já. Nepřišlo mi to od ní fér. "Tak hele, Lilith," změnil jsem trošku tón, ale pořád jsem byl naladěnej na poměrně pohodovou vlnu. Za normálních okolností bych jí oslovil 'princezno', 'kotě' nebo nějakym podobnym hrozně slizkym jménem, ale to už mi taky zakázala, takže jsem si prostě vzal její jméno do tlamy podruhý. "Aspoň nějaký tušení mám. Já to nezpůsobil, ty taky ne, takže to neni ničí vina, a musíme se s tim sžít. Já se aspoň snažim hledat řešení. Prostě mám tušení, no," obhájil jsem se. Ne nějak extra naštvaně. Jenom jsem chtěl, aby do mě přestala nimrat a dělat ze mě záporáka výletu. A ještě to završila tim, že řekla, že se nemůže dočkat, až se rozdělíme. Hraně jsem popotáhnul. "Jsi na mě zlá," ufňuknul jsem si dramaticky. Možná to bylo zbytečný. Věděl jsem, že tohle na ní neplatí. "To ty mně teda budeš chybět, až se rozdělíme, kdybys to chtěla vědět," začal jsem svoje hraní na city gradovat, jako nějaký malý štěně.

//Kraj světa

Chvíli jsem jenom nepřítomně přemejšlel a civěl. Byli jsme teda povedená výprava. Věděli jsme úplný houby o tom, kam máme jít. A já jsem hlavně vůbec nebyl typ, co by měl řešit nějakou záhadu - byl jsem nevšímavej a všechno mi docházelo třikrát pomalejc než ostatním. A tak jsem jenom doufal, že vlčice vedle mě je o něco chytřejší a sečtělejší. Na druhou stranu jako kdyby mi něco furt napovídalo, že to souvisí s mojí smrtí. Nebyl jsem si jistej jak, ale byla až moc velká náhoda, že se to děje hned po tom, co jsem se vrátil na Gallireu.
"Jsem na kamarády vybíravej," odvětil isem prostě. Bylo to jednodušší než říct, že žádný nemám. Měl jsem hlavně kamarádky. A vůbec - když jsem se nad tim tak zamyslel, možná byl čas si nějakýho kamaráda sehnat. Blbý bylo, že jsem si s většinou vlků neseděl. Potřeboval jsem někoho... specifickýho. Stáhnul jsem uši k hlavě, když se mě Lilith dotkla ocasem. Nechtěl jsem vypadat bůhvíjak nervózně, ale ještě pořád mě to překvapovalo. "V tom případě mě koukej zakousnout co nejdřív," oplatil jsem jí stejně provokativním tónem. Páni - většinou jsem to byl já, kdo s takovejma věcma začínal a ústavičně je vytahoval. Tentokrát jsem si byl docela jistej, že začala ona. Něco mi ale řikalo, že po mně nejede... že je to jenom nějaká hra. Vypadal jsem koneckonců hrozně.
"Neni to tak, že bych o smečku neměl zájem. Asi před dvouma měsícema jsem umřel. Ležel jsem někde v poli a hnil. Vždyť se podívej, jak vypadám," vypadlo ze mě nakonec, jakkoliv ten přednes postrádal dramatický tón. Přednesl jsem to, jako kdybych mluvil o něčem všedním. Nechtěl jsem to původně říkat, prootže jsem měl tušení, že mi to neuvěří, a neměl jsem nervy jí o tom přesvědčovat. Sám jsem z toho neměl obrovskou radost. Doteď na mě sem tam přišel třes a nevolnost. Pořád mi ve vlastnim těle nebylo nejlíp. A když jsem se tvářil, že se nic neděje, pomáhalo mi to na to zapomenout a dál dělat frajera.
Už už jsem uši pomalu zvedal od hlavy nahoru, ale když po mně začala štěkat, zase jsem je sklopil. "Hele drahoušku, jsme na stejný lodi," zabroukal jsem. Oproti tomu jejímu křiku byl i můj chraptivej hlásek jako zvuk harfy. Byl jsem naprosto v klidu. "Mám prostě... tušení. Nemůžeš se na mě zlobit," vypadlo ze mě ještě. Tak - teď jsem udělal chudáčka, aby se cejtila špatně, že na mě vyjela. Chudáček Duncan.
A potom už nezbejvalo, než jí následovat tam, kudy se vydala. Musel jsem překvapeně pozvednout obočí, jak rychle si to začala štrádovat někam jinam, ale nezbývalo mi než jí následovat, protože mě bariéra tlačila do zadku. I tak jsem šel spíš kousek za ní než po jejím boku. "Takže... se mě chceš zbavit?" začal jsem rejpat do vosího hnízda mezitím, co jsem si jí konečně pečlivě prohlížel. Taky byla pěkně hubená, ale proti mě vypadala jako miss Gallirea. Měla krásně zbarvenej kožich. Musel jsem se zamyslet, jestli už jsem někdy podobný zbarvení viděl, ale spíš ne. Když teď ťapala přede mnou, nemusel jsem dělat nenápadnýho, takže jsem na ní civěl prakticky celou cestu. Jenom jsem byl připravenej uhnout pohledem, kdyby se ohlídla. V tomhle rozpoložení by mě asi rozcupovala na kousky. Ale... já jsem riskoval rád.

//Tenebrae

"Vlci mi nic neprovedli. Jenom mě nepřitahujou, narozdíl od vlčic. Takže jestli nejsou zábavný, vlivný nebo jinak... výhodný... což většina z nich neni... tak mi jsou k ničemu," pokrčil jsem jednoduše rameny. Musel jsem se za tenhle zvláštní sobeckej přístup v myšlenkách pokárat, ale zase... než jsem to vyslovil, v hlavě to znělo líp. A navíc to byla pravda. Co mi bylo po vlcích? Většina mě nesnášela. Blueberry, Etney, Norox... spousta dalších otrapů, u kterejch nevim jména. Kromě Newlina jsem tu snad neměl dalšího pořádnýho kámoše co by nebyl holka, což bylo dost smutný, vzhledem k tomu, že můj vztah s Newlinem začal čistou šikanou. Neměl jsem se s kym chodit sjíždět bobulema ke studánkám. Chodil jsem tam se Styx. Už to o něčem vypovídalo.
Trošku jsem se ošil, když se vlčice zmínila o mrtvolách. Bůh ví, jestli věděla, co se s tělem po smrti děje. Sám jsem si to celý pamatoval hooodně v mlze, ale bylo to strašně nechutný. S mrtvolou bych asi nechtěl ležet ani v případě, že by to před smrtí byla fakt kočka.
Takže jako kdyby nestačilo, že mě zvládla lehce znervóznit, timhle odpálila můj mozek úplně do vesmíru. A aby toho nebylo málo, ještě nevyvrátila, že se fakt chce tulit. V oku mi lehce zatikalo. Kdy? Kde? Teď? Tulit? Teď? A tady? Moje poslední dvě mozkový buňky rozjely zvláštní hádku. Dělá si z tebe srandu. Měl by ses sebrat. Jseš oběť svojeho zvířecího mozku. A co hůř - nevěděl jsem, co odpovědět! Moje sebevědomí prostě za záhadnejch důvodů odjelo na dovolenou. Párkrát jsem zamrkal a nadechnul se. "Jestli tohle neni trik, na základě kterýho mě potom chceš zatknout jako úchyla, tak bys měla vědět, že se tulim opravdu rád, a neměla bys mi s tim vyhrožovat," vypadla ze mě nakonec díkybohu tak nějak automaticky odpověď, načež jsem se lišácky usmál a švihnul ocasem. Byl jsem rád, že se mi elán vrátil. A teď... u čeho jsme to skončili? A jo... u smečky. "Moje smečka to musí snášet, protože nás moc nezbylo. Ale... dva měsíce jsem tam nebyl," podal jsem jednoduchou a pravdivou odpověď. O svojem členství jsem vlastně nikdy moc nepřemejšlel. Už dva roky jsem ho bral jako přechodný, a teď jsem byl zničehonic gamma.
"Ne, počkej," skočil jsem jí do řeči, když začala hulákat na Života, načež jsem udělal krátkou odmlku. Nevěděl jsem, jak jí to vysvětlit, když ani nevěděla, že jsem umrlec, ale... Život pro nás určitě neměl tu správnou odpověď. Prostě jsem to tušil. Jenom mi to bohužel pořádně došlo až teď, když jsme úplně absurdně postávali pod těma jeho kopcema. "Lilith, možná pláčem na špatnym hrobě. Život je obchodník s kytkama. Ví houby o tom, proč jsme spojený. Kdybych se měl vsadit, má v tom prsty nějakej úchylnej Amorek, nebo podobná existence. Určitě si z nás střílí," vysvětlil jsem co nejdůvěryhodnějc to šlo, i když mi dalo zabrat, abych do toho neprocpal nějakej špatnej vtip, kterym bych to podělal. Plus... jsem si nebyl tak úplně jistej, jestli za to fakt může zrovna on. Furt mi přišlo, že to podezřele souvisí s mym zmrtvýchvstánim. "Takže... nějaký nápady, kde někoho takovýho hledat?" Teď už jsem naše pravidlo nedodržoval. Necivěl jsem na ní furt, ale když mi to přišlo vhodný, prostě jsem po ní lehce těknul očima... tak, jak se to při normální konverzaci dělalo. Ani tak to ale nestačilo na to, abych si jí prohlídnul pořádně. Na to byl čas pozdějc. Možná jsem chtěl, aby nás chvíli vedla. Kdybych se zařadil za ní, aspoň bych se ujistil, vedle koho to jdu... samozřejmě s nejčistšíma úmyslama.

Spokojeně jsem se za chůze zavrtěl a usmál, když řekla, ať se těšim. To jsem byl teda náramně zvědavej. Spíš to bylo ale proto, že jsem byl rád, že na mě konečně přestala vrčet a prskat. Tohle byla osobně moje oblíbenější část navazování novejch vztahů - ta, kdy už měl aspoň malinkou představu o tom, s kým mám vlastně tu čest.
"Proč bych..." hraně zklamaně jsem vydechnul, než jsem byl vůbec schopnej pokračovat v mluvení. Copak jsem nevyvolával dojem milovníka vlčic? No - možná, že takhle zřízenej fakt ne. Nebo jsem minimálně zrovna nevypadal jako někdo, z koho by byly paf. Měl bych se dát dohromady. Rychle. "Proč bych vlčice někam shazoval? Miluju vlčice, škoda každý, která by měla někam zapadnout..." když to zrovna neni Tasa. "Když už bych někoho shazoval do propasti, tak vlky," opravil jsem jí, aby bylo jasno. A vůbec - já bych neshodil nikoho nikam! Sem tam jsem si to představil a smál se tomu, ale asi bych nebyl schopnej někoho zabít. Byl jsem spíš... šikanátor.
Už už jsem otevíral tlamu, že jí něco řeknu na tu poznámku s malou dírou, ale po tom jejím doplnění jsem jí zase nachvíli zavřel a střihnul rychle ušima. "No... když už bych měl umřít, určitě bych se nejdřív rád tulil v malý díře," pokýval jsem šibalsky hlavou... i když vlastně zaskočeně. Nejdřív mi nepřišla jako vlčice, co by něco takovýho řekla. Během pár vteřin už jsem to byl ale zase já, spokojeně jsem se šklebil a dělal všechno pro to, abych neporušil pravidlo a nepodíval se na ní. Což jsem porušil přesně ve chvíli, kdy řekla, že to po cestě můžeme zkusit. Sice jsem obličej hned zase odvrátil, ale musela si všimnout. "Počkej. Chceš... chceš se tulit, nebo co?" zamračil jsem se. Páni - byl jsem nervózní? Možná jo. Nepoznával jsem se. Ale asi to bylo tím, jak rychle najednou obrátila. Nevěděl jsem, jestli si ze mě nestřílí. Kdyby mě znala líp, možná by věděla, že takový věci okolo mě říkat nemůže, nebo se naše konvezrace rychle zvrhne v jednu velkou perverzní přetlačovanou. Vzpamatuj se. Jseš po smrti a máš... máš závazky? Mám vůbec? Mám to tak brát? Kde je Styx teď? Proč se po mně neshání? Doufám, že někde brečí, že jsem umřel, pomyslel jsem si sobecky a nenápadně zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem na ní myslet, protože mi přišlo nebezpečný, že jsem si na ní v tuhle chvíli vzpomněl. Jako lusknutím prstu mě probrala až poznámka o Borůvkovém lese. "Pfff, tam nechci!" ohradil jsem se jako malý děcko, bez dalších vysvětlivek. Už tak jsem před Lilith sám sebe pomluvil dost. Nepotřebovala znát každej druhej průser.
"Mezi sebou ne, jsme mírumilovná smečka. Jsem tam nejzlobivější člen," naskočily mi do očí ďábelský jiskřičky, zatímco jsem se trochu zoufale rozhlížel po okolí. Nevěděl jsem, kudy dál. K Životovi? Nebo k někomu jinýmu? Bezradnost. Jako kdyby mi Život do mozku vysílal signály, že jeho vina tohle neni, a že on nám s tim nepomůže. Souviselo to všechno nějak s mojí smrtí? "Tak kam?" dal jsem šanci Lilith. Stejně mě nebavilo bejt velitel výpravy.

//Tenebrae

"Dobře, tak mě zabiješ pozdějc," souhlasil jsem zvesela, jako kdyby to byla nějaká náramně zábavná hra. Páni - kdyby na mě tahle vlčice zaútočila a zkusila mě zabít a sežrat, byl bych opravdu hodně překvapenej. To bych si tu smrt normálně zasloužil, kdyby se to nedejbože stalo - za to, jak jsem zanedbal situaci. V tuhle chvíli jsem byl schopnej se vsadit se Smrtí, že by to neudělala. A tak jsem jenom vesele mrsknul ocasem a sám pro sebe se usmál. Přišlo mi, že když už jsem jednou umřel, teď mi patří celá Gallirea. "Já bych tě nezranil. Vůbec bych se nebránil. Holky se nemlátěj," odtušil jsem ještě, nasazujíc náramně nevinnej výraz, kterýho si možná všimla a možná nevšimla, ale neměl jsem šanci to zjistit, protože jsem pořád civěl dopředu. Jako podle pravítka.
"No - jestli zapadnu do díry, asi tě to přitáhne a poletíš tam se mnou, ne?" napadlo mě. "Myslíš, že když mě strčíš ze strže, svezeš se dolu rovnou taky? Nebyla by sranda to zkusit?" nadhodil jsem, i když jsem moc dobře věděl, že by vůbec nebyla sranda to zkusit. Jenom jsem měl nulovej pud sebezáchovy, a rád jsem strašil ostatní. Naše konverzace mě normálně začínala bavit! Byla skoro až škoda, že nás Život možná rozdělí. A ještě větší škoda byla, že zase tak náramně neurčitě odpověděla na mojí otázku ohledně toho, koho tady teda zná. Neuměl jsem si jí zařadit. Měla známosti ve smečkách na severu? Nebo ve smečce, kterou vedla Šedivka? Uf... to bych jí nezáviděl. Nebo snad v tý náramně pitomý smečce, kterou jsem tehdy zvládnul hromadně vytočit, aniž bych udělal cokoliv špatnýho? Musel jsem se při vzpomínce na Wizku uchechtnout. Jestli jí tehdy povýšili, určitě na tom mělo přičinění to, jak jsem zalhal jejich alfovi. Takže mi vlastně byla dlužná. Musim jí někdy najít. Nejpravděpodobnější ale asi bylo, že se tahle vlčice jen tak potlouká okolo, a zná pár náhodnejch vlků. Jako já, koneckonců. Teda... obrazně řečeno. Já jsem měl nepřátele a průsery, kam jsem se podíval.
"To přece neni vtipný, že někdo umřel," napomenul jsem jí, i když mě to osobně neuráželo, a bylo mi to vlastně jedno. Jenom jsem si chtěl hrát na ublíženýho, aby se cejtila špatně. I tak jsem se neubránil a chvíli po jejím pobaveném vyprsknutí jsem se tlumeně uchechtnul taky. "Nevim. Řikám, že se tu motá hodně psychoušů. Minimálně dvě vraždy a jedno... umrtí na stáří," popsal jsem velice obecně smrt Morfa, sebe a Amny. A těžko říct, kdo další z toho lesa stihnul pojít, zatimco jsem byl pryč. Byly to koneckonců dva měsíce. Tolik k tvojemu slibu, že stihneš další značkování. "Taky mám pěknej hlad," rozhodnul jsem se nakonec obratně vrátit k tomu, co řekla předtím. "Můžeme pak něco ulovit," vypadlo ze mě úplně mimochodem. Nenapadlo mě, že až nás Život rozdělí, můžem si jít každej svojí cestou. Byl jsem prudce společenskej. A vlastně - Život! Pomalu jsem se zastavil - tak, aby to divný silový pole Lilith neporazilo, a kývnutím jsem naznačil, že už jsme prakticky tady.

//Kopretinka

Nechal jsem teda vlčici u toho, že mám rád pravdu, jak sama prohlásila. Možná jsem jí někdy chtěl mít, ale většinu času jsem spíš lhal jako když tiskne. Pravda byla docela subjektivní věc. Každej měl nějakou... svojí pravdu. Nebo jsem se na to rád vymlouval. A vůbec - tohle filozofování nedělalo dobře mojemu jednoduchýmu chudáčkovi mozku! Ale když už nic jinýho, aspoň to vypadalo, že s naším spojením opravdu nemáme ani jeden nicspolečnýho.
"Heleeee," začal jsem se chabě slovně bránit, když se zničehonic jala komentovat můj zevnějšek. Takže ona to mohla dělat? Ona mě mohla kontrolovat a komentovat, ale já jí ne? Jasně že jsem nebyl nadšenej z toho, že jsem umřel. Z toho, jak jsem teď vypadal. I když jsem normálně většinou vypadal nedbale a rozcuchaně, byl jsem docela fešák. Teď jsem byl totální troska. Byl jsem někdo, koho bych sám šikanoval, kdyby to šlo. A jediný co mě drželo od toho, abych jí to nehezky oplatil bylo to, že to byla vlčice, že jsem byl aspoň trochu gentleman a že jsem ještě pořád vydržel předstírat dobrou náladu. Jenom... mě kvůli tomu nenapadnul prakticky žádnej protiútok. Nebuď trapnej. "Jestli mě chceš sežrat, tak ti nic nebrání. Jenom mě ušetři těch výhružek a do toho," pokrčil jsem nakonec prostě bezstarostně rameny a pokračoval s lehkým úsměvem v cestě. Stejně by na to neměla. Byl jsem si tim docela jistej. Byla by větší sranda, kdybych si bejval hrál na toho úchyláka. Takhle si na mě bude celou cestu dovolovat nějaká cizí ženská.
Jediný štěstí bylo, že po tomhle rozhovoru se nálada lehce zlepšila. Musel jsem uznale pokývat hlavou, když řekla, že moc psychopatů nepotkala. Já jsem byl magnet na psychopaty. Ale to bych se s nima v první řadě možná nesměl zahazovat, abych je nepotkával. "Jo - je v tvojem nejlepšim zájmu, abych došel do cíle, než se rozsypu na prach," potvrdil jsem. Kdybysme k sobě nebyli připoutaný a stejně do kopců kvůli něčemu potřebovali dojít, začal bych jí asi citově vydírat, ať mi něco uloví. Chtěl jsem co nejdřív začít vypadat normálně. A měl jsem pořád šílenej hlad.
Našpicoval jsem uši, když řekla, že nikde nebydlí. Byla tulačka, a ta její odpověď zněla podezřele divně. Nechtěl jsem do ní ale šťourat. I tak mi to trochu zmařilo záměr... chtěl jsem přijít na někoho, koho by znala. "Dobře, ale... jsi tu nová? Nebo... máš tu už nějaký známosti? Třeba máme společný známý," nadhodil jsem, tentokrát už napřímo. Chtěl jsem jména. Mohli jsme se pak zblížit pomlouváním ostatních, nebo tak něco. Pořád jsem jí totiž moc neuměl odhadnout. "Moje smečka je zvláštní. Zrovna nám umřelo víc členů najednou," prohodil jsem, jako kdyby se nic nestalo. Včetně mě. Tak jsem se totiž s tragédií smiřoval já. "Takže kdybys na ní chtěla udělat nájezd, teď je nejvhodnější doba. Navíc jsem ochranář já, takže si to umíš představit," doplnil jsem sarkasticky. Bylo mi fuk, jestli hazarduju. Hazardoval jsem rád. Kdyby byla špión, asi bych měl průser, ale... jaká byla pravděpodobnost?

//Narrské vršky

//Ohnivé jezero

Každej má magii, zopakoval jsem si po ní v hlavě. Nebyl jsem si jistej, jestli má magii Styx. Nebo jestli jí má Norox, nebo Tasa. Teda - asi jo, ale přinejmenším dělali, že žádnou nemaj. Na tom teď ale nezáleželo. Myslel jsem to přece tak, že zatimco vlčice má rovnou zabarvený oči podle magie, u mě se ani nedá poznat, jakou mám! "Prostě jseš kouzelnější a tečka," obrátil jsem to chytrácky tak, aby to byl zároveň pofidérní kompliment a zároveň jsem měl poslední slovo. Můj tón hlasu balancoval na takový tý zvláštní, klidný, dobře naladěný vlně, což bylo docela obdivuhodný. Pořád jsem byl doslova po smrti. A ani po ní jsem očividně neměl nárok na odpočinek, protože ke mně připoutali vlčici, která si myslí, že jsem úchyl.
Zastříhal jsem neurčitě ušima a ušklíbnul se, když se konečně zasmála. Sice se smála mně, ale to nevadilo. Hlavně, že se smála. Moje odhady jí asi přišly náramně vtipný. Načež prohlásila, že čeká, až se mi bude moct vrhnout po krku. "Takovejch bylo," uchechtnul jsem se. Přišlo mi to vtipný až do chvíle, než mi došlo, že jsem na to umřel. Co jsem byl na Gallirei, reálně se mi někdo zakousnul do krku snad třikrát. A nejmíň v pěti dalších případech to byla součást hry. Trošku mi z toho přejel mráz po zádech, když jsem to vyslovil. Pořád jsem si přišel jako v cizím těle. Možná ale jenom stačilo se najíst. "Moje maso je naprosto zkažený. Akorát by se ti zvednul kufr," odrecitoval jsem svůj chabej pokus o záchranu před sežráním, ale jinak jsem zůstal ledově klidnej, ba dokonce jsem se i nachvíli podíval opačným směrem než byla ona, než jsem stočil hlavu zpátky dopředu. Kdo se kamarádil se Styx, byl na takový věci prostě zvyklej. Teď už bych se zády otočil prakticky ke komukoliv.
"Heeej! Větvička v zadku? Okolo se pohybuje takovejch psychopatů a otrapů a větvička v zadku jsem já?" svraštil jsem čelo. A já se tak snažil! Vážně! Nebejt toho hloupýho zákazu, kterej jsem mínil ještě tak deset minut dodržovat, asi bych na ní vrhnul pěkně vyčítavej pohled. "Dobře, budu se koukat pod nohy, Lilith," odrecitoval jsem znovu, jako nějakej robot, než jsem se hluboce nadechnul, abych mohl energicky pokračovat ve výslechu. Lilith. Lilith... znám jí? Je z nějaký smečky? Určitě zná někoho, kdo zná mě. Třeba si pak přestane myslet, že jsem úchylák. "Kde bydlíš, Lilith?" vypadlo ze mě nakonec. V mojí hlavě to znělo líp. Tolik ke snaze přestat vypadat jako úchylák. Musel jsem hluboce vydechnout nosem. Jak moc mi v posmrtnym životě ochably komunikační schopnosti? Měl bys někoho najít a prostě ho zmlátit. Třeba Etneye. To ti zvedne náladu. Ale nejdřív jídlo. A ještě před tim... Život. "Já jsem gamma hned tady vedle v Sarumenu," pochlubil jsem se a pokynul hlavou doprava. Nebo jsem aspoň byl.

//Tenebrae

//Osamělý strom

"Já nevim. To mi řekni ty. Já z nás dvou nejsem ta modrooká vlčice, která se teleportuje po zemi," pokrčil jsem usměvavě rameny, protože jestli jsme se měli hašteřit, kdo z nás je víc magič, podle zevnějšku a okolností by to byla docela určitě ona. I když mi řekla, ať na ní nezírám, ty oči jsem si prostě zapamatoval. "Jestli nelžu... to nemůžeš vědět asi nikdy. Možná na to existuje nějaká magie," musel jsem se znovu zatvářit náramně natvrdle a tupě, aby pochopila, že se jí nechystám odtáhnout do nějakýho zvláštního zvrhlýho podzemního sklepení, abych jí tam znásilnil. Normálně jsem ostatním spíš radil, ať mi moc nevěřej, protože jsem byl tak trochu hajzl, ale tahle vlčice se mnou byla tak opatrná a paranoidní, že to vůbec nebylo potřeba. Nezazlíval jsem jí to. Taky bych sám se sebou asi nechtěl bejt v neviditelnym vězení. Já jsem byl spokojenej, protože jsem byl jednak naživu, a druhak mi dělal společnost někdo, kdo neni Norox nebo Tasa nebo Etney, a to mi ke štěstí stačilo. Kdybych chtěl bejt nejšťastnější na světě, ještě bych si nechal pořádně vyčistit ránu a sehnal si něco k jídlu, ale to mohlo počkat. "Ty se mě až podezřele naléhavě snažíš donutit, abych se koukal někam jinam než na tebe," poznamenal jsem chytrácky. Přišla mi trochu nervózní... tak proč jí neznervóznit trochu víc, že jo? Samozřejmě bez toho, abych se na ní podíval. Hodlal jsem dodržet pravidla, který stanovila. "Takže... jsi nespokojená se svym vzhledem? Mně přijdeš normální, takže to asi nebude ono, viď? Teda - neprohlídnul jsem si tě pořádně, třeba jseš fakt sakra hezká, ale to už nezjistim, když se na tebe nesmim dívat. Další možnost je, že na mě chceš zaútočit zezadu, ale to by byla pěkná srabárna. A nebooo..." chtěl jsem dál rozvíjet myšlenku, než mi zakručelo v břiše. Měl jsem hlad. Obrovskej. Ale co bych asi tak ulovil, v týhle situaci?
A vůbec - nestihnul jsem ani zareagovat na tu její poznámku, že jsem snad celou zimu nežral. Nežral, protože jsem umřel. Spíš mě polekalo, jak zavrčela. Musel jsem uši připlácnout zpátky k hlavě, jak na mě vyštěkla. "Ale ne," pravil jsem klidně, načež jsem zpomalil a nachvíli se zastavil na místě. Kdyby mi nezakázala na ní civět, normálně bych navázal oční kontakt, ale když teď byla naštvaná, už jsem nechtěl pokoušet vůbec nic. "Urazil jsem tě? Vždyť jsem docela milej! Jenom jsem ti vyčet, že jsi na mě nevybíravě a bezdůvodně zlá. Což jsi," vysvětlil jsem s hraným ufňuknutím, než jsem se dal znovu pomalu do chůze. Nerad bych... aby se mezi náma událo nějaký nehezký nedorozumění, než dojdeme k Životu. Momentálně by mě totiž byla docela dobře schopná třeba i zranit, kdyby chtěla. I proto jsem další urážku přijal s pobaveným úšklebkem, a rozhodnul jsem se jí dál nedráždit. "Můžem začít nanovo... jmenuju se Duncan. Už se na tebe můžu podívat, nebo tě to furt vytáčí?" nepřestával jsem mluvit, pořád se dívajíc kamsi před sebe. Mluvil jsem náramně rád. A i když jsem chraptil jako blázen, nehodlal jsem přestat. Když jsem byl po smrti, tak nebylo s kym si povídat. Teď jsem měl konečně možnost. I proto jsem doufal, že se na mě moje spoluvězenkyně přestane tvářit jako kakabus a začne časem spolupracovat.

//Kopretinová louka