Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"V tom případě tě nemůžu ničim překvapit," pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jestli je to nevýhoda nebo spíš výhoda. Možná výhoda. Jestli byly karty na stole, nemohla ode mě přece čekat nic jinýho než to, co jsem dělal. Nemělo cenu se extra bránit. Kdybych měl úplně duncanovskou náladu a v poslední době aspoň něco k snědku, asi bych si před ní začal vyrejpávat zbytky masa ze zubů, jak moc ze mě dávno opadnul všechen stud. Měl jsem ho vůbec? Jestli jo, tak asi ne moc. Bylo překvapivý, že se mnou za tu krátkou dobu už nezažila něco horšího.
Zůstal jsem na ní nekompromisně zírat, když mi napoprvý odpověděla na moje obvinění. Skoro jako kdybych jí to vyčítal. Jako kdybych se jí snažil očima přetlačit úplně do nejhlubších částí jejího mozku. Tohle byla dobrá metoda, jak nad něčim někoho přimět přemejšlet, a já to moc dobře věděl. Praktikoval jsem to pořád, když jsem měl příležitost a náladu. Takhle jsem věděl, že si na tuhle situaci za Lilith za pár minut, hodin nebo dní vzpomene, a bude se sama sebe ptát, jestli jsem měl pravdu. Nebo jsem doufal, že to tak bude. Škoda, že jsem neměl žádnou oblbovací magii. To by ale zase bylo fixlování. A i když jsem fixloval rád, tahle hra by s nim nebyla o ničem.
Mlčel jsem a zíral i po tom, co se uchechtla. Uchechtla se sama. Mně to vtipný nepřišlo. Nebo jsem předstíral, že mi to nepřijde vtipný, i když jsem se hluboko v mysli královsky bavil. Přišlo mi, že jí mám úplně na talíři. Že jsem jí znervóznil. A nechtěl jsem se týhle výhry jen tak vzdát, takže jsem napětí prostě odejít nenechal. "Přestaň dělat hloupou," završil jsem to ještě, když od její poznámky o detektivovi uběhlo pár dalších vteřin. Stejnej tón, stejnej výraz, stejný všechno. Musel jsem to zkusit. Jako kdybych jí tou větou vrazil poslední velkou ránu naší psychický přetahovaný. Cejtil jsem, že je trochu rozrušená. Že balancuje. A chtěl jsem jí shodit, cokoliv pro to bylo nutný udělat. Tohle byla moje hra. Od mojeho posledního uchechtnutí nebo uhnutí očima už koneckonců utekla dlouhá doba.

"Nemusíš ze mě hned dělat pozorovače zadků," začal jsem se bránit. To přece nebyl vůbec důvod, proč se mi před Lilith nelíbilo. Nelíbilo se mi před ní prostě proto, že mě rafla do zadku, mimo jiné.
Potom začala sarkasticky líčit, jak hrozně po mně touží. "Já to věděl," zamrkal jsem na ní naprosto vážně. Byly chvíle, kdy jsem si dělal legraci, byly chvíle, kdy jsem mluvil vážně, a potom byly chvíle, kdy jsem dělal, že něco myslim vážně, jenom ze zvědavosti na reakci. Na mojem obličeji se neobjevil ani náznak toho, že žertuju. Vydržel jsem takhle na ostatní civět hodiny, vyhrávat souboje očních kontaktů bez uhnutí. "Vim tom od začátku," doplnil jsem ještě, stejnym tónem. Jako kdybych jí prokouknul. Nechtěl jsem jí dát šanci se tomu začít chechtat jako vždycky. Těch deset vteřin ticha před záchvatem smíchu se tentokrát konalo bez smíchu. Jako kdybych jí chtěl nachytat, ale zapomněl zmínit, že je to sranda. Možná to měla z toho, že se poprvý uhnula pohledem, a já si tak přišel o krok napřed. Kdyby se začala smát, smála by se sama. Což by bylo divný. Normálně jsem se rozhodnul jí obvinit z toho, že po mně touží. A myslel jsem to vážně. Jsem hroznej. Proto se nikdy nemůžu usadit. Protože jsem moc dobře věděl, že kdyby na mě někde v noře čekala partnerka s harantama, dělal bych stejně pořád to samý. Snažil bych se někde přesvědčovat cizí vlčice, že jsem to nejlepší, co je v životě kdy potká. Bavilo mě to. Nemohl jsem si pomoct. Napětí povolilo až ve chvíli, kdy jsem pokrčil rameny nad slovy o harému.
"Proč bych proháněl jiný vlčice, když k sobě mám jednu připoutanou?" zvednul jsem ďábelsky obočí a znovu jsem se na ní nachvíli zeshora podíval, ale jinak jsem dál zůstával bez hnutí. Hluboce jsem se nadechnul a... najednou to přišlo samo. Sice jsem si vedle Lilith jenom sednul na zadek, ale přišlo mi, že to ani vědomě neovládám. Tohle místo bylo prostě pohádka. Jako kdyby mě po tý krutý zimě objímal okolní vzduch a dodával mi teplo. Myšlenku na řeku jsem zatím nechal stranou. Lilith jsem se rozhodnul neodpovědět, jenom jí věnovat velice nicneříkající výraz, aby byla chudinka nervózní a čekala nějakou neplechu... jako třeba pád do řeky... až to bude nejmíň čekat.

"Teď už se mi nikam nechce," vymluvil jsem se z toho, abychom reálně nikam nemuseli. Vůbec mi totiž nedošlo, že bych musel jít s ní. Že jsme se od sebe nemohli hnout. Jak mě vůbec napadlo jí někam posílat? "Jo, to teda vadilo. Že se nestydíš se k tomu vůbec vracet," mlasknul jsem a zavrtěl pohrdavě hlavou, když jsem si vzpomněl, jak mě rafla do zadku. Teď už takovou možnost neměla. Nebo... měla, ale musela počítat s tim, že jestli bude něco zkoušet, už se můžu normálně bránit. Nakolik jsem měl nulovej pud sebezáchovy, ve fyzický bolesti jsem se nikdy dvakrát nevyžíval. Teda - ve svojí vlastní určitě ne.
Připlácnul jsem uši k hlavě, když začala pochybovat o mojem charismatu. To teda ne. Prostě jsem dělal, že to neslyšim. "Můžeš si řikat, co chceš. Jenom zakecáváš to, jak jseš ze mě vlastně hotová," začal jsem se zase chovat jako Duncan. Hezky jsem při tom očima vyhledal ty její, abych jí znejistil. Aby se cejtila zvláštně. Aby musela přemejšlet nad každym slovem a pohybem. Tohle jsem dělal rád. Uhnul jsem se až ve chvíli, kdy docela upřímně prohlásila, že tohle je nejlepší věc, co se jí v poslední době stala. "Jo? A stejně furt mluvíš o tom, jak se mě chceš zbavit a jak chceš z našeho pouta pryč," fňuknul jsem hraně. Takhle jsem si chtěl vynutit, aby ve vychvalování naší situace pokračovala, ale bylo mi jasný, že si spíš vykoleduju další kousavou poznámku. Nebo nedejbože další kousanec.
Těknul jsem k ní očima, když si pomalu lehla na zem. Tohle bylo něco, co jsem na našich zastávkách vždycky dělal já! Teď, když už Lilith ležela na zemi a museli jsme u sebe bejt mnohem blíž, mi přišlo... zvláštní si lehat k ní. Takový... prvoplánový. Až jsem si musel v duchu nafackovat, že přemejšlim takhle divně. Aby ne, když se o mě otřela! A určitě úmyslně. Jaro. Zamrkal jsem. Můžeš si vedle ní normálně lehnout. Proč by to nešlo? Zamračil jsem se. Lehni si vedle ní. Jste kamarádi. Zůstal jsem stát jako sloup. Až když se zespoda ozvala, kam se dívám, znovu jsem se němě podíval k řece.
"Nemám v plánu nic speciálního," odpověděl jsem tajemně, načež jsem těknul očima od řeky na Lilith a zase zpátky k řece. Neudělal jsem ale nic. Zůstal jsem stát těsně vedle ní. Naštvanej, že teď je z nás dvou profesionální povaleč a vychutnávač života ona, a krade mi tak práci. Jako kdybych čekal, až se laskavě zvedne, abychom se vystřídali.

//Aina

"Tohle teda nepřiznám," odmítnul jsem tvrdohlavě. "Zkus se schválně vrátit a zeptat se pajdy, kdo z nás to hrál líp. Nebejt mě, pořád bych tě měl připoutanou k ocasu," odfrknul jsem si. Pěkně kecala - vždyť byla nejmíň půlku naší scény úplně zticha a všechno jsem oddřel já! Až na tu část, kdy se rozbrečela... pravda, že nebejt toho, tak k nám ten prcek asi ani nepřijde.
"Pochop, že by prostě nešlo, abych já hrál chudáčka. Nikoho bych o tom nepřesvědčil. Každej ví, že žádnej chudáček nejsem. Doslova ze mě číší sebejistota a charisma. Nejsem typ, co by mohl hrát chudáčka," zaprskal jsem jen tak do vzduchu a uchechtnul jsem se nad tím, jak moje vlastní argumenty vůbec nedávají smysl. Naštěstí to bylo fuk, protože mě Lilith znala už docela dlouho a ještě pořád mě za to nezkusila zabít.
"Nic neni, no... co by jako mělo bejt? Kdybysme se seznámili normálně, taky teď chodíme takhle vedle sebe," pokrčil jsem rameny. Stejně nám nezbejvalo nic jinýho, než se na vlastní neštěstí koukat pozitivně. Zvednul jsem hlavu a nechal jsem si tvář vyhřát teplem, které se kolem nás pomalu rozhostilo. Určitě to bylo tou sopkou. Teplo tady sálalo ze všeho - z řeky i kamenů, z půdy. Přispívalo k tomu i to, že byl konečně docela slunečnej den, a že se udělalo teplo doopravdy. Měl jsem radost. Konečně nastávaly lepší časy pro vlky s lehčim kožichem. "Jdeme... sem. A do kopce šplhat nemusíme," zavrněl jsem spokojeně, zatímco jsem si nadšeně prohlížel úpatí sopky. Vypadalo to tu jako v soukromý lázni. Zhluboka jsem se nadechnul, až mi všechno to teplo pomalu nateklo do plic. "Odsud mě nedostaneš," zachraptěl jsem v průběhu dalšího hlubokýho nádechu směrem k Lilith a začal jsem se pomalu protahovat. Čas na další pauzu. Přivřenýma očima jsem projel okolí a zastavil jsem se na řece. Co by se asi stalo, kdybych tam skočil? Stáhlo by to Lilith se mnou? Musel jsem se nad tou představou uchechtnout. Možná zachvíli.

//VVJ

Jakmile jsme obešli jezero, připojili jsme se podélně k jedné menší říčce. Nevěděl jsem, kam jdeme, ale výjimečně to bylo jedno. V tuhle chvíli jsme se jenom potřebovali dostat co nejdál od toho tatíka. Do bodu, kde už budeme dost daleko na to, aby ho nenapadlo nás dohnat a potrestat, až zjistí, že bude mít synáček králičí ocas napořád. Dokonce ani Lilith neremcala, že zase jdeme do nikam. Jak jsem tak civěl před sebe, zahlídnul jsem na obzoru sopku, za kterou podle mě už pomyslně končila Gallirea. Tam jsme teď šli.
"Po tom všem... po tom všem se snažíš ukrást si moje zásluhy? Málem jsem pro nás obětoval život!" začal jsem přehrávat a chvíli jsem mezi slovy přehnaně hyperventiloval, než jsem toho nechal. "To vlče si tě vybralo jenom proto, že jsi měla vděčnější roli," mlasknul jsem nakonec a vítězoslavně jsem se napřímil. Kdybych hrál chudáka já, určitě by si vybralo mě. "To jo, jsem přesvědčivě dobrej násilník," musel jsem se pochválit. Né, že bych v tom měl nějakou praxi, ale zahrát to na pár minut by uměl asi každej.
"Dokud k sobě nejsme spojený tak jako předchvílí, tak to nic neni," musel jsem namítnout, když Lilith začala vymejšlet, jak se rozpojíme doopravdy. Já nevěděl, jak to uděláme. Krůček po krůčku. Hlavní bylo, že už jsme nebyli doopravdy přilepený. Což znamenalo, že jsme klidně mohli zkusit něco ulovit. Napadlo mě, že kdybych fixloval a použil elektřinu, tak by to možná vyšlo - měl jsem už obrovskej hlad. Naklonil jsem se za chůze trochu nad říčku, ale k naší smůle to nevypadalo, že by v ní něco žilo. Takže žádný ryby ke svačině. Třeba budu muset fakt sežrat Lilith, olíznul jsem si tlamu a těknul jsem po ní nenápadně očima.
"Nevim... asi radši z obojího," zašklebil jsem se při vzpomínce na chudáka Frynna, a musel jsem se ohlídnout na vlastní ocas, když Lilith prohlásila, že by se jí kratičkej ocas nelíbil. Můj ocas byl naštěstí super dlouhej, takže jsem se jenom pyšně napnul a pokračoval jsem v chůzi.

//Sopka

//Mahtae sever

Přistihnul jsem se, jak jemně popobíhám, když kousek od nás uhodil blesk. Podle všeho ho vyvolal pajda, aby nás co nejdřív odehnal. Hlavně, že jsme z toho byli venku. Někde za námi se jen ozýval jeho křik, kvůli kterému jsem měl uši až na krku. Teda - pořád jsme z toho nebyli venku úplně, ale tohle bylo tisíckrát lepší než přilepení ocasu ke krku, i když jsme u sebe teď museli bejt blíž. Bude se ta bublina pořád zmenšovat, dokud na sebe nebudem nalepený úplně? Už takhle to bylo na hraně. Byl mezi náma určitě míň než metr. Když jsem zkusil odbočit lehce šikmo, neviditelný pole mě okamžitě vrátilo zpátky. Mně to ale nevadilo. Byl jsem... velice kontaktní. A konečně jsem se na Lilith mohl aspoň normálně podívat, což jsem taky hned udělal. Notnou chvíli jsem si jí za chůze měřil, hezky ze shora, protože jsem byl pořád jeden z nejvyššách zdejších vlků. Kdo bude koho do zadku kousat teď, huh? Potom jsem pohled odvrátil, abych jí moc neznervózňoval. Určitě byla celá vedle z toho průšvihu, ze kterýho jsme právě zdrhli. "Tak, a jsme odlepený," vydechnul jsem konečně, abych přerušil to krátký ticho. "Jakej jsem? Hm? Tak jakej?" naklonil jsem se k ní a našpicoval jsem ucho, aby pochopila, že teď mě má pochválit. Sice... jsme málem umřeli, ale... nestalo se, a ještě jsem naší situaci vyřešil geniálním plánem. "Ty jseš taky dobrá herečka. Asi začnu bejt paranoidní," ušklíbnul jsem se spokojeně při vzpomínce na to, jak se rozbrečela. Jak to vlastně udělala? "Jsme docela dobrej tým... tým podvodníků," stočil jsem tlamu do ještě spokojenějšího úšklebku. Tohle byl nejmíň padesátej průser, co jsem na Gallirei udělal. Za tu dobu, co jsem na tu pobyl, si o mně musela většina zdejších myslet fakt divný věci. "Chudák malá, snad z toho vyroste," musel jsem se ještě uchechtnout při vzpomínce na... jak že se to jmenoval? Frynn?

//Aina

Všechno se najednou semlelo hrozně rychle. Tiše jsem doufal, že na nás ten pajda nezaútočí a nebude z toho mnohem větší průser, než jsem si myslel, že bude. Lilith by mi to asi dávala sežrat až do konce života... kdybysme to teda náhodou přežili. A vůbec... Lilith se nějak dlouho neozývala. Že by jí opustil hereckej duch? Bohužel jsem neměl kapacitu na to, abych se na ní otočil a zkontroloval jí. Jednak jsme k sobě byli pořád divně připoutaný a druhak jsem musel dávat pozor na pajdu, jestli nechce útočit. Jenom jsem očima těknul po jeho synkovi, jak se k Lilith pomalu přiblížil. Chtěl jí utěšit. Ale jakmile se jí dotknul, rozhostilo se po našem okolím absolutně oslepující světlo. Cuknul jsem sebou, protože jsem si myslel, že je to nějaká pajdova magie, a že nás chce normálně zabít, ale ani to neštíplo... snad jenom do očí.
Přivřel jsem oči a měl jsem chuť automaticky stáhnout ocas dolu, protože se mi tahle situace vůbec nelíbila a... ono to najednou šlo? Fascinovaně jsem se za sebe podíval, a i když mě světlo pořád štípalo do očí, zahlídnul jsem siluetu svojeho ocasu, jak se úplně samostatně pohybuje vzduchem. Svoboda. Okamžitě jsem s nim začal mávat ze strany na stranu a posunul jsem se tak, abych k Lilith stál aspoň bokem, ale neviditelná bariéra mě přitáhla tak, že jsem k ní musel trochu blíž. Bariéra teda nezmizela, ale... to nevadilo. Hlavní bylo, že se na sebe můžeme aspoň podívat. "Panebože, to ty?" vypadnul jsem z role, když jsem se musel pajdy nadšeně zeptat. "No nene, tak to jsme ti nadosmrti zavázaný! Víš, tohle celý bylo jenom takový divadlo, já nejsem žádnej násilník, chtěli jsme jenom..." zarazil jsem se uprostřed lišáckýho vysvětlování, jakmile jsem si všimnul, že něco neni v pohodě. Ten jeho synátor... měl najednou něco špatně s ocasem. Měl ho králičí, nebo tak něco! Musel jsem stáhnout uši k hlavě a pořádně vyvalit oči, až mi v nich nervózně cuklo. Chtěl jsem se smát, ale to se teď opravdu nehodilo, takže jsem koutky zase stáhnul neutrálně dolu. "No já... my... s timhle nemáme nic společnýho,"
začal jsem pomalu couvat dozadu, aby měla Lilith šanci se ke mně přidat, aniž by jí neividtelná bariéra smetla a začala prostě táhnout za mnou. "Fakt ne, to... hele... uh... to se vsákne, ne? Zkuste... se zeptat Života," uchechtnul jsem se nervózně, zatímco jsem pořád couval, jenom jsem trochu přidal do kroku. "Život bude vědět, jo... a moc děkujem!" zkusil jsem na obličeji vyvolat vděčný zazubení, ale tipoval jsem, že to situaci nezachrání. "Děkujem, prcku... jseš statečnej. Holky na to poletěj," mrknul jsem ještě na vlče, ale hned jsem se v duchu okřiknul, abych už radši neřikal vůbec nic. S každym dalšim slovem jsem to tisíckrát zhoršoval.

//VVJ, jestli se nebude Lilith bránit a jestli nás Sigy pustí... jestli ne, tak přechod neplatí :D

Nachvíli jsem připlácnul uši k hlavě, když se za mnou Lilith po chvíli ozvala... s pláčem? Až tak dobře to hrála? Měl jsem co dělat, abych nevypadnul z role. Jednak proto, abych zjistil, jestli se jí opravdu něco neděje, a druhak proto, že jsem se chtěl začít radovat, jak dobrá herečka se z ní vyklubala. Ani jedno ale nešlo. Ještě chvíli jsem pohledem probodával vlče, potom jsem sjel očima k jeho otci a potom někam do dálky, jako že mám celou situaci těžce na salámu. Sem tam jsem ocasem lehce škubnul, nebo se mi z hrdla vydralo lehké zavrčení, ale to bylo tak všechno.
Jenomže... ne všechno šlo bohužel podle plánu. Jakmile vlk prohlásil, že jestli Lilith nepustím, rozdrtí mě na dva kusy, snažil jsem se na sobě nenechat nic znát, ale očima jsem začal pomalu skenovat okolí, vymýšlejíc nějakou výmluvu, která mě zachrání od další smrti. I díky tomu jsem očima sklouznul k vlčeti, co začalo utěšovat Lilith. Ještě toho trochu. Hluboce jsem se nadechnul. "Věc se má tak, kamaráde," začal jsem ledově klidně, "že jí nemůžu jen tak pustit. Je to zvláštní kletba. Neovládám to - ty myslíš, že bych chtěl bejt k někomu dobrovolně připoutanej? Jasně, můžu z toho těžit," uchechtnul jsem se, "ale to její věčný fňukání mě přece taky nebaví." Ještě chvíli jsem očima skenoval vlče, než jsem navázal oční kontakt s jeho otcem. "Jestli zkusíš ublížit mně, ublížíš automaticky i jí. Jsem si docela jistej, že něco takovýho si nepřeješ. Ani kvůli vlastnímu svědomí, ani kvůli synáčkovi," začal jsem vykládat kraviny. Co ten vlk věděl o tom, jak naše spojení funguje? Velký kulový. A určitě nechtěl riskovat, že jestli mi něco udělá, bude to mít vždycky dopad i na ní. Jak by před vlastním synem vypadal? Jak by vypadal sám před sebou? Měl před sebou rozbrečenou vlčici, který přece určitě nechce ubližovat, ani to pokoušet, jestli má aspoň trochu city. Nevypadal jako rváč. Vypadal jako single tatík, co je ještě ke všemu mrzák. "Jestli jí chceš zachránit, můžeš na sebe naší kletbu převzít. Žádná jiná cesta neni. Kromě tý, že nás necháš jít," ušklíbnul jsem se, napůl pobaveně a napůl nešťastně. Necháš jít, abych jí odtáhnul do úkrytu, připomněl jsem si v hlavě. A tak byly karty na stole. Byl tak bezcitnej, že nechá Lilith napospas... mně? Nebo tak bezcitnej, že bude riskovat její život a zkusí mě zabít? Za předpokladu, že jsem sázel všechno na to, že nás tenhle vlk jen tak nezabije. A kdyby to chtěl zkusit, pořád tu přece bylo pár zadních vrátek. Radši jsem se rovnou začal soustředit na každej jeho pohyb. Pro případ, že by bylo potřeba použít magii v rámci sebeobrany. Stejně jsem ale nevěřil, že bude něco zkoušet.

Když Lilith zabroukala, že doufala ve vlčici, zastříhal jsem ušima. Proč? Já jsem si nebyl úplně jistej, jestli bych chtěl potkat zrovna vlčici. Přišlo mi, že vlčice z nějakýho důvodu prokouknou lži úspěšnějc než vlci. Plus jsme neměli moc na výběr - ty dvě vlčice na tomhle území mě znaly. Nebo bych jim byl minimálně povědomej.
Jakmile jsme se začali blížit nejspíš k tatínkovi se synáčkem, Lilith se hned dostala do role. Musel jsem se sám pro sebe naposled pobaveně ušklíbnout, bůhvíjak tohle neni parádní a geniální plán. Vlčice v nesnázích, která potřebuje za každou cenu osvobodit od násilníka, co se k ní nechová hezky. V tu chvíli mi došlo, že se musím do role dostat i já, a tak jsem se napřímil, naježil, hezky jsem zvednul hlavu a pokusil jsem se zvednout i ocas. Tak, aby to vypadalo, že Lilith vážně táhnu za sebou. Jenom jsem jí u toho zkoušel nezlomit krk tím, že bych nějak rychle škubnul. Jakmile ze sebe vydala první zavolání o pomoc, škubnul jsem ocasem lehce dolu, jako chabej pokus o její umlčení. "Drž tlamu, tady ti nikdo nepomůže. Jenom si to zhoršuješ" ohnal jsem se po ní dozadu potichu, jako kdyby to snad dvojice cizích vlků neměla slyšet, ale dost nahlas na to, aby to zaslechli, jestli dávali pozor. Tak, aby to situaci dodalo na autentičnosti. Potřeboval jsem tomu začít sám věřit. Hehe, jo. Dovleču jí do úkrytu a tam jí budu... ubližovat, ušklíbnul jsem se pro sebe. "Jen počkej, až dojdeme do úkrytu," škubnul jsem ocasem za trest ještě jednou, když začala naříkat, ať jí ode mě vlk pomůže. "Vůbec jí neposlouchejte," mávnul jsem dramaticky tlapkou směrem ke dvojici. "Už sama neví, o čem žvaní," musel jsem se zlověstně uchechtnout. Domácí násilí hadr. Hysterka jedna bláznivá. Byl jsem stoprocentně v roli. Byl jsem ochotnej dostat přes držku za hrubý chování k vlčici. Jenom jsem tiše zadoufal, že Lilith začne fňukat tak, aby jí vlk opravdu chtěl pomoct. Když už jsem byl v tom, zlověstně jsem očima nápadně propálil to vlče, abych tatínka vytočil ještě víc.

//Úzká rokle

"Zlato, kdybych neuměl hrát, umřel bych víckrát než jednou," ušklíbnul jsem se samolibě. Tohle byla pravda. Lhal jsem dobře, když se mi chtělo. Když se mi chtělo. Kolikrát mi to za to spíš ani nestálo. Když jeden uměl rychle utíkat, nemusel lhát. A někdy se mi zas nechtělo utíkat, tak jsem radši lhal. Nebo jsem si upravil pravdu podle sebe. Nebo jsem jenom neřekl něco zásadního, co bylo potřeba říct. A nebo se mi nepovedlo ani jedno z toho, a pak mě Norox zakousnul. "To bych ti radil. Závisí na tom to, jestli budeš mít ocasovej náhrdelník do konce života," přitakal jsem. Byli jsme opravdu dva zoufalci. Potřebovali jsme, aby nás kletby někdo zbavil. Co nejdřív. Až teď, když jsem měl ocas připevněnej k jejímu krku, jsem s láskou vzpomínal na dobu, kdy jsme se od sebe jenom nemohli hnout.
"To zas ne. Nevim, jestli vlčice letěj zrovna na chudáčky. Nejlepší je bejt něco mezi," začal jsem uvažovat nahlas, načež jsem se pečlivě rozhlídnul. Hezký vlčice, hezký vlčice, hezký vlčice... skenoval jsem okolí. Dvě vlčice tu byly, ale... ALE. "Tudy rozhodně ne," odklonil jsem se od směru, kterým bychom došli k nim. S tou šedohnědou jsem měl taky spojenou nějakou mlhavou nepříjemnou událost, ale ta šedá, tu bych poznal všude. Nebo jí spíš poznával můj chudák mozek a můj chudák kamarád mezi nohama. Oba si moc dobře pamatovali, jak mě před rokem málem vykastrovala. Teď už byla podle všeho dospělá. Ne ne nen ne ne. "Támhle!" zachránil mě nakonec nějakej béžovej... nejspíš tatínek s vlčetem, co to štrádovali směrem na jih podél řeky. "Šup, dělej chudinku," povzbudil jsem Lilith. "Zoufalou, zoufalou chudinku. Volej o pomoc. Ty dva mě určitě neznaj," pošeptal jsem ještě, zatímco jsem se k vlkům začal blížit. Ještě jsem naschvál přidal do kroku, aby to vypadalo tak, že za sebou Lilith vyloženě násilně táhnu. Ale pořád jsem si dával pozor, abych jí extra neubližoval. Nebyl jsem ten typ, co by měl radost z cizí bolesti. Teda... u vlků jsem z ní někdy radost měl. U vlčic určitě ne.

//Stepní pláň

Škoda, řekla. Škoda. Ta sadistka. Musel jsem se pro sebe ušklíbnout. Počkej, až k tobě nebudu mít přidělanej ocas, ty škodo. Přimhouřil jsem oči. Bude si pak ještě furt tolik dovolovat? Než jsme k sobě byli přidělaný ocasem a krkem, byl mezi náma včera fyzickej kontakt úplně nemyslitelnej. Teď? Teď, když si nade mě byla schopná stoupnout? A kousnout mě do zadku? Znamenalo to, že už jí můžu taky hezky strčit, kousnout, nebo jí začít aspoň vyhrožovat, že to udělám? No... možná, že od vlka něco takovýho znělo hůř než od vlčice.
Pozorně jsem se zaposlouchal do toho, co Lilith říkala. Já osobně jsem plány nerozmejšlel moc do hloubky, ale asi nebylo úplně od věci si náš scénář probrat. "Tak hele: jestli to bude samec, tak můžeš klidně použít druhou variantu. Ale musíš to hrát se mnou a moc se neděsit, jestli mám hrát zlýho vlka. Jsem fakt přesvědčivej," varoval jsem jí tajemně. Schválně, jestli byla tmavá vlčice tak dobrá herečka jako Pippa, která byla schopná zahrát mojí hladovou dceru, když to bylo potřeba. Vlastně by bylo parádní, kdyby uměla zahrát pořádnou chudinku, která se mnou nechce nic mít. To by kdejakýho naivního a hodnýho obyvatele Gallirei určitě přesvědčilo. "Ale jestli to bude vlčice, tak to spíš nepůjde. Protože každá vlčice v těhle končinách ví, že jsem jemnej a pozornej vlk, kterej si vodí do úkrytu jenom toho, kdo si to opravdu přeje," usmál jsem se, spokojenej sám se sebou. Nechtěl jsem přece před vlčicema vypadat jako násilník! Moje pověst už tak balancovala na tenkym ledě.

//Mahtae sever

//Kamenné pole

Skoro se mi nechtělo věřit, že slunce zase zapadá. Jak dlouho už jsme byli takhle spojený? Neuměl jsem to ani pořádně spočítat. Co jsem byl znovu naživu, vůbec jsem čas nevnímal. Možná jsem si na to jenom odvyknul. Takhle se mi vždycky připomněl, až když začalo zapadat slunce. Nebo když se začalo oteplovat. Když jsem byl mrtvej, čas vůbec neutíkal. Lilith mi to pořád nevěří. Uvěří mi to vůbec někdo jinej, jestli ona je? Newlin mi to věřil. Ale Newlin je... Newlin.
"A já jí stále pokorně odmítám," pokýval jsem hlavou. Hlavně už žádný kousání do ocasu. A do zadku. A do jinejch částí těla. Zíral jsem dopředu. Ani tak ne pod nohy, jako opravdu křečovitě dopředu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Co mám říct. Lilith mlčela. Takže byl čas naaa... extrémně dlouhej a bezvýznamnej monolog.
"Takže - můj plán je takovejhle: dojdeme někam tak do srdíčka Gallirei. Tam, kde se to hemží všema těma zdejšíma obyvatelema. Vyhlídnem si jednoho, dva... nejlepší by bylo, kdyby byli mentálně slabší. Nebo aspoň fyzicky slabší. A pak je prostě donutíme nám pomoct," nastínil jsem. Když jsem šel posledně někomu ubližovat vlastnim chováním, vzal jsem s sebou Pippu, aby se na to podívala, a byla ohromená. Třeba se to bude Lilith taky líbit. Lilith měla jedinou výhodu, že můj plán znala předem, protože jsem chtěl zaplácat to ticho, co se mezi náma po cestě rozhostilo. Bobříka mlčení už jsem znovu nechtěl. Dokonce jsem ho nechtěl tak moc, že jsem jí to všechno prozradil, aby věděla, do čeho jde. Stejně neměla na výběr. Dokud byl můj ocas přilepenej na jejím krku, bylo to, jako kdybych jí měl na vodítku. Nebo ona mě?

//Úzká rokle

Možná jsem náš moment tak trochu zkazil. Nebo určitě. Byl jsem tak divnej, že jsem se vůbec nepoznával. A určitě za to mohla moje nedávná smrt. Pořád jsem se necejtil ve svý kůži. Pořád jsem se neprobral. Pořád jsem to... nebyl já. A to spojení... jeden si opravdu začal vážit svobody pohybu, až když jí neměl. Kdyby se mi ocas nepřilepil k jejímu krku, třeba bysme na tom s Lilith byli úplně jinak. Třeba by se přihodilo ještě něco mnohem zajímavějšího. Buď Duncan. Buď Duncan buď Duncan buď Duncan buď Duncan buď DuncanbuďDuncanbuďDuncan. Přivřel jsem oči a křečovitě jsem mrknul. Vůbec jsem to nebyl já. Chudák vlčice mě možná prostě poznala v divný fázi života. Nebo... měla naopak štěstí, že mě nepotkala za normálních okolností.
I když mi z vlastních uší odešel ten šum a tepání, ještě chvíli jsem podobnou věc cítil z Lilith. Asi jsme ani jeden nevěděli, co se sebou. Když se odtáhla, ještě párkrát jsem zamrkal a do hlavy se mi znovu dostal ten pohled, když stála přímo nade mnou. Nebuď Duncan. Teď už nebuď. Nebuď Duncan. Zatřepal jsem hlavou. "Nedokážu to vydržet..." přisvědčil jsem, abych si z ní nachvíli udělal ošklivou legraci. Samozřejmě to nebylo to, co jsem chtěl říct. "Nedokážu to vydržet, když se nás můj ocas furt snaží od sebe odtáhnout," hodil jsem po ní náramně laškovnej pohled. Jo! Už aby... už aby tohle nepraktický spojení bylo pryč. Začal jsem se pomalu soukat na nohy. Tak, abych jí neublížil, i když ona sama mě ještě před deseti minutama rafala do zadku. Musel jsem se zvednout stejnym způsobem, abych ho nepřekroutil. "Někdo nás toho zbaví. A pak... pak... se uvidí," rozhodnul jsem tajemně a pomalu jsem určil náš směr. Rovnou do srdce Gallirei. Někam, kde bude... někdo. A navíc jsem potřeboval, aby na mě Lilith chvíli neviděla. Jakmile jsem jí předešel, můj pohled se dramaticky změnil. Co se to právě stalo? Co to mělo znamenat? Co se dělo? Mělo to... nějakej účel? Měl jsem říct něco jinýho? Jsem idiot! Zamračil jsem se sám na sebe. Jo, pěknej idiot. Ne, idiotskej přilepenej ocas. Neni to moje vina. Vstal jsem z mrtvejch před necelym tejdnem. Vůbec nevim, co dělám! A tahle... Lilith. Těknul jsem očima do boku, jako kdybych jí chtěl zahlídnout, ale asi bych musel bejt jiný zvíře s jinak postavenejma očima, aby to fungovalo.

//Stepní pláň

Měl jsem štěstí, že ležim na docela velkejch a hladkejch šutrech. Kdybych si takhle ustlal na něčem ostrym, radši bych se tim nechal pár minut řezat do zadku, než abych si přiznal, že to nebyl dobrej manévr. Takhle to naštěstí nebylo potřeba. Musel jsem jenom trochu zavrtět zadkem, aby mi hezky zapadnul na prostředek dvou větších kamenů. Teď jsem pozadí neměl dost špekatý na to, aby bylo pohodlný se jen tak válet po zemi... na kamení. Jenom v nouzovejch případech. Jako bylo třeba teď.
"Pokoušel? Tim že jsem existoval?" obořil jsem se na ní rozrušeně, i když jsem to tak nemyslel. Rád jsem přehrával. Vždyť jsem si to nevybral, že budu mít ocas přilepenej k jejímu krku. Bůh ví, jestli to souviselo s tou příšerou na ostrůvcích. Důkaz jsme přece neměli. Třeba nás přilepil osud. Nebo Amorek. Nebo Smrt, nebo Život, nebo kdokoliv, kdo z toho teď má srandu.
Teď byl ale čas se radši soustředit na Lilith. Jestli mě byla schopná takhle sadisticky rafnout do zadku, bůh ví, jestli mě vážně nechtěla zabít a sežrat. Třeba jí z toho spojení hrabalo. Když nade mnou takhle stála a culila se, úplně jsem si vzpomněl na Styx. Na Styx, která mě hryzala pořád. Na Styx, která mi udělala novou jizvu na krku těsně před tim, než její bratr rozpáral celý hrdlo. Měl jsem se bát? Pozoroval jsem tmavou vlčici, jak se ke mně sklání. Moc jsem to neodhadnul. Měl jsem delší ocas, takže kdyby Lilith chtěla, asi by se hlavou zvládla dostat až někam k mojemu hrudníku.
Díval jsem se jí do očí. Neuhnula se. Vůbec. Kam zmizela ta Lilith, co ani nechtěla, abych se na koukal? Proč mi najednou přišlo, že po dlouhý době prohraju oční přetlačovanou? Neprohraju. Prohrál jsem. Tohle se absolutně nedalo vydržet. Jakmile mi čumákem foukla na břicho, musel jsem těknout očima někam do strany, načež jsem oční kontakt zase rozpačitě navázal. Tak nějak automaticky jsem cuknul i zadníma nohama a víc se na zemi prohnul. "Měli bychom..." začal jsem. Proč zněl můj hlas takhle divně? Skoro jsem se neslyšel, jak mi tepalo v uších. "Měli bychom jít... sehnat pomoc," zabroukal jsem, jako kdybych tomu nápadu sám nevěřil. Viditelně se mi ulevilo, že jsem to v tu chvíli vůbec dokázal říct. Chtěl jsem si dát facku. A navíc ten nápad zůstal viset ve vzduchu, protože jsem se zatím ani nehnul. Byl jsem jako nějaký paralyzovaný zvíře. Bál jsem se pohnout o centimetr. Nebo jsem možná nechtěl.

Ahooooj,

akce byla naprosto boží a výtvory si nemůžu přestat prohlížet, jak moc skvělý jsou <3
Děkuji za umístění a poprosím hvězdíru do Příkazu
Ještě jednou chválim Baki a Arčího za nápad <3

Il Dushe