Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S rybou v žaludku jsem byl hned spokojenější. Ještě pořád se na mě tak trochu lepila mokrá srst, ale pořád nebyla až taková zima, aby se mi to chtělo sušit pomocí magie. V klidu jsem seděl na zadku a chvíli jsem si prohlížel drápky na předních nohách, načež jsem svojí pozornost zaměřil zpátky na Lilith. "Nejdřív mě budeš muset chytit," pokrčil jsem rameny. Mohla mi vyhrožovat jak chtěla, a možná věděla, kde mám smečku, ale to neznamenalo, že se tam zdržuju. Kdo mě hledal ve smečce, ten měl mnohem větší šanci mě tam nenajít než najít. Přišlo mi, že i když náš rozhovor pořád brala jako provokaci a hru, já už se do toho vžít neuměl. Byl jsem... nesvůj. Už to bylo dlouho, co jsem ožil, a od tý doby jsem vlastně potkal jenom Newlina a Lilith. Nikoho dalšího. Možná se po mně někdo sháněl. A někde tu pořád pobíhal Norox, kterýmu jsem chtěl dát přes držku. A pár dalších vlků, kterejm jsem chtěl dát přes držku. A vůběc - začínal jsem mít konfliktní náladu, kterou jsem si na Lilith vybíjet nechtěl.
"Jo? Najdi si příště někoho takovýho a mě ušetři," strčil jsem do ní nakonec tlapkou ze srandy, zatímco jsem se pomalu zvedal na nohy, abych se protáhnul. Měla spoustu keců o tom, že potřebuje to nejlepší. V tom případě měla smůlu, že se zahazuje zrovna se mnou. Na druhou stranu... moje prohlášení o dceři jí očividně trochu vykolejilo. Musel jsem si v mozku přičíst bonusovej bod za to, že jsem tuhle reakci docela odhadnul. Ani jsem nevěděl, proč mě ostatní bavilo takhle trápit. "Neni to moje vopravdová dcera," prohlásil jsem, aby jí to moc nevrtalo hlavou. Možná jsem tim tu nachytávku utnul moc brzo, ale to nevadilo. "S vlčetem se dobře vydíraj cizinci," vysvětlil jsem ještě, zatímco jsem si protahoval i zadní nohy. Vyšlo to ze mě tak, jako že se za sebe vůbec nestydim. Protože jsem se nestyděl. Nebavilo by mě tady žít, kdybych neměl možnost ostatní podvádět, krást jim kořist a tak.
To ale neměnilo nic na tom, že mě hryzalo svědomí, že bych se měl stavit v Sarumenu. Na druhou stranu... se mi vůbec nechtělo. Nevěděl jsem, co se sebou. A Lilith jsem to vysvětlovat nechtěl, protože tý jsem se o svojí smrti snažil říct už několikrát, ale vůbec mi to nevěřila. Zamračeně jsem si sednul zpátky na zadek. "No... jestli se v naší smečce ukážeš se mnou, buď tě tam nevezmou vůbec, nebo si tě budou chtít proklepnout," nadhodil jsem, aby věděla, že to by pro ní nebylo zrovna dvakrát výhodný. Pořád jsem byl ten vlk, co se bratříčkuje se Styx, i když unesla Marion. Ten, kterýmu ve smečce kromě Darkie skoro nikdo nevěří. "A... budu tam mít spoustu vysvětlování," doplnil jsem ještě, načež jsem se podrbal za uchem. Nejenom kvůli tomu, kde jsem poslední dva měsíce byl.

Zašklebil jsem se, když mi zase začala vyhrožovat. Až to budu nejmíň čekat. To už jsem taky párkrát slyšel. Na chvíli jsem očima zděšeně těknul směrem k Lilith a zase zpátky k rybě. Pořád jsem to neměl dojedený. Měl jsem tak staženej žaludek, že to šlo prostě pomalu. Kdyby mě viděla Styx, hrozně by se mi smála. I Pippa by se mi smála. I spousta dalších vlků. Čím víc jsem ale uvažoval, tím víc mi docházelo, že se v Sarumenu prostě budu muset ukázat. Darkie mi tam nemohla držet místo věčně. Zvlášť když si myslela, že jsme umřel. Nebo... bůh ví, jestli to vlastně věděla. Třeba měla za to, že se posledních pár měsíců toulám. To by mi nedělalo zrovna dobrou vizitku - zvlášť, když mě povýšila, než jsem umřel. Ale pořád by mi to bylo podobný. "Těšim," odpověděl jsem nakonec nebojácně, zatímco jsem se snažil rozkousat poslední sousto ryby. Nezbylo z ní skoro nic. Jenom pár vnitřností, který jsem i v tomhle stavu odmítal jíst, protože jsem k vnitřnostem měl absolutní odpor, tak jsem je nechal válet na zemi.
"Neni zač," vypravil jsem ze sebe tónem 'no konečně', když poděkovala. Sklonil jsem se a utřel jsem si tlamu do trávy, načež jsem se zase narovnal. I tak se Lilith rozhodla pokračovat v brečení, proč jsem něco neulovil dřív. Protočil jsem očima. "Nevděčnice," zavrčel jsem s hraným pohrdáním. "Sežeň si příště někoho lepšího, s kym se přilepit do neviditelnýho vězení. Třeba ti něco uloví dřív," odtušil jsem suše, abych tak odrazil ten její emocionální hereckej výkon, pomalu jsem si stoupnul na čtyři a nakopnul jsem zbytky ryby tak, aby odlítly zpátky do jezera. "Měl bych se ukázat doma. Čeká tam na mě dcera," prohlásil jsem, jako kdyby se nechumelilo. Pippa nebyla moje opravdová dcera, ale přišlo mi jako náramná čurina to teď říct, aby to Lilith zmátlo. Rád jsem řikal věci, který ostatní znepokojej.

"Mohl, ale neodpustil," zašklebil jsem se na ní a oklepal jsem se ještě jednou, i když tentokrát už ze mě takový množství vody neodlítlo. Když už jsem nám ty ryby tahal z vody, zasloužila si aspoň zčásti pocítit stejný utrpení jako já. Voda byla pořád náramně ledová a... mokrá, a navíc jsem kvůli ní vypadal jako ještě větší troska. Neexistovalo, aby vedle mě vypadala jako obrázek. To by moje ego neuneslo.
Do ryby jsme se oba pustili stejně rychle a dychtivě. Po chvíli mě napadlo, jestli je dobrej nápad se takhle tláskat, když máme už věčnost úplně prázdný žaludky. Jestli to nebude až moc... šok. Ale potom jsem nad tím mávnul tlapkou - kdybych to vyzvracel, prostě bych si doplaval pro další rybu. Jenom by to byl trapas. A vůbec! Určitě jsem si mínil doplavat pro další rybu. Jedna vůbec nestačila, i když byly velký dost. Ale... zpátky do vody se mi taky moc nechtělo. Možná tu prostě počkám, až zafouká vítr a přinese je to ke břehu.
Našpicoval jsem uši, když se zeptala, proč jsem tohle neudělal už dřív. Měl jsem zrovna plnou tlamu masa, který jsem nejdřív musel rozkousat, aby mi při mluvě nevypadlo z tlamy. Ne proto, že by to bylo nechutný, ale spíš proto, že by to byla škoda. Než jsem jí stačil odpovědět, dokonce svojí otázku stihla upřesnit. "Ochhh, tak promiň, princezno nevděčnice, že jsem ti nic neulovil dřív. Že jsem ti to ulovil až teď. To pro tebe musí bejt hrozný," obořil jsem se na ní a znovu jsem se pustil do jídla. Vlastně jsem ale nevěděl, proč. Asi proto, že okolo vodních toků jsme skoro neprocházeli, a když už, tak byly bez ryb. A se suchozemskejma zvířatama jsem to ještě nezkoušel, takže by to taky mohlo dopadnout jako katastrofa. A nebo jsem se prostě bál elektřinu použít, protože posledně to dopadlo katastrofálně.

Chvíli jsem stál na břehu a uvažoval, jestli se mi teda povedlo výboj i odvolat. Jestli už je voda bezpečná. Jestli jsou bezpečný ty ryby. Posledně to tak bylo, ale těžko říct, jestli jsem něco nezvoral. Zkoušel jsem to teprve po třetí. Pyšně jsem zamával ocasem, když Lilith můj super plán pochválila. Taky jsem měl radost, že se to povedlo, protože bych chtěl vidět, co bychom jinak my dva ulovili. V tomhle stavu. Velký kulový. Bylo to buď tohle, nebo se připlazit do smečky a sežrat, co bude v úkrytu, ale tam se mi ještě nechtělo.
"Furt o tom ale můžu lhát, protože mám žlutý oči. Tvrzení proti tvrzení," oponoval jsem. A vlastně - ona měla přece oči modrý! Neuměla... ty ryby nějak přitáhnout, aby do tý vody nikdo nemusel? Na druhou stranu... počasí bylo fajn, oteplilo se, takže mi nevadilo tam skočit. Možná to byl dokonce dobrej nápad, vzhledem k tomu, že jsem se od vlastní smrti ještě pořádně nevykoupal.
Takže jsem sebou bez rozmyslu prostě mrsknul do vody. Tak, aby to pořádně ocáklo i Lilith, která stála na břehu. Rozplaval jsem se rovnou k nejbližší rybě, která mi díkybohu nedala ránu, otočil jsem se a aportoval jsem jí ke břehu, načež jsem se rychle rozplaval pro druhou, která byla o kousek dál. I když už bylo jaro, jezero se ještě nestihlo moc oteplit, takže to náramně studilo. Byl jsem rád, že mi uprostřed plavání neztuhly nohy, nebo rovnou celý tělo. Bylo by trapný, kdyby mě Lilith musela zachraňovat. A bůh ví, jestli by mě vůbec šla zachránit. Popadnul jsem druhou rybu, otočil jsem se a rychle jsem zase dopádloval zpátky ke břehu. Vyšplhat na pevninu s úplně zmrzlejma svalama taky nebylo dvakrát snadný, ale aby se mi moje společnice nemohla smát, dal jsem si záležet a oklepal jsem se hned vedle ní, aby jí to znovu namočilo, jakmile jsem byl venku. "Dobrou chut," stihnul jsem ještě brouknout, než jsem se do svojí ryby nemilosrdně pustil. Měl jsem šílenej hlad. Byl jsem připravenej jí prostě spolknout celou.

//Sopka

Připlácnu jsem uši k hlavě, když Lilith řekla, že je na holky. Šel jsem kousek před ní, ale snažil jsem se zpomalit tak, abychom šli vedle sebe. Bylo to zajímavý, že jsem se najednou mohl jen tak zastavit, uskočit do strany nebo zrychlit, aniž bych jí táhnul za sebou kvůli neviditelnýmu spojení. Byli jsme úplně volný. Takže jsem měl možnost zdrhnout, kdyby mě zase chtěla šikanovat nebo kousat do zadku. "To určitě," vypadlo ze mě, ještě než jsem si to stačil rozmyslet, ale vlastně bych se možná nedivil. Za nějakou dobu na Gallirei mi došlo, že tady je každej druhej na vlky, vlčice, obojí, nebo na nic. Jenom já jsem si byl docela jistej, že jsem na vlčice. Teda... kromě tý jedný chvíle, kdy jsme s Newlinem snědli ty divný bobule, ale to se vůbec nepočítalo. Spíš když dodala 'teda teoreticky', už mě to donutilo se trochu zarazit. V tuhle chvíli bylo možná dobře, že jsem šel před ní, protože jsem se na moment zmateně zamračil, ale nakonec jsem se rozhodnul, že nejlepší bude to nechat plavat. Změnit téma. Jo! Během chvilky jsme došli k jezeru. Už z dálky jsem radostně zamával ocasem, že konečně rozmrzlo, a přidal jsem do kroku. Ten hlad mě úplně popoháněl. Jenom jsem tiše doufal, že jsou tu ještě pořád ryby.
Na okraji jsem prudce zabrzdil, zastavil se a změřil si hladinu. Párkrát už se mi povedlo ulovit ryby elektřinou, a i když to byl vlastně podvod a třeba Morf lovení s magií vůbec neuznával, kvůli hladu jsem to hodlal podstoupit. Byla to ušetřená práce. "Uhni se," instruoval jsem krátce Lilith, aby nedejbože nestrkala tlapky nebo čumák do jezera - no prostě aby se ho vůbec nedotýkala. Když jsem se ujistil, že žádná živá bytost nestojí blízko, že na něm zrovna nejsou dokonce ani labutě, stoupnu jsem si na břeh, přední tlapky vyrovnal před něj a nasoustředil se. Po chvilce se okolím ozvalo lupnutí a zabzučení. Chtěl jsem výboj soustředit jenom na část jezera, která byla u nás, ale zdálo se, že se to rozneslo úplně všude. Narovnal jsem se a tupě zamrkal, když to utichlo. Nic se nestalo. Bylo po všem. Výboj přejel snad všechny části jezera a prostě... odezněl. Tělem mi projel mráz a vzpomněl jsem si, jak mi elektřina dala zpětnou ránu při souboji s Noroxem. Možná... už mě prostě neposlouchala? Měl jsem chuť se nervózně ohlídnout po Lilith, ale neudělal jsem to. Ještě chvíli jsem koukal na jezero a najednou... se na hladině objevilo pár bublinek a vyplavala první mrtvá ryba. A druhá! A třetí! Párkrát jsem zamrkal, nahlas jsem se uchechtnul a... nakonec jich bylo pět. "Možná jsem to trochu přehnal," procedil jsem mezi zuby a zadoufal, že jsem neusmažil celý jezero. Žádná další ale nevyplavala, jako kdyby se mi elektřinu podařilo včas i odvolat. Takže... se to povedlo? Musel jsem se znovu uchechnout a pyšně se na svojí společnici otočit. Teď jsme je měli jako na talíři. Bez lovu. Jenom si pro ně skočit.

Naše rozdělení můj život vlastně nějak extra neovlivnilo. I když už jsem mohl jít kamkoliv, zůstal jsem tak nějak dřepět na místě. Do smečky se mi ještě nechtělo a vlastně jsem nevěděl, kam jinam jít. Měl bych navštívit Pippu. Styx. Všechny. Ale na to byla ještě pořád fůra času. A beztak si určitě mysleli, že jsem umřel, jestli to Norox roztroubil. Možná proto mě bavilo trávit čas s Lilith. Protože ta to nevěděla, a ani tomu nevěřila, takže jsem to s ní nemusel řešit, nebo to vysvětlovat.
Počasí se naštěstí drželo. Zdálo se, že další den bude taky hezky. Měl jsem z toho docela dobrou náladu. Hodilo se mi to. Pořád se mi hlavou honil ten lov ryb, protože můj hlad už se blížil na tak nesnesitelnou úroveň, že bych možná doopravdy sežral i Lilith. Byl čas se přesunout někam jinam, kde je to na vodní život bohatší.
Vypadalo to, že tmavou vlčici moje rozloučení na chvíli vykolejilo, ale potom se ke mně rozhodla vrátit. "Myslel jsem, že chceš od násilníka Duncana zdrhnout," zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. "To už tě neobtěžuju? Bojíš se odloučení?" začal jsem do ní šťourat. Mě by její odchod bůhvíjak nevzrušil, protože jsem moc dobře věděl, že když se budu snažit, prostě si jí najdu znovu, až budu chtít. Bylo mi docela jedno, kdo jak odchází a přichází, když jsem zrovna vyloženě nutně nepotřeboval, aby zůstal. Všichni jsme byli svobodný bytosti.
Když do mě dloubla tlapkou, na oko jsme se po ní ohnal a začal se pomalu zvedat na nohy. Musel jsem se protáhnout, jak dlouho jsme nebyli v pohybu. Až mi z toho zakřupalo v zádech. Poznámku o zadcích jsem chtěl původně přejít, ale nakonec mi to nedalo. "Jsem na kluky," prohlásil jsem tak chladně, jako kdyby to byla tisíckrát pravda, zatímco jsem skenoval okolí. Jižně od nás bylo jezero, kde už na rozdíl od řeky ryby byly, aspoň co jsem si pamatoval. Pořád hrozilo, že je někde po cestě Styx, ale já se svojí nepodloženou domněnkou nehodlal zdržovat. "Ukážu ti trik! Pojď," vypadlo ze mě najednou, přehnaně energicky. Hrozně jsem se těšil, až usmažim pár ryb elektřinou. Jako kdybych se z vlastní smrti nepoučil. Mám tu magii ještě vůbec?

//VVJ

Tmavá srst by se mi málem úplně zabarvila do oranžovo-fialova, jak slunce rychle zapadalo pod obzor a mizelo. Bylo úplně jasno, možná jenom pár mráčků, takže se o místo na obloze hned přihlásily i hvězdy. Chvíli jsem na ně civěl a měl jsem radost, že třeba opravdu začíná jaro. Ale jinak jsem nebyl zrovna typ na obdivování krásy... čehokoliv. Nikdy mě to moc nezajímalo. A tak jsem se na oblohu jenom spokojeně ušklíbnul a zadoufal jsem, že se počasí už nebude zhoršovat.
Když Lilith navrhla, že můžu předstírat mrtvolu, odfrknul jsem si a sklopil uši k hlavě. "Už mám dost všech těch tvejch scénářů, ve kterejch umřu," postěžoval jsem si. "Až se to příště stane doopravdy, přijdu tě strašit a nikdy nepřestanu," zavyhrožoval jsem a zase jsem uši zvednul. I když jsem věděl, že takhle to asi nefunguje. Po smrti jsem přece neměl možnost nikoho strašit. Ale to nevadilo. Vyhrožovat se dalo i tak.
"Ještě že tak," namítnul jsem na její další poznámku. Já jsem byl rád, že jsme tu sami. Bylo to lepší. Bůh ví, kdo by přišel. Nějakej otrava. Nebo psychopat. Nebo Styx. Až mi z toho přejel mráz po zádech. Pořád mi přišlo, že je někde blízko, nebo že nedávno prošla okolo. Divný. "Takhle nikdo neuvidí, jak tě utopim v řece," uchechtnul jsem se, i když její poznatek o tom, že bych tam asi spadnul taky, byl docela na místě. Proto se mi do toho moc nechtělo.
Teda až do chvíle, kdy se stalo... něco. Trhnul jsem sebou, když se mi po těle rozjel zvláštní pocit. Než jsem se stačil rozkoukat a zjistit, co se děje, Lilith už se z toho probrala a začala někam couvat. Chvíli jsem tupě zíral, ale po chvíli mi to secvaklo a měl jsem chuť si pořádně promnout oči. Byla hrozně daleko! Bylo naše spojení... pryč? Jenom tak? Sednul jsem si zpátky na zadek a sledoval jsem tmavou vlčici, jak couvá, až docouvala opravdu úplně pryč. V tu chvíli už to bylo jasný. Úplně jsem si při tom vzpomněl na moment, kdy jsme se potkali. "Jsi volná," vypadlo ze mě jenom, protože jsem to pořád nechápal. "Tak čus," zašklebil jsem se na ní, když už stála opravdu daleko, abych jí trochu poškádlil. Zůstal jsem ale sedět na místě. Mojemu línýmu zadku ta situace pořád nestála za zvednutí.

Když jsem teď k Lilith seděl víceméně zády, nachvíli jsem se na ní tak nějak pootočil hlavou, abych zjistil, jestli žije, protože až moc dlouho mlčela. Ještě aby ne, heh. Těžko říct, jestli jsem celou situaci ještě nezhoršil. Mně ale přišlo, že jsem udělal to správný. Po hoooodně dlouhý době. Už nemělo cenu se o tom vybavovat, nebo nad tim dál přemejšlet. Ještě bych dostal nějakej další dementní nápad. Vypadalo to, že se pomalu přetočila na břicho. Otočil jsem se zase zpátky k obzoru. Tak. Teď, když už jsem měl jiný věci na přemejšlení, došlo mi, že se počasí zhoršilo. Že zase sněžilo, takže bylo houby jaro. A že jsem měl hlad. A žízeň. Pomalu jsem se sklonil, abych se na sebe podíval. Vypadal jsem fakt hrozně. Bylo na čase se najíst. Až jsem se musel podivit, co na mě tmavá vlčice vidí, a jestli vůbec něco.
Nakonec prohlásila něco o lovu. Automaticky jsem pokýval hlavou a usmál se, ale když zmínila vnoučata, nervózně jsem polknul. Nebyla tu třeba možnost, že už někde nedejbože vnoučata mám? Nebo budu mít? To snad ne. "Já bych zkusil ryby, ale nic tady nežije," namítnul jsem zamyšleně. Ryby bych totiž ulovil s pomocí magie, takže bysme se ani hejbat nemuseli. A nikdo by se u toho doufejme nezranil. Každopádně... jít něco ulovit doopravdy znamenalo zvednout zadek a odejít někam do zimy, a to se mi taky nechtělo. Chraptivě jsem se uchechtnul, když Lilith začala napodobovat starce. "Když umřem tady, budem to mít aspoň hezký," vypadlo ze mě unaveně nakonec, a použil jsem vlčici vedle sebe jako opěradlo na záda. Sice jsem neměl z čeho bejt unavenej, ale byl jsem. Nebo možná spíš... línej. "Nakonec máme ty možnosti docela zúžený," začal jsem fňukat. Když jsem se teď úplně zaklonil, měl jsem zase výhled na řeku. Že bych jí tam přece jenom strčil? "Nebo... co kdyby ses šla radši ujisit, jestli tu nějaký ryby jsou?" navrhnul jsem hravě, abych jí naznačil, že až se mi začne chtít, nelítostně jí shodim do řeky.

"Začni hned," zafuněl jsem ze srandy. Přišlo mi, že jsem nějakym zvláštnim způsobem napřed. Možná to byl jenom pocit z výhody pozice. Teď, když pode mnou ležela a celá se z mejch slov a pohybů zakoktala... teď jsem měl šanci se jí snažit zahnat do kouta, jako ona mě, když jsem měl slabší chvíli. Teď jsem měl prostor jí předběhnout. Nic mi v tom nebránilo. Zašeptat jí do ucha dalších pár vášnivejch slůvek... nebo se rovnou zeptat, jestli už vůbec někdy něco měla s vlkem, protože to bylo to první, co mě po její reakci napadlo. Ale právě to bylo to, co ve mně vyvolalo pomyslnou stopku. Proč bych to dělal? Proč jsem nad ní vůbec byl, jestli se jí to nezdálo? A nezdálo vlastně? A já jsem jí rozhodně nechtěl přesvědčovat, že se jí to líbí, ani dělat nic, co by jí o tom přesvědčit mělo. Lilith rozhodně nebyla pitomá, narozdíl od spousty ostatních vlčic, a navíc jsem si jí docela vážil, i když bych to nepřiznal. Takže i když se mi to nelíbilo, asi byl čas odvolat rozjařenýho a vášnivýho Duncana, poslat ho někam do kouta a vrátit se myšlenkama na zem.
Chvíli mi to trvalo, než se mi podařilo silou vůle vlastní zvířecí mozek donutit k vyndání tlamy z jejího kožichu. Něco ve mně od ní prostě nechtělo pryč. Podstatná část mojeho já to nechtěla. Naposledy jsem jí vyfouknul vzduch na bradu, našpicoval jsem uši a pomalu jsem se od ní odtáhnul. Úplně. Břicho a hrudník mi ofoukla lehká zima, jak jsem se od ní odlepil. Všechno bylo tatam. Zase jsem nad ní stál, ale... už ani to jsem nechtěl. Podíval jsem se jí znovu do očí. Asi byl čas jí nechat prostor, aby udělala další krok sama, až bude chtít. A mezitim dělat náramně nedostupnýho, aby po mně toužila ještě víc. Naposledy jsem se nad tou myšlenkou pousmál, než jsem jí vyhnal z hlavy za to, jak pitomá je.
A ještě jednu věc jsem udělal naposled... pomalu jsem se k Lilith sklonil hlavou, abych jí důkladně olíznul čumák, od líčka až po špičku tlamy. Pěkně intenzivně, vášnivě a pomalu. Tak, aby se jí z toho fousky otočily úplně do protisměru. Načež jsem se pohotově odtáhnul, jako kdyby to nic nebylo. Chtěl jsem jí pěkně šokovat. "Tohle je náš poslední intimní zážitek," vydechnul jsem zklamaně a udělal úkrok do strany. "Odteď je mezi náma všechno zapovězený," doplnil jsem se naprosto bez emocí, ale stejně tak nějak hravě, aby tam zůstala kapka 'ale co kdyby náhodou', a lehce jsem si odkašlal.
Sednul jsem si na zadek vedle ní, zády k jejímu boku. Zíral jsem do strany. "Takže... jakej je náš další krok?" změnil jsem téma o sto osmdesát stupňů, jako by se nechumelilo. Možná to byla jenom podvědomá strategie, jak se uklidnit a přesvědčit vlastní tělo, že se má vzpamatovat. Srdce mi pořád pěkně bušilo a sníh mi tál na rozpálený hlavě. Teplo sopky tomu moc nepomáhalo. Ale to nevadilo.

"Smůla," uchechtnul jsem se, vydechnul čumákem a jemně pokýval hlavou. Stejně by mě to ale nebavilo, kdybych o Lilith hned věděl všechno. Kdybych o komkoliv hned věděl všechno. To by potom byla houby hra. Úplně by to ztratilo pointu. Tohle byla opravdová zábava.
Dokud byl náš rozhovor ještě docela normální, naposledy jsem zvednul oči, nadechnul se a nenápadně zkontroloval okolí. Začalo lehce sněžit, ale to se nás tady pod sopkou moc netýkalo. Cokoliv dopadlo na zem, to hned tálo, protože naše okolí byla úplná přírodní sauna. Spíš mi ale z nějakýho důvodu nešlo se ubránit pocitu, že je Styx někde blízko. Jako kdyby mi pár minut zpátky čumák narušila jenom malilinkatá částečka jejího pachu. Ale to byla přece blbost. Možná, že jsem po smrti prostě jenom pořád blbnul. Paranoia. Určitě to bylo jenom proto, že na ní přišla řeč, určitě se mi to zdálo. Nachvíli mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby mě takhle našla s Lilith, ale... to teď bylo úplně fuk. To bylo něco, co stačilo řešit až ve chvíli, kdy ta situace nastane. Stejně to nebylo jak řešit. I kdybych měl úkryt, stejně bych tam Lilith asi nedostal. Ale neměl, měl jsem jenom smečkovej úkryt. A objevit se tam po smrti neohlášeně se společností asi nebyl úplně dobrej nápad, i když to mohla bejt sranda.
Sklouznul jsem očima zpátky na hlínu vedle její hlavy. Pořád jsem měl tlamu u jejího ucha, tvář u její tváře. "Když už mě má někdo sežrat, jsem rád, že to budeš ty," pokrčil jsem lhostejně rameny nad její výhružkou, až mě přední tlapky začaly bolet. Měl jsem je takhle zkroucený už nějakou tu chvíli, jak jsem se k Lilith skláněl. Když prohlásila, že si o mně myslí samý dobrý věci, lehce jsem se narovnal a na tváři se mi objevil naprosto ukázkovej americkej úsměv. Nemusela to myslet vážně, aby mě to zaplnilo pýchou a spokojeností. Ale neměnilo to nic na tom, že mě pořád podezírá. I proto jsem radši sklonil hlavu zpátky dolu. Dokud mi neviděla do obličeje, všechno bylo jednodušší.
Dokaž to, řekla. Lehce jsem se uchechtnul. Otřel jsem se svojí tváří o tu její, naklonil jsem hlavu dozadu a začal jí čumákem rejdit okolo tváře a krku. Nevěděl jsem, co všechno si můžu dovolit a co ne. Nevyznal jsem se v ní. Ale tahle pozice už se vydržet nedala, jestli jsem se nechtěl opravdu rozsypat na kosti. Zatímco jsem vdechoval její srst, jemně jsem se nadzvednul a posunul trochu dozadu. Protože jsem byl větší a delší, mohl jsem si zadní nohy položit až za její zadek a přední vedle jejího těla. Naprostá úleva pro tlapky, i když teď byla naše pozice o něco... intimnější. "Už se ti ani nemůžu podívat do očí," zavrněl jsem a vydechnul jí obláček teplýho vzduchu přímo do srsti. "Probudilo by to ve mně naprosto bezútěšnou vášeň," začal jsem si šeptem náramně vymejšlet a básnit. Vlastně jsem to vyslovil tak nějak pobaveně sám ze sebe. Třeba jsem uměl dělat svůdníka seriózně, ale dneska prostě nebyl ten den. Takhle to bylo zábavnější.

"Nevim, co můžu očekávat," odbyl jsem jí zase, mlasknul jsem a pobaveně jsme se ušklíbnul. Tohle byla věta, kterou načala ona. Nezasloužil jsem si, aby to na mě zkoušela hodit, nebo tak něco. Sama si s tim začala. Takžeeeee... jsem nemusel vůbec zapínat mozek. "Co já vim, co vlčice chtěj," zavrtěl jsem ještě hlavou. Jakkoliv jsem se celej život snažil, pořád jsem je nechápal. Možná každá něco jinýho. Vůbec jsme se v tom nevyznal.
Až když řekla, že si to nezasloužim vědět, spokojeně jsem pokýval hlavou. Když to řekla takhle, bylo to mnohem lepší. Na to už jsem neměl co říct. Jenom... dělat ublíženýho. "Dobře, zůstaň tajemná," vydechnul jsem. Pořád jsem se u toho culil... jako idiot. Asi to dělalo tohle místo, to počasí, ta situace, nebo ty výpary ze sopky. Naprostá pohoda. Bylo to takový mírnější přiotrávení, než bobule.
"Neni to o tom, kdo to řekne. Je to o tom, kdo to nakonec udělá," olíznul jsem si tesáky, když se ohradila, že sežrat mě chtěla první ona. Dokud jsem k ní neměl připoutanej ocas, pochyboval jsem, že by mě zvládla porazit. A i vzhledem k týhle skutečnosti si docela dovolovala. "Fajn, vymyslim si nějakou lepší výhružku," ustoupil jsem nakonec. Ustupovat se muselo. Pořád jsem jí dlužil za to, jak jsem se rozfňukal. Pořád měla v kapse jednu výhru.
Možná... možná až do týhle chvíle. Tlama se mi roztáhla do ještě širšího úsměvu, když se Lilith zavrtěla. Nenápadně jsem se bradou otřel o její krk, jak jsem nechával hlavu u jejího ucha. Čekal jsem, co odpoví. Ale... nevypadalo to, že by se mnou naší hru chtěla hrát dál. Kde byly najednou všechny ty zvláštní řeči a doteky? Možná... jsem jí špatně pochopil. Když z ní vypadly další slova, už jsem byl hlavou znepokojeně na půli cesty zpátky nahoru. Tep se mi výrazně zpomalil. Sakra. "Což... jak... cože? Nemám žádnou vlčici," ohradil jsem se a svraštil jsem čelo. "Snad si o mně nemyslíš..." začal jsem dotčeně. Musel jsem hluboce vydechnout. "Liliiithhh," zakňoural jsem nakonec. Měl jsem chuť si unaveně položit hlavu, ale pořád jsem stál nad ní. Co teď coteď coteďcoteďcoteďďď? "Ten harém, ty vlčice... to jsou jenom kecy, to ti přece muselo dojít," vyložil jsem ublíženě. Po chvilce jsem se k ní znovu váhavě natáhnul, tentokrát ale ne tak blízko k uchu, jenom jsem dal hlavu vedle její. "A i kdyby, pro tebe bych je všechny beztak zahodil..." zkusil jsem znovu náramně vášnivě zašeptat. Něco mi řikalo, že se situace nenávratně podělala. Třeba to ještě zachránim. Radši jsem zůstal hlavou vedle její, funěl jsem jí do ucha a civěl do hlíny. Jenom aby neviděla můj výraz. Kolikrát jsem tohle v minulosti prohlásil? Ale bylo to už dááávno, co jsem to udělal naposled. Takže to byla... skoro pravda. "Myslel jsem, že spolu máme něco speciálního," dodal jsem ještě. DOST. Nesnášel jsem se za to, co mi někdy padalo z tlamy. Akorát to ostatním motalo hlavy, a já jsem měl o to víc vysvětlování.

Bylo poledne. A udělalo se náramně hezky. Nechtělo se mi věřit, že jsem se ještě předevčírem klepal zimou na tý divný jinovatkový pláni. Ale rozhodně bych si nestěžoval. Měl jsem teplo rád. A když jsem teď stál nad Lilith, měl jsem i spoustu času na přemejšelní. To spojení pro mě začínalo bejt náročný. Prvních pár dnů mi to vůbec nevadilo, ale teď... jeden se opravdu neměl náladu přetvařovat dvacet čtyři hodin denně. Dělat drsnýho. A Lilith už věděla, jakej jsem. Nachvíli jsem zauvažoval, jestli bych jí vymazal paměť, kdyby to šlo, ale zas tolik mi to nevadilo. Přišlo mi náramně zábavný si v duchu dělat srandu, že se jí po tomhle všem budu muset zbavit, ale na to jsem si jí až moc oblíbil. Měl bych si najít nějakou páku na ní. Pak ani jeden nemůžem o tom druhym nic vykládat.
Na mojí otázku přirozeně nechtěla odpovědět. Zeptala se, co bych tam rád slyšel já. "To přece neni moje práce, dokončovat po tobě věty," uchechtnul jsem se. "To by mi taky šlo, začít pár napínavejch vět, nedoříct je a nechat tě, ať si je dořekneš sama. Ale neni to žádná zábava," zavrtěl jsem hlavou. Co bych tam rád slyšel? Vlastně jsem to nevěděl. Byl to divnej začátek věty. Těžko říct, na co myslela. Nechtěl jsem si nic domejšlet. Měl jsem na to moc línou hlavu.
Sjel jsem očima okolí a vrátil se pohledem k Lilith, když začala odpovídat na mojí otázku. Nebylo divný, že pořád stojim nad ní? Neměl jsem se správně zařadit zpátky vedle ní už před pár minutama? Na to bylo asi pozdě. "Ještě že tu nikdo neni, takže tě můžu sežrat v klidu," ušklíbnul jsem se spokojeně. To měla za to, jak si pořád dělala srandu z mojeho aktuálního stavu. Víc se mi ale líbila druhá teorie. A ještě měla tu drzost mě dloubnout drápkem. Ještě chvíli bude provokovat a bude z toho další průser. Nemohl jsem si pomoct. Pokrčil jsem přední packy, lokty jsem si položil vedle jejího těla a pomalu jsem se naklonil k jejímu uchu. "A co kdyby... se tu fakt nějaký techtle mechtle děly?" zašeptal jsem náramně svůdně. Kdybych byl na jejím místě, asi bych se začal smát a sám sebe bych odstrčil, ale... za pokus to stálo. Bylo jaro, ne? A já jsem byl... Duncan.

Jako kdybych se dostával zpátky do sedla, v klidu jsem si uprostřed naší konverzace změřil okolí a zase očima sklouznul dolu na Lilith. Tohle bylo vůbec zvláštní. Pořád jsem náš vztah neuměl normálně pojmenovat. Byli jsme cizinci? Kamarádi? Nepřátelé? Nejvíc mě asi bavilo, že jsem to nevěděl. Ale nic se nemělo přehánět. Pravda byla taková, že jsem neuměl udržovat normální vztahy, což bylo něco, co Lilith určitě eventuelně zjistí. Asi to šlo jenom ve chvíli, kdy ke mně byl ten druhej takhle připevněnej. A když už jsem nad tim tak přemejšlel - znamenalo to, že si můžu dělat a řikat opravdu co chci, protože ode mě stejně Lilith nemůže odejít? A nebyla to zvláštní myšlenka? Musel jsem zavrtět hlavou, abych se probral. Nebyl jsem zvyklej stát... nad někym. Nebo... sem tam byl, ale v rámci svojeho pobytu na Galliree skoro vůbec. Párkrát nade mnou takhle stála Styx, nebo se po mně rovnou válela. Co měl jeden v takovou chvíli dělat? Když měl někoho pod sebou? Kde byla hranice?
Znovu jsem zavrtěl hlavou. Nebyl jsem Styx, abych si rádoby nevinně dělal co chci a prostě se po někom začal válet. Nebo byl? Nebyl jsem já ten, kdo jí to naučil? Vlastně jsem si pomyslel, jestli by nebylo lepší, kdyby byla Lilith ta nahoře. Proč po mně vlčice prostě neskákaly samy? Zdálo se mi, že dřív bylo všechno mnohem snazší. Možná, že jsem se opravdu neměnil já, ale prostředí. Že mi na Galliree neprocházelo to, co jinde procházelo.
Musel jsem se z myšlenek probrat naposledy. Lilith už líčila to něco, co jsem si od ní vynutil. Křenil jsem se spokojeně od ucha k uchu a civěl na ní, když to pronášela. Jak jsem to tak poslouchal, bylo to vlastně něco podobnýho, jako to, na co jsem byl schopnej vlčice balit já. Až na to, že já jsem Lilith donutil, aby mluvila, a ona si to všechno vymejšlela, takže to mělo nulovou váhu. Až ke konci začala mít její řeč relativně upřímnej nádech. Úsměv mi z tváře pomalu zmizel a našpicoval jsem uši, jak mě to zaujalo. "Máš dojem, že co?" zajímal jsem se hned. Stejně jako ona dávala mojí prohru sežrat mně, rozhodnul jsem se si tohle vybrat u ní. Protože to nedořekla. Zasekla se. Možná proto, že se rozmluvila moc. Přimhouřil jsem oči a posunul jsem zadní nohu tak, abych nad ní stál úplně. "Nezapomněla sis někde konec věty?" naléhal jsem lišácky dál, načež jsem naklonil hlavu na stranu. "Kdyby nás někdo viděl... co by si asi pomyslel?" vytáhnul jsem najednou z šuplíčku v mozku větu, kterou jsem tehdy řekl i Styx. Doprovázel to i podobně tajemnej tón. Nevěděl jsem, proč to dělám. Hodilo se to říct. Vypadlo to ze mě dřív, než to mozek stihnul zastavit. Ale neznamenalo to, že jsem zapomněl, že mi Lilith pořád dluží to, co nedořekla, což jsem jí hned naznačil pohledem.

Stáhnul jsem uši k hlavě a zamračil jsem se, když se Lilith začala smát tomu, že jsem si to vážně myslel. Ještě, že v tu chvíli jsem měl zatím hlavu tam, kde na ní pořádně neviděla. Pro případ, že bych se třeba rozbrečel. Takhle vzala všechny moje představy o tom, jak moc mě vlastně určitě chce, a zadupala je rovnou do země. Dělá si srandu. Dělá si určitě srandu. Tohle předstírá. Možná to předstírala. Nebo jsem si jenom neuměl přiznat, že opravdu existujou vlčice, který mojemu šarmu odolaj? Jestli to tak bylo, nesměl jsem to na sobě ani náhodou nechat znát. Čím víc se chechtala, tim víc to bolelo. Uvnitř mě se pomalu rozhořel plamen. Kdybysme k sobě nebyli připoutaný, okamžitě bych se zvednul, odešel, vytipoval si prvního chudáka na obzoru a prostě ho zmlátil, dokud by se jeho zuby neválely po zemi. A už bych se nikdy nevrátil. To ale nešlo. Musel jsem čelit tomu, že jsem jí nechal vyhrát. Ta mrcha si to náramně užívala. "Teď už... kecáš," procedil jsem mezi zuby, když se opravila, že po mně teda touží, zatímco jsem se zvedal a oklepával a stoupal si nad ní. Znělo to tak, že už radši nemá řikat nic. Jestli ze mě neslintá teď, budu jí k tomu prostě muset donutit. Čim víc jsem nad tim přemejšlel, tim víc mi docházelo, že Smrt možná opravdu budu muset poprosit o nějakou takovou magii. Poslední dobou to s mejma balícíma technikama šlo radikálně z kopce.
A teď se to taky nezlepšilo. Tim víc jsem si potřeboval... něco dokázat. Přivřel jsem oči, když se znovu zasmála. Měl jsem chuť si nad ní stoupnout celym tělem, aby se ukázalo, kdo z nás dvou je v právu si z toho druhýho utahovat. Aby se ukázalo, jak nebezpečnej vlastně jsem. Když mě začala chválit, pořád jsem měl pocit, že to dělá jenom proto, že jsem si to u ní vybrečel, i když se mi vydržela koukat do očí. Jakmile se ale tlapkou dotkla mojí hrudi, srdce se mi v rámci toho všeho adrenalinu rozbušilo o něco rychleji, čehož si tak mohla rovnou všimnout. Ještě před chvíli jsem se na ní díval s podezřením, že svoje slova beztak nemyslí vážně. Teď už se tvářil spíš zvědavě. "Pokračuj," pobídnul jsem jí. Vyznělo to jako příkaz někoho, kdo má navrch. Psychicky jsem navrch možná neměl, né po svojem zhroucení, ale fyzicky určitě. Stál jsem nad ní. Někde uprostřed hovoru se mi dokonce povedlo si jednou zadní nohou stoupnout někam za její zadek, takže jsem už nad ní stál skoro celým tělem. Kam odešla moje snaha si vedle ní radši ani nelehat? Co měli dva vlci dělat, když se od sebe neměli hnout? Jenom mě děsila představa, co se stane, až od sebe opravdu budeme potřebovat... pryč.

Kdo by to byl řekl, že si jeden může začít tak rychle myslet, že vlastně prohrává, nebo že to chce vzdát, i když byl ještě před chvilkou na koni? Lilith nebyla hloupá, naivní a jednoduchá, jako ostatní vlčice, se kterejma byly tyhle konverzace mnohem snazší, ale taky mnohem míň zábavný. Vůbec mi nenahrávala tak, jak bych chtěl. Až jsem měl zachvíli pocit, že dávno schází z toho, o čem byla naše konverzace od začátku, kdy jsem se jí snažil prostě jenom nachytat a zkusit z ní na vážňačku vytáhnout, jestli je do mě teda děsně zabouchnutá, a jestli ne, tak jí o tom přesvědčit. A teď už jsem k tomu tak nějak neměl prostor. Kdyby se šlo od debaty nachvíli odpojit a promnout si hlavu pořádně v tlapách, asi bych to udělal. Místo toho jsem se jenom přikrčil do dřepu, přehodil jsem zadní nohy dopředu a lehnul jsem si taky na záda. Tak, že můj zadek byl hned vedle jejího obličeje, což ze zkušenosti nebylo zrovna bezpečný, a moje hlava vedle sebe už měla spíš špičku jejího ocasu, protože jsem byl pořád větší, delší a tak vůbec. Tak skončil i náš oční kontakt.
"Já tě chtěl jenom nachytat," zahekal jsem na náznak prohry. Jestli nedělala blbou, znamenalo to, že ze mě nejenom zas až tak hotová neni, ale že ani nebude snadný se k tomuhle tématu vracet. Nebo vydržela prostě dělat blbou tak dlouho, až jsem jí nechal na pokoji? Nelíbilo se mi, že to s ní nemám tak snadný, jak jsem si původně myslel. Měl jsem to snadný rád! "Musíš přece dělat blbou, protože po mně toužíš, proto!" halekal jsem potichu chraptivě dál, zatímco jsem se na zádech zavrtěl, abych si je podrbal. Byl jsem poraženec. Chtěl jsem se otočit a ležet v klubíčku a brečet a doufat, že mě tmavá vlčice nezmlátí. Ponorka? Nebo mi samotnýmu přišlo, že tuhle situaci nezvládám? Jak měl jeden bejt super drsnej pohodář, když s nim byl někdo 24 hodin v kuse? Jak by ze mě mohla bejt hotová vlčice, co se mnou byla 24 hodin v kuse? Co jsem byl na Gallirei, už jsem to vůbec nebyl já. A co jsem umřel, tak jsem to nebyl já... dvojnásob. Proč jsem nebyl Duncan? Mozek se mi úplně tavil, a celej zbytek těla s ním.
Převalil jsem se do strany, svižně jsem se zvednul a lehce jsem se oklepal, abych prach nenaházel na Lilith. Beze slova jsem k ní udělal dva krůčky a dal jsem jí každou přední tlapu k jednomu rameni. Zadníma nohama jsem zůstal stát mimo její tělo. Stál jsem nad ní jenom napůl, vykroucenej tak, aby moje hlava byla nad tou její. Vysoko nad tou její. Probodnul jsem jí očima. "Podívej se mi do očí a řekni, že ti nepřijdu náramně sexy," prohlásil jsem spíš zoufale než sebevědomě. Tak naléhavě, že jsem jí div neposlintal. "Dělej," uchechtnul jsem se trochu při popohnání její odpovědi, ale pořád mi bylo spíš do breku. Potřeboval jsem svoje samečkovství zpátky. Hned teď. I za cenu toho, že bych Lilith musel uškrtit, aby nikde neroznášela, jakej jsem někdy trapák. Druhý kolo hry? Odveta?