Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Náš pobyt v cizím lese se protahoval. Musel jsem se pochválit, že jsem za hranicema vydržel takhle dlouho, aniž by mi někdo dal přes čumák. A naštěstí to vypadalo, že Šedivka se z lesa pomalu pakuje, což bylo taky fajn. Najednou mi to napětí nepřišlo tak hrozný. I alfák působil docela normálně, vyrovnaně. Zastříhal jsem ušima a naposled jsem zabloudil očima k Lilith, než jsem udělal pár kroků k němu. Sám hlavou naznačil, že popojdeme, což jsem přesně potřeboval. Chtěl jsem daleko od ostatních... dál... hlouběji. "Na oplátku?" podivil jsem se na oko. Vyjednávat jsem moc neuměl, vlastně jsem to nikdy nedělal, protože nebylo proč. Navzdory tomu, že byli rodiče alfy, tyhle smečkový záležitosti mi nikdy moc nešly, nebo mě spíš nebavily. "Nevim, jestli mám z tvojeho hledání něčeho na oplátku zkoušet odhadnout, jak to mezi sebou máme... my, Sarumen a vaše smečka," začal jsem, protože byla pravda, že o našich vztazích jsem věděl houby. Nevěděl jsem, co Šedivka plánuje s ostatníma smečkama, a jestli je taky navštívila, jako tu naší. Mně ale o stáda nešlo. Potřeboval jsem jiný informace, rozšířit si přehled a tak. "Mám se domnívat, že by nás prozrazení informací poškodilo?" zajímal jsem se teda rovnou, zatímco jsem pokračoval v chůzi, abych nás dostal co nejdál od skupinky na kraji lesa. Nějaký poškození mi vlastně bylo šumafuk, protože naše smečka byla napůl vychcípaná, ale nechtěl jsem vypadat jako totální idiot, co na sebe všechno práskne. "Tvoje partnerka je při vyjednávání docela nevybíravá," utrousil jsem nakonec nezaujatě. "Možná proto si nejsem jistej, jak na tom vlastně jsme. Nevim, co od vaší smečky čekat... útok? Spolupráci? Ani jedno? Je dobrý vědět, na čem jeden je. Zvlášť když smeček ubejvá... a vás máme nejblíž," vypravil jsem ze sebe spíš jako monolog než jako otázku, nebo tak. Vlastně jsem netušil, jestli nejsou naši nepřátelé, nebo jak to vlastně je. Netušil jsem, jak to zdejší smečky maj. Byly oblasti, kde smečky válčily, a taky byly oblasti, kde spolu existovaly normálně. "Znáš Morfa?" optal jsem se nakonec. Zásadní otázka. Zpomalil jsem. "Fajn les. Hezký místo pro smečku," začal jsem si pečlivě prohlížet naše okolí. Chtěl jsem si ho trochu proklepnout.

Nelíbilo se mi, jak rychle se kolem nás začala hemžit smečka. Tak přece si uměj území pohlídat. Jenom jim trvalo se připrdelit. Znamenalo to, že teď už je jedno, jestli jsem fyzicky silnější, než ten chytrolín, co nás přišel vyzvednout jako první, protože kdyby se něco zvrtlo, pustili by se do mě všichni. Navíc - jednak jsem pochyboval, že Lilith vládně nějakou super hrubou silou, a i kdyby, vůbec jsem jí do toho nechtěl zatahovat. Takže bylo jediný štěstí, že jsem tu byl na diplomatický misi. Nebo… jsem se o tom snažil přesvědčit jak ostatní, tak sám sebe.
Jako na zavolanou se k nám dokonce pomalu přikodrcal i alfa s vlčetem. Nebo jsem předpokládal, že to je alfa – tělesnou stavbu na to měl, pach taky, a navíc to jeho škvrně smrdělo podezřele podobně jako Šedivka, když kolem nás procházelo ven z lesa. Nevypadal, že se chce extra vybavovat, ale bejt míň protivnej než jeho partnerka nebylo nic náročnýho. Slušně jsem počkal, až se zeptá co potřebujeme a uklidí si toho svojeho hlídacího vořecha, než jsem začal mluvit. „Zdravím. Jsem Duncan. Mám pár novinek… zpráv, co možná stojí za poslechnutí. Chtěl bych to probrat s alfou. O samotě. Potom vyklidíme pole,“ prohlásil jsem tak, aby můj tón jasně naznačil, že to chci probrat s nim, a že nejlepší by bylo nachvíli poodejít někam od skupinky. I proto jsem věnoval omluvnej pohled Lilith, pro kterou to případně znamenalo počkat na mě chvíli tady u hranice s těma ostatníma otrapama. Sice to nevypadalo, že by situaci nějak extra zvládala, ale v tuhle chvíli už bylo podezřelý vycouvat. „Teda… pokud stojíte o informace,“ dodal jsem ještě, jako kdyby mi na tom vlastně nesešlo. Laskavosti jsem koneckonců prokazoval nerad, takže jsem si musel dobře rozmyslet, co všechno kdyžtak vypustim z tlamy a co ne. I když jsem měl jako smečkovej člen fungovat reprezentativně, nebyl jsem tu kvůli bratříčkování. Sám jsem chtěl zjistit pár věcí pro vlastní sobeckou potřebu. Ale k tomu jsem potřeboval, aby mě tenhle vlk vzal bokem, o něco hlouběji do lesa, stranou od ostatních.

"Sakra doufám, že po tatínkovi," procedil jsem pobaveně mezi zubama k Lilith, abych jí pošťouchnul. Sakra doufám, že nebudu nikdy tatínek. Nachvíli jsem přimhouřil oči a rozmrkal jsem se. Na oblohu se vyšplhalo sluníčko, takže bylo všechno hned líp vidět. I vlk, kterej se k nám rozhodnul připojit. Teď jsem měl konečně možnost si ho prohlídnout. Chytrej byl jak blázen, ale já hned usoudil, že kdybych chtěl, strčil bych ho do kapsy. Možná to bylo jenom tim, že jsem si tohle myslel úplně o všech. Aspoň že tak. Musel jsem svůj mozek usměrnit, aby vydržel ještě chvíli hrát hru na vetřelce, co přišel v míru, ale bylo mi jasný, že jakmile se ve mně probudí cholerik, strhne se pěknej průser, protože chytráci mi vadili snad nejvíc ze všeho. V klídku. Pořád něco potřebuješ. Neni důvod dělat vlny.
"Ano - jak vidíš, počkali jsme jen kousek za nimi," upozornil jsem vlka naprosto klidnym tónem, ale kdybych chtěl bejt hnusnej, normálně bych mu vpálil, že jejich hranice byly nejmíň tři, čtyři tejdny bez značkování, takže se nemaj čemu divit a můžou bejt rádi, že se někdo vůbec zastaví na značce. Mojí falešnou partnerku o tom rozhodně neměl co poučovat. Zvlášť když sám nehnul zadkem, aby si ty hranice pojistil. Až jsem se musel podivit, jak dobrej herec jsem, protože jsem se pořád i přes to naprosto přesvědčivě tupě culil, držel ocas dole a lehce s nim mával, jako kdyby mě celá ta šaráda náramně bavila.
"No, zdá se, že paní alfová dorazila právě teď," rozšířil jsem koutky ještě o něco víc, když se ozvalo vytí. Pořád jsem byl náramnej měsíček na hnoji, ale chtěl jsem mu naznačit, že s nepřítomností alfy v lese jsem teda taky pravdu měl, takže ten jeho náramně přísnej výraz neměl vůbec žádnou pointu. Chytrák jeden, usmál jsem se ještě víc a nechal chvíli mluvení na Lilith, než jsem obličej zase povolil. Nebuď hnusnej a tvař se normálně.
Jenom další otázka mě malinko zaskočila. Jejich alfa se stavovala v našem lese, ale protože mně osobně odmítala cokoliv sdělit, musela mi to potom říct z druhý ruky Darkie. "Vaší alfu - tu šedivou vlčici - tu už jsem viděl. Jméno bych v hlavě nevylovil ani za milion, ale vyjednávala o něčem v lese, ve kterém jsem ještě před půl rokem žil. Nesu pár novinek, který by se mohly vaší smečce hodit. Ptáčci mi pošeptali, že žijete v tadytěch končinách, a že má partnera... třeba si bude chtít poslechnout, co máme na srdci," vysvětlil jsem prostě a neutrálně. Novinky jsem měl a Šedivka se se mnou posledně bavit nechtěla. A navíc to tomu důležitýmu blešivákovi před náma dalo o důvod víc, aby si přestal myslet, že to je hra. Vydechnul jsem. "Hledání smečky... to už je vedlejší, drahoušku. Smeček je na světě spousta," otočil jsem se rovnou i na Lilith, jako kdyby to byl předmět nějaký dávný manželský hádky. Nejdřív business.

Trošku jsem ohrnul nos, když se Lilith jala utrousit nehezkou poznámku k Sarumenu, ale potom jsem obličej uvolnil. Nebyl jsem žádnej vlastenec. Měl jsem s tim lesem vlastně společnýho pramálo. Utekla doba, kdy jsem naposledy trávil čas s Pippou nebo Newlinem, o Darkii ani nemluvě. A pořád jsem se chtěl tvářit jako drsňák, kterýho smečka moc nezajímá. "Mám zvláštní vkus," ušklíbnul jsem se jenom a lehce jsem si olíznul tlamu. Na všechno.
Dál už nebylo moc o čem - jednak jsem neměl chuť se dál vyjadřovat ke svojí vlastní smrti a druhak se to na území týhle smečky hemžilo minimálně jednim vlkem, kterej umí čarovat s myslí. Ať jsem dělal co jsem dělal, vždycky jsem byl spíš fyzickej typ, a všechny tyhle hrátky s hlavou mi dávaly docela zabrat. Měl bych smrt poprosit o nějakej vylepšovák. Jestli mě ta stará mrcha nevyhodí hned u vchodu.
"Taky tě hrozně miluju!" probral jsem se najednou z myšlenek. Měli jsme štěstí, že jsme s timhle divadlem začali včas. Jednak to bylo bezpečnější a druhak to byla docela sranda. "Už bychom si měli konečně založit rodinu. Ty a já. Ach, úplně na mě jde jaro! Nevydržim to o moc dýl," začal jsem přehánět. "Co kdybysme..." načal jsem, ale vyrušil mě cizí hlas. Zdálo se, že se někomu povedlo nás obejít zezadu, což mě docela překvapilo, ale aspoň se mi povedlo se okatě neleknout. Možná to byl nějakej jejich lesní trik - Sarumen měl taky mlhu a tak. Pomalu jsem se otočil. Lilith už se jala pozdravit, takže já jsem jenom tupě přikyvoval. "Ano - ano. Rozhodli jsme se k vám zavítat na návštěvu. Jednak bychom si do budoucna rádi založili rodinu a nemáme kde... ale to je vedlejší," těknul jsem okem po Lilith. "Tuhle už jsem někde zahlídnul i vaší alfu, ale potřeboval bych si promluvit s jejím partnerem," načal jsem další důvod, proč se nacházíme na cizím území, když už se vlk ptal. "Jsem Duncan," prohlásil jsem s upřímným úsměvem, i když se Lilith představila jinak. Těžko říct, jestli jí tady někdo znal, ale mě bohužel jo, takže by krycí jméno nevypadalo dvakrát nejlíp. "Zvláštní - moje děravá hlava by si cestou sem málem nevšimla hranice lesa. Jestli jsou alfy pryč, třeba nás můžeš provést ty," pokračoval jsem přívětivě. Páni - byl jsem slušňáček hadr. Nedivil bych se, kdyby se do mě zabouchli všichni v radiusu 500 metrů.

"To teda může," opravil jsem jí rázně, aby věděla, že já teda z jihu jsem a dá se jít ještě sakra daleko na jih. Páni - ta si vůbec neuměla představit, jak moc jižně se ještě dá jít! Kilometry! Desítky kilometrů! Stovky! Když jsem si svojí oblíbenou krajinu začal představovat, nachvíli jsem úplně oněměl a trvalo mi pár vteřin, než jsem zase začal vnímat.
"Normálně tam veselo je," snažil jsem se objasnit co nejvíc sebevědomě, ale musel jsem se k tomu trochu přinutit. V Sarumenu... bylo veselo, vždycky bylo. Minimálně zezačátku, když jsem byl ještě kappa a trávil jsem tam minimální množství času, to to tam bylo přímo parádně sluníčkový. "Vypadá tak, protože toho má moc," musel jsem tak trochu procedit. Pravda byla, že od tý doby, co Darkie převzala smečku, vypadala smutně. I předtím i teď. Možná jsem měl v lese zůstat. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky bezstarostně vyhnal, jako vždycky, ale Lilith položila další otázku. "Já nevim. Zemřel?" opáčil jsem a věnoval jsem jí zvláštní pohled, jako bych se jí ptal na svolení. Že by mi po tý kvantě společnýho cestování konečně uvěřila, že nekecám? Abych ale odlehlčil atmosféru, nablble jsem se usmál a mrsknul ocasem. "Řeknu ti o tom všechno, až odsud vypadnem," navrhnul jsem a věnoval jí jestli-teda-budeš-chtít pohled.
A potom už jsme byli v roli. Kterou jsem pro nás nezištně vymyslel. "Oba jsme věděli, že to jednou musí přijít," ušklíbnul jsem se na ní laškovně. Pravda, že naše role se měnily celou cestu - plánovaně i neplánovaně. Bylo to super vzrušující. Když se ke mně Lilith natiskla na oplátku a otřela se o mě ocasem, napnuly se mi snad všechny svaly na těle. Je to hra! Jsi v roli! Měl jsem co dělat, abych svůj mozek udržel na vlně soustřeď se, máme plán. "Já vim, celej já," zasyčel jsem jí do ucha znovu. Do čumáku se mi přitom vloudil pach... pach, co jsem znal. Tohle teritorium nepatřilo nikomu cizímu. Věděl jsem, kdo to je. Ale zatraceně dlouho mi trvalo si vzpomenout. Změna plánu? Přiklopil jsem uši k hlavě. Ne, teď už ne. "Poslouchej. Nebudu ti teď vykládat, proč tu jsme. Ohrozilo by to celej plán," pokračoval jsem vášnivym tónem v další promluvě šeptem, jako kdybych jí řikal něco náramně lechtivýho, načež jsem se trochu odtáhnul. "Myslíš, že mi to odpustíš?"

//Středozemka přes Medvědí řeku

"Jo. Léto je mnohem lepší. Je to moje roční období," pochlubil jsem se. Aby ne - byl jsem úplně jižan! Měl jsem zbytečně dlouhý nohy, zbytečně řídkou srst, zbytečně... prostě všechno bylo zbytečný, dokud se neudělalo teplo. Zbytek roku jsem si pořád někde musel zakládat táboráky, abych to vůbec přežil, protože horší zimy než na Galliree jsem opravdu neznal. Možná jsem se prostě vždycky pohyboval někde jižně od ní.
"Když u nás naposled něco zářil, tak se umíralo," zvážněl jsem trochu. "Jsem docela rád, že teď to nebyl ten případ," objasnil jsem jenom. Možná jsem to potřeboval objasnit i sám sobě, a proto jsem to vyslovil nahlas. Darkie byla v pořádku. Byl s ní ten její synátor. A Maple určitě na lovu. Všechno bylo v pohodě. I bez mojí přítomnosti. "Na tak vysoký pozici jsem, protože jsem sakra přesvědčivej," pousmál jsem se, protože o mojí přesvědčivosti už Lilith určitě moc dobře věděla. Tohle bylo první, co mě napadlo. Navíc - když jsem si odmyslel svoje vzezření a to, že jsem většinu času vypadal spíš jako vrabec než jako vlk, nebyl jsem úplně neschopnej. Minimálně fyzicky ne. Takže jsem byl vlastně dobrej ochranář. Jenom... nezodpovědnej. "Jdem naslepo. Něco tam potřebuju. Můžem dělat hrozně zamilovaný, nebo tak něco. Jakože hledáme smečku," prohlásil jsem - teď už spíš polohlasem, aby nás nikdo neslyšel. Neměl jsem plán, ale byl jsem znovu a zase náramně přesvědčenej o svojí nedotknutelnosti, protože jsem měl nulovej pud sebezáchovy.
Netrvalo dlouho a překročili jsme hranice lesa. Zvednul jsem čumák a zavětřil. Hranice se dala rozeznat, ale slabě - značkovalo se asi už docela dávno. I proto jsem jí bezohledně překročil - a taky proto, že se v našem okolí podle pachu zatím nikdo nenacházel. Až když jsem si prošlapal cestu kousek hloubějš, umínil jsem se slušňácky zastavit. Když už jsme u toho byli, namáčknul jsem se bokem na Lilith, abysme byli opravdu fest zamilovaný. Pěkně jsem k ní natočil hlavu a čumák jsem jí strčil skoro až do ucha, abych mohl šeptat. "Chvíli počkáme, jestli někdo přijde. To je slušnost," zafuněl jsem. Nebylo to nic tajnýho, ale to nevadilo. Měl jsem ze všeho toho adrenalinu tajemnou náladu.

//Sarumen přes OJ

A tak jsme najednou zase vylezli z lesa. Musel jsem se sám nad sebou pyšně pousmát, jak jsem si ho celej hezky a zodpovědně označkoval. A zase zmizel. Stejně byli skoro všichni na lovu. A Darkie... zaneprázdněná, jo. "Konečně náznak léta," zazubil jsem se - skoro až škodolibě na to, že jsem jenom chválil počasí. Měl jsem teplo mnohem radši. Kdyby mělo bejt celej rok 30 stupňů nebo -30 stupňů, určitě bych dal přednost 30. A navíc jsem měl zase možnost se posmívat všem těm chudákům s hustejma a chundelatejma zimníma kožichama, co žili na severu.
"Tak. Mojí smečku jsi viděla," prohodil jsem k Lilith s výdechem. I když jsem tam nevyřešil vůbec nic, co jsem vyřešit chtěl, byl jsem rád, že aspoň políčko ukázat se v lese jsem si mohl odškrtnout. Ale co teď? Určitě jsem s Lilith nechtěl chodit hledat Styx, ani jednoho z jejích sourozenců. To by možná bylo až moc intenzivní. Pro všechny zůčastněný. I proto jsem doufal, že se nám je nepovede potkat čirou náhodou, nebo tak něco. "Pojď, rovnou se podíváme do nějaký další. Bude sranda," napadlo mě nakonec. Vzpomněl jsem si u toho na tu šedivou ježibabu, co nám oxidovala v lese. Nechal jsem si potom hned od několika vlků poradit, která smečka jí vlastně patří a kde sídlí, kdybych jí to chování chtěl oplatit. Bylo to určitě někde severněji, ale né tolik. Nad tím jezerem, kde se sem tam objevili medvědi... tam byla určitě nějaká smečka, a někde tam sídlila i ta s protivnym alfou s červenýma nohama. A tam by taky nebylo špatný se zastavit. Takže to vlastně bylo prašť jako uhoď - bylo fuk, do který smečky se vloudíme. Hlavně, že se bude dít něco zajímavýho. Začínal koneckonců krásnej letní den. Plus... jsem potřeboval zjistit pár informací k jednomu plánu, kterej jsem si schovával na pozdější časy.

//Asgaar přes Medvědí řeku

"Ne, ani jako host," trval jsem velice důležitě na svém i přes její tón. "Protože by pak zbylo míň pro mě. Sama si na chudáka hubenýho Duncana furt stěžuješ," začal jsem to zase rovnou házet na ní, protože házet věci na ostatní a vyvolávat v nich pocit viny mě nesmírně bavilo. Zbytek jejích poznámek jsem vesměs ignoroval. Nechtěl jsem na tyhle její fráze příměří vůbec reagovat, protože jsem věděl, že jestli se někde přešlápnu, zase to nějak otočí a bude mít navrch. A vůbec - to, že druhej neodpovídá a nereaguje mohlo jednoho pěkně znervóznit, což bylo možná taky to, co jsem dělal. To máš za to všechno, těknul jsem okem posměšně na Lilith. Samozřejmě jsem to nemyslel zle. Ale... když jsem teď věděl, co všechno je schopná ustát a obrátit proti mě, už jsem jí nechtěl vůbec šetřit. Zvlášť když jsem si teď byl skoro jistej, že jí samotná přítomnost na území smečky tak trochu znervózňuje.
Nachvíli jsem se zarazil, než jsem nás začal pomalu navádět směrem, odkud se přivalila ta světelná vlna. Měl jsem tušení, že za to může Darkie. Pippy práce to určitě nebyla a skoro nikoho jinýho jsem v lese necejtil. "Rušnej den," prohodil jsem napůl váhavě, napůl pobaveně. Těžko říct, jestli jsem jenom schovával znepokojení, nebo jsem ho klasicky neempaticky vypustil. Může to bejt cokoliv. Lehce jsem přidal do kroku, dokud se mi v zornym poli v dálce opravdu neobjevila Darkie. Někdo tam byl s ní. Ten vlk, co mi byl až moc podezřele podobnej. Byl to její syn, nebo tak něco. "Dobře, někdo nás předběhnul," prohlásil jsem váhavě a zastavil jsem se na místě. Mísila se ve mě úleva, že nemusim nic řešit, ale na druhou stranu jsem se s Darkie vidět chtěl. Říct jí, že žiju. To zjistí. Označkoval jsem celej les. "Zmizíme," rozhodnul jsem najednou. Smečka stejně nebyla doma, Pippa byla v pořádku, Darkie něco řešila... nebylo tu do čeho píchnout. Nebo možná bylo, ale já jsem to dělat nechtěl. Možná by to uděalo víc škody než užitku.
Ještě chvíli jsem zůstal v dálce stát a civět na Darkii, jestli se na mě podívá, abych na ní jenom kývnul, že je všechno v pořádku, ale nezdálo se, že by zrovna měla čas se rozhlížet. Hned se vrátim. Budu zpátky, uklidnil jsem naposledy svoje myšlenky, abych se z lesa vypařil s čistou hlavou. Jenom jsem se ohlídnul na Lilith, jestli mě následuje, nebo tady bude čekat na tu donášku masa.

//Středozemka přes OJ

Ušklíbnul jsem se, když Lilith prohlásila, že by mě musela z milosti utopit. Tohle bylo nejhorší. Pořád s něčim vyhrožovala, ale protože byla vlčice, nešlo jí to ani pořádně oplatit. I když jsem měl určitě mnohem větší sílu a moc než ona. Mnohem. "Ještě, žes mě ušetřila," utrousil jsem nakonec. Čim víc času jsem s ní trávil, tim víc jsem měl chuť jít a rozbít někomu čumák. Nejlíp tak, aby to ona viděla. Byl jsem zlej a nebezpečnej! Fňuk. Jo, měl bych před ní někoho minimálně seřvat. Nebo někomu podrazit nohy. Škoda, že v lese zrovna nebyl nikdo z těch, který jsem neměl rád. Zřetelně jsem cejtil snad jenom tu Darkie s Pippou. A ty byly taky docela daleko.
"Jestli tě maj všichni tak děsně rádi, tak krycí jméno nepotřebuješ vůbec," namítnul jsem úplně logickou věc. Skoro až znechuceně z toho, že nemá žádný nepřátele. Já jsem si nepřátele dělal nejradši ze všeho. Bez nich by život nebyl vůbec sranda.
"Sváča zdarma, ale jenom pro smečkový členy," odpověděl jsem posměšně. To měla za to, že pořád rejpala do mě. "Ty tady nemáš co dělat, natož nás vyžírat," doplnil jsem ještě s co nejmilejším úsměvem, aby toho nebylo málo. Někdo na ní musel bejt hnusnej. Protože jakmile se tu objeví Maple nebo Darkie, zjistí, že ještě ke všemu máme ty nejhodnější alfy na světě.
"V tom případě ho nepotkáme. Neni v lese. Musíš si vystačit se mnou," zasyčel jsem na ní. Její odpověď na mojí super divadelní hru se mi ani trochu nelíbila. Už už jsem se nadechoval, že řeknu ještě něco, ale vtom se lesem rozhostilo světlo. Tak intenzivně, že jsem musel nachvíli přivřít oči, a tlamu jsem radši zavřel taky.
Když to trochu odeznělo, rozvážně jsem se na Lilith otočil. "No - chtěl jsem ti jako správnej chlípník ukázat náš úkryt, ale možná bysme to měli jít zkontrolovat," zauvažoval jsem nahlas. Moc se mi to nelíbilo. Né, že bych byl nějak extra starostlivej, ale... les byl prázdnej a ochranář jsem byl pořád já.

//Mahar přes Tenebrae

Polknul jsem, jak jsme se blížili k lesu. Možná jsem tam neměl úplně průšvih. Jenom... jsem se dlouho neukázal a hrozilo, že budu muset vysvětlit pár věcí, ať už milejch nebo nemilejch, což jsem dělal nerad. Označkuju to tam a vypaříme se. Nechtěl jsem nic z toho dělat před Lilith. Normálně mi bylo fuk, kdo o mně co ví, ale začínalo mě děsit, že ona zažívá prohlídku mym životem, zatimco já o ní vim opravdu houby. "Chudáčku tuláčku, to musí bejt hrozný" fňuknul jsem provokativně, když řekla, že trpí. Nic jí nebránilo jít do smečky, jestli jí byla zima nebo měla hlad. Minimálně do Sarumenu ne. Přesně to jsem dva roky zpátky udělal já.
"S močálama nemám nic společnýho. Nedivim se, že ta smečka poutíkala nebo vychcípala, jestli žili tam, kde žili," začal jsem znalecky kritizovat cizí výběr území. Nic moc. Sarumen to měl skvělý - byli jsme na jihu sami, nikdo nám nepřekážel. A bylo tu víc teplo. Tam nahoře si mohli mrznout a rvát se o žrádlo jak chtěli. Jakmile jsme dorazili k hranici lesa a k prvnímu stromu, zodpovědně jsem ho označkoval. Když už jsem byl... gamma. Heh. A hned na to další. A další. Vždycky jsem si musel směšně popoběhnout napřed, abych udržel krok s Lilith, která se u stromů zastavovat nemusela. Abysme šli pořád vedle sebe, i když jsem sem tam odběhnul k nějakýmu stromu.
"Amatérko," uchechtnul jsem se. Co bylo tak těžký na tom se představit cizim jménem? Možná to opravdu chtělo cvik... já to dělal od malička, takže mi to přišlo normální. "Nejlepší je udělat průser a představit se jménem někoho, koho nemáš ráda," poradil jsem jí chytrácky, zatímco jsem očůrával další strom. Vlastně jsem do toho lesa přišel jenom proto, abych si ho celej podepsal. Divný, jako by to tu měsíc fakt nikdo neznačkoval. Jsou na lovu? Pach už hodně slábnul. Byl tak akorát čas na další značkování. Když jsem se zastavoval u dalšího stromu, teď už výrazně hlouběji v lese, rovnou jsem se zastavil a zavětřil. Podle všeho tu někde byla Darkie. A Pippa. Pippa! Málem bych se pro sebe usmál, že je naživu, ale zarazil jsem to, protože jsem nechtěl sám před sebou vypadat jako bačkora. Stejně jsem měl radost, že moje smečka úplně nevychcípala. Že z nich nebylo to, co jsem potkal po smrti. Změť střev, která visela na stromech. Až doteď jsem se bál podívat se nahoru do korun.
"Asi budou na lovu," oznámil jsem s neskrývaným nadšením. Stav, kdy bylo v lese jenom pár vlků, byl vlastně ideální. A ochranář jsem byl... doufám, že ještě pořád já, takže... "Tenhle les proti cizákům hlídá hrozně sexy ochranář. Gamma. Určitě z něj budeš hotová, až tě přijde zkontrolovat," nadhodil jsem laškovně, zatímco jsem značkoval další strom. Značkování byla vlastně docela sranda. Jinak bych to asi nedělal. Kde je ta Darkie? Zdálo se, že alfačce jsme se uprostřed lesa nějak vyhnuli, když jsem to vzal východně, abych opravdu označkoval všechno. Stejně tak Pippě. Ani jednu jsem neměl na dohled. "Pěknej les, co?" zazubil jsem se najednou. Možná jsem byl prostě jenom rád, že všichni opravdu žijou. Že tu nic nevybouchlo, když jsem byl pryč.
Když jsem značkoval poslední strom, začal jsem se v hlavě zabejvat tim, co přesně řeknu, kdyby Darkie náhodou přišla, nebo kdyby přišel kdokoliv jinej. No... aspoň jsem do lesa tentokrát přitáhnul někoho míň nebezpečnýho než Styx. Doufejme. Konečně jsem se zastavil a těknul jsem očima k Lilith. "Závidíš?" zašklebil jsem se na ní vítězoslavně.

//VVJ přes Kierb

"Nech toho. Ještě mě přiměješ z tý smečky odejít, protože z toho nic nemám," prohodil jsem... vlastně trochu zamyšleně? A zamyšleně jsem se tvářil ještě chvíli, než mi došlo, že díky smečce mám aspoň přísun jídla a v zimě úkryt... a i dokud tam byl Morf, prošlo mi skoro všechno. A přišel jsem si bezpečnějc. Měl jsem... zázemí. A pár kontaktů. Takže jo, možná to pár výhod mělo. Já jsem koneckonců nedělal věci, ze kterejch nic neplynulo. Jenom když jsem nevěděl, co zrovna dělám. Jako třeba teď.
"Brčál," vypravil jsem ze sebe tak znechuceně, div jsem se nepřipoblil. Nesnášel jsem to tu. Moc špatnejch vzpomínek. Nepraktický a smradlavý místo, fuj. Proč jsem nás tudy vzal? Možná to byla nejkratší cesta, ale určitě nejvíc dementní. Začal jsem pořádně zvedat nohy, abych nikam nezapadnul, a prostě jsem tvrdohlavě pokračoval přímo za čumákem.
"Nemusíš mě poučovat o mejch vlastních praktikách. Soustřeď se na vymejšlení svojeho krycího jména," doporučil jsem jí provokativně. Musel jsem si rejpnout. Vlastně už jsem si chtěl jenom rejpat. Nelíbila se mi myšlenka, že by kvůli něčemu znovu měla navrch. Očividně jsem na ní byl až moc hodnej. Už už jsem chtěl svojí myšlenku dotáhnout a nějaký krycí jméno jí rovnou přidělit, ale nenapadalo mě ve spojitosti s ní snad nic posměšnýho. Zvláštní. Věděla toho o mně dost, ale já o ní furt nic.
"Zabij mě, kdyby sis začala myslet něco jinýho," odpověděl jsem pohotově na tu její... poznámku, že jsem zvláštní. Aspoň nějaká dobrá zpráva. "Smečková genocida," shrnul jsem nakonec krátce. Nevěděl jsem, co tam jdem dělat, takže tenhle zvláštní sarkastickej pokus o vysvětlení bylo to jediný, co ze mě vypadlo. "Porozhlídnem se, jestli je v lese někdo, koho mám rád. Když ne, označkuju pár stromů a zas se vypaříme," rozhodnul jsem nakonec. Ježiš - já fakt nevěděl, co dělám. Normálně mi to vyhovovalo, ale když mě u toho někdo pozoroval, bylo to o něco horší.

//Sarumen přes Tenebrae

"Smečka neznamená bohatství," poučil jsem Lilith pro případ, že by něco takovýho náhodou nevěděla. Nevěděl jsem, jestli máme někde v úkrytu trezor na drahokamy a další cetky, ale spíš ne. Jinak bych ho už tutově napůl vyprázdnil. Nebo rovnou celej. Záleží, komu by patřily. Ale nikdy mě to nenapadlo. "Tak to je blbý," politoval jsem jí tak trochu málo emocionálně zabarveně, když řekla, že jí Život v něčem nevyhověl. "Já to řikám furt, že je divnej a zákeřnej," zabrblal jsem si spíš tak nějak pro sebe a přivřel jsem oči. Nevim, co přesně jsem s Životem měl za problém, ale něco určitě. Prostě mě... znervózňoval. A tak jsem ho pomlouval, kde to šlo.
"Víš co?" brouknul jsem unaveně, když si zase začala dělat legraci z mojí těžce vybudovaný pověsti. Už mi to nestálo ani za zamračení. Na otázku jsem nakonec taky nepověděl, jenom jsem unaveně vydechnul čumákem. Mělo by ti bejt jedno, jestli tě bere vážně. Jednou na to přijde sama. Jenom jí to bude víc bolet. Nebo jí to třeba bude fuk. Začal jsem se zase pomalu zvedat na všechny čtyři a protahovat se. "To ti neřeknu, protože bys mě s tim vydírala," mlasknul jsem. Svoje falešný jméno jsem jí sdělovat nehodal. Nebo... ani jedno z nich. Stačilo, že zná to pravý. Musela si prostě vymyslet vlastní. Bez inspirace. Byl to můj patentovanej nápad.
Asi byl vážně čas vyrazit. Byli jsme u jezera už věčnost a najedený jsme byli taky. Plus to vypadalo, že jsem jí naštval, nebo tak něco. Zasekla se a nějakou chvíli něco neřikala. Až se mi ulevilo, když se se mnou zase začala normálně bavit. I tak ale zněla nějak... jinak. "Dobře, tak jdem," odtušil jsem, když jsem si zrovna protahoval zadní nohy. "Začnem mojí smečkou," zamrmlal jsem a vydal jsem se malou oklikou kamsi jižně, čekajíc na Lilith, jestli jde taky. Nechal jsem na její fantazii, jestli 'začnem mojí smečkou' startovalo vyhlídkovou trasu po průserech nebo to, kde zapálíme Gallireu.

//Mahar přes Kierb

Spokojeně jsem se usmál, když Lilith přitakala. Potřeboval jsem u Života i Smrti nakoupit jako sůl, ale byl jsem úplně švorc. "A vůbec - mohla bys mě založit, kdyby se ti chtělo. Jsem z chudý rodiny," zamrkal jsem ještě. Nevěděl jsem, kde ty šutry pořád všichni hledaj, že maj tolik magií a síly. Nebo se mi to jenom zdálo? Bylo to celý o něčem jinym? Měl jsem to za to, že jsem Života neměl rád a Smrt jsem urazil? Asi jsem to ani nechtěl vědět. Třeba bylo lepší s nima nemít nic společnýho. Bejt... víc přírodní. Ale ne pošuk, jako Styx a její rodina.
"Jsem nevyzpytatelnej a nebezpečnej. Až se o mně doslechneš od někoho jinýho, konečně ti to docvakne," postěžoval jsem si. Už jsem nevěděl, jak jinak jí to říct. Tahle vlčice si myslela, že jsem bůhvíjakej dobrák, ale... určitě to bylo jenom tim, že to byla vlčice, a že jsme spolu byli skoro pořád sami. "Máš štěstí, že jsem ti aspoň řek pravý jméno," odfrknul jsem si ještě. Když jsem měl průser, většinou jsem se představoval jako Etney. Kde ten tlustoprd vůbec je? Snad rok jsem ho neviděl.
Zašklebil jsem se, když mi začala odpovídat na mojí super detektivní poznámku, jestli se do mě náhodou nezabouchla. Zase hrozně přehrávala. Tak moc, že jsem všechny ty její falešný komplimenty přešel a prostě se rovnou naštval. "Teď už jsi na mě vyloženě hnusná. Kdybys nebyla holka, oplatil bych ti to tak, že by ses rozbrečela," oznámil jsem s vážnou tváří. Nevěděl jsem, jak se v týhle situaci chovat, protože takhle mě nešikanovala snad ani Styx. Teda... aspoň né mentálně. Nebo... to od Lilith možná ani nebyla šikana, jenom jsem prostě nebyl zvyklej, že by si mě někdo dobíral. Minimálně u samice. Protože samec už by dávno dostal přes držku. A snad ještě víc mě pobouřilo, když dál trvala na tom, že půjde se mnou. Vlastně jsem docela chtěl, aby šla, ale... kvůli tomu mi přišlo, že vůbec nevnímá, co jsem se jí doteď snažil vysvětlit. "Proč mě nebereš vážně?" chytla mě tak zoufalá fáze, že bych málem složil hlavu do tlapek, ale hned na to jsem se zase sebral, zametl jsem ocasem půdu okolo sebe a rázně jsem se zvednul na nohy. "Víš ty co... pěkně kecáš," zavrčel jsem na ní. Teď, když jsem měl hlavu na vyšší úrovni. Kdyby to šlo, asi bych na ní i ukázal prstem. "Pěkně kecáš," zopakoval jsem. "Já ti skoro vůbec nelžu, ale ty furt jenom kecáš. Možná jseš horší než já," přimhouřil jsem oči. Tohle byla fáze, kdy už jsem měl takovej nedostatek argumentů, že jsem byl prostě jenom protivnej a hysterickej. Nezlobil jsem se na ní. Spíš jsem se zlobil na sebe, že jsem nevěděl, co s tim. Byla tohle ponorka? Asi jo, ale spíš taková ta, kde už jsem neuměl bejt sám se sebou. Až po chvíli mi došlo, že nemám proč se vztekat. "Ugh, dobře. Můžem jít prostě na bobule, nebo tak něco. Nepotřebuju teď jít do smečky vysvětlovat, kde posledních pár měsíců jsem. Nebo hledat toho vlka, co mě zabil, když jsem frajeřil. Nebo jeho ségru, abych jí řek, že žiju. Nebo kohokoliv dalšího takovýho," zamrmlal jsem a prostě jsem se vyvalil zpátky na zem. "Gallirea je směšná. Mohli bysme jí prostě zapálit, až bude sucho," pokrčil jsem rameny a začal se drápkem rejpat v hlíně. Kdyby mi nezůstal zbytek důstojnosti, asi bych složil hlavu někam k Lilith na rameno. Jsem psychopat, nebo něco takovýho? Absolutní horská dráha! Už už jsem otevíral tlamu, že se jí za to snad omluvim, ale neudělal jsem to, protože by to zase akorát využila.

"No proto," zamrmlal jsem potichu, když za rybu poděkovala. Po tom, co jsem si vynutil, aby poděkovala. A vůbec - tenhle rozhovor mě vážně přestával bavit, protože čim víc jsem se jako absolutní idiot snažil sám sebe zakopat hloubš a hloubš do hlíny, tim víc mi docházelo, že Lilith je docela normální, a že aktuální situaci zvládá mnohem líp než já. Nachvíli jsem zatoužil někam zmizet, ale... proč? Co bych dělal potom? Asi bych si sháněl nějakou jinou oběť na otravování, a mezitim bych si pomyslel, že mi Lilith vlastně docela chybí, že to s ní tak špatný nebylo. Jsem hroznej.
"Oplať mi to u Života, až tam příště půjdeš. Poslední dobou mě nějak všechno pobolívá. Pomodli se za mě. Popros ho, ať mi dá sílu," zamrkal jsem na ní. Nemyslel jsem to vážně. Nemám Života rád. Je to čumil. Děsí mě. Ty jeho... oči a tak. A ty kytky. Ale děsil mě jenom ve chvíli, kdy jsem u něj nebyl. Když jsem u něj byl, najednou se mi vůbec nechtělo pryč, což mě děsilo ještě víc. Byl snad horší než Smrt. Teda... aspoň než Smrt Smrt, né než normální smrt. "Zkus to a uvidíme, kdo skončí ve vodě příště," začal jsem seriózně vyhrožovat, když prohlásila, že by mě přesvědčila podruhý. To tak. Už jenom kvůli tomuhle prohlášení... prostě ne. Na to jsem byl moc soutěživej. A moc málo otrok. "Nevim, jestli si to uvědomuješ, ale fyzicky zdatnější nebezpečnej násilník jsem z nás dvou pořád já, ty otrokářko," dodal jsem ještě. Celý to znělo jako jedna velká výhružka. Rád jsem se různě přetvařoval. Zvlášť když jsem sám vlastně nevěděl, co chci udělat nebo odpovědět.
A i přes můj monolog nakonec stejně trvala na tom, že půjde se mnou. Možná byl čas radši odvést pozornost pryč od všech průserů, nebo by se ještě vážně něco dozvěděla "Hele, vod začátku ti furt něco vadilo, když jsme byli spojený," přimhouřil jsem oči a propíchnul jsem jí pohledem, abych jí to hezky připomenul. "Ale teď stejně né a né zdrhnout... nejseš do mě třeba zabouchnutá?" vypadlo ze mě, jako by se nechumelilo, načež jsem se uchechtnul. "Teda - rozhodně bych se nedivil, kdybys byla. Dřív nebo pozdějc se to stane skoro všem, co mě potkaj," zavrtěl jsem soucitně hlavou, jako že je to v pořádku, a že se za to stydět nemusí. "A vůbec - jestli chceš jít proto, aby ses mi smála, tak to nepůjde, protože vrchní šikanátor jsem tady taky já," dodal jsem ještě, aby bylo jasno. To prostě neexistovalo. Úplně by mi pošlapala ego a reputaci.

"Mně nevadilo nic. To ty si tady stěžuješ, že potřebuješ lepšího otroka, kterej ti něco uloví dřív," zabrblal jsem, když prohlásila, ať neříkám, že mi to až tak moc vadilo. Nic mi přece nevadilo. Na nic jsem si nestěžoval. Vadilo mi jenom to její opakování toho, že jsem jí něco ulovil moc pozdě. "Já nedělám pro nikoho nic. Tobě jsem ulovil rybu," prohlásil jsem důležitě a podrbal jsem se znovu vidlácky za uchem. Aby se z toho třeba zbláznila, jakou službu jsem jí vlastně prokázal. Já, Duncan. "Ale řikám - už ode mě žádnou rybu neuvidíš. Sežeň si lepšího otroka," prohodil jsem s klidem, když jsem se dodrbal, abych svojemu uraženýmu já dodal korunku. Aby si hezky uvědomila, že jsem opravdu zlej a vyčůranej hajzl, co nedělá nic pro nikoho, a už vůbec né opakovaně. Možná mě znala moc krátce na to, aby to věděla. Možná jsem se od zmrtvýchvstání málo projevoval.
Usmál jsem se až ve chvíli, kdy pochválila taktiku, kterou jsem praktikoval s Pippou. "Jo. Ale vůbec nevim, kde je," přiznal jsem krátce. Došlo mi, že Pippa a její bratr byli ve smečce relativně nově. Bůh ví, jestli tam nebyli jenom nějak přechodně - nikdy jsem se o tom s ní nebavil. A hlavně bůh ví, jestli se v Sarumenu nestalo nějaký další neštěstí. Nad tim teď ale nebyl čas přemejšlet.
"Oni jsou přívětivý a tolerantní," namítnul jsem. To se jim upřít nedalo. Jenom jsem nevěděl, jak to doplnit. Jsou moc přívětivý a tolerantní, jenom já jsem až moc... Duncan? "Ne, to nemám," načal jsem, když dokončila monolog, během kterého jsem se snažil horlivě vymyslet, kudy bych se měl teda vydat. Neměl jsem jí plný zuby. Spíš sebe. A všeho toho, co mě čekalo. "Já jenom... já nevim, kam chci jít. Řikám ti, že mám všude spoustu nevyřízenejch účtů. Snažil jsem se ti to vysvětlit, ale nevěřilas mi," udělal jsem z toho nakonec tak trochu její chybu, protože kdyby si nechala vysvětlit, že jsem umřel, bylo by to mnohem jednodušší. Nejednou jsem se jí to za naší cestu snažil říct. Párkrát jsem zamrkal a podíval jsem se na ní. "Vůbec mě neznáš. Kdybych si tě neoblíbil, někam bych se vypařil už po rozpojení. Máš smůlu, že jsi skončila se mnou," zavrtěl jsem dramaticky hlavou, jako kdyby to taky nebyla moje chyba, že jsem takovej. "Takže jestli se mnou nechceš jít zametat problémy a nechat mě, abych při jejich vysvětlování rovnou některý hodil na tebe, měla bys prostě zdrhat," poradil jsem jí. Nemluvil jsem bůhvíjak vážně. Bral jsem to spíš jako náramnou čurinu. Že po Gallirei běhá pár vlků, co mě chtělo zabít a jednomu z nich se to dokonce povedlo. Že musim smečce vysvětlit, proč se tahám s tou vlčicí, co se snažila zmrzačit dceru bety. Že poslední tři měsíce nikdo pořádně neví, kde jsem, i když jsem měl spoustu povinností. Je teď správnej čas začít s nějakejma dalšíma vášnivejma kecama, že na ní nikdy nezapomenu? Váhavě jsem si Lilith změřil, ale rozhodnul jsem se to ani nezkoušet, protože jsem po tom všem čekal spíš facku. Místo toho jsem krátce stočil hlavu někam k vodě a změřil jsem si hladinu. Nemusela odcházet. Nikam jsem koneckonců nespěchal, nikam se mi nechtělo. Jenom... jsem vůbec nevěděl, co dál. Co dřív.