Gallirea - Příspěvky uživatele

//Popelavá pláž

"Chm. První rok tady a budeš těch zdejších kouzel mít až nad hlavu," neodpustil jsem si. Samotnýho mě to sice ještě nepřestalo bavit a překvapovat, ale kolikrát to jednomu spíš náramně komplikovalo život. "Ty jsi na tu pláž snad přišla po vlastních?" rozhodl jsem se rovnou uvést příklad. Já jsem se tam totiž vyloupnul úplně náhodou. Po vlastních tlapkách jsem tam rozhodně nepřišel, to bych si pamatoval. Ani jsem si nebyl jistej, kde to vlastně jsme. Jenom díky slunci mi došlo, že to není východní pobřeží, že jsme na jihu. A že - za předpokladu, že jsme ještě pořád někde na Gallirei - dojdeme na západní pobřeží, když půjdeme na západ. A tam už jsem to docela znal. Proto jsem náš směr stočil tímhle směrem.
"Jo. Třeba jste příbuzný," uchechtnul jsem se v nadsázce. Vůbec jsem neměl páru, kolik vlků mluví takhle. Tak jsem nechtěl před dámou vypadat hloupě. Mohl jsem jí rovnou předhodit jména, minimálně jedno jsem si pamatoval, ale nechtělo se mi, dokud se sama nezeptá. Pippu jsem náramně dlouho neviděl. Naposledy tak když mi byla sotva po tlapky.
Svraštil jsem čelo, když začala vyprávět, co zatím na Galli viděla. Jo - i takový to tu umělo bejt, to je pravda. "Doufám, že jsem zvednul průměr spokojenosti ze zdejších zážitků," zakřenil jsem se samolibě. "Dobře. Trochu se zorientuju a najdeme nějakou atrakci. I s jídlem," navrhnul jsem. "Je tu pár zábavnejch místeček. Na severu se třeba dá parádně sjet výparama ze sopky, ale to je moc daleko. Taky je tu pár hodně strašidelnejch zákoutí, jestli se ráda bojíš. Ale je to na vlastní nebezpečí, protože já ti odtamtud frknu a obětuju tě hned co se ukáže první duch. A taky místa, kde bydlej různý zvláštní tvorové. Ale když tě to nebude bavit, můžu nějakou zábavu vyrobit já. Nejsem tu zrovna oblíbenej. Můžeme třeba vyvolat konflikt. Nebo někoho okrást, to je super zábava. Nebo se přimotat na území nějaký smečky. Tim se většinou bavim já," pokrčil jsem spokojeně rameny. "Co je tvoje oblíbená kratochvíle?" Chiaru už jsem koneckonců jednou sbalil, takže nebylo potřeba se přetvařovat. "Jídlo seženu. Ale ne tady. Tuhle jsem na pláních potkal tuláky na lovu. Jsou hrozně hloupý, jde je docela snadno obrat. Nebo ulovim něco menšího."

//Staré meandry přes Eucalyptový les

Normálně bych v tuhle chvíli asi vymejšlel, na co se vymluvit a kudy co nejrychlejc zmizet. S Chiarou to ale bylo fajn, tudíž zatim nebylo kam. I když jsem od ní už dostal, co jsem chtěl, přišla mi výjimečně hezká a zajímavá. Rozhodně jsem si jí nechtěl vzít za ženu, ale nepřišlo mi od věci s ní strávit ještě pár chvilek. Hlavně se mi líbilo, jak mě chválila - tím jejím náramně sexy hlasem. Aniž bych to ovládal, uculil jsem se od ucha k uchu a pyšně narovnal hlavu. "No, můžem si to kdykoliv zopakovat. Třeba v tom mym novym úkrytu. Teda - až mi ho pomůžeš najít," zakřenil jsem se na ní. Pak jsme se prostě chvilku váleli v písku. "Jo, to stačí," přitakal jsem. Jestli tohle řikala, bylo docela jasný, že bůhvíjak stará stejně nebude, asi byla dospělá jenom chvilku. No... co už. Já jí přece do ničeho nenutil. Navíc jsem taky nebyl bůhvíjak starej. Tady na Gallirei běžel čas hrozně zvláštně.
Uchechtnul jsem se, když se zeptala, jestli se bojim vyprášení kožichu. Ani nevěděla, jak rád bych se porval. Chybělo mi to. "Chm. Co tě sem přivedlo, když je rodina tak hrozně daleko?" upřel jsem na ní zrak. "Znám pár vlků, co mluví podobně jako ty. Asi stejnej kraj." Než jsem rozvedl myšlenku, obloha se zatáhla a moře se začalo zlobit. Ani jsme se nestihli posbírat a vlny začaly řádit i na pláži. Čichal jsem průšvih, když mi to začalo házet řasy všude po srsti. "Pojď, zmizíme," navrhnul jsem a rychle se sebral na nohy. Jak jsem byl vyšší, tak byla menší pravděpodobnost, že mě to někam stáhne a odnese, takže jsem počkal, až se zapakuje a zvedne i moje společnost. Vůbec jsem tohle místo neznal, ale cesta mi přišla tak nějak nejpřístupnější směrem na západ. "Aspoň zjistíme, kde přesně jsme. Můžu tě někam vzít. Co by tě zajímalo?" otočil jsem se na ní. Až jsem byl sám sebou překvapenej, jak jsem milej a vstřícnej. No... hezký vlčice měly v mojem srdci vždycky speciální místo.

//Konec světa

"Zdejší zákoutí, na to jsem expert," usmál jsem se šibalsky. Ve skutečnosti už jsem moc nevěděl, o čem žvanim. Nemohl jsem se soustředit na kvalitu konverzace, protože jsem měl plnou hlavu Chiary a toho, co se mezi námi zrovna děje. Stejně tak jsem nepředpokládal, že by jí bůhvíjak záleželo na tom, o čem si povídáme. To bylo přece úplně šumák. Činy byly důležitější.
Ještě jednou jsem se zabořil tlamou do jejího hřbetu a hluboce se nadechnul skrz její srst. Tohle je překvapivě snadný. Což mě většinou nebavio, ale do Chairy jsem byl úplně a bezpodmínečně blázen. Prostě to přišlo ze vteřiny na vteřinu. A nedalo se s tím nic dělat. A ni tomu nijak zabránit. Co už. Mohli jsme jenom doufat, že z toho třeba nebudu fakani, až nás celý tohle pobláznění přejde. Jakmile mi to odkývala, na což jsem poslušně počkal, už nebyl důvod to nějak zdržovat. "Nebudu," zamumlal jsem natěšeně mezi tesáky. Zvednul jsem čumák z její šíje a obratně se přes ní přehoupnul.

Neuvěřitelný, jak dobře se situace vyvíjela. Těžko říct, jestli jsem to někdy měl s nějakou vlčicí až takhle snadný, aniž bych pracně používal šarm nebo svojí novou balící magii. Navíc to bylo oboustranný. Chiara mi naprosto vyrážela dech. Mohli jsme klidně přeskočit fázi námluv a her a prostě do sebe bejt rovnou bláznivě zamilovaný. Skvěle to šetřilo čas. "Vlastní úkryt... no, je to v procesu," přiznal jsem. Přece bych zrovna jí nelhal - ačkoliv jsem jinak lhal jako o život. "Třeba mi ho pomůžeš najít? Podělim se s tebou." Laškovně jsem mrsknul ocasem ze strany na stranu.
Teď ale nebyl čas na hledání úkrytu. Ještě jednou jsem očima přejel obzor na obou stranách, jestli jsme sami a nikdo se tu nemotá. Tep se mi ještě o trošku zrychlil, podobně jako když jsem byl ještě malej fakan a vlčice mě znervózňovaly. Konverzováni mi přestalo stačit. Potřeboval jsem Chiaru fyzicky cítit, kousek si z ní jako ukrást. "Někdy se trochu bojim," přiznal jsem spíš pobaveně šeptem lámaným hlasem, jako kdybych si chtěl zahrát na citlivý a nevinný stvoření.
Představa, že by Chiara snad mohla mít partnera, mě stejnou měrou absurdně štvala a stejnou měrou ve mně probouzela ještě větší touhu si jí ukrást pro sebe. Bylo to prakticky nevyhnutelný. Zvlášť po tom, co přešla přede mě a pošimrala mě ocasem na bradě. Bylo tohle svolení? Udělal jsem úplně mimovolně úkrok dopředu a aniž bych nad tím víc přemýšlel, přejel jsem jí zuby jemně po zátylku. "Můžu, jo?" ujistil jsem se naposledy. "Neudržim se," vydechnul jsem jí do kožichu a připlácnul se k ní bokem, načež jsem jí znovu položil tlamu na zátylek a hluboce se nadechnul čumákem v její srsti, abych nasál její vůni. Musel jsem jí mít. Stačilo kývnout.

"Sotva jsi sem dorazila? Možná bych ti mohl ukázat krásy zdejšího kraje. Znám super místa... třeba svůj úkryt," zavlnil jsem svůdně obočím. Můj úkryt... byl ale teprve v procesu. A těžko říct, jestli jsem mohl vlčici přitáhnout do úkrytu v Sarumenu, když jsem tam sám asi tak sto let nebyl. Tyhle věci mě obvykle zas tolik netrápily, ale zrovna u Chiary mi z neznámýho důvodu záleželo na tom, co si myslí.
Že Bouře ocení chvíli klidu, jsem jen souhlasně odkýval. Nepotřebovali jsme tu nikoho dalšího. Sám jsem na chvíli zvednul hlavu, abych přejel očima okolí a zjistil, jestli nás třeba někdo nešmíruje, nebo se tu nemotaj nějaký haranti. Nebo nedejbože nějaká kouzelná bytost nebo nestvůra, jak už se to na Gallirei někdy dělo. Tenhle moment byl až moc dobrej... bylo to podezřelý a já jsem vzadu v hlavě napjatě očekával, co se pokazí.
Když jsem se ale očima vrátil zpátky k jižance, všechny starosti se rozplynuly jako mávnutím kouzelnýho proutku. "Připadá." Srdce se mi divoce rozbušilo a u Chiary jsem zaznamenal stejnou reakci. Napětí by se dalo krájet. Krátce jsem zatnul zuby. "Můžeme se těch centimetrů zbavit," navrhnul jsem horlivě. Chiara byla krásná a já jsem jí musel mít. Prostě musel. Začal jsem to celý brát jako soutěž, kterou nemůžu prohrát. Moje srdce si prostě vybralo jí. Teď a tady. Nad důvody jsem se nepozastavoval. Byla krásná a měla sexy hlas. Musela bejt moje.
Naštěstí jí ohromila moje znalost... toho jejich jazyka, kterým mě tehdy učila mluvit Pippa. Třeba se znaly? To mě teď ale nezajímalo. Důležitý bylo, že jsem zabodoval. V duchu jsem Pippě poděkoval a už už jsem se nadechoval, že jí sdělím, že i když světoběžník jsem, zrovna tohle jsem se naučil tady na Gallirei. Vtom ke mně ale přitiskla bokem. Tělem mi projelo chvění, div se mi chlupy na hřbetě neotočily do protisměru.
K existenci či neexistenci partnera se vyjádřila velice záhadně. Bylo mi to vlastně fuk, protože kdyby chtěla bejt s nim, asi by se ke mně nelísala na týhle náhodný pláži. "Mám se bát?" zalapal jsem předstíraně po dechu. Já se ale nikoho nebál. Byl jsem asi tak nejvyšší vlk na Gallirei a síly jsem měl taky dost. Mohl jsem si vzít, co jsem chtěl. A zrovna teď to byla Chiara. Bradou jsem se něžně otřel o její srst. Čím víc srdce tlouklo jí, tím víc tlouklo i mně. "Taky se mi nikam nechce. Co kdybych pro začátek zlikvidoval tebe, hm?" přistoupil jsem tedy k velice nevhodnému návrhu. Mohla si ho vyložit jak chtěla.

"Vyprávěj cokoliv, Chiarrrrrrrro," zavrněl jsem. Zvláštní. Ani mi nebylo divný, že vůbec nevim, kde jsem. Ani jsem nevěděl, kdo je tahle vlčice a kde se vzala. Možná to ale naopak byla příležitost se poznat líp! A nebo to bylo nějaký klasický Gallirejský kouzlo, nebo i léčka. Třeba to byla nějaká bludička. V tom případě bych byl pěkně v loji. Ale moc mi to nevadilo. Co jsem byl tady, nebál jsem se už ani smrti. A vůbec - Chiara byla krásná. Jestli mi chtěla ukrást duši nebo vypít krev, klidně mohla.
"Určitě to počká," zamumlal jsem se souhlasně. "Ani nevím, jestli by mě chtěla vidět," ulítlo mi z tlamy po pár dalších vteřinách, než jsem si to stačil rozmyslet. Marně jsem v hlavě zašátral, jak skončilo naše poslední setkání s žíhanou vlčicí, ale musel jsem to nějak vytěsnit. To bylo asi tehdy na tý pláži. Paradoxně. Doteď jsem si lehce vyčítal, že jsem jí takhle využil, ale jenom lehce. Vždycky jsem byl mizera. A navíc jsem teď měl jiný starosti a chtěl jsem se věnovat jiný vlčici. Když byla Chiara se mnou, hlava se mi točila a srdce bušilo jako o závod. Musel jsem jí mít.
"Přijde ti, že všechno zapadlo do sebe?" Měl jsem pocit, že bych potřeboval být ještě blíž, ještě o kousek blíž, možná dokonce projít skrz ní, abych měl dost. Ještě jsme se ale ani nedotýkali. To napravíme. "Ještě pár cenťáků a můžem se čumáčkovat," zavlnil jsem obočím. Cítil jsem se velice romanticky. Než jsem se ale na vlčici stačil vrhnout, těkla očima někam do strany a já si vzpomněl, že jí vlastně musim něco ukázat. "Dobře, schválně sleduj," odkašlal jsem si. Musel jsem ale s námahou zalovit v hlavě, jak přesně to bylo. Madre di... di... di Dio... Ještě že jsem to tehdy s Pippou tak sto let trénoval - já věděl, že se to bude hodit na balení holek! "Madre di Dio... prega per noi peccatori... adresso e nell'ora della nostra morte," zahlásil jsem tak svůdně, že kdyby to nebyla modlitba, musel bych se asi propadnout do pekla. Bohužel jsem si nezapamatoval žádný jiný fáze, ani ty, který mě Pippa učila vyloženě abych na ně někoho sbalil, ale tohle muselo stačit. Laškovně jsem na Chiaru zamrkal, jestli ještě může popadnout dech, nebo jestli už je ze mě úplně paf. "Máš někde nějakýho partnera, kterýho budu muset zlikvidovat?" To bylo taky důležitý. Nechtěl jsem nic podcenit.

Pozvednul jsem překvapeně obočí, když vlčice poprvé promluvila. Napůl proto, že měla hrozně sexy hlas, ale napůl taky proto, že jsem tenhle přízvuk odněkud poznával. Nemusel jsem ve vzpomínkách lovit dlouho - takhle mluvila Pippa. A její bratr. Pippa! Kde je jí konec? Ta mi strašně chyběla. "Páni. Tebe bych poslouchal celej den," zamrkal jsem na ní skoro až zmateně. Hrozně se mi líbilo, jak mluví. Celá se mi hrozně líbila. Až jsem z toho byl překvapenej. Většinou jsem byl aspoň schopnej přemejšlet, když se mi vlčice líbila... abych vymyslel, jak jí sbalit. Teď jsem byl úplně prostě úplně mimo. "Mně se Bouře taky ztratila. Můžem jí zkusit najít... spolu," navrhnul jsem a zkusil se co nejšarmatnějc usmát, abych jí na společnou aktivitu nalákal. Bylo mi ve finále jedno, jestli budem hledat Bouři, někoho jinýho, konec duhy nebo smysl života. Hlavně aby to bylo společně a teď. Nebo jsme taky mohli dělat úplně něco jinýho, že jo.
Nepřestal jsem jí skenovat ani ve chvíli, kdy se otočila k moři. Naopak - teď byla šance si jí pořádně prohlídnout. A byla opravdu krásná. Určitě byla taky jižanka. Chiara. A měla i sexy jméno! Byl jsem jako očarovanej. Ale... nemohl jsem to na sobě přece dát hned znát, abych jí moc nevyplašil. Vzpamatoval jsem se, přestal jsem tolik slintat a jakmile se začala otáčet na mě, krátce jsem uhnul pohledem někam pryč, abych nevypadal jako čumil. "No, Chiaro, to se mi zdá skoro pořád." Přistoupil jsem k vlčici trochu blíž. Moc rád jsem ostatním narušoval ostatní prostor, a ani jí jsem o to nechtěl připravit. "Ale sem tam přijde moment, kdy dává smysl úplně všechno," začal jsem, "nepřijde ti?" Teda... byli jsme tu spolu... nějakou úplnou náhodou... slunce zapadalo... jeden by řekl, že to nedávalo smysl vůbec, ale mně zrovna teď přišlo, že je všechno jasný. "Chceš něco vidět?" vyhrknul jsem najednou, když už jsem u ní byl opravdu blízko. Dostal jsem super nápad, ale chtěl jsem mezi náma nechat chvíli napětí.

//teleport Amorkem

Tohle nebylo jedno z těch divnejch přemístění, co jsem na Gallirei párkrát zažil. Tentokrát to bylo vlastně příjemný a fajn. Cejtil jsem se trochu jako po šlofíku na sluníčku. A objevil jsem se na supr místě, na kterym jsem ještě nebyl. Černá pláž, jako ze snu! Párkrát jsem podezíravě zamrkal, jestli se mi to nezdá. Asi ne. Nu. Na druhou stranu mi nebylo dost dobře jasný, co tu dělám, a jak se dostat zpátky tam, kde jsem byl předtím. A dokonce jsem stihnul zapomenout, kde jsem to vlastně byl. Divný.
Naštěstí jsem ale nebyl sám! A co líp - vypadalo to, že moje jediná zdejší společnost je nějaká vlčice. Hezky jsem se oklepal a narovnal, až se mi moje divoká jemná jižanská srst na hřbetě otočila do protisměru. A pak jsem se za ní vydal - jak ladně to jenom šlo, ale trochu jsem se bořil do tmavého písku. Taky nevypadala, že by věděla, co tu dělá. Točila se dokola, cosi křičela a měla na sobě bahno. Všechno mi to přišlo strašně sexy. "Vzhledem k počasí hádám, že hledáš Bouři Bouři," prohodil jsem k ní, když už jsem byl dostatečně blízko. To by snad mohlo znamenat, že jsme ještě pořád na Gallirei. Tahle se mi líbila. Chtěl jsem navázat kontakt za každou cenu. Skoro víc než jsem ho s vlčicema chtěl navázat obvykle. Jako by mě něco posedlo. "Tu náhodou znám. Ale myslim, že tu nejni." Kdyby tu bylo o co se opřít, už bych se bejval opřel, abych vypadal drsně a nedostupně. Ale nebylo. Tak jsem tu jenom stál, o hlavu větší než ona, a zíral na ní tak dlouho, až to bylo trochu divný, ale to mi vůbec nepřekáželo. Nemohl jsem se vynadívat. Až po chvilce jsem zvládnul na pár vteřin očima ucuknout do strany. "Jsem Duncan. Můžu ti nějak pomoct?"

Odchod se nekonal. Jakmile jsem Tasu přestal systematicky okouzlovat svojí novou magií - nebo jsem si to tím aspoň vysvětlil - začala se nějak vztekat. Otráveně jsem protočil oči ještě jednou a sjel jí pohledem, jak začala něco krákat směrem ke Styx. Obsah jejích slov mě vesměs nezajímal a uši jsem nastražil až když jsem zaslechl svoje jméno. Nadechnul jsem se, že jí zavřu ten její šedivej zobák, aby konečně nechala Styx na pokoji a my mohli vyklidit pole, ale potom jsem si řekl, že si to Okřídlená bude chtít spíš vyřídit sama. Mě se týkalo jenom to, co poznamenala k mojí osobě. Nazvala mě šmudlou. To se mi náramně líbilo. Zlověstně jsem se zazubil. "Protože jsem moc velkej. Hodil bych vás tam všechny tři, než by tam některá hodila mě," zachytračil jsem a znovu se otočil k odchodu. Klidně bych Tasu nechal mě zkusit odtlačit na okraj. Stačilo by stát na místě a nehýbat se, neposunula by mě určitě ani o centimetr. Nebylo se o čem bavit. Prostě jsem si dělal co jsem chtěl, protože jsem byl silnější a mocnější. Tak to v přírodě fungovalo.
Nova byla nějaká upjatá. Bavit se moc nechtěla a jakmile na sebe začaly ségry prskat, div se nerozbrečela a neskočila z toho srázu sama. Toho jsem se vůbec nechtěl účastnit, protože jsem pro tyhle situace nikdy neměl dostatek empatie. Ještě bych zahlásil nějakou krávovinu a vona by fakt skočila, nebo tak něco. Já už se tu nechtěl zdržovat. Nechal jsem se pohladit na dušičce tím, že mě Styx označila za přítele a počkal jsem, až si to vyřídí. Když se vrátila, oplatil jsem jí drcnutí a naposledy se přes rameno otočil za Tasou. "Na viděnou. dámy," mrknul jsem oslnivě nejdřív na ní a potom na Novu. V hlavě už jsem si ale spíš vykresloval, kam teď se Styx půjdeme, a co všechno musíme zdrbnout. "Nebyla jsi spokojenější jako tulačka?" zajímal jsem se pobaveně polohlasem, když jsme odcházeli. Zdálo se, že tenhle její útulek je akorát samá starost a drama. "Kolik vás tu vlastně žije?"

//za Styx, jestli dá přechod

"Ne. Mám tohle místo rád úplně bezdůvodně. Nevim proč," pokrčil jsem teatrálně rameny. Přece si nemohla myslet, že se sem vracim kvůli ní! "Asi jsou to ty... stromy? Nebo šišky?" pokračoval jsem ještě, tváříc se, že nad tim hrozně usilovně přemejšlim. Nad její další otázkou jsem se taky musel chvíli zamyslet. Zeptala se, jestli mě láká její přítomnost, nebo skok ze srázu. "Obojí. Většinou v tomhle pořadí," zabručel jsem. Jakmile zmínila sestru, ještě jednou jsem se na tu šedivou potvoru laškovně usmál, ale dál jsem jí balit nehodlal. Stačil mi ten škleb co předvedla. To jsem jí nikdy neviděl udělat... a navíc mi nechtěla utrhnout hlavu ani na mě nenadávala, takže magie asi fungovala?
Načež jsem stočil pozornost k Nově a lehce se uklonil. "Těší mě," zazubil jsem se. No - čim víc vlčic jsem znal, tim líp, ne? Napadlo mě, že magii rovnou otočim i na ní, ale to se teď nehodilo. Připlácnul jsem uši nepřítomně k hlavě, když vlčice probíraly něco, co mě moc nezajímalo - asi přijetí Novy do smečky, nebo útulku, nebo co to teda bylo. Chvíli jsem koukal kde co lítá a potom se znovu probral - ve chvíli, kdy Styx položila další otázku. "Ano prosím," usmál jsem se, zvednul se na všechny čtyři, pomalu se protáhnul a švihnul ocasem ze strany na stranu. Rozhodně jsem si chtěl jít vybít energii, ať už to znamenalo cokoliv. Dopotácel jsem se rovnou k okřídlené, narušil jí osobní prostor a už už jsem jí chtěl postrčit, že teda půjdeme někam za dobrodružstvím, ale Nova se nás rozhodla ještě obtěžovat otázkou. Protočil jsem očima do ranního šera a sjel pohledem ke Styx, jestli se tady bude vykecávat dlouho, nebo jestli už půjdem. Vanyu jsem bohužel neznal, takže jsem nemohl přispět do konverzace.

"I kdybych je natáhnul, zase bych se vrátil," pokrčil jsem rameny, jako by pro mě nedávné úmrtí nic neznamenalo. Ve skutečnosti byla smrt příšerná, jen jsem velice rychle zapomínal. "A zase sem," rozhlídnul jsem se krátce po lese. Na Gallirei existovaly místa, na který jsem se často vracel. I tady bylo takový místo. Dokud si z toho okřídlená šedivá slepice neudělala smečku. A vlastně i potom. Až tahle smečka vymře, budu sem furt chodit kopat do šišek. Mě osobně stejně moc nevzrušovala celá ta hra na hranice. Něco jinýho bylo, když jsem byl na druhý straně a mohl dát někomu nakládačku jen tak, že si špatně stoupnul. Tady se nic takovýho nekonalo. To tak jedině kdyby tu byl Norox. Skoro se mi zastesklo, že tu neni. Dlouho jsem ho neviděl. S nim to bylo zábavnější.
Ale zdálo se, že Styx to tady za smečku nepovažuje. Vida. Zvědavě jsem se poposunul, abych si udělal pohodlí. Jako doma. "Nepozdává se ti nálepka smečky? Dřív to tady byl samej magič a nemagič, samá smečka nebo tulák. Teď máš křidýlka, přívěšky a útulek," zachechtal jsem se do ranního šera. I já byl na pohled tisíckrát míň magič. Měl jsem jenom žlutý oči a kradenou náušnici. Jako jedna z mála vlčic se Styx přes náš románek hrozně rychle přenesla a pustila mě z hlavy, tak jsem cejtil potřebu jí ničit život aspoň jinejma způsobama. "Tvoje ségra neni zvyklá, že by jí někdo lichotil?" Teda... Tasa byla naprosto odpudivá existence, ale každej si přece zasloužil... něco. "Máš se fajn, Taso?" oslnivě jsem se na ní usmál. Chtěl jsem, aby se nade mnou aspoň na chvíli zarazila. Nebyl jsem přece tak hroznej! Nebyl jsem si navíc jistej, jestli magie zabrala napoprvý, protože to na tomhle stvoření prostě nešlo poznat. Kdyby všechno selhalo, hodlal jsem to alternativně vyzkoušet na Styx. V takovym případě ale hrozilo, že mi u toho bude Tasa opět překážet. Běda Smrti, jestli mě podfoukla.
A najednou se ozval další hlas. Vlčice, kterou jsem asi neznal, nebo jsem si jí minimálně nepamatoval. A i když bylo špatně vidět a schovávala se, přišlo mi, že má taky šedou srst. Příbuzná? Vypadala docela stydlivě. Roztomilý. "Ale ale, novej přírůstek do útulku? Představíš nás?" otočil jsem se zvědavě na Styx. Vlčice byla docela pěkná. Tak co bych se neseznámil, že jo?

//TELEPORT Jedlák

Zdálo se, že při odchodu od Smrti se mnou měl osud jiný plány, než mě nechat se znovu sejít s Evelyn před Zříceninou. Jakmile to se mnou škublo a objevil jsem se úplně někde jinde, vztekle jsem dupnul tlapou a nakopnul nejbližší šutr, až to s ním švihlo o strom. Evelyn byla krásná a zábavná a vypadalo to, že mě pozve k sobě do úkrytu v tomhle nevlídnu, takže i obětavá. Ale krásná především. A teď byla fuč. Čert ví, kdy jí znovu uvidim. Ani tu novou magii jsem na ní nemohl vyzkoušet! Ani nic jinýho. A bůh ví, jestli si jí Smrt třeba neodnesla. No prostě úplně zkaženej den.
Jak mě po pár vteřinách přešlo vztekání, rozhlídnul jsem se a zavětřil, abych zjistil, kde jsem. Vida. Tady jsem to moc dobře znal. Jenom jsem si nebyl jistej, jak moc vítanej tu budu. Prahnul jsem ale po společnosti. Že tou společností bude Styx, a podle pachu dokonce i Tasa, byl vlastně bonus. Vypravil jsem se do srdce lesa, jako kdyby mi to tu patřilo. Šedivka mi stejně minule řekla, že se tu motat můžu. Když jsem jí našel, byla zrovna v přítomnosti sestry a ohryzávala nějakou kost. Vypadalo to jako docela normální večer. To byl u těhle magorů docela nezvyk. Váhavě jsem si je prohlídnul a i když o mně už stejně věděly, protože jsem se nedal přehlídnout, jenom tak pro sichr jsem si odkašlal. "Brej večír, dámy," zazubil jsem se, až se moje tesáky zaleskly v šeru. "Snad vám nerušim černou hodinku," navázal jsem. I kdybych ale vyrušoval, bylo by mi to fuk. Tasa mě stejně nikdy nemusela... takže jsem vyrušoval docela určitě. Ale chtěl jsem se přidat.
Styx jsem viděl rád. Napadlo mě, že na ní rovnou vyzkouším svojí novou magii a vyvolám v ní dojem, že je do mě náramně zabouchnutá, ale to by asi nebyla zábava. Navíc - u její ségry jsem potřeboval získat přízeň víc, aby neměla poznámky a nechala mě tu s nima chvíli existovat. Mimo lesy teď bylo nevlídno. Zadíval jsem se tedy krátce na Tasu, svraštil čelo a navázal s ní oční kontakt mezitím, co jsem přišel ještě o kousek blíž a kecnul si na zadek kousek od nich. Na dost dlouho, aby jí to trochu znervóznilo. "Něco je jinak. Vypadáš líp než normálně," prohlásil jsem k ní jen tak mimochodem, ale opravdu hodně jsem se nasoustředil na to, aby jí to očarovalo a aby mi to věřila. Potom jsem zrak odvrátil, aby to nebylo nápadný. Jen jsem chtěl zjistit, jestli mě Smrt neočůrala, a jestli ta magie funguje. Otočil jsem se na Styx. "Co smečka, funguje? Něco novýho?" Nebýt tu její sestra, rovnou se s ní začnu bavit asi tak o miliónu jinejch věcí. Zajímalo mě, jak se doopravdy má. Okřídlená měla vždycky co vyprávět. Ale protože jsme nebyli sami, musel jsem začít těmahle nudnejma otázkama.

//OBJENÁVKA (s použitím 75% slevy, která je do konce prosince):

ID - M05/Zatmění (40 křišťálů a 550 oblázků = po slevě 10 křišťáů a 138 oblázků)

Řada gallirejských magií dovede vyvolat světlo. Tato je však jejich pravým opakem. Temná magie Duncanovi umožňuje nachvíli zhasnout svět, ukrást světlo. Ať už je to chvilková přeměna dne na noc, nebo vytvoření té nejčernější a nejhustší tmy, která se roznese po blízkém okolí. Taková tma vlky dokáže naprosto oslepit a dezorientovat. Všechny, kromě jejího tvůrce, kterému tak dává značnou výhodu - Duncan se ve vlastním temném magickém mraku orientuje zcela bez problému. Magie se dá dobře kombinovat s magií halucinací nebo iluzí. Takovými magiemi by dokonce bylo možné podobnou tmu vytvořit... ptáte se tedy, co je na ní speciálního? Inu, v této tmě si jen tak nerozsvítíte, a to žádnou dostupnou magií. Pokud se dostanete dovnitř, zůstáváte naprosto oslepení. Zvenčí tato magie vypadá prostě jako nepropustný oblak kouře. Duncan se může nacházet vevnitř i venku, aby magie fungovala. Pokud doprovází oslepeného vlka a tmu udržuje pouze v menším prostoru okolo nich, je její ovládání snazší a vydrží mnohem déle a bez námahy. Náročněji se poté ovládá například za velice slunečného dne, kdy by Duncan chtěl zatemnit větší plochu - navíc může vždy jen na jednom místě, ne okolo dvou vzdálených vlků najednou. Náročnější kousky s touto magií nemůže opakovat více než jednou za pár dní, a když už, ta za cenu velkého vyčerpání hraničícího s omdlením.

ID - M05/Neposlušnost (42 křišťálů a 590 oblázků = po slevě 11 křišťálů a 147 oblázků)

Tato magie pomáhá Duncanovi udržet si střízlivou hlavu ve chvíli, kdy by na něj někdo používal některou z magií nebo vlastností, které by ovlivnily jeho vlastní vůli, nebo mu nějakým způsobem měly ovládat mozek. V praxi to například znamená, že se Duncan dovede slušne bránit praktikám magie Příkazu, má na něj menší vliv magie Halucinací a neplatí na něj vlastnost Řečnictví. Duncan dokáže vyhodnotit, že na něj vlk magii užívá a při jejím menším zásahu jí zcela vynegovat. Pokud by na něj někdo používal vyšší level Příkazu, dokáže se za určitého vyčerpání nějakou dobu bránit tak, že přinejmenším naopak velice vyčerpá i útočníka, a jeho magie na něj bude působit s menší intenzitou. Magie funguje jako jakýsi blokátor, který tyto zvláštní magie a vlastnosti nechává v jeho mozku působit mnohem slaběji než u ostatních vlků. Znamená to, že mu nikdo nemůže bez velkých obtíží nic moc přikazovat, nebo mu motat hlavu tak, aby nevěděl, co dělá.

ID - M05/Afrodisiakum (41 křišťálů a 490 oblázků = po slevě 11 křišťálů a 123 oblázků)

Kdyby se vám někdy náhodou stalo, že vám Duncan řekne fakt špatný vtip nebo balící hlášku, ale vás to stejně donutí se zasmát jako kdyby to byla nejvtipnější věc na světě, může za to tato magie. Duncan je schopný si s touto magií pomoct nejen v běžné komunikaci, ale i při svých svůdnických eskapádách. I když v tu chvíli zrovna třeba lehce zapáchá po dešti a nehezky se škrábe za uchem, bude vám po použití magie připadat jako nejkrásnější vlk na světě. Je dost možné, že vás v takovém stavu dovede udržet dlouhé minuty, a ještě další den si na něj úplnou náhodou vzpomenete. Není to však magie, která se hodí na používání každý den. Kdyby vás Duncan neustále okouzloval, akorát byste o jeho charismatu po každém stavu více a více pochybovali, když by působení magie doznělo. Aby to fungovalo, Duncan to musí dělat nenápadně a vždy jen jednou za čas. Navíc určitě nemůže okouzlit víc vlků najednou, vždy jen jednoho.

40 x darované hvězdičky do magie = 200 křišťálů = 50 křišťálů
- ID - M04/Lindasa/10
- ID - M04/Belial/3
- ID - M04/Baghý/3
- ID - M04/Bouře /7
- ID - M04/Lilith /7
- ID - M04/Evelyn /5
- ID - M04/Odin /5

Elixíry (dohromady 10 perel a 50 drahokamů = 3 perly a 13 drahokamů):
- 1x detoxilen
- 1x desploditel

Hvězdy do již koupených magií (dohromady 307 drahokamů po slevě):

ID - M03/příkaz/4 = 200 drahokamů = 50 drahokamů (po slevě)
ID - M02/neviditelnost/4 = 120 drahokamů = 30 drahokamů (po slevě)
ID - M03/neviditelnost/5 = 250 drahokamů = 63 drahokamů (po slevě)
ID - M02/halucinace/1 = 30 drahokamů = 8 drahokamů (po slevě)
ID - M03/halucinace/5 = 250 drahokamů = 63 drahokamů (po slevě)
ID - M02/počasí/4 = 120 drahokamů = 30 drahokamů (po slevě)
ID - M03/počasí/5 = 250 drahokamů = 63 drahokamů (po slevě)

Magie emocí:
ID - M01/emoce = 20 křišťálů a 200 oblázků = 5 křišťálů a 50 oblázků (po slevě)
ID - M02/emoce/4 = 120 drahokamů = 30 drahokamů (po slevě)
ID - M03/emoce/5 = 250 drahokamů = 63 drahokamů (po slevě)

Teleportační lístky:
ID - T01/5 = 25 křišťálů a 250 drahokamů = 7 křišťálů a 63 drahokamů (po slevě)

CELKEM PLATÍM (po slevě):
- 94 křišťálů
- 458 oblázků
- 383 drahokamů
- 3 perly

//Jedlový pás

Vstoupil jsem do doupěte Smrti - pomalu, rozvážně, tak, abych si o nic nepřelámal tlapku už ve vchodu, protože mi bylo jasný, že zrovna Smrt by mě nešetřila, kdyby se něco takovýho stalo. Evelyn nejspíš zůstala venku a dál se mnou nešla - ani jsem se jí nedivil. Byl jsem tu už tolikrát, že bych to mohl brát jako běžnou návštěvu, ale stejně mnou při vstupu projel zvláštní pocit. I když jsem věděl, že mi ta stará mrcha pravděpodobně neublíží, když si k ní nebude moc dovolovat, stejně se mě jala zvláštní nejistota a špetka strachu - pocity, co jsem normálně prakticky neznal, protože můj pud sebezáchovy neexistoval. Každá návštěva tady byla zvláštní zážitek, a jeden chtěl většinou tak akorát zpátky ven. Chtěl jsem po ní vubec něco? A jestli jo, věděl jsem co? Nu... existovala spousta věcí, o které šlo Smrt poprosit. Těžko říct, jestli vlastně byla nějaká hranice toho, co všechno si u ní lze přát. Asi bylo na mně, abych to vyzkoušel. Takže co jsem chtěl? Víc moci? Víc vlčic kolem sebe? Trochu od obojího? Nebo něco úplně jinýho? Třeba vědět, kde je Lilith? Bylo mi jasný, že bych si to měl srovnat, než jí potkám, ale jak jsem si jí tak pamatoval, pravděpodobně mě už sledovala odněkud z rohu její tvrze. Což se taky brzy potvrdilo.
"Dlouho jsi tu nebyl... doufala jsem, že už se nikdy neukážeš. Že to s tebou někde seklo, pošel jsi hlady, nebo jsi zplesnivěl někde v propadlině... škoda...." zakrákala znuděně odněkud ze tmy. Tónem hlasu mi vlastně docela jasně naznačila, že bych měl vypadnout. Co by to ale bylo za cestu ke Smrti, kdybych se vypařil hned po tom, co do zříceniny vlezu? Musel jsem si přece něco odnýst. Jinak by to nebylo ono. "Taky tě rád vidim. Zkrátim to," začal jsem hraně troufale, ačkoliv jsem se zrovna dvakrát v klidu necítil a zkrátit jsem to vlastně taky nemohl, protože jsem pořád nevěděl, co chci. Její oči se zlověstně zaleskly ve tmě a já tak konečně zjistil, kde přesně se nachází. To bylo vždycky příjemnější vědět. Odkašlal jsem si, až se to rozlehlo celou zříceninou s dvojitou ozvěnou... a to to nebylo zas tolik nahlas. "Rád bych si nějak ozvláštnil bytí na Gallirei... poslední dobou je tu nuda," vypadlo ze mě nakonec, aniž bych si to víc rozmyslel. Bylo to velice nekonkrétní, ale ta vykopávka uměla beztak číst myšlenky - což bylo docela nebezpečný, ale zároveň to zjednodušovalo konverzaci s ní. "Já nejsem žádná zážitková agentura," vyprskla vztekle a doštrádovala si to skoro až ke mně. Šla z ní hrůza a musel jsem se hodně přemlouvat, abych necouvnul... nebo abych rovnou nevycouval třeba až ven ze zříceniny. Nakonec se to podařilo spíš protože jsem ztuhnul. Na druhou stranu... měl jsem dost drahokamů... křišťálů, ametystů a dalších šutrů, no prostě všeho. Byla to docela doba, co jsem tu byl naposledy, tak se to nastřádalo. "Počkej," vypísknul jsem, než jsem to před ní ve spěchu všechno vysypal. Věděl jsem, že na drahý kamení slyší. Zvláštní... nesmrtelnost, neomezená moc, ale stejně jí zajímaly drahý šutry. Asi byla trochu praštěná. "Hm..." utrousila přísně, ale nemohla se od hromádky odlepit očima. Musel jsem tenhle moment využít. A tak jsem stáhnul ocásek, andělsky jsem se usmál a utrousil jsem to nejhežčí "prosím," jaké jsem dovedl. Smrt si kamení nedůvěřivě nahrabala k sobě a zacouvala. Chvíli ho počítala, jestli je to dost - nechtěla mi nic dát zadarmo. Očůrat se rozhodně nenechala. "No... uvidíme, co se dá dělat," zakrákala. Chtěl jsem něco drze namítnout, ale propálila mě pohledem a zamračila se. "Moc nečum a vysmahni odtud... čim dřív to bude, tim spíš se na tvoje hloupý přání nevykašlu," upozornila mě a hrozivě zavrčela, načež začala znovu počítat kamení. Instrukce byly jasný. Nechtěl jsem kvůli vlastní hlouposti přijít i o bohatství i o příležitost, ačkoliv by mi to bylo docela podobný. A tak jsem se jenom otočil na patě a poslušně jsem se vymotal z jeskyně - dost rychle na to, aby moje přání vyslyšela, ale dost opatrně na to, abych si o něco nezlomil hnátu. Stejně na mě venku čekala Evelyn, na kterou jsem se těšil.

//Jedlový pás

//VVJ přes Galtavar

Se zlověstnou spokojeností jsem se na Evelyn ušklíbnul, když začala jmenovat, co všechno můžeme následně dělat v jejím úkrytu - nebo v cizím, jestli nějaký takový najedeme. Nevím, jestli se mi víc líbilo to tulení nebo to mrzačení, ale mohli jsme přece dělat obojí. Klidně najednou. Naprosto perfektní. Jako by mi tuhle vlčici jakožto parťáka seslal sám Vlčíšek. "Jo, necháme se překvapit," zavlnil jsem tajemně obočím a pomalu přikývnul hlavou. Přirozeně existuje spousta scénářů, co se dá v odhlehlém úkrytu ve dvou dělat. Já jsem měl představu jasnou, ale nechtěl jsem Evelyn hned plašit tim, že to na ní vybalim. Každý náhodný setkání přece nemuselo hned končit takhle... i když se mi ta představa zamlouvala. Hladově jsem se na svojí společnici zadíval, že teda řeknu nějakou náramně skvělou balící hlášku, ale nestihl jsem to, jelikož bylo změněno téma. No... aspoň jsem měl dost času si tyhle kecy promyslet ve Zřícenině. Nebo si možná nechat poradit od Smrti, jestli jí nenapadá něco příhodnýho? Ta by mi určitě náramně ráda pomohla.
"Naschvál jsme nikoho neshodili. Ale přemejšlel jsem o tom. Viděl jsem ten vor první. Nechtěl jsem se o něj dělit... a ani o poklad ne," vybavil jsem si, jak jsem půlce posádky vyhrožoval hozením přes palubu už cestou tam. Cestou zpátky to nebylo potřeba, protože nás bylo asi tak třikrát míň a byli jsme rádi, že jsme rádi. Plus jsme měli lepší plavidlo. "Nechali jsme tam jako oběť jednu vlčici, který jsem asi tři měsíce předtim ukradnul kořist... ta chuděra mi to podle mě nikdy neodpustí. Jestli mrtví lezou z hrobu, tak potěš koště," zakoulel jsem očima na Evelyn, jako kdybych já byl v tý historce ten chudák. Její historka byla stejně tak zajímavá, jako byla znepokojující. "Ani nevim, kam bych svojemu dvojníkovi zasadil první ránu... určitě by taky znal všechny moje slabiny," zamyslel jsem se nahlas. To musel bejt boží zážitek.
"Jdu. Rovnou se tý Smrti zeptám, jestli zase plánuje někoho zvedat z hrobu, ať jsme kdyžtak ve středu dění," pokýval jsem hlavou spokojeně na její otázku a už už jsem se pomalu loudal do Zříceniny. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic dělat. Drahokamů jsem měl dost a nápadů na magický vylepšováky taky. Musel jsem to s ní usmlouvat, než všechno zase zapomenu. "Hned jsem tu. Koupim ti něco pěknýho, hm?" zazubil jsem se, až se moje tesáky přízračně zaleskly do ranního šera, načež moje tělo zmizelo ve zdech hradu.

//Zřícenina