Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Skryté ruiny Gallantidy

Při tom zdrhání mi všechno tak nějak splynulo do sebe. Když jsem se vynořil, nechtěl jsem si připustit, že jsem nachvíli ztratil vědomí, nebo tak něco, ale možná se to opravdu stalo, protože jsem měl slušný okno... nebo jsem se možná jenom snažil vytěsnit to trauma, co ve mně vyvolali divný jezerní obyvatelé.
Lilith zabrblala něco ve smyslu, že doprovodí toho skrčka domů, a že se vrátí. To bylo poslední, co jsem zachytil, než jsem jí to dost věrohodně odkejval a mrsknul jsem sebou po jejím odchodu na zem, abych se po tom náramně namáhavym dobrodružství nachvíli prospal. Když jsem se vzbudil, zbyl tu po ní jenom pach... a moje dost nejistá a nejasná domněnka, že bych jí měl jít někam najít, když se pro mě ještě pořád nevrátila. Nebyl jsem si totiž jistej, jestli platilo, že budeme mít sraz tady, nebo někde jinde. No jo... ale kde začít hledat?
Pomalu jsem se začal sbírat na nohy a oklepal jsem se. U jezera nikdo nebyl, jenom já. Byl den... jenom jsem nevěděl, jakej den. Ten po tom, co jsme byli v jezeře? Nebo už další? Nebo úplně jinej? Párkrát jsem slepě zamžoural po okolí, ale bylo tu nula záchytnejch bodů. Ani pach Lilith a skrčka už se tu moc nedržel. Nešla ho doprovodit do Asgaaru?
Než jsem ale stačil svojí teorii jakkoliv podložit nebo domyslet, celý tělo mi divně a silně škublo... a byl jsem tatam.

//TELEPORT: Vrchol Narrských kopců

1. kolo, Duncan - 8 bodu - 13 kvetin
2. kolo, Duncan - 8 bodu - 13 oblazku
3. kolo, Duncan - 8 bodu - 13 drahokamu

Celkem: 24 bodu
Přidáno.

"Praštil do hlavy? Nepraštil jsem se do hlavy," opáčil jsem rádoby zmateně, když se Lilith zeptala. Proč bych se měl praštit do hlavy? Nevzpomínám si, že bych se do ní praštil. "A neumřem. Ani on," ujistil jsem jí chytrácky a pokynul jsem hlavou i k šedivýmu skrčkovi, aby věděla. Znali jsme přece cestu ven. A zadrželi jsme dech cestou sem, dolu, takže nahoru to bude logicky mnohem jednodušší. Teda... jestli nás nesežere jeden ze zdejších obyvatel, musel jsem pro sebe zavrtět hlavou. Ale to byla pěkná hloupost. Určitě to byla jenom iluze z toho, jak jsme všichni přidušený. Určitě tu nic nebydlelo. Vždyť to bylo absurdní! Nehodlal jsem si nechat vzít radost z tohohle supr čupr objevu, kterej byl můj supr čupr objev. Musel jsem si celou místnost ještě jednou prohlídnout. Bylo by sakra hustý sem někoho vzít... musim si pořídit magii vzduchu.
Můj tok myšlenek přerušila až Lilith, co mě začala horlivě pomlouvat před tim Asgaarčanem. Pečlivě jsem protočil očima až dozadu k mozku a odfrknul jsem si. "Ále, vrazil nevrazil, teď jsme perfektně schovaný před bouřkou a..." nestačil jsem dokončit větu, protože šedivák ze sebe vysypal něco o tom, že tady něco žije, a že ho sem něco dotáhlo. Už už jsem chtěl spustit o tom, že je to akorát tak velká kravina, ale najednou mi to docvaklo... žlutý oči... fakt tu byly. Jeden pár ve výklenku stěny, druhej pod vodou, třetí v místech, kde asi bejvalo okno. "Zdrháme," zahlásil jsem nejdřív polohlasem, než jsem začal tlapkama jemně pohotově strkat směrem k východu nejdřív Lilith a potom i toho druhýho, protože ačkoliv jsem Elisu nesnášel, nemínil jsem její štěně nechat chcípnout v týhle divný kanibalský vodní pasti, kde žilo bůhvíco. "Nadechněte se," prohlásil jsem ještě ve spěchu, když už jsem je oba prakticky násilim dokopal k východu před sebou, aby hezky mazali ven, načež jsem počkal, než se škvírou protáhnou přede mnou, abych z ní vyplaval sám. Byl jsem připravenej ty jezerní obludky usmažit elektřinou, kdyby dělaly problémy... to byla koneckonců ve vodě super zbraň... jenom bych se u toho asi přizabil sám.

//Ohnivé jezero

Teď, když jsem byl chvíli pod hladinou, mi už mi ale opravdu přišlo, že mě někdo sleduje. Sem tam jako kdyby se mi v rohu zornýho pole mihnul stín, nebo něco žluto-oranžovýho, co vypadalo jako oči. To ne… určitě jsem jenom bláznil z toho nedostatku kyslíku, co jsem vydejchával ještě teď. Nikdo tu přece bydlet nemohl. I pro mě byl nadvlčí úkol se na tohle zvláštní místo dostat. Ale když už jsem tu byl, opravdu to stálo za to. Vzduchová kapsa byla dost velká, abych mohl prozkoumat celou místnost. Byly tu zbytky všeho možnýho harampádí, co se jen tak vznášelo na hladině a nechávalo se obrůstat vodníma rostlinkama.
Z průzkumu mě vytrhly až zvuky. Původně jsem se docela leknul, že po mně opravdu jde nějaká vodní příšera, ale byla to Lilith… což bylo možná ještě horší, protože vypadala pěkně naštvaně. Jako správnýmu samečkovi mi samozřejmě vůbec nedocházelo, proč se zlobí, ale nemínil jsem to tim ještě zhoršovat. Párkrát jsem ve vodě zapádloval, abych se udržel na hladině, a nevinně jsem se na ní usmál. "Koukej, co jsem našel! No neni to krásný? Super schovka!" A měl jsem pravdu! Schoval jsem nás před písečnou bouří a navíc jsme objevili tuhle super skvělou věc - určitě jako první vlci na Galliree! "Tohle je náš objev! Jsme tu určitě první!" zaradoval jsem se ještě, až se místností rozlehla ozvěna.
Znovu mě rozrušilo až to, kdy se k nám dostalo i odrostlý Asgaarský štěně. Musel ten skrček bejt všude, kde jsem chtěl trhnout gallirejskej rekord? "Žiješ?" houknul jsem k němu, ale víc jsem se starat nehodlal. Povedlo se mu dostat ve vzduchový bublině na nějakej vyvýšenej kus podlahy a na něm se teď polomrtvě válel, takže už nebylo potřeba mu poskytovat první pomoc... buď se z toho dostane nebo ne.

//Ohnivé jezero

Jak jsem se tak blížil hlouběji a hlouběji pod vodu, došlo mi, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad na světě. Nebo jsem se měl minimálně nadechnout ještě o něco víc, abych to vydržel. Takhle mi jednak začínal tlak pěkně mačkat hlavu a druhak jsem vůbec nevěděl, jestli zvládnu doplavat až dolu bez toho, abych omdlel... natož abych se stihnul vrátit zpátky nahoru.
Nahoře za mnou se ozvalo ještě jedno šplouchnutí kromě toho, kdy se mnou do vody spadnul ten vlk z Asgaaru, takže mě možná do jezera následovala i Lilith? Pravda, že situace nad hladinou byla tak neúnosná, že to vlastně bylo pochopitelný. Teď jsem měl ale větší problém... vzduch rychle docházel a dělalo se mi špatně. Přísahal bych, že mi oči každou chvíli vylezou z důlků a plíce vykašlu ven z těla, jestli se mi ještě někdy povede se nadechnout. Byl jsem ale odhodlanej to vydržet. Přede mnou se pomalu rozprostíralo to, co jsem viděl už když jsem se potopil pod hladinu, a to mě tak nějak hnalo dál, i když se mi vodou pohybovalo čim dál tim hůř a cítil jsem, že síly docházejí.
Vypadalo to jako město. Jako kdyby někdo vzal starou zříceninu, zmenšil jí a mnohonásobně zkopíroval. Byly to ruiny. Určitě tu byl poklad! Z posledních sil jsem se naprosto vyčerpaně dotrmácel k první stěně a otvorem jsem strčil hlavu do jednoho z domečků. Páni! To je naprosto neuvěřitelný! Když jsem se do otvoru pomalu vsoukal celej, z úplně posledních sil co jsem měl, najednou mi přišlo, že... jsem v suchu? Teda - nebyl jsem v suchu tak úplně, ale u stropu domu jako kdyby byla zvláštní vzduchová kapsle. Tady jsem vynořil hlavu a začal jsem zuřivě lapat po dechu, až mi nachvíli přišlo, že to se mnou opravdu sekne a utopim se tady. Nakonec se mi to ale povedlo pomalu rozdejchat tak, abych se mohl pořádně podívat okolo. Bylo to neuvěřitelný... absolutně záhadný a boží. "Páni," musel jsem vydechnout a pořádně se rozmrkat. Kde byli obyvatelé? Čí to bylo? Jaká se za tim schovávala záhada? Potřeboval jsem odpovědi! "Halooooo?" zavolal jsem, až se přes malej vytopenej prostor ozvala ozvěna. Chvíli jsem čekal na odpověď, ale žádná nepřicházela. Jenom mi tak nějak přišlo, jako kdyby mě někdo sledoval...

//Náhorní plošina přes Středozemku

Když už jsem si ani nemyslel, že v nejbližší době snad narazíme na jezero, les, řeku, nebo cokoliv, čeho by se dalo chytit jako orientačního bodu, konečně se kousek před námi objevil břeh jezera. Znal jsem ho, protože bylo hned vedle smečkovýho lesa. Bouře byla ale tolik neúprosná a sílila, že mi přišlo, že než doběhneme k nám do úkrytu, při našem štěstí nás srazí strom, nebo něco takovýho. Neměl jsem ani žádnou magii, která by se na tohle dala použít, což bylo pěkně na houby. Budu si u Života muset poprosit o magii vzduchu. A to mi přišla tak zbytečná.
Už už jsem začínal zpomalovat, abych počkal na Lilith a abychom vymysleli, kudy a kam se dáme a kde se schováme, ale vtom se mi něco... někdo vmotal pod nohy. I když mi čumák skoro úplně zacpal písek a oči taky, toho synáčka z Asgaaru jsem poznal okamžitě. Poslední dobou se okolo nás motal pořád... bylo to podezřelý. Každopádně jak jsem běžel po slepu a narazil do něj, způsobilo to, že jsem nás oba nechtěně poslal přímo do jezera. Ještě než jsem přepadnul a úplně se potopil, stihnul jsem se v rámci reflexů pořádně nadechnout, ale potom už jsme se ocitili pod vodní hladinou.
Až tady jsem se paradoxně stačil trochu rozkoukat a z čumáku a uší se mi aspoň vymyl písek. Chtěl jsem vyplavat nahoru, ale... víc mě zaujalo pár zvláštních tvarů, co se rýsovalo na dně jezera... a protože jsem měl úplně nulovej pud sebezáchovy, samozřejmě mě nenapadlo nic jinýho, než k tomu začít intenzivně pádlovat packama směrem dolu, abych se na to podíval.

//Skryté ruiny Gallantidy

//Mahtae jih

A byli jsme na pláni. Kdyby mi někdo řekl, že neběžim rovně a nějak divně se stáčim dokola, klidně bych mu to uvěřil, protože orientovat se v písečný bouři na obrovskym volnym prostranství bez záchytnýho bodu bylo fakt něco. Věděl jsem, že na tuhle plošinu navíc navazuje další velká pláň, o to horší to bylo. Ale jak říkám - nechtěl jsem měnit směr, abych Lilith někde chudáka nevytrousil, takže jsme to prostě museli zvládnout takhle. Snad jí to nikam neodfoukne.
Vzhledem k tomu, že se ještě ke všemu začínalo smrákat, situace se zhoršovala. Napadlo mě, že počkám, jestli jako první narazíme na řeku nebo na jezero, a podle toho bychom se pak mohli odklonit do Sarumenu a schovat se klidně u nás v úkrytu, nebo tak něco. Zatím byly ale záchytné body v nedohlednu.

//OJ přes Středozemku

//Úzká rokle

Slyšel jsem, jak za mnou Lilith něco volá. I když jsem nevěděl co, aspoň to znamenalo, že se mi nikde neztratila a nebudu jí muset v písečný bouři hledat po všech čertech. Šikovná. Jedinej problém byl v tom, že jsme se pomalu ale jistě blížili na pláně. Původně jsem chtěl změnit směr a dostat nás někam do lesa, ale potom by se mi moje společnice s větší pravděpodobností někde ztratila nebo uhnula špatně, a tak jsem se rozhodnul držet směr i za cenu toho, že poběžíme skrz to nejhorší. Měl jsem chuť na ní ještě jednou zavolat, aby si byla jistá, že se směr nezměnil, ale otevřít tlamu znamenalo nabrat do ní hromadu písku, a toho už jsem měl dost v uších a očích a čumáku, takže jsem se radši rozhodnul mlčet a spolehnout se na to, že to zvládneme.

//Náhorní plošina

//Sněženková louka

Tady v lese byly podmínky lepší. Jeden aspoň trochu viděl pod nohy, aby se někde nedejbože nerozmáznul, a navíc tady byly písečný nánosy a vítr o trochu mírnější, protože všechno blokovaly kmeny a koruny stromů. I tak se mi moc nepozdávalo na místě zůstávat - nemohli jsme vědět, jestli bouře nezesílí natolik, aby někde nespadnul strom, nebo tak. Měl jsem si od života koupit magii vzduchu. Všechno by bylo jednodušší.
Když to teď šlo, jemně jsem naklonil hlavu dozadu, abych zkontroloval, jestli se Lilith teda vyskytuje někde za mnou, nebo mě už předběhla, nebo jsem jí ztratil, protože v aktuálních podmínkách bych ani jednu variantu nepoznal. Jenom jsem doufal, že se mi neztratila úplně, protože v hledání jsem nebyl zrovna nejlepší, zvlášť ne uprostřed písečný bouře. "Liliiiith? Jsem vítěz!" zastavil jsem se tedy, abych za pomyslný cíl našeho závodu prohlásil tohle místo. Protože... proč ne? V závodu bylo očividně náramně nebezpečný pokračovat, takže to ode mě vlastně bylo fér. Takhle jsem všechny vysloveně štědře zachránil před písečnou bouří! A ještě jsem stačil vyhrát - no byl jsem prostě naprosto nepřekonatelnej a skvělej.
Chvíli jsem tak postával a čekal, až se moje parťačka objeví, než jsem náš směr pomalu stočil ven z lesa - nepřišlo mi, že je tu bůhvíjak bezpečno, i když tu vítr foukal o něco míň. Větev nebo strom to mohlo srazit tak i tak.

//Mahtae jih

//Tajga

Ještě chvíli jsem se za běhu chechtal a usmíval, bůh ví jaká to neni sranda, že naháníme fakany z Asgaaru a navíc že vyhrávám nad Lilith, ale to všechno mě přešlo, když začal vítr foukat pořád víc a víc rychle a do kožichu se mi začal zasekávat... písek? Bylo to možný? Gallireu jsme společně s Lilith přece oběhli zrovna včera večer, a nezdálo se mi, že by se v poušti schylovalo k nějaký velký katastrofě. Navíc - jestli jsem se ještě pořád orientoval správně, byla od nás dost daleko... to foukalo tak silně a tak moc, že písek doletěl až sem k nám? Blížila se nějaká obrovská písečná bouře? Byl čas se schovat?
Tady na louce se viditelnost i vichr o dost zhoršily, protože to bylo volný prostranství. Byl čas zmizet někam do lesa, ale možná ani to nebyl nejlepší nápad. Nachvíli jsem zpomalil, abych nechal Lilith mě trochu dohnat - teď už to nebyl sranda závod, ale spíš hra o to, jestli se zvládnem držet u sebe, nebo se navzájem totálně ztratíme. Pořád jsem byl ale až moc pyšnej na to, abych zastavil úplně - to tak! Tmavá vlčice by mě ještě předběhla a znovu by si ze mě utahovala, že vyhrála. "Liliiiiith?" houknul jsem na ní nakonec, abych se ujistil, že pořád běží za mnou, přičemž jsem si nabral písek do tlamy a začal jsem ho okolo sebe plivat. Teď už nemělo cenu se zkoušet ohlížet - jednak bych neviděl vůbec nic a druhak by mi písek nalítal do očí a čumáku, kdybych hlavu zvednul. A na louce jsme taky zůstat nemohli.

//Úzká rokle

//Sněžné hory

Ani jsem pořádně nevěděl, proč běžim a kam běžim a kdy se zastavim. Byl to prostě nejvíc random závod na světě. Tak nějak jsem doufal, že ten barevnej chůvák zachvíli přestane chytat dech a já budu moct trochu pošikanovat nedorostence z Asgaaru. Ale docela se držel, tak jsem si za cíl nechal jenom tu druhou věc - pořádně vyčerpat Lilith. Na oplátku za to, jak mě před chvíli porazila v jinym závodě. Třeba vyzvrací tu večeři, když poběžíme dost dlouho, uchechtnul jsem se sám pro sebe, než mi došlo, že je taky dost možný, že jí vyzvracim já. Do toho všeho jsem měl tlamu ještě pořád od krve, takže jsem vypadal docela znepokojivě. Ale to nevadilo.
Udělal jsem v běhu přes les opatrně pár delších skoků, až jsem začal ty fakany dotahovat, takže jsem se rozhodnul vyrovnat tak nějak vedle nich - i když s velkym rozestupem - aby to náhodou fakt nebudilo dojem, že je pronásleduju, nebo tak něco. Chtěl jsem prostě jenom... vyhrát závod. Uprostřed běhu jsem se taky (po ujištění, že přede mnou neni žádnej kořen nebo strom, o kterej bych si rozbil držku) ohlídnul za Lilith, jestli se fakt stihla sebrat a běží někde za náma. Vypadalo to, že běží, ale že jí taky chvíli potrvá, než ten náskok dotáhne. Moc jí nepodceňuj. Jenom před momentem nade mnou přece vyhrála závod okolo celý Gallirei.

//Sněženková louka

"To je pravda. Tvrzení proti tvrzení," prohlásil jsem chytrácky. To bylo totiž nejlepší. Ještě ke všemu když jsme byli dva. To totiž znamenalo, že s největší pravděpodobností budem mít i převahu, když bude někdo tvrdit něco jinýho. A taky že mu můžem nakopat zadek... ach, nakopávání zadků mi opravdu chybělo. Už jsem bez toho byl až moc dlouho. Kde jsou všichni idioti?
Tak nějak jsem naporcoval rybu a začal jí rychle polykat, protože jsem měl dost velkej hlad... byla to koneckonců doba, co jsme jedli naposled, a tehdy to byla taky ryba. Netrvalo dlouho a tu svojí půlku jsem měl celou zhltanou. Jenom hlavu jsem nechal bejt a zahodil jsem jí o kousek dál na zem, protože jsem byl vybíravej a neměl jsem ty divný vnitřnosťový věci rád.
Když bylo po jídle, nespokojeně jsem se na sebe podíval. Hrudník a tlamu jsem měl úplně od krve, takže jsem začal přemejšlet, kde je tu nejbližší vodní tok a začal jsem se pomalu sbírat na nohy. Počasí se nějak zhoršilo a začalo foukat, a do toho všeho se kolem nás jako vítr prohnal ten fakan z Asgaaru a... nejspíš další fakan z Asgaaru. A za nima starší vlk, co je měl asi na hlídání. "Whoa," podíval jsem se za nima, když jsem ze sebe oklepával zbytky ryby. "Další závod?" zamrmlal jsem tak nějak do vzduchu, ale nakonec jsem svůj pohled lišácky stočil k Lilith. Teď jsem měl pro změnu náskok já, když se ještě pořád válela na zemi. A navíc... asgaarčata jsem chtěl potrápit už delší dobu... minimálně od chvíle, co mě tehdy v Sarumenu vytočila jejich máma. Nebyla by sranda je trochu pošikanovat?
Bez dalšího čekání jsem se dal do sprintu směrem, kudy tříčlenná skupinka zmizela. Vítr tomu všemu dodával na atmosféře a já tušil velkou zábavu.

//Tajga

//Myslim, že právě zrovna od dubna do června jsme toho v rámci zkouškovýho měli všichni dost :--) Nechci to prodlužovat o tejden nebo o bůhvíjak dlouho, jenom bych ty obrázky ráda poslala v klidu, až dorazim domů, protože na táboře fakt neni internet ani prostor to udělat.

I don't even remember when exactly I fell asleep, but it had to be a long, long nap. Mainly because I woke up all alone. I mean... that would be pretty normal, it's not like there's always someone around me. But it was different this time. I woke up on a meadow... which is pretty normal, right? But something felt weird. It took me a second to figure out what exactly, but then it hit me - it was too quiet! There were no birds singing, no bugs crawling through my fur, even though it was a nice summer day - just me! All alone!
At first, I panicked for a second. Then I decided to check it once more and try to find at least one insect in the grass, but there was nothing. I gasped and turned around. I should visit my pack. Someone's gonna be in the forest. So I quickly ran over there, because I wasn't so far away.
But just as I thought... the forest was empty as well. I tried to scream a few names, but nobody answered. I even tried to howl, even though I don't usually do that, but there was no response. Huh... what the hell happened? Am I the last living creature? For a second, I couldn't decide whether it's horrible or amazing. I mean... I could go anywhere now, to someone else's territories. I could steal things from their dens! But... there was probably nothing left, since there was nobody to hunt or collect it. When did they all leave? And why? Should I run? Is there something bad coming? I didn't seem like it... the weather was nice, everything was nice... this is not what an apocalypse looks like. It was weird.
I had to slowly leave the forest, because the emptiness was depressing, so I went back to the meadow. I was in the southern half of Gallirea, the one I liked better, because the weather was always nicer here. I can't stay. There's nothing to hunt. Nobody to talk to. I would lose my mind in a few days. I knew I had to leave as soon as possible. But... empty Gallirea was something pretty cool. I had to think of something cool to do before I leave, and that's when it hit me - I could go and steal flowers and diamonds from Život's and Smrt's dens! If they left as well, there was a whole treasure in their dens! I had to smile and quietly laugh, for this plan was absolutely brilliant.
So I slowly started walking towards the huge orange mountains that Život lived in, but when I got close, the whole sky got dark in a few minutes, it started raining heavily, and there was also a huge lightning. The weather got absolutely crazy and I had to hide in a forest. The gods probably didn't want me to steal their treasures... or visit them at all.
So I decided to leave. There was nothing left for me to do, since I was an extroverted creature.

"Nejsem si jistej," odpověděl jsem spěšně mezi nádechem a výdechem. Žil jsem určitě, ale potřeboval jsem se ještě chvíli válet po zemi a snažit se se srovnat. Ještě že nás nikdo neviděl. Ale historka z toho určitě mohla bejt skvělá. "Ty?" optal jsem se nakonec pro jistotu na oplátku.
Jakmile začala Lilith znovu mluvit, pohnul jsem zrakem od ryby a zaostřil jsem na ní. "Neee, ta ryba se tam prakticky válela. Jenom jsem jí sebral," vysvětlil jsem, aby jí náhodou nepřišlo, že jsem jí snad dával náskok, protože bohužel opravdu nedával. Jsem tak pomalej? Mám dlouhý nohy! Budu se na to muset Života zeptat. Takhle nikdy nikomu neuteču, to by bylo debilní. Dohnala by mě Lilith, kdybych začal zdrhat?
"Řeknu ti, až se mi bude chtít brečet," vydechnul jsem naposled hluboce, než se mi dech úplně srovnal. Zvedat se mi ještě nechtělo, ale večeřet už jsem chtěl, takže nezbejvalo než rybu naporcovat v leže. Otočil jsem se tedy na bok, vzal jsem jí do tlap, převalil jsem se zpátky na záda a začal jsem jí škubat, zatímco jsem jí držel v tlapách. Krev takhle tekla přímo na mě, ale to byla aktuálně moje poslední starost. Jakmile se mi povedlo odtrhnout zadní půlku, podal jsem jí svojí soupeřce a sám jsem začal pomalu přežvykovat tu druhou. "Myslíš, že jsme první vlci, co oběhli Gallireu?" zeptal jsem se s plnou tlamou. Jestli ne, museli jsme najít ještě něco dalšího, v čem budem první. Byl jsem náramně soutěživej.