Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nevim... to mi řekni ty sama," uculil jsem se na ní, když už si na to nahrála, a švihnul jsem ležérně ocasem. Možná, že kdybych se nezahazoval se Styx, vlčatama a spoustou dalších existencí, měl bych čas na hledání sexy normálních vlčic v našem okolí. Třeba tu ani žádný neexistovaly. Tady byl každej náramně zvláštní... vždycky aspoň v něčem. Nebo je chyba ve mně a měl bych se víc snažit. Nebo jsem byl třeba dřív zvyklej, že na mě fakt letěly samy, a od tý doby jsem zlenivěl? Nebo... už nejsem tak hezkej, jako jsem bejval? Čim dýl jsme to probírali, tim víc starostí na mě najednou dolehlo. Musim to napravit. "Paměť mám dobrou... a skóre určitě lepší než ty. A navíc s tebou nechci nic mít," oznámil jsem jí s ledovym klidem a propíchnul jsem jí očima, když se mě pokusila znovu urazit. Ještě jsem to měl v plánu dorazit nějakym výmyslem, jako že mám novou holku, nebo tak něco. Vážnej výraz mi ale dlouho nevydržel a musel jsem se pobaveně ušklíbnout a stočit pohled jinam.
"Fajn," odkejval jsem jí, že tohle je jenom odpočinkový místo. To bylo dobře, protože to fakt nebyla dobrá schovka. "Když už děláš věci, který maj následky, nemůžeš si pak pokládat takovýhle otázky," odvětil jsem jí prostě. Život se dal buď žít nudně a bez problémů, nebo zábavně a s nima. A v druhym případě potom moc nemělo cenu nic plánovat, protože byla stejně velká pravděpodobnost, že se to buď změní, nebo podělá.

//Mahtae

"Mimo Gallireu...asi," přiznal jsem pohotově, protože mě to bolelo to říct. Bylo to hrozně dlouho. Těžko říct, proč to tak bylo. Možná proto, že Gallirea byla samej exot. Na nějakou normální, hezkou vlčici, se tu dalo narazit jenom těžko. Styx sice nebyla normální, ale to by nevadilo... ale její sestra byla prostě totální osina v zadku. Pak tu bylo dost vlčic, co bylo na holky. A dost starších vlčic. A nebo naopak moc malejch. Proč byl svět najednou tak extrémně komplikovaný místo? "Aspoň vim, že jestli mám někde vlčata, nechal jsem je daleko odtud," zkusil jsem na tom pořád dost zaraženě najít něco pozitivního, ale musel jsem zavrtět hlavou, abych se z toho tranzu probral. Kde byl starej Duncan? Dospěl jsem snad konečně? Nebo jsem svoje super balící schopnosti ztratil? Nebo jsem prostě jenom neměl štěstí? Styx jsem otázku ani neopětoval. Možná proto, že kdyby na tom byla líp než já, ještě bych jí začal závidět. Prohrával jsem nerad. I v tomhle případě.
Když jsme se začali škrábat nahoru, tak nějak jsem se zařadil za Styx, abych jí zachytil, kdyby náhodou začala padat. Znal jsem to tady. Všude okolo jsem to znal, protože jsem za posledního roku byl všude, jenom ne tam, kde jse měl bejt.
Styx si nahoře sedla a já jsem jí jenom obešel, abych se posadil k ní. Asi jí to unavilo, což při jejím stavu nebylo vůbec překvapivý. "Tady? Tady chceš zůstat?" zeptal jsem se. Pravda, že sem moc vlků nechodilo, ale nevěděl jsem, jestli je to bůhvíjak supr úkryt. Kdybych se měl někam schovat já, asi bych se ukryl na těch ostrůvkách na jihu... byl tam přísun jídla, totální klid a nikdo tam nechodil, protože neměl proč. Jedinej háček byla ta příšera, co nás tam s Lilith minule málem sežrala, ale to byl beztak jenom nějakej vodní živočich.

//VVJ přes Mahtae

Sem tam slunce překryl mrak a zatáhlo se, ale vítr ho vždycky posunul dál a znovu se rozjasnilo. Střídalo se to, takže mi sluneční žár do tmavší srsti vždycky pronikal jenom nachvíli. Takhle po ránu ještě nebylo moc vedro, a i kdyby bylo, vlastně mi to nevadilo. Měl jsem vedro rád, měl jsem k němu líp uzpůsobenou srst než většina zdejších. A kdyby bylo až moc, pořád se stačilo namočit do vody. Vodních zdrojů bylo na Gallirei koneckonců nespočet. Kdybysme nezdrhali, mohli jsme se projít k moři. Tam to teď musí bejt super.
"A kam by odešlo? Posledně mi docela trvalo se uklidnit," namítnul jsem. Já chudák! Já, otrok hroznejch přírodních pudů! Já, oběť! "Vlastně se divim, že se mi to povedlo," rozvedl jsem to ještě, aby věděla, jak moc psychicky a fyzicky náročný to pro mě bylo, když se její sestra podělala do úkrytu. No vážně! A neslíbili jsme si náhodou, že to někdy dokončíme? "A vůbec, nejsem žádnej chlípník! Jsem naprosto slušnej a spořádanej. Praktiky skoro pod přísahou," zamračil jsem se ještě. Pravda a nic než pravda. Co jsem byl na Galliree, byl jsem jako křesťan.
Už už jsem se nadechoval, že jí začnu napomínat, proč nás někam teda tahá, když vlastně neví kam, ale vtom se zastavila a já do ní zezadu lehce narazil, než jsem si toho stačil všimnout. Jakmile jsem zjistil, že se jí asi podlomila noha, obešel jsem jí z boku a podepřel jsem jí, aby se jí líp narovnávalo. "Doufám, že to neni daleko. Ještě si cestou rozbiješ tlamu," poznamenal jsem. Klidně bych jí vzal na záda, ale to by pani samostatná stejně odmítla a ještě by se naštvala, takže to nemělo cenu.

//Úzká rokle

//Východní úkryt přes Kierb

"Dobře," odsouhlasil jsem jenom tónem mám spoustu jinejch kamarádů, abys věděla. Topit jsem se mohl klidně s někym jinym, jestli se hodlala nechat zabít někdy v nejbližší době. A vůbec - do stáří jsme to oba měli ještě pěkně daleko. Pořád jsem si přišel tak trochu jako dospívající. Bylo divný, jak ten čas běžel. Ale nedalo se s tim dělat nic jinýho než ho pořádně využít. Mentalita se mi stejně skoro neměnila.
Šli jsme vodou. Hezky to chladilo do tlapek, zatímco se slunce šplhalo na oblohu. Vypadalo to, že bude fajn den. Bylo dobře, že jsme nakonec vylezli ven a nezůstali v úkrytu, i když to asi bylo riskantnější.
"Hnízdečko... souhlas," zopakoval jsem po ní. "Hlavně ho musíme najít, než tě přijdou zabít, nemyslíš? Ať jsou ty poslední chvíle mezi živýma dostatečně... speciální," zabroukal jsem jí do ucha perverzně. Ani jsem nevěděl, jak moc to myslim vážně, ale tohle mě prostě hrozně bavilo. Vždycky. I když mě teda zrovna dvakrát nevzrušovalo, že jí někdo přijde zabít... se Styx bylo vůbec divný vyjít tak, aby si u toho jeden nepřipadal jako deviant.
"Ale za řeku na západ kam?" přerušil jsem jí uprostřed věty nespokojeně, když mi to zopakovala. "Tam je nějakej úkryt? Nebo ho budem muset vyrobit? Nebo... máš nějakej jinej, konkrétnější plán?" zasypal jsem jí otázkama, ale vlastně mě asi zajímalo, kam přesně jdeme, protože se mi s Lilith povedlo skoro celou Gallireu prochodit, takže jsem konečně mohl dělat chytrýho, že vim, kde co je.

//Mahtae jih přes sever

Když se Styx zvedla na nohy, všimnul jsem si, jak citlivá je na jednu přední tlapu. Ještě aby ne - její soupeřku jsem viděl, a bylo jasný, že ze souboje nevyjde zdravá jako rybička. Na druhou stranu bych si nikdy nemyslel, že je alfa smečky až tak slabá, aby jí porazila normální tulačka - to mi moc nelezlo do hlavy. Třeba už byla prostě stará, nebo tak něco. Ale když přišla posledně oxidovat k nám do smečky, vypadala ještě docela živě a akčně. Ha, a kdo má slabou smečku teď? Jak se nám karty krásně obracej. Abysme ještě my neobsadili je, chytráky, pomyslel jsem si škodolibě. Na to, že jsem ve svojí smečce asi půl roku nebyl a dost možná už se se mnou ani nepočítalo jako s její součástí, jsem byl najednou náramnej smečkovej vlastenec. Možná proto, že mě vytáčela představa toho, že by si s naší smečkou chtěl někdo vytírat zadek jenom proto, že teď alfuje Darkie, a ta je na tom psychicky špatně. Nebyli jsme slabá smečka, nebo mi to tak nikdy nepřišlo. Jenom jsme se prostě nerejpali v cizích záležitostech a žili jsme dost daleko od ostatních.
"Jestli mě Život neomladí a jednou nedejbože zestárnu, taky se půjdu utopit do jezera," rozhodnul jsem. K čemu bylo žití potom? Nechtěl jsem bejt nějakej chlípnej starej dědek Duncan, co po Galliree loví mladý vlčice. "Půjdeš se mnou?" optal jsem se, jakoby se nechumelilo. "Jestli se toho teda dožijem," usoudil jsem nakonec. Oba jsme byli samej průser.
Vyrazili jsme. Vedla ona, takže jsem si s nějakym taktizovánim a hledánim úkrytu asi nemusel dělat starost. "To je pravda," oplatil jsem jí laškovně oční kontakt, vydechnul jsem čumákem a jemně jsem do ní drcnul. Její sestra byla prostě nesnesitelná. Nejlepší by bylo se přestěhovat někam daleko od ní, kde to nikdy nenajde. "Koukni na nás. Idioti na útěku. Zase," brouknul jsem jenom. Já jsem vyjímečně žádnej průšvih neměl, ale kdyby mě s ní někdo potkal, možná by tim průšvih taky vzniknul. "Kam jdeme?" optal jsem se ještě.

//VVJ přes Kierb

"Ne, díky," ohrnul jsem čumák, abych předem ukončil tu nekonečnou debatu, co mohla nastat, kdybysme se o její ohnivzdornosti ještě chvíli hašteřili. Takhle aspoň nebylo jistý, kdo diskuzi vyhrál. Beztak já. Nikdo přece nebyl ohnivzdornej. Určitě ne. Se Životem a Smrtí nebyla až tak zadobře, aby to pro ní zařídili.
"Dobře," popotáhnul jsem na oko po jejích dalších slovech a narovnal jsem uši zpátky nahoru. Ani mě nemrzelo, že nebrečela. Čím míň vlků ke mně citově přilnulo, tim líp. Nevyžíval jsem se v tom. A beztak kecala. Určitě brečela celou dobu, jenom to nechtěla přiznat. Já bych taky brečel, kdybych zjistil, že jsem mrtvej. Škoda hezkýho a skvělýho vlka.
Narovnal jsem se, když prohlásila, že chce radši jinam. Bylo to asi logický. O to víc jestli měla představu, kam přesně chce jít. Já znal dost úkrytů, ale nevěděl jsem, kde je pravděpodobnější narazit na Asgaarčany a kde ne. "Můžem," přitakal jsem. Bylo mi to celkem šumák. Třeba cestou narazíme na tu Lilith. Když jsem zavrtěla, začal jsem se pomalu zvedat na nohy, abychom mohli jít rovnou.
"Nevim," odpověděl jsem prostě po jejím monologu. Neměl jsem o svojí smrti ani páru. Byl jsem rád, že jsem vůbec věděl, že jsem umřel. Všechno bylo v mlze a otázky ohledně toho mě vlastně dost znepokojovaly, protože mi připomínaly, že se to stalo, a že pořád nevim, proč jsem zpátky mezi živýma. Věděl jsem toho ještě míň než ona. Jenom jsem těknul očima po všech těch jejích náhrdelnících a zadoufal jsem, že všechny nezabila ona. Nevim proč, ale čim víc vlků kolem mě zavraždila, tim míň mě rajcoval čas, co jsme spolu trávili my dva o samotě. Jak jsem měl vědět, že nejsem další? Asi jenom tak, že bych jí prostě porazil, kdyby na to přišlo. A ve finále... to bylo to, co bylo na našem vztahu nejzábavnější.
"Dobře, tak kudy? Máš v plánu nějakej konkrétní romantickej úkryt?" zajímal jsem se s překvapivou dávkou nový energie v tónu hlasu. "Předpokládám, že k tobě domů nepůjdem," usoudil jsem ještě. Tam jsme se vlastně určitě potkali naposled. U ní doma.

"Pěkně kecáš," rejpnul jsem si do ní. Už už jsem chtěl navrhnout, že to zkusíme znovu, ale nějaká další nehoda bylo to poslední, co jsme teď oba potřebovali. Nepotřeboval jsem jí v tomhle stavu ještě zapálit. Stejně bych jí zachraňoval já, kdyby se něco stalo, takže to byla blbost.
"Dojdem pro něj potom," navrhnul jsem, když přišla řeč na jídlo. Mohli jsme dojít k toku a tam prostě elektřinou zabít pár ryb. To bylo rychlý a snadný. A návykový. A navíc byly ryby super jídlo. Hrozně jsem si je oblíbil.
"Brečelas aspoň?" zajímal jsem se s úšklebkem. V nejlepší moment? Kdy jí to asi řekl? A před jak dlouhou dobou to vlastně bylo? Sklopil jsem uši k hlavě, když se mi začala smát. Jo, vtipný to bylo, ale to co přišlo potom ne, takže jsem se nevědomky ani nezasmál s ní, což bych asi normálně udělal. Na její další otázku jsem tak nějak neuměl odpovědět. "Nejsem si jistej," vypadlo ze mě nakonec. Opravdu jsem nevěděl. "Asi měsíc po probuzení jsem byl úplně mimo. I teď mám divný stavy," mlasknul jsem a švihnul jsem ocasem. O tomhle mě nebavilo si povídat. A navíc to ve mně probouzelo celý to trauma, který bylo pořád moc čerstvý, a kazilo mi to náladu. Vždyť mi doteď sem tam nešlo pořádně mluvit. "Cos dělala ty? Krom vraždění a truchlení po mně," začal jsem se zajímat s úplně jinym, veselejšim tónem. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si nelehnu, ale dokud se o mě opírala, tak se mi nechtělo to kazit.

"Neškodný hňupové jsou vůbec nejhorší typy. Můžou tě jedině překvapit," pokrčil jsem váhavě rameny. Neškodnej možná normálně byl, ale když mu zavraždila partnerku, nemohla přece čekat, že nad tim alfák jen tak mávne tlapou. "A bez problémů očividně ne," znovu jsem si do ní šťouchnul, poukazujíc na jejího mrzáka křídlo a na srst slepenou krví. Proč jsem jí vždycky našel v takovymhle stavu? Stávalo se jí tohle vždycky, nebo vypadala normálně, když jsme se potkali? Už jsem si to ani nemohl vybavit.
Pošoupnul jsem se na zadku, aby se mi sedělo líp. Už jsem nebyl taková kostra, jako když jsem vstal z mrtvých. Stihnul jsem se párkrát pořádně najíst a váha se mi docela vrátila. I když vzhledem k mojí vejšce nebylo jednoduchý jí nabrat rychle. Styx si sedla vedle mě. Těsně vedle mě. Vlastně se o mě opřela. Spokojeně jsem se zavrtěl ještě jednou. Snad to byl náznak toho, že už se se mnou pani protivná hodlá normálně bavit. Někdy jsem její řeč těla nechápal. "Ani za nic. Ležela bys na zemi... do třiceti vteřin, maximálně," vydechnul jsem důležitě, aby pochopila, jak velkej a silnej a mocnej teď jsem, když se mi podařilo vstát z hrobu. Opravdu. "Seženem ti potom něco k jídlu," navrhnul jsem a pohnul jsem se tak, abych do ní strčil, ale zas ne tolik, aby ztratila rovnováhu. Určitě musela mít hlad, a já jsem ho měl taky, ale teď nebylo zrovna vhodný vylejzat ven. Nejlepší asi bylo chvíli zůstat v jeskyni. Byli jsme tu snad úplně sami. Nebo se tady dostatečně daleko od nás schovával někdo další.
"Tak už se pochlubil," narovnal jsem hlavu po jejím dalším prohlášení. Můj tón vlastně vůbec nic neřikal. Umřít bylo zajímavý, ale příšerný. A protože jsem se při souboji tak nějak vyblokoval sám, bral jsem to spíš jako osobní selhání, než jako prohru proti Noroxovi. A na osobní selhání jsem byl zvyklej. Dělo se mi to pořád. Bez toho by to nebyla sranda. "Bráška mě zakousnul, když jsem chytnul elektrickou ránu. Pěkně srabácký. Oplácet mu to nebudu," shrnul jsem s úšklebkem. Pořád mu můžu obtáhnout ségru, napadlo mě škodolibě, ale tu myšlenku jsem hned zahnal. Styx nebyla nějakej zvláštní nástroj pomsty. Ani jsem vlastně necejtil potřebu se mstít. Norox měl pět mozkovejch buněk dohromady, takže nemělo cenu se mu jakkoliv mstít... příroda už se na něm dost vyřádila sama.

//Sopka

Byla nějaká protivná. Třeba se jí nelíbilo, že jsem obživnul. Nebo že jsem v první řadě vůbec umíral. Ale to nebyla moje volba... nebo byla? Taky jsem jí nevyčítal, že má bratra debila. Že jsem vlastně umřel kvůli zahazování s ní... když teda opominu to svoje provokování a frajeření, který na tom mělo taky velkej podíl. Nejdřív jsem jí chtěl pěkně vysvětlit, že strach teda nemám, protože já nemám strach nikdy a z ničeho, ale nakonec jsem si to rozmyslel a vybral jsem si jinou odpověď. "Jo, to teda mám strach. O tebe, protože po tobě půjde nejnabušenější vlk, kterýho jsem kdy viděl. Ani já ti nepomůžu, jestli nás najde. Trucovat můžeš v úkrytu" doporučil jsem jí pasivně agresivně. Nejvíc mě na tom všem štvalo asi to, že o ní mám fakt starost, což ke mně vůbec osobnostně nesedělo, ale... prostě jsem si nemohl pomoct. Nepřál jsem nikomu jinýmu to, co se děje po smrti. A už vůbec ne těm, co jsem měl aspoň trochu rád. A už vůbec ne Styx.
Dostali jsme se do úkrytu a já jsem se zamyslel nad tím, že jsem vlastně měl v plánu hledat Lilith, ale to teď muselo asi počkat. I smečka. Všechno muselo počkat. "Třeba tu spolu skejsnem tak dlouho, že se budeš muset přestat mračit a začít se se mnou bavit," rejpnul jsem si do ní po cestě, hledajíc nějaký vhodný zapadlý místo, kde se můžeme schovat. Když jsem ho našel, zastavil jsem se a sednul jsem si na zadek. Vítr ustal. Chvíli jsem na ní civěl. Možná byl čas naše znovushledání začít odznovu. Bylo tu moc nezodpovězenejch otázek. "Navíc mám fyzickou převahu, takže když na mě nebudeš hodná, prostě tě přinutim," ušklíbnul jsem se spokojeně. Teď, když jsme byli zapadlí někde hluboko v jeskyni a zmizeli jsme prakticky úplně beze stopy, byl jsem najednou úplně v klidu.

O mojí smrti podle všeho věděla. Prozradil jí to Norox? Někdo jinej? Nebo nedejbože... našla mojí nechutnou mrtvolu? "Taky jsem mrtvej. Jenom se ti zdám, protože na mě pořád nemůžeš zapomenout," objasnil jsem pohotově se spokojenym úšklebkem i přes to, že její tón nezněl úplně jako že má náladu na žerty. Já jsem jí ale měl. Vždycky. Uši jsem sklopil až ve chvíli, kdy se zeptala, jestli vím, jak moc jí to bolí. Co? Moje smrt? Úšklebek se mi z obličeje vytratil a nahradil ho docela normální úsměv. Chvíli jsem na ní jenom civěl. Byl jsem sobecky spokojenej, že se po mně opravdu sháněla.
Další zpráva mě ale lehce znepokojila. Zabila asgaarskou alfu? Šedivku? Zničehonic to ve mně probudilo smíšený pocity. Tu vlčici jsem měl opravdu hodně v nelibě, ale vrah jsem nebyl, abych z toho měl vyloženě radost. Nadechnul jsem se, abych jí něco odpověděl, ale potom jsem se prostě jenom tupě zarazil. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. I moje nový, super diplomatický zaměření bylo v ohrožení, když jsem se veřejně zahazoval se Styx. A to bylo co říct. Chvíli jsem na vlčici vedle sebe jenom zíral, než jsem párkrát intenzivně zamrkal a zvednul obočí. "Dobře, půjdou po tobě, musíme zmizet," rozhodnul jsem. Najednou jsem nebyl super uvolněnej Duncan, ale divně zmatkující Duncan. Do Sarumenu nemůžem. To prostě nejde. Na ostrově by jí taky hledali. Kde je další úkryt? Ten tunel je taky na houby, když vede rovnou k Asgaaru. "Ano?" vyhrknul jsem jenom, když jsem od ní zaslechnul svoje jméno, zatímco jsem pořád přemýšlel, kudy se vypravíme a rozhlížel jsem se. Nakonec jsem svojí společnici začal postrkovat směrem na jih, kde se nacházel úkryt. Tam jsme mohli vymyslet, co dál. A schovat se. Vítr okolo nás se najednou rozfoukal tolik, aby perfektně zahladil naše pachy a to, že jsme tu vůbec někdy byli. Žádné pachy tu po nás nezůstaly. A to celou cestu do úkrytu.

//Východní úkryt

No byl by v tom čert, aby tahle vlčice pro jednou vypadala normálně. Zase byla skoro celá od krve a kromě drátů okolo sebe měla i nějakou lijánu. Když se na mě otočila, i v ranním šeru to všechno bylo zřetelně vidět. Lehce jsem se zamračil, když se na mě otočila, ale potom jsem obličej uvolnil, protože... to u ní prostě asi nebylo nic nezvyklýho. Stejně jsem o ní měl starost. Po zkušenostech se smrtí bych jí opravdu nepřál nikomu dalšímu. Nebo ne nikomu, na kom mi aspoň trochu záleželo. Než jsem se stačil rozkoukat z toho, že na mě zírá taky, začal jsem nad jejím stavem intenzivně uvažovat. U studánek je léčivá voda. Ale to je moc daleká cesta, to nám potrvá hrozně dlouho. A určitě potřebuje jíst. Ale tady v tý debilní řece nejsou žádný ryby, protože hrozně smrdí. Můžem... Než jsem stačil cokoliv domyslet, což mi hrozně trvalo, protože jsem většinou starostlivýho-Duncana dělat nechtěl nebo nemusel, už to bylo moc dlouho, co na mě zírala. Bylo potřeba něco říct. Zlomit tohle ticho. To mi vždycky šlo.
"Co jsi zase dělala, holube?" zazubil jsem se na ní a popošel jsem o pár kroků blíž. "S kym ses pustila do křížku tentokrát?" zajímal jsem se, zatímco jsem si její stav přidrzle prohlížel zblízka. Ty křídla jí pěkně narostly od doby, co jsem jí viděl minule. Kdy jsem jí vlastně viděl minule? Na bobřím ostrově? Od tý doby jsme se neviděli? No - jestli pořád nesnášela magii, tak jako dřív, tak teď už ze sebe snad musela bejt úplně nešťastná. Vypadala snad desetkrát víc magicky než já. Měl jsem spoustu otázek. A drbů. A vůbec! "Potřebuješ někam zmizet?" položil jsem zatím jenom jeden z dotazů. Tenhle měl asi přednost. Navíc jsem odtud znal super tajnej tunelovej přechod úplně jinam na Gallireu, kdyby to bylo potřeba. Teda... jestli její soupeř už nebyl po smrti, což bylo taky dost pravděpodobný.

//Jedlový pás

Kam přesně jsem mířil? Hledal jsem Lilith, ale ani jsem nevěděl, kde mám začít. A Smrt ani Život mi taky neporadili, kde je. Možná, že nejlíp bych udělal, kdybych prostě zůstal tam, kde mě nechala, ale odtamtud se mi povedlo se nějak omylem teleportovat, a teď už uplynulo tolik času, že jsme se mohli několikanásobně minout. Nikdy bych to nepřiznal, ale byl jsem z toho vlastně trochu nervózní. S tmavou vlčicí jsem přece jenom prožil asi čtvrt roku, což bylo snad nejdýl, co se mnou kdy kdo vydržel. Byl nezvyk najednou neposlouchat ty její remcy. Možná proto jsem jí ještě pořád hledal místo toho, abych šel dělat to, co mám... najít Darkii, najít Styx, Newlina, Pippu nebo kohokoliv dalšího, komu jsem to tak nějak dlužil. A taky proto, že jsme se ani pořádně nerozloučili.
Bylo nádherně, tak akorát. Bylo ráno. Vánek mě šimral na obličeji. Až mi bylo líto, že jsem na tu chviličku sám... taky proto, že jsem byl vždycky hrozně hypersociální. Doplahočil jsem se až k úpatí sopky, kde mě do čumáku trefil pach, co mi zježil chlupy snad úplně všude na těle... prostě z tý radosti, z toho vzrušení, ale i z těch obav, co ve mně tohle shledání vyvolávalo. Styx.Nevědomky jsem stočil proud vzduchu tak, aby šel od ní ke mně, a aby mě tak neměla šanci čekat. Nebyl jsem totiž připravenej. Ani v nejmenšim. Pomalu jsem kráčel dál. Nachvíli jsem natáhnul krk, abych zjistil, že tam moje smrtelná rána pořád je. Hojila se dlouho. Ale podle poslední kontroly v odrazu vody už vypadala docela dobře.
Co jsem měl dělat? A říct? Tohle byl prostě moment, ve kterym došla řeč dokonce i mně. Nevěděl jsem, co říct dřív. Už z dálky jsem cítil, že je zraněná. A když jsem dorazil dostatečně blízko, jenom se mi to potvrdilo. Stála ke mně vlastně skoro zády, ale já jsem dupal jako slon, takže o mně už musela vědět. Pořád jsem neměl co říct. Jenom jsem se zastavil na místě a nasadil "tak mě tu máš" výraz. Jestli se totiž dozvěděla o mojí smrti, bylo asi lepší nechat prostor pro samotný zjištění, že žiju.

//TELEPORT, Vrchol Narrských kopců

Druhej přesun už byl o něco lepší než první. Pořád jsem neměl nejmenší tušení, proč se někam přesouvám a jak to dělám, když sám nemám takovou magii, ale... na Gallirei už jsem se vlastně asi ničemu nedivil. Sotva mi přesun proškubal celý tělo, jako kdyby se mi snažil nakrájet svaly na kousky, byl jsem zase někde úplně jinde. Ale jakože... úplně jinde. Co bylo tohle za zvláštní typ cestování? Fungovalo to jenom mezi Životem a Smrtí? Poslal mě sem teleportem Život, když jsme se shodli na tom, že se mám jít domluvit se Smrtí? Dalo se to nějak ovládat? Třeba se to dalo postupem času naučit. A nebo to prostě... někdo ovládal za mě.
Teď jsem byl každopádně tady. Na místě, na který jsem nechodil nějak extra rád, ale to koneckonců asi nikdo. Protože jsem se teleportoval rovnou do zříceniny, nebyl čas si cokoliv nějak extra rozmejšlet. Jakmile jsem si uvědomil, kde přesně jsem, jenom jsem zkusil rychle najít východ, kdyby bylo potřeba rychle zdrhat, jako posledně... a předposledně. Naštěstí se zdálo, že jeden z otvorů pro úprk mám nedaleko od sebe. Připravenej... jako vždycky. Až v tu chvíli jsem se pořádně nadechnul a projel očima okolí. Zřícenina se neměnila... možná jenom detaily, který jsem neměl chuť si pamatovat. Kdepak asi byla pani domácí?
Udělal jsem pár kroků dopředu. Na tomhle místě, stejně jako u kopců, kde bydlí Život, bylo nejnepříjemnější to, že mě nutilo přemejšlet. Přemejšlet o Smrti... o tom, jak moc se jí bojim nebo nebojim, o všem. Ale s tim háčkem, že oni to docela určitě slyšeli. Podle mě četli myšlenky oba. Nebo aspoň okrajově. To na tom bylo nejhorší, protože můj mozek byl naprosto nezkrotně chaotický místo. Vylez, ty nádhero. Ještě jsem si ani nebyl jistej, co po ní chci. Kromě toho, o čem jsme se bavili se Životem. "Jakpak se ti líbila smrt?" rozlehlo se zříceninou. Škubnul jsem ušima, ale tělo se mi naštěstí povedlo nechat v klidu, abych nevypadal jako sralbotka. Čekal jsem jí, a vyjímečně jsem se jí nesnažil ukrást drahokamy ze zdi, takže jsem se neleknul tolik. Mlasknul jsem, zatímco jsem se rozhlížel po okolí a hledal zdroj toho hlasu. "Moc krve, málo zábavy, nedoporučuju," švihnul jsem ocasem a přestal jsem se snažit jí hledat. Ta hra stejně mohla trvat jenom tak dlouho, dokud jí budem hrát oba. "Elektřina ti podrazila nohy... co to? Netrénuješ s darem, který jsem ti nadělila?" ozvalo se znovu - neuměl jsem rozpoznat, jestli si ze mě střílela, nebo se opravdu zlobila. "Pokud vim, za dary se normálně neplatí," zabroukal jsem do zelenýho světla uprostřed místnosti. V tu chvíli se objevila. Vystartovala ze stínu jako střela a zastavila se až u mě. "Ještě chvíli si stěžuj a oberu tě o všechny dary, chytráku," zasyčela, až mi to zaskřípalo v uších a zježilo chlupy na zátylku. Měl jsem strach? Moc ne... asi vzhledem k tomu, že jednou už jsem umřel. Od tý doby bylo všechno tak nějak... fuk. "Bratr řikal, že bys mi mohla helfnout," změnil jsem radši téma. Chvíli jsem se jí vydržel dívat do očí, ale potom jsem zrak radši odvrátil a začal si znovu prohlížet drahokamy se vtíravou myšlenkou, kterej z nich ukradnu. Odtáhla se a začala štrádovat místností. "Sám víš, že zadarmo nemakám. Za tu tvojí drahokamovou sumu si nekoupíš ani starou fusekli," škodolibě se ušklíbla. Asi jí to konečně začínalo bavit. "Achh... takže mi s balenim holek nepomůžeš?" optal jsem se, zatímco jsem se začal štourat v kamenech na podlaze. Třeba se tam taky schovával nějakej drahokam. "S tim už ti nepomůže ani Osud sám, hošánku," uchechtla se znovu. "Ale nepovídej. Sama jsi do mě blázen," usmál jsem se a vyhledal jsem jí očima, ale jakmile mě propálila pohledem a u srdce mě tak nějak nehezky bodlo - asi vinou nějaký její zákeřný magie, znovu jsem je sklopil k zemi. Cejtil jsem, že jestli budu provokovat ještě chvíli, normálně mě roztrhá. Proč? Byli bysme náramně hezkej pár. Čim víc jsem k tomu měl poznámek a myšlenek, tim hůř se mi dělalo. Určitě za to mohla ona. Byl čas přestat. "Nech si ty kecy, nebo se odtud budeš pakovat na šestnáct kousků," doporučila. "Jestli chceš opravdu pomoct, vrať se s míň směšnou částkou," zastavila se a posadila se na zem. "C... A kde to mám vzít? To mám jako krást?" zajímal jsem se zoufale. "Když to bude potřeba... prostě si poraď. Tvoje pudový zájmy jsou tvůj problém," prohlásila nezaujatě, prohlížejíc si drápky. Ještě pořád jsem se neválel rozporcovanej na podlaze, takže měla očividně dobrou náladu. "Dobře... ale pár drahokamů bych ti tu nechal. Třeba mi pomůžeš aspoň s tou elektřinou," zamyslel jsem se nahlas. "S elektřinou pomáhat nepotřebuješ. Jestli nefunguje, problém je v tobě, blboune. Můžu ti přilepšit někde jinde. Máš v sobě zárodek magie, co ti dá možnost ovládat ostatní. Třeba nějaký holky sbalíš aspoň na to," ušklíbla se. Tenhle vtip se mi teda vůbec nelíbil, ale nehodlal jsem nic namítat, aby si to ještě nerozmyslela. "Dobře. Děkuju..." začal jsem, ale zaseknul jsem se uprostřed, protože jsem nevěděl, jak jí oslovit. Drahoušku? Vaše smrtelnosti? Chcíplotino? "Jestli nechceš vysolit další drahokamy, doporučuju ti vypakovat ten svůj černej zadek ze zříceniny, nebo to udělám vlastnoručně," skočila mi do mojeho pokusu se slušně rozloučit. Spokojeně jsem se zašklebil a rozhodnul jsem se nedělat problémy a opravdu se vyprovodit ven... i když jsem měl nulovej pud sebezáchovy, svůj kožich jsem měl náramně rád. Naposledy jsem na ní tedy zamrkal a zmizel jsem v jednom z východů.

//Sopka přes Západní Galtavar

-------------------------------------------------------------------------------------------
OBJEDNÁVKA:
ID - M02/příkaz/2 hvězdy – 60 drahokamů
ID - M02/halucinace/3 hvězdy – 90 drahokamů
celkem: 150 drahokamů

OBJEDNÁVKA (s uplatněním 15% slevy):

Darování:
ID - V03/Styx/rychlost/10*
ID - V03/Styx/obratnost/9*
ID - V03/Styx/vytrvalost/10*
ID - V03/Styx/síla/7*
ID - V03/Styx/taktika lovu/2*
= 48 hvězd na Styx = 480 květin – 15% = 408 KVĚTIN

Můj nákup:
ID - M01/vzduch = 20 mušliček + 200 květin – 15%= 17 MUŠLIČEK + 170 KVĚTIN
ID - M02/vzduch/4* = 120 květin – 15% = 102 KVĚTIN
ID - M03/vzduch/3* = 150 květin – 15% = 128 KVĚTIN

CELKOVĚ:
- 808 KVĚTIN
- 17 MUŠLIČEK

//TELEPORT z Ohnivého jezera

Přistání bylo ještě o něco bolestivější. Párkrát mi ještě zaškubalo v celym těle, tak jako na začátku, než jsem chvíli stál konečně pevně nohama na zemi a nic se nedělo. Až v tu chvíli jsem se odvážil rozlepit oči a zjistit, kde přesně se to nacházim. Špatná zpráva byla, že u Života. Proč? Zase jsem umřel? Neměl jsem Života moc v oblibě... vlastně nikdy. Chodil jsem k němu jenom když bylo potřeba... a nebo po smrti, no. Teď jsem tu byl tak nějak nedobrovolně. Netušil jsem proč. Ale dobrá zpráva byla, že jsem nemusel šlapat ten kopec. I když těžko říct, jestli by výšlap nebyl míň bolestivej, než tahle zvláštní teleportační eskapáda. Proč jsem se teleportoval? Takovou magii jsem přece neměl. A ani jsem to nechtěl! A vůbec! Takhle se mi to hledání Lilith akorát komplikovalo, protože teď už jsem teda tuplem netušil, kde mám začít.
Než jeho božská prozřetelnost vůbec zjistila dovalit zadek ke mně, protože já jsem ho hledat nemínil, radši jsem se ohlídnul po vlastnim těle, jestli mám všechno na svym místě. Z toho přesunutí se mi udělalo trochu šoufl, ale aspoň jsem měl všechny čtyři nohy a ocas tam, kde měly bejt. Navíc tohle místo působilo na mojí osobu, náladu a zdraví tak blahodárně, že mě touha zvracet okamžitě přešla a místo toho jsem si začal intenzivně prohlížet okolí. Všechno bylo na svym místě... jako kdyby se to tu nikdy neměnilo. Ten chytrák si vždycky jenom pořídil nový kytky, ale i tak byla jeho zahrádka pořád stejná. To ho bavilo tu celou věčnost takhle dřepět? Neodcházel taky někdy? Na zálety, nebo tak?
Nakonec mě zastihnul v ten nejhorší možnej moment... když jsem nad nim zrovna přemejšlel, a protože uměl číst myšlenky, dost mě to vyděsilo. Když se přede mnou světlá velká postava objevila, nachvíli jsem ztuhnul, než jsem stihnul něco říct. "To ty?" zeptal jsem se místo pozdravu. "To já co?" opáčil vlídně, než se bezstarostně otočil ke květinám a začal tam něco ležérně rovnat. "To ty jsi mě sem přesunul?" podivil jsem se. "Možná ne, možná ano... možná z části. Možná jsi sem chtěl sám," začal vysvětlovat. Na to jsem neměl nervy. "Já mám schopnost teleportace?" zajímal jsem se hned, ale entita přede mnou hned nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Škoda," brouknul jsem potichu. Bylo by hustý, kdyby jo. "Copak tě trápí, Duncane?" optal se, takže nadalší otázky k mojemu příchodu už bohužel nebyl prostor. "Mě? Vůbec nic. Nikdy nic. Vždyť to víš," odfrknul jsem si pobaveně. Mě a trápit? Co ho to napadlo? "Jak myslíš," zabrumlal nakonec, urovnávajíc pravou část zahrádky.
"Daří se ti dobře, co jsi obživnul?" načal další téma... asi proto, že já jsem se nachvíli zaseknul a mlčel. Tohle místo mi prostě dělalo tak dobře... až mi to nedělalo dobře. Tak nějak jsem se ztrácel v myšlenkách, což se mi moc často nedělo. "Jde to. Chtělo by to víc vlčic. Můžeš to zařídit?" zamrkal jsem laškovně, aby se téma odvrátilo zase někam jinam, ale Života to tolik nepobavilo... jenom se tak zvláštně uculil. "Já ne. Moje sestra možná," pokrčil nakonec rameny a já jsem si ten nápad strčil hezky do šuplíčku dozadu v mozku. "Žije Styx?" vypadlo ze mě najednou, aniž bych se nad tím zamyslel. "Žije. Děláš si o ní starost?" zajímal se. "Ne," odvětil jsem prostě. Jenom... jsem se zajímal. Věděla vůbec, že žiju já? Nebo už se mnou nepočítala? A Darkie? "Nevíš, kde je Lilith?" vypadlo ze mě znovu něco, co jsem nepromyslel. "Poslyš, nezačínáš mít v těch vlčicích trochu guláš?" uchechtnul se potichu. Měl jsem chuť mu doporučit, ať se stará o sebe, ale zdejší atmosféra jednoho tak nějak nutila ke zdvořilosti. "N... ne, jenom jsem jí ztratil," zamračil jsem se sám pro sebe, když ke mně stál zády. "Určitě se ti povede jí najít. Strávil jsi s Lilith dost času," poznamenal. Na to jsem zase neměl co říct. Byla to pravda.
A protože už očividně stejně věděl všechno, co jsem za poslední půlrok dělal, byl čas zase změnit téma. "Uděláš mi prosím trošku přehled v magiích? Začínám se ztrácet," navrhnul jsem, aby řeč nestála. "S ohněm jsi na tom dobře. Smrt tě od něj částečně odloučila, ale po troše tréningu se vrátí. Elektřina tě taky neopustila. Pokud toužíš ovládat vzduch, taky by se to dalo vymyslet," začal. Vzduch! Ten jsem chtěl! Nebylo divu, že už to Život věděl... poslední dobou jsem na to docela intenzivně myslel. "Myslím, že máš potenciál ovládat i další magie. Ale hlavně sestřiny... zkus si o tom promluvit s ní," doporučil mi nakonec vlídně. Ke Smrti se mi sice nechtělo, ale odmlouvat jsem mu nehodlal. Už takhle mi toho prozradil dost. "Dobře, dík," uculil jsem se a otočil jsem se na patě, abych se s ním pomalu rozloučil... včas, abych tu zase nechtěl zůstat navěky, nebo tak něco. "Nezdržíš se? Možná bych tu našel něco k snědku," navrhnul. Měl jsem hlad, takže se ve mně všechno pralo, abych to nakonec dokázal odmítnout. "Ne, děkuju, musim najít Lilith," připomenul jsem mu... a i sám sobě, abych měl nějakou pořádnou výmluvu odejít. Tu totiž jeden potřeboval, když už se rozhodnul Života navštívit. Dobrá tedy. Na shledanou, Duncane.
Při odchodu mě ještě párkrát napadlo se pro něco vrátit, ještě něco doprobrat, ale vždycky jsem se tak nějak přinutil udělat další krok. Jen štěstí, že to zpátky bylo z kopce... jinak bych tu asi zůstal.

//TELEPORT: Stará zřícenina