Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tahle denní doba byla kouzelná. Západ slunce ne a ne skončit, takže se obloha měnila z oranžové na fialovou, růžovou a znovu na oranžovou. Když se ještě trochu setmělo, začaly se dokonce objevovat první hvězdy. Párkrát jsem na tu nádheru tupě zamrkal a došlo mi, jestli vlastně neni škoda, že to prožívám zrovna tady. Potřeboval jsem nějaký nový dobrodružství. Nebyl jsem už na Galliree moc dlouho? Bylo tu ještě vůbec co objevovat? Koho potkávat? Možná, že kdybych tu udělal nějakej velkej průser, tak by mi to to rozhodování usnadnilo. I tak pro mě byla tahle země moc malá. Už jsem znal snad všechny její zákoutí, od těch co dosáhnou až na oblaka až po ty daleko pod zemí. Začínalo mě to nudit. Chtělo to víc zábavy. Trochu to... rozproudit. Udělat něco super sobeckýho, co vyvolá aspoň trochu dramatu. Mohl bych udat Styx. Při tý myšlence jsem z oblohy stočil oči náramně romanticky zpátky k ní a pousmál jsem se na ní. Udat jí Arcanusovi za hrstku drahokamů. Určitě jich má dost. Drahokamy potřebuju.
Zamrkal jsem. Tady se přece neumíralo, no ne? A ona se beztak ničeho nebála. A měla super magii, co zvedá mrtvoly. Takže... mě ani nemuselo tížit svědomí, kdybych jí prostě udal a Arcanus jí náhodou zakousnul. Můžu jí za to potom dát podíl z těch drahokamů. Patnáct procent, přemýšlel jsem, zatímco jsem jí spokojeně sledoval, jak se blíží až úplně ke mně. "Ale ne, to můžeš klidně rozkřiknout všude," vydechnul jsem. V tu chvíli byl můj tón ještě docela nad věcí, ale jakmile se mi otřela o tvář a zapřela si hlavu o moje rameno, tělem mi projela vlna tepla, zachvěl jsem se a velká část mojeho mozku úplně opustila tělo. Nemůžu jí udat. Tohle by mi totiž scházelo. "Chybělas mi," zavrněl jsem polohlasem a pohnul jsem se tak, abych se na ní natisknul ještě víc. Se zapadajícím sluncem se tu dělala větší a větší zima. Potřeboval jsem... teplo.

Stáhnul jsem uši k hlavě, když se vlčice přede mnou zeptala, co dělám. Protože jsem vlastně nevěděl, co dělám! A čekal jsem jinou reakci a... a vůbec! To... to prostě ta... ta obloha! Určitě je začarovaná! Nebo si s náma zase hraje nějakej debilní láskoskřítek. Lehce jsem přimhouřil oči a projel jsem s nima okolí, jako kdybych se tam snažil najít někoho, kdo za to může. Ale nikdo za to nemohl. To já. A teď jsem byl akorát náramně překvapenej z toho, že maj moje činy nějaký následky. Ach bože. "Byl jsem romantickej!" vyhrknul jsem nakonec jedinou výmluvu, co můj mozek našel, jako kdybych obviňoval Styx z toho, že to nepochopila. Pravda, že to zas až tolik romantický nebylo. Byla to spíš taková spontánní nechuťárna. "A čistil jsem tě, protože vypadáš jako prase," doplnil jsem ještě, jako kdyby to snad bylo úplně jasný a očividný. Jo. I když se v mojem mozku odehrávala panika a intenzivně jsem vymejšlel, jak z týhle situace vyjít jako vítěz, na oko jsem vypadal naprosto sebevědomě a vážně... nebo skoro naprosto, s lehce zaskočenym odleskem v očích.
Možná jí znepokojilo, že jsem se přiblížil k jejímu jídlu? Nebo... jí to prostě znepokojilo, protože to celý byla dost znepokojivá situace. Už mi docházely nápady, co říkat dál. Co to řikala Smrt, že mám za magii? Jak mám použít magii, když ani nevim, co je to zač? Protože už můj mozek ale nevěděl jak dál a bál jsem se další reakce, nevědomky jsem jí vnuknul myšlenku, že jsem udělal něco úplně normálního, a že se to vlastně náramně hodilo a dávalo to smysl, ba dokonce že se jí to líbilo. Jakmile se celej tenhle podvědomej proces odehrál, lehce jsem vydechnul čumákem a těknul očima k obloze. "Budu tě muset zabít, abys o tom nikdy nikomu neřekla," vypadlo ze mě nakonec, smrtelně vážně. Nemohl jsem dopustit, aby někde nedejbože vyprávěla, že jsem trapnej a neumim odhadnout situaci.

Ještě chvíli jsem seděl na kraji jezírka a pozoroval jsem svůj odraz. Necítil jsem na sobě, že by mě použití elektřiny vyčerpalo, což bylo dobře. Zamrkal jsem. Nepotřeboval jsem trénovat, jak mi radila Smrt. Byla to moje magie. Když jsem se dostatečně soustředil, úplně normálně fungovala. Byla škoda, že se nedala použít k víc věcem, jako třeba oheň. Oheň jsem používal většinu zimy, když jsem si okolo sebe potřeboval ohřát vzduch, nebo ho někde rozdělat, aby mě zahřál. Dobře mi nahrazoval srst do zimy, se kterou jsem se nenarodil, na rozdíl od většiny zdejších. Elektřina byla jiná... dalo se s ní prakticky jenom ubližovat a lovit. Nebo jsem jenom nestihnul přijít na nic dalšího, co by se s ní dalo dělat.
Sklonil jsem se k jezírku a trochu jsem se napil. Hladina se rozvlnila. Odráželo se v ní nebe, co se mezitím stihlo zabarvit do oranžova a růžova. Olíznul jsem si tlamu a zvednul jsem hlavu. Obloha měla barvy požáru a slunce mizelo za obzorem.
Pomalu jsem se zvednul a otočil jsem se na Styx. V hlavě jsem si ten výjev představoval trošku jinak než to, co jsem nakonec spatřil. Takhle seděla uprostřed pláně, oranžová a růžová barva se jí odrážely v srsti a tlamu měla celou zaprasenou od krve a kousků masa. Klasická Styx. Musel jsem se ušklíbnout tomu, jak vypadá, ale snažil jsem se to do tý romantický scenérie vztáhnout jako něco normálního. Nic jinýho mi nezbejvalo. Plejtvat takovym momentem by byla škoda hezkýho západu slunce. Udělal jsem k šedivce pár náramně sebevědomejch kroků a zastavil jsem se až ve chvíli, kdy jsem byl úplně u ní. Potlačil jsem v sobě další úšklebek nad tim, jak se jí kousky zajíce válej všude po obličeji, a pomalu jsem přiblížil hlavu ještě o něco blíž, dokud jsme se úplně nedotkli čumákem. Nemyslel jsem to nějak extra vážně. Byla to spíš recese, asi jako všechno, co jsem dělal. Na druhou stranu... tohle jsem chtěl udělat už tehdy, když jsem jí poprvý potkal v Sarumenu. Abych tomu dodal na úchylnosti, přejel jsem jí jazykem jemně po bradě a tlamě, takže se jí tam vytvořil čistší pruh, zatímco zbytek jejího obličeje zůstával od krve. Byli jsme pěkný prasata. Oba. Chvíli jsem počkal, jak se situace bude vyvíjet dál, ale připravil jsem se na všechny varianty... i na tu, že dostanu přes tlamu.

Další, chladnější poryv větru mě pohladil po srsti tak, že se mi z toho naježily chlupy na zátylku. Nebo to možná bylo něčím jiným... možná tím, že se mi tělo aktuálně docela rozpálilo, takže jsem okolní počasí vnímal úplně jinak. Hluboce jsem se nadechnul čumákem a na chvíli přivřel oči. Přišlo mi, že to se Styx taky něco dělá. Toho jejího zachvění jsem si všimnul i na dálku. Krátce jsem se na ní otočil. Chtěl jsem blíž. Stáli jsme u sebe už docela dost blízko, ale já chtěl... ještě blíž.
Když přitakala, že mě zkazila, zazubila se a natáhla ke mně hlavu, jenom jsem se lišácky ušklíbnul a přehodil jsem ocas ze strany na stranu. "Hrozně moc," zabroukal jsem. Těžko říct, kdo na koho z nás měl špatnej vliv. Oba jsme byli špatný už když jsme se potkali. Jenom každej... jinym způsobem. Zvláštní, že když jsme byli spolu, vždycky mi to přišlo, jako že děláme něco špatnýho. O to víc mě to ale bavilo. Čim víc nemorální, tim lepší. Větší sranda už to mohla bejt jenom kdyby byla ještě ke všemu zadaná, nebo tak něco. Už už jsem se nadechoval, že přihodím nějaký super svůdný prohlášení do naší malý hry, ale...
Z myšlenek mě ale jako lusknutí probral další požadavek jídla. Otevřel jsem oči, narovnal jsem se a soustředěně jsem se zamračil. "Dobře." Jestli chtěla, abych jí něco ulovil, hodlal jsem si to udělat co nejjednodušší. Lehce jsem couvnul a naklonil jsem hlavu ke straně, odkud foukal vítr. Foukalo dost, takže bylo logický, že jestli se nějaká zvěř nachází severozápadně od nás, nemusí o nás zatím vůbec vědět. Přikrčil jsem se, našpicoval jsem uši, zavětřil a udělal jsem pár kroků tím směrem. Pláň byla podle pachů plná života, ale já musel počkat, až se mi někdo ze zdejších obyvatel objeví přímo na očích. Měl jsem štěstí. Jeden ze zajíců se nepozorně krmil jenom kousek od nás. Jakmile jsem ho vyhledal očima, okolím se rozlehlo prasknutí a s ušákem to seklo. Co jsem měl magie, lovil jsem přirozenym způsobem jenom pro sebe, když jsem z toho chtěl mít požitek a vychutnat si to. Pro ostatní ne. Na to jsem byl moc sobec.
Popošel jsem, nabral jsem mrtvolku do tlamy a vrátil jsem se s ní za Styx, kde jsem jí jemně položil a sám jsem si dřepnul vedle jezírka. "Dobrou chuť," popřál jsem jí, načež jsem si v hladině začal náramně zaujatě prohlížet sebe. Beztak bylo jasný, že jí bude chvíli trvat to sníst. A pak budu moct nahodit kde-jsme-to-skončili notu.

//Zakrvácený les

Chůzí jsme se přesunuli do míst, kde teplota dost závratně klesala, takže nebejt takovej tropickej letní den, byla by mi skoro až zima. Sluníčko tu jednoho neobtěžovalo zdaleka tolik jako na jihu, a místo toho se po okolí zvedal severní vítr. Tohle místo se mi nelíbilo, jakkoliv bylo hezký. S úšklebkem na tváři jsem se za chůze otočil na Styx, že snad začnu něco namítat, ale nakonec jsem hlavu narovnal dopředu a nechal si to pro sebe, protože na útěku byla koneckonců ona, a jít s ní byla moje dobrovolná volba. Jakkoliv mě normálně bavilo otravovat, teď se mi nějak nechtělo jí kecat do výběru trasy a úkrytu, takže jsem jenom neutrálně mlasknul a poslušně pokračoval v cestě, dokud jsme se nezastavili. Potom jsem se vedle ní zařadil a začal jsem ve vodě nezdvořile pozorovat její odraz, abych si jí pořádně prohlídnul. Už jsem si jí prohlídnul tak milionkrát, ale rád jsem na ostatní zíral. Jen tak. Abych je znervóznil nebo naštval... nebo obojí. Když promluvila a naše oči se na vodní hladině setkaly, málem bych uhnul pohledem, ale povedlo se mi to ustát a drze jsem na ní zíral dál. Vždycky se mi líbila. Což na moje poměry nebylo nic závratně vyjímečnýho, ale na Galliree byla rozhodně jedna z mála. "Vzrušující je přesně to slovo... představ si ten adrenalin," nadechnul jsem se dramaticky, "a čekání na to, jestli nás někdo načape," doplnil jsem svůdně pološeptem o něco blíž k jejímu uchu, načež jsem spustil oči z hladiny a otočil jsem se přímo na ní, odvracejíc oči od jejího odrazu. Nebylo tu najednou větší horko? "Třeba máš na ostatní vliv. Já jsem taky čistej jak lilie, když zrovna nejsem s tebou," zalhal jsem a zatvářil jsem se jako nejsvětější světec ve vlčím nebi. Přišlo mi, že mezi náma roste zvláštní napětí. Nechtěl jsem ho moc ničit dalšim dialogem, ale princezna se najednou ozvala, že už má hlad, a začala lemtat vodu z jezírka. Narovnal jsem se a z recese jsem zkontroloval, o kolik vyšší než ona jsem. To jsem dělal rád. Přišel jsem si potom šíleně všemocně. "Mhhhm... co s tim uděláme?" pokračoval jsem stejnym tónem, jako jsme mluvili před chvílí... jako kdyby byl lov bělokurů něco náramně vzrušujícího, nebo jako kdybych vlastně vůbec nevnímal, že mluvíme o lovu a jídle. I když jsem měl hlad, jídlo bylo vlastně to poslední, na co jsem teď myslel. Ach, jak primitivní místo můj mozek někdy byl!

Teď už bylo poledne, slunce protnulo mezery mezi stromy a začalo pořádně pálit. Hluboce jsem se nadechnul a spokojeně jsem se pousmál. Pořád bylo léto. Bylo to skvělý.
"Věrnej a rozkošnej, to jsem celej já," zazubil jsem se a mávnul jsem ocasem ze strany na stranu. To první byla docela lež, to druhý mohla bejt klidně pravda, ale těžko říct... už dlouho jsem se ve vodní hladině neprohlížel a nekontroloval. Bylo možný, že mám zase přeleželou půlku obličeje a vypadám jako vrabec, a nebo že mám nedejbože někdě na hlavě šedivej chlup. Blbost. Otec taky vůbec nešedivěl. Možná to bylo tim, že měl světlou barvu... ale matka byla tmavá a nešedivěla! Podobnější jsem byl v tomhle vždycky matce. Jenom stavbou těla ne, protože byla malá.
"Chtěl jsem tam něco čórnout. Může to bejt i normální cizí úkryt. Vlci si tam schovávaj různý cetky a blbosti. Chci je. Jsem švorc a potřebuju od Smrti, aby mi něco zařídila," vysvětlil jsem nakonec, aby bylo jasno. Potřeboval jsem někoho, kdo bude hlídat vchod a zbaví se příchozích, na což byla Styx ideální. "Vlastně jsem chtěl něco čmajznout i u ní, ale ta by to poznala a přetrhla by mě. Už takhle to máme nahnutý," zavzpomínal jsem nahlas, jak jsem se jí snažil ze zříceniny vyrejpat pár drahejch šutrů. Smrt byla pěkná ježibaba. Ale i tak jsem jí měl radši než Života. "Ne, spácháme to pozdějc," rozhodnul jsem. Nechtěl jsem si na to hledat nikoho jinýho, protože nikdo jinej koho jsem znal na to nebyl zas až tolik stavěnej. Styx dělala obyčejně i horší věci, takže byla ideální. A vůbec - měl jsem další plány, na který jsem potřeboval víc síly, magie a kompliců. Gallirea mě přestávala bavit. Byl čas si to tu aspoň trochu okořenit.
"Byl jsem tu s Wizku. Tehdy bylo těžký z ní dostat hlásku. Celej souboj jsem nám odmoderoval já," odpověděl jsem, zatímco jsem se zařadil vedle ní, abychom pokračovali v cestě.

//Tundra

"No nevim," pochybovačně jsem naklonil hlavu na stranu. "Jde po tobě nejmíň půlka Gallirei, takže je otázka času, kdy se budeš muset z hrobu hrabat sama," poznamenal jsem nezaujatě. Asi bych to ani neřešil, kdybych se o ní tak trochu nebál, ale koneckonců to taky nebyl můj problém, a ona si to očividně přiznat nechtěla, takže nebylo co řešit. "Až se to stane, budu nad tebe čekat nad zemí s poznámkou, že jsem to řikal," ušklíbnul jsem se škodolibě, jako kdyby byla smrt nějaká zvláštní zážitková projížďka strašidelnym domem. Jinak to totiž už ani brát nešlo. Nemělo smysl to popisovat. Jeden si to asi prostě musel zažít, aby uvěřil.
"Kdyby mi vyrostla další řada tesáků, schoval bych se v jeskyni, na denní světlo vůbec nevylejzal a v noci bych strašil vlčata," smetl jsem to její přirovnání ze stolu. Tohle bylo něco jinýho. Ale nedivil jsem se, že se v našem rozhovoru chce používání magie spíš obratně vyhnout. Podle mě sama ještě pořád nemohla vědět, co si o tom myslet. Uši jsem našpicoval až ve chvíli, kdy souhlasila s tím, že bychom si někdy měli dát souboj, a intenzivně jsem pokýval hlavou.
"Určitě závidí," souhlasil jsem spokojeně. Čim víc Norox záviděl a trpěl, tim lepší den jsem měl. "Hrozně by se naštval, kdyby nás tady spolu potkal," prohlásil jsem náramně tajemně a dobrodružně, a abych tomu dodal efekt, lehce jsem se zavlnil ze strany na stranu. "Víš, že jsem se s tebou chtěl vloupat do cizího smečkovýho úkrytu? Shánim na to parťáka už dlouho. Ale teď je to asi ze stolu, když jsi zraněná a pronásledovaná," zmínil jsem se ještě. A když už byla řeč o úkrytech... "Budeme odtud pokračovat někam dál?" zvednul jsem hlavu nad ní a rozhlídnul jsem se po okolí. Slunce vycházelo a tak už jsme neměli výhodu toho, že byla noc.

"Většina věcí co dělám a řikám jsou blbost," zahlásil jsem spokojeně, jako kdyby mě taková skutečnost vlastně vůbec netrápila. "A beztak jenom závidíš. Sama jsi z hrobu nevstala. Kdybys viděla ty hrůzy, co tam na tebe čekaj, poděláš se strachy dokonce i ty," poučil jsem jí chytrácky. Možná viděla svojí rodinu se pojídat navzájem a zavraždila kvadrilion vlků, ale na to tam dole jí nemohlo připravit nic. Byl to prostor, kde se báli všichni, bez vyjímek. I já jsem se tam bál tolik, že jsem měl chuť se zahrabat do země a radši se pohřbít zaživa, abych se na to nekonečný divadlo hrůzny nemusel dívat dál. Vlastně se mi z těch matnejch vzpomínek ježily chlupy na zátylku ještě teď.
"No... ale používáš to... dobrovolně," začal jsem znovu šťourat, když to začalo vypadat, že z nový magie taky neni zrovna na větvi. To byl pokrok, ne? Že to používala. Před rokem a půl by si asi nic takovýho ani nepředstavovala. "Ještě chvíli a můžem si dát super magičskej souboj. Přirozeně tě porazim, ale můžu aspoň předstírat, že mi dáváš zabrat," navrhnul jsem s přehnaně ochotnym úsměvem a mrsknul jsem ocasem.
"To je dobře," ušklíbnul jsem se jenom nakonec, a na chvíli jsem stočil oči k zemi, abych pořád nezíral na Styx. Vlastně se mi ulevilo, že moje tělo hned zmizelo. Jednak jsem se mohl přestat vyhýbat tomu spáleništi, druhak jsem měl jistotu, že její super-úchyl bratr neměl možnost mi jakymkoliv způsobem prznit mrtvolu. "Bavili jsme se o tobě, než mě zabil. To ho vyprovokovalo," vzpomněl jsem si nakonec a oči jsem znovu zvednul. Byla to docela sranda, takhle zpětně. Ale všechno to pořád bylo dost v mlze. "Je na tebe citlivej. Nesnese představu, že s tebou trávim čas," začal jsem nad tim hloubat. "O to víc mě to baví," zazubil jsem se nakonec. Naše kamarádíčkování by se určitě nelíbilo ještě víc gallirejskejm, kdyby o tom věděli. To na to byl ten pravej adrenalin.

Styx toho k mojemu monologu moc nenamítala. To mi nevadilo. Určitě mě znala dost dobře na to, aby věděla, že sám vydržim klidně mluvit hodiny, aniž by mi kdokoliv odpovídal. Bylo to možná otravný, ale to byl problém těch okolo mě, ne můj.
Tak nějak mi odpověděla až ve chvíli, kdy bylo moje mluvení konečně pomyslně u konce. Byl jsem nesmrtelnej? "Nesmrtelnej ne, ale smrtelník taky ne. Podruhý živej, napůl po smrti a napůl živější než kdy jindy, drahoušku," začal jsem se chlubit, jako kdyby to bylo něco náramně frajerskýho. Taky jsem si prošel peklem, takže jsem měl plný právo na to, se vytahovat. Bál jsem se teď mnohem míň, nebo minimálně o sebe, což bylo dost nebezpečný, protože i předtim jsem měl nulovej pud sebezáchovy. Uběhla dost dlouhá doba, aby trauma odeznělo a ty posmrtný hrůzy se mi začaly vymejvat z hlavy. Najednou mi přišlo, že si můžu s celou Gallireou i jejím božstvem možná tak vytřít zadek, protože jsem zažil všechno, a nemělo mě co překvapit ani vyděsit. Stejně jsem si sice připadal i před smrtí, ale teď to bylo mnohem silnější. Všichni mi mohli leda tak lízat tlapky a klanět se. Nulovej respekt ke komukoliv.
Když Styx domluvila, natočil jsem uši nechápavě na stranu a stočil jsem pohled k nohám, kde se mi začaly procházet chcíplotiny hmyzu. Chvíli jsem je lehce zamračeně sledoval, než jsem zvednul pohled zpátky k ní. Neměl jsem hmyz rád. "Nová magie? Takovou ještě neznám," uznale jsem pokynul hlavou a přenesl jsem váhu z jedný tlapky na druhou. "Jseš teď mnohem víc magič než já. Brácha musí bejt radostí bez sebe," šťouchnul jsem si. Jestli se Styx přizpůsobovala týhle magický zemi, byla to vlastně moje osobní výhra, protože já jsem se jí snažil přeorientovat od chvíle, kdy sem přišla. "Doufám, že jsi nedělala žádný kraviny s mojí mrtvolou," ušklíbnul jsem se nakonec. Přece jenom jsem se probudil na jinym místě, než jsem umřel. To bylo krajně podezřelý.

//Úzká rokle

Mlčeli jsme. Což mi původně přišlo jako super nápad, ale jakmile to trvalo dýl než dvě minuty, začalo mě to štvát. Ticho jsem měl rád jenom ve chvíli, kdy jsem měl navrch já, protože já byl ten poslední, co mluvil. Takhle mluvila poslední Styx, takže měla i poslední slovo. A to se mi nelíbilo. A navíc se mi nelíbilo, že se mi to nelíbí. Byl jsem hroznej. Náladovější než jakákoliv hysterická vlčice a labilnější než splašená srna. Sám sebe bych nevystál. Což vlastně nikdy nebyl můj problém, protože vyžít se mnou museli ostatní, a já jsem byl sám se sebou většinu času náramně spokojenej. Teď mi to ale vrtalo hlavou. Opravdu jsem i Styx dohnal k tomu, aby mi jenom řekla „víš hovno“ a přestala se se mnou bavit, byť jenom na pár minut? Nebyl jsem poslední dobou víc nesnesitelnej než obvykle?
Normálně mě svědomí vůbec netrápilo, ale dneska jakoby mě vzadu v mozku něco tlačilo. Možná to byl jenom nedostatek pozornosti nebo zvláštní pocit toho, že něco dělám špatně, ale určitě se něco dělo. „Promiň, někdy jsem hroznej,“ vypadlo ze mě najednou náramně dramaticky, když jsme obcházeli jeden z dubů. „Někdy je to se mnou prostě těžký,“ vydechnul jsem ještě a obešel jsem další dub. Celý to vlastně pořád znělo tak trochu jako recese, ale to bylo spíš tim, že ode mě tohle nebylo normální slyšet… omluvy nebo uznání chyb. Ale pravda byla taková, že o svojí vlastní smrti jsem mluvit neuměl, a ještě pořád jsem si jí vlastně nezvládnul srovnat v hlavě sám se sebou, natož s ostatníma. I proto jsem se nestavil ve smečce. A tím, že jsem trávil spoustu času s Lilith, která mi to nevěřila, možná jsem tomu tak nějak přestal věřit sám. Nepřipouštěl jsem si to. Což bylo špatně.
„Jen tak jsem si vstal z mrtvejch a bez vysvětlení se u tebe objevil. Určitě to byl šok,“ začal jsem, ale úplně jsem nevěděl, jak to dokončit, tak jsem se nachvíli odmlčel. „To je tim, že jsem si to celý pořád sám nesrovnal v hlavě. Mrzí mě, jestli tě to vyděsilo. Vlastně jsem nečekal… tak nějak jsem nečekal, že bys to vůbec zjistila. Nebo že bys extra truchlila. Jeden by to do tebe neřek,“ vymáčknul jsem se nakonec, ale ani tenhle monolog mi nestačil k tomu, abych řekl všechno. „Vlastně pořád nechápu, co se stalo. Jenom vim, že to bylo hrozný. Nepřál bych to nikomu. A už vůbec ne tobě, nebo někomu dalšímu blízkýmu. Opravdu… je to příšerný,“ stisknul jsem zuby nachvíli k sobě, ale nechtěl jsem se litovat dlouho. Čim víc jsem kecal, tim míň jako Duncan to znělo. Plus nemělo smysl vykládat o hrůzách smrti někomu, kdo na smrt poslal nejednoho vlka. „Na druhou stranu… teď jsem hustej a nesmrtelnej frajer. Vlastně polobůh,“ odfrknul jsem si pyšně a obešel jsem jeden z dubů tak, abych Styx zarazil a stoupnul si přímo před ní. „Máš štěstí, že máš tak libovýho kámoše. Všichni ti mě určitě záviděj… doufám, žes o mě někomu vyprávěla. Potřebuju nový konexe,“ začal jsem znovu drmolit to, co pro mě bylo klasický, aby toho přiznávání chyb a sebelítosti nebylo zase moc. Chtěl jsem se s ní zase bavit. A provokovat se. Jako normálně. Bylo mi fuk, co se dělo okolo. A byl jsem rád, že jsem si díky přemejšlení nahlas aspoň trochu srovnal v hlavě to zmrtvýchvstání… i když to určitě chtělo ještě trochu práce. Možná bych si měl nachvíli od všeho odpočinout. Ale realita byla taková, že jsem se neuměl zastavit. Dělal jsem pořád něco. A nic z toho pořádně. Takovej už jsem prostě byl.

Slunce se konečně vyšplhalo dostatečně vysoko na oblohu, takže na nás pořádně dosáhlo i sem, mezi stromy. Už nebylo ráno. Možná tak poledne, nebo chvilka před ním. Pořádně jsem se nadechnul a vydechnul. Nebyl jsem zrovna dvakrát přemejšlivej typ, ale zrovna teď se mi toho v hlavě honilo dost. "Každej je tak trochu mentál. Nevim, kde udělat hranici," zkusil jsem to zahrát do autu, abych nemusel v hlavě vyrejpávat někoho, kdo je normální a zároveň ho mám rád.
Její další prohlášení jsem jí prakticky jenom odkejval. Taky jsem byl blbej, o tom nebyl pochyb. Ne jenom proto, že jsem se s ní zahazoval, ale kvůli tomu určitě taky. Tak nějak jsem se zhnoupnul v sedu. Už mě nebavilo sedět na místě, ale když si potřebovala odpočinout, chtěl jsem to respektovat. Přemejšlel jsem, co všechno zajímavýho by se dalo dělat, kdyby Styx nebyla zraněná a hledaná Asgaarem, ale teď byly naše možnosti dost omezený.
Když prohlásila, že vim hovno, a začala se pakovat někam pryč, ještě chvíli jsem zůstal sedět na místě. Na jednu stranu jsem mohl takovou odpověď čekat, ale na druhou stranu jsem si za svojí reakcí pořád stál, takže jsem jí na to neodpověděl nic. Poprvý po dlouhý době se mi vlastně vůbec nechtělo mluvit, nebo jsem nevěděl, co říct. Když mi začala pomalu mizet z dohledu, ležérně jsem se zvednul na nohy a vydal jsem se za ní, abych jí pomalu dohnal.

//Zakrvácený les

"Nemám rád spoustu vlků," pokrčil jsem s lhostejnou spokojeností rameny. Nejradši jsem měl sebe. Nikoho jinýho jsem vlastně neměl tak úplně rád. Na jejího bratra nemělo smysl plejtvat emocema. Vlastně mě neštval. Jenom mě překvapovalo, jak děsně hloupej a divnej může někdo bejt. A náramně mě bavilo, jak moc nemá on rád mě, a jak ho štvu. Je nějakej způsob, jak ho vytočit ještě víc? Když soptil, vypadal jako ještě větší idiot. Kdybych tehdy nemachroval a zůstalo by to na normální bázi bez magie, normálně bych ho strčil do kapsy. Jaký by to asi bylo, kdyby to tehdy dopadlo jinak?
"To si nepamatuju," zamyslel jsem se nahlas, tak nějak nevzrušeně. Vážně jsem nevěděl, že už jsme se o Wizku bavili. Byl jsem rád, že jsem si v mozku zvládnul tak nějak spojit její jméno s tim, kdo to je. Tohle všechno jsem závratně rychle zapomínal. "Jo, blbá jsi furt," souhlasil jsem pobaveně. Chtěl jsem dodat, že teď už aspoň o něco míň, ale odpustil jsem si to. Nepotřeboval jsem bejt zas takovej cukrouš. Nechtěl jsem jí šetřit. Vlčice vedle mě byla doslova vrahoun. Byla blbost s ní jednat v rukavičkách. Nezasloužila si to.
Když řekla, že jí to mrzí, vlastně jsem chvíli nevěděl, co na to odpovědět. Mě to nemrzelo. Už ne. Bylo to za mnou. A aspoň to vypadalo frajersky. "Nemrzí," usoudil jsem nakonec tak trochu suše. "A nemusí," dodal jsem a zastříhal ušima. To bylo tak všechno, co jsem jí k tomu moh říct. Nějaký super citlivý probírání čehokoliv mě nikdy nebralo. Ani filozofování. Radši bych zdrhnul, než s někym absolvoval reálnej seriózní rozhovor o něčem vážnym.

"Mám mentály rád," ušklíbnul jsem se spokojeně. Nevěděl jsem, co jinýho na to odpovědět. Proč jsem se s ní ještě zahazoval? Nepřinášelo mi to nic. Akorát riziko, že nás spolu uvidí někdo ze Sarumenu, nebo z Asgaaru. Nebo její bratr. Nebo sestra. Nebo kdokoliv další, komu by naše kamarádíčkování mohlo vadit, což byla asi tak půlka Gallirei. Ale... normálně jsem nedělal věci, ze kterejch nekáplo něco pro mě, takže mi to za to asi prostě stálo. Jen tak?
"Vlastně to bylo docela fajn," nadhodil jsem spokojeně ještě než jsem stačil zjistit, že si ze mě Styx dělá spíš legraci, a že si do mě chce spíš rejpnout. Potom jsem sklopil uši k hlavě a usmívat jsem se přestal. "Tak hele," namítnul jsem jenom, ale ani jsem nevěděl, jak větu dokončit. Už už jsem chtěl prohlásit, že na Lilith jsem přece vůbec nic nezkoušel, ale taky by to nebyla tak úplně pravda.
Zametl jsem ocasem půdu okolo sebe a znovu jsem se napřímil, abych se nehrbil a nebolely mě z toho záda. Nestárnul jsem opravdu? Určitě byl čas na nějaký další dobrodružství. Čas někde něco ukrást, nebo udělat jinou blbost. Jenom jsem nevěděl kde. A dokud se mnou byla Styx, bylo to spíš neproveditelný, vzhledem k tomu, že byla zraněná a hledaná. Sklonil jsem hlavu a párkrát jsem zarejpal drápkem v zemi. "Wizku znám. Bojovali jsme spolu. Voda versus oheň," prohlásil jsem až po odmlce, když jsem si na to náhodou vzpomněl. Neměl jsem na jména paměť a nějak mi to nesedělo. Možná jsme oba prostě potkali jinou Wizku, protože já z ní zezačátku nebyl schopnej dostat ani slovo. Nebo že by to byl další vlk, na kterýho mám špatnej vliv?

Chvíli jsem mžoural do nebe a do sluníčka, než jsem hlavu stočil zpátky dolu a vrátil se do reality. Styx najednou hrozně dlouho mlčela. Asi jsem jí slovně vyšachoval, nebo tak něco. Dobře jí tak. Rád jsem ostatní slovně vyšachovával. Když mi chtěla oplatit mojí poznámku, že při olizování krve z brady vypadá jako mentál, došly jí slova a ani nevěděla, co mi na to odpovědět. Spokojeně jsem se ušklíbnul a opřel jsem se ještě víc dozadu. "Mentál... a ještě ke všemu bez slovní zásoby," rejpnul jsem si do ní znovu. Zvláštní, že s ní ta slovní přestřelka najednou vypadala takhle. Od Lilith bych asi dostal větší čočku. Ta mě zvládala slovně týrat i dlouhý hodiny. A když už jsme byli u Lilith...
"Představ si, že když jsem vstal z mrtvejch, nějaká zvláštní magická síla ke mně normálně připoutala vlčici. Jakože... prostě jsme museli všude cestovat spolu. Docela dlouho," začal jsem vykládat, aby řeč nestála, protože o smrti jsem vykládat nechtěl, a krom toho jsem byl od našeho posledního setkání prakticky pořád s Lilith. "Jo - a objevil jsem s ní takový zvláštní město. Pod vodou. Ty! Hele... tam bysme se mohli... a ne, tam bysme se vlastně schovat nemohli, žily tam nějaký jezerní příšery," mávnul jsem tlapkou, jako kdyby to byla normální věc. Jeden by řek, že jsem blázen, ale na Galliree bylo všechno tohle normální. "A navíc by ses tam s tou zničenou hnátou určitě nedostala. Až se uzdravíš, můžem se tam podívat. Určitě by to bylo vzrůšo," navrhnul jsem. Beztak jsem se tam chtěl vrátit a prozkoumat to líp. Stejně jako oblasti okolo moře. To byly moje oblíbený místa.

Zakřenil jsem se, když na mě vyplázla jazyk, jako kdyby dělala něco nechutnýho, načež jsem se pošoupnul na zadku, abych se pořádně narovnal. Byl jsem vyšší než ona. Vyšší než všichni. Docela určitě jsem byl jeden z nejvyšších vlků na Gallirei. Úšklebek mi na obličeji zůstal, protože tim poslednim probíranym tématem Styx docela šťouchla do vosího hnízda. Vrtalo mi to hlavou. Ale... ani tak se mi hrozně nechtělo jít najít nějakou random vlčici a předstírat city, abych jí pak musel vysvětlovat, že k ní vlastně necejtim vůbec nic. Byl jsem prostě šíleně línej. Proč ke mně vlčice nemohly chodit samy? Měl bych si u Smrti zařídit tu magii. I tak jsem si byl docela jistej, že moje balící taktiky jsou pořád velice funkční a aktuální. Pořád to můžu vyzkoušet na Styx. Nenápadně jsem k ní těknul pohledem, ale potom jsem ho zase odvrátil. Byla v hroznym stavu, takže asi nebylo dobrý na ní cokoliv zkoušet... psychicky ani fyzicky.
Znovu jsem k ní těknul pohledem až ve chvíli, kdy si lehla na zem. "Královnu čeho?" uchechtnul jsem se. Ani já jsem k tý Šedivce neměl respekt, a to mi na našich vlastních hranicích málem dala přes držku. Sledoval jsem Styx, jak si po souboji olizuje poslední zbytky krve z těla, ale nedosáhne si na bradu a krk. Chvíli jsem jí pobaveně sledoval, jak jí to nejde. Pomáhat jsem jí nehodlal. To by bylo až moc intimní... a já jsem s ní přece nic mít nechtěl. "Vypadáš jako mentál," utrousil jsem jenom nakonec a zaklonil jsem se, abych seděl víc ležérně. Sluníčko nás hřálo i přes stromy.