Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Škubnul jsem uchem dozadu a spokojeně jsem mlasknul mezi výdechama. To byly tak první dvě věci, co jsem udělal vědomě, když už jsem teď po náporu vášně a touhy zase ovládal svoje tělo a aspoň trochu věděl, co dělám. No do háje. Spokojeně jsem se napnul a nechal jsem si od Styx olíbat tvář, zatímco se slunce opravdu prodralo na oblohu a začalo jemně hřát. Na chvíli jsem upřel zrak na něj, ale potom jsem se zase otočil na vlčici pod sebou. Natáhnul jsem se dopředu, položil jsem přední tlapky až vedle její hlavy a jeden z polibků jsem jí oplatil, načež jsem se znovu narovnal, nakolik to v tomhle stavu šlo. "Snad jsme odtud nevyplašili žádný zvířátka," poznamenal jsem pobaveně, když jsem si teď ve světle všimnul, kolik je kolem nás nor a ptačích hnízd. Nebo že tu někde v okolí nespí nějakej chudák. Znovu jsem se hluboce nadechnul. Tohle bylo skvělý. Cejtil jsem se nejmíň jako král světa. "Doufám, že se ti to líbilo," zašeptal jsem laškovně směrem ke Styx, zatímco jsem z ní šplhal dolu, když se naše spojení přerušilo. Přirozeně jsem o tom nepotřeboval ujistit. Věděl jsem, že jsem nejlepší. Jenom jsem měl radost, že to ve mně zůstalo i po tý dlouhý době, co jsem tady na Galliree držel celibát.
Daleko jsem neodcházel. Vlastně jsem sebou vyčerpaně plácnul hned vedle ní, takže jsme leželi vedle sebe. Máloco by stejně překonalo tu hranici intimity, na který jsme byli před chvílí. Otočil jsem se na bok, abych zíral přímo na ní. "Jsem rád, že to tentokrát Tasa nestihla," zavrněl jsem škodolibě. O tohle jsme celou tu dobu přicházeli. Byla až škoda, že jsme to nestihli dřív. A taky... že to možná jen tak nezkusíme znovu, protože po Styx jdou. Najednou se mi myšlenka její nepřítomnosti jako správnýmu sobečkovi vůbec nelíbila. Ani myšlenka na to, že jí někdo ublíží. Byly tyhle emoce jenom zvláštní následek toho, co se mezi námi právě stalo? Měl jsem chuť vymazat Arcanuse a všechny ostatní problémy, vzít Styx na průzkum k tomu divnýmu kouři na moři, co mě tolik přitahoval, a tam si tohle celý rovnou zopakovat. Vzadu v hlavě mě taky ale tlačila námitka, že tohle neni správný řešení, ani realistický. Jenom... jsem vyjímečně neměl náladu se hned po aktu někam vypařit, takže jsem prostě jenom ležel a vydechoval... a žvanil.

Teď už jsem si byl docela jistej, že mi srdce bije nejmíň stonásobně rychle. Tenhle pocit jsem nezažil už hodně dlouho. Musel jsem se ještě jednou zhluboka nadechnout a přísahat sám sobě, že se dám rychle dohromady, abych po tak dlouhý době nebyl za totálního amatéra, ale naštěstí to vypadalo, že Styx upadá do podobnýho stavu, takže už bylo všechno jedno. Byli jsme jenom my dva a tenhle moment. Všechna racionalita zmizela. Jakmile se přerušovaně nadechla, moje poslední rozumná část mozku odjela na dovolenou a všechno zůstalo v režii těla a pudů. Jako kdyby se mi zatmělo. Zavlnil jsem ocasem ze strany na stranu a ucho jsem jí jemně skousnul ještě jednou, než se odporoučela někam hluboko pode mě, na zem, na záda. Tělo mi zalilo teplo. Cosi v hlavě mi radilo se na ní prostě násilně vrhnout a vzít si jí, ale to jsem ještě dokázal zastavit. Jakkoliv jsem byl primitivní v jinejch ohledech, v tomhle ne. Rád jsem si dával záležet. Hlavu jsem sklonil k její hlavě, přední tlapky jsem dal vedle jejích boků a zadní za ty její, načež jsem se k ní přikrčil úplně.
kdyžsemnedáme18+upozorněnítaktonikdonebudečíst
"Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle," zašeptal jsem jí do ucha šibalsky, otřel jsem se tváří o její obličej a posunul jsem se celým tělem níž, hledíc jí přímo do očí. Chvíli jsem jí čumákem rejdil v srsti na krku a hltavě jsem vdechoval její vůni. Tělo se mi pomalu třáslo. Pár momentů jsem tuhle předehru vydržel, ale potom už příroda udělala svoje. Nešlo to zastavit. Nohama jsem si jí pod sebou narovnal, chytil jsem jí kolem boků a opatrně jsem přirazil svůj zadek blíž, abych nás pomalu spojil. Pomalu... ne jenom kvůli jejímu komfortu, ale i kvůli sobě. Na podobnou chvíli jsem čekal dost dlouho na to, abych si jí teď chtěl užít. Začal jsem pozvolna a nepatrně, a až po nějaký době jsem začal pořádně přidávat na rychlosti a intenzitě, aby to trvalo dýl. Byl to senzační pocit. Jakmile jsem si byl jistej, že přišla ta správná chvíle, přitvrdil jsem ještě o něco víc, aby to mělo trochu drive. Předníma tlapama jsem jí chytil víc pevně a zatnul jsem všechny svaly, až mi přišlo, že se musí otřásat celej les. Vydechoval jsem teď mnohem víc nahlas a rychle. Přivřel jsem oči a slastně jsem zaklonil hlavu, načež jsem se zase sklonil k ní a objal jí celym tělem. Přišlo mi, že oprotí ní musim bejt hrozně velkej. Nechtěl jsem na ní kvůli zranění dopadat celou vahou, ale nešlo to ovládnout. Nepolevoval jsem. Chtěl jsem její teplo. Chtěl jsem jí celou. Skoro bych zapomněl, jak dobrej pocit to je. Už teď jsem měl chuť si to tisíckrát zopakovat. Když se začal blížit konec, z posledních sil jsem přidal ještě víc, aby bylo posledních pár momentů opravdu nejintenzivnějších, a aby si je patřičně užila i ona. Tělem mi projela vlna extáze. Tenhle moment byl nejlepší. Jeden chtěl, aby trval napořád, ale příroda měla bohužel jinej plán. S hlubokým vzdechem jsem se pomalu narovnal a lehce se odtáhnul, ale pořád jsem zůstal hodně blízko v její intimní zóně, snad aby nás neodhalily první ranní paprsky. Nevěřil jsem, že se tohle opravdu stalo.

Poprosím 500 Duncanových bodů směnit následovně:

400 bodů = 50% sleva ke Smrti
90 bodů = 75 oblázků
10 bodů = 3 křišťály
- 1 hvězdu do magie příkazu

Za akci moc díky. Koncept i úkoly byly moc fajn :) Jsem ráda, že jsem se letos přes léto stihla aspoň trochu zúčastnit.

"Ále... bratříček, že by si z tebe utahoval?" hraně jsem se podivil. To sedělo. Ale bylo to furt lepší, než aby jí ty křídla rovnou utrhnul, nebo tak něco. To by byl můj první tip na to, jak zareaguje. I když... možná, že to jejich divný sourozenecký pouto bylo silnější, než pravidla a nenávist k magii. Vlastně mě to trochu uklidňovalo, i když byla pravda, že jsem její rodině nefandil. Z celý její rodiny jsem měl rád jenom jí. Těžko říct, jestli to nebylo proto, že jsme prostě dobře začali, nebo jestli se od nich Styx opravdu odlišovala. Tasa, Norox a Rigel mi byli fuk. Považoval jsem je za hloupý a nicotný existence, který by mi nevadilo nechat propadnout do země a už je nikdy nevidět, kdyby mě to nestálo dobrej vztah s jejich ségrou. Takhle jsem byl ochotnej aspoň předstírat, že je toleruju. Možná. Když budu mít náladu.
Chvíli mi trvalo se zase vžít do situace. Zjistit, že jsme opravdu tak blízko sebe. Že by se atmosféra dala krájet. Že mi srdce bije o dost rychlejc než normálně a že mám co dělat, abych si udržel klidný dechový tempo. Oujé. Přimhouřil jsem oči, takže přestaly tak výrazně svítit do tmy okolo nás. Tohle prostředí bylo ideální. Útulnej les, naprostá tma... intimčo. Jakmile mi zašeptala do ucha, celý tělo se mi znatelně rozechvělo. Povolil jsem packy, zvednul jsem zadek ze země a šoupnul jsem se, abych si mohl stoupnout přímo nad ní, načež se i ona zvedla do sedu, a tak jsme u sebe byli extrémně blízko. Když mi začala cuchat srst na krku čumákem, zachvěl jsem se znovu a pomalu jsem vydechnul. Nenechal jsem jí se odtáhnout. Natáhnul jsem hlavu blíž k její, abych jí jemně skousnul ucho. Chtěl jsem jí. Nešlo to zastavit. "Pojďme je předehnat," zahučel jsem. Měl jsem chuť jí povalit na záda a získat převahu, ale nechtěl jsem atmosféru zkazit tim, že jí zasáhnu nějaký citlivý zraněný místo, takže jsem se na poslední chvíli zarazil.

O křídlech už jsem radši mlčel. Styx z jejich existence očividně nebyla moc nadšená, a moje otázky tomu nepomáhaly. Škodolibá a protivná nálada mě naštěstí pomalu opouštěla, takže jsem nemínil do ní dál rejpat pro svoje vlastní potěšení. "Kdo si z tebe utahoval? Dám jim přes držku," zahlásil jsem hrdinsky. Nechtěl jsem jí prokazovat službu, nebo tak něco. Chtěl jsem někomu dát přes držku už pěkně dlouho, a teď jsem k tomu konečně měl aspoň chabou záminku. Teda... jestli už Styx ty ubožáky teda nestihla zabít nebo přizabít sama.
Při reakci na moje polemizování o Noroxovi jsem po ní jenom lehce znechuceně hodil okem a nechal jsem to plavat. Kdybych u toho byl já, asi bych si musel vypláchnout oči a potom jít rychle poprosit Smrt, aby mi celej ten výjev navždycky vymazala z paměti, ne-li radši celou mojí paměťovou schránku, ne-li celou mojí existenci.
Našpicoval jsem uši, když si začala pomalu lehat na zem. "Že se ptáš," uchechtnul jsem se uvolněně, jako kdyby mi ten návrh právě nerozpálil celou palici, a zavrtěl jsem se na zadku, jak jsem tak seděl opřenej o strom. JASNĚ, ŽE BY SE MI TO LÍBILO. "Taky nerad prohrávám. Měli bysme s tim něco udělat," rozhodnul jsem polohlasem laškovně a už už jsem se k ní natahoval, že jí začnu do hlavy cpát nějaký další sladký řeči, ale zarazil jsem se nad jejím dalším prohlášením. Jaký další příležitosti? Kdy byly další příležitosti? Myslel jsem si, že příležitost poznám! Místo vztekání jsem se ale nepřestal tvářit jako největší svůdník na světě a spokojeně jsem mlasknul. "Jako třeba teď? Musíš mi dát signál. Jsem... nevšímavej," propálil jsem jí vyzývavě očima a předklonil jsem se, až jsem se musel podepřít předníma tlapama. Abych byl... blíž.
"Je mi jedno, kdo o tom bude rozhodovat. Jsem neodolatelnej, když chci," ujistil jsem jí s patřičnou dávkou přesvědčivosti v tónu. Protože jsem o tom přesvědčil i sám sebe - to byl klíč k tomu o tom přesvědčit ostatní. Když jsem se teď ve tmě koukal Styx do očí a kolem nás se výrazně změnila atmosféra, přineslo mi to zvláštní klid. Až podezřelej klid. "Možná jsem ve finále opravdu ve správnym světě," zamumlal jsem, ne nějak extra nahlas. Tahle chvíle nápadně připomínala některý další chvíle, co jsme spolu zažili. Najednou to do sebe docela zapadalo. Byla to první chvíle od našeho setkání, kdy mi všechno přišlo tak nějak... správně.

//Jinovatková pláň

"A k čemu teda jsou?" pokračoval jsem otázkou, která byla vyjímečně docela na místě, i když taky otravná. Jestli se s nima nelítalo... tak co se s nima teda dělalo? Věděla to vlčice vedle mě vůbec? Nesouviselo to s nějakou další zvláštní magií? Jak jsem nad tím uvažoval, ještě jednou jsem si je prohlídnul a zauvažoval jsem, jestli už jsem takový někde viděl. Asi ne. Nebo jsem si to minimálně nepamatoval. Viděl jsem ledacos, ale tohle ne.
"Aha." Tasa s princeznou se zlatou hvězdou na čele očividně nerandila. Jenom s ní prostě někam šla. Z neznámejch důvodů. Do detailů mi koneckonců nic nebylo. Byl jsem docela drbna, ale zas až taková ne. Narovnal jsem se a začal jsem se po jejím boku motat mezi stromama. Tohle místo bylo fajn. Byla to hezká schovka, navíc poměrně daleko od všech těch center, kde se na Galliree shromažďovalo nejvíc vlků. "Protože nemohla nebo protože nechtěla?" šťouchnul jsem si ještě jednou do Noroxe, jenom tak řečnicky. Pořád mi to přišlo těžký k uvěření. Ale asi bylo na čase to taky nechat bejt a přestat se divit.
"No... pořád můžeš, drahoušku" nastínil jsem, když se Styx ohradila, že už by vedla. "Pořád ho můžeš předehnat," pokračoval jsem lišácky, "výhra je krásná věc, ne?" usmál jsem se na ní sladce. "A vůbec - proč z toho viníš mě? Snad nikdy to nebyla moje chyba!" stihnul jsem se ještě nespokojeně ohradit. Kdyby se k nám vždycky nepřimotal jeden z jejích sourozenců, už to dávno mohlo bejt. Vždycky nám to... narušili oni. Se mnou teda rozhodně nic v nepořádku nebylo. Kdyby bylo po mym, rozdáme si to klidně i tady v tomhle lese. I tehdy na tý louce. I v tom úkrytu. Jenom u těch vodopádů... tam jsem to možná podělal já. "Vlčice nevlčice, všechno se přece počítá," odpověděl jsem, i když zprvu trochu zaraženě. Tohle experimentování bych si dokázal přiřadit ke spoustě vlků a vlčic, ale u Styx to byl nezvyk. Vždycky mi přišla spíš jako vrahoun, než jako extra romantická bytost. "Jenom mě pozvi, až k něčemu takovýmu dojde," zahučel jsem vzrušeně, zatímco jsem si kecnul ke stromu a ležérně jsem se o něj opřel. "Gallirea je v tomhle nudná. Nic zajímavýho se neděje. Co se někomu prostě vloupat do smečkovýho úkrytu a udělat tam orgie?" zasnil jsem se nahlas a musel jsem si odkašlat, protože už jsem zase mluvil moc dlouho, a moje hlasivky to nezvládaly.

//Kamenný mys

Už už jsem se chtěl ptát, co horšího Smrt Styx asi tak dala, ale naštěstí mi po zašustění křídlem došlo, že naznačuje tohle. "Umí to aspoň lítat?" zajímal jsem se, protože na tohle jsem se i přes svojí všeobecnou rejpavost a zvědavost snad ještě nestihnul zeptat. "Jestli jo, tak si nemáš co stěžovat. Takový bych taky chtěl," zkusil jsem jí chabě povzbudit. Pravda byla ale taková, že bych je asi nechtěl. Nevěděl bych, co s nima. Trvalo by mi, než bych se je naučil nějak zkoordinovat. A do tý doby bych s nima vypadal jako idiot. A navíc by mi určitě neslušely. "Vezmeš mě s nima někam na dovolenou?" zajímal jsem se ještě... spíš z recese, protože jsem pochyboval, že tohle unese jednoho vlka, natož potom dva, a natož potom mě.
"Tasa je na holky?" zvednul jsem obočí až navrch hlavy. Ne, že bych byl proti... normálně jsem byl pro všechno, asi tak největší liberál na Galliree, ale spíš jsem Tasu vůbec nevnímal jako bytost, která je schopná se s někym dát dohromady. "Uhhhh, snad to bylo dobrovolně," nakrčil jsem následně čumák na informaci o Noroxovi. Kdybych já byl vlčice, Norox by mě asi musel přetáhnout pořádně obrovskou větví po hlavě, abych s nim něco měl. Kdybych byl vlčice, nejvíc ze všech bych samozřejmě chtěl sebe. Byl bych do sebe úplně šíleně zabouchnutej. Spal bych se sebou nejmíň desetkrát denně. Opěvoval bych se. "Takže... tě Norox taky přesoutěžil v zářezech?" zajímal jsem se škodolibě. Spíš jsem střílel od boku. Bylo to koneckonců padesát na padesát.
"Hmm... ani ne, nechtěl bych je tady," odpověděl jsem zamyšleně, když jsme vcházeli do lesa. Ze svejch sourozenců jsem se poved jednoznačně nejmíň. Touhle dobou by z těch povedenců byly dávno bety, nebo dokonce alfy. Bůh ví, jestli by se ke mně ty suchaři hlásili. Možná tak nejstarší sestra... nebo naopak nejmladší. Bratři určitě ne.

//Bukový sráz

Bylo dost možný, že mě magická ochrana proti větru za chvíli opustí a já se sklouznu dolu, ale co na tom záleželo? Ožil bych znovu. Jestli jsem teda aktuálně vůbec žil. Natáhnul jsem obě přední packy, jak jsem se tak válel na kraji útesu. Protáhnul jsem si nejdřív levou, potom pravou. Hezky pomalu, aby si odpočinuly. I když jsem jedl i spal poměrně nedávno, nachodil jsem toho dost, takže si moje nohy potřebovaly chvíli odpočinout. S nohama jsem měl vždycky po fyzickym výkonu největší problém. Byly moc dlouhý, takže byly z celýho těla nejnáročnější na regeneraci. Na chvíli jsem se podivil, že si Styx při svojem stavu nechce lehnout taky, ale potom mi došlo, kde to vlastně jsme. Tohle všeobecně asi nebylo moc žádaný místo na odpočinek. Mohlo se líbit snad jenom mně. Protože mělo výhled na moře a protože jsem nějakym způsobem uměl zastavit větrný poryvy. To mi Život dal tu magii? Už jí používám? Ať to bylo jakkoliv, nějak extra mě to nevzrušovalo. Byl jsem prostě rád, že na chvíli ležim a odpočívám.
Až po pár minutách se Styx ozvala, jestli tu hodlám zkamenět. Střihnul jsem ušima dozadu a pomalu jsem se zvednul. Ještě jednou jsem se celej protáhnul, od ramen až po zadek, načež jsem se oklepal a otočil se na svojí společnici. Až když jsem odešel dostatečně daleko od sešupu, vítr mi začal znovu čechrat a obracet srst. "Moc toho nenamluvíš. Smrt ti dala limit slov na den?" drcnul jsem si do ní pobaveně a zařadil jsem se vedle ní. "Nebo už předem truchlíš kvůli svojí nevyhnutelný, blížící se smrti?" spekuloval jsem vesele dál. "Kde jsou vlastně Norox s Tasou teď? Viděla ses s nima v poslední době?" změnil jsem nakonec téma. Vlastně těžko říct, proč mě to zajímalo. Možná proto, abych se jim vyhnul. Nebo abych věděl, kam zajít, až se začnu nudit. Nebo prostě aby řeč nestála. Nebo abych jí dal najevo, že se se mnou pořád může bavit, i když jsme se půl roku neviděli.

//Jinovatková pláň

//Ostrá skaliska

"Kdybys byla vypatlaná, bylo by to jednodušší," prohlásil jsem dost neutrálně a nezaujatě na to, co jsem vlastně říkal, a dlouhýma krokama jsem si po jejím boku razil cestu dál. Tohle místo jsem taky znal, ale těžko říct, jestli ne jenom zespoda. Zas tak dobrou paměť jsem neměl. "Ale je pravda, že takhle je to aspoň víc zajímavý. Můžu tě navždycky brát jako výzvu," usmál jsem se, ale ten úsměv mi dal takovou práci, že jsem nakonec koutky shodil dolu a začal jsem se znovu hořce šklebit. Celej rozhovor už mi přestával stát za úsměv. Namluvil jsem toho mnohem víc, než ona. A i když mi to normálně vůbec nevadilo, dneska mě pomalu přecházela chuť do dialogu vkládat energii. Byl jsem unavenej. Nachvíli si lehnu.
"Smrt ne. Tuhle neznáš," zavrtěl jsem hlavou, pokračujíc blíž ke srázu. Kéž by to byla Smrt. "Ale třeba se brzo potkáte," usoudil jsem vzhledem k situaci, ve který se Styx nacházela. Já jsem jí donekonečna doprovázet nehodlal, a bránit už vůbec ne. Ne proto, že bych jí vyloženě nechtěl pomoct, ale proto, že by nechtěla ona. Navíc jsem nerad dělal ostatním laskavosti. A už vůbec ne, když o to sami nestáli. Styx byla pani odvážná. Byl to její boj. Pro mě z toho nekoukaly žádný výhody. Navíc okolo sebe měla určitě spoustu vlků, co jí pomůžou místo mě. Třeba svojí povedenou rodinu... heh. Kde jsou Tasa s Noroxem vždycky když je zraněná?
Zahleděl jsem se na moře a docela neohroženě jsem vlčici vedle sebe předešel, abych se podíval až úplně na okraj, kde jsem si spokojeně lehnul, abych si nachvíli odpočinul. Vítr jako kdyby mě obcházel. Jeho proudění na mě nemělo vliv. Spokojeně jsem na vodní plochu před sebou zamžoural, jako na starou milenku, nebo tak něco. Miloval jsem moře. Víc než cokoliv. Vždycky jsem chtěl vědět, co se nachází v dálce za nim. Překonat ho bez magie vody, která se mi od mládí protivila.
Protáhnul jsem si přední nohy a stáhnul jsem uši dozadu, abych slyšel Styx. Až po její poznámce jsem před sebou pořádně začal vnímat tmavou vlnu kouře, která rozhodně neměla nad mořem co dělat. Lehce znepokojeně jsem se zamračil a ohlídnul jsem se na vlčici za sebou. "To je divný." Na druhou stranu... na Galliree bylo tohle už asi normální, takže jsem se zatím neměl ke vstávání z lehu. Až když by se moje společnice rozhodla pokračovat v cestě. Já jsem se zatím spokojeně válel na zemi, aby si moje tělo odpočinulo z toho věčnýho trajdání sem a tam.

// Dušan se hlásí

//Kamenné pole

"Zatim si nic nepředstavuju," odpověděl jsem prostě, protože jsem nevěděl, co jinýho na to říct. Bylo jedno, jak si to představuju. I jestli si dělám srandu, nebo jestli to myslim vážně. Mně se žádnej fyzickej konflikt začínat nechtěl, a to ani do budoucna, ale kdyby na to mělo přijít, docela určitě bych vlčici vedle sebe porazil. Nebál jsem se jí. Ani jejího bratra. Ani jejich celý rodiny dohromady. Proto mě bavilo si vyskakovat a hrát tuhle hru. Přišel jsem si naprosto nedotknutelnej. Na ničem nezáleželo a bylo jedno, jak se bude situace vyvíjet. Mohli jsme se jedině nechat překvapit.
Nachvíli jsem ztratil pozornost a začal jsem skenovat okolí. Tohle místo mě fascinovalo. Bylo jako dělaný pro tenhle zvláštní rozhovor. Nemohl jsem si pořádně vybavit, jestli jsem tu už někdy byl, nebo jestli tudy jdu prvně. Z myšlenek mě vytáhnul až monolog mojí společnice, co přišel v reakci na tvrzení, že není skutečná. "Jo," přitakal jsem zamyšleně. Nebyla to hra. Vlastně mi to podvrtávalo vlastní vědomí tak moc, že jsem si opravdu nebyl jistej, jestli se mi tohle všechno jenom nezdá. Dávalo by to koneckonců smysl. Až na pár drobností. "Nirvána to určitě neni. Kdyby tohle byly vzpomínky a představy, můj mozek by to udělal jinak," namítnul jsem nakonec. "Rozhodně bys nebyla takhle odměřená. Kdybych tohle režíroval já, váleli bysme se spolu někde v tůňce a ty bys mi náramně svůdně čistila smrtelnou ránu a opěvovala mě, jak jsem skvělej a sexy," vylíčil jsem se škodolibym úšklebkem. "Tohle je nějaká divná nová úroveň snu ve snu, do který mě dostala ona," zabručel jsem nakonec neznatelně. Ta tmavá postava, co jsem zahlídnul před tim, než jsem se vrátil na Gallireu. Na Galliree jsem byl po smrti koneckonců už několikrát. V Sarumenu, na poušti, všude. Jak jsem mohl vědět, že tohle neni jenom další stupeň její hry? Probudil jsem se na místě, který jsem nikdy předtim neviděl. Půl roku jsem se kamarádil s vlčicí, kterou jsem taky nikdy předtim neviděl. A teď tohle... tohle divný spekulování. Třeba opravdu na ničem nezáleželo, protože jsem měl milion pokusů v milionech realit.

//Kamenný mys

//Tundra

Tyhle místa jsem znal. Byl jsem tu před půl rokem s Lilith, když jsme se tehdy potkali poprvý. Byla to nehostinná krajina, ale z nějakýho důvodu se mi docela zamlouvala. Jenom nebyla moc bohatá na úkryty, ani jakýkoliv příznivý místa na spánek, takže jsme pokračovali dál. Ještě jednou jsem se hluboce nadechnul a zavětřil. Široko daleko ani stopy po životě... ani po nikom, koho bych znal, ani po nikom cizím. Jenom my dva. Normálně bych z našeho cestování měl druhý vánoce, ale teď byla atmosféra zvláštní. Možná jsem to způsobil já. A možná nám prostě nebylo souzený se dál bavit... možná byl náš vztah kvůli jeho dynamice odsouzenej k rychlýmu konci. I tak jsem z nějakýho důvodu pokračoval po jejím boku. Asi jsem si to nechtěl připustit.
Když vydala ten zvláštní zvuk a začala se mračit, otočil jsem na ní hlavu s překvapivým nadšením v očích. "Vidíš, jak hezky nám to jde! Ještě chvíli budem takhle pokračovat a budou z nás perfektní nepřátelé. Než se nadechneš, budem se navzájem mydlit v tom divnym začarovanym lese. Jestli se toho teda dožiješ," zahlásil jsem do prázdna zdejší krajiny a odkašlal jsem si, protože mi to dramatický zvýšení hlasu unavilo hlasivky. Jako kdyby mě to vlastně vůbec netrápilo. Byl jsem schopnej přetrhat dlouholetý vazby ze vteřiny na vteřinu. Prodat svoje nejbližší za hrstku drahokamů. Opustit všechny dřív, než by oni opustili mě. Dřív, než k nim stihnu pořádně přilnout. Jenom u Styx jsem to možná časově přepísknul. Představa přetrhnutí vazeb s ní mě zvláštně štípala u srdce, i když bych to nikdy nepřiznal. Možná, že o to horší to všechno bylo. Věděl jsem, že jí k životu potřebuju buď stoprocentně, nebo vůbec.
Když to svedla na mě, jenom jsem se pobaveně ušklíbnul. To ona by se ještě před rokem kvůli použití magie musela nejspíš rituálně zabít, nebo tak něco. Teď tu běhala s křídlama a peřím a oživovala chcíplotiny hmyzu. A chovala se zvláštně. Něco nebylo v pořádku. "Nejsi skutečná," uzavřel jsem to spokojeně. Předstírat, že tahle opeřená a rezervovaná Styx je vlastně z jiný dimenze bylo asi nejjednodušší řešení problému, kterýmu jsem jinak nerozuměl. Vsugerovat si, že původní Styx zůstala zakopaná někde v původnim světě, ve kterym jsem žil před smrtí.

//Ostrá skaliska

Oh boy, I've had a lot of happy days. Actually, most of my days were happy. Perhaps all of them, except for the few really awful ones, such as the one when I died, but I usually just try to displace these from my memory. It's all about perspective. If you're selfish enough, you can make each one of your days happy. When your day is not going well, you can still steal a piece of happiness from someone else - by stealing their stuff or kicking their butts, for example. Find a piece of fun and happiness in these little mean things. That always works for me, because I have no morals and I don't care that it ruins someone else's day. The main thing is - it makes me happy.
But if I had to pick one... I mean, that would still be pretty hard. First of all, it would definitely be a summer day, with a lot of sunshine and zero clouds in the sky. Although I had a lot of happy winter days as well, the weather just kind of ruins it for me. My fur is just not thick enough to enjoy it properly. So yeah... it would definitely be a summer day. Or a spring day. A warm one. Somewhere by the river or a lake. Perhaps in my birthplace, in my old pack. I experienced a lot of peaceful happy days in that place, because my father, the alpha of the pack, would always protect me, even though I caused a lot of trouble. I didn't have to look out for my own ass all the time. He would always come and make the problems just... disappear. So yeah, I would say that my first two years of life were pretty happy and easy.
But... there was not enough adventure for me in my birth pack. Eventually, all the days became the same, and I ran out of ideas about what to do for fun. I got curious about what's in the outside world. And I left. I traveled from pack to pack and experienced a lot of even happier days. The happiest I was was in the company of females. Especially the important ones in the pack, or the ones that already had a partner. It is what usually made me leave in the end... because I had to, for I caused trouble and my parents weren't there to look out for me anymore. But that was not a problem for me. I remained happy. Traveling. Changing places.
Gallirea is a place where I stayed for the longest time. It's hard to tell why. Perhaps it's all the magic and exciting things it has to offer, but I still can't think of a concrete happy day to mention. I mean, the one when I met Styx was quite exciting. Or the one when I took Pippa to the beach. Or the one when I tried the fire magic in combat for the first time, that was pretty cool. Despite my personality and acting, there is a lot of days that warm my heart a little. Even without hurting anyone else, but when I do that, it's a pretty nice bonus.
Anyway, if you held a gun to my head and asked me about my happiest day without giving me much time to think about it, I would say that it was one of my early puppy days, in July, six years ago. Lying by the banks of the river, close to the den, with my tummy full and no worries. Doing nothing. Letting the sunshine cover my body. Half asleep. For some reason, that's the happiest day I can imagine. With the pure, chemical feel of happiness in my brain. If I died on that day, it wouldn't even make me mad. It was just... the ideal day. I've had a lot of similar ones since then. I love to repeat it. But the first one was definitely the best.

Vypadlo z ní, že je unavená a chce spát. Pokýval jsem hlavou, zvednul jsem se a zacouval jsem ještě víc. Už se nehodilo u sebe bejt bůhvíjak blízko. Počkal jsem, jestli vůbec chce, abych šel s ní, a jakmile na mě začala za chůze mluvit, mlčky jsem se přidal.
Neměl jsem v plánu řikat nic. Měl jsem v plánu jí vyprovodit někam do úkrytu a potom se... asi vytratit, nebo prostě udělat to, na co se zrovna budu cejtit. Jít hledat Lilith, nejspíš. Nakonec mi ale položila otázku, takže jsme nastražil uši a narovnal jsem se. "To teda nebudu. Je s tebou pěkná nuda," drcnul jsem si do ní pobaveně a vydechnul jsem. Na chvíli jsem se odmlčel, a potom jsem se znovu nadechnul a nasadil jsem královskej úšklebek podobající se úsměvu. "Víš, když už neni taková sranda se s tebou kamarádit, možná bysme měli zkusit bejt nepřátelé. Co myslíš?" otočil jsem se na ní, jako kdyby mě právě napadla ta nejlepší věc na světě. Bylo to míň bolestivý než obyčejnej, trapnej a smutnej kamarádskej rozchod. "Myslim, že počkám, až usneš. Potom se vyplížim pryč, zahladim po sobě stopy a půjdu rovnou za Arcanusem. Naprášim mu, kde jseš. Za drahokamy. Za ty si pak koupim magii. S tou magií půjdu... a přizabiju ti bratra. A pak sestru... za to, že nám tehdy zkazila ten večer u vás v úkrytu," nastínil jsem jí, jako kdybych mluvil o něčem naprosto běžnym, jako že se půjdu najíst, nebo že si doběhnu na záchod. Nebylo vůbec poznat, jestli je to nadsázka. To jsem vždycky uměl. "Třeba by bylo všechno jinak, kdyby se Tasa tehdy nemotala, kam neměla," doplnil jsem ještě s lehkym chrapotem, protože už jsem mluvil moc dlouho, a ozývala se mi tak smrtelná rána. "Teď jsi jiná. Jako kdyby tě vyměnili mezitim, co jsem byl mrtvej," zabloudil jsem očima k ní a dobře jsem si jí prohlídnul, než jsem neutrálně zase stočil pohled dopředu. "Nejsem si jistej, jestli jsem se probudil do správný reality. Už půl roku jsem nepotkal nikoho, s kym jsem se bavil před smrtí," přiznal jsem. Tohle mě nikdy nenapadlo, ale teď mi to začalo v hlavě vrtat o něco víc. Styx byla jiná. Newlin byl jinej. Lilith byla... Lilith, ale tu jsem před smrtí neznal. Všichni ostatní byli bůhvíkde. Možná, že o to míň mi na všem záleželo. Nepřišlo mi, že by tohle byla ta stejná Gallirea. A ta stejná vlčice vedle mě. Ale na filozofování teď nebyl čas.

//Kamenné pole

Už jsme tu seděli dlouho. Dost dlouho na to, aby nás vystopoval ten, co nás vystopovat chtěl. Ale to se nestalo. Kde se Arcanus fláká? Nešel si to někam hodit ze všeho toho žalu? Cizí neštěstí... a ještě ho způsobila ta, co seděla přede mnou. Změřil jsem si jí a dost vyčítavě jsem začal přemejšlet, jestli k tomu měla důvod, nebo jestli to prostě udělala ze srandy, nebo z vlastní blbosti. Přišlo mi, že tak musí dělat všechno, protože od doby co měla křídla a používala magii už to ani za mák nevypadalo jako nějaká pomsta magičům. Všechno bylo zvláštní. Ale to koneckonců nebyla moje starost. Do Arcanuse i jeho partnerky mi bylo kulový. Stejně jsem Šedivku neměl rád.
Atmosféra se změnila. Všimnul jsem si, jak smutně vydechla a automaticky jsem se odtáhnul. Nevyznal jsem se v ní. Nevěděl jsem, odkud to přišlo. Takže jsem nevěděl, jak se jí mám zeptat, co je špatně. Plus jsem nebyl ten typ, co by s někym řešil jeho životní problémy. Neuměl jsem předstírat, že mě to zajímá. Chtěl jsem to slyšet jenom kvůli informacím a drbům, co by se mohly dát využít. "Děje se něco?" vylezlo ze mě nakonec. Dokonce to znělo starostlivě. Asi i proto, že to bylo na místě. Styx byla jiná... něco bylo jinak. Jako když se někde něco zasekne a dře to. Byla pro mě vlčice přede mnou ještě výhodnej spojenec? Přišlo mi, že dřív bych jí vyslepičil všechno. Teď bych jí z nějakýho důvodu se spoustou věcí vůbec nevěřil. Třeba to dělala ta dlouhá doba, kdy jsme se neviděli. A třeba v tom bylo něco jinýho. Tak i tak mi ale přišlo, že mi náš vztah přináší pořád míň výhod. Jenom mě něco pořád nutilo jí neopustit, jak jsem to rád dělával. Vyjímečně jsem na to... nějak neměl žaludek.