Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To je normální, v ostatních smečkách to nevypadá jinak," pokusil jsem se Černobílou uklidnit a pro jednou jsem se opravdu upřímně usmál. Vypadala utrápeně, ale podle mě nebylo proč. "Asgaarskou alfu dokonce zavraždili," doplnil jsem ještě, aby měla i moje alfačka přehled, co se ve světě děje. Záměrně jsem neřekl, kdo přesně jí zavraždil, ale přišlo mi důležitý se o tu informaci podělit. "Byl jsem se tam nedávno podívat. Dělal jsem si přehled. Nikdo na nikoho nemíní útočit... všichni jsou rádi, že jsou rádi," shrnul jsem prostě. Navíc - to o Wolfi a Maple byly skvělý zprávy. Pokud aspoň část smečky fungovala, jak má, v tuhle chvíli to na gallirejský poměry bylo vlastně dobrý.
"Ále, to přece neni tvoje vina, že máš ve smečce plno blbounů, co se nechaj jen tak zabít," žďuchnul jsem do ní, abych jí povzbudil. Pravda, že se chudákovi vlčici v jednu chvíli fakt smečka rozpadla pod tlapkama. Ale teď... jsme byli zpátky, takže bylo všechno v pohodě. Už nebylo proč si dělat vrásky. "Amny, Wolfganie, Newlin, Maple... všichni tu jsou. Všechno je v pořádku," pokrčil jsem spokojeně rameny, jako kdyby to mělo odehnat všechny problémy na světě. "Měla bys nám nechat les na pohlídání a někam si s Maple vyrazit. Stejně maj všechny ostatní smečky svejch starostí dost. Menší výlet by ti neublížil," navrhnul jsem naprosto seriózně. Mně to aspoň vždycky pomohlo. A teď na to dokonce byl čas, když nám stejně nehrozilo nic z vnějška.
Pomalu jsem se zvednul na nohy a zavlnil jsem ocasem ze strany na stranu. "A nebo pojď se mnou. Nad mořem je hrozně moc kouře. Chtěl jsem se tam stavit a zjistit proč. Třeba je tam poklad," navrhnul jsem a škodolibě jsem se zazubil.

Nechtělo se mi tomu ani věřit, když to začalo vypadat, že magie opravdu funguje, a že by se Darkie mohla vzpamatovat. Nejdřív nějakou chvíli nic neřekla. Zůstal jsem stát na místě, ocas pořád svěšenej dolu. Vánek nám česal srst a sluníčko svítilo, jenom moc nehřálo. V jednu chvíli si to začal po louce štrádovat někdo další, což mě na chvíli rozrušilo a otočil jsem se tím směrem, abych zjistil, kdo to je. Přišla mi povědomá, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, odkud přesně jí znám.
Zpátky už jsem hlavu otočit nestihnul, protože přišel náraz. Darkie mě povalila. Potichu jsem heknul, jak jsem dopadal na záda. Nejdřív mě to trochu vyděsilo, protože jsem si nebyl jistej, jestli jsem to s tou magií úplně nepodělal. Jestli se to opravdu povedlo. I když to byl jenom pád do louky a máků, nebyl jsem od Darkie zvyklej na takový množství fyzickýho kontaktu, takže jsem váhal, jestli jsem to udělal správně.
Až když se odtáhla a začala zvolávat, že žiju, spadnul mi obří kámen ze srdce. Povedlo se. Zespoda jsem se na ní zazubil a zamával jsem ocasem ze strany na stranu, jako kdybych s ním zametal louku. "No jasně, že žiju," prohlásil jsem chytrácky, jako kdyby to bylo něco automatickýho. "Jak to vypadá ve smečce?" zajímal jsem se hned. Sice jsem se tam nedávno stavoval na značkování, ale i tak už jsem se tam dlouho nezdržel. Chtěl jsem se zeptat na Newlina, na Pippu, ale nechtěl jsem vlčici nad sebou hned zasypat otázkama.

Jako kdyby Darkie vůbec nereagovala na to, co jsem říkal. Dál opakovala ten svůj zvláštní monolog jako básničku. O smrti a o tom, že nás s Noktem zabila ona, což určitě nebyla pravda, protože jestli jsem se dobře pamatoval, s mojí smrtí neměla vůbec nic společnýho. Takže už jsem jenom přemejšlel, kterej blbec jí co nakukal, že teď takhle blouzní, a že by si zasloužil přes držku. Dál jsem na ní zmateně koukal, uši sklopený dozadu a ocas vyjímečně svěšenej dolu, což se u mě moc často nestávalo. Nic jsem nechápal. A nevěděl jsem, co dělat. Nebyl jsem dobrej uklidňovač, od toho tu byla spousta jinejch dobroserů. Kde je Newlin a ty jeho kouzelný bubliny? "Nikdo tě nikam nevede, nikoho jsi nezabila a za nic nemůžeš. Co ti kdo nakukal, že teď meleš takovýhle nesmysly? Žádnej jed v sobě nemáš," prohlásil jsem se trošku podrážděně... hlavně kvůli tomu, že si Darkie nezasloužila si cokoliv z toho připisovat, a rozhodně s tim neměla nic společnýho. Třeba jí rozložila ta smrt Morfa. Takhle naše smečka každopádně fungovat nemohla. Ne s vychcípanou půlkou členů a sesypanou alfou. I když... já měl co řikat, taky jsem se tam zrovna často nezdržoval.
Nad tim teď ale nebyl čas přemejšlet. Nemohl jsem se koukat na to, jak přede mnou černobílá vlčice vzlyká a magoří, ať už to bylo na základě čehokoliv. Vnuknul jsem jí myšlenku, že je všechno v pořádku. Že za nic nemůže ona, a že už není důvod k pláči, protože jsem tady a naživu. Myšlenku tak věrohodnou, že by se o ní pochybovalo jenom těžko. Aby se uklidnila, a dostala se ven z týhle divný změti iluzí a dalo se s ní normálně mluvit. Chtělo to dost soustředění, ale nebylo to poprvý, co jsem tuhle magii používal. Našpicoval jsem uši zpátky nahoru a narovnal jsem se. "Co děláš tak daleko od lesa? Máš někam namířeno?" zopakoval jsem rozvážně svojí otázku. Chtěl jsem zjistit, jestli to zabralo.

I když už se teď slunce vyšplhalo pomalu až na vrchol oblohy, teplota o moc nestoupla a zůstala poměrně nízko. Přestávalo se mi líbit, jak se na Galliree s odcházejícím létem zhoršuje počasí a teplota klesá. Znamenalo to, že se ani nenadějeme a zachvíli tu zase bude zima, kterou jsem tolik nesnášel. Mohl bych na dovolenou na jih. Vykašlat se na Gallireu. Nebo celou zimu bydlet tam nahoře u Života, tam je určitě teplo. Nebo v poušti. Vlčí máky už se taky pomalu loučily s létem, aby jejich louka splynula se zbytkem pláně, která zabírala obrovskou část Gallirei. Nikdy jsem tu pláň nemusel. Trvalo věčnost, než se přes ní vlk dostal. A navíc tam byl jeden všem na očích.
Uprostřed přemýšlení jsem si to doštrádoval rovnou až k Darkii, která tu tak nějak... stála. Uprostřed louky. "Zabít?" podivil jsem se. "Proč zabít?" uchechtnul jsem se, jako by to byla ta nejvtipnější na světě. Zrovna ona? A zabít někoho? A ještě ke všemu mě? To by se asi muselo stát omylem. Musela by do mě šoupnout zadkem na kraji stráně, nebo tak něco. Kdo jí co nakukal? "Vyměníš si se mnou co?" zamračil jsem se zmateně, když pokračovala. "Půjdeš místo mě kam? Ty sis něco šlehla? Nebyla jsi náhodou u studánek?" uchechtnul jsem se zmateně znovu a ohlídnul jsem se za ní, jestli je tu sama, nebo je v okolí někdo, kdo jí silně praštil do hlavy klackem.

//Náhorní plošina

Stočil jsem to od plošiny jižně a už už jsem si to štrádoval ke smečce. Teď jsem byl sám a měl jsem konečně trochu času se tam ukázat... označkovat území, možná tam hodit něco k jídlu a až potom zase zmizet, aby se neřeklo, že pro smečku nic nedělám. Možná si pokecat s Newlinem. A rozhodně s Darkií. A s Pippou, vlastně! Ta mi šíleně chyběla. Touhle dobou už bude velká. Žádnej malej prcek, co neumí plavat. Třeba jí ani pořádně nepoznám. Navíc se mi ze sebe povedlo smazat pach Styx, a z ní zase ten můj, takže nehrozilo, že si nás dva bude spojovat někdo, kdo by si nás spojovat neměl, jako třeba Arcanus. Takhle bylo dost pravděpodobný, že se o našem úletu nikdy nikdo nedozví, jestli to jeden z nás nevyžvaní. Což byl vlastně ideální stav.
Vánek mi ofouknul srst a přinesl ke mně pach Darkie. Najednou se zdálo, že mi smečka šla naproti, a že nebudu muset dojít až do Sarumenu. Byl to ještě kousek cesty, než k ní dojdu, ale už teď jsem se pro sebe lehce pousmál, že se znovu uvidíme. Darkie byla fajn, taky mi za tu dobu dost chyběla. Už z dálky jsem se na ní zazubil a přidal jsem do kroku, abych u ní byl rychleji. "Čuuus! Co ty tady?" zahulákal jsem na ní už z dálky několika desítek metrů. Nepřišlo mi, že by se často zdržovala mimo les. Poklusem jsem se zachvíli dostal až k ní, kde jsem zastavil a hluboce se nadechnul, protože mi to pospíchání přes pláň dalo zabrat.

"Zaplatila? Žádný diamanty tady nevidim," svraštil jsem rádoby zmateně obočí a začal jsem se ještě jednou pomalu protahovat. Pravda, že pár svalů a kostí na těle mě z nějakýho důvodu ještě bolelo. Bylo to ospalý ráno, i přes to množství spánku, co jsme si dopřáli. Možná to dělala ta náhlá změna počasí po létě. Nebo ta zvláštní atmosféra, co se po Galliree rozprostírala. I když už vyšlo sluníčko, nehřálo tolik, jako v předešlých dnech. Zívnul jsem a párkrát jsem zamlaskal, načež jsem se narovnal a stoupnul jsem si na všechny čtyři.
"Neni zač," brouknul jsem. Těžko říct, jestli jí tohle osvobození z liján pomohlo nebo ne, protože její křídlo pořád vypadalo hrozně. Slíbil jsem si, že až se příště uvidíme, nějak těch jejích křídel využiju, nebo si je nechám ukázat zblízka, abych zjistil, jak fungujou a co všechno uměj. Na to teď už ale nebyl čas. Horlivě jsem jí oplatil poslední olíznutí a sám jsem poodstoupil, když se odtáhla. "Nápodobně," zazubil jsem se na ní a náramně romanticky jsem mrknul. Když jsme byli dostatečně daleko od sebe, nechal jsem si kožich projet silným závanem větru, abych ze sebe setřásl její pach. Po krátkém zvážení jsem se zastavil, otočil a poslal jsem mini-orkán i k ní a pořádně jsem jí ofouknul, aby se jí z kožichu ztratil můj pach. Nechtěl jsem přece nic riskovat. Jakmile jsem to udělal, uchechtnul jsem se na celou pláň, protože mi bylo jasný, že jí to vytočí. Jednak to byla magie, druhak to bylo nepříjemný a třeťak ne zrovna romantický gesto, ale to se nedalo nic dělat. Byl jsem prostě idiot.

//Louka vlčích máků

"Taky se zajímám o všechny smečky," změnil jsem obratně téma, abych nemusel odpovídat na původní otázku. Líbila se mi tahle slovní přetlačovaná. "Informace jsou užitečný, důležitý... drahý," ušklíbnul jsem se spokojeně. Sám jsem byl v Asgaaru zjišťovat, jak se situace má, než tam Styx udělala čurbes. Teď bylo aspoň jistý, že se na nás jejich smečka v nejbližší době nevrhne a nebude nás chtít zabrat. Na takovou iniciativu bych tam odhadoval jedině Šedivku, jejího partnera určitě ne. Možná jedině tak po tom, co by zjistil, že se po nocích muchluju s vlčicí, která mu zabila starou. Dobře, že nás spolu nenačapal. Takhle zůstávala ohrožená jenom Styx a já jsem byl v bezpečí... asi.
Tupě jsem zamžoural a neochotně jsem se zvednul, když mě pobídla, ať jí pomůžu. Připlácnul jsem obličej k jejímu boku a začal jsem škubat ty super kouzelný liány. Jemně, abych jí nějak neublížil, i když by mi za normálních okolností přišlo jako skvělej nápad s ní začít lomcovat. Nešlo to zrovna levou zadní, ale za chvíli to bylo hotový. Stáhnul jsem je z ní dolu a plácnul jsem s nima na zem.
Nastražil jsem uši, když prohlásila, že do starýho úkrytu už nechce. Vlastně jsem se nedivil. Měla tam nulový soukromí, co jsem tak stačil pochytit posledně, když jsme tam spolu byli. "Budu pečlivě hledat," ušklíbnul jsem se spokojeně, udělal jsem krok blíž a očima jsem jí znovu povalil na zem. Ale jenom očima. Teď už bohužel ale nebyl čas na žádný čumáčkování, ani nic podobnýho. Musel jsem za Darkií. Navíc bylo nebezpečný se spolu vykecávat na největší otevřený ploše na Gallirei. "Měl bych jít," vydechnul jsem nakonec. Do Sarumenu jsem jí vzít nemohl. Jednak jí tam taky neměli v lásce a druhak jsem si nebyl jistej, jestli to tam sám nemám nahnutý. Byl čas se rozloučit.

Když jsme teď prostě jenom byli na plošině, nakonec jsem se rozhodnul si kecnout zadkem do trávy a otočit se směrem k moři, abych se na něj ještě krátce podíval. Dělo se tam opravdu něco zvláštního. Něco bylo ve vzduchu. Říkalo si to o prozkoumání. A taky jsem sám sobě slíbil, že to tam co nejdřív prozkoumat půjdu, nehledě na to, jak nebezpečně to vypadalo. Co když se z moře třeba vyplavil obří poklad? Přece nenechám žádnýho otrapu, aby mi ho vyfouknul! Zvlášť teď, když jsem drahokamy nutně potřeboval, abych si koupil Smrt.
"Co je to za výslech? Odkdy se o mojí smečku zajímáš?" odfrknul jsem si jenom pobaveně, neodpovídajíc tak na její otázku. Ve smečce jsem se poslední dobou opravdu skoro nezdržoval, takže jsem spíš neměl právo odpovídat na otázky ohledně ní. A vůbec - kde se ty otázky braly? K čemu to potřebovala?
Po chvilce zírání jsem se na zadku ne příliš elegantně otočil směrem zpátky ke Styx a změřil jsem si jí. Když jsem se narovnal, byl jsem o dost vyšší než ona, ale to jsem byl asi vůči všem. Spíš mě bavilo si jí prohlížet teď, když se po krajině rozlilo světlo. Rád jsem si ostatní jen tak drze prohlížel, aby je to znervóznilo. Aby si třeba mysleli, že maj něco divnýho přilepenýho na hlavě, nebo tak. "Doufám, že z toho vyvázneš," vypadlo ze mě najednou, tak nějak samo od sebe. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. "Za chvíli budu muset do smečky, ale potom si tě najdu," ušklíbnul jsem se. Moje potom si tě najdu znělo skoro až výhružně. Jako kdyby slibovalo nějakou další legrandu. "Chystáš se ještě bydlet na tom ostrově?" hodil jsem hlavu směrem, kde se nacházel její úkryt. Ten, u kterýho se mi jí povedlo najít, když jsem jí hledal.

//Bukový sráz

"Snad nikdy jsem na žádnou chodící lékárničku nenarazil. Možná Newlin, ten na to něco měl," mlasknul jsem jenom, ale to jsem si taky pamatoval velice matně. Já jsem vlka s magií země potřeboval spíš ke konzultaci toho, co ta magie vlastně všechno umí. Když už jsem teď podle všeho měl vzduch, co jsem si tolik přál, byl přece čas se zajímat, co se chci naučit příště. O magii země jsem tak nějak věděl, ale neznal jsem jí dost dobře. Magii vody jsem nechtěl, protože se mi z nějakýho důvodu příčila a přišla mi šíleně nudná. Ostatní magie jsem asi neznal, nebo už jsem je tak nějak ovládal.
Leknul jsem se a skoro jsem zakopnul, když se po mně Styx ohnala, ale povedlo se mi to ustát, abych se na ní zlověstně ušklíbnul. "Můžu co chci," namítnul jsem a znovu jsem s ní normálně srovnal krok, než jsme se zastavili. Všimnul jsem si, jak se Styx mračí na moře na obzoru, a stočil jsem tam pohled taky. "Půjdu se tam potom podívat," zamrmlal jsem zamyšleně. Musel jsem bejt všude, kde se dělo něco divnýho, abych nepřišel o žádnou srandu. Koukalo z toho další dobrodružství.
Z myšlenek mě probudila až otázka na mojí smečku. "Myslel jsem, že jsme na tom špatně, ale asi to nebude zas tak hrozný. Když je teď po Šedivce a její manžílek má plný ruce práce s hledánim tebe, nepředpokládám, že jsou na tom bůhvíjak skvěle. Vlastně mě napadlo tam jít udělat vlny, když teď postrádaj vedení, ale asi bude lepší si nevyskakovat. Borůvková smečka je taky na houby, nevidim jí jako hrozbu. Močálovci se potopili a ty bačkory na severu neznám, ale jsou moc daleko na to, abych se o ně zajímal," zamyslel jsem se nahlas, protože jsem si potřeboval sám udělat rekapitulaci. "Doufám, že naše smečka už je z nejhoršího venku," odpověděl jsem nakonec na otázku. Od smrti jsem tam byl, byl jsem to tam označkovat, jenom jsem se nestihnul pobavit s Darkií. Vlastně byl docela dobrej nápad se tam stavit. Nikdo nevěděl, jaká přijde zima. Místo ve smečce se vždycky hodilo, takže bych o něj nerad přišel.

Slunce vyšlo na oblohu a přestalo pršet. Chvíli jsem na něj mžoural a hodnotil jsem, za jak dlouho mi v tomhle počasí asi uschne kožich. Na nějaký velký letní teplo to nevypadalo, ale nakonec jsem stejně došel k závěru, že asi nemá cenu ho sušit magií ohně. I na to jsem byl moc línej, i když mi to obyčejně nedávalo žádnou práci.
Styx se rozpovídala o nějakym skvělym léčiteli jménem Meinere, co jí podle všeho ošetřil to křídlo po souboji se Šedivkou. Zamyslel jsem se, jestli někoho takovýho znám, ale podle jmen jsem si nikdy nikoho nebyl schopnej zapamatovat. Asi ne. "Nějakýho vlka s magií země bych potřeboval využít," zauvažoval jsem nahlas. Potom jsem dokončil klikyhák, svoje mistrovský dílo, překulil jsem se a pomalu jsem se začal zvedat na nohy a znovu se protahovat. Klikyhák byl perfektní. Spolehlivě značil tohle památný místo. Nebylo možný ho minout.
Oklepal jsem ze sebe pár kapek vody a zamžoural jsem po okolí. Teď už jsem měl energii. Měl jsem jí vlastně podivuhodně dost. Spali jsme dlouho, asi celou noc. K dokonalosti už bylo jenom potřeba něco k jídlu, protože jsem dostával hlad. "To jsem celej já. Kdybysme potkali někoho, kdo by mě s tebou neměl vidět, budu tě muset strčit do nějaký díry," přihodil jsem do konverzace další provokatérský prohlášení, když jsem si protahoval poslední svaly na zadních nohách. Potom jsem se dal pomalu do chůze a dohnal jsem Styx, abych do ní nemilosrdně strčil za to, že mě nazvala vykopávkou.

//Náhorní plošina přes Mahtae

"To bylo rozehřívací kolo," zašvihal jsem samolibě ušima a udělal jsem si nakonec ještě nachvíli pohodlí na zemi, ale vynaložil jsem všechnu energii a sílu na to, abych do ní ze země pořádně strčil tlapou a zakřenil se u toho. Pořádně, ale jemně zároveň, aby jí to nevyvedlo z rovnováhy. Nebyla to náhodou ona, kdo se ještě před pár chvílema bál, že v tom po tak dlouhý době nebudu dobrej? A jakej jsem byl? Ha!
"Mohla bys mě potom ošetřovat," zavlnil jsem obočím. Nemělo smysl by jí vysvětlovat, že se můj stav tolik zlepšil, že bych Noroxe desetkrát usmažil, než by se ke mně vůbec dostal. Přišel jsem si mocnější, nadřazenější... a o to lhostejnější vůči nebezpečí, který ten vlk představoval. Byl mi ukradenej. Chtěl jsem ho jenom vidět s naběhlou žilkou na čele. Naštvanýho.
"Podělil bych se o tebe s kymkoliv, kdo by mi zaplatil," zazubil jsem se škodolibě. Úplně se ve mně probudil podnikatel a odsunul romantika, co tu byl před chvílí. Teď bylo koneckonců po srandě. Už jsem nemusel dělat slušnýho a zabouchnutýho. I tak jsem to ale myslel jako nadsázku... možná. Měl jsem Styx rád. Hodně. Možná proto jsem měl nutkání jí od sebe sem tam odehnat nějakou volovinou.
"Jo, pěkně jsme to tu pokřtili," ušklíbnul jsem se. Les byl fajn, ale nebyl jsem ten typ vlka, co ho bude poeticky obdivovat s ní. Prostě les... ve kterym jsme si užili. To mě donutilo se zaměřit na strom, u kterýho se to stalo, a začít do něj zběsile rejpat nějakej klikyhák drápem, abych ho označil. Jako místo činu.

"Budeš se asi muset dělit. Sama bys mě nezvládla," zabroukal jsem namachrovaně, když mi olizovala čelist. Měl jsem chuť jí vzít, povalit jí na zem a učumáčkovat jí k smrti, ale... to už jsme dneska jednou dělali, takže jsem jí prostě jenom olíznul ještě jednou, tentokrát víc naléhavě a přes tlamu, abych měl poslední slovo já. Až potom na mě začala lehce doléhat tíha naší situace. Co jsme to provedli? Ještě jsem si nebyl jistej, jak moc tahle věc pohne s naším vztahem a kudy, ale řešit jsem to nehodlal, dokud se to nějak nevyvrbí. Beztak jsem měl slabou vůli a nulovou sebekontrolu, takže nemělo smysl se omezovat, nebo si dávat nějaký trapný předsevzetí, že bych neměl nezávazně obskakovat vlčice. Měl jsem co dělat, abych se na Styx nevrhnul znovu, ale pro dnešek toho bylo dost. Ještě by z toho nějakou záhadou vznikli haranti.
"Jsem na tom líp než on," mávnul jsem nad tím tlapkou. Jestli se Norox v poslední době nezdvojnásobil, tak určitě nebyl silnější, rychlejší a ani větší než já. Navíc jsem neměl v úmyslu ho zabít nebo přizabít, jenom ho... naštvat, pozlobit. Užít si trochu adrenalinu.
Trochu neochotně jsem se zavrtěl, když si ze mě udělala podložku na protahování. Nakonec slezla dolu. "Neřikej, že by ses se mnou nepodělila," hodil jsem po ní vyčítavě okem, když jsem se sám zvedal a protahoval, od ramen až po zadek. Tělo mě pořád docela bolelo, ale tak nějak příjemně.

Styx vydala zvuk a přestala pravidelně oddechovat. Tak jsem poznal, že už je vzhůru, takže je příliš pozdě se zkoušet někam vypařit. Natiskla se na mě ještě víc. Lehce jsem couvnul hlavou a podíval jsem se na ní. Bylo to zvláštní. Byla to pořád ona. Vrahoun. Vlčice, na kterou jsem dva roky zpátky docela marně dělal oči v Sarumenu. Ta, která zabila i Šedivku. A měl jsem jí tu na sobě nalepenou jako pijavici, i přes to všechno. Jsem dobrej. Jsem nebezpečnej hráč, pochválil jsem se v hlavě. Musel jsem bejt. Jinak by se mnou přece nic neměla.
Zívnul jsem, olíznul jsem si tesáky a znovu jsem tlamu zavřel. Bylo pro mě náročný poskládat delší nohy tak, aby se mi nezamotaly do sebe nebo do Styx, ale tuhle práci dělala za mě. Já jsem se skoro nepohnul. Byli jsme jako dvoubarevnej vlčí pavouk. Kéž by tohle viděl Norox. Podělal by se závistí. Škodolibě jsem se ušklíbnul. Nejenom že jsem nakonec přežil jeho útok, ale stihul jsem mu i obtáhnout ségru. Uměl jsem bejt docela noční můra, když jsem chtěl.
Všimnul jsem si, jak se Styx usmívá. Zavrtěl jsem se a olíznul jsem jí tvář skoro až k oku, načež jsem hlavu zase rozespale položil. "Bude... tohle naše tajemství, nebo mě budeš recenzovat těm svejm sexy kamarádkám?" zajímal jsem se, ještě pořád dost ochraptěle. "Taky by ses měla zmínit Noroxovi, jak dobrej jsem," zazubil jsem se nakonec a posunul jsem ocas po zemi ze strany na stranu.

"Kvůli tomuhle bych umřel třeba stokrát," zavrněl jsem a posunul jsem hlavu, aby se mi leželo líp. Dostal jsem se do stavu, kdy mě už unavovalo každý vyslovený slovo. Unavenej jsem byl tak nějak i před tim, ale teď už to byla tutovka. Což byl taky jeden z důvodů, proč jsem se nevypařil. I tak bych se dopotácel někam o kousek dál a tam bych usnul. Bylo jedno, jestli to bude tady nebo pryč. Stejně jsem byl tak nasáklej pachem Styx... a pachem všech našich neřestí, že by si to náhodnej kolemjdoucí spojil. I Arcanus, co už mohl být klidně na cestě sem. Sakra, Arcanus, vlastně. Párkrát jsem na Styx tupě zamžoural. Ještě pak něco řikala, ale to už jsem byl v polospánku. Cejtil jsem, jak se ke mně přilísala a napadlo mě, že neni dobrý se tu takhle uprostřed lesa válet, ale neměl jsem sílu vymejšlet jinej plán. Usnul jsem. Hluboce.

Když jsem se vzbudil, byla už tma. Pršelo, takže jsme oba byli úplně promoklí. Zvednul jsem hlavu a pečlivě jsem zavětřil, abych zkontroloval, jestli se v naší blízkosti netoulá nějakej vetřelec, ale po nikom tu nebyly ani stopy, nebo je smyl déšť. Byl jsem zvyklej dávat pozor... hlídkovat. Jako pozůstatek z dob, kdy jsem byl ještě schopnej sbalit i zadanou vlčici... a kontrolovat, jestli se neobjeví její partner. Třeba bych byl pořád schopnej to udělat. Stočil jsem pohled ke Styx a došlo mi, co se mezi náma pár hodin zpátky stalo. Nebyl to sen. Mozek mi radil se pomalu zvednout a zmizet, ale tělo se ani nehnulo. I když by to byl můj styl - vypařit se po tomhle všem a nechat jí tu napospas pronásledovatelům, dneska jsem byl tak nějak línej vůbec odejít. Byla noc. Výhodnější bylo počkat na východ slunce a potom... se prostě rozdělit. Nebo jí vzít k oceánu s sebou. Nebo se tam od ní nechat aspoň doprovodit.

"Vážně?" ujistil jsem se pobaveně s posledním hlubokým výdechem, co mi stačil k tomu, abych zase dejchal v normálním tempu. Sluch mě při tom nějak úplně opustil. Vlastně i všechny ostatní smysly... kromě doteku. Když jsem se rozkoukal, na stromech nad náma jsem určitě zaznamenal pár ptáčků, co se vzbudilo společně s východem slunce... nebo kvůli nám. Chudáci. Zavrtěl jsem hlavou a pohled jsem stočil zpátky ke Styx, abych na malý pozorovatele nemusel myslet.
Její další slova byly jedna z mála věcí, co mě opravdu a upřímně dokázala zahřát u srdce. Jestli teda nekecala, ale moje sebevědomí bylo v tomhle až moc velký na to, abych o jejím prohlášení pochyboval. Byl jsem určitě nejlepší milovník široko daleko. Prakticky bůh lásky! "To jsem rád," vypadlo ze mě nakonec s dávkou 'já vim, já vim, jsem prostě nejlepší' v hlase. Pravda byla ale taková, že mi to opravdu zvedlo náladu. Probralo mě až dloubnutí tlapkou. V tu chvíli jsem znovu zaostřil na ní a přestal jsem koukat, kde co lítá. "Teď už jsem si docela jistej, že žiju," odpověděl jsem skoro až děkovně. Potřeboval jsem... rozptýlení. A tohle jako rozptýlení teda bohatě stačilo. "Byla to... zábava," zhodnotil jsem a spokojeně jsem se ušklíbnul. "Bolej mě svaly na zadku," pokazil jsem nakonec tuhle romantickou atmosféru, ale musel jsem si postěžovat. A když už jsme byli u bolístek... "Nepochroumal jsem ti nějak to křídlo?" Pravda, že na začátku jsem si na to ještě dával pozor, ale jakmile všechna ta legrace začala nabírat na obrátkách, už jsem vůbec nevnímal, jak moc s ní lomcuju nebo nelomcuju.