Příspěvky uživatele

//Útěk

Sunstorm přišla. I s tou druhou, hnědou. Teď, když byly obě tady, živý a zdravý, byl čas znovu protočit očima a dělat, že mě jejich přítomnost hrozně obtěžuje. "Bylo nutný řvát jako na lesy?" optal jsem se Sunstorm, ale na odpověď jsem nečekal. Teď mohla strakatá vlčice čelit čemukoliv, co na sebe přivolala. Já už jsem tu víc času trávit nehodlal, a jestli jo, tak jedině okrádánim lovce o další serepetičky, na což bohužel nebyl čas. Světlá se mu zahryzla do ruky a on začal vřískat taky. Byla otázka času, kdy nás někdo přijde umlčet, protože kraválu jsme dělali dost. Když se v dálce ozval dusot, sklopil jsem uši, protáhnul jsem si krk a neochotně jsem lovce překročil, abych se připravil na útěk. Tohle bylo opravdu špatný. Očima jsem vyhledal Lilith a ulovilo se mi, že se taky chystá k běhu.
Během pár vteřin byla skupinka vlčic vypakovaná z tohohle místa. Uši jsem našpicoval k lesu a zkusil jsem odhadnout, kolik se jich na nás valí. Znělo to děsivě. Na nic dalšího jsem nečekal a přidal jsem se k partičce na útěku. Po pár desítkách metrů jsem předběhnul hnědou a černobílou. Táhly lovce s sebou, což byl z mojí strany naprosto nepochopitelnej tah, takže jsem jim pomoct nehodlal. Na to jsem se měl až moc rád. Zpomalovalo je to a přinášelo to další zbytečný rizika. Zrychlil jsem a zachvíli jsem se dostal ke světlý vlčici a k Lilith. Srovnal jsem svoje tempo s jejich tempem, abych se zbytečně nevyčerpával, a s Lilith jsem zkusil za běhu navázat oční kontakt. I když jsme byli v loji, naše situace mi samozřejmě přišla náramně vtipná, takže jsem na obličeji nepotlačil pobavenej úšklebek. "Tys tu byla!" vypadlo ze mě nakonec, dost nahlas na to, aby mě za běhu slyšela. V očích se mi zračila otázka, jestli tu teda nezná nějakou shovku, nebo únikovou cestu. Můj zrak následně sklouznul k světlejší vlčici. Zajímalo mě, jak se jí běží s tou ránou.

//Lovec

Nespokojeně jsem se rozhlídnul po okolí. Pořád mi tak nějak nedocházelo, kde to vlastně jsme, nebo proč tu jsme. Tím, že jsme hned po příjezdu na pláž museli řešit tenhle zvláštní útok, nestačil jsem se pořádně rozkoukat. Ušklíbnul jsem se na Lilith, když poznamenala, že s jídlem se nehraje, a olíznul jsem si tlamu od krve. Nedivil jsem se, že jsou všechny pro lovcovo zabití... spíš bych do to ani jedný z nich neřekl. Já sám jsem možná měl žaludek a chuť ho zabít, ale ani tak se mi do toho nechtělo. Možná jsem doufal, že nám ještě může bejt užitečnej. Chvíli jsem na něj zíral, načež jsem očima těknul k vlčici, kterou zranil. Tu ránu jsem jí nezáviděl. Byla na bolestivym místě a podle mě musela při chůzi bolet. Jeden další důvod ho zabít, ale ani tak se mi do toho nechtělo. Kdyby to byla moje vlastní plec, kterou by šipka zasáhla, asi bych mu rozpáral ksicht dřív, než bych si to stačil rozmyslet.
Můj tok myšlenek se zastavil až ve chvíli, kdy začal lovec přicházet k sobě. Černobílá se toho hned ujala a přitiskla ho k zemi. Trošku jsem vyvalil oči nad tim, jak moc si věří s tim, že si sama stoupla rovnou nad něj. Já osobně jsem poodstoupil o krok dál. Nechtěl jsem s tim mít nic společnýho, až jí chytí do těch zvláštních pazour a vydloubne jí oči, nebo tak něco. Očima jsem přejel okolí, jestli tu neni nějakej šutr, kterym by se dal jeho život ukončit. Pár by se asi našlo, ale... "Může bejt užitečnej. Třeba má po kapsách nějaký poklady. Nebo ví, kde jsou další poklady," začal jsem zasněně spekulovat. To teď ale nebylo důležitý. "Navíc tu určitě neni sám. Jestli
tu má kámoše a ty ho najdou mrtvýho, bude to horší, než kdyby ho našli přizabitýho," zauvažoval jsem nahlas. Těžko říct, co přesně mě to vzadu v hlavě tlačilo, ale nechtěl jsem ho zabít.

//zabavit zbraně, přizabít

Uprostřed běhu jsem nachvíli prudce zabrzdil, sklopil uši a otočil hlavu za sebe. Byl to výkřik? Snažil jsem se na to moc nesoustředit a popoběhnul jsem o pár skoků dál, načež jsem se ale zastavil znovu, a znovu jsem se podíval dozadu, protože mi to nedalo. Znamenalo to, že je Sunstorm K.O.? Kdo ještě chybí? S hrůzou jsem začal počítat ty, co byli okolo mě. Vypadalo to, že lovec sebou už zvládnul plácnout o pár metrů dál, takže nebylo kam spěchat. Černobílá tu byla se mnou, ta světlá tu byla se mnou... Lilith! Ještě chvíli jsem v porostu za sebou hledal odpověď, načež jsem se už už otáčel na patě, že se o kousek vrátím. V tu ránu se ale vynořila ze křoví. Pohotově jsem se dal znovu do chůze, aby nebylo moc znát, že jsem se o ní nedejbože nachvíli bál. Taky prohlásila, že byl opravdu slyšet výkřik. Naposledy to se mnou cuklo, jestli bych se teda neměl jít podívat, co se děje, ale... proč bych to dělal? Byli jsme cizinci, na cizím ostrově, na vlastní pěst. Žádná parta, jenom hlouček individuálů. I když to trochu bolelo, rozhodnul jsem se Sunstorm nechat osudu a radši se věnovat ohledání lovce. Zatímco černobílá zabavovala jeho zbraně, začal jsem kousek opodál váhavě kopat díru do země. Když byla decentně hluboká, vrátil jsem se k hloučku a začal jsem tlapkama sunout všechny ty zvláštní hračky směrem k díře, abych je zakopal. Nechtěl jsem to brát do tlamy, protože to pořád mohlo být jedovaté. Nakopal jsem to tam na jednu hromádku, zahrabal hlínou a ušlapal tak, aby to opravdu bylo k nenalezení.
Potom jsem se otočil zpátky a podíval jsem se na tělo. Tím nárazem do hlavy nechcípnul, což byla škoda. Ušetřilo by nám to spoustu práce. Černobílá se začala věnovat tomu, že ten idiot ještě stihnul zasáhnout Béžovku, než sebou mrsknul na zem. Byl jsem rád, že se toho ujal někdo jinej, a sám jsem začal obcházet lovce kolem dokola, přemýšlejíc, co by ho tak mohlo zpomalit nejvíc, až se probere. Nějak jsem neměl žaludek ho vyloženě zabít, takže jsem se přesunul k jeho noze, pevně jsem stisknul a začal jsem s ní škubat. Nekousnul jsem ho tolik, aby mu to způsobilo krvácení, nebo tak. Na druhou stranu to stačilo, aby tam měl pořádný otisk zubů. Když už se chudák noha kroutila do všech směrů, jenom ne do správného, nechal jsem ho konečně být. "Mám chuť mu dopomoct nějakym šutrem. Může po nás jít znovu," prohlásil jsem nespokojeně a odplivnul jsem krev někam do strany. Nebo mu vypárat oči. To už by po nás tutově nikdy nevystřelil.

//Taky za lovcem

Střihnul jsem uchem do boku, když se Sunstorm zmínila, že cítí nějakou krásnou vůni. Nevěřil jsem, že by se za ní opravdu mohla pustit a odejít, ale nakonec to udělala. Znepokojeně jsem za ní těknul očima, načež jsem je skoro až vyčítavě stočil po těch jejích dvou rádoby kamarádkách, co se k ní nepřidaly. Znamenalo to, že jestli jí tam někdo čapne nebo zastřelí šipkou, nikdo jí nepomůže. Obě se tvářily, že to neni jejich věc. Naštěstí jsem byl ten poslední, kdo by se o něco takovýho měl starat. Narozdíl od nich se ode mě už nic dobrýho nečekalo.
Vydechnul jsem. Kdyby mi někdo řekl, že se nějakym zvláštnim způsobem ocitnu na pustym ostrově s pěti vlčicema, ještě před půl rokem bych z toho měl radost. Teď jsem měl chuť se jich zbavit, prohledat ostrov kvůli pokladům, naskočit na vor a jet to všechno rozfofrovat rovnou ke Smrti. Místo toho jsem byl v týhle divný situaci, kdy po nás někdo střílel, ale i přes to jsme se pořád drželi pohromadě jako stádo oveček. Možná udělala Sunstorm dobře, že se zdejchla. Ještě jednou jsem těknul očima směrem, kudy odešla. Pobavila mě představa, že bych jí znovu ukradnul kořist. Ale to nehrozilo, nechtěl jsem tam chodit. Jestli to byla past, mohla to zjistit první.
Otočil jsem se na Lilith a věnoval jsem jí nespokojený zamračení. Ryla do mě. Nechtělo se mi jí to oplácet. Ne teď, ne před ostatníma. Kdybysme přestali fungovat jako tým, ještě bych dřív nebo pozdějc udělal scénu a nechal jí samotnou, načež bych si někde ve křoví celou dobu nervózně kousal drápky a bál se, jestli jí někdo nepřizabil. Nadechnul jem se, že jí odrecituju nějakou naprosto uzemňující reakci, ale mezitím začala mluvit znovu. "Kde?" zamračil jsem se na obzor. Slyšel jsem, jak to zašustilo, ale očima jsem si nevšimnul ničeho. Lilith vklouzla do křoví a já se přidal, ale nenamáhal jsem se s přikrčením. Byl jsem o hlavu větší než všichni tady, a ještě jsem měl tmavou srst. Jako pěst na oko. Stejně jsem se za tím střelcem chtěl rozběhnout a ukousnout mu hlavu, tak na co se schovávat?
Nakonec mě předběhla černobílá. Rozběhla se křovím přesně tím směrem. Svraštil jsem čelo, zvednul jsem hlavu a nachvíli jsem se ohlídnul, načež jsem zase stočil hlavu do pozoru. Měl jsem chuť popadnout Lilith, seběhnout zpátky dolu, ukrást vor a vrátit se na Gallireu. Neměl jsem v úmyslu Phantasii pomáhat, to rozhodně ne. Jakmile se za lovcem pustila ona, už to nebyl můj problém. Útok ve dvou by mě stejně nebavil. Jenom jsem vyčkával, co se stane, abych se potom chopil jakýkoliv příležitosti se z týhle situace dostat.

Hooj, obrázky prosím s vlčí tématikou, nebo pojaté jakkoliv? :))

Jestli jsem počítal správně, za tu krátkou chvíli jsem si tu stihnul udělat minimálně tři nepřátele. Všechny kromě Lilith a tý světlejší modroočky, kterou jsem do nich zatím nepočítal, ale považoval jsem to za otázku času. Když jsem se tak kolem sebe rozhlídnul, znepokojeně jsem zjistil, že většina naší výpravy je vlastně modrooká. Zatracený vodovládci. Stočil jsem pohled k Lilith. Taky měla modrý oči. Všimnul jsem si toho dávno, už na jaře, když jsme se potkali poprvý. Bude se mi hodit, až se něco semele. Ostatní jsem nepotřeboval a bylo mi fuk, co si myslej, nebo co se s nima stane. Rád jsem se krmil cizí nenávistí a záští. Čim míň kamarádů jeden měl, tim míň byl zranitelnej, a tim míň od něj ostatní čekali, když šlo do tuhýho. Já jsem nemínil zachraňovat nikoho kromě sebe. A Lilith, i když to bylo něco, co jsem nechtěl přiznávat. Ne, že by mě kdokoliv z přítomnejch ohrožoval, ale bůh ví, co číhalo v útrobách lesa.
"Nikdo neumře, nikoho nikam tahat nebudeš a nejsem tlustej," obořil jsem se nespokojeně na svojí společnici, pokračujíc po kopci nahoru. Už jsme tam skoro byli. Sunstorm nás předběhla a rozhodla se tak, že ze sebe udělá živej štít proti střelci. Idylka, pomyslel jsem si sobecky. Jestli měl střelec našít dalších pět dalších ran do ní, než mu dojde munice a budu mu moct zmalovat ksicht, bylo to perfektní. Stejně jsme se neměli jak bránit. Nebyl na dohled, ale dostřelit zvládnul až na pláž. Bůh ví, kde se schovával.
Černobílá a Hnědá se taky začaly nekontrolovatelně potulovat na horní straně kopce. Byla jenom otázka času, kdy po jednom z nás znovu vystřelí. Zavětřil jsem, ale zůstal jsem ještě o kus za Sunstorm. Čekal jsem, až na mojí úroveň dojde Lilith, kterou jsem v tom záchvatu přemýšlení nechal kousíček za sebou. Po očku jsem přitom sledoval les. Měl jsem chuť se tam vrhnout a najít toho útočníka, ale zatím jsem jenom zůstával v pozoru kousek od kraje lesa. V hloupější a zranitelnější pozici jsem snad nikdy nebyl. Byl jsem připravenej na cokoliv.

Ahoj, tak se hlásím i s Dušanem, i když u něj asi nezvládnu splnit všechno (plus je teda na osudovce, ale zkusila jsem to přizpůsobit a budu se snažit!)

Přijato.
Herní úkoly:
1. (tenhle na osudovce asi nedám, ale to nevadí)
2. (a tenhle taky ne :D)
3. Nahlas někomu (kdo není Lilith) přiznat, čeho se Duncan bojí a proč (minimálně 3 posty)
4. Napsat strašidelnopost do Závoje bez odměny (rozsah minimálně 30 řádků)

Neherní úkoly:
1.
2.
3. Udělat GIF (tzn. naanimovat něco) s gallireiskou dušičkovskou tématikou (poslat výsledek) ✓
4. Složit tohle pod 40 minut: https://www.jigsawplanet.com/?rc=play& pid=1ce79795d0c3 (poslat screen i s časem) ✓

Bonusy:
1.
3.

Je umírání fakt taková nuda? Otočil jsem se na světlou vlčici a střihnul jsem uchem. Měl jsem chuť se o tom rozpovídat, aby věděla, jak velká je umírání zábava, ale nakonec jsem zůstal mlčet, věnoval jsem jí nicneříkající pohled a otočil jsem se zase k ostrovu. Zaprvý by mi ty chytračky okolo nevěřily a zadruhý jim po tom bylo kulový. "Jo, s Klementýnou nám chutnalo. Dobrej kousek," přisvědčil jsem a pobaveně jsem se ušklíbnul. Skoro bych zapomněl, na jak hloupý jméno jsem tehdy Pippu překřtil. Kouzlo improvizace. Srna to ale byla skvělá. Měkká, čerstvá. Flekatá se na mě nemohla zlobit. Moc velký lákadlo, když jí podle pachu táhli přes půlku Gallirei. Jako zloděj jsem měl na kontě i lepší kousky, ale tuhle srnu by byla škoda neukrást. Přišli mi tehdá přímo pod tlapky. I ve smečce jsem jí odpreneztoval jako svůj úlovek... což byla vlastně jenom poloviční lež.
Je čas se vypařit. Původně jsem chtěl jít beze slov. Prostě odejít. Uchechtnout se a nechat je tady, ať se navěky věků rejpou v písku, kopou do zadku a chytračej. Když odplavou s vorem, vymyslim jinej plán. Až když jsem udělal první tři krůčky pryč, vstříc ostrovu, něco se mi v mozku přecvaklo a naléhavě jsem se otočil. Na Lilith. Očima jsem jí naznačil, že my jdeme. Zbytek mě nezajímal. Lilith byla v mojem týmu, jako jedna z mála. Volbu jsem nechal na ní, ale já jsem byl tvrdohlavě rozhodnutej jít.
Nebo... jsem chtěl jít, dokud mě takhle otočenýho něco nezasáhlo do zadku a nesjelo mi to po zádech až přes hlavu, kde to přistálo v písku a než jsem se probral, už se v tom rejpala Sunstorm. Byla to šipka. Dokonce jí vzala do tlamy, což bylo něco, co bych při svý zbrklosti neudělal ani já. Brát cizí šipku do tlamy. Mohla bejt jedovatá. Pche. Prudce jsem se otočil a začal jsem skenovat okolí. Přišlo to z lesa. Lilith zavrčela, ale jinak se nikdo skoro nepohnul z místa. Já jsem to bral jako osobní útok. Udělal jsem pár svižnejch kroků pískem směrem k lesu, jako kdybych počítal s tim, že mě další šipka taky mine. Zapálim ti les, ty vtipálku. Na Duncana se nesahá. "Vystřel znovu," zahulákal jsem vyzývavě směrem k lesu, když už jsem byl na půli cesty, "zažiješ čóro," procedil jsem spíš už jenom tak pro sebe. Počkej, až ti ty šipky zabavim a vycpu ti s nima zadek. Když už jsem se dostal blíž k lesu, zpomalil jsem a zpevnil jsem chůzi, abych byl kdyžtak schopnej se aspoň pokusit vyhnout další střele.

Helouuuu,

akce byla super, poprosila bych o:
- 17 mušliček
- 16 oblázků
- 6 křišťálů
- bonus štěstí (to se mi teď na osudovku bude třeba hodit >:))

Díky moc!

Jako bonus se ti momentálně bude hodit asi ze všech nejvíc
Přidáno!

//Mušličková pláž

Koukal jsem na vodní hladinu. Mohl jsem se zvednout, pomoct vlčici na vor a říct něco povzbudivýho, ale nebyl jsem žádnej dobroser. Dokonce i ve společnosti pěti vlčic jsem byl línej to předstírat. Byl jsem ten, co celou dobu nadává, šklebí se a padaj z něj samý debilní poznámky, a pak začne bejt zničehonic užitečnej, když jde do tuhýho. To byla moje superschopnost. Do tý doby jsem se jenom snažil, aby mě všichni patřičně nesnášeli, protože by mě to jinak nebavilo. Měl jsem rád dusno. To bylo moje přirozený prostředí. Rád jsem provokoval.
Světlá vlčice se zeptala, jestli jedeme umřít, a Lilith jí odpověděla kladně. Nachvíli jsem se zamyslel, jestli z toho opravdu nečíhá nebezpečí, ale pud sebezáchovy mi naštěstí vždycky chyběl, a od přežití vlastní smrti dvojnásob. Na ničem nezáleželo. Jediná důležitá věc bylo dobře se bavit. "Takže zájezd s průvodkyní," prohlásil jsem lehce šokovaně, když se Lilith zmínila, že už tu byla. Prostě tu byla. Někdy. Beze mě! Na ostrově za Gallireou! V tuhle chvíli pro mě celej ostrov na obzoru přestával bejt zábavnej, protože byl podle všeho objevenej. A beze mě! Kdybych se neflákal se Styx, třeba bych o něm něco věděl. To už ale flekatá začala něco štěbetat a mně díky hlasu konečně došlo, kdo to je. Aki a... Aki a... Sunstorm? Byla to vlčice, který jsem si dovolil šlohnout úplně celou srnu. A udělal bych to znovu, kdyby se naskytla příležitost. Škodolibě jsem se na ní zazubil, ale to už stihla mít nějakou náramně chytrou poznámku i ta, která se ještě chvílí plácala ve vodě. Proč jí vytahovali? I ta černobílá měla nějaký kecy, jakmile jsme se přiblížili ke břehu. Suma sumárum, jediný normální jsme tu očividně byli my s Lilith. Poslední šanci jsem taky dával tý světlý modroočce, která zatim nestihla říct žádnou kravinu. "Ty půjdeš první. Až nebude co jíst, nebo až bude potřeba někoho obětovat," oznámil jsem neutrálně dvoubarevný vlčici, která se mi snažila slovně upřít poklad. "Myslel jsem si, že první půjde tady Sunstorm, ale budeš to ty," potvrdil jsem svoje slova, začal jsem se pomalu stavět na nohy a pobaveně jsem si Sunstorm změřil, když už jsem o ní mluvil. Jenom jsem provokoval. Ale rád jsem se tvářil, že to myslim vážně. "Minule jsme se ani nestihli pořádně poznat. Třeba bych ti za tu srnu zaplatil kouskem pokladu. Já neřád," začal jsem náramně omluvně, ale na konci věty už mi zase spadly koutky dolu, protože jsem neměl sílu předstírat, že mě moje činy mrzej.
Dál už jsem s touhle bandou chytrolínek nemínil trávit ani vteřinu, což bylo taky to, co mě dostalo z voru. Seskočil jsem na pláž, jako kdyby mi celej ostrov patřil, a pořádně jsem se protáhnul. Co teď?

Jako kdyby se mi spustil tik v oku, když jsem zahlídnul první světlou vlčici skákat na vor. Na můj vor. Určitě jsem ho viděl první. A nehodlal jsem jí s nim nechat uplavat. Po očku jsem jí kontroloval, zatímco mi Lilith na oplátku házela na hlavu písek. Skoro bych se zapomněl oklepat, jak mě to rozrušilo. "Ale jasně, že je to dobrej nápad," opravil jsem následně svojí tmavou společnici, když už jsem začal znovu dávat pozor, ale zraky jsem se stejně upíral k voru. Byl jsem rád, že když jsem se k němu rozešel, šla se mnou. Představa, že bych snad přišel o možnost odplutí na voru, mi dělala až vrásky. Nechtěl jsem přijít o žádný dobrodružství. O žádnou zajímavost. A taky jsem se o to nechtěl dělit. Jedině s Lilith.
Jakmile kouř zhoustnul a vor se začal hýbat, přidal jsem do kroku. Znepokojeně jsem taky zjistil, že je okolo nás víc vlků. Vlčic. Raz, dva, tři navíc, plus Lilith, plus ta cizinka, co naskočila na vor jako první. Tak to ne. Lilith překvapivě přebrala otěže, předešla mě a naskočila na vor jako druhá. Mezitím se tam začala z vody sápat další a přiběhla ještě jedna. Byl jsem předposlední na břehu, když jsem nepočítal tu světlou, která postávala na pláži. Kysele jsem se ušklíbnul a s lehkostí jsem přeskočil nahoru. Měl jsem delší nohy než zbytek osazenstva, takže mi to nedělalo moc problém.
Jakmile jsem našel aspoň trochu balanc, rozhlídnul jsem se kolem sebe. Bílo-hnědo-černou (Sunstorm) jsem určitě znal, jenom mi pořád nedocházelo odkud. Co jsi zač? Potom jsem těknul očima k tý jedný, co se ještě pořád plácala ve vodě. Naštěstí jí začala pomáhat druhá cizinka, takže jsem to nemusel dělat já. Protože by mě ubylo, kdybych musel někomu pomáhat. Kor někomu, koho neznám. Kor někomu, kdo mi leze na můj vor. Obešel jsem Lilith a nacpal jsem se ochranářsky před ní, kdyby to náhodou bylo potřeba. "Hej," štěknul jsem a odkašlal jsem si, abych si získal pozornost ostatních. "Jestli nás tohle doveze na nějakej skvělej ostrov pokladů, beru si minimálně osmdesát procent. Ten vor jsem viděl první," ohlásil jsem napůl výhružně, napůl náramně spokojenej sám se sebou. Nebo vás tam rovnou všechny nechám, aby se mi poklad vešel na vor cestou zpátky. Byl jsem rozhodně silnější než všichni tady. Nebylo co řešit. "Komu se to nelíbí, toho strčíme do moře," dodal jsem ještě a olíznul jsem si tesáky, načež jsem si kecnul na zadek, jako kdybych snad na voru jezdil každej den, a udělal jsem si pohodlí. "Děkuju za pozornost," dodal jsem ještě, krátce a falešně jsem se usmál a začal jsem těkat zrakem po obzoru jako kapitán, abych zjistil, kam nás tahle šílenost asi odveze.

//Západ od Gallirei

//Náhorní plošina přes Les ztracených duší

Jako můra následující světlo jsem se pomalu domotal až k pláži. Šíleně mě zajímalo, co je to za zvláštní čoud na obzoru. Musel jsem pro jistotu strkat čumák do všeho neobvyklýho a zajímavýho, jinak bych to totiž nebyl já. Jeden si nikdy nemoh bejt jistej, jestli to třeba neznačí poklad, nebo tak něco. Slunce pomalu zalilo okolí oranžovou barvou a začalo se potápět pod obzor, ale zvláštní opar si s sebou nějak nechtělo vzít. Zahaloval i první hvězdy. Něco je divně. Stejně jsem pro takovou atmosféru žil. Západ slunce... na pláži. Na obzoru zvláštní kouř, a na moři... nějaká dřevěná věc? Dřevěná věc, kterou voda postupně vyvalila až na pláž.
Nejdřív jsem se na to pokusil zaostřit z místa, ale potom mi došlo, že budu muset jít blíž, abych zjistil, co to je. A jak jsem civěl před sebe, kráčel si to pláží a nevnímal okolí, asi centimetr chyběl, abych zakopnul o Lilith, která se tu válela v písku jako starej poustevník. Neublížil jsem jí, ale sám jsem přepadnul, až jsem málem udělal kotrmelec, a hned po tom přemetu jsem se elegantně postavil na nohy, jako kdyby to byl uměleckej záměr. Můj mozek přirozeně vypustil dřevěný rozptýlení na okraji moře. Místo toho jsem se široce zazubil na svojí novou oběť. Na Lilith. Konečně jsem jí našel. "Tady je moje nejoblíbenější vlčice na světěěěěěěě," začal jsem vesele, rozhazujíc kolem sebe přední nohou písek tak, abych ho jakoby omylem ale jakoby možná i naschvál trochu naházel i na ní, aby jí to donutilo zvednout zadek. Nechtěl jsem jí dopřát klid. Ten mohla mít, když jsem u toho nebyl. Teď jsem se nudil a chtěl jsem jít prozkoumat moře. "Hledal jsem tě!" pokusil jsem se jí napomenout dřív, než napomene ona mě, i když to byl trochu výkřik do tmy. Pořád jsem tak nějak nevěděl, čí to byla chyba, že jsme se u jezera rozdělili. No hlavní bylo, že jsme se zase našli. "Pojď se podívat, co je támhle," navrhnul jsem pohotově, nebo spíš přikázal. Nechtěl jsem dopustit, aby nám případnej poklad někdo vyfouknul.

//Louka vlčích máků

Odporoučel jsem se zpátky na místo, kde jsme se se Styx rozloučili. Moc jsem nedomyslel, že i když nás dva vzájemně očistim od pachů, na zemi naše pachy normálně zůstanou, což se tady na pláni v bezvětří taky nehezky projevovalo. Ještě že tu mezitim nikdo nešel. Ještě trochu jsem rozfoukal vítr po okolí, aby to smetlo všechny stopy a nikdo se nedozvěděl, že jsme spolu strávili posledních pár dní. Jako na zavolanou se v dálce ozvalo vytí. Podle tónu a nádechu to snad musel bejt Arcanus. A jestli Styx nepohnula zadkem během mojeho dialogu s Darkií, ještě asi nebyla daleko. Neměl bych jí jít pomoct? Nakonec jsem se ale rozhodnul, že ne. Ani ne ze sobeckosti, ale prostě proto, že ona by to nechtěla. Nehodilo se to. Byl to její boj, se kterym jsem neměl nic společnýho. Možná vyloženě chtěla, aby jí potom někdo chytal a snažil se jí zabít. Jinak jsem si pořád nedokázal vysvětlit, proč to udělala.
Přes zvláštní lesík jsem se promotal až do míst, kde šlo na obzoru vidět moře. Slunce zapadalo, ale kouř byl pořád jasně vidět. Přidal jsem do kroku.

//Mušličková pláž přes Les ztracených duší

Ahojky, akce byla naprosto skvělá a ráda do budoucna uvítám víc kreslících, moc mě to bavilo!

Odměny bych poprosila následovně:
- 50% slevu ke Smrti pro Lindasu
- 310 drahokamů na Duncana
- 155 oblázků na Duncana
- 52 křišťálů na Duncana

Díky moc! :)

"Byla to ta šedá," odpověděl jsem nezaujatě. Její smrt mě nějak extra nevzrušovala. Zvlášť, když jsem si vzpomněl, jak se tehdy chovala na našich hranicích a k Darkii. Spíš na Arcanuse jsem teď byl zvědavej. Měl bych je jít zase diplomaticky navštívit. "Dělal jsem voloviny," uculil jsem se prostě, když se zeptala, jak jsem umřel. Bylo to jednodušší, než jí cokoliv vysvětlovat. Ještě by se začala bát, kdyby zjistila, jak moc se po Galliree vraždí. Na to byla moc křehká. Nemínil jsem jí sdělovat detaily.
Nad jejím dalším monologem jsem se taky pousmál, ale musela sama dobře vědět, že mě ve smečce kvůli vlastní bezpečnosti neudrží ani den. Nehodlal jsem se někde schovávat a sedět na zadku. Beztak to bylo nebezpečnější než někde lítat. Unudilo by mě to totiž k smrti. "Klidně to tam pozdějc skočim označkovat, nebo něco ulovit," navrhnul jsem kompromis. Stejně jsem se chtěl vidět s Pippou a s Newlinem. Hlavně s Pippou, teda. "No vždyť! Udělejte si dovču!" zazubil jsem se. Beztak to obě potřebovaly jako sůl. Darkii by prospělo, kdyby byla trochu větší sobec a starala se kromě ostatních taky o sebe. I kdyby ta dovča měla znamenat návštěvu dalších smeček. Nejlepší by ale bylo se vyvalit někde u moře. To byla moje ideální představa volna a odpočinku. Jenomže já měl volno a odpočinek skoro pořád, nebo minimálně kdykoliv jsem chtěl.
"Dobře," souhlasil jsem spokojeně, když prohlásila, že potom může obhlídnout další smečky. (//protože už nestíháme další post, ignoruju tu část o doprovázení) "Nejhůř na tom určitě nejsme. A je dobrej nápad se porozhlídnout," přisvědčil jsem ještě jednou a energicky jsem mrsknul ocasem, zatímco jsem se pomalu otočil směrem k severu. Zdálo se, že máme s Darkií každý trochu jiný směr cesty a to nejdůležitější už jsme si řekli. I když mě mrzelo, že spolu nestrávíme víc času, hodně mě lákalo se jít podívat k tomu moři a chtěl jsem to stihnout včas. Měl jsem v plánu se potom ve smečce stavit. "Brzo se uvidíme" usmál jsem se a zkusil jsem jí věnovat trošku síly pohledem, než jsem se odporoučel směrem na západ.

//Náhorní plošina