Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve vesničce nastal absolutní chaos. Za běhu jsem se rozhlížel jako v nějakym zvláštnim vidění. V něčem se mi to hrozně líbilo, i když nám šlo o život. Vřískot, dusot nohou, oheň, dřevo, kamení, přerostlý dvounožci i miniaturní dvounožci a sem tam rána a výkřik, když sebou někdo mrsknul o zem. Proplétal jsem se mezi nimi jako mezi stromy v lese, jenomže tyhle překážky se pohybovaly, takže to bylo o něco těžší.
Jakmile přišel náraz, vlila se mi do těla nová vlna adrenalinu a zarazil jsem se. Neváhal jsem, vrhnul jsem se na dvounožce a zaútočil na něj stejně, jako bych zaútočil na vlka. Bylo to jednodušší a rychlejší, než jsem si myslel. Tenhle tvor neměl drápy, ani ostrý zuby, ani chlupy, vlastně skoro nic. Možná měl o něco silnější končetiny, ale tomu bylo v tuhle chvíli k ničemu. Bylo po něm, než jsem se nadál. Jenom proto, že mi vstoupil do cesty. Odplivnul jsem si, abych dostal z tlamy pachuť jeho krve, která pro mě byla taky nová a zvláštní, ale jakmile jsem zahlídnul cetku na jeho uchu, okamžitě jsem se rozhodnul, že si jí vezmu na památku s sebou. Jazykem jsem jí v tlamě zastrčil za zuby a běžel jsem dál. V jednu chvíli jsem se jen tak tak sklonil, než mi kolem hlavy prolítla podobná věc, jako ta, která předtím zasáhla Sunstorm, jenom ještě větší.
Kvůli potyčce se mi vlčice vzdálily a dostaly se na pláž dřív než já. Nevěděl jsem, jestli jsou všechny, ale docela jasně jsem v dálce zahlídnul kožich Lilith, takže se mi výrazně ulevilo. Na břehu jsem se naposledy ohlídnul. Opravdu se nám podařilo zdrhnout? Můžou se dvounožci dostat na Gallireu? Co všechno jsme za sebou nechávali? Dvě mrtvý vlčice, minimálně. Jednu jsi oškubal a ke druhý ses taky nechoval úplně nejlíp. Takovej byl život.
Když jsem skákal do vody, ostatní už byli na loďce. Díky dávce adrenalinu jsem měl pořád sílu a energii, takže jsem se k ní dostal poměrně rychle. Jakmile jsem byl u nich, opřel jsem přední tlapy s námahou o rám loďky a položil jsem si na něj aspoň hlavu, abych dál nemusel kopat nohama. Potřeboval jsem nabrat dech, takže jsem chvíli mlčel, ale jinak jsem měl samozřejmě spoustu připomínek, kterými jsem chtěl blíže přítomné zasypat. Byli tu dva cizí vlci, který sice ochotně vytáhli Bouři s Lilith nahoru, ale bylo mi trochu podezřelý, jak daleko nechali loďku odjet, než jsme se k nim přidali. Věnoval jsem vlčicím naprosto sladkej úsměv, načež jsem si podezíravě změřil dva cizince. "Jestli zjistim, že jste vy dva hulibrci chtěli ukrást loďku a ujet, utrhnu vám na pevnině ocasy a narvu vám je do krku," zabručel jsem spíš rezignovaně a s nadsázkou, než nějak výhružně a důležitě. Protože je to něco, co bych udělal já, kdybych byl v jejich kůži. Potom jsem se ještě párkrát hluboce nadechnul, abych nabral dech. Do čenichu mi v tu chvíli vnikly jejich pachy. Jeden mi přišel povědomej, ale až po chvíli mi došlo odkud. "Smrdíš jako Lennie," oznámil jsem polohlasem k tomu tmavšímu. Na jejího bratra byl moc mladej, byla to přece jenom rašple. Snad si neudělala haranty s tim jejim vošklivákem. To by mě upřímně mrzelo, ale zase bych si z ní mohl dělat legraci, že se nechala zbouchnout, takže to bylo asi fuk.
Jo - a ještě něco jsem měl na srdci. "Čórnul jsem tam věc," změnil jsem náhle energicky tón a vylovil jsem vzadu v tlamě tu zlatou cetku, načež jsem jí opatrně položil na rám lodi. Počkal jsem, až si jí všichni hezky prohlídnou. Potom jsem jí zase nabral do tlamy a zašantročil jazykem za zuby. "Smrt mi za ní dá nejmíň půlku zříceniny. A vlastní tlapku, samozřejmě. Ta mrcha po mně vždycky toužila, ale teď už se neudrží," zavlnil jsem samolibě obočím.
Ještě jsem se taky otočil, jestli nás v nejbližší době dožene i poslední vlčice, nebo jestli zůstala někde ve vesničce. Byla to jedna z těch, co byly proti mně, ale stejně by mě mrzelo, kdyby natáhla bačkory. Potom jsem se otočil zpátky a věnoval pohled Lilith s Bouří. Doufal jsem, že si po tomhle všem dáme nejmíň tejden dlouhej relax někde u ohně v úkrytu, protože jsme si to rozhodně zasloužili. A já jsem to potřeboval. A vůbec. Znovu jsem si položil hlavu na rám lodi a nechal jsem se ještě chvíli houpat vodou.

Našpicoval jsem uši a tak nějak jsem se probral ze záchvatu vzteku, když se Světlá nabídla, že by asi měla jít se mnou. Bylo mi to vlastně fuk. Těžko říct, jestli nebylo zkejsnutí tady horší a nebezpečnější než útok, když jsem se nad tim tak zpětně zamyslel - krokodýli, lovci, hlad... Důležitý bylo, abych v tom vzteku nikde neztratil Lilith, protože to bych se potom musel určitě vrátit. Tu bych tady nenechal. Světlá se následně představila jako Bouře, když se vedle mě zařadila. Bouře... Bouře. Buď na mě ještě pořád působil hlad, adrenalin a zmatení, nebo to bylo docela sexy jméno. Napadlo mě, jestli je to její vopravdový jméno, ale nebyl čas se ptát. "Bouřřře," zopakoval jsem potichu, abych si zkusil, jak to chutná při vyslovování. "Já jsem Duncan, těší mě," doplnil jsem vzápětí převlídně, aby to nedopadlo tak, že se zase nezdvořile zapomenu představit. A nebylo by náhodou fajn, kdybych uvíznul na ostrově se třema vlčicema? Třeba by se tu dal najít nějakej dobrej úkryt. S jídlem. A pitím. A vůbec! Chybělo mi se jen tak válet někde na zemi, nebo v úkrytu. Jíst a válet se. Mluvit. Přemejšlet, ale ne moc intenzivně.
Teď už o ráz klidnější jsem se otočil na Lilith, jestli jde taky, ale když jsem na jejím obličeji našel o něco podrážděnější výraz, koutky mi spadly a trochu jsem se od Bouře odsunul, abych přidal do kroku a zkontroloval situaci jako první. Byla tu snad celá vesnička lovců. Všude byly divný dřevěný boudy, velelovci, minilovci, vory... vory? Vory! Už už jsem chtěl zbytku našeho týmu vyložit svůj super plán, ale vtom se z hory jako na zavolanou svalila hromada šutrů a rozmlátila většinu toho, na čem mohlo dvounožcům záležet. Až na jednu loďku, ta se pořád věrně kymácela na vodě. Přišel chaos. Všichni běhali tam a zpátky a křičeli. Lehce jsem zacouval, abych se dostal k vlčicím. "Na druhý straně je loďka. Je to teď nebo nikdy," vyhrknul jsem pohotově, i když byl takovej plán dost možná cesta na smrt. Měli jsme ale na výběr? Já osobně jsem se na ní teda hodlal dostat, ať už mě to bude stát cokoliv. Přikročil jsem k Lilith. Chtěl jsem, aby šla se mnou. A chtěl jsem jí po cestě krejt záda, jestli opravdu půjde. "Pojď, už jenom kousek. Vim, že jsem nás do tohohle dostal já. Na pevnině ti to vynahradim," nasliboval jsem jí horlivě, aby šla rychle se mnou. Chtěl jsem jí toho říct víc, ale chaos sílil a nebylo času nazbyt. Na další dvě vlčice jsem tak nějak váhavě kývnul, že jdeme na to, a sám jsem se rozeběhnul skrz vesničku. Sem tam do mě někdo vrazil a já jsem škobrtnul a znovu se postavil na nohy. Nechtěl jsem na nikoho útočit sám od sebe. Soustředil jsem se hlavně na to, abych se dostal na druhou stranu. A aby se tam dostala Lilith.

Už když to vlčice začaly vysvětlovat, mi tak nějak zoufale došlo, že v chatce asi nic extra nenašly, a jídlo už vůbec ne. Měl jsem i tak chuť z nich vysypat cokoliv, co tam na ně čekalo, ale energie mi rychle docházela. Už jsem přestával mít sílu i na mluvení, takže jsem na ně chvíli jen rozezleně koukal, než se mi vůbec povedlo pohnout čelistí. Světlá mi ukázala pár šutrů, ale za nic to nestálo. S takovou sumou by mě Smrt tak možná prohodila zdí její zříceniny. "To máš štěstí," odseknul jsem nakonec ležérně směrem k Tayne a uvolnil jsem se, načež jsem se k nim lhostejně otočil zády. Bylo mi fuk, jestli se na mě kterákoliv z nich vrhne. Akorát by mi daly oprávnění se jich zbavit a sežrat je, nad čímž jsem v tomhle stavu stejně začínal uvažovat. Už mi to vůbec nemyslelo. Podíval jsem se na Lilith. Až v tomhle stavu mi docházelo, že mi vadí snad nejmíň ze všech vlků, co jsem kdy potkal. Vážil jsem si jí tolik, že bych jí nejenom nesežral, ale dokonce se s ní i v tomhle stavu rozdělil o kořist. To teď bylo ale fuk. Žádnou jsme neměli. Nespokojeně jsem svraštil čelo.
Pokračovali jsme porostem - už ani nevím, jestli jsme šli rovně, nebo jestli jsme se vraceli. Světlá se po pár desítkách metrů skácela k zemi a když jsem se zastavil, abych zjistil, jestli pošla, podlomily se mi nohy taky. Měl jsem dlouhý nohy, vysoký, štíhlý. Byla otázka času, kdy odmítnou fungovat. Chtěl jsem zůstat ležet, dát si šlofíka, nebo tak něco - ale bylo mi jasný, že bych se taky nemusel vůbec probudit. Z posledních sil mě nakonec přiměla se zvednout až vůně masa. Mohlo se mi to zdát, ale na tom nezáleželo. Zvednul jsem se na nohy a v rámci možností jsem se k tomu pokusil postrčit i Světlou. Zkontroloval jsem, jestli Lilith nezůstala pozadu, ale vypadalo to, že se dostala až ke kořisti. Srna, nebo to tak minimálně vypadalo. Jestli to v tomhle stavu ještě vůbec šlo, zrychlil jsem krok a došel až k masu, kde jsem vyloženě přistál hlavou na srně a rovnou si z ní mermomocí kus odtrhnul.
Asi až třetí hlt masa mě trochu probudil. Začal jsem vnímat svět okolo sebe. Tupě jsem se na Lilith usmál, ale veselí mě přešlo, když se mi do ucha dostaly podobné zvuky, co vydávala skupinka lovců, co nás původně pronásledovala. Měl jsem toho tak akorát. Celej tenhle ostrov mě vytáčel. Chtěl jsem ho srovnat se zemí. Zkusil jsem na zkoušku rozdělat oheň na trsu trávy kousek od nás, ale nešlo to. Snad jsem na to neměl sílu, nebo tu magie ze zvláštního důvodu nefungovala. Nebylo by to první takový místo. To znamenalo, že se na to bude muset jinak. "Rozškubu je na cáry," navrhnul jsem, abych ostatním udělal jasno v tom, kam jdu. V zápalu vzteku, hladu a zoufalství jsem lovce prostě mínil sériově povraždit. Bylo mi jedno, jestli mi ostatní pomůžou nebo ne. Nebál jsem se umřít. Bál jsem se maximálně o Lilith, které jsem věnoval poslední významný pohled, než jsem se razantně vydal rovnou za původem zvuku.

//idk, vyvolat konflikt

Přidal jsem se k Lilith, zatímco další dvě zamířily někam do chatrče. Přišlo mi to jako další past a zbytečný zdržení, takže se mi vyjímečně ani nechtělo na průzkum. Už mě ani nevzrušovalo, jestli tam ty dvě natáhnou brka. Hodil jsem očkem po Lilith. Žaludek se mi kroutil. Byla to věčnost, co jsem žral naposled. Navíc jsem tu byl největší, potřeboval jsem hodně žrádla, abych se uklidnil. Ne nějaký stupidní bobule, nebo tak něco. Kdybych tu bejval byl se Styx, touhle dobou už by někoho nejspíš přizabila a snědla. Psychopat. V tomhle stavu bych se k ní ale možná přidal. Začínalo mi z toho reálně hrabat.
"Chci domů," vypadlo ze mě zoufale k Lilith a krátce jsem jí za chůze zabořil hlavu do srsti na krku jako nějaká fňukna, než jsem se zase narovnal. "Válet se u sopky a vdechovat výpary," dodal jsem o poznání pozitivnějším tónem. Něco takovýho bylo ale bohužel v nedohlednu. Mohli jsme jenom doufat, že se opravdu oba vrátíme živí a zdraví.
Jakmile se Hnědá a Světlá vrátily z chatrče, automaticky jsem zastavil a otočil jsem se k nim. Hlavou mi ve všem tom podráždění z hladu projelo několik frází, jedna horší než druhá, ale většinu se mi aspoň zezačátku povedlo si nechat pro sebe. "Co jste našly?" zajímal jsem se hned. Jídlo. Poklad. Drahokamy. Bez dalšího otálení jsem si vypíchnul Tayne jako oběť a přicupital jsem k ní, div jsem do ní nestrčil hrudí. Hlavu jsem natáhnul, abych se na ní díval hezky zeshora. "Co jste našly?" zopakoval jsem dychtivě znovu. Nebudou se chtít rozdělit. Budeme je muset přinutit. Těknul jsem očima ke světlejší vlčici a zase zpátky na Tayne. Poslední zbyteček trpělivosti kvůli hladu opouštěl moje tělo a můj ocas byl výhružně nahoře. Lilith jsem z toho chtěl za každou cenu vynechat. Tyhle vlčice jsem neznal. Obě byly cizí a Hnědá proti nám, než jí vychcípala celá skupinka. Byl čas, aby vysolila cokoliv, co našla v tý chatrči. Světlou jsem hodlal ušetřit nebo neušetřit na základě toho, jak bude na situaci reagovat.

//jít dál

Jakmile jsme byli venku, vychrchlal jsem poslední zbytky vody a párkrát jsem se prudce nadechnul, než jsem stihnul chytit normální dech. Načež jsem se otočil do vody, jestli uvidim tu zrůdu, která mě za nohu chytla, ale jako kdyby se po ní slehla zem. Na levý zadní noze mi jako vzpomínka zůstalo pár šrámů, ale to bylo všechno. Kopnul jsem krokodýla do ksichtu, pomyslel jsem si a pyšně jsem se narovnal. Čekal jsem nějaký náramný chvalozpěvy, když jsem tu byl se dvěma vlčicema a doslova jsem přepral krokodýla, ale nic nepřicházelo. Bůh ví, jestli si vůbec všimly, že jsem málem natáhnul bačkory. Lilith místo toho začala řešit, že musíme jít dál. Neochotně jsem se zamračil, oklepal jsem ze sebe vodu a ještě chvíli jsem se rozhlížel po okolí, jako kdyby mi to tu patřilo. Neměl jsem strach. Ale měl jsem hlad, to jo. Příšernej. Byl jsem v takový tý fázi, kdy jsem věděl, že brzo začnu bejt protivnej z hladu. Měli bychom něco splašit.
Odněkud se zjevila ta hnědá vlčice. Byla sama. Předtím byly tři. Nehodlal jsem se ptát, kde je nechala, protože to asi bylo docela jasný. Spíš jsem zíral, že to sama přežila. Potom se na to zeptala ta Světlá, a bylo nám oznámeno, že 'jí strhnul proud'. Chtěl jsem protočit očima... ani tak ne nad její smrtí, nebo nad čímkoliv konkrétním, ale prostě nad tímhle ostrovem. Jenom mi to přišlo neslušný, tak jsem to neudělal. Pořád jsem si přišel nedotknutelnej. Jenom ten hlad mě trápil. Pomalu jsem se vydal za Lilith a zbytkem. "Začíná mě to tu štvát," zahlásil jsem do větru, jako kdybych snad čekal, že s tím moje společnice něco zmůžou.

Líně jsem si ve vodě odbyl pár temp a chvíli jsem předstíral, že jistím ty dvě vlčice, co mi z naší výpravy zbyly jako společnice. Byl jsem rád, že jsou to zrovna tyhle dvě, i když jsem nebyl vyloženě nadšenej z toho, že někdo nejspíš reálně natáhnul brka. Mohl to bejt kdokoliv z nás. Připlácnul jsem uši k hlavě, aby se mi do nich zbytečně nedostala voda. Kromě toho jsem se ve vodě cejtil krásně. Po tom útěku to bylo super osvěžující. Sledoval jsem Lilith s tou světlou, jak se pomalu přesouvaj na druhej břeh. Už už jsem se taky viděl na druhý straně, takže jsem se k nim pomalu přidal a uplaval jsem pár dalších temp směrem na druhou stranu.
Bohužel se to neobešlo jen tak bez problému - a já si furt řikal, kdy nějaký neštěstí potká i nás. Jenom jsem čekal, že se to třeba stane Lilith, a já jí tak budu moct chrabře zachránit, aby se do mě navždycky zabouchla. Bohužel jsem to byl já - já! Čim jsem si to zasloužil? Levou zadní tlapu mi sevřela ostrá bolest a já jsem naposledy s heknutím zalapal po dechu, než mě to cosi stáhlo pod hladinu. S leknutím jsem se pod sebe podíval a málem bych se nadechnul pod vodou, což se mi naštěstí povedlo na poslední chvíli zarazit. Krokodýli. Všude! Jaktože jsme si jich v tý průzračný vodě nevšimli? V panice jsem sebou začal vrtět jako šílenec. Svobodnou nohou jsem tu bestii kopal do hlavy a mrskal jsem sebou ze strany na stranu, až se mi povedlo s krokodýlem pohnout tak, až si o něco narazil kebuli. V tu chvíli už jsme byli pod vodou příliš dlouho. Zelená zrůda na vteřinku povolila stisk a já jsem jí vysmeknul nohu tak, že mi jí zuby skoro celou podrápal. Než jsem vyplaval na hladinu, nevydržel jsem to a nadechnul jsem se pod vodou, takže mi zalila tlamu i plíce. Když jsem se vynořil, začal jsem zběsile kašlat, ale hlavně hledat bližší břeh, což už byl v tuhle chvíli ten, ke kterýmu jsme směřovali. Šíleně rychle a za ústavičnýho chrchlání jsem začal pádlovat tím směrem, postrkujíc Lilith a Světlou na posledních centimetrech před sebou, abychom byli venku z vody co nejdřív, a pokudmožno bez další úhony.

Měl jsem ohledně řeky smíšený pocity, ale nakonec mi to nedalo a napil jsem se. Sklonil jsem hlavu k řece a párkrát jsem se hltavě nalokal. Dřív nebo pozdějc bych stejně pošel žízní, takže jsem si to mohl jedině urychlit, jestli jsem se měl otrávit zdejší vodou. Navíc nebyla stojatá, takže bylo nepravděpodobný, že by byla smrtelně jedovatá. A přiotrávenejch řek a potoků jsem se na Galliree nalohnil až dost, takže jsem vůči tomu určitě byl odolnej. Oklepal jsem si tlamu a otočil jsem se na světlou vlčici, která běžela s námi. Bylo pořád brzo se představovat? Nebo už pozdě? Chvíli jsem jí zaujatě pozoroval, prohlížel jsem si její ránu, ale potom jsem zrak stočil zpátky k řece. Už dlouho jsem mlčel. Až moc dlouho. "Touhle dobou bude po nich. Beztak si o to koledovaly," zkusil jsem tohle téma nabručeně dostat ze stolu, protože jsem měl zvláštní podezření, že mě zasahuje nejvíc z nás tří přítomnejch. Ty dvě se tomu smály, nebo tak něco. Mně smrt zas tak vtipná nepřišla. Všechno ostatní jo, ale ušlapání ne. Zrovna Strakatá, takový neškodný a natvrdlý stvoření.
Přimhouřil jsem oči a začal jsem si měřit vodu, jestli se v ní něco přílišně nehejbe, a jestli je vhodný do ní prostě skočit. Stejně nebyla jiná cesta. Já osobně jsem na to snad sílu měl. O Lilith jsem se taky moc nebál, o tu světou už trochu jo, ale to se nedalo nic dělat. Hupsnul jsem do vody jako první a začal jsem pracně plavat šikmo proti proudu, bez přemejšlení nebo bez další porady s ostatníma. Nebylo času nazbyt. Nechal jsem se odnést tak dva metry po proudu, abych mohl jistit Lilith, kdyby se mělo něco zvrtnout. Následovala mě do vody. Sice se to neobešlo bez poznámek, ale to jsem tak nějak čekal. Světlý vlčici jsem očima naznačil, že by měla zamakat, protože zachvíli se role chytače mrtvol pro nedostatek výdrže vzdám a prostě to sám přeplavu na druhou stranu. "Jednodušší cesta tu neni. Určitě by se dala vymyslet nějaká supr čupr chytrá cesta pro pracovitý a snaživý, ale nejsem ani jedno z toho a plavat umim," zahulákal jsem chytrácky na Lilith, aby to bylo slyšet i přes šum vody. Počkal jsem, až budou obě vlčice ve vodě (//jestli budou), a potom jsem se pomalu začal posouvat na druhou stranu.

Keby to vlci umeli robiť, okamžite by som si osahal obličej, alebo bych si dal facku, jestli sa mi to nezdá. Tohle totiž rozhodne nebol moj obličej! V odraze som videl niekoho úplne cudziho, podla rysov nejspíš dokonca vlčicu. Naprv ma napadlo, že tohle musí bejt nejaké blbé začarované jazero, ktoré neukazuje vlkom ich skutočnú podobu, ale vtom sa mi to v hlave spojilo s tým, ako sa od rána necítím vo vlastnej koži. Já… nie som Duncan? Som niekto iný? Celú tu dobu? Nebo ma niekto proklel? Kdo ma za čo trestá? Naštěstí sa mi pri tom leknutí povedlo nezapadnúť do jazera, ale prepadnúť dozadu, takže som sebou len kecnul na zadok pri ztráte rovnováhy. Ako som prepadnul, vykopol som zadní laby pred seba a poriadne som si ich prohlednul. Srsť som mal stále podobně tmavú, ale rozhodne nebola tak zjizvená. Jizvy mi chýbaly, nemal som ich. A mal som krajšiu srst, hladšiu. A a… bol som SAMICE? Tohle bylo príšerné, naprosto desivé a príšerné. Zvednul som sa na všechny štyri a ještě raz som sa pro jistotu pozrel do svojeho odrazu. S hrozou som zjistil, že sa mi to buhužial nezdálo. Čo teraz poviem všetkým svým známým? Styx, Lilith, Darkii, Pippe, Newlinovi? Čo si o tom pomyslí? Musím sa schovať, než ma niekto uvidí! Začal som sa v panike ohlížat, ale vyzeralo to, že som na území sám. Aj tak som pro istotu prebehol za najbližší strom, pretože jeden nikdy nevedel, kto ho šmíruje.

Tak rovnou i za Duncana, poprosím o:

- 55 mušlí
- 30 oblázků

Mockrát děkuju

Přidáno!

Běželi jsme tak dlouho, až jsme Sunstorm a její společnice nechali daleko za sebou. Sám sobě jsem musel nalhat, že se jí určitě nic nestalo, ale moc jsem tomu nevěřil. Těžko říct, jestli z toho vyvázne kterákoliv z těch tří. Na druhou stranu mi ty vlčice mohly bejt fuk. Neznal jsem ani jednu z nich, nezáleželo mi na ani jedný z nich, a zůstat tam byla jejich volba. Zkoušet lovce tahat byla taky jejich volba. Kdybych si tak stupidní nápad vymyslel já a někdo by mě zastřelil, ani bych neočekával pomoc.
Našpicoval jsem uši k Lilith. Vysvětlila, že tady byla jednou, a ještě na pláži. To znamenalo, že to tady zná asi tak stejně dobře jako já. Na světlou vlčici už jsem se snad ani nemusel otáčet. Rozhodně taky nevypadala, že to tu extra zná.
Když jsme se dostali k planin, lehce jsem zpomalil a zarazil jsem se, ale jenom proto, že to udělala Lilith. Kdybych tu byl sám, běžel bych bezmyšlenkovitě dál, takže jakmile navrhla přeběhnutí na druhou stranu, jenom jsem horlivě přikývnul. Těžko říct, co nás čekalo tam na obzoru u řeky, ale mohlo to bejt horší než to, co nás čekalo na zpáteční cestě? Na tomhle ostrově jeden nikdy nevěděl.
Přeběhli jsme pláň a dostali se k řece. Lilith se zastavila, do pití se jí asi nějak extra nechtělo, což bylo znovu to, co před tím zarazilo mě. Být tu sám, už mám hlavu prakticky ponořenou v řece, protože jsem měl extrémní žízeň. Takhle jsem se zastavil kousek od břehu a prostě jsem na tu vodu civěl, jako kdybych se jí snažil přimámit k sobě. Byl to cizí ostrov. Divnej, nebezpečnej. S tou vodou mohlo bejt špatně cokoliv. A nebo by taky nemuselo bejt. Co nejhoršího se může stát? Udělal jsem ještě pár kroků ke břehu, kde jsem se zastavil a chvíli si prohlížel hladinu. Pojít žízní stejně neni o moc lepší nápad.

//Tenhle post mám za úkol v rámci Salemu, prosím nechat bez odměny :)

Nevim, jestli jsem vám někdy vyprávěl o tom, čeho se na světě bojim naprosto nejvíc. Nejspíš byste čekali tmu, samotu, duchy, pavouky, výšky, hady, nebo něco podobnýho, nudnýho a trapnýho. Něco, čeho se z nějakýho mně neznámýho důvodu bojí každej druhej mamlas. Ne, to by na mě byla až moc velká nuda. Náhodou se bojim něčeho úplně jinýho, něčeho mnohem děsivějšího a horšího. No – každopádně je to velký tajemství, a kdybyste se na tohle zeptali naprosto kohokoliv z mojeho okolí, určitě by vám neuměl odpovědět, protože by nevěděl, z čeho konkrétního mám strach.
Někdy v prvních pár měsících mojeho života – tam to všechno začalo, tehdy se to stalo. Nevím, jestli mi tehdy byly dva nebo tři měsíce. Něco okolo toho. Nebe bylo krásně modrý, letní. Naprosto nádhernej den. Nefoukal vítr, na obloze nebyl ani mráček, bylo ticho a klid. Neměl jsem nic moc na práci, asi jako všechny vlčata. Nějak tak jsem se celej den flákal a vymejšlel kraviny, zlobil svoje sourozence a rodiče a terorizoval celou smečku. Normální den, jako každej jinej. Nečekaně se ale stalo něco, co pro mě bylo úplně nový a zvláštní. Nemyslel jsem si, že se mi může cokoliv přihodit, takže jsem se rád toulal daleko od nory a lesa, na přilehlejch pláních. Najednou se po zemi přehnal stín a ozval se skřek, ze kterýho jezdil mráz po zádech. Naježil jsem se až po kořen ocasu a vzhlídnul jsem k obloze. Nebem pomalu proplouvala obrovská potvora. Něco takovýho jsem předtim nikdy neviděl, ani mě před něčím podobným nikdo nevaroval. Nastažil jsem uši, zavětřil a zaostřil zrak. Nehnul jsem se ani o centimetr, jenom jsem očima skenoval oblohu. Netrvalo dlouho a taky si mě to všimlo. Není divu – byl jsem malej černej flek uprostřed velký světlý pláně – jako pěst na oko. Netvor zaskřehotal znovu a zúžil svojí dráhu, až se skoro zastavil na místě. Najednou mi došlo, že to je obrovskej průser. Nějakejch pár prvních vteřin jsem se nemohl ani hnout, ale když jsem si uvědomil, jak moc v háji jsem, dal jsem se zběsile na útěk. No a to byla přesně ta chvíle, kdy se za mnou vrhla ta příšera. Najednou se naklonila směrem dolu a protnula vzduch takovým způsobem, až mi přišlo, že to je to její svištění dolů slyšet. Nekontrolovatelně se to blížilo, šlo si to pro mě. Neuvěřitelně obrovskej dravec, minimálně tak třikrát větší než já.
Nabral jsem si hlínu do tlamy i do očí, jak rychle jsem zdrhal přes vyprahlou pláň. Nebyl jsem zrovna blízko u lesa, ale každou vteřinu svojeho šíleně rychlýho útěku jsem se blížil. Najednou mi les přišel nedosažitelnej, jako kdyby byl hrozně daleko. Než jsem se dostal těsně k jeho hranici, naposledy jsem se podíval za sebe. Netvor byl kousíček za mnou, prakticky mě měl. Nadechnul jsem se a přidal jsem tempo, ale moje tlapky už to nezvládly a zakopnul jsem. Několik posledních metrů jsem se k lesu už kutálel, a zrovna to mě možná zachránilo. Nebeská příšera mi spárem protrhla kůži, ale nějakým zázrakem jsem jí vyklouznul. Nával adrenalinu mě donutil vstát na nohy a utíkat dál, schovat se hluboko do lesa, kde na mě už nemůže.
Nemůžu říct nic jinýho, než to, že jsem rád, že teď jsem tak o pět hlav větší, a žádnej pták už mě nemůže odnýst. Nějak tak ve mně ale zůstává zvláštní trauma… co kdybych někdy potkal obřího dravce a on mě vytáhnul vysoko na oblohu?

Jednoho dňa som sa zobudil a už od rána mi niečo prišlo zvláštne. Nebolo to jedno z tých hlupých ran, kdy ma proste bolela hlava, alebo záda, alebo som si přeležal labku, alebo som sa vyspal málo a nič moc, alebo ma zobudila zima, alebo tak niečo. Nevedel som pojmenovať, o čo presně ide, ale cosi mi nesedělo. Líno som sa zvednul a prietahol som sa, tak ako vždy – od krku pres zadok až po špičky zadních labiek. Zvláštne… klouby(//lol?) ako keby mi pri protahování zrazu praskaly o niečo menej. Rozhodně som sa necítil vo vlastnej koži. Labky ako kebych mal kratšie a štíhlejšie, stejno ako celý zbytok tela. A nebyl som náhodou menší? Normálne som bol predsa jeden z najvyšších vlkov na Gallirei, ale teraz som si tak rozhodne nepripadal. Alebo sa celá plán okolo mňa zvetšila, aj tráva za noc o niečo povyrastla? Zamračil som sa. Niečo tu nehralo.
Poriadne som si oklepal hlavu, abych zkusil zahnať tyto zvláštne myšlenky. Nedaleko odo mňa bolo jezero, takže som sa k němu pomalu vypravil, abych sa mohol napíť a vzpamatat. Možno za to mohol nejaký zlý sen, ktorý som si nepamatal, nebo bol proste iba zvláštný den. Široko daleko nebol nikto. Podrážděně som si odplivnul do strany a pristupil som neochotně k jazeru. Najprv som si párkrát loknul vody a potom som si zlahka namočil a oklepal obličej, aby ma to trochu prebudilo. Jakmile sa voda trochu uklidnila a ustal vietor, hluboko som vydechnul a sledoval, ako sa na hladine objavuje moj odraz. Jakmile som ho spatril, zlakol som sa, až som do toho jazera skoro zahučal. Tohle som rozhodne nebol ja.

Kdybych musel u každýho místa jmenovat, jak přesně jsem se na něj dostal a co mě tam zavedlo, ve většině případů bych to asi zvládnul dát dohromady jenom těžko. O nic moc se nelišila ani tahle zvláštní louka, na který jsem se najednou ocitnul. Les, kterým jsem procházel ještě před chvílí, jsem nechal někde daleko za sebou, a ocitnul jsem se v záplavě vlastních myšlenek na menším plácku. Útulný a zvláštní místo, který by mi jednoznačně utkvělo v paměti, kdybych tudy už někdy procházel, protože se mi líbilo, ale teď se mi nevybavovalo nic. Celkem se mi to tu zamlouvalo, takže jsem se rozhodnul, že se zastavím a odpočinu si. I já jsem přece potřeboval odpočinek, jakkoliv velkej jsem byl cestovatel a neohroženej dobrodruh. Hezky jsem si to nakráčel až někam doprostřed, kde jsem si kecnul přímo na zadek. K mojemu překvapení jsem tu byl sám, ani vlky jsem necítil, ale bylo prostě a dobře možný, že jsem odešel dostatečně daleko na to, abych snížil šanci, že mě někdo potěší svojí přítomností. I když… nepohnulo se v okraji mojeho zornýho pole najednou něco? Opravdu jsem tu byl sám?
Mrštně jsem otočil hlavu, abych zjistil, o co jde. Evidentně jsem tu nakonec nebyl sám, takže moje ostražitost už taky bohužel není co bývala. A opravdu! U kraje plácku jsem zaznamenal další rychlej pohyb. Byl tu nějakej vetřelec… nebo jsem byl možná naopak vetřelec já, a ten tvor tu odjakživa žil. Líně jsem se protáhnul a začal jsem se hned zase zvedat na nohy pro případ, že by měl nastat nějakej problém. Mohlo to bejt cokoliv – od lišky přes veverku až po většího ptáka. A ještě chvíli trvalo, než se to konečně znovu objevilo. O dost menší tvoreček, malý ouška, černý oči, divnej velkej čumák. Mohl to bejt svišť, nebo tak něco, ale ve zvířátkách jsem se nevyznal, takže těžko říct. Trochu naštvaně si mě měřil, ale protože jsem byl asi tak stokrát větší než on, nevzbuzovalo to ve mně extra respekt. Tohle místo se mi líbilo a nemínil jsem nikam odcházet. Takhle jsme na sebe ještě notnou chvíli civěli, než začala půda lehce vibrovat a ze země se začali sápat další jemu podobní, patrně jeho kamarádíčci nebo rodina. A teď už mě to trochu znervózňovalo. Otočil jsem se kolem dokola, a než jsem to vůbec stihnul, už byli úplně všude. Evidentně se jim nelíbilo, že jsem jim narušil území a osobní prostor. Rychle jsem se pokusil odejít, ale sviští hradba mě prakticky úplně obklíčila, takže nebylo kudy.
…

//útěk

Jakmile jsem Lilith dohnal a srovnal s ní tempo, její naprosto očividnej příval adrenalinu a stresu mě donutil se zamyslet nad tim, jestli bych se taky neměl začít bát. Ale čeho? Pořád mi přišlo, že máme situaci pod kontrolou. Nezdálo se mi, že by se dusot závratně blížil, takže asi nebyli výrazně rychlejší než my, ať už byli kdokoliv. Ušetřej mě, když jim řeknu, že jsem se toho pitomce od nich zastal? Radši bych ale byl, kdybych se s nima nemusel potkat vůbec.
Přestal jsem koukat kde co lítá a začal jsem bedlivě sledovat situaci před sebou. Bylo potřeba se vyhnout každýmu kmenu a větvi, protože rozbít si čumák při tomhle sprintu by asi jednak dost bolelo a druhak jsme úplně nechtěli nabrat zpoždění. "No, už jsi tu byla. Neni tu někde nějakej..." zaseknul jsem se uprostřed řeči, protože okolí protnul zvláštní zvuk. Znělo to podobně jako zásah šipky, ale následoval ho dopad na zem. Ulevilo se mi, že mám Lilith vedle sebe, ale zatímco ona se ani neohlížela a běžela dál, já jsem se zabrzdil na místě, napnul jsem uši a otočil hlavu tím směrem. Přišlo mi, že by mě jako jedinýho samce nezabilo pro jednou přiložit tlapku k dílu a pomoct kterýkoliv z těch vlčic, kterou to zasáhlo. Po pár krocích a bližším pohledu jsem ale usoudil, že to je nejspíš ztracenej případ. Sunstorm ležela na zemi a ty další dvě se rozhodly zůstat s ní. Kdyby tam nebyly tři a skupina se k nim neřítila, ještě bych možná strakatou nabral na záda a naposled si zahrál na hrdinu. Nemělo ale cenu se ve čtyřech přimotat přímo do spárů kohokoliv, kdo se k nám řítil. V hlavě mě štíplo svědomí, který jsem nevěděl, že mám, a skoro jsem si začal vyčítat, jak jsem Sunstorm tehdy okradl. Teď umírala a přišlo mi, že jí něco dlužim. Tohle jsem neviděl, shrnul jsem si sám pro sebe nakonec v hlavě. Další dvě vlčice byly její spojenkyně a vybraly si s ní zůstat. Jestli všechny tři čekala smrt, nebyla to moje chyba, ani moje starost, ani něco, u čeho bych chtěl bejt.
Lilith stihla zdrhnout o dalších pár desítek metrů dál, takže jsem se otočil a začal jsem jí rychle dohánět. Cestou jsem minul naší světlou kolegyni, která se rozhodla zdrhnout taky. Od začátku mi vlastně přišla v rámci možností nejnormálnější z těch cizinek. Představovala se nám? Je nevhodný se představovat teď?