Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 5

"To neznamená, ale musela bys bejt zatraceně tlustá, abys vážila stejně jako já. Nebo tolik, abych tě neuzvednul," pokrčil jsem rameny a ušklíbnul jsem se. Nebyla to úplně nejobratnější lichotka, nebo to vlastně prakticky vůbec nemělo podobu lichotky, ale to nevadilo. Nemohl jsem být okouzlující a šarmantní úplně nonstop. Potom by to ztrácelo na důvěryhodnosti. A navíc to bylo únavný. A navíc mi Bouře nepřišla jako ten typ, co by se urazil, i kdybych do ní začal rejpat. Takový vlčice jsem měl nejradši.
Po chvilce sebou plácla do sněhu a já jsem se před ní začal nakrucovat, aby mohla patřičně zhodnotit mojí novou vizáž. Potřeboval jsem slyšet chválu, vzhledem k tomu, že sám sebe jsem neviděl, takže jsem se nemohl pochválit sám. Vypnul jsem hruď a hrdě jsem zvednul hlavu co nejvýš, když si mě začala prohlížet. Musel jsem vypadat přímo božsky - ubrečenej kvůli Lilith, otrhanej a hubenej po tom dobrodružství za oceánem, nevyspalej ale... s naušnicí, takže vlastně štramák.
Lišácky jsem se na Bouři zašklebil, když přitakala, že není náhoda, že leží. "Och, já neřád! Chtěla by dáma pomoct na nohy?" Náramně svižně jsem přicupital, abych se na ní mohl podívat hezky zeshora, důležitě. "Musíš bejt nejtalentovanější procvakávačka uší široko daleko," zahlásil jsem místo poděkování a lehce jsem se uklonil. Tohle bylo beztak víc než poděkování. "Jak se ti můžu odvděčit?" Něco za tu psychickou újmu přece musela chtít.

//loterie 4

Zadíval jsem se někam do dálky. Přišli jsme ze severozápadu a mířili jsme na jih. Nebo jsme tam minimálně byli otočený. Vlastně jsem nevěděl, kam jdu. Do Sarumenu se mi ještě nechtělo. Čim dýl jsem se tam nezastavil, tim větší problém se tam vrátit jsem vždycky měl. Pravda, že moje plnění smečkovejch povinností bylo poslední dobou na bodu mrazu, ale... na druhou stranu jsem byl... tak nějak za oceánem, mimo Gallireu, takže se s tím nedalo nic dělat. Těknul jsem očima k Bouři a zase zpátky dopředu. Ptal jsem se jí už, jestli je v nějaký smečce? Nevzpomínal jsem si. Nepřišla mi ale jako smečkovej typ.
No... nebo jsem se možná mohl zastavit v jedný z těch dalších smeček. V Asgaaru, nebo v tý nad nima, ale odtamtud mě posledně vyhodili. Z obou mě vlastně posledně vyhodili, jestli jsem se dobře pamatoval. Oops. To ale neznamenalo, že se tam nemůžu podívat znovu. Beztak jsem měl drama rád.
Z přemejšlení mě probudilo až to, když mě Bouře píchla do ucha. "Heeej!" cuknul jsem sebou a zavrtěl jsem se, načež přikázala, ať se nehejbu, takže jsem si dal sakra práci, abych se opravdu nepohnul ani o milimetr. Už jsem to chtěl mít za sebou. "Těžká? Jsi tak dvakrát menší než já," uchechtnul jsem se. "Kdybych tě nosil na zádech, ani bych se nevšim-" nedokončil jsem větu, protože se ozvalo cvaknutí. Opatrně jsem otočil hlavu na vlčici, abych se ujistil, jestli to znamená, že je hotovo. Odtáhla se. Energicky jsem vyskočil na všechny čtyři a otočil jsem se na ní. "Tak co, tak co?" naléhal jsem. "Jak vypadám? Jsem fešák?" zapózoval jsem, aby to líp vyniklo. "Už se ti podlamujou kolena?" zajímal jsem se, zatímco jsem se stavěl do další pózy. Musim se sám na sebe podívat... v nějakym odrazu.

//loterie 3

Protože jsme byli na pláni, začal se pomalu zvedat vítr. Přišlo mi, že se trochu ochladilo, ale pořád to nebylo nic, co by se nedalo vydržet, i když jsem zimu zrovna v lásce neměl. Ať už je zpátky léto.
"Eh, to je dobře, že mi to řikáš až teď," uchechtnul jsem se, když vlčice prohlásila, že si nevěřila vůbec. Kdyby mi nepřišla dostatečně důvěryhodná a spolehlivá, asi bych si to s tim prokousnutim ucha rozmyslel hned na začátku, ale z nějakýho důvodu mi přišlo, že ví, co dělá. I když... teda asi nevěděla. No... hlavní bylo, že je to za náma. A skoro to ani nebolelo. Ani mi neprokousla ucho. I když... ono by se asi nic nestalo, vzhledem k tomu, že z levýho ucha mi stejně kousek chyběl. Jenom to bylo na druhý straně. To jsem moc nedomyslel.
Zamžoural jsem do sněhu a začal jsem tam drápem čmárat nějaký klikyháky, abych si zkrátil čekání, než mi Bouře nandá tu věc do ucha. Pro jistotu, že by to třeba ještě bolelo. Položil jsem se trochu níž, když mi to naznačila. Vlastně jsem nevěděl, jak přesně se taková věc dá nasadit. Jenom jsem věděl, že ten dvounožec jí nasazenou měl, než jsem mu jí ukradnul rovnou z ucha, takže to nejspíš nějak šlo. Protože jsem si tam ale neviděl, musel jsem to nechat na Bouři. "Vaše sliny v uchu pro mne budou velká čest, madam," zahláholil jsem náramně šarmantně do sněhu a snažil jsem se u toho moc nepohnout hlavou, aby se ještě něco nezvrtlo. "Už to bude?" optal jsem se nedočkavě. Už jsem chtěl bejt sexy frajer, nemohlo to počkat.

//loterie 2

Těžko říct, jestli mě ucho takhle pálilo proto, že bylo prokousnutý, nebo proto, že jsem ho v týhle zimě připlácnul na sníh a docela dlouho ho v něm nechal umrtvit. Možná to bylo trochu od obojího. Zvednul jsem hlavu, abych se podíval, jestli z něj neteče krev, ale zdálo se, že se to povedlo bez větších komplikací. Třeba byla Bouře náramně nadanej procvakávač uší. Z toho koukala slibná kariéra.
Jakmile sebou plácla do sněhu vedle mě, povolil jsem tlapy a taky se na sníh vyvalil úplně, ne jenom hlavou. Studilo to, ale nebylo to nic, co by trocha tepla s pomocí magie ohně nenapravila během pár vteřin, až to bude potřeba. Kdybych vzduch zkoušel zahřát teď, akorát by kolem nás roztál sníh a zmáčelo by nás to. "Přísahám, že jsem se vůbec nebál," začal jsem náramně pyšně lhát, "věřil jsem ti na sto procent." Spokojeně jsem zamlaskal a přehodil jsem ocas z jedný strany na druhou přes sníh, až se na něm udělala hromádka. Hlavu jsem po chvilce otočil, abych neležel pořád na tom jednom uchu. "Myslím, že jedna díra stačí, i když ti to šlo pěkně, děkuju" ušklíbnul jsem se na svojí společnici a překulil jsem se na břicho, abych měl ucho hezky nahoru. "Nasadíš mi to tam?" těknul jsem očima k cetce, která pořád ležela vedle nás na sněhu. Naposledy jsem si jí prohlídnul, protože mi bylo jasný, že potom už jí uvidim jedině v odrazu na hladině, jestli se tohle povede.

//loterie 1

Jediný štěstí, že byla opravdu zima. Zima a všude okolo sníh. Pomyslel jsem si, že takhle bude to prokousnutý ucho aspoň míň cejtit, takže bude snazší dělat drsnýho. Teda - kdyby mi to ucho měl procvaknout nějakej mamlas, jako třeba Newlin, normálně bych před nim hysterčil, ale před dámou jsem se snažil držet co nejvíc to šlo. Nakonec to taky bylo něco, co jsem si sám vymyslel a co jsem sám chtěl. Dobrovolně. Protože jsem tušil, že s tim budu vypadat náramně dobře a důležitě. Takže... byl čas prostě stisknout zuby a vydržet to.
Sesunul jsem se na pokyn Bouře ještě o něco níž a letmo jsem se na ní otočil, než mi došlo, že když na ní budu otočenej, nedostane se k tomu uchu, takže jsem hlavu zase nasměroval hezky dopředu. Do prázdna. "Mám strach," začal jsem předstírat fňukání, i když možná jsem to tak úplně nepředstíral, aby mě světlá vlčice litovala a udělala to jemně. Když řekla, že chutnám dobře, vytřeštil jsem oči a všechno se na mně napnulo, ale než jsem stačil říct něco náramně chytrýho a svůdnýho, vystřídala to ostrá bolest v uchu. "HA!" vypravil jsem ze sebe, abych si ulevil a nedejbože se třeba nerozslzel, nebo tak něco. Bylo to... bylo to hotový? Počkal jsem, až se vlčice od mojeho ucha odtáhne, načež jsem ho připlácnul k hlavě a hlavu položil do sněhu. Chtěl jsem si ucho na chvíli ochladit, než tam strčíme tu zlatou věc. "Děkuju ti," vydechnul jsem, ještě pořád s hlavou ve sněhu. "Nebylo to tak hrozný," začal jsem dělat ramena, aby se neřeklo.

//Ragar

"Jasně, že mám," zamračil jsem se na vlčici vedle sebe. Takovej poklad se přece nesměl jen tak zahodit! To by byl hřích. Navíc jsem si ho poctivě vybojoval. A navíc měl určitě obrovskou hodnotu. Jenom... už mě moc nebavilo ho nosit za zuby. Byla otázka času, kdy ho omylem spolknu, nebo kdy se s nim ve spánku zadusim, nebo se opotřebuje. Musel jsem najít míň dočasný řešení. A Bouře mi mohla pomoct. Podíval jsem se na ní, když zopakovala můj návrh. Nejdřív to vypadalo, že se jí to moc nezamlouvá, což jsem se nedivil. Čekal jsem, že jí budu muset přemlouvat, na kolenou prosit. Nakonec se ale tak nějak sama rozhodla, že je pro. Třeba se jí líbila představa, že mi může jen tak ublížit. A ještě jí za to poděkuju.
Zastavil jsem se tedy iniciativně uprostřed pláně. Sněhová nadílka tu byla mnohem vyšší než mezi stromy, takže to stejně chtělo pauzu. Sklonil jsem hlavu a opatrně jsem cetku položil na čerstvě napadlou závěj tak, aby se nepropadla. Couvnul jsem, abych na ní omylem nešlápnul, protože bych jí v hromadě sněhu hledal opravdu nerad, a otočil jsem se na Bouři. Byla o dost menší než já, jako skoro všichni, takže jsme to museli nějak přizpůsobit. Dřepnul jsem si na zadek a přední tlapy jsem natáhnul trochu dopředu, abych měl hlavu tak nějak na její úrovni. "Na levym uchu. Tak jako v půlce. A udělej to rychle," instruoval jsem jí. To bylo asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl říct. Dál už jsem měl plný tlapky práce se soustředěnim na to, abych nevypadal, že se bojim.

//Sněžné hory

Opravdu zvláštní setkání. Nějak mi toho sněhobílýho parchanta nešlo dostat z hlavy. Naše setkání mi přineslo zvláštní úlevu, že by Lilith snad opravdu mohla být živá... stoprocentně zdravá možná úplně ne, ale živá, což bylo hlavní. I když to bylo absurdní a slíbil mi to nějakej zvláštní mamlas, docela mě to uklidnilo. Přestal jsem na to nachvíli myslet a začal jsem radši myslet na to, čím se zabavit teď, kde se nažrat a kde si odpočinout, potažmo kde Lilith potom začít hledat.
Otočil jsem se na Bouři, která se ke mně po chvilce přidala. Asi si s Vlčíškem taky byla o něčem popovídat, ale po tom mi koneckonců nic nebylo. Byl čas vymyslet nějakou novou zábavu. Změnit téma. Nebo se možná vlčice v první řadě zeptat, jestli se mnou chce v cestě pokračovat? Třeba měla něco důležitějšího na práci, vlastní život. Moc jsem toho o ní nevěděl. Dokud se ale neodpojovala, nechtěl jsem jí k tomu pobízet, protože jsem byl náramně společenskej. "Ty, hele. Nebaví mě nosit tu cetku v zubech. Co kdybys... co kdybys mi jí přidělala třeba na ucho? Když ho rychle procvakneš zubama, dalo by se to na něj nasadit," navrhnul jsem najednou a v očích se mi zalesklo. Ten nápad se mi náramně zamlouval. Každej by hned viděl, jak drahou a krásnou cetku jsem zvládnul ukradnout. Každej by si na mě dal bacha. Jenom jsem nevěděl, jestli chce vlčice něco takovýho absolvovat, takže jsem se na ní pro jistotu náramně urputně prosebně zahleděl.

//Západní Galtavar přes Jedlák

//Sněžné hory

Vypadalo to, že si Bouře chce odpočinout. Klidně. Znal jsem spoustu míst, kde se dalo odpočíva. Možná až moc, protože jsem odpočíval a lenošil opravdu rád. Nejdřív jsme se ale museli dostat na vrchol hory. Prostě museli. Rozhodnul jsem tak. Nehodlal jsem vycouvat. I když byla vlčice vedle mě unavená. Sama se přece rozhodla jít se mnou. Se mnou to bylo vždycky tak
trochu utrpení, na to si musela zvyknout.
"Taky jsem nebyl přes magie. Ale počkej, až nám v týhle klendře vyčaruju oheň," namítnul jsem důležitě. To byl totiž přesně způsob, kterým si magie nakonec získala mě - ve chvíli, kdy mi přinášela tolik pozitiv, že mi přestala vadit a začal jsem se o ní upřímně zajímat a trénovat jí. Tak třeba Styx vůbec nevěděla, o co přichází. Naprosto báječná věc.
"Možná jseš," odpověděl jsem váhavě na její další otázku. Kdybych nebyl v tomhle psychickym rozpoložení, normálně bych byl nejspíš ztělesnění flirtu a srandiček, ale byl jsem na tom bídně. Neměl jsem kvůli neustálýmu přemejšlení nad Lilith náladu prakticky vůbec na nic. Všechno to bylo moc čerstvý. Navíc to byl pocit, co jsem doteď moc nepoznal. "Možná už se nezachráníš. Jsem nebezpečnej," doplnil jsem naprosto vážně, ale hluboko uvnitř jsem to vlastně dělal pro srandu a rozptýlení. Byl jsem rád, že mi tahle vlčice dělá společnost. Měli jsme si toho docela dost co říct, i když byla cizí. Společný trauma vždycky zabíralo.
Zastavil jsem se až kdesi na vrcholku. Ještě pořád byla temná noc, ale překvapivě tu nekvílel vítr a nepadal sníh. Naprostý ticho. Mystično. Skoro až romantika. A k tomu všemu nádherně záhadnej tmavej výhled, ze kterýho sice nebylo skoro nic vidět, ale stejně jednomu přišlo, že má rozhled široko daleko. Přišlo mi, že vidim nejmíň až na jižní konec Gallirei. Až do Sarumenu. A ještě dál. Měl bych se tam zase zastavit.
Postesknul jsem si po Lilith, protože jsme tuhle horu objevili spolu, ale slzy jsem zamáčknul. Nevěděl jsem, jak dlouho potrvá, než se z toho reálně dostanu. Možná jsem prostě potřeboval překlenout tu fázi, kdy se z toho vybrečim a vyvztekám, ale nevěřil jsem, že to potom bude lepší. Pořád jsem myslel na to, že jsem neskočil do vody za ní. Že jsem nic neudělal. Že jsem ani nepřizabil toho pitomýho Hnědáka, protože by mi takový zadostiučinění pomohlo. Chtěl jsem vzít všechno zpátky. Ale taková možnost tu nebyla. Ani sám Život to neuměl zařídit.
Z myšlenek mě probral až zvláštní pocit, že s námi tady na vrcholku stojí ještě někdo další, ne jen my dva. Do poslední chvíle jako kdyby splýval se sněhem, ale teď jsem ho najednou viděl v plný parádě. Přimhouřil jsem oči a rozhodnul jsem se přijít blíž. Beztak jsem neměl co ztratit, i když vypadal divně. "Haló?" zahulákal jsem na něj buransky, Bouři hrdinsky zastrkávajíc kamsi za sebe, abych jí před touhle zvláštní entitou mohl případně hrdinsky bránit. "Ach, dobrý večer, Duncane," ozval se opravdu zvláštně veselej hlas. Až jsem se leknul, když vyslovil moje jméno. Takhle od pohledu jsem ho rozhodně neznal. Snad někdo z minulosti, koho jsem si nepamatoval... na to ale vypadal až moc... kouzelně. Zajímavě. Asi bych ho nezapomněl, potkat ho dřív. I když pravda, že moje paměť byla příšerná. "Co jseš zač?" optal jsem se neslušně, protože mě v tomhle konkrétním momentě docela dost vyděsil. Na Galliree jeden nikdy nevěděl, s kým nebo s čím to má co dočinění. Bylo potřeba si pořád dávat pozor. "Já? No přece Vlčíšek, Duncane! Jak jinak bych mohl vědět tvoje jméno? Znám všechny vlky na Galliree. Jsem rád, že jsi mě taky našel!" vyhrknul a začal tak nějak kroužit okolo, jako kdyby uměl chodit po sněhu a vůbec nezapadal do závějí, jako normální smrtelníci. Zvláštní existence. Trochu mě děsil, abych se přiznal. Jenom tu ladnost jsem mu záviděl. Jako kdyby se pro to narodil. Třeba byl fakt kouzelnej, i když se mi tomu nechtělo moc věřit. Měl jsem ponurou, pesimistickou náladu. "Doufám, že máš nějaký super přání, nad kterym se můžu zamyslet! Nebyl jsi teda letos zrovna nejhodnější, ale i tací si zaslouží dárek," pokračoval a zazubil se, když jsem zůstal až příliš dlouho opařeně mlčet. "Já... já... jakože cokoliv? Můžu si přát co chci?" zajmal jsem se koktavě, abych tak nějak rozptýlil svůj mozek od přemýšlení nad tím, jak moc divná tahle situace je, a jak moc mu to věřim nebo ne. "No, rozhodně to můžeš zkusit! Za zkoušku přece nic nedáš. Nech mě hádat..." odmlčel se, přičemž si mě důležitě prohlídnul, což mi taky nebylo dvakrát příjemný, "určitě budeš chtít hromadu drahokamů, co můžeš rozfofrovat u Smrti. Nebooo... nebo snad nějakou novou magii? Neotřelou? Speciální? Takovou, kterou nikdo jiný na Galliree nemá? Nebo větší sílu? Nebo novou... novou schopnost? Umět líp lovit? To ti totiž zrovna moc nejde... nebo snaaad... novej odznáček na srst? Přívěšek na krk?" zajímal se. Idiot mě docela prokouknul, protože takový věci bych si přál. Teda... normálně bych si je přál. Všechno znělo šíleně lákavě... kromě toho, že bych potřeboval umět líp lovit, s tím jsem rozhodně nesouhlasil. Všechno jsem to chtěl. Nebo... bych to chtěl za normálních okolností. Teď ale existovala docela jiná věc, kterou jsem si přál. Docela jiná. Taková, kterou neuhodnul. "Opravdu umíš cokoliv?" optal jsem se nablble pro jistotu ještě jednou. "No - jak jsem říkal: vždycky se nad tím můžu aspoň zkusit zamyslet." To byla nedostatečná odpověď, ale zároveň to bylo asi to nejlepší, s čím jsem v tuhle chvíli mohl pracovat. Nic jinýho jsem neměl. Hluboce jsem se nadechnul. "Dobře... já... no - jestli znáš všechny na Gallirei, a jestli znáš Lilith... přál bych si, aby se vrátila. Živá a zdravá. Co nejdřív. Nevíš... nevíš, jak na tom je?" vychrlil jsem ze sebe co nejvíc rychle a potichu, snad aby to neslyšela ani moje nynější společnice... pro případ, že by to bylo moc naivní a hloupý přání. Byl jsem zoufalej. Hledal jsem v pohledu toho podivína něco, co by mi naznačilo, jestli to umí udělat, ale dokud nezačal mluvit, neuměl jsem to odhadnout. Znervózňoval mě. Snad to bylo tím, že mě posledích pár chvilek znervózňovalo snad úplně všechno. Takhle jsem se nikdy v životě necítil. "To ti bohužel neřeknu. Vezmu to ale rozhodně na vědomí, jestli ti to udělá radost," ujistil mě s lítostivým úsměvem, za což jsem měl chuť mu jednu napálit, ale neměl jsem náladu ani sílu to udělat. Zase nedostatečná odpověď. Jen jeho hlas a tón mě tak nějak ukolíbaly k tomu, abych mu nakonec uvěřil a nachvíli se uklidnil. To mi stačilo... aspoň prozatím. "Dobře, děkuju," zachraptil jsem jenom. Měl jsem smíšený pocity, ale zároveň jsem byl rád, že jsem se zkusil zeptat. "Není zač, Duncane. Zkusím udělat všechno, co bude v mých silách. Užij si zbytek zimy," popřál mi. Nezmohl jsem se na nic jinýho než na přikývnutí.
Počkal jsem na okraji vrcholku hory na Bouři, jestli bude mít sama nějaký otázky a přání, když už tu tahle entita byla. Třeba jsme měli obrovský štěstí a dělo se to jenom jednou za rok. Díval jsem se při tom čekání dolu do sněhu a hrabal v něm tlapou. Odhazoval jsem ho tam a zpátky. Přišla na mě únava. Už jsem pořádně nevěděl, co dělám.
Potom jsem se rádoby uctivě rozloučil a započal jsem sestup z hory, když se ke mně světlá vlčice přidala. Tady jsme stejně zůstat nemohli. Byla tu příšerná zima a byla tu nula míst, kam se schovat. "To je ale exot, co?" optal jsem se jí, jako kdyby ten chodící sněhulák nebyl pár desítek metrů za náma a nevěděl všechno o všech, stejně jako Život a jim podobný existence. Už jsem se viděl někde v úkrytu. S jídlem. A ubrečenej. Potřeboval jsem odpočinek.

//Ragar

//Dlouhá řeka

Spokojeně jsem se na Bouři ušklíbnul, když prohlásila, že má divný místa ráda. Těžko říct, jestli ta moje poznámka nebyl test, jestli jí to ode mě neodežene, ale držela se dobře. Třeba z toho opravdu mohlo bejt nový přátelství. Beztak mi z cizích vlčic na ostrově přišla nejnormálnější skoro už od začátku. A teď jsme i sdíleli stejný trauma. Ideální. "Potom si můžem odpočinout," zahlásil jsem, ale i když jsem po něčem takovém toužil prakticky celou dobu na ostrově, teď hned se mi do odpočinku nechtělo. Zase bych musel před spánkem myslet na Lilith. Bylo by to hrozný. Potřeboval jsem bejt v pohybu, dokud vyloženě neodpadnu. Unavit se. Jenom jsem do toho nechtěl Bouři tahat, kdyby toho na ní bylo moc. "Ideální. To jsme na tom stejně," zamračil jsem se škodolibě, když řekla, že její odchod ze smečky způsobil rozpor s autoritama. Tak nějak jsem odtušil, že do detailů teď zacházet nechce, jinak by o nich mluvila sama, takže zbytek jsem prozatim nechal bejt.
"Magie ohně je nejkrásnější magie ze všech," namítnul jsem a souhlasně jsem přikývnul hlavou. Osobně pro mě neexistovalo asi nic poetičtějšího než oheň. Až se někde zastavíme, můžu ho vlastně rozdělat, když se teď magie vrátila. Beztak jsem zimu neměl rád. Ani jsem nevěděl, proč se tahám do závějí a do hor. Chtěl jsem se prostě mermomocí zabavit. "Jsem rád, že mě rozptyluješ. Mohla bys zdrhnout. I když těžko říct... třeba bych tě nenechal," zkusil jsem znovu bejt divnej, abych viděl, jestli jí to znervózní nebo ne. Jenom tak z nudy. Už jsme byli skoro na úpatí. Byl čas začít stoupat nahoru. Tenhle závod spočívající v nemyšlení na Lilith se pomalu chýlil k cíli a já jsem opravdu doufal, že nahoře něco objevíme.

//Zubatka

//Mahtae jih

Když jsme popošli kousek k severu, došlo mi, že možná budeme muset přejít řeku bohužel ještě jednou. Zvláštně se to pod vodopády větvilo a tahle severní řeka nás dělila od místa, kam jsem mínil jít... tak nějak podvědomě byl můj budoucí cíl ta hora, kterou jsme s Lilith navštívili, než jsme tehdá nastoupili na ten stupidní vor. Věděl jsem, že je na severozápadní straně Gallirei, ale ani tak jsem si nebyl jistej, jestli jdeme správně, takže jsem v to jenom tak nějak tajně doufal. Ani vlastně nevím, co mě táhlo zrovna tam. Hora byla vysoko. Byl tam výhled. Čistej vzduch. Mohl jsem tam vymyslet, co dál. Ale k tomu jsme museli nejdřív překročit další řeku. Navíc to byla fyzická námaha, u který snad zapomenem na všechno ostatní. Držel jsem nás v pohybu, div jsem svojí společnici neuštval. Sem tam bych skoro zapomněl, že má o dost kratší nohy. "Beru tě na divný místo," oznámil jsem jí, jako kdybych byl nějakej exotskej psychopat, ale to mi bylo úplně jedno. Přišlo mi super to na ní takhle najednou vybalit. Aspoň měla šanci vycouvat. Kdyby ne, všechno pak už bylo na její zodpovědnost. To bylo jednoduchý. "Pročs odešla?" zeptal jsem se náramně vlezle znovu, zatímco jsem vyhlížel, kde tentokrát přejdeme tuhle konkrétní řeku. Ještě chvíli jsme jí obcházeli směrem k severu. Když jsme se dostali až na úroveň louky, která byla v brzkém jaře plná sněženek, narazili jsme na ideální místo na přechod. Byl tu mělčí brod, zvlášť teď v zimě, když ještě netál sníh. Zase to bylo tak po kolena, možná lokty. Navíc jeden nemusel balancovat na šutrech, šlo to přejít normálně po dně. Přimhouřil jsem oči a znovu jsem ponořil tlapky do vody. Studilo to snad ještě víc než předtim. Byli jsme blíž k prameni, víc na severu, a začala noc. Začal jsem pomalu přecházet a ohlédnul jsem se na Bouři, jestli jde se mnou. "Mosty stavět neumim, ale můžu ti zase usušit nohy," ušklíbnul jsem se, když už jsem byl v půlce. Tady by mi to skoro namočilo břicho, takže o hlavu menší Bouři docela určitě. Ujistil jsem se, že jí proud nikam nenese, a pokračoval jsem v cestě. Přebrodění byla otázka minuty, snad ani ne. Na druhém břehu jsem nám zase osušil nohy. Takhle v zimě a ve sněhu jeden stejně nechtěl chodit s namočenýma nohama. V noci už vůbec ne, když teplota klesla.

//Sněžné hory

//Bukový sráz

Bouře šla. To jsem byl docela rád. Tahle vlčice byla snad poslední normální vzpomínkou na ten prokletej hnusnej ostrov. "Musíme... furt si nepřijdu jako zdejší. Takhle dlouho jsem zatim nikde jinde nezůstal," přiznal jsem. Bylo děsivý, že tu bylo tolik vlků novějších než já. Že jsem je o Životu a Smrti poučoval já, a ne oni mě. To taky znamenalo, že toho vlčice nejspíš o Vlčíškovi zas tolik vědět nebude. "Život prokletí," zopakoval jsem po ní zaujatě. Depresivní. V tuhle chvíli jsem se chytal fakt úplně všeho, jenom aby mermomocí nestála řeč. Nechtěl jsem ticho. Nechtěl jsem si pustit do hlavy žádný myšlenky. "Jídlo," zopakoval jsem znovu tupě, když se začalo mluvit o Vlčíškovi. Nechtěl bych po tom parchantovi jídlo, ani pití, ani drahokamy a zlato, ani věčnou slávu. Jenom Lilith. A možná... možná trochu jídla, nebo hromádku peněz. Ale Lilith, živou a zdravou, v první řadě. Zavrtěl jsem hlavou. I téma Vlčíška se chtě nechtě stočilo k Hnědákovi, takže k Lilith, takže k tomu, že jsem jí ztratil. Všechno se k tomu vracelo. Zase se mi chtělo fňukat, ale nechtěl jsem před Bouří. Neznal jsem jí na to dost dobře. Mohla to bejt prvotní fáze přátelství. Nebo taky ne, možná nepřátelství, jeden nikdy nevěděl. "Odkud jsi?" změnil jsem téma, aby teď teda mluvila ona. Změnil jsem ho na něco, u čeho se snad moje myšlenky nebudou vracet k Lilith.
Jestli jsme chtěli jít na sever, bylo ale potřeba přejít řeku. Tuhle řeku jsem znal. Věděl jsem, odkud kam se táhne, a i kdybychom se jí chtěli vyhnout, stejně bychom jí při cestě na sever nakonec museli přejít. Na to už jsem se tu orientoval docela dobře. Odhodlaně jsem začal hledat vhodný místo k přechodu, kde se co nejmíň namočíme, a nakonec jsem vytipoval úsek, kde bylo hodně velkejch šutrů, o kousek výš k severní straně řeky. Věděl jsem, že k severu je řeka o něco víc úzká a rychlá a není tam tolik slepých ramen, co drží hodně vody pohromadě, takže je tam i mělčí. Navíc... šutry. Velký šutry. Po těch se dalo docela dobře dojít na druhou stranu, aniž by se jeden namočil víc než po lokty, i když byl menšího vzrůstu. Teda... když byl dostatečně šikovnej a nenechal se strhnout, což v mojem případě samozřejmě hrozilo. Otočil jsem se váhavě na Bouři, vlastně možná trochu se škodolibou radostí v očích. Jenom náznakem. Tenhle malej adrenalin byl snad jediná věc, co mi dokázala na pár minut udělat radost a odvést mojí pozornost od ztráty, co se nám stala v tak blízké minulosti. Dal jsem se do přechodu pomalu a opatrně jako první. Váhavě jsem našlapoval a snažil jsem se naklonit proti proudu, aby mě nesešoupnul do hlubší části řeky. Už takhle to studilo jako blázen a po pár vteřinách jsem měl pocit, že vůbec necejtim tlapky, takže o to těžší bylo je správně pokládat na kameny a zjišťovat, kam přesně mám šlápnout, abych se nerozsekal. Ani světlo nám nepomáhalo. Slunce velice rychle ustoupilo a mezi stromy už teď nebylo vidět vůbec nic. Šutrová pěšinka byla naštěstí sama o sobě docela dobrej přechod... snad to bylo tim, že jsem byl vyšší, takže mi to opravdu na velkejch kamenech nesahalo ani do půlky nohou. Párkrát jsem se v průběhu otočil na Bouři, jestli to zvládá. Kdyby jí to mělo semlít, samozřejmě bych jí pomohl, i když se mi do ledový vody zrovna dvakrát nechtělo. Než jsem se nadál, byl jsem na druhý straně. Osušil jsem svoje tlapky, a když dorazila Bouře, osušil jsem jí je taky. Mohli jsme jít dál.

//Dlouhá řeka

//Divoká pláž

Šli jsme... někam na sever, těžko říct. Nechtělo se mi do Sarumenu, ne s touhle náladou. Vlastně mi bylo líto, že mě takhle musí zažít Bouře. Nebo... líto... zas tolik empatickej jsem nebyl. Ani jsem neměl čas litovat kohokoliv dalšího. Litoval jsem Lilith. Měl jsem co dělat, aby se mi do očí nenahrnuly slzy. Kdybych byl sám, tak bych se tutově někam zahrabal a brečel. Takhle jsem měl aspoň šanci přijít na jiný myšlenky a totálně se z toho nezcvoknout. Byl jsem si jistej, že vlna smutku na mě ještě přijde, až si uvědomim, co se vlastně stalo. "Jdem, jdu... jdi si kam chceš, jestli chceš," otočil jsem celou tu větu. Možná, že moje původní "jdem" byla tichá prosba o to, aby šla vlčice se mnou. Ani mě nenapadlo, že by mohla chtít jít jinam. Nechtěl jsem bejt sám. Až chorobně jsem nechtěl.
Ideální bylo, když se dokonce na něco zeptala. Jak jsme tak chvíli šli v tichu, zase se mi pomalu hrnuly myšlenky do hlavy a slzy do očí, ale nechtěl jsem před ní řvát jako mimino. Potřeboval jsem nějak zabavit svůj mozek. "Jo, Smrt, ta existuje. Bydlí na severu, v takový ošklivý zřícenině. Je zlá a má ráda cetky. Naučí tě spoustu věcí, když jí dobře zaplatíš. Její bratr Život zase bydlí na jižní straně Gallirei. Dvakrát ho nemusim. Zvláštní vlk," odmlčel jsem se a prudce jsem vydechnul. "Ani jeden z nich podle mě ale neumí oživovat, nebo hledat ztracený duše," zahuhlal jsem spíš tak sám pro sebe. Když jsem natáhnul bačkory já, docela určitě se o mě nestaral Život, ani Smrt. Bylo to naprostý peklo, a nebyl tam ani jeden z nich. O tom jsem se ale s Bouří mínit nebavil. Lilith jsem to řekl brzo po tom co jsme se poznali, a nevěřila mi. Nakonec mě napadlo ještě něco dalšího. "Nebavili jste se na lodi o nějakym Vlčíškovi? Jmenoval se tak?" otočil jsem se na svojí nynější spolucestovatelku. "Třeba by stálo za to se za nim podívat," zauvažoval jsem nahlas. Tenhle monolog byl vlastně to jediný, co mě drželo od naprostýho zoufalství a podpálení celýho lesa okolo nás, i když to byla totální blbost. Potřeboval jsem konverzovat. Potřeboval jsem aspoň malililinkatou špetku naděje, že budu mít Lilith kde hledat, nebo budu mít kde začít, nebo že někde existuje způsob, že se vrátí. Zároveň jsem na ní ale tak nějak potřeboval myslet co nejmíň. Čekal jsem, kdy na mě její ztráta dopadne plnou tíhou. Chtěl jsem v ten moment bejt sám. Teď jsem sám nebyl. Takže jsem konverzoval, div se mi nečoudilo z hlavy. Div jsem svojí společnici nevymluvil díru do hlavy. Nebo sobě díru do tlamy. Nebo díry do všech okolních stromů. Zoufalej pokus o co nejdelší útržky monologu, který mezi sebou nechávaj co nejkratší mezery. "Měl jsem se na Vlčíška zeptat toho hnědýho pitomce, nebo toho druhýho chytrolína," povzdechnul jsem si nakonec. Jejich pachy se táhly ještě tudy. Dráždily mě v čumáku a vracely mě k tomu, co se stalo na lodi. Chtělo se mi zapálit les. Znovu. Nemysli na to. Nemysli na ní. Vlčíšek. "Vlčíšek, Vlčíšek. Jestli se ten chytrák objevuje jenom v zimě, beztak bude bydlet někde ve sněhu. Na severu. Můžem ho najít. Něco z něj vytřískat. Minimálně informace," konverzoval jsem dál. Už jsem ani nevěděl, jestli sám se sebou, nebo s Bouří. Hrabalo mi z naprostý psychický nouze. Chudák vlčice to každopádně musela trpět.

//Mahtae jih

//Akce byla moc super. Podle mě se tenhle formát osvědčil a doufám, že ho brzo zase budeme mít šanci zkusit, i když teda WOW - koukej si Elis odpočinout, muselo to dát obrovskou spoustu práce. Od dotazníků až po finále to bylo opravdu skvělý, díky za to :)) Na každej novej post od Osudu jsem čekala napjatá jak kšandy. Nevadilo by mi, kdyby to trvalo i dýl.

Jestli nejdu moc pozdě, prosila bych smyslovou vlastnost a do inventáře nejlépe drahokamy. Díky moc!

//Západ od Gallirei

Smrákalo se. Poslední zbytky slunečních paprsků se schovávaly za obzor a zbývala jenom nechutná šedo-černá zimní obloha. Nechutnej den a nechutnej návrat na Gallireu. Jakkoliv jsem se chtěl původně vrátit do naší země, bez Lilith to najednou vůbec nemělo smysl. Mnohem radši bych byl v tom pekle daleko za náma, ale s ní.
Než jsem Hnědákovi stačil prokřupat obě kolena a chladnokrevně ho nechat zdechnout v oceánu, snad sám Život ho zachránil tím, že s námi loďku kousek od břehu převrhnul. Sedřel jsem si při tom hrudník tak, že jsem měl pocit, že se mi otevřela i ta stará smrtelná rána, ale v tuhle chvíli mi byla fyzická bolest úplně šumák. I s vyplaváním na břeh jsem si dával na čas. Nechal jsem oceán, ať mě trochu pomlátí a přidusí, než jsem se opravdu začal snažit a vyšplhal jsem se ven. Nechtělo se mi ani vstát. Už se mi nechtělo ani týrat toho pitomce Hnědáka, co se najednou probral z tranzu a začal něco žbrblat. Měl jsem chuť mu narovnat ten jeho ubrečenej ksicht, ale mojí pozornost si nakonec získal ten druhej chytrolín, co se ho začal zastávat. Takovej vošklivák jako ty nemá nikoho, o koho by přicházel, zanadával jsem mu jenom tak v duchu, zatímco jsem se zoufale zvedal ze země. Ani jsem se neoklepal. Vypadal jsem jako hastroš. Nezajímalo mě to. "U vyřikávání to neskončí, chytráku," zabručel jsem na něj jenom. Měl jsem chuť na násilí. A nestačil jsem si ho užít dost. Pod tíhou okamžiku bych byl schopnej zapálit celej les.
Potom zmizeli z dohledu. Nemělo smysl to dál řešit. Otočil jsem se na Bouři a můj výraz se změnil. Povolil jsem obličej a líně jsem nám oběma beze slov úplně vysušil kožichy. Ani mě nevzrušovalo, že se magie vrátila. Spíš mi to vnuklo nápad, otočil jsem se na oceán, nasoustředil jsem se a zapálil jsem rovnou i všechno to, co zbylo z naší loďky. Chvíli jsem se na to díval a přemejšlel, jestli bych tu neměl pár dní přečkat... jenom pro jistotu. Bylo těžký si nakonec přiznat, že čekat tady na ní, živou nebo mrtvou, je úplně zoufalej nápad. "Jdem," zabručel jsem k Bouři a vydal jsem se bůhvíproč severně, přičemž mi došlo, že se na něco ptala. "Třeba jí za tu cetku Smrt přivede zpátky," prohlásil jsem, ale nebyla v tom ani špetka pozitivity. Nevěřil jsem, že by taková pitomost mohla opravdu fungovat.

//Bukový sráz

Přimhouřil jsem oči a nachvíli jsem dělal, že nic nevidim a neslyšim, když se začalo mluvit o Tayne. Nechali jsem za sebou až moc vlků. Těžko říct, kolik dalších jich na ostrově pochcípalo, jestli se odněkud stačili zjevit ještě tyhle dva. "Bylo vás víc?" optal jsem se toho trojbarevnýho, protože tomu druhýmu podle všeho šplouchalo na maják. Jak se sem dostali? Kysele jsem se na něj zašklebil, když prohlásil, že dámám nešlo nepomoci. A k tomu o Smrti... "Stará nestará, čarodějnice nečarodějnice, ale prachatá je pěkně," pokrčil jsem bezstarostně rameny. Rád jsem se smrtí flirtoval, když jsem u ní byl na návštěvě, akorát jsem se pak vždycky trochu bál, že mě nechá prohodit zdí. Byl to adrenalin.
Jazykem jsem zkontroloval, jestli je cetka pořád pečlivě schovaná v mojí tlamě, a spokojeně jsem se opřel do boku lodi. Hlavní bylo, že moje sekce týmu přežila. Že Lilith přežila. Všechno bylo v pohodě. Ten hnědej mlel nějaký nesmysly a motal se po lodi tam a zpátky, až jí rozhoupal. Protočil jsem nad tim očima, ale dál jsem se nechtěl zajímat. Můj kámoš to nebyl. Mohla to bejt nějaká mořská nemoc, vyčerpání, nebo něco špatnýho sežral. Já jenom zadoufal, že to neni nakažlivý, nebo že nenatáhne brka tady na loďce. Až když mě překřtil a Lilith se mě na to optala, pootevřel jsem oči a podíval jsem se na ní. "Tohle jméno nepoužívám," zahlásil jsem výmluvně. Navíc jsem toho vlka neznal, jenom mi povědomě smrděl. Jestli je to synátor od Lennie, tak neni divu, že mu ruplo v kouli.
Bouře a Lilith byly najednou obě empatie sama a začaly se o toho blba šíleně zajímat a starat, což mě zas tak moc nezajímalo. Já chtěl jenom odpočívat a líně se válet na loďce, než nás konečně někam donese. Když se na mě Lilith podívala, očima jsem jí naznačil, ať se na to sama vykašle, že to nemá cenu.
Už už jsem chtěl zase zavřít oči a pohodlně se opřít, ale najednou se loďka zhoupla tak, až to vyhodilo Lilith přes okraj. Vykulil jsem oči a jakmile Bouře vykřikla její jméno, během vteřiny jsem byl na nohách a sledoval jsem, kam padá. Tomu samotnýmu bych vlastně nepřikládal až takovou váhu... prostě bych jí pomohl ven z vody a potom bych dal přes tlamu Hnědákovi, co houpe s lodí jako idiot. Tohle ale nebyl jenom pád do vody. Něco se vedle ní objevilo, chytilo jí to za krk a stáhlo jí to dolu. Sevřel se mi žaludek. Byla pryč během dvou vteřin. O desítky metrů jinde, pod vodou, pryč. Párkrát jsem se prudce nadechnul a naklonil jsem se přes okraj ve snaze jí najít, až jsem málem překlopil celou loďku sám. Neměl jsem šanci jí pomoct, nebo jí dohnat. Zmizela i s chapadlem někam hluboko pod vodou. Začalo se ve mně vařit tolik emocí, že jsem nevěděl, co mám dělat dřív, tak jsem chvíli jenom zíral. Zkusil jsem se naklonit přes okraj, ponořit hlavu pod ledovou vodu, ale po vlčici ani po monstru ani památky. Zkusil jsem použít magii, ale nefungovala. Skoč tam. Pomoz jí. Ale sám jsem věděl, že něco takovýho nebude mít efekt. Když sebou ke mně Hnědák mrsknul, podíval jsem se na něj tak nenávistně, že bych ho bejval zabil pohledem, ale ještě pořád se mi toho v hlavě vařilo moc na to, abych se vůbec pohnul. Chtělo se mi brečet a vrčet a křičet, ale mlčel jsem. Hledal jsem naléhavě v očích Bouře, co budem teď jako sakra dělat, ale ona jenom křičela, ať tam nikdo neskáče. Zemřela? Už to bylo až moc dlouho. Vlci neuměli dejchat pod vodou. Sežralo jí to? Nádech, výdech.
Hnědák. Jeho vina to byla. Všechno tohle. Z hrdla se mi vydralo zavrčení a nenávistně jsem se na něj podíval. Bouře ho uklidňovala, ale neměla proč. Byl to normální pitomec, pitomec a blázen. Přišel jsem k němu, vlčici jsem odstrčil a pár rychlejma pohybama jsem ho otočil z břicha na záda a hlavu mu opřel do boku lodi, až se zase celá naklonila. "Podívej se, co jsi udělal, ty kreténe," zavrčel jsem na něj a očima jsem začal těkat po jeho těle, abych si dobře rozmyslel, co mu zlomim nebo rozpářu jako první. Měl jsem chuť mu hlavou mlátit o hranu lodi, než mu mozek vyteče ušima, ale nakonec jsem mu hlavu k hraně přirazil jenom jednou, silně, když jsem s nim posouval, aby se mi líp držel. Musel jsem se párkrát nadechnout, abych ho v tom návalu vzteku opravdu nezabil. "Budeš litovat, že ses narodil," zasyčel jsem na něj, zarazil jsem mu zadní tlapu do kolene a začal jsem silně tlačit, dívajíc se mu do očí. Chtěl jsem, aby trpěl. Tak moc, jako teď nejspíš trpěla Lilith. Chtěl jsem mu to koleno otočit do protisměru, když už nic jinýho. Chtěl jsem mu postupně zlámat všechny čtyři nohy a hodit ho přes palubu. Potřeboval jsem odvrátit svojí vlastní pozornost od toho, co se nejspíš dělo hluboko pod hladinou. V návalu vzteku jsem se na vteřinu otočil i na jeho parťáka, abych mu očima naznačil, že jestli bude něco zkoušet, taky ho zmrzačim, že ho vlastní matka nepozná.