Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jsem poslední vlk na Gallirei kterýmu bys měla vykat. Takže se na to klidně vykašli," objasnil jsem nezvykle vlídnym tónem. Akorát jsem se pak cejtil jako nějakej stařík. Jako vykopávka. "Musim ti vykat já?" zeptal jsem se jen tak ze zbytků slušnosti, co mi zůstaly v hlavě. Nepředpokládal jsem, že by mi zrovna tahle zakřiknutá vlčice cokoliv zakazovala.
A pak se rozbrečela. "Do prčic..." vydechnul jsem udiveně. Tak ta moje nová magie asi moc nefungovala. Teď jsem měl akorát starost navíc, a ne vlčici omotanou kolem prstu. "Tak já nevim. Jestli ti nějakej hajzl něco udělal, klidně mu dupnu na krk. Jenom mi řekni, kde ho najdu," navrhnul jsem neohrabaně. "Jináč nejsem moc dobrá mentální podpora... tak... se klidně vybreč?" navrhnul jsem nejistě. Neměl jsem pláč rád. Bylo mi to cizí a znervózňovalo mě to. "Klidně mi dej čočku, jestli ti to pomůže... můžeš do mě třeba strčit," věnoval jsem jí povzbudivej pohled. Opravdu jsem nevěděl, co v takový situaci dělat.

Vlčice řekla, že jí těší, ale sama se nepředstavila. Nevadí, jména jsem většinou stejně hned zapomenul. "Prosimtě, hlavně mi nevykej," zhrozil jsem se, "vypadám tak staře?" Možná bych si měl pomalu zajít k tomu Životovi. Nechtěl jsem, aby se ze mě za pár let stal vlčí důchodce. Radši bych umřel než zestárnul.
I tak jsem se v chůzi přidal k ní. Neměl jsem zrovna na programu nic lepšího. "Nevim, tobě nikdo neublížil? Na oplátku přece," pokrčil jsem rameny. Na tohle byla asi až moc mírumilovná... jako většina zdejších. Tak či tak jsme ale byli v divočině. Násilí k tomu prostě patřilo, bez něj to jeden moc daleko nedotáhnul.
"To doufám," odpověděl jsem stručně na otázku ohledně Lilith a potichu si povzdechnul. Potom moje společnice chvíli vyla. Nebyl jsem na vytí, takže jsem se nepřidal... jen jsem počkal, až bude hotová ona. A pak mě napadlo, že na ní aspoň vyzkoušim tu novou magii od Smrti - jenom abych se ujistil, že funguje, nic víc! Hluboce jsem se na ní nachvíli zahleděl a odkašlal si. "Máš moc hezký křidýlka. Fungujou?" zajímal jsem se náramně svůdnym tónem. Muselo jí to momentálně připadat jako ta nejvíc sexy věc na světě.

Cítil jsem, že je vlčice trochu pod tlakem. Nevim... já jí teda určitě nechtěl působit nějaký nervy, vlastně jsem se vůbec nehejbal a nijak konkrétně jsem se ani netvářil. Kdyby na mě chtěla zaútočit, měla by asi navrch, protože já to měl na salámu a byl jsem úplně uvolněnej. Dřepěl jsem lehce přikrčenej na zemi a opíral se o storm. Takhle jsem dokonce ani nevypadal tak vysokej, jak jsem doopravdy byl. "Aha, tak to se vomlouvám. Já tě neznám. Jsem Duncan," prohlásil jsem poměrně lhostejně. Vždycky když jsem se do smečky vrátil, jako kdyby měla úplně nový složení. Kde jsou všichni ty chytrolíni co znám? Newlin? Amny? Maple? Wolfganie? A... Lilith. "Nemusíš se mě bát, já mlátim jenom vlky... vlčice ne," poznamenal jsem rezervovaně, když se začala celá vrtět jak drahej ratlík. Nevim, co jí kdo udělal, ale asi to nebylo pěkný. "Co jseš tak vyklepaná? Mám někomu rozbít držku? Když jsme teda ty... smečkový kolegové," zajímal jsem se podobně ledabylym tónem. Nudil jsem se. Chtělo to nějakou zábavu. A těžko říct, jestli zrovna s ní zábava bude. Vypadala docela zaražená. "Neviděla jsi Lilith?" zkusil jsem to aspoň. Musel jsem do toho hledání začít dávat víc srdíčka... nebo jí nikdy nenajdu.

"To se vsaď. Nejsem žádný vořezávátko. Naopak - jsem určitě jeden z nejsilnějších vlků tady. Změřim si síly milerád s každym," začal jsem se chvástat. Byla to pravda, nebyl jsem žádnej srab a neměl jsem ani pud sebezáchovy. A rvačky mi náramně chyběly. Jestli tu byla příležitost nějakou zažít, sem s ní! Adiram se ale zapakoval ještě rychlejc než jsme do lesa dorazili. Než jsem se nadál, byl fuč. No - jestli šel hledat Lilith, aspoň jsem věděl, kde ho pak najít, abych se zeptal, jestli se mu to povedlo. Řikal, že je z Borůvky. Tam bych se stejně měl podívat.
Líně jsem se protáhnul a rozhlídnul se kolem sebe. Pustoprázdno. Značkovat les pro mě nemělo smysl, protože jsem postavení ochránce dávno ztratil. Tak co bych se staral? Mlasknul jsem a nakopnul ledabyle první šišku, co jsem viděl, až se strefila do stromu. Sám pro sebe jsem se uchechtnul.
Nedával jsem kvůli tomu majzla, tak jsem si ani nevšimnul, že se tu vyloupla nějaká vlčice. No prosim. "Za co?" opáčil jsem rádoby překvapeně. Nic přece neudělala... zatim. Nebral jsem jí jako hrozbu, ani ochrana smečky mi nedělala bůhvíjakou starost, takže jsem vůbec nezměnil řeč těla, když se tu zjevila. Dost dobře by asi mohla skočit a zakousnout mě, kdyby chtěla. Bylo mi to fuk. Vypadala náramně čarovně a zvláštně, ale to nebylo na Galli nic moc divnýho nebo zarážejícího. "Ztratila ses, nebo co?" "zajímal" jsem se náramně nezaujatym tónem. "Nebo jseš nějaká bludička, co mě přišla odtáhnout do lesa? Nechal bych se," zavlnil jsem pobaveně obočím. Byl jsem fakt děsně vtipnej. A nevhodnej.

//Esíčka

"Hm. Tak příště sežeň mě. Klidně mu dám nakládačku. Dávám nakládačky rád. Akorát nevim, jak to pak vysvětlíme Baghý. Ta na mě byla docela hodná." Těknul jsem po Adiramovi šibalsky pohledem. Fyzický násilí mi chybělo - chtěl jsem si ho koneckonců trochu užít právě na Adiramovi, dokud jsem nezjistil, že je docela v pohodě a dá se s nim normálně mluvit. Chyběli mi kamarádi, se kterejma můžu dělat kraviny a probírat vlčice. Navíc by před Lilith asi nevypadalo moc dobře, že jí masakruju bráchu. Přišlo mi super divný, že jsou sourozenci - fakt si nebyli podobný.
"Já jí taky dlouho neviděl," přiznal jsem. Tohle byla pravda. Zdálo se to jako věčnost, co jsem jí naposled viděl. Jestli jí za celej rok nenašel ani tenhle maník, byla otázka, jestli je ještě vůbec na Gallirei. Při tom pomyšlení se mě zmocnilo něco, co by se skoro dalo nazvat smutkem, což bych nikdy nepřiznal nahlas. Chyběla mi. "Myslim, že naposled jsem jí viděl tady v lese. Předtim jsme spolu trávili docela dost času, ale to už je doba" poznamenal jsem neutrálně. Třeba to bude vědět ten chytrolín, co se kolem ní tehdy motal.

//Zrcadlové jeskyně

"Tak ho neposlouchej. To tyhle uhozence dycky naštve nejvíc," navrhnul jsem přesvědčivě. V tom jsem byl totiž mistr světa, v neuznávání autorit. V Sarumenu to naštěstí nebylo nutný, protože jednu hodnou alfu vystřídala druhá hodná alfa. Prošlo mi tam skoro všechno. Už už jsem se nadechoval, že k tomu jeho odchodu ze smečky doplnim ještě nějakej další super návrh, ale vtom mi do ucha vlítlo jméno, co jsem ani nedoufal, že zase uslyšim. Lilith. Na vteřinku jsem údivem zadržel dech a otočil se na Adirama, jestli jsem rozuměl správně. "Kdy tohle bylo? To s tou stopou?" vylítlo mi z tlamy možná až podezřele naléhavě, ale na tom nezáleželo. Očividně jsme Lilith hledali oba dva. Koneckonců - dobře, že jsme směřovali do Sarumenu, kde dávalo aspoň trochu smysl se po ní podívat, vzhledem k tomu, že to byla její smečka. "Znám jí," vysvětlil jsem nakonec, radši jenom stručně. Donutilo mě to se zamyslet, kdy jsem jí naposled viděl. Žalostně dávno.
"Tak to máš docela výhodu. Na druhou stranu... jestli mám někde fakany, tak o nich nevim. Takž možná stejně dobře funguje se prostě vypařit, nebo dělat mrtvýho brouka" ušklíbnul jsem se. "No a počkej, až ti ukážu tu magii! Smrt mi jí věnovala specielně na balení vlčic. Určitě to bude náramný vzrůšo," nastínil jsem. Vtipný. Musel jsem si vlka ještě jednou změřit a zamyslet se nad jeho slovy a názory. Nebyli si s Lilith povahově moc podobný, nebo mi to tak minimálně nepřišlo.

//Sarumen

Souhlasně jsem kývnul hlavou. "Mhm, tak ať si ten post nechá. Když by ti chtěl rozkazovat, uzpíváš ho k smrti," zakroutila se mi tvář do zlomyslného úsměvu. Adiram nevypadal jako bitkař, ale co já vím - třeba měl na každym prstě jednu magii, jako některý místňáci. "Ty se ve smečce nadřeš? Já teda ne," podotknul jsem, ale v tomhle jsem nebyl moc dobrej příklad. Zdálo se, že na Baghý je nakrknutej taky. Já jí potkal jenom jednou, ale byla na mě moc milá. Toho Jinkse jsem snad nikdy neviděl. "Třeba je to láska na první pohled, Adirame. Nebo pobláznění. Taky se mi povedlo oblbnout vejš postavený vlčice. Teda... ale na alfování jsem to nedotáhnul, to se mu musí nechat," pozvednul jsem obočí. Jednu alfu jsem vlastně obskočil - Styx - ale tehdy ještě podle mě nebyla alfa. "Fakany mu každopádně nezávidim. Doufám, že já jsem nikde žádný nenechal, ale je trochu možný, že jo."
Blížili jsme se ven z chodby. "Dřív víc. Tady na Gallirei asi třikrát, čtyřikrát?" pokrčil jsem rameny. "Ale mě víc bavěj nedostupný vlčice, to je větší zábava," nabídnul jsem jinej pohled na věc. Vzpomněl jsem si na Lilith. Tu jsem měl ze všech nejradši, protože mi vždycky tak nějak přišlo, že jí nemůžu mít. Chyběla mi. Docela dost.
"Mně je to asi fuk. Vlci mě nepřitahujou. A vlčice kterejm se líběj jiný vlčice zase nepřitahuju já. Takže se mě to netýká. Adiram jich asi potkal víc, že ho to čílilo. "Na jihu? Tak to bude asi moje smečka. Zrovna jsem tam chtěl," souhlasil jsem. Třeba tam Lilith bude.

//Esíčka

"Takže něco jako zlatokop, akorát bez zlata," shrnul jsem to naprosto nesmyslně, ale pyšně. "To bych doved taky. Ale nechtělo by se mi alfovat. To je jedinej háček," ohrnul jsem nad tím čumák. "Ty Baghý znáš, že tě to trápí? Nebo tě jenom štve von? Kde je zakopanej pes?" zajímal jsem se. "Zase... dostat se vlčici pod sukýnku, to je umění. Disciplína. No ne?" pokrčil jsem rameny, zatímco jsem dál šlapal chodbou. Asi na něm tim pádem muselo něco bejt. Baghý přece nebyla hloupá.
"Jo? Máš se zdejšíma vlčicema ňáký zkušenosti?" zablesklo se mi v očích. Jestli byly upnutý, to jsem netušil. Ty co mě přitahovaly, ty jsem vlastně mohl mít. Jako třeba nedávno Chiaru. Teda... kromě Lilith, což mi pořád dost vrtalo hlavou. Odkašlal jsem si. "Tak jo. Akorát musíme nějaký najít!" prohlásil jsem tak povzbudivě, až se to rozlehlo chodbou.
Jeho následnou myšlenku jsem si vyslechnul, ale neměl jsem moc čím přispět do debaty. "Já nevim, zbude víc vlčic pro nás, no ne? Já nikdy takový dva vlky nepotkal. Snad jenom vlčice, myslím. U těch ti to taky vadí?"

"Teda. Tak to musí bejt nějakej šupák, tenhle Jinks. Že vo něm takhle mluvíš. Nebo je ti subjektivně nesympatickej?" Ani jsem Jinkse neznal - jestli jo, tak jsem si ho nepamatoval. Ale rád jsem se šťoural v nepřijemnejch tématech a Adiramovi Jinks očividně v něčem vadil.
"A jak víš, že by to se mnou nebyla zábava, chytrolíne? Nikdy jsi se mnou na lovu vlčic nebyl. Jsem magnet na vlčice, klidně ti to předvedu," začal jsem se vytahovat. Ani jsem se s timhle rozumbradou kamarádit nechtěl, ale bral jsem si osobně, že se on nechce kamarádit se mnou - to se prostě neodmítá.
Čumáčkovat se se mnou naštěstí nechtěl. A jako bonus ho to i pěkně vyplašilo. "To jseš vždycky takovej zaťatej?" zamrkal jsem na vlka úplně lhostejně k jeho urážkám. Když začal odcházet, přidal jsem se prostě k němu. Nevim... asi mě začal bavit. Byl takovej vtipně znepokojenej mojí přítomností. "Ale no tak... odpusť mi, barde. Bardíčkuuu... prosím. Už ti nikdy nebudu dělat návrhy," pokračoval jsem za ním chodbou a moje žadonění se potichu odráželo o stěny.

"Jéje. Nechala se zbouchnout, jo? Chudák," ušklíbnul jsem se. To je neštěstí. Někdy jsem byl opravdu rád, že nejsem vlčice a nemusim nic takovýho řešit. Při představě vlčat pobíhajících po lese jsem si tu návštěvu Borůvkáče rychle rozmyslel. Na druhou stranu... vlčata jsou tvárný a daj se rychle zkazit, kdybych se nudil a neměl nic lepšího na práci.
"Aha. A proč děláš to, co společnost chce?" optal jsem se jednoduše, zatímco jsem se lehce znuděně rýpal drápem v povrchu jeskyně. To pro mě bylo naprosto nepochopitelný. Já teda vždycky nejradši dělal to co společnost nechce. Můj nápad s hudebním nástrojem se mu asi nelíbil. Začal se místo toho vytahovat, že se talentovanej už narodil. Chytrolíne. "Ach. Tak to bys mi to měl ukázat, zpěváčku, ne? Když je to tak supr čupr." zkusil jsem čáry, když vyhrožování nefungovalo. Byl jsem zvědavej a nudil jsem se. "Co kdybysme na to tvoje zpívání šli někam sbalit nějaký buchty? Nebyla by to zábava?" nadhodil jsem nakonec náramně skvělej nápad, abych odklonil téma od toho, že ten chudák nikdy nepoznal vlastní mámu. Poslat do háje jsem ho mohl vždycky, kdyby mě přestal bavit. "Nebo jseš na chlapečky? Můžeme se čumáčkovat klidně i spolu. Nikdo se to nedozví... tady hluboko v jeskyních," odtušil jsem neutrálně a lupnul po něm pohledem, který nic neříkal. Dělal jsem si samozřejmě srandu, ale můj výraz neprozradil nic. Rád jsem ostatní jen tak znervózňoval. Nijak jsem po samcích netoužil. Jen mě napadlo, že ho tenhle super děsivej návrh konečně nakopne a vyrazíme někam na denní světlo.

"Našels, hm," zopakoval jsem uznale. Vlk nevypadal, že se o tom chce nějak extra bavit - třeba ho moje přehnaná zvědavost znervóznila. Normálně bych se v tom šťoural dál, ale tahle diskuze už mě nebavila. V průběhu času jsem se prostě mohl rozhodnout, jestli mu tu cetku seberu nebo ne.
"V Borůvkáči? Hezký. Jak se má Baghý?" vyzvídal jsem hned. V poslední době jsem o smečkách přestal mít přehled. Měl bych se někam zase vetřít na návštěvu. "Bard. O tom jsem nikdy neslyšel. Takže prostě zpíváš a všichni jsou z toho veselý a maj se rádi?" pozvednul jsem obočí. Znělo to jako psina, ale zpívat jsem ho zatim neslyšel, takže těžko říct, jestli se jenom nevytahoval. "Máš to šmrnclý nějakou magií, nebo tak? HELE - a co kdyby sis pořídil i hudební nástroj? Ten nemáš, ne? Tak co jseš to za hudebníka?" No páni - samotnýho mě překvapilo, jak mě to začalo zajímat. Možná jsem prostě chtěl zažít nějakou bžundu a tenhle vlk se k tomu mohl hodit. Neutrálně jsem kývl hlavou, když řekl, že zazpívá, ale jinde. "Co za to? No - mám pro tebe supr nabídku. Buď zazpíváš, nebo ti rozbiju ciferník, že tě nepozná ani vlastní matka," podle jsem se na něj zašklebil, aby rychle pochopil, že i když mě jeho přítomnost baví, rozhodně se mnou nejni v bezpečí. "Takže mě vem někam, kde mi to předvedeš. A pak se rozhodnem, co bude dál, hm?" Zamával jsem ocasem a ještě jednou si vlka změřil. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli ho chci šikanovat, nebo si z něj udělat kámoše. Záleží, kolik vlčic bude na ten zpěv umět přilákat.

Cizinec začal povídat cosi o cetkách. Nechápal jsem, proč to teda nosí na hlavě, jestli je to cetka - možná to mělo citovou hodnotu? Vyhrál to v boji, jako já naušnici? Nebo třeba lhal, těžko říct. "No vidíš - bronz! Ten aby na Galli jeden pohledal," pokrčil jsem rameny. Znalec jsem nebyl, ale co se lesklo, to se mi líbilo. Viděl jsem v tom potenciál přijít k dalším cennostem a kravinám. Pravda, že materiálně zaměřenej jsem nikdy nebyl, ale krást mě náramně bavilo. "Kdes k tomu přišel?" zajímalo mě. Pořád jsem se nemohl rozhodnout, jestli mu to chci zabavit nebo ne. Záleželo, jestli umí nebo ví nějaký jiný zajímavý věci... nerozhodnul jsem se, jestli si ho chci hned znepřátelit.
Načež se představil. "Duncan," opáčil jsem jen tak mimochodem, protože mě spíš zaujalo, jak se představil on. "Zpěvák? Jakože... až tak? Se tim živíš, nebo co? Jseš jako... dvorní zpěvák? Nebo toulavej? Nebo jak?" Věděl jsem o tom pramálo, takže jsem se snažil znít jakože se mu posmívám, abych svojí neznalost zakryl. "K mejm službám... chm... čim bys mi tak moh posloužit, Adirame? Nechceš tim svym zpěvem přilákat třeba nějaký buchty?" Nic originálnějšího mě nenapadlo.

//Liliový palouk - teleport

Tak. A zase jsem byl úplně jinde. Teď už stoprocentně moc daleko od Chiary na to, aby mělo smysl jí zkoušet hledat. No, bylo to s ní fajn. Život jde dál. Mávnul jsem nad vším pomyslně tlapkou a rozmrkal se, abych zjistil, kam mě to tlapka osudu zase hodila. Neovládal jsem to, moje magie to určitě nebyla... asi to byla prostě další Gallirejská divnověc. Nebo jsem se moc nadejchal výparů a teď mám pocit, že se teleportuju. Tady jsem to naštěstí znal. Věděl jsem, kde jsem. Přibližně. Nebo spíš... kudy kam, až si rozmyslim, kam to vlastně chci. Bez společnosti mě to nebavilo, takže mi vlastně stačilo jít kamkoliv, kde bude někdo další. K mojemu štěstí se zdálo, že nebudu muset daleko - nebyl jsem tu sám. Bohužel to nebyla vlčice, ale aspoň to vypadalo, že je to někdo novej. Jestli jsem ho znal, tak jsem si ho spíš nepamatoval. Ale pamatováka jsem měl vždycky mizernýho, tudíž bylo možný cokoliv. "Zdravíčko" vynořil jsem svojí tmavou, vysokou postavu z šera jeskyně a došoural se rovnou k cizákovi s hnědym kožíškem. Pěkně jsem si ho změřil a ladně se opřel o stěnu, abych se rozhodnul, co dál. Zaujal mě věnec, co mu seděl na hlavě. Osobně bych ho asi nenosil, ale u Smrti by se třeba dal střelit za něco pěknýho. "Neni to nebezpečný, toulat se po Gallirei se zlatavou věcí na hlavě, chm? Obzvlášť tady v tý jeskyni? Co kdyby tě někdo chtěl okrást? Tady by k tomu byla ideální příležitost," zajímal jsem se jsem zvědavě. Samotnýmu se mi v uchu houpala zlatavá náušnice, ale na tu by jen stěží někdo dosáhnul. Chtěl jsem znít co nejvíc sugestivně, aby ze mě třeba dostal strach, nebo tak. Ale jenom jsem si z něj střílel... nebo?

//Staré meandry přes Ježčí plácek

Než jsem se nadál, moje společnost byla fuč. Chiara se někam vzdálila a já jsem byl moc zaneprázdněnej vychvalováním sebe sama, než abych si všimnul. "Uh... Chiaro?" zahuhlal jsem asi tak, že by to neslyšela ani kdyby byla vedle mě, natož kdyby byla na druhý půlce palouku. Divný. Zmateně jsem se zamračil - přece by mi neutekla! Strávili jsme spolu krásnou noc na pláži a... a tak vůbec! Kde jsi jí nechal, blbečku? Na moment jsem se zastavil a otočil se kolem svojí osy. Neviděl jsem jí. Zvedal se vítr a jako kdyby přicházela další bouře. Odkašlal jsem si a smířil se prostě s tím, že je tatam. Věděla, kam jít... do mojí smečky. Já sám jsem se tam zrovínka spíš nechystal, ale mohli jsme se tam později sejít. Všechno krásný musí jednou skončit. Krátce jsem si povzdychnul, protáhnul se, odplivnul si - když teď už dáma nebyla se mnou - a... zmizel.

//Teleport a ještě nevím kam ._.

//Konec světa přes Eucalyptový les

"Můžu ti ukázat nějaký kouzla, jestli chceš. Umim toho dost," začal jsem se spokojeně chlubit. Pravda byla, že jsem magií ovládal opravdu hodně, ale moc jsem je nepoužíval. Stejně mě vždycky nejvíc bavil oheň, protože krásně voněl a uměl nechat zmizet spoustu věcí najednou. I když mi Morfeus kdysi řekl, že lovit kořist za pomoci magie je zbabělost, moc rád jsem smažil ryby elektrickym proudem, a tak. Krom toho jsem si zřídkakdy vzpomněl magii použít. Ani jsem na Chiaru nepoužil tu svojí novou balící magii. Nebylo to potřeba. Tak proč se namáhat? Použiju to na nějakou zadanou krásku. A pak jí ještě zmasakruju partnera. Spokojeně jsem se při tý představě ušklíbnul a rozhlídnul se kolem nás. Tady už jsem to poznával, nebyli jsme daleko od Sarumenu. Takže jsme museli zbloudit někam hodně na jih, kde jsem ještě nebyl. Znal jsem poušť, ale jižní pobřeží jsem asi nikdy neviděl.
"Dva se mnou jsou... nebo byli ve smečce. Vlčice a vlk. Přišli tam vlastně jako mláďata. Tu vlčici znám líp, chvilku jsem s ní cestoval. Je to moje kámoška, ale dlouho jsem jí neviděl. Fakt strašně dlouho. Nevim, kde teď je, ale můžu se optat," pokrčil jsem rameny. Pořád jsem ze sebe nechtěl vysoukat jméno, ale Chiara zněla jako že jí na tom záleží. "Jmenuje se Pippa," doplnil jsem nakonec. Stejně - jaká je pravděpodobnost, že by se znaly, že jo?
"Dobře. Vezmem to někam ke smečce. Buď něco ulovim cestou, nebo budem loudit tam. Nebo se můžem stavit v mojí smečce, třeba byli na lovu," začal jsem sobecky uvažovat nahlas. Ve svojí smečce jsem nebyl jak je rok dlouhej, ale když jsem dostal hlad, vzpomněl jsem si na ní okamžitě. "A mohl bych se tam teda rovnou zeptat, kde je ta Pippa," napadlo mě. Tim pádem jsme ale museli trochu změnit směr, takže jsem Chiaru začal nenásilně postrkovat tak, abychom se otočili na severovýchod. Aspoň jsme nemuseli překračovat vodu, což by nás cestou na sever potkalo. I tak jsme ale pořád měli na výběr. Buď do cizí smečky, nebo k nám. Nechal jsem to na svojí společnici. "Jo. Já bohužel nejsem křehká a hezká vlčice, takže mi fňukání nikdo neuvěří," ušklíbnul jsem se závistivě. Takhle jsem si musel všechno vylhat nějak jinak, nebo použít hrubou sílu.

//Liliový palouk přes Ježčí plácek