Příspěvky uživatele

Nyran šel zpátky do jeskyně s tátou. Závistivě jsem po něm šlehnul pohledem, než mi došlo, že mně přece zima není, a že chci v dobrodružství pokračovat. Nechtělo se mi spát, ani se schovávat. Tady venku to bylo zajímavější. "Padavka," špitnul jsem a drcnul loktem do Omóriky, protože jsem věděl, že ona mi dá určitě za pravdu. Možná ale měla moc práce se řezat se druhou sestrou. Toho jsem se neúčastnil, protože holky byly o dost menší než já, a nebyla by to spravedlivá hra. Nechtěl jsem je polámat. Nespokojeně jsem se zamračil až ve chvíli, kdy dostala Omórika od Háti po hlavě. Nebyl jsem dostatečně duchapřítomný, abych se kohokoliv zastal, ale znepokojilo mě, že by mohl chtít někdo bít po hlavě i mě. Otočil jsem se na mámu, jestli s tím něco udělá, ale bonzovat jsem taky nechtěl.
Z myšlenek mě probudilo až když máti vyslovila moje jméno. Vylézt na záda a pak dlabanec... jasné instrukce. Zívnul jsem si a začal jsem se k ní pomalu šourat. Háti mě předběhla a řekla, že poslední je pomeranč. Soucitně jsem se ohlédnul po Omórice. Nechtěl jsem být pomeranč, ale neschytala to v posledních momentech až až? "Já budu pomeranč," nadechnul jsem se poraženecky, div se mi nerozklepal hlas. Pomeranč... fuj. Zastavil jsem se nespokojeně před matčiným křídlem a počkal, až druhá ségra nastoupí, než jsem nastoupil sám.
"Noví kamarádi," zasnil jsem se při výkladu o smečce, během kterého jsem vyjímečně vydržel dávat pozor, protože okolo bylo jenom sněhobílo a nebylo na co civět. "Já chci!" opáčil jsem nakonec Háti, aby bylo jasno. To bylo vše, dál jsem jenom tupě pozoroval krajinu, která nás z matčina hřbetu líně míjela.

//Borůvka

"Hhehehhh," funěl jsem, zatímco jsem se mámy pevně držel za ocas. Sem tam jsem lehce škubnul, abych se po ledu sklouznul doleva nebo doprava, protože to byla náramná zábava. Kdykoliv šla máma do zatáčky, dostal jsem smyk a jen tak tak se udržel na nohách. A pak se rozběhla! Nadšeně jsem otevřel oči dokořán a čekal, jak obrovskou rychlost nabereme, ale najednou... poof. Máma byla fuč. Zmizela. Zmateně jsem se ohlédnul, což jsem neměl dělat, protože jsem takhle po ledu dojel až ke kupě sněhu na kraji jezera a zarazil do ní hlavu. Když jsem jí vyndal, pořád tam nebyla. Zmateně jsem zamrkal a pootevřel tlamu. To já? Kde je? Naštěstí jsem v tom nebyl sám, protože Omórika začala zase vřískat. A taky to hned běžela nabonzovat tátovi. "Já za to nemůůůůžu," nahlásil jsem poslušně, aby bylo jasno. Musel jsem zvýšit hlas, protože jsem byl od ostatních daleko, jak jsem odjel po ledě. Pomalu jsem se tedy začal vracet, stále se znepokojeně ohlížejíc do místa, kde máti zmizela.
A aby toho nebylo málo, najednou zafoukal vítr a zvedlo mě to do vzduchu! No tohle! Akorát... jsem tam zůstal viset nějak dlouho. Zamával jsem packama a uchechtnul se (nulovej pud sebezáchovy). Legrace. Zastříhal jsem ušima, když se k tomu všemu přidal i matčin hlas. Byla zpátky! Nahlas jsem se zasmál a ještě párkrát zakopal ve vzduchu. Tohle bylo super. Ani mě vlastně nezajímalo, jak to funguje. Hlavně, že se to dělo. Ale jenom na chvíli, pak už jsme zase byli na sněhu. Nevadí. "Dlabanec," shrnul jsem spokojeně k jejímu monologu a souhlasně pokýval hlavou. To bylo všechno. Další výhrady jsem k tomu neměl, ani otázky, jako Háti. Jídlo mě dokonce zajímalo víc než ta veverka. Bratr zase brečel, že je mu zima. Padavka. Popošel jsem nenápadně k mámě, protože jsem jí chtěl trošku hlídat, aby znovu nezmizela. A čekal, co se bude dít. "Někoho ze smečky," papouškoval jsem nakonec po otci, ale spíš jen tak... aby nebylo ticho. Kdo to vůbec byl, někdo ze smečky? A neměl u sebe třeba náhodou jídlo?

Přestal jsem se soustředit na hrůzu oranžové koule a pobaveně jsem stočil zrak k sestře, která se snažila mermomocí předstírat, že jí to moc chutná. Propíchnul jsem jí pobaveně pohledem, aby jí bylo jasné, že jsem její lež prokouknul, a že vím, že pěkně kecá. Lhářka. Tohle přece nemohlo chutnat nikomu. Než jsem jí ale stihnul nabonzovat i nahlas, stihla to moje druhá sestra. Mně si k sobě přitáhla máti a ztratil jsem myšlenku. Ulevilo se mi, že tohle nebudu muset žrát celý život. Z toho vyplývalo, že asi budeme žrát zajímavější věci? Lovit. Poválel jsem to slovo po jazyku, ale nahlas jsem ho neřekl, protože jsem ho do dvou vteřin zase zapomněl. Co to asi znamenalo?
Načež mě máti svalila do sněhu. Uchechtnul jsem se, rozkmital jsem ocas ze strany na stranu a začal jsem se pomalu zvedat na nohy, abych jí to mohl oplatit. Koutkem oka jsem pobaveně sledoval, jak Háti chytila Nyrana, zatímco jsem se po ledu opatrně sunul k mámě, abych jí oplatil útok. Trvalo mi ještě dalších několik desítek vteřin, než jsem koncept hry pochopil, ale nikdo mě mezitím naštěstí nestihnul chytit. Až po chvilce se ke mně jako puk přisunul Nyran a podrazil mi nohy. Podjelo mi to, spadnul jsem přes něj a odjel úplně na druhou stranu. Sakra práce. Pomalu jsem se zvednul. Co teď? Měl jsem babu já? Měl jí Nyran? Měli jsme jí oba? Bratr pořád sháněl Háti a já chvíli jenom stál na ledě a mrkal, načež jsem si vzpomněl na svojí původní misi. A tak jsem se po ledu konečně přisunul až k máti - hezky zezadu - a pořádně a pevně jsem se chytil jejího ocasu. Teď měla zároveň babu, zároveň mi jí nemohla oplatit a zároveň jsem se mohl nechat ocasovou taxislužbou svézt kamkoliv. Naprosto geniální plán. "Máf," oznámil jsem jí s tlamou plnou chlupů. Double baba.

Místo toho, abych se koukal pod vlastní tlapky, naprosto fascinovaně jsem chvíli sledoval bratra, jak urputně zvedá ty svoje co nejvýš do vzduchu. Jeho styl chůze mě zaujal dokonce natolik, že mi nevadilo, že kvůli tomu sám na každém třetím kroku upadnu na tlamu a přehryznu si jazyk, co jsem povystrčil ven, aby mi to při objevování venkovního světa líp myslelo. Kdykoliv jsem upadnul, prostě jsem se pomalu a namáhavě zvednul, dohnal bratra a zase ho chvíli sledoval, než jsem znovu upadnul. Nakonec to bohužel vzdal, takže jsem musel svojí pozornost přesunout jinam. Škoda.
K oranžové věci jsme dorazili tak nějak společně. Protože jsem byl o dost větší než sourozenci, jedním pohybem jsem je rozhrnul a vmáčknul se mezi ně, abych byl taky v první řadě. Jakmile jsem tam ale byl a viděl tu zvláštní kulatou věc zblízka, znejistěl jsem, zamračil se a vypláznul jazyk ještě víc. Co s tim? Bratr se sestrou určitě věděli líp. Zahryzli se do toho, takže já samozřejmě musel taky. To bylo pravidlo. Navíc - jestli to bylo k jídlu, nemohl jsem si to přece nechat ujít.
Nic dobrého to ale bohužel nebylo. Sourozenci začali hysterčit a prskat kolem sebe. Zůstal jsem u koule stát a chvíli nad tou chutí přemýšlel, než jsem nuceně polknul, zamračil se a se zradou a nejistotou v očích jsem se otočil na matku s otcem. Tohle je vlčí jídlo? "T... tohle budeme muset jíst?" svraštil jsem obličej do ještě ublíženějšího šklebu a znovu vypláznul jazyk, abych ho izoloval mimo svojí tlamu a nemusel tak dál trpět tu hořkou chuť.