Gallirea - Příspěvky uživatele

Už už jsem se nadechoval, že se zeptám, co to znamená, zamilovat se do někoho, ale Adiram začal vysvětlovat sám od sebe, tak jsem jen prudce pokýval hlavou. "A proč se zamilujou do pitomce?" To jsem teda nechápal. Z Adiramova vyprávění zněly vlčice jako hrozně komplikovaný bytosti. Máma byla přitom přece úplně normální a super! "Ale já ještě nechci mít vlčata. Co když se do někoho omylem zamiluju?" zhrozil jsem se. Tohle bylo pěkně padlý na hlavu. Byl jsem rád, že maminka a tatínek jsou zamilovaní, ale nepřál jsem si, aby se mi to stalo taky. "Chci se s vlčicema jenom kamarádit a hrát si s nima. A s vlkama taky," rozhodnul jsem se nakonec. Tak.
To, co si Adiram následně zabručel, jsem nezaznamenal. Chtěl jsem se ho zeptat, co říkal, ale najednou se začal ohrazovat, že už mi nic neřekne. "Prooooooč?" zamračil jsem se na něj, zatímco mi cuchal srst na hlavě. Chtěl jsem vlčicím rozumět teď. Nechápal jsem, na co je ještě potřeba počkat. Stejně se mi z toho ale začínala točit hlava.
"Chtěl bych být normální. Tak jako prostřední," pokýval jsem hlavou. Nepotřeboval jsem být dlouhán. To mi znělo trochu nebezpečně, nechtěl jsem si ty nohy přece zlámat. Když navrhl, že mě naučí plavat, poskočil jsem a začal zuřivě houpat ocáskem ze strany na stranu. I jeho další otázka byla tak za milión bodů. "Chci!" Zazubil jsem se od ucha k uchu a čekal, co se bude dít.

//JG

"A proč by ta vlčice neodešla s někým lepším, když je lepší?" položil jsem nejdřív otázku, protože to mi přišlo docela na hlavu. Mohla přece jít, kam chtěla. A s kým chtěla. "Já to vůbec nechápu. Proč by někdo vůbec chtěl nějakou vlčici mít? Jako podepsanou? A proč né třeba vlka? K čemu je to vůbec dobrý? Nechápu, proč by se jedna vlčice nemohla kamarádit s víc vlkama," vysolil jsem teda rovnou všechno, co mě napadalo. Trochu jsem se do toho zamotal. Načež jsem horlivě odkýval, že samozřejmě nic neřeknu mámě a tátovi. I když jsem moc nechápal, proč je to tak tajný. Znělo mi to celý trochu podezřele a strašidelně.
Potom řekl, že když nepřijde Ciri za mnou, můžu jít taky já za Ciri. To se mi moc nechtělo, protože mě její rodina kromě mámy trochu děsila. Na druhou stranu by bylo určitě fajn jí znovu vidět. Jen jsem nechápal, proč bych jí měl něco nosit. "Nechci jí... uchvátit. Chci si jenom hrát," prohlásil jsem nejistě. I když to byl hezký nápad, přinést někam dárek, když jdu na návštěvu. "Myslíš si, že neumím zpívat? Co kdybych na ty vlčice teda prostě křičel? To mi jde," navrhnul jsem. Samozřejmě jsem to nemyslel nijak násilnicky nebo vztekle. Mně přišel křik jako naprosto úchvatná věc. Cítil jsem potřebu se velice hlasitě vyjadřovat, abych podtrhnul okamžik. V ideálním světě by na sebe podle mě měli křičet všichni, aby se hezky slyšeli. Uchechtnul jsem se při té představě, a potom už pozornost stočil k jezeru.
"Až budu mít delší nohy, přeplavu ho tam a zpátky!" oznámil jsem pyšně, načež jsem se na svoje nohy nejistě podíval. "Myslíš si, že budu velkej vlk, Adirame?" To mě náhodou náramně zajímalo. Měl jsem strach, abych se růstově třeba nezaseknul. Při hře na babu byly dlouhý nohy naprosto klíčová věc. Máma byla malá, ale táta... a já byl v porovnání s ostatními navíc zrůdně veliký vlče, když jsem se narodil, což jsem samozřejmě nemohl tušit.

//Cedrový háj

"Proč by nám někdo rozbíjel čenichy?" svraštil jsem čelo. Udělali jsme něco špatně? Ani jsme neunesli žádnou vlčici! Adiram znal svět určitě mnohem líp než já. Třeba už taky dostal přes čenich. To já ne. Ani jsem nevěděl, jak se bránit. Byl bych pěkně v loji. Ještě že jsem ho měl. "Můžu jít sám. Moc jsem toho nakonec nenaběhal," usmál jsem se. Adiram vypadal, že není s naší misí do Cedrového háje spokojen. Chvíli jsem ho skenoval a přemýšlel, co pozitivního bych vypíchnul. Přišlo mi, že toho bylo hodně. Počínaje tím, že nám nikdo nerozbil čenichy, ale to už řekl on. "Bylo to DOBRÝ," povzbudil jsem ho prostě, zavrtěl ocasem a zazubil se. Vím, že říkal, že nemám křičet, ale i tak jsem dal naschvál důraz na DOBRÝ, aby věděl, že to bylo fakt hooodně dobrý. "Myslíš, že za mnou Ciri přijde?" zajímal jsem se. Vlčice taky chápal líp. Na ty byl odborník. A já už vlastně taky napůl odborník, když jsem cizí vlčici přesvědčil, aby se mnou hrála na babu, no ne? A ještě starší! "Hezky jsi mluvil o mámě a o smečce. A ten vlk ne a ne zavřít tlamu, všimnul sis? Trochu jako já," zachechtal jsem se. Rád jsem mluvil. Povídání bylo super, když se zrovna mluvilo o něčem zajímavém.
Nápady na to, kam bude směřovat naše cesta, jsem mu nadšeně odkýval. Jednak jsem měl hlad a druhak mě zajímala ta tajemná bohyně. A třeťak jsem Gallireu zatím vůbec neznal. Kdyby mi Adiram vybájil, že tady někde teče vodopád vzhůru nohama, asi bych mu to věřil.

//VVJ

Zběsile jsem mával ocasem ze strany na stranu a přikyvoval, když mi Ciri začala vyprávět o jejich lese. Rozhlédnul jsem se po okolí, abych mohl její nadšení sdílet. "Jsou to velký stromy, to jo. Vobrovský," musel jsem uznale souhlasit. Určitě to bylo fajn místo pro smečku. Jen byli docela malá smečka, co jsem tak pochopil. To po Borůvkovém lese někdo běhal pořád. I rodina asi mohla být smečka. Nebyl jsem odborník na smečky. Adiram taky moc hezky mluvil o mamince, což se mi líbilo. Jak to říkal, otočil jsem se na něj a spokojeně se uculil.
Ciri babu znala, ostatní se přidat nechtěli. To z nejsvětlější vlčice samozřejmě okamžitě udělalo mojeho oblíbence. Ještě než jsme si ale stačili pořádně vyhrát, už jsme byli na odchodu. Zvědavě jsem se otočil na Adirama, kam ten spěch. Nechtělo se mi pryč, když jsem si konečně našel kámošku. Pro vlčice jsme sem přece přišli, no ne? Neochotně jsem svraštil čelo, ale nechtěl jsem dělat problémy. Jestli jsme museli jít, tak jsme prostě museli jít. Protože mě Adiram chránil a hlídal, byla by hloupost ho rozčilovat. Navíc jsem začínal mít trochu hlad, a sám jsem si jídlo sehnat neuměl. Omluvně jsem se zaksichtil na Ciri a pokrčil rameny. Bard mě upozornil, ať zůstanu s ním, což nemusel, protože se zdejším Alfákem se mi na výlet nechtělo. Přece bych jen tak neodtrajdal s někým cizím. To jedině s Adiramem. S tím jsem odtrajdal, protože to dovolila máma. "Jooooo, Ciri, přijď za mnou k nám do lesa! Prosím," přitakal jsem, když to Adiram navrhnul. "Ukážu ti, jaké stromy tam máme my! A spoustu dalších věcí," vylíčil jsem vesele, zatímco jsem po očku sledoval svojeho chůváka, jak se loučí a vzdaluje. Musel jsem jít s ním. "Až se příště uvidíme, budu větší. Budu mít delší nohy a dál ti uteču. Bude sranda," ujistil jsem jí a zazubil se od ucha k uchu. Potom už jsem byl taky na odchodu, aby moje nožičky stačily doběhnout dospělácké kroky. "Tak... na viděnou," otočil jsem se naposledy nejen za ní, ale i za zbytkem osazenstva. A byl jsem taky fuč.

//Galtavar jih

Než jsem se nadál, stála tu celá rodinka. Švihnul jsem očima zvědavě po Adiramovi, který zrovna dozpíval naší úžasnou budoucí společnou písničku, kterou budu později potřebovat zopakovat, a pak zase po ostatních. V duchu jsem se zaradoval, že jsme přišli v míru... a že oni taky. Počítat jsem moc neuměl, ale kdyby se něco semlelo, moje výpočty říkaly, že bychom asi nedopadli nejlíp. Teda... jestli neměl Adiram eso v rukávu. Ještě jsme je mohli uhulákat a uzpívat k smrti, kdyby se to zvrtlo, to jo. Uchechtnul jsem se sám pro sebe při té představě a začal jsem znovu dávat pozor, aby mi nic neuteklo. Chytnul jsem se akorát u dialogu o stromech, který mě zas tolik nezajímal. Sjel jsem proto očima k mladšímu osazenstvu a prohlédl si je. Snažil jsem se si mermomocí zapamatovat jejich jména tak, jak je vyjmenoval jejich táta, protože s pamatováním věcí jsem měl docela problém. Ciri. A Vivi... Vi... no, prostě Vivi. Když jsem se dostal očima k tomu třetímu, už se mi vybavovalo jenom písmenko R. Trapas. Přimhouřil jsem oči, ale nepomohlo to a stejně jsem si nevzpomněl. Ciri. Vivi. Hravě jsem usmál na Ciri, která se smála na mě, načež jsem sklouznul zrakem k její sestře, která mě dokonce pozdravila. Obličej se mi rozsvítil a ocas rozkmital ze strany na stranu. "Ahoj Vivi!" zazubil jsem se na ní z dálky, přehlušujíc tak na dvě vteřinky dospěláckou konverzaci svým... čímsi, co měl být polohlas, ale zase to ze mě vylezlo až moc nahlas. Neuměl jsem se ovládat, když jsem měl radost. Ještě chvíli jsem očima skenoval vlčice a dělal ksichty. Chtěl jsem si hrát. Jejich bratr mě trochu děsil, protože se ani neusmál, ani nepozdravil. Třeba se ale jenom styděl, nebo se mu nelíbilo, že jsme na jejich území, což jsem chápal. Úsměv jsem věnoval i paní alfové, která nás taky pozdravila. Byla to máma, stejně jako moje máma. Určitě si na svoje vlčata dávala pozor a trochu se o ně bála. Zbystřel jsem, když nakonec řekla, že se mají jít seznámit. Jako kdyby se ten pokyn týkal i mě, už už jsem stál na nohách a stepoval kolem Adirama tam a zpátky. Bard o něčem klábosil s dospěláky a to mě nebavilo, takže jsem se ani neptal na svolení se přiblížit k ostatním. I když vůči mě měl autoritu, nepředpokládal jsem, že by mi zrovna on něco zakazoval. Nechtěl jsem se moc nebezpečně přibližovat, ale jak jsem tak hopkal, sem a tam jsem se uhnul do strany, dozadu nebo dopředu, ale vždy aspoň o milimetřík jejich směrem, abych byl k mládeži o kousek blíž. Nakonec jsem se neudržel a kousek od nich jsem natáhnul přední tlapky dopředu jako výzvu ke hře. Věděl jsem, že když se budeme honit, určitě mě chytí, ale stálo to za pokus. "A... jak se tobě líbí váš les, co?" zajímal jsem se u světlejší vlčí slečny, kterou jsem ještě jako jedinou neslyšel mluvit nahlas. Nechtěl jsem, aby jí třeba bylo líto, že se zatím nedostala ke slovu. Ani mě nenapadlo, že by třeba nechtěla. Podle mě bylo mluvení super. Propnul jsem tělo a zavrtěl zadkem. "Umíte hrát babu?" vystřelila mi z tlamy najednou další myšlenka. Byl jsem připraven zdrhat, kdyby to náhodou uměli. Nebo... jim to vysvětlit, kdyby ne. Byl to úlet, protože jsem věděl, že proti jejich delším nohám nemám šanci. Aspoň bude sranda.

"Unudit k smrrrti," procedil jsem mezi zuby polekaně, "to bych nerad." Ale neznamenalo to, že budu mlčet. Adiram by se beze mě taky beztak unudil k smrti. Kdo jinej by mu vykřičel díru do hlavy, když né já? Vždyť bych mu určitě chyběl! "Chtěl bych tam... chtěl bych tam... vlčice? A křišťály. A pomeranč," vystřelil jsem tři náhodná témata, abych se vyjádřil k obsahu naší písničky. O moc víc jsem toho stejně neznal. A tohle se do písně hodilo, no ne? Podle mě to spolu náramně ladilo. Hravě jsem se na Adirama zazubil a zamával ocáskem. "Škoda, že si strýce nemůžu vybírat... asi bych si tě vybral." Ještě jsem ale nevěděl, jestli někde nemám nějakého opravdového strýce. Nebo dokonce víc! Úsměv mi zmizel až ve chvíli, kdy jsem byl pokárán za to, co jsem řekl o vlčicích. Sklopil jsem uši k hlavě a zatvářil se náramně provinile. Asi jsem úplně nepochopil, v čem přesně naše mise spočívá. Já myslel, že musíme Erlendovi donést vlčici. "Kdybys o vlčicích tolik netajnůstkařil, tak bych tohle věděl," ohradil jsem se nakonec a svraštil čelo. Lehce jsem mu vyčítal, že má přede mnou dospělácká tajemství. Nebyla moje chyba, že jsem škvrně. Do kdy jsem měl čekat? Na druhou stranu... vlčice mě všeobecně až tolik nezajímaly. Vždyť byly skoro stejné jako vlci...
Proud myšlenek nakonec vyrušila příchozí skupinka. Konečně. Zaklonil jsem hlavu, zvědavě jsem si je změřil a uráčil se zvednout, jak jsem se tak válel pod Adiramem. Vypadali jako docela normální rodinka. Asi tu měli smečku, nebo tak něco. Moc jsem to nechápal, a ostatně mě to ani moc nezajímalo. To Adiram vypadal, že sem vyrazil s nějakým konkrétním cílem. "ZDRAVÍM," ohlásil jsem se tedy alespoň, dostatečně nahlas a zřetelně, abych nevypadal jako nezdvořák. Následovala přednáška, která obsahovala spoustu cizích jmen a informací, u které jsem nevydržel dávat pozor a místo toho koukal, kde co lítá. Změřil jsem si mladší příchozí, ale byli o dost starší než já. Nepředpokládal jsem, že by si chtěli hrát, tak jsem zůstal poslušně na místě. Až když padlo cosi o stromech v Borůvkáči, nevydržel jsem to a z hrdla mi ulítlo slabé uchechtnutí. Máma by ho asi pěkně hnala. "JMENUJU SE DRÁZ," zahulákal jsem nakonec tedy ještě zpod Adiramových tlapek, když se na nás vlk podíval, jestli se taky představíme. Nebo jsem to tak minimálně pochopil. O moc víc jsem toho neměl dovoleno říkat, tak jsem radši těknul očima po Adiramovi. Nechtěl jsem něco zvrtat, aby mě tu třeba nenechal.

Hravě jsem se na Adirama zazubil, když řekl, ať přestanu, nebo mu prasknou bubínky. Tohle byla odteď moje nová zbraň. Aspoň nějak jsem se mohl bránit útokům, když už jsem byl škvrně. Vřískotem. "Každý nemůže být ptáček zpěváček," uchechtnul jsem se a mrsknul sebou zádama bezstarostně do sněhu. Moc mě to netrápilo. Tohle byla Adiramova doména. Toužil jsem se to taky naučit, ale nebyla to žádná katastrofa, jestli to nepůjde. Kdyžtak jsem od toho prostě měl Adirama. Ten mi mohl zazpívat kdykoliv! "ALE PODÍVEJ SE JAK SILNÝ MÁM HLAS!" zakrákoral jsem pěkně nahlas, ale zdaleka ne tak hlasitě, jak jsem předtím "vyl". Aby Adiramovi nepraskly ty bubínky. Ale dost hlasitě na to, abych mu ukázal, jak umím hulákat. Páni. Okolo sester jsem většinou mlčel, protože mluvily pořád, ale jakmile bylo na chvíli ticho, toužil jsem ho okamžitě přehlušit. "Adirameeee, nacvičíme si písničku spolu? Budu ti dělat ozvěnu. Uslyšej to až úplně na druhý straně Gallirei," navrhnul jsem nadšeně, ještě pořád rozpláclý na zemi. Čekal jsem, jestli ta představa modrookého vlka moc nevyděsí. Určitě mu na jeho zpěvácké reputaci záleželo.
Na bříško jsem se otočil až ve chvíli, kdy začal cosi čmárat do sněhu. Snažil jsem se soustředit, ale u instrukcí co měly víc než tři věty jsem nakonec nevydržel. Jen tak tak jsem si v tom rodokmenu spočítal, kde jsem teda já a kde Adiram. "A ty jsi teta nebo strýč?" těknul jsem k němu naprosto vážně očima. Jestli já jsem byl synovec, musel být podle mapky jedno z toho? "A my budeme lhát?" ujistil jsem se ještě. Nic jsem proti tomu neměl, jenom jsem neměl přehled o tom, kdo opravdu patří do mojí širší rodiny a kdo ne. Kdyby mi Adiram tvrdil, že je moje babička, asi bych mu to uvěřil. "Měli bychom nějakou vlčici ulovit. Když už jsme tady. Aby byla výprava úspěšná," poznamenal jsem ještě. Hlas jsem zase trošku ztišil - ale jenom proto, že šlo o přísně tajné informace.

//Jižní Galtavar

Připlácnul jsem uši k hlavě, když mě Adiram položil a ohlásil náš příchod, a protáhnul jsem si nožičky, jako kdybych sem snad došel po svých. To byla asi slušnost, ohlásit se, když jsme byli na území smečky. Máti by se určitě taky nelíbilo, kdyby někdo jen tak trajdal po Borůvkovém lese. Dávalo to smysl. Nadechnul jsem se, že se teda přidám. "VÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ," zavřískal jsem, až se to rozlehlo po lese. Rvalo to uši, ale byla to náramná legrace. "UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUU," zakrákal jsem pro jistotu ještě jednou, abych se taky poslušně nahlásil. Neznělo to ani zdaleka jako vytí a nemělo to ani zdaleka takový dosah, ale všichni jsme nemohli být bardi a pěvci, nu. Spokojeně jsem zamlaskal a zrakem sjel k Adiramovi. Na hodnocení mojeho výkonu jsem se radši neptal. "Tak já jí nechám otevřenou," usmál jsem se a pokrčil rameny. Bylo mi docela šumák, co si myslí ostatní. To na tom bylo přece fajn. Všichni si mohli myslet, co chtěli. I já.
Povídání o magii a bozích mě taky zaujalo, ale máma prý bude vědět víc, tak jsem další otázky nepokládal. Jestli věděl Adiram kulový, stejně mi toho moc říct nemohl. "Jó," pokýval jsem poslušně hlavou na jeho další návrh. Nehodlal jsem odporovat. Tohle byl můj první výlet. Adiram byl určitě na výletě minimálně po miliontý, takže věděl co a jak. Beztak jsem neměl rozum z toho, co to znamená, že jsem synem Alf. "Ještě mi řekni, co je to synoveček," navrhnul jsem polohlasem, aby nás příchozí nemohli slyšet. Svému společníkovi jsem se zamotal pod přední tlapy tak, aby mě každá hřála z jedné strany, a tam jsem taky hodlal zůstat. Ocasem jsem zvědavě mával ze strany na stranu a čekal, kdo nás přijde vyzvednout. "A co dalšího jim řekneme? A když tu bude nějaká vlčice? Odneseme jí rovnou Erlendovi? Budeme jí muset přeprat?" Všechno jsem se snažil vyslovovat dostatečně potichu, abych náš plán nepropálil. Nechtěl jsem ale ztratit přehled o situaci.

Málem mi spadla brada na zem, když se ve vzduchu cosi objevilo a posadilo se to Adiramovi na hlavu. Nejdřív jsem znejistěl, jestli to nemůže být nebezpečné, ale potom mi došlo, že na to to vypadá až moc stylově. "Uaaauuuuu," vypravil jsem ze sebe závistivě. Být tak o pět hlav větší, už bych mu to zkusil sebrat. Na druhou stranu... sedělo mu to. Moje hlava byla na tohle moc malá. A byl to dárek přímo pro něj. Zářivě jsem se usmál a zvednul obočí. "Fešák," pochválil jsem ho zespoda radostně. Byl jsem skoro po hlavu ve sněhu, ale nevadilo mi to ani za mák. Hřálo mě nadšení. A protože mě Adiram většinu cesty táhnul, ani jsem se neunavil. Dobrodružství teprve začínalo. A ejhle! Nakonec se něco objevilo i vedle mě. Bylo to jako kouzlo. Jakmile jsem se probral z očarování, shrábul jsem křišťál a nadšeně si ho prohlédnul. Nu... bylo otázkou času, kdy ho kde vytratím. Věci jsem si hlídat neuměl. Ale radost jsem měl, to jo. "S otevřenou myslí?" podivil jsem se. Měl jsem snad někde v hlavě díru? "To víš, že já vlčici nepotřebuju. Erlend jí určitě potřebuje víc. Furt nevim, k čemu by mi jako byla," začal jsem žvatlat. Tohle téma už mě netrápilo. Bral jsem to jako misi.
Než jsem se nadál, už jsem byl zase ve vzduchu. Pronásledovali jsme nějakou cizinku, takže otázka "kam jdeme?" nebyla na místě. Byl jsem prostě rád, že někam. "Myslím, že by moje oblíbená věc mohla být tohle," zamyslel jsem se nahlas a pyšně ukázal Adiramovi křišťál. "I když... taky nevim, k čemu to je," konstatoval jsem zadumaně. Třeba to u tohohle, na rozdíl od vlčic, nebylo tajný, a mistr bard mi to mohl prozradit. "Možná ho dám mámě," zamyslel jsem se nahlas, ačkoliv jsem ani já sám nevěřil tomu, že ten šutr vydržím tak dlouho hlídat.

//Cedrový háj

//perdón, skáču a Nori se připojí další kolo?

//Borůvková smečka

Dosednul jsem na zem a zaryl do ní drápky. Byla studená. Sněžilo. Usmál jsem se na svoje tmavé tlapky v kontrastu s bílým sněhem a potom na Adirama, který mě donesl až sem. Bylo fajn se nosit, ale ještě víc fajn bylo stát na zemi a mít svobodu. Radostně jsem se otočil dokola a uchechtnul. Stačilo mi málo. "Proč až budu starší? Zajímá mě to teď," namítal jsem. Krom mámy a sester jsem vlčice neznal. Co na speciálního na nich asi tak viděl? Potřeboval jsem to vědět. "Nerad bych přišel o něco důležitýho," dodal jsem ještě, aby bylo jasno. Protože to bych opravdu nerad. Vlčice mi přišly vlastně stejný jako vlci, jenom víc pištěly. Nebo ne? A máma měla ještě křídla. Když mi to nevysvětlí on, zeptám se mámy, rozhodl jsem se nakonec. Stejně ale byla obrovská šance, že to zapomenu. Stejně jako všechno ostatní. "Barrrrrrrrd," zopakoval jsem potichu po Adiramovi, když mluvil na Noriho. To slovo se mi líbilo. Hluboce jsem se zamyslel a další část toho, co bylo řečeno, mi utekla. Z myšlenek mě probudil až zvláštní zvuk. Taková hezká melodie. Někdo mluvil a zpíval. Rozhlédnul jsem se po okolí, ale nic jsem neviděl. Šlo to od skal, kam jsme se nakonec vydali. Bylo jich tam asi víc, ale neviděl jsem vůbec nikoho. Ani když jsme tam došli. Náramně zvláštní, ale ta melodie byla tak hezká, že mě to vůbec netrápilo. Adiram do toho navíc začal taky zpívat. Zavrtěl jsem ocasem a zachechtal se tak, až se to okolím rozlehla ozvěna. A tak jsem toho radši nechal, abych nerušil představení, a místo toho se začal chechtat potichu.

"Spooooolečnost," zachechtal jsem se. Super! Společnost! "Braaaaatránkaaaa," nestačil jsem se divit. Mohlo to být ještě lepší? "Najít vlčiciiiiii," zopakoval jsem dychtivě. Tohle byl vlčecí sen. Tolik důležitých a zábavných úkolů! Normálně jsem tu vlčici teď hned potřeboval najít, i když jsem bratrance neznal. Ani jsem nevěděl, co bratranec je. Ale hlavně, že byl můj. "Proč zrovna vlčici?" zarazil jsem se nakonec. Máma byla super vlčice, ale ségry byly pěkný čísla. "Vlčice jsou..." zamyslel jsem se, ale nevěděl, jak to vyjádřit, "moc nahlas." Tak. Ne že bych já nebyl. Ale já jenom tlachal, nezvyšoval jsem hlas. Nedělal jsem kravál. Vlčici... k čemu?
"Maso je jistota," začal jsem se chechtat znovu. Na maso jsem se taky těšil. Všechno mi přišlo náramně vtipný a vzrušující. "A co kdybych sežral třeba... třeba..." rozhlídnul jsem se okolo, ale všechno bylo pod sněhem. A sníh už jsem ochutnal několikrát, když jsem zakopnul a upadnul na tlamu. Mhe. Tak nic. Jiná myšlenka.
"To je škoda, že je daleko," pokrčil jsem rameny, ale to už asi stejně věděl. Nepřinášel jsem do hovoru nic novýho. Spíš mě bavilo opakovat, co říkají ostatní. Věděl jsem totiž velký kulový - zatim! "Jooooou, něco najdem," souhlasně jsem zamával přední tlapkou, až jsem ztratil rovnováhu, ale to už mě Adiram naštěstí chytil a zvednul do vzduchu. Taxík, bomba. Že prej půjdem na průzkum. Důležitě jsem pokýval hlavou, jako by se mě někdo snad ptal. Jak jsem se tak houpal, otočil jsem se na Noriho - tak se představil - a párkrát jsem na něj vesele zamrkal. Líbil se mi - hlavně ta věc na hlavě. Všichni měli něco. Gallirea byla kouzelná. Začal se ptát Adirama na jméno. Moc se mi nelíbilo, že na moje se nezeptal, tak jsem se mu ho rozhodl vnutit. "Jsem Dráz," prohlásil jsem a začal se vrtět, aby to se mnou víc houpalo. Náramná psina. Lesem se nesl můj chichot, jak jsme ho uprostřed lednového dne opouštěli.

//JG přes Mahtae

"Tvůj hlas? A kdy toho využijeme?" zajímal jsem se zasněně a začal jsem ocáskem zametat sníh. Studil mě zadek, tak jsem si nakonec musel stoupnout. To jsem vůbec nevěděl, že vlci můžou využít svůj hlas ještě nějak jinak... než k mluvení. Nebo sestry ke křiku. Musel jsem to určitě zažít na vlastní oči a uši.
"Veverky... a proč teda jíme veverky, když veverky jedí pomeranče? Nechutná to potom taky jako pomeranč?" zamračil jsem se nejistě. Nevěděl jsem, jak to funguje. Máti a ségry šly zrovna nějakou veverku ulovit... neměl jsem je teda radši varovat? Vesele jsem se zazubil, když Adiram potvrdil, že pomeranče naštěstí jíst nebudeme. "Dobře," souhlasil jsem, že si později něco ulovíme. Nevěděl jsem, jak přesně se to dělá, ale on podle všeho jo. Aspoň bude dobrodrůžo.
"Neeeeee... nikomu to neřeknu," slíbil jsem polohlasem, skoro až šeptem, a s naprosto vážnou tváří. Stejně jsem všechno vždycky do dvou vteřin zapomněl, takže by ani nebylo co vykecat. Až z něj nakonec vypadlo, že má nejradši svojí sestru. "Ooooo... a kde je?" optal jsem se. Jestli jí měl nejradši na světě, třeba by bylo fajn jí poznat, no ne? Zajímalo mě, jestli má taky modré oči. A jestli taky zpívá. "A... a jakou má přezdívku?" napadlo mě ještě. Adiram zněl jako někdo, kdo dává přezdívky všem. Když se mě na oplátku zeptal, co mám nejradši já, zarazil jsem se. Měl jsem říct taky svoje sestry? Ale co táta a máma? Nemohl jsem přece nikomu dávat přednost. "Já... ještě nevím?" zamyslel jsem se nahlas. Neznal jsem toho moc. Ani jsem nevěděl, co mi chutná... jenom, že to není pomeranč. Tak jak jsem mohl vědět, co mám nejradši na světě? Musel jsem to teprve zjistit.
A najednou... se k nám přidal další vlk! Začal jsem zběsile kmitat ocáskem ze strany na stranu, když se objevil. Měl na hlavě nějaký zlatavý věci, a taky ještě jednu další zlatavou věc a všude jinde taky nějaký zlatavý věci... no prostě úžasný. Chvíli jsem na něj jenom civěl a vrtěl ocasem, než mi došlo, že se připojil k hovoru. A že se nejspíš nesluší takhle civět. "Drby?" Kecnul jsem si na zadek a demonstrativně jsem se podrbal za uchem. Ještě mi to moc nešlo, ale tentokrát jsem se aspoň nepřevrátil. Moc jsem nevěděl, co zrovna na drbech vidí, ale nadšeně jsem pokýval hlavou a schválil jsem mu to. "My jsme se nedrbali," zamračil jsem se ale nakonec zmateně. Možná jsem se v tom trošku zamotal? Sjel jsem pohledem k Adiramovi. "Ty ses drbal?" Nevšimnul jsem si, že by to za celou dobu udělal. A jestli jo, jak to tenhle vlk věděl? Tolik otázek...

Mrknul jsem pomalu jedním okem a pak druhým. Jenom abych zjistil, jestli to tak půjde. Šlo, ale snadné to taky nebylo, tak jsem to zkusil ještě párkrát. Když jsem se probral z tranzu a začal se znovu soustředit, máma a ségry už byly tatam. Sjel jsem pohledem nejdřív k tlapkám svého nového kamaráda, načež jsem oči připíchnul k jeho obličeji. Měl modré oči. To se mi moc líbilo. Neměl jsem čas, aby se mi stýskalo po mámě. Musel jsem podniknout dobrodružství! Uculil jsem se na něj a zamával ocáskem ze strany na stranu. Všichni vlci vypadali úplně jinak! Super! Ještě chvíli jsem na něj prázdně civěl, než začal mluvit. "Ptáček zpěváček," uchechtnul jsem se nakonec. "A proč?" Byla to super přezdívka. "Dráz..." zamyslel jsem se nahlas, ale nic mě nenapadlo. Prosebně jsem na vlka zamrkal, že mi musí nějakou přezdívku vymyslet taky.
Lehce jsem se zamračil, když se následně zeptal na jídlo. Neuměl jsem pojmenovat prakticky ani jednu věc, co umím sníst. Byl jsem si ale docela jistej, že kdybych se hodně snažil, sežral bych prakticky cokoliv. "Třeba pomeranč," vypadlo ze mě nakonec a pokýval jsem důležitě hlavou, jako kdybych právě poskytnul klíčovou informaci. "Ale ten mi nechutná..." přiznal jsem. Ten zážitek bych opravdu opakoval nerad. Zadoufal jsem, že budeme s Adiramem jíst něco jiného. "Můžeme lovit. Když mi řekneš, jak na to," zazubil jsem se. Máti už to slovo jednou použila, ale souvislost jsem si taky nepamatoval. A dávat mi instrukce byl někdy docela záhul. Ale... když to nezkusíme, tak to nezjistíme, no ne? "Adirame, co máš na světě ze všeho nejradši?" napadla mě otázka. V hlavě se mi narodil plán, že se na ní zeptám co nejvíc vlků. "Ale jenom jednu věc!" napomenul jsem ho předem, aby nepodváděl.

Těkal jsem očima z Adirama na mámu a čekal, co se bude dít. Cizí vlk konečně popsal, co je to bard. Ačkoliv jsem půlku vyjmenovaných synonym neznal, byl jsem radostí bez sebe. Znělo to jako jedna velká legrace. Ocásek se mi rozkmital ze strany na stranu a představil jsem si sám sebe jako cestovatele, baviče, kouzelníka, zpěváka a vypravěče. Co to všechno asi znamenalo? Určitě něco super. Zasnil jsem se tak moc, až jsem rozostřil oči a chvíli prostě jenom civěl před sebe s pootevřenou tlamou, div jsem se neposlintal. Máti s Adiramem stejně mezitím řešila něco nepodstatného. Podle mě to souviselo s tím, že je alfa, ale neposlouchal jsem dost dobře, protože mnohem víc mě zajímalo bardování. Uši jsem připlácnul k hlavě a ošil se až ve chvíli, kdy Omórika vyslovila moje jméno. Narovnal jsem se a vypláznul jsem na ní zespoda pečlivě jazyk. Tohle byl můj kamarád a byl to bard. A vůbec - rozdělil bych se, kdyby hned nevznášela stížnosti! "Kdo je u tebe Dráž tyyyyyy," zasyčel jsem na ní hraně a zlověstně svraštil čelo, aby věděla, že až jí příště uvidim a nebude na mámině hřbetě, tak si jí podám.
Adiramovi jsem následně všechno stejně zasněně odkýval, ačkoliv jsem nevěděl, co je to učeň. Slovní spojení ptáček zpěváček mě pobavilo a potichu jsem se uchechtnul, aby to nikdo neslyšel. Místo toho se to ale ozvalo docela nahlas. Námitky jsem neměl. Prosebně jsem se otočil na mámu, ať mě tu nechá a odnese na chvíli sestry někam úplně pryč, kde se budou třískat hlava nehlava a nebude to můj problém. Když to začalo vypadat, že to opravdu povolí, ocásek se mi divoce rozkmital ze strany na stranu a oči mi zajiskřily. Popoběhnul jsem k mámě a přimazlil jsem se k její přední noze. "Budu," odvětil jsem, a přes rameno jsem se nadšeně otočil na pana barda. Kam spolu půjdeme? Co budeme dělat? Šíleně jsem se těšil, hlavou se mi honilo asi tak tisíc věcí a na pár vteřin jsem byl zase úplně mimo, načež jsem musel zavrtět hlavou, vzpamatovat se odlepit se mámě konečně od nohy. "Budu," slíbil jsem věrně znovu i k dalším požadavkům, i když jsem si je neměl šanci zapamatovat. A pak už byla na odchodu i se sestrami. Ještě jednou jsem na ně hravě vypláznul jazyk, ale už teď jsem se těšil, až si později navzájem sdělíme všechny dojmy. Věděl jsem, že potřebuju ulovit co nejlepší historku nebo zážitek, takže jsem se s očekáváním a obrovskýma očima otočil na Adirama. "Co... budeme dělat?" zazubil jsem se a škodolibě svraštil čelo. "Teď budeme cestovat? A bavit se? A budeš kouzlit? A zpívat? A vyprávět? " zajímal jsem se. I při svojí paměti mouchy jsem si překvapivě dobře zapamatoval, co všechno dělá bard. To všechno jsme docela určitě museli zkusit dělat.

//OT

Tak nějak naschvál jsem přeslechnul následnou debatu o pomerančích, kterou začala Omórika a dokončila máma. Už jsem to nechtěl moc rozebírat, že jsem pomeranč. Bohatě stačilo, že jsem byl. Ještě teď se mi dělalo špatně z představy, že se na něj třeba proměním.
Takhle jsme se úplně bez námahy dovezli až zpátky do lesa. Boží. Zasněně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se co nejvíc nadechovat, abych zjistil, jak náš les voní. Takhle pod sněhem ale tak maximálně... po sněhu? Máma řikala, že v létě to bude zajímavější. Léto, přehrál jsem si to slovo v hlavě, abych si ho zkusil zapamatovat. Po chvilce jsem ale přemýšlení vzdal, líně jsem zamlaskal a podíval se po ségrách. Taky nedělaly nic zajímavýho, krom toho, že měly spoustu otázek. Tím pádem jsem se já už na nic ptát nemusel. Všechno za mě vyřídily. Pohodička. Když máma zrychlila, radši jsem roztáhnul tlapky, abych měl větší rovnováhu, a pobaveně jsem se zachechtal. Představoval jsem si, jaká by to byla legrace, kdyby jí Háti třeba spadla z krku. Nebo kdybych spadnul já. Nejistě jsem se podíval přes křídlo, ale co si budeme povídat - zas taková výška to nebyla. Víc bych se o sebe bál v pozici Nyrana na otcových zádech.
Pozor jsem začal dávat až ve chvíli, kdy jsme zastavili a byl jsem osloven jménem. Zvednul jsem oči. Byl tu další vlk. Adiram. To jsem asi tak do dvou vteřin zapomněl. "Aaaaaaaa..." vypravil jsem ze sebe táhle, ve snaze si jméno znovu vybavit. Věděl jsem, že začíná na Á. Naštěstí to zachránila Háti. "... hoj Adirame," zopakoval jsem po ní vzorně a zkusil jsem to zachránit úsměvem. Chtěl jsem se zeptat, co je bard, ale Háti to udělala za mě. Tentokrát jsem se zkusil opravdu soustředit, abych se dozvěděl odpověď. To mě totiž náramně zajímalo. Třeba jsem chtěl být taky bard? Podle toho, co to bylo. Chtěl jsem požádat mámu, aby mě pusitila dolu, ale udělala to dřív než jsem se nadechnul. Opatrně jsem se sklouznul po křídle a dole přistál na tlamě, načež jsem se akčně zvednul a jal se si vlka prohlédnout zblízka. Stál jsem pod ním a zaujatě ho sledoval. Po chvíli jsem se na něj divoce zazubil a otočil hlavu k mámě. "Může..." začal jsem větu. Ale co jsem vlastně chtěl? "Může jít s náma? Můžu jít s nim? Můžeme si ho nechat? Může..." vypravil jsem ze sebe pro jistotu hned několik otázek. Důležitý bylo, aby teď Adiram nikam neodcházel, dokud neobjasní, co je bard.