Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem ocasem. Háti mi slíbila, že mě naučí plavat! Tak na to jsem se hrrrrrroooozně těšil. "Ale jo, jsme kámoši, já jenom... zapomínám," zakřenil jsem se na ségru. Načež řekla něco hroznýho! Fuj! "Aehhh... neeee! Nelíbí se mi!" zamračil jsem se tak přehnaně, aby to bylo co nejvíc přesvědčivý. "Pfff... prej líbí... holka," odplivnul jsem si, jako kdyby to byla ta nejnechutnější věc na světě. Naštěstí tenhle úryvek konverzace neslyšela máma, která se konečně objevila v jeskyni a začala mi čistit kožich. "Ahoj mami," zazubil jsem se na ní spokojeně. Páni, rodina byla skoro pohromadě! "Jdeme jíst," navrhnul jsem směrem k tátovi, co mi povečeření konečně schválil. Měl jsem hlad jakooo... jakoo... no - jako vlk!
Když byla máma hotová, vesele jsem jí olíznul tvář a vydal jsem se najíst dolu společně s Háti a její kamarádkou, abych si taky utrhnul kousek masa. Byla to parádička. Moc dobrý jídlo. "Můžu jít s holkama?" zahulákal jsem směrem do jeskyně s tlamou plnou jídla. "Můžu jít s váma?" optal jsem se o něco tišším tónem Háti. Vypadalo to, že máma s tátou chtějí řešit nějakou alfovinu, nebo co. To mě zas tolik netankovalo. Nebyl jsem na tyhle věci dost drbna, takže šlo všechno mimo mě. Zaslechnul jsem ale, že budou ve smečce další vlčata, což mi přišlo vzrušující.

"Né, nechci nikoho obírat," bránil jsem se tomu, co táta řekl. Ani by mě nenapadlo, že někoho můžu obrat tím, že se chci naučit lovit. Až teď! Pravda, že počkat na sestry byl asi lepší nápad. Jednu už jsme našli, teď ještě tu druhou.
"UAAAAU! Už umíš plavat, JO? Mně k tomu máma s tátou nepustili," vyhrknul jsem na ségru. To bylo super, protože mě to mohla naučit! Měl jsem velkou radost. "Taky jsem poznal novou smečku. Zapomněl jsem ale jméno. A mám taky novou kámošku! Ale... zapomněl jsem jméno," zazubil jsem se nevinně. Prožitky pro mě byly prostě důležitější než informace. Ty jsem vypouštěl z hlavy raz dva. Asi bych tam ale trefil. "Taky jsem na výletě s Adiramem. Vyprávěl mi hooooooodně věcí... pak ti to řeknu," ztišil jsem malinko hlas a spiklenecky na sestru mrknul.
Začal jsem se lechtivě smát, když se mnou Háti začala škubat za ucho a zkoušela mě převrhnout. Věděl jsem, že se holky nebijou, takže jsem sebou prostě nechal s chichotem cloumat tam a zpátky, zatímco jsem pokračoval v konverzaci. Proxima se ale začala pakovat pryč. "ÁÁÁ, tak čauu, Proximo!" zavolal jsem za ní trošku zmateně. Kam mizela? Zábava teprv začínala! Načež se mi do čumáku vlinula vůně jídla. Automaticky jsem se olíznul. "Čuchám večeři," zaslintal jsem a začal pomalu zvedat zadek, zatímco Háti pořád lomcovala mým uchem. Otočil jsem se tak, abych jí mohl zašoupnout hezky hluboko do jeskyně, pro případ, že by se konal závod o jídlo. S otázkou v očích jsem nachvíli zaostřil na tátu. Mohli jsme jít jíst?

//les

"HAAA, první!"pochválil jsem se, načež jsem bedlivě odposlouchal otcův výklad o zajících. Podle všeho taky nebyla žádná psina je chytit. A vysoká, to byla ještě větší věda! "Musíme jít na lov! Musím se to naučit," začal jsem horlivě a velice nahlas naléhat, až se to rozlehlo jeskyní. Byl jsem teď větší, silnější. Jestli tohle nebudu umět, budu smečce přece k ničemu. A to bych nerad. Taky bych nerad, aby za mě všechnu tuhle práci dělala maminka s tatínkem. Možná jsem byl trošku mimo, ale rozhodně ne lenoch. Otázka byla, jestli nevyplašim veškerou kořist, protože neumim držet tlamu - jak jsem venku, furt hulákám. Je to prostě nezastavitelný.
Snažil jsem se dávat pozor pod nohy a zároveň vnímat, co se v jeskyni děje - byly tu hlasy, pachy a za chvíli jsem zdejší obyvatele viděl na vlastní oči. Bylo nás tu hodně. Bylo hezké, že se jeskyně tak moc používá, když je teď léto v čudu a dělá se malinko zima. Mohli jsme si tu všichni povídat a mít černou hodinku!
Do vzduchu se mi vyhouply uši i ocásek, když jsem zaslechl své jméno. Háti! "HÁTÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ," zazubil jsem se od ucha k uchu a rychle se k ségře začal škrábat, abych jí náležitě přivítal, ohlížejíc se na tátu, jestli mě následuje. Ocas mi lítal ze strany na stranu, když jsem do ní v cílový rovince drcnul - dost silně na to, aby to s ní trošku hodilo, ale dost jemně na to, aby to určitě nebolelo a aby neupadla. Hned jsem jí začal šťouchat levou i pravou packou - střídavě - jako kdybych tancoval. Měl jsem moc velkou radost, že je tady. "Jak ses měla? Povídej!" zajímal jsem se. Mezi tím ona prohlásila, že tu má kámošku. Toho jsem si v tom rauši ani nevšimnul! Zastavil jsem tedy fyzický útok na sestřičku a otočil se na malou vlčici. "AHOJ PROXIMO!" zazubil jsem se hravě i na ní. Tuhle vlčici jsem nehodlal strkat a šťouchat, to by se neslušelo, to šlo jenom u ségry. Stihnul jsem na ní ale zahulákat, až se můj pozdrav odrazil od stěny jeskyně a vrátil se zpátky jako bumerang. "Teda, to je sešlost," vydechnul jsem a kecnul si na zadek. Měl jsem společnost rád - čim víc vlků, tim líp.

//Medvědí jezírka přes Mahtae

"No určitě!" pokýval jsem horlivě hlavou. Já to na těch rybách viděl hned, že mají něco za lubem! "Jinak by nám to řekly. Chtěj si to nechat pro sebe. Musíme je za trest ulovit. Třeba jim to rozváže jazyk. Ha!" navrhnul jsem. Tím se ten problém odložil na později, takže bylo velice pravděpodobné, že na něj zapomenu, ale to nevadilo. Měl jsem bujnou fantazii a rád jsem myšlenkami odjížděl filozofovat o nesmyslech, jako třeba zrovna o tom, co před námi tají ryby. Věděl jsem, že něco určitě jo.
"Tak si toho zajíce dáme. Aby sis pochutnal. A já taky," přiložil jsem rovnou ještě jeden návrh na později. Měli jsme toho s tátou kromě plavání v tůňce na seznamu hodně. No jo, čas rychle utíkal, když se jeden dobře bavil. "Zajíc utíká děsně rychle. Jak ho vlk chytí? Musí ho přechytračit?" Mířili jsme do úkrytu. To byl dobrý nápad. Zavětřil jsem, cítil jsem v lese zbytek rodiny. Zadoufal jsem, že se tu všichni potkáme, ale neuměl jsem dost dobře určit, kde přesně jsou. Zasnil jsem se, až jsem si nevšimnul, že si táta chce dát závod. Hlasitě jsem se zachechtal a rozběhnul se jak nejrychleji to šlo, až jsem ho pomalu dobíhal a předbíhal. Sám sebe jsem povzbudil, že mě určitě nešetří a nedává mi náskok, ale že je to tím, že se mi prodlužují tlapky. Minimálně to s růstem tlapek byla navíc pravda. Cítil jsem, že jsem rychlejší a doskočím dál. Paráda. "UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA," zavřískal jsem na celý les, jak mě to učil Adiram - ale o poznání hůř než on, protože jsem krákal šíleně nahlas i za cenu toho, že to bude falešně. "MY JDEME DO ÚKRYTUUUUUUUUUUU," doplnil jsem, když jsem k tomu pobral dost dechu. Chtěl jsem tam přivolat ostatní, kdyby byli okolo. Pak už jsem se jenom soustředil na to, abych tam byl dřív než táta. To byla taky pěkná fuška.

//jeskyně

"Nemusí nic říkat. Já... jim to všechno řeknu sám! Můžou mě poslouchat," navrhnul jsem. Škoda, že ryby neuměly mluvit... nebo možná jen mluvily tajnou řečí, které vlci nerozumí. Jen mezi sebou. "Možná... možná mluví jen když jsou pod vodou. A my to neslyšíme. A když se potopím, přestanou. Aby to bylo jako tajemství," vykulil jsem na tátu oči. To ho určitě nenapadlo! Já měl ale jasno... ryby na nás určitě něco kuly.
Bohužel nebyl prostor to zjišťovat a testovat, protože se zhoršilo počasí a tatínek se chtěl vrátit do lesa. Mně se tolik nechtělo, ale pravda, že jsme tu byli dlouho. Chyběl mi náš les, jídlo a pelíšek. Museli jsme to tam přece zkontrolovat! "Dobře," souhlasil jsem spokojeně a pomalu jsem se vyplazil z vody, kde jsem se naschvál oklepal tak, aby to ohodilo i tátu, a nahlas se tomu zachechtal. Věděl jsem, že to nebude vadit, protože mokrou srst už měl. Oba jsme vypadali jako zmoklá slepice. "No to snad ne! A co je tvoje nejoblíbenější jídlo?" zajímal jsem se. Na tohle jsem se předtím ptal i Adirama. Bavilo mě dělat průzkum. A už jsme to štrádovali do lesa. Táta mě navnadil na to, že se naučíme plavat tam, tak jsem šel docela svižně.

//Borůvka přes Mahtae

Jakmile táta začal mluvit o tom, že vlci pod vodou dýchat nemůžou, párkrát jsem zkusmo strčil čumák pod vodu, abych si to ověřil. Postupem času jsem tam začal potápět větší a větší část hlavy, až tam nakonec byla celá. Bál jsem se, tak jsem dech vždycky zadržel a když už mi nestačil, zase jsem hlavu rychle vyndal. Všechny potopení jsem proložil vítězoslavným zachechtáním. Při tom posledním jsem zkusil otevřít oči. Trochu to zabolelo, natlačila se mi do nich voda, ale hned jsem věděl, jak se cítí ryby! "Chtěl bych s rybama kamarádit. Ale já za nima nemůžu tam dolu a oni nemůžou za mnou na vzduch," postesknul jsem si. Naštěstí se prý ryby daly ulovit, když už jsem s nima nemohl kámošit. Jak asi chutnaly? "Tati, chytíš nějakou?" optal jsem se hláskem plným očekávání. Maminku už jsem tím zatěžovat nechtěl, protože se jí to posledně nepovedlo, ha ha. Navíc řekla, že jí máme omluvit a že někam půjde. Domů. Usmál jsem se, když mi olízla obličej, zamával jí ocáskem na rozloučenou, a zase jsem se začal věnovat rybám. Mohl bych ve vodě stát celý den. "Tak mi ukaž, jak se plave, prosím! Kdybych tam žuchnul, víš," navrhnul jsem opatrně, jak jsem se tak nakláněl směrem, kde se dno docela prudce svažovalo dolů. Pud sebezáchovy jsem rozhodně neměl tak vyvinutý jako brácha, ale utopit jsem se taky nepotřeboval - znělo to děsivě.

S obavou v očích jsem sledoval tvory pod hladinou a sem tam sám zkusil zadržet dech, jestli bych to takhle dlouho pod vodou vydržel. Moc mi to nešlo. Ale jim jo - jako by se jim tam líbilo! Máma řekla, že jsou to ryby. "Rrrrrrrryby," zopakoval jsem po ní. Na to, že se nám ryby topily přímo před očima, byla překvapivě klidná. Pochopil jsem to až když dodala, že ryby umí pod vodou dýchat. Překvapeně jsem pootevřel tlamu. "A umí dýchat i na vzduchu?" Jestli jo, tak jsem jim to pěkně záviděl. Ale umět dýchat jenom pod vodou bych asi nechtěl. Co bych tam dělal? S kým bych se kamarádil? S rybama? Nevím, jestli vypadaly jako zábavná společnost. Pořádně jsem se naklonil, abych plácnul tlapkou do hladiny a rozehnal je. Načež jsem se začal hrozně nahlas chechtat. Bylo to super! Když se ryby vrátily, máma zkusila jednu chytit, ale nepovedlo se ji to. Rozesmál jsem se znovu. Teď byla celá mokrá! "Můžu tam skočit? Za rybama?" zajímal jsem se vesele.

Jak se máma přišla k jezírku napít vody, následoval jsem jí a podíval se na sebe ve vodní hladině. Teď se trošku vlnila, takže se mi v odrazu pořád natahoval a zkracoval obličej. Nejdřív mě to trochu zmátlo, ale potom jsem se uchechtnul a pořádně plácnul do vody packou. Rozvlnila se ještě víc a teď už jsem se vůbec nepoznával! Chechtal jsem se a čekal, až se zase trochu uklidní, abych se mohl podívat, jak vypadám doopravdy. Docela ale foukal vítr. Ještě chvíli jsem civěl, až se ve vodě něco pohnulo. No fakt! Vypadalo to jako zvíře, ale nemělo nohy! Vypadalo jako... jako... jako kámen, ale hladší. Jenom se tak kroutilo a jezdilo tam a zpátky. "Uoooouuuuu," zahučel jsem a nevěřícně zamrkal. "Můžeme ulovit tohle?" zajímal jsem se a otočil jsem se postupně tak nějak na mámu i tátu, jestli by mi mohli vysvětlit, co to zvířátko dělá pod vodou a jaktože se ještě neudusilo. "Musíme ho vyndat, jinak se utopí!" K mojí hrůze jsem zachvíli zjistil, že je tam těch zvířátek mnohem víc. To dá asi hodně práce, než je vytáhneme všechny. Měli bychom se do toho pustit.

"Jó, Ciri je jako jejich dcera, jakože dceeeeeera... těch vlků," pokusil jsem se to vysvětlit a zasněně se přitom rozpomněl na svojí jedinou další kamarádku když se nepočítají ségry, aniž by se mi podařilo si vzpomenout na jméno kohokoliv dalšího z její rodiny. Byl to prostě pan alfa, pani alfová, Ciri a její sourozenci. To muselo stačit. "Hrála si se mnou na babu. Byla rychlá, zahrabal jsem se ještě nachvíli do vzpomínek. Ciri byla starší, ale já věděl, že jednou jí dorostu a chytim.
Škodolibě jsem se zahihňal, když máma prohlásila, že nám chundeláč určitě závidí naše stromy. Beztak! A už jsme šli na další výlet. Nechal jsem se mámou postrčit k odchodu a přes rameno jsem se povzbudivě usmál na Omóriku. Chtěl jsem, aby šla s námi, ale nutit jsem jí nechtěl. Široce jsem se na ní zazubil a zamával ocasem, načež jsem začal zase koukat pod nohy, abych se o něco nerozsekal.
Vyzvedli jsme Nyrana a já se vedle něj hned vesele zařadil. Šli jsme lovit a plavat. To první jsem už v praxi viděl, to druhé ne. Byl jsem pro všechno! "Joooo Nyrane, řekni mi! Řekni, co už víš," souhlasil jsem s otcem a dloubnul vesele do bratra. To mě náramně zajímalo. "Já ti pak taky řeknu... věc!" navrhnul jsem a v očích mi zajiskřilo. Třeba o Smrti. To bude čubrnět!

//Medvědí jezírka přes Středozemní propadlinu

"TAAATTTTII," zahulákal jsem vesele zpátky na tátu, když řekl moje jméno, jako by to byla nějaká hra. Táta to řekl pěkně potichu. Vesele jsem se na něj zazubil. Čekal jsem, jestli třeba nezačne taky křičet, to by byla náramná psina! A vůbec! Rád jsem ho viděl, ale zrovna teď jsem byl v zajetí mámy, která se mě rozhodla očistit. To bylo dobře, protože některé části těla bych si asi sám čistil jenom těžko... třeba záda. Ocásek mi kmital ze strany na stranu, jak jsem si prohlížel ostatní. Nevěděl jsem, na koho se soustředit dřív. Byl tu i jeden velevlk a toho jsem asi neznal. Kývnul na mě, byl obří, tak jsem se zaměřil na něj. "Čauesssssss," zasyčel jsem a uchechtnul se, zatímco mi máma ještě pořád rovnala srst. Vypadal jsem po výletě trošku jako hastrman, to je pravda. Byli jsme s Adiramem venku dlouho a pak jsem se ještě zamazal od oběda. I když jsem si většinu zbytků jídla z tlamy utřel do Nyrana, nebyl jsem zrovna nejčistší.
"Já se měl FAJN!" Dal jsem důraz na 'fajn', aby všichni pochopili, že to bylo moc fajn. "Potkali jsme cizí smečku. Říkali, že mají nejlepší stromy na Gallirei. Já jsem nic neříkal, ale trošku jsem si myslel, že nejlepší stromy máme my. Trošku. Ani mi nepřišlo, že by na těch jejich stromech bylo něco speciálního. Ale to jsem neříkal, já jsem nechtěl problémy, chápeš. Nechtěl jsem, aby měl třeba problémy Adiram. Byli jsme jenom dva, tak to by nás asi přeprali, kdybych jim třeba řekl, že možná máme trochu lepší stromy my," rozvinul jsem myšlenku a náramně jsem se soustředil na to, aby mi neulítlo taky něco, o čem Adiram říkal, že nemůžu mluvit. Třeba o vlčicích. Nebo o Smrti. Nebo o tom, že jsme byli až u jezera. Kdyby se ale máma nebo táta zeptali, určitě bych jim to vyžvanil. Byli to rodiče, takže byli v žebříčku oblíbenosti samozřejmě výš než Adiram, i když byl Adiram super. "Našel jsem si kamarádku, jmenuje se Ciri, třeba sem za mnou přijde. Byli jsme na lovu, ale já jsem nic nelovil. Dostal jsem kamínek!" Tak. To byly další tři podstatný informace a tím jsem vyprávění uzavřel. Načež jsem mámě rovnou horlivě odkýval další výlet. Výletů nebylo nikdy dost. Znal jsem jenom kousíček Gallirei. "Já bych chtěl. Já bych se chtěl naučit plavat, třeba," vzpomněl jsem si na asi tak jedinou aktivitu, kterou mi Adiram nedovolil.

//VVJ

Adiram mě vyplivnul na hranicích a než jsem se nadál, byl tatam. Protože mě výlet unavil, chvíli mi trvalo se probudit a rozkoukat. A během té chvíle mi cosi oznámil a vypařil se. Mrzelo mě, že jsem mu nestihnul ani poděkovat. Ale zadoufal jsem, že moje nově objevená superschopnost - hysterický křik - to třeba zachrání. "ADIRAME DĚKUJUUUU, zahulákal jsem směrem ven z lesa. Navíc - když tu teď nebyl, mohl jsem si křičet, jak jsem chtěl. Takže jsem se rovnou rozhodnul i oznámit, že jsem doma. "AAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!" Lesem se rozlehl skřek, co se ani za mák nepodobal vytí, ale já z toho měl stejně náramnou radost. Začalo se mi líbit se hlasitě projevovat. Tak jsem si tak ťapkal směrem do lesa, přičemž jsem se sem tam nadechnul a vydal ze sebe další: "AAAAAAAAAaaaaaAAAAaaaaa!" Tak. Teď už určitě všichni věděli, že jsem doma. Zavrtěl jsem ocáskem a ťapal dál. Z oblohy se snášely poslední kapky a padaly mi na hlavu. Moc mě to netrápilo.
Nejdřív jsem narazil na bratra. Byl v přítomnosti dvou vlků, zbytek rodinky byl opodál. "NYRANE!" hulákal jsem na něj už z dálky a přidal jsem do kroku, abych ho hezky přivítal. Když jsem dorazil až k němu, hezky jsem se o něj otřel hlavou - tím jsem chtěl zamaskovat, že si do něj utřu tlamu, kterou jsem měl ještě lehounce od krve, i když déšť většinu smyl. Když jsem ho přestal mazlit, odtáhnul jsem se a podíval se na zbytek. "AHOOOOJ," pozdravil jsem hezky nahlas a slušně. "Já jsem Dráz." To už bylo o něco tišší - začal mě z toho vřískání pobolívat hlas, ale hodlal jsem v zápětí pokračovat, tak jsem si potichu odkašlal a připravil se na další útok. "Jdu za mámou," oznámil jsem v zápětí bratrovi relativně klidnějším hlasem a už už jsem to ťapkal pryč a připravoval se, jak budu vesele vřískat na zbytek rodiny. Jak jim ukážu, jak hezkej mám hlas. Jako Adiram!
"AHOOOOOOJ!" vítal jsem svojí rodinu hned jak jsem je zmerčil. Moc jsem z dálky nevěděl, co má ta sešlost za účel. Až po chvíli jsem polekaně zadoufal, že tam něco společně neloví, protože to bych to tím křikem asi vyplašil. Vyhledal jsem v davu mámu a zamířil rovnou k ní - s uťapkanejma nohama, mokrou srstí a tlamou od zbytků jídla, ale naprosto spokojenej. Chtěl jsem toho hrozně moc říct, ale teď jsem se trochu bál, že budu rušit... ať už se tu dělo cokoliv. Chtěl jsem se jenom potichu přitulit a přivítat se se zbytkem, až si všimnou, že jsem dorazil.

"Až budu větší, pomůžu ti ulovit divočáka!" navrhnul jsem s tlamou plnou posledních soust, až mi z ní trochu jídla vyletělo. "Opravdu. Můžeš mi jenom řikat, co mám dělat. Odmakám to. Až budu velikej." Chtěl jsem být co nejpřesvědčivější, aby mě s sebou Adiram opravdu vzal. Potřeboval jsem toho divočáka ochutnat, jestli to bylo tak hrozně supr, že to bylo jeho nejvíc nejoblíbenější jídlo. To už muselo bejt něco!
Z dalšího povídání o Smrti mi trochu přejel mráz po zádech. "Určitě nemůže," ujistil jsem zamyšleně spíš sám sebe, ačkoliv jsem o Smrti nic nevěděl. Moc jsem jí teda nechtěl potkat, to jsem věděl určitě. I proto jsem horlivě souhlasil, když Adiram navrhl, že půjdeme pryč. Takhle rychle jsem na nohy snad nikdy nevyskočil. Zkusil jsem ze sebe setřást zbytky jídla a otřít si krev z tlamy do tlapek... a z tlapek pak zpátky na tlamu. A vůbec jsem zůstal celej zapráskanej, ale ani trochu mi to nevadilo. Navíc to na tmavší srsti nebylo vidět. A navíc jsem věděl, že mě umyje buď déšť, nebo máma. "Nikomu nic neřeknu. Řeknu jim jenom že to byl SUPER VÝLET!" zahulákal jsem na celý les, když už jsme teď stejně byli na odchodu a snad i z dosahu Smrti. Jako bonus mě Adiram navíc i kousek nesl, což se teď po jídle hodilo. Měl jsem z toho trávení unavený nožičky. Jak mě nesl, mával jsem s nima ležérně sem a tam a chechtal se tomu. "A kam jdeme teď?"

//Ageron přes SG

//SG

V lese už tolik nefoukalo, takže to se mnou přestalo házet ze strany na stranu. Zastavili jsme se a já divoce zavrtěl ocáskem. V břiše mi zakručelo a Adiram ke mně jako na zavolanou přisunul křepelku. Moc jsem nevěděl, co s tím mám dělat, tak jsem ho nejdřív chvíli bedlivě sledoval, než jsem začal z mrtvolky sám uškubávat kousky masa. Byl to zvláštní pocit. Měl jsem zamazanou celou tlamu, tlapky i hrudník, jak jsem to nešikovně porcoval, ale vůbec mi to nevadilo. A šíleně mi to chutnalo! "To je mňamka!" zaradoval jsem se. Křepelka byla určitě moje numero uno. Teda... aspoň do odvolání, než vyzkouším další věci a zvířata, co se dají jíst.
Potom mi slíbil, že mě naučí lovit. To mě rozveselilo ještě víc. Pokýval jsem spokojeně hlavou, uhryznul další kus masa a dychtivě poslouchal příběh... o Smrti. "A nemůže sem přijít?" zajímal jsem se a jen tak pro sichr jsem se otočil za sebe, jestli tam ta Smrt třeba není. Nezněla jako úplně nejlepší společnost. Vlastně mě ta historka dost vyděsila, ale hlad to docela přebil a dál jsem se vesele ládoval, i když jsem si přišel trochu v ohrožení. "No, já po ní nic nechci!" zahulákal jsem do lesa, aby bylo jasno. Nechtěl jsem mít se Smrtí nějakou potyčku. Asi bych z toho nevyváznul. Potom jsem se zase dál spokojeně ládoval. "Takže je jako kouzelná? Co třeba umí?" To už jsem se ptal spíš polohlasem. Aby nás kdyžtak neslyšela.

//VVJ

Foukalo, až to se mnou mávalo ze strany na stranu. Nejdřív mi to bylo nepříjemný, ale po chvilce mě to začalo bavit. Uvolnil jsem se, křížil při chůzi různě nohy a čekal, na kterou stranu mě vichr odhodí tentokrát, načež jsem se vždycky rozkročil a jen tak tak to ustál. Takhle to šlo pořád dokola, přičemž jsem se chechtal a sem tam upadnul a zvednul se. Na Adirama už tohle asi nefungovalo, protože byl větší a těžší a nehrozilo, že ho to někam odfoukne. Čechralo mi to srst na hlavě a zádech a ohýbalo uši do všech směrů.
"NO A TEĎ KDYŽ TAKHLE FOUKÁ TAK STEJNĚ MUSIM KŘIČET ABYSME SE SLYŠELI, ŽE JO!" vylítlo ze mě najednou, aniž bych se nad tím zamyslel. Vytí Adiram sice odložil na neurčito, ale byly i jiný způsoby hlasovýho projevu. A já se rád hlasově projevoval. "PROČ BYCH VYL TÁTOVI DO UCHA?" To mi přišlo trochu divný. Výt se přece mělo do kraje, do lesa, do údolí, ne? Aby se to rozlehlo. Ne do ucha. Ale pro mě za mě. "Ale udělám to. Když to řikáš," zabrblal jsem nakonec jen tak pro sebe. Jakmile začal mluvit o lovení, na chvíli jsem se ztlumil. I já věděl, že lov bych asi rušit neměl. Bylo to něco nového a nevyzkoušeného, takže jsem nechtěl nic pokazit. Ani jsem nevěděl, co jsou to křepelky. Jen že létají, jak řekl Adiram. Asi to má taky křídla. Jako máma. Moc jsem nevěděl, co si pod tím představit.
Bedlivě jsem barda tedy sledoval a cupital za ním tak, abych nepřekážel. Lov mě naprosto nadchnul a modrooký se v pár vteřinách stal mým naprostým hrdinou. Chtěl jsem to taky umět. Nejvíc se mi líbilo, jak s tou křepelkou mrsknul. I když mi jí bylo trochu líto, na jídlo jsem se asi těšil víc. "ADIRAME, TO JE SUPER! TO MĚ MUSÍŠ NAUČIT!" zavolal jsem do vichřice na vlka, který měl dvě křepelky v tlamě, takže mu moc nešlo mluvit. Mluvit jsem tím pádem musel já. "CO SI O TOM ASI MYSLÍ TEN ZBYTEK KŘEPELEK? URČITĚ SE JIM ULEVILO, ŽE MAJ KLIKU, CO? ŽE DNESKA VYVÁZLY." Úplně hloupá otázka - taky přišla od vlčete. Ale hrozně mě to zajímalo.

//Jedlový pás

"Chudáci vlčice. Snad se to nestane ségrám," povzdychnul jsem si. Jestli se vlčice vždycky zamilovaly do pitomce, asi to taky neměly lehké. Načež mě uklidnilo, že já vlčata mít nemůžu. Neměl jsem vůbec šajn o tom, jak to funguje. Nechápal jsem, proč zrovna já ne, ale z nějakého důvodu jsem to Adiramovi prostě věřil. Poslušně jsem vše odkýval a neměl jsem dalších otázek. Hlavní bylo, že se podle jeho slov můžu kamarádit s kýmkoliv. Chtěl jsem se totiž skamarádit minimálně s celou Gallireou! "Platí," souhlasil jsem vesele. Rozhodnul jsem se, že si budu pamatovat, že mi Adiram dluží tohle vyprávění, ale při mé paměti jsem mohl spíš jedině doufat, že na to někdy ještě samovolně přijde řeč.
"Vyrážíme!" Jakmile navrhnul, že jdeme dál, vlila se do mě nová vlna energie a vyskočil jsem na nohy. Navíc se zmínil, že by sehnal něco k snědku. To mě obzvlášť nastartovalo. "Já mám docela hlad. Co budeme jíst? Můžu ti nějak pomoct?" zamrkal jsem na něj odhodlaně. Čim víc jsem se toho mohl naučit, tim líp. "Co je tvoje vůbec nejvíc nejoblíbenější jídlo?" Já toho ještě moc neznal. Vlastně... jenom pomeranče. A borůvky. Chtěl jsem se inspirovat, abych potom mohl chytračit na ségry a bráchu. "Až přijdeme do lesa, můžu výt?" napadlo mě najednou. Bylo mi jasné, že tohle se bardovi líbit nebude. Vlastně mi ale bylo jedno, co odpoví. Chtěl jsem si zase úplně vyřvat hlasivky. To mě hrozně bavilo. "A můžu výt teď? A můžu zpívat? Můžu to zkusit? Třeba se to tentokrát povede. Neprasknou ti bubínky, slibuju," udělal jsem psí oči, až jsem málem zakopnul a přerazil se, jak jsem nekoukal pod nohy. A pokračovali jsme v cestě... někam.

//SG