Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Bouře?“ zopakoval tiše vlček, zatímco váhavě převaloval ty informace někde v povědomí. Znamenalo to, že už viděl bouřku? Nedokázal to dost dobře pochopit, ale to jméno, ach to jméno! Nebylo moc složité. Znělo tak, jako zní mluva. To byl dobrý základ. Zkusil to znovu: „Bouře.“ Ocásek se mu vesele rozkýval ze strany na stranu, protože poprvé po dlouhé době pocítil radost. Něco si zapamatoval. A to něco plašilo ty nehezké vzpomínky na temnotu a chlad temné díry na dně jámy. Borovice se mu líbily, i když taky moc nevěděl, o co přesně se jedná. Zmateně se rozhlédl, ale moc se v tom nebabral. Jestli tohle byly Borovice, bylo to dobré. Bylo tu příjemně a hezky to vonělo. Svěže a jarně. Při další otázce pohled znovu otočil na Bouři a usmál se jako brundibárek, kterým měl být. V jeho tváři byly stále náznaky toho kulatého vlčete, které přišlo v lednu na svět. Olíznul si nos a váhavě přikývnul, když mu nabídla něco. Nevěděl přesně co to bylo, ale líbilo se mu, že ho někdo zahrnuje do svých plánů. Nakročil si k ní a zůstal stát v uctivém dosahu. Pořád se bál, že mu jedna náhodou přiletí.
Dokud tu byla jen vlčice, důvěřivě se na ní usmíval. Když přišel ten velký chlapák, měl radost a i jeho vítal s úsměvem. Byli rodina? Měli světlé kožíšky. Ale to trvalo jen tak dlouho, dokud byl v bezpečné vzdálenosti. Jakmile se totiž Sionn přiblížil, rozpláclo se vlče na zemi a pevně sevřelo víčka, zatímco začalo hlasitě kňučet. Rozechvělo se strachy a chvělo se tak moc, že nedokázalo pořádně ani slyšet. Ale to taky mohlo být způsobeno tím, že bylo docela hlučné. Bálo se velkého vlka a snažilo se splynout se zemí. To mu v šedém kabátku zase tolik nešlo.

Co to bylo se světem? Chtěl najít mámu. To se mu nepoštěstilo, tak jen hledal někoho dospělého, kdo by mu třeba pomohl vyřešit tuhle hádanku, která opřádala jeho nový život. A nalezl milou vlčici, která se nebála s ním promluvit. Dokonce mu dala čas, aby se zamýšlel a komolil své věty. Moc ho na tom neubylo. To důležité řekl, ne? Jenže vlčice chtěla vědět víc. Možná to bylo smysluplné. Třeba zná jeho matku, nebo cestu domů. Zamyslel se, když se k ní kousek blíž přisunul. Byl asi tak nenápadný, jako slon v jahodách, ale to mu nepřekáželo. Dokud tu byla, mohla mu pomoci. A třeba by dokázala i zahnat stíny dál od jeho těla. Absolutně bez kontextu zase trochu popotáhl.
„Já,“ začal ostýchavě, „přišel sám. Jsem sám.“ Krátké a úsečné věty. Víc nebylo třeba. Sdělit co je nutné a pak se s tím víc nebabrat. Opatrně se vytáhnul do sedu a skrze sklopená víčka dál hypnotizoval cizinku, která luštila jeho jméno. To v hloupém vlčeti vydolovalo opravdu letmý úsměv, kterým ji obdaroval. „Asi,“ dosvědčil neurčitě, ale pak zas sklopil pohled. Nevěděl, co je to bouřka. Ze světa znal jen Zrádcův remízek a tmu na jeho dně. Pokrčil rameny a pak zavrtěl hlavou ze strany na stranu, spodní ret trochu podsazený. Jeho přemýšlení však vyrušil nově příchozí, kterého nečekal! Další dospělý? Překvapeně na nového vlka vyvalil očka. Jak se necítil sám, trochu pookřál a slabě máchnul oháňkou. Nikdo z nich nebyl jeho příbuzný. Všichni měli světlé kožíšky. To bylo jediné, co dokázal povědět s jistotou. Při pohledu na Asgaarskou alfu ovšem mlčet. Neuměl pozdravit. Nevěděl, že se to dělá.

Mluvit mu pořádně nešlo. A tak jen tiše ležel a celý natažený tiše prosil o cokoliv. Nějakou přízeň: ať už falešnou lásku, radu, nebo jen ránu z milosti. Očka měl vykulená a dech se mu zadrhával v hrudníku. Když byl před ním dospělý, najednou byl ale přeci jen klidnější a nepanikařil. Tenhle dospělák ho totiž sledoval. Dívala se přímo na něj, ne skrze něj. Dívala se na jeho kožíšek a na jeho tvář, ne na to jak je veliký a kolik sil by mohl mít. Znovu se tiše zalknul a pak ucouvnul, když ucouvla vlčice. Nebyl to ale tak ladný pohyb. Spíš se jen odtáhnul, neb ležel na tom břiše a pokoušel se dostat blíž k ní. Kdyby to bylo normální a zdravé vlče, povědělo by jí, kde se tu vzalo a že hledá mámu, která ho asi opustila. Možná se ztratila? Ale on toho rozumu opravdu zase tolik nepobral. Trochu zmateně na ní vyvalil očka a pak jen ledabyle pokrčil rameny. „Sám,“ bylo všechno, co ze sebe dokázal dostat. Vzpomínal, jak jeho maminka vypadala. Třeba by ji zvládl popsat! Jenže to bylo náročné, protože si nebyl jistý, jestli je víc hnědá, nebo víc černá. Ani nevěděl, jak ty barvy popsat. Natož pak zářivé barvy jejich očí. Znovu na neznámou cizinku upřel očka. Věděl vůbec, jak se on sám jmenuje? Zalovil v paměti. Bylo to drnčivé jméno, které několikrát slyšel. Matka ho tak snad oslovila. Nevěděl, že ho vymyslel matčin nový nemesis. Přežvýknul, když začal zkusmo válet na jazyku: „Dra- en. Ven. Dra-n. Ven,“ komolil. Nebo to byl někdo jiný? Znal jen pár jmen a jedinou jistotou v jeho životě byl Nagi. Ale on nebyl Nagi. Měl jméno jiné. Drsnější.

Nespal, ale byl docela mimo. Prázdnotou v jeho hlavě se honily tváře a snažil se utišit prázdnotu, která mu útlý hrudník drala vejpůl. Dříve kulaté a nafouklé bříško měl propadlé. Jindy baculatý vlček byl teď kostnatý. Ale nebyl malý. Pořád vypadal velice. Možná i starší než měl být. Jeho dělo čerpalo z ničeho a dělalo z něj něco. Cena za trudomyslnost, která mu nevadila. Kdyby měl jen trošku lásky a dost dobrého jídla, jistě by vzkvétal. Ale chybělo to první a bez prvního nechutnalo druhé. A bez druhého neměl vůbec chuť pokračovat ve své pouti. Možná, že si Smrt měla vybrat přeci jen jeho? Nechat ho v klidu a milostivém náručí posmrtného života. Jenž Život sám s ním měl jiné plány. Možná i proto ho z jeho tichého utrpění vytrhl hlas, který nečekal. Nebyl vůbec podobný hlasu jeho matky. Byl procítěný a bylo v něm něco, co malý Draven neznal. Rozlepil uplakaná, zlatá očka, která byla moc daleko od sebe, a překvapeně zamrkal na světlou vlčici nad sebou. Nebyla to jeho matka, ale mohl vůbec doufat? Ta změna v hlase byla dostatečným varováním. Popotáhl, jak mu z nosu vytékala voda. Vypadal zcela nešťastně a zničeně, zatímco vlčici sledoval.
„M-mamin-“ chtěl vyslovit, ale hlas se mu zlomil. Bílá nebyla jeho máma, to byla jedna z mála věcí, kterou věděl. Chvěl se mu ret, když tiše zakňučel. Hlavu si pak bez zájmu znovu položil na tlapky, které měl natažené před sebe. Už alespoň nesmrděl od vlastních výkalů. To byla jedna z posledních věcí, co pro něj máma udělala (krom mrtvé vrány, kterou opomněl). Očistila mu kožíšek. A pak zůstal sám. Kdo byla tahle cizinka, jejíž pach ho ovšem lechtal v nose? Nevypadala nebezpečně a když k ní znovu pozvedl pohled, zaujaly ho její duhovky. Nebyly chladné. Odráželo se z nich teplo. Ostýchavě k ní trošku popolezl po bříšku, zatímco k ní stále upíral psí oči. Třeba by mu mohla pomoci?

// Středozemní pláň

Uvítalo ho přívětivé šero, které konečně umožnilo vlčkovi trochu oddechnout. Možná to bylo podvědomí, že se bál v tak otevřené krajině. Možná prostě jen žil celý svůj život v temném lese a teď se v něm cítil poněkud bezpečněji. Ačkoliv měl k tomu důvod? Cítil, jak se mu srdce trochu zrychlilo. Stínů se bál a očima koulel všude kolem, jen aby se neleknul nějakého nechtěného překvapení. Tohle místo totiž bylo úplně jinačí, než to které mu dalo život. Borovice ve větru tiše tancovaly a třebaže se prve lekal jejich praskání, nakonec k nim vzhlížel s lehkým úsměvem na tváři. Prvním, za docela dlouhou dobu. Zapomenul dokonce na to, že hledal matku. Zůstal stát a s hlavou vztyčenou ke stropu plnému jehličí tiše hypnotizoval jejich tichý tanec. Příjemně tu to vonělo. Nebylo to tu zatuchlé jako v jámě a ani podivně sladké, jak voněl les po jeho matce. Maminka, rozvzpomenul si zase. Necítil ji nikde kolem. Asi nalezla jiný les, kde chtěla být. Sklopil zrak a tiše vzlyknul. Nalezne cestu zpátky domů? Nohy měl slabé a dobře věděl, že sám pravděpodobně netrefí. Neměl přeci jen zůstat s tou bílou koulí? Ale on jí neznal a nedůvěřoval. Bratři měli oba tmavé kožíšky. Ten cizák si hrál na kukačku v hnízdě, ve kterém se narodil a ta bílá koule chlupů… Pouze ji zahlédl. Třeba nebyla tak spatná.
„Bílá koule chlupů?“ hlesnul po větru slabým hláskem. Odpovědí mu bylo jen neustále praskání borovic, které ho konejšilo. Znovu se schoulil do klubíčka pod jedním ze stromů a zavřel oči. Už ale neusnul. Musel svou bolest snášet v bdělém stavu.

// Zrádcův remízek přes Roh hojnosti

Batolil se neznámou krajinou. Nohy měl slabé, ale zdálo se, že jsou jistější. S každým krokem se jeho chůze alespoň trošku víc připodobňovala té, kterou měla vlčata jeho věku umět. Možná by měl i běhat? On jen zmateně pletl nohama jako štěně s ataxií a nepůsobil u toho moc zdravě. Často volal. „Mami, maminko?“ neslo se nad krajem, neb to bylo to jediné, co nějak dokázal ve své hlavince vymyslet. Její jméno si nepamatoval. Bylo cizí a dlouho ho pořádně neslyšel. Bylo snad divu, že tak podprůměrně inteligentní vlče jen opravdu těžko memorovalo slova? Ale copak se měl bát jí tak říkat? Už dlouho mu za maminku nevyhubovala, třeba se už nezlobila a tohle bylo celé nedorozumění? S nově získaným elánem proto přidal do kroku a znovu spustil. Jako zaseklá gramofonová deska pořád hučel do světa kolem něj, že hledá svoji matku. Hlas měl ale slabý a dlouho nevydržel. Raději se proto ve vysoké trávě schoulil ke krátkému odpočinku, který se v závěru protáhl asi na dvacet minut tvrdého spánku. Nebezpečí hrozící všude kolem něj se mohlo jít bodnout. Srdéčko mu stejně už krvácelo.
Na nohy se vyhoupnul když sluníčko o značný kus popolezlo. Pořád ho fascinoval svět kolem: byl tak barevný a plný světla. Nebyl jen hnusně tmavý a prázdný a plný stínů. Bylo to tu tak jiné, než všude kolem. Ale přeci – možná podvědomě – nakonec z otevřené pláně zamířil do jednoho tmavého shluku stromů. Voněl jinak, než místo odkud přišel, ale na první pohled vypadalo podobně. Třeba se i máma spletla?

// Borovicová školka

Vlci kolem něj mizeli a on osaměl. Možná byla někde poblíž ta bílá koule chlupů, o kterou zavadil pohledem, ale měl se vůbec snažit? Z očí se mu vyhrnuly horké pramínky slz, jak se zmateně rozhlížel. Snažil se tmavou vlčici najít a z hrdla se mu dralo úzkostné kňučení, kterým se matku snažil dostat zpátky k sobě.
„Mami!“ volal, zatímco hlas se mu chvěl strachem. Úzkost z něj přímo sálala, třásla se mu kolena a lapal po dechu, který se bránil projít tracheou do plic. Zalykal se, jak se motal v kruhu. Opravdu – kroužil do kola a ze všech sil se zkoušel zorientovat, ale tak málo pozornosti věnoval okolí kolem sebe… Byl zcela bezradný. Matčinu stopu necítil a když upadnul, neměl sílu se zvednout na chatrné nožky. Zůstal ležet v trávě a tiše plakal, protože se bál a nikde kolem nebylo vřelého dospělého. Špatně se narodil? Zřejmě. Jeho tělesná schránka byla odolná, ale události v jeho životě vytvořily praskliny ve štítu jeho chatrné mysli. Byl hloupý, ale prahnul po bezpečí. Všechno se točilo kolem jeho drobného tělíčka, které bylo ještě před pár dny poseté záplavou fialových modřin. Nejedl několik dní. Měl žízeň. Někde se ta hrůza, kterou pociťoval v temnotě jámy, musela projevit.
Pomoc nepřišla. Vlček ležel na zemi několik desítek minut, které klidně mohly být hodinami. Ležel tak dlouho, dokud už neměl slzy a dokud mu nedošel hlas. Ne že by toho jindy hodně namluvil, ale teď? Ztratil vůli cokoliv říkat. Matka ho opustila. Nebrala v potaz jeho prosby a odešla pryč. A tak se vlček z posledních sil a v nějakém záchvatu strachu o svůj vlastní život konečně vyhoupl na nohy. A kolébavou chůzí, kterou měl dávno odrůst, se vydal neznámým směrem. Vlče narozené v Gallirei a přeci bez matky. Sem tam tiše zavolal, jak se rozhlížel po ohromném světě těma velkýma očima, která byla moc daleko od sebe. Ale matka mu neodpověděla.

// Středozemní pláň přes Roh hojnosti

// Jáma

Draven stále moc nevnímal dění okolo sebe. Většinu času se celý chvěl a zlatýma očima sledoval ten podivný kraj kolem sebe. Seděl někde vedle matky a to bylo všechno, na co se zatím zmohl. Moc neprotestoval proti ničemu, protože neměl slova a hrdlo měl pořád vyprahlé jako troud. Jazyk se mu lepil na patro. Ani si neuvědomoval, jak strašně zapáchal. Jako by cokoliv zmohl. Volal matku, ale ta ho asi nechtěla slyšet.
„Maminko,“ zkusil to znovu, tentokrát silněji a jasněji. Pohled však nebyl schopný upřít k její tváři. Pořád si nepamatoval její jméno a byl zmatený, proč neslyšela na tu druhou, jasnější a zcela stejně určitou variantu. Trochu si přál, aby se tu někde objevil Alastor a odnesl ho za bratrem. Toho cizince moc nechtěl znát. Byl si docela jistý, že to Nagi nebyl. A ani ten druhý bráška, jehož kožíšek měl přeci jen trochu jiný odstín. Nebo se pletl? Mohl bratr takhle ztmavnout?
„Mami?“ hledal znovu útěchu u tmavé vlčice a konečně se zmohl na krok. Vlčata kompletně ignoroval, protože jeho vize byla zastřená a strach mu nedovolil se soustředit na cokoliv jiného, než na velkou tmavou vlčici, která tu zatím jako jediný byla celý jeho život. Natáhl tlapku, aby na sebe upoutal pozornost. Čekal co bude. Krátce pohlédl na ty cizince, ale pohledem na nich nevydržel víc než pár vteřin. Pořád nedokázal uchopit, co se stalo a proč to tak bylo a proč tu byli cizí – protože ŽÁDNÝ bílý kožich nikdy neviděl. Tím si byl jistý. Žaludek mu zaškrundal, jak se věrně batolil za mámou. Chůze mu pořád nešla, moc se na to chvěl. Nebyl jako ta vlčata před ním. I kdyby chtěl, nestačil by jim. A on stejně nechtěl, protože potřeboval slova útěchy a nějaké vysvětlení všeho, co se stalo od doby, kdy odešel Medvěd s Nudlí a bratry.

|9|

Draven moc nevnímal, co se s ním děje. Byl zničený strachem a tou tíhou na prsou, která mu nedovolovala se nadechnout. Chvilku byl u matky, pak zas na jejích zádech. Hluboce dýchal. Byla to vůbec jeho matka? Tlapky držel do něčích zad tak křečovitě zatnuté, že to muselo bolet. Ale copak nad tím měl kontrolu? Nerozuměl ničemu. Celý jeho život byl jeden velký zmatek, nic nechápal. Nic nedávalo smysl. Všude byla tma a v ní stíny a ta se kolem něj tak nepříjemně stahovala. Jeho vypoulené a jindy nadlábnuté bříško bylo prázdné a hlasitě se vzpouzelo, ale i kdyby chtěl, nemohl by se najíst. Jeho jícen byl stažený a nebyl schopný přijmout snad vůbec nic. Jindy kulaté boky teď byly propadlé a odhalovaly rozechvělý hrudníček, který se chvěl s každým nádechem. Co mohl dělat? Svět se pohyboval a zase s tím nemohl nic dělat. Slyšel hlas, pravděpodobně matčin, ale doléhal k němu jakoby z dálky.
„M-maminko,“ hlesnul zase. Proč ho nesla pryč? Proč se všechno měnilo? Proč všichni přicházeli a odcházeli? Nic nedávalo smysl. Chtěl křičet a nemohl. A tak se jen tisknul do černé srsti a křečovitě držel, dokud mu síly stačily. Na víc už neměl ani sílu, ani rozum. Byl zrazen světem kolem sebe i událostmi, které nabraly (pro něj) tak strmý spád. A kdo byl ten cizinec, který tu byl s nimi? Bohužel – i slzy dávno došly. Zbyl jen strach.

// Zrádcův remízek

|8|

Ten paralyzující strach pořád neustupoval, ale alespoň už mu vysílením padly nohy a nedržel je křečovitě natažené ve vzduchu. Uvědomoval si že zapáchá a nebylo mu z toho dobře. Když ho Rowena začala očisťoval, ležel už nehybně a zcela jako hadrová panenka, která se nedokáže pohnout. Kdokoliv mohl slyšet ten poplašený tlukot srdce, které uhánělo rychleji a rychleji. A stačilo jen slyšet rychlé povrchní dýchání, kterým si rychle z oběhu odstraňoval oxid uhličitý a které tenhle stav ještě zhoršovalo. Protože byla tma, nevěděl ani, že se mu zatmívá před očima.
Proč se vlastně bál? Sám už nevěděl. Neměl z toho dění kolem rozum, ale zmatená matka v temnotě a ta domnělá vize zeleného ohně mu nedovolila se vzpamatovat. Byl tohle jeho konec? Těžko. Jakmile se mu uklidní dech, uklidní se i on sám a všechno se srovná. Ale teď se to zdálo nemožné. Bál se vlastní matky? Proč? Možná to bylo tou modřinou, která se mu rýsovala v kožíšku? Možná to bylo faktem, že se strašně bál jí říkat mámo, jak každé vlče mělo? Nepamatoval si její jméno a do toho tu byl ten cizinec, který mu snědl jídlo. Měl žízeň, byl pořád relativně špinavý a zapáchal. Možná to dávalo smysl, že si matka vybrala toho jiného. Bráška byl daleko a šel za Alfredem a on litoval, že za Alfredem jít nemohl. Teď byl v temnotě a díře a nebylo odtud úniku. Snad jen kolem toho hrozivého místa, které už nechtěl nikdy projít. Možná se bál temnoty? Těch stínů, co se kolem nich skláněly? Rozevřené duhovky kroužily po místnosti a v panice hledaly něco, co nebylo děsivé. A jaké bylo jejich překvapení, když padly do podobně malé tváře, která byla podivně ustrašená a vyvalená. Vlček se ho na něco ptal. Byla tohle cesta ven? Draven se pokusil pohnout – moc mu to nešlo, ale přeci jen se mu podařilo z hrdla vydolovat velmi tiché a chraplavé: „m-maminku.“

|7|

Bál se a chvěl se strachy, zimou a kdo ví proč ještě. Smrděl, zapáchal a nemohl se ani pohnout. Copak mohl dělat něco jiného? Všude kolem byla jen tma. Nevšiml si cizího vlčete a když se z jámy vydrásala Rowena, aby ho čapla za krk a snesla dolů, málem vykřikl. Ale jen málem. Jeho hrdlo se stáhlo a nedovolilo mu vydat hlásku. Byl jako z kamene – tlapky propnuté, ocas pevně přitisknutý mezi nohy a dýchání tak přerývavé a mělké, že to prve nevypadalo, jako by se ten malý hrudník vůbec jen zdvihal. Ale dýchal a byl živý, i když strašně zapáchal a nedovedl se vůbec přimět k pohybu. Matka ho vyděsila a byl si docela jistý, že mluvila s někým, koho on neviděl. Když ho položila do hnízda, pořád stál a ani o píď nezměnil polohu, ve které ho našla. Možná už jen nebyl tak zkoprnělý, když se jeho rozcuchaný bok netiskl k velmi tvrdé skále. Nevšímal si vlčice, nevšímal si vlčete a když se mu do nosu vloudil pach krve, znovu vyvrátil do hnízda zbytky, které v žaludku měl. Teprve potom padnul na bok do trávy, ale nevypadalo to přirozeně. Byl jako omdlévající koza. Ležel na boku, oči vyvalené do tmy a nohy natažené do boku v pevné křeči, která ho paralyzovala. Bál se a nechtěl se pohnout ani o kus. Přišel si sám a nevěděl, co má dělat. Slyšel tlukot vlastního srdce i hukot husté krve, která mu kolovala v žilách. Cítil zápach, který se z něho linul a ani se nepohnul, když se znovu počůral. Ztrácel tekutiny a doháněla ho únava, ovšem ta hrůza ho držela pod krkem a dávila a takhle malé vlče přece nemohlo vůbec chápat to dění kolem něj, které bylo tak divně chaotické. Matku ani cizince dál nevnímal. Jen ležel na boku v další loužičce a se špinavým zadečkem, protože tentokrát povolilo všechno.

|6|

Seděl schoulený v rohu a ani nedutal. Na tlapkách mu zasychala vlastní moč a celý vyděšený se chvěl jako osika. Sotva mohl dýchat. Tiskl se ke stěně a ani nedutal. Nemohl se vrhnout za mámou, která zmizela někde v temnotě staré jámy. Nemohl se pohnout, protože tlapky ho neposlouchaly. Jen se chvěl a zatlačoval v očích slzy, které se hromadily pod okraji víček. Bál se a chtěl plakat a zároveň ho skála opravdu, opravdu nepohodlně tlačila do boku. Už teď se tam dělala modřina. A druhá po ráně, kterou koupil od zmatené Roweny. Nevydal ani hlásku, ani nekvíknul. Jen přerývaně a zrychleně dýchal v prosté snaze být. Nevěděl co se stalo. Cítil jen pach zasychající moči a vlastní strach, který úplně paralyzoval celé jeho tělo. Kdyby poslouchal, slyšel by hlas. Ale jemu poslouchat nešlo, protože mu v uších vířila horoucí krev a hučela tak nahlas, že málem přehlučela i hlas jeho vlastního srdce. Jen málem. To totiž tlouklo takovou rychlostí, že se mezi ozvami ty klidné chvilky téměř úplně ztrácely. Vlčkovi se zvednul v tom stavu žaludek a veškeré zbytky jeho obsahu okamžitě vyvrátil na své tlapky, což ho konečně přimělo plakat. Stál teď špinavý od zvratků a moči při stěně a ty nechutně páchnoucí věci se mísily se slzami, které se kutálely z těch velkých, vyděšených očí. Ale možná to přeci jen bylo k něčemu dobré, protože sevření paralýzy krátce povolilo a dovolilo mu si lehnout na bříško. To teď už nebylo spadlé a kulaté, jak bříška vlčátek bývají. Bylo prázdné a křičelo hlady, ale Draven s tím sám nemohl vůbec nic dělat. Ležel dál na zemi, tiše plakal a chvěl se v temnotě, kterou neprostupovalo žádné světlo ani žádná naděje. Nevěděl co dělat.

|5|

// Zrádcův remízek

Teprve až ve tmě pořádně rozlepil víčka od sebe a zakoulel očima kolem sebe. Povědomé přítmí a vlhký zápach hniloby mu napovídal, že se blíží domů. Pevně se tisknul ke své matce a zkoušel se trochu víc rozkoukat, jenže jeho tesknění bylo prd platné. Věděl to ve chvíli, kdy ho místo toho hřejivého a oranžového kamaráda ohně přivítalo podivné zelené světélkování. Zvedl opatrně hlavu, aby pohlédl na to nejděsivější stvoření, které za svůj krátký život zahlédl. Byl by vykřiknul, ale ztratil dech a ve chvíli, kdy se Rowena předklonila se jí svalil ze zad jako pytel. Dopadnul tvrdě na chladnou zem z kamene a asi si vyrazil dech. Jen tiše heknul a jako mátoha zvednul hlavu k bohyni, která se nad ním skláněla. Nebyl úplně bystrý, ale vypadala asi tak naštvaně, jako když mámě řekl Nagi mami. Poplašeně se otočil a s kňučením se běžel schovat pod chundelaté tlapy vlastní matky, odkud si pak mohl běsnící dámu prohlédnout. Opravdu to byla Smrt? Zmateně pohlédnul na Rowenu a pak zpátky na „velectěnou“, jak já máma říkala. Moc necápal, o čem se ty dvě bavily a když nad tím tak přemýšlel, možná by raději byl taky s medvědem a bráškou. Toužebně obrátil pohled k místům, kde býval východ z téhle pekelné jámy. Teď tam byla jen další tma a jediný, kdo ho dokázal ochránit před touhle zrůdou byla máma. Chvěl se strachy a bál se tak moc, až ho něco zahřálo u tlapiček. Vlček se strachy počůral a z očí se mu kutálely ohromné slzy, zatímco se tisknul mámě u tlap.
„Mami,“ zašeptal znovu. Toužil po tom, aby ho sevřela v objetí a snažil se jí dostat pod jednu z tlapek. Ještě víc se u toho ušpinil od té chladnoucí tekutiny, která teď ležela na zemi. Loužička. Mísila se s jeho slzami a jednou dlouhou nudlí, která mu ukápla z nosu. „Mami pojď za Nagim,“ zašeptal měkce. Byla to nejdelší věta, jakou kdy pronesl.

Chvěl se jako osika. Napůl strachy, napůl hrůzou z okolního světa, který byl moc výrazný a podivně živý. Všechno se to zdálo být hrozivé a on nechtěl nic jiného, než se zase vrátit do temné díry a zůstat v ní až do konce svých dnů. A matka to asi pochopila, protože ho ani neokřikla za to oslovení, které bylo v jejích očích nemístné. Ne. Byla naopak konejšivá a něžná a hloupé vlče se k ní pevně přitisklo, jako by její dotek dokázal odčarovat všechny ty chmury. A on vlastně dokázal. V jejím teplém objetí si Draven najednou přišel v bezpečí a uvolněný. Úplně celý se jí oddal a jedním hlubokým výdechem se zcela uvolnil. A pak byl najednou na jejích zádech – na místě, které patřilo Nageshovi. Poznal to jen díky tomu, že krátce rozevřel víčka. V panice však pevně zaryl drápy do hustého kožichu na vlčice zádech a bylo dobře, že tak udělal. Začalo to totiž strašně házet a málem spadnul. Tedy nebýt jeho náhodné prozíravosti a křečovitě semknutých tlapek. Moc se nedokázal soustředit na to, co se dělo za jejich zády a už vůbec nedokázal pobrat, co se mu matka snažila vštípit. Asi to bylo chytré, asi to bylo užitečné, ale jak měl něco pobrat, když se pokoušel jen vstřebat všechny ty věci kolem něj. Sem tam zkoušel rozevřít víčka a přizpůsobit se tomu světlu kolem, ale šlo to těžko. Naštěstí začínal pociťovat zvláštní hřejivý pocit, který nevycházel z matky, ale ze světa kolem. Opatrně rozevřel oči, aby poprvé pořádně uviděl slunečný den. Kdykoliv procházeli mezi paprsky, byl jeho kožíšek v teple. Ve stínu se mu po srsti sápal ledový spár posledních zbytků zimy. Nic neříkal. Jen naslouchal zvukům kolem sebe a zkoušel nepanikařit. A pak znovu semknul víčka k sobě, když máma obešla celý ten les a zase se vydala k té hrozivě čnějící díře k zemi. Když měl zavřená víčka, neviděl žádnou z těch hrůz. Cítil jen mámy příjemnou vůni a tisknul se k ní až do té chvíle, než je znovu pohltila temnota. A to vlastně netušil, co na ně čeká za hrůzu.

// Jáma

// Jáma

Nechal se nést, ale jeho důvěra byla lehce pošramocena tím krátkým momentem, který Alastor strávil skloněný nad dírou v zemi. Malýma očima koulel kolem sebe a instinktivně je sevřel, když jeho zorničky poprvé poznaly co to je světlo. Ten plamen, se kterým si hrál v temnotě, byl jen skomírající světluškou. Teď, na tváři země a v pravé poledne, se mu z očí hrnuly slzy. Nebyl na takovou zář zvyklý a znovu sebou začal kroutit. Proč ho nikdo na tohle nepřipravil? Pouhé pozor by stačilo! Oči si zkoušel promnout neohrabanýma packama, ale nemělo to žádný efekt. A navíc to byl přesně ten moment, kdy ho medvěd složil k zemi. Zapadnul do té studené čvachty na dně díry a znovu vykníknul, ale jako by to k něčemu bylo. Máma si jela svojí a medvěd ho sice olíznul, ale taky z toho měl prd. Nosem už v zemi beztak ryl a teď se celý dotčený, ublížený a rozcuchaný zvedal ze země. Ledová sprcha ho donutila znovu otevřít oči. Před tolika vjemy se bojácně krčil, přišel si v ohrožení. Všechny ty pocity se na něj navalily jako lavina a těžko se ohromnému vlčeti dýchalo. Mohl být sebevětší a sebehloupější, ale tohle byly jednoduché počty: byla mu zima, namlel si čumák, bylo tu tisíc věcí jež neuměl pojmenovat a neměl žádnou jistotu, že jsou bezpečné! A navrch do toho ještě spustila máma nějaký chvalozpěv nebo co to bylo, kterým se mu snažila něco vštípit. Slova šla mimo něj a jen se dál krčil a chvěl. Když ho máma olízla, zatoužil se k ní přitulit a taky si už vykročil, aby se jí mohl znovu schovat pod ocas a zapomenout na tyhle všechny nové věci! Ale ona pořád mluvila a mluvila a něco říkala a on tomu vůbec nerozuměl. Nechtěl nic z toho slyšet. Batolivou chůzí se doplácal až k ní a pracně a s kňučením se jí sápal po tlapkách, aby ho neopouštěla. Chtěl pevně obejmout a zahřát a zase se vrátit někam do tepla a bezpečí. Proč pořád mluvila a nevnímala tu paniku, která začínala jejího hloupého syna rdousit? Tiše kňučel a nepřestával do ní dloubat přední tlapkou, aby k sobě přitáhl pozornost. Zapomenul znova na to jméno, kterým ji měli říkat. „Mami,“ hlesnul krátce v zoufalé snaze na sebe přitáhnout její modrozlaté zraky. Tady se mu nelíbilo. Nemohla by ho prostě vrátit zpátky?