Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Uhelný hvozd přes Ohnivé jezero

Proximy strachy o to, že by Draven mohl utéct s její večeří byly na jednu stranu zcela pochopitelné. Cizí vlk, velký, hrozivě vypadající: úplně pochopitelné! Škoda, že jeho to nenapadlo. Možná by mohl prostě prchnout a nelámat si s tím hlavu, ale toho ňoumu to ani nenapadlo. A tak se valil za Proxi. Vypadali jako komická dvoujka. Ona dlouhonohá, krásná, elegantní. A on vedle ní jako obézní a zavalitý hromotluk. Kráska a zvíře? To asi bylo vhodné přirovnání. Ale on si svou odlišností hlavu nelámal. Vevnitř měl takové podivné prázdno, žádné poslání nebo něco: jen taková nicota, která docela komplikovala jeho myšlenky. Ten pocit nedokázal řádně pojmenovat, ale kdokoliv jiný by ho asi nazval smutkem. Draven se s tím nebabral a prostě nesl svůj kříž, nebo spíš Proximy žvanec, na který se mu stále sbíhaly sliny.
Byla pořád tichá, ale vlčkovi se líbila. A tím nemyslím v takovém tom „ty jsi holka a já borec a máš hezkej zadek“. Líbila se mu v takovém tom nevinném světle. Byla tichá, dala mu najíst a nebyla na něj zlá. A neměla komplikované jméno, které by si musel pamatovat. Protože Proxima šla hned vedle Roweny a Nageshe a všech těch další, kteří nebyli jako Bouře. Moc složité. Ale přiznejme si, že hlavní důvod jeho vděčnosti byl fakt, že mu teď nekručelo v žaludku. A tak pokračoval v cestě a pohledem přejížděl bez zájmu okolí. Tady už byl. Tady to znal. Na chvilku ho pohltila panika, že by se třeba Proxima stočila k jihu. Jejich kroky ale vedly do neznáma. Pokrčil nad tím rameny a se spokojeným hrdelním mručením pokračoval v cestě.

// řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka

Seděl a čekal, protože nic jiného mu nezbývalo. Dlouhonohá vlčice bez jména vypadala z toho všeho podobně zaskočená jako byl on. A to nebyla o tolik menší. Výškově! Pokud šlo o šíři ramen, Draven byl prostě úplně hovado. A tak tam seděl, zub mu čuměl z tlamy, a poklidně čekal, co teda bude dál. Možná se sebere a odejde a nechá tu to maso. Určitě by ho spořádal. Možná by mu to trvalo celý den, ale poradil by si. A pak by tu seděl a čekal na večer, než uteče hledat nějaké klidné místo na spaní. Jenže on měl mít plán na ten den úplně jasný.
Vlčice bez servítek přikývla a svolila tak mu nést její břemeno. Nevadilo mu to, možná to právě byl jeho úděl. Když neměl hlavu, mohl alespoň za ostatní nosit těžké věci a dělat špinavou práci. Zjevně jim společné ticho vyhovovalo. Ona mluvit asi nemohla, on mluvu prostě nepotřeboval, aby mohl jít životem dál. A vypadalo to jako dokonalá rovnováha dvou tichých existencí.
Sklonil se, aby mu mohla kýtu hodit za krk. Byla těžká. Musela si s ní dát pořádně zabrat. I on tu tíhu pocítil. Beztak co z masa užilo teď leželo spokojené v jeho žaludku. Na nohy se s batůžkem vyhoupl opatrně, ale možná že by s tou zátěží zvládl i utíkat. Měl tak široká záda, že se večeře mechové smečky ani nepohnula. Vykročil proto za Proximou. Pohyboval se pomalu a velmi obezřetně, protože se mu v tomhle terénu šlo obtížně. Přeci ji ale následoval. To byl asi první moment, kdy ho napadlo se představit. Ale přece to zatím neudělal.

// Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

Bylo na pováženou kdo se koho bál víc. Jestli Proxima Dravena, nebo Draven noci. Ale ta přešla rychle, skoro až mrknutím oka. A Draven tu pořád byl a pořád čekal co bude s vysokou vlčicí. Neopíral o ni svoji těžkou a velkou hlavu moc dlouho Zase pomalu a s rozvahou couvnul a zůstal sedět. On byl trochu víc labilní a všechny ty pocity, co v sobě choval, spíš potlačoval, nebo je nevnímal, protože toho prostě nebyl úplně schopný. Možná někam šla. Možná měla někam namířeno. I přes jeho stoický klid mu hlavou vířily myšlenky: tedy. Na jeho poměry. Pořád by se daly spočítat na drápech jedné tlapky, protože na myšlení ho moc neužilo. Ale vlčice mu pomohla.
„Můžu to nést,“ poukázal nakonec velmi stroze k těžkému kusu masa, který zjevně pocházel ze zvířete, které on nedokázal znát. Ani ho to nezajímalo. Ale ona byla jako proutek. Beztak neměl co na práci. Ona měla jídlo a podělila se o něj, on jí mohl půjčit svojí prostou sílu. Takhle hluboké jeho úvahy ovšem nebyly: spokojil se s vědomím, že nemá kam jít. Nos by ho při hledání další potravy beztak zase svedl za ní. Nebylo moc kam jít. Snad jen na světlo, to by byl dobrý začátek. Nedůvěřivě proto hloupě vypadající mladík zabrousil očima k obloze, která skrze tmavě zelený až šedavý baldachýn z korun stromů a lián nebyla vidět. Přešlápl si a dál čekal.

Seděl a zarytě mlčel, zatímco prázdný pohled upíral na cizinku. Pořád na ni koukal z výšky, i když už ne až tak moc. Kdyby se narovnala, určitě by mu mohla koukat napřímo do očí. Ne že by to jednomu nebo druhému k něčemu bylo. Ona by se nepřestala bát, on vlastně taky ne. A tak dál mlčeli spolu, i když každý z jiného důvodu. Šedivému kožichu to ale nevadilo, i když by si moc přál se z toho temného místa dostat do setmění, které se také muselo nevyhnutelně blížit. Tak to ve světě prostě chodilo, ne? Noc střídal den. Den zase noc. Což jsou… myšlenky moje. Rozhodně ne Dravena, který se dokázal soustředit jen na ustavičné škrundání v jeho žaludku.
Když mu u mohutných tlap přistál kus masa necukl sebou. Viděl totiž Proximu, jak mu kousek žvance odděluje od té velké kýty. Jeho nadšení bylo jen těžko skrývatelné, když mu za zády začala vesele kmitat krátká, tlustá oháňka. Neudělal však ani krok kupředu a nějakou chvilku nedůvěřivě čekal, než se sklonil k jídlu, které polknul snad v celku. Nějak ho požmoulal na jazyku, párkrát stiskl zuby, ale labužník úplně nebyl. A tak prostě jen rozmělnil sousto na spolknutelné kusy a šup: hlt, hlt a bylo! Ale jeho žaludek se docela uklidnil, i když by si byl dal ještě. Hranatou hlavu ještě jednou sklonil k zemi a zavětřil, jestli mu opravdu nic nezbylo. A pak zvedl pohled. Nebyla v něm emoce, ale ty beztak prozrazoval ocasem. Tu krok, tu druhý a už Proximě těžkou hlavu opíral vděčně o krk. Pořád mlčel a protože jen držel hlavu skloněnou a opíral jí o kožich vděčně čelo, mohla kdykoliv prchnout. Tak málo stačilo k tomu, aby se přestal bát.

Slunce bylo pořád nízko, takže šedého vlka netrápila starost o blížící se temnotu. Zima mu taky nebyla a jedinou jeho starostí byl tak prázdný žaludek. Ten by ale taky nemusel být prázdný moc dlouho, ne? Zlatýma očima golém šátral po kusu mršiny a odpor prázdného orgánu mohla cizinka jasně slyšet – žaludek se mu v břiše divoce vztekal. Váhu zatím vlk nesl převážně na předních, jak se nakláněl dopředu z kořene, na kterém stále ještě stál. Nohy se mu na něj skoro nevešly, protože byly prostě moc velké a neohrabané. Víc a víc tak přepadal dopředu, až musel seskočit za pevnou zem a těsně před vlčici, která nic neříkala. To bylo validní stejně jako mluvení. Stál tam a koukal na kýtu na zemi a mlčel stejně zarytě, jako vysoká a štíhlá cizinka. Ale nic nedělal. Krom toho jednoho kroku vpřed (spíš se tak jako svalil, než že by doopravdy nějak ladně seskočil), jen čekal na svolení. Když se mu pak ve výhledu na lákavě vyhlížející snídani objevily dlouhé nohy, zvedl překvapený pohled. Vlčice, třebaže nevypadala nějak úplně statečně, rozhodně statečný krok udělala. Tedy alespoň v jejích očích. Šedý sud stojící proti ní jen překvapeně zamrkal, než z něj vzešlo takové divné „hmpf.“ A to bylo všechno.
Když stála mezi ním a tou lahodně vonící věcí, ze které se mu v koutcích úst sbíhaly sliny, bylo to vlastně docela jasné ne. Svou ramenatou postavu totiž používat neuměl. Jen si proto tupě kecnul na zadek a zůstal na vlčici upřeně koukat, jako co bude dál. Neměl moc kam jít. Šel prostě za nosem. A když tu byl, ale jídlo nebylo pro něj, jeho poslání zmizelo. Zamlaskal a tupě, opravdu dlouze, mrknul. Mohl by snad dokonce dělat v Městu zvířat s lenochody na dopravním úřadě.

// Ohnivé jezero

Pohybovat se po otevřené planině bylo mnohem příjemnější, než když Dravena pohltil les podobně tmavý, jako proužky na jeho zádech. Svýma malýma očima vzhlížel k obloze a pokoušel se na ni dohlédnout, ale stromoví bylo tak husté, že se mu to nedařilo. Mezi prvními stromy zaváhal a krátce se otočil přes rameno. Lákalo ho světlo tam venku. Tmu a malé prostory neměl rád. Probouzelo to v něm úzkost. Jenže nos ho vedl neomylně sem. Copak se mohl bránit hladu? V žebříčku jeho priorit to byla starost číslo jedna! V kapitálkách. Dvakrát podtržená a ještě psaná kurzívou. Trochu shrbený se tak golem vypravil mezi stíny. Hlavu nesl obezřetně svěšenou pohyboval se pomaleji než před tím. A o obratnosti teď už vůbec nebyla řeč! V pralese zakopával a častokrát nemohl na úzkých stezkách nalézt správnou cestu. Ale kdo hledá, ten najde.
Drobnou vlčici (drobnější oproti němu, malá totiž nebyla) a její večeři nalezl opuštěnou mezi stromy. Koukal na ni z výšky, kterou ještě zdůrazňoval kořen pod jeho robustníma nohama. Malá ouška držel nastražená vpřed a očka se na jejím pěkném kožíšku nezastavila také kdoví jak dlouho. Ihned totiž sjela k ohromné kýtě, kterou sem cizinka buď přinesla, nebo ji také přilákala její vůně. Vychovaný moc nebyl, ale prát se taky neuměl a tak jeho hlava vyplodila jen jedinou alternativu: „budeš to?“ zahučel svým hlubokým hlasem. V tlamě se mu sbíhaly sliny, ale co kdyby byla přísná jako Nemami? Tak nějak žil v přesvědčení, že by mu mohla dát do budky, kdyby chtěla.

// Středozemní pláň

Bylo to u jezera, když ho do nosu praštila vůně něčeho jedlého. Všechno tu bylo hnusně mokré a podmáčené a vůbec, ale vůbec s emu tu nelíbilo. Ale žaludek se mu hlady div neobracel vzhůru nohama. Neodradilo ho ani bláto a smrad špinavé vody, který tohle místo pohlcoval. Nebylo přes něj vidět ani jinak jasně rudou barvu, která tomu místu poskytla název. Ne že by to šedý dokázal dost dobře ocenit. Hlavní přeci bylo udržovat silné nohy v pohybu tak dlouho, než ho donesou na místo určení.
Brodil se blátem bez jediné myšlenky v kebuli či emoce v obličeji. Jen jednou za čas vždy zastavil, aby zavětřil a ujistil se o správnosti svého prvního úsudku. Pach krve ho lechtal na patře a hnal ho kupředu napříč terénem. Už nebyl vlče, natož pak malý, aby si s ním mohla příroda jen tak zametat. A nebezpečí ostatně pominulo s minou nocí. Na druhou stranu jezera se tak sice dostal s větší námahou, ale dostal. A zůstal celý usoplený od bláta a všelijakých hmot, které po sobě velká voda zanechala. Smrad který mu ulpěl v kožichu mu ale vůbec nevadil. A společnost (zatím) neměl, ta ho také soudit nemohla.

// Uhelný hvozd

Procitnul k životu po dlouhém kómatu, kterým se ten spánek doopravdy dal nazvat. Vždyť ho z něj neprobudila ani zima a sníh a ani nepřízeň počasí, která tu řádila dlouhé dny a týdny. Ale on byl vlastně docela spokojený. Zůstal sice sám, ale jeho tělesná konstituce mu dovolovala takhle si chrupkat bez vyrušení. Hustý kožich, silná kostra: byl zrozený k přežívání. Co ho tížilo byl hlad. To ten ho po tom všem přinutil otevřít prve jedno oko, vzápětí hned druhé. Žaludek mu hlasitě kručel a jemu nezbylo, než se vyhoupnout na všechny čtyři a dát se po dlouhém období v limbu zase pěkně do pohybu.
Počasí nebylo nijak příjemné nebo hezké. Zem byla podmáčená a on se na ni zarytě mračil. Nevěděl totiž co má dělat nebo kam má jít. Lovit neuměl a i kdyby ano, na malé zvíře byl moc neobratný. Potřeboval pomoci, ale nebyl tu nikdo, za kým by mohl jít. Pocit osamění ho ale také netrápil. A tak udělal tu nejvíc rozumnou věc, ke které se zmohl. Zvedl nos k nebi a zavětřil. Nic. Super. Nevadí. Druhá věc co ho napadla bylo hýbat nohama. Okamžitě se dal do pohybu. Jeho krok spíš připomínal valící se balvan, ale to nebylo důležité. Podstatné bylo, že se doopravdy hýbal. Směr mohl korigovat až s časem. Bez myšlenky si to tedy namířil směrem který neznal. Nevěděl, tak jako mnozí, co ho čeká. Ale doufal, že ta budoucnost sebou přinese plný žaludek.

// Ohnivé jezero

Kdyby si Draven ještě tak mohl olíznout oko, už by působil jako dokonalý dementík. Jenže to nedokázal. Jen tak spokojeně seděl a očima rejdil po okolí, zatímco se pokoušel uložit do hlavy to druhé jméno Nemami, které bylo podivně drnčivé Rrrr- něco. Tentononc prostě. K Nemami se vlček každopádně nehrnul a když se mu pokusila vysvětlit že Bouře nee, musel paličatě oponovat že "Bouře je." No opravdu. Byl mimo i nebyl mimo. Pak ale Nemami přišla se super nápadem, že to tam jako půjdou vomrknout. Skvělý! Šedý vlček, pořád tak robustní jako kdykoliv před tím, vyskočil s novým odhodláním na tlapky a zdvihl oháňku vysoko do vzduchu. To přeci nebyl vůbec špatný nápad. V té nastalé radosti Dravena krom všeho navíc těšila ještě jedna věc: Nemami se na něj nemohla vůbec zlobit kvůli nepamatování si toho hrozného jména. Vždyť ona na tom byla ještě hůř! Bouři si vůbec, ale vůbec nemohla zapamatovat zase ona!
Vlče si to už chtělo namířit do úkrytu lesa, ale v tu chvíli je vyrušil nějaký hlas. Jeho iniciální reakce byla prostě zcela instinkitvní: navzdory své velikosti sebou plácnul na zem a schoulil se do těsného klubíčka, které převedl už tenkrát před Bílým děsovlkem s neznámým jménem. A před tímhle cizincem také zůstal ležet bez hnutí. Hlásek uvnitř jeho hrudi mu ale prozrazoval, že ho Nemami nebude chránit podobně jako to dělala Bouře. Na tohle setkání byl sám. V návalu poplašných myšlenek pak všem dominovala ta nejděsivější: kde byla Bouře? Proč si pro něj pořád nepřicházela? Nemohl být tak rychlý, že by ji přeci úplně ztratil. Copak ho taky nechtěla? Celý se rozechvěl.

Co měla pořád Nemami s tím divným slovem na R? Draven se ho pokaždé snažil zapamatovat ale sotva uplynulo pár mžiků, už byl jeho mozeček jména Rowena opět pustý. Nebylo mu souzeno se prostě stát myslitelem, ale jemu to vlastně ani nevadilo. Vlastní hloupost mu v ničem nepřekážela.
"Nemami," stál si raději pevně za svým a trochu se uculil. Nemami sebou zjevně nepřinášela žádné trable a ani temnotu, která by vlče mohla ohrozit. Teda jakože: padala tma, ale nevypadala a nesmrděla tak jako ta odporná jáma, která dala vlčkovi život.
"Tady sem byl," pronesl pak velmi spoře v naději, že vlčice si zbytek domyslí. Ne že by úplně mohla domýšlet kde byl a co dělal, když na ní prostě jen valil tupá očka a mrkal. Naštěstí se pak trochu slitovala a přeci jen se pootočil na borovicovou školku v jeho drobných zádech: "Bouře. Bouře tam," dovysvětlil a pak se k lesu usmál tak, jak se na Nemami zdráhal. Pořád čekal, že se ze stínů světlá vlčice vynoří, ale nikde jí nebylo ani vidu, ani slechu. Trochu si odfouknul vzduchu z plic a celý spokojený se otočil zpátky na biologickou matku, která tu stále byla. Možná, že kdyby zavolal na Bouři, třeba by se objevila a přišla si pro něj a pověděla by Nemami, že je jeho mami? Zamračil se nad tou složitou myšlenkou a raději zvedl pohled k tmavé obloze, na kterou se pomalu kutálel stříbrný měsíc. On to jistě mohl Boři sdělit! No jistě, stříbrný posel ho zachrání. A tak Draven zvedl hlavu k nebi a táhle, opravdu táhle zavyl k měsíci. Kdyby měl o mozkouvou buňku navíc, třeba by mu došlo, že se takové vytí donese do Borovicové školky samo o sobě. Ale ne, on to potřeboval sdělit stříbrné kouli na obloze, protože se naivnímu vlčeti zdála důvěryhodná.

Jeho snahy nebyly úplně marné. Sice se mu nedařilo tak hezky ohnout k vlastnímu zadku, jako to dělali jiní, ale úplně špinavý taky nebyl. A kdyby byl, asi mu to žíly úplně netrhá. Spokojeně se tak plahočil na sluníčku a přemýšlel, jestli by se pro Bouři neměl vrátit. Tak rychle přece běžet nemohl, ne? Musel by uhánět jako vítr. Sám pro sebe se zasmál. Třeba uměl běhat jako vítr! Zvrátil svůj trošku mongoloidní obličejík k obloze a nastavil ho hřejivým paprskům. Jeho relax byl ale záhy přerušen.
Sám si jí nevšimnul, protože ještě neuměl být opatrný. Byl prostě jen vlče. A prosté k tomu. Když však zaslechl onen známý hlas, ihned se otočil. Zůstal na svou rodnou matku koukat trochu vyjeveně. Zjevně nevěděl co dělat. Překvapením jen vyhrkl: "Nemami!" Kde se tu Ne-máma brala? Přišla si pro něj? Vlčice mu nabídla pomoc, ale on dávno vyskočil na všechny čtyři a s hlavou stočenou ke straně na vlčici zůstal koukat. Už si chtěl nakročit k ní, ale zastavil se. Pořád se mu v hlavince objevovaly obrazy podivné temnoty. Zachvěl se a zůstal stát, svá malá očka upnutá na vlčici, kterou pomalu ale jistě dorůstal a přerůstal. Dál nevěděl co říct. Už se nečistil, takže pomoc mu už vhod nebyla. Naštěstí mu ale položila docela jasnou otázku a on tak mohl vyplodit krásné: "nebyl." Opravdu vrchol konverzace!

// Borovicová školka

Nedošel daleko. Zastavil se hned na okraji lesa a spokojeně se pousmál. Věděl, že za ním Bouře přijde, ale nebyl si úplně jistý kdy. Musel být prostě neskutečně rychlý! Jinak to totiž nebylo možné. Že byla Bouře třeba unavená, protože ho hlídala místo spánku, to mu do té duté hlavinky nešlo. A tak se spokojeně posadil do trávy a následně přepadl na bok, když se pokoušel jako největší neohrabanec natáhnout po bříšku, které si chtěl olízat. Moc mu to nešlo, obratný nebyl ani v nemenším. Ale i tak vypadal docela spokojeně, zatímco se tam popelil během chladné noci. Po matce podědil huňatý kožíšek, díky kterému si nemusel vůbec dělat starosti o takové chladno. Vždyť bylo ještě vlastně docela příjemně!

Konečně se probral. Bouře a ten velký vlk kterého neznal si asi měli hodně co povídat, protože z toho vlček usnul. Pořád ležel na svém místečku–a že už tam po sobě nechal pořádní důlek–, které bylo přímo pod břichem bílé vlčice. Probudil ho až hlas toho velkého alfovi, když se při odchodu prsatil. Srdíčko mu vesele poskočilo v hrudníčku, že bude zase Bouří sám a že by mohli něco dělat! Třeba by mohli projít lesík. Nebo by mohli prozkoumat lesík! A nebo by mohli obejít! Jo, to poslední znělo jako úplně nejlepší možné východisko! Tenhle lesík se mu moc líbil, ale už tu bili dlouho. Moc toho zatím neviděl a chtěl si taky trochu užít posledního letního sluníčka. Třebaže byla noc. I proto vyskočil na tlapičky, jako kočka se Bouři propletl mezi tlapkami a se spokojeným úsměvem poskočil.
Kolem procházka? Jo. Jeho slovní projev byl doopravdy primitivní a tím jak rostl, bylo vidět proměnu v jeho obličeji: malá očka daleko od sebe mu dodávala nyní dojem spíše ošklivosti, než roztomilosti. Byl ale veliký a spokojeně máchal ocáskem, zcela oddaný své světlé společnici. A protože byl tak trochu divnovlček a primitivní, moc na milou Bouři nečekal. Jen s vlajícím ocasem nasměroval svůj zadek k hranici lesa, aby se mohl vyvětrat. A musel být rychlý jako vítr, protože vlčici normálně utekl! Neuvěřitelné.

// Středozemní pláň

Najednou bylo všechno na světě úplně jednoduché a krásné. Proč to vlček dřív neviděl? Seděl pořád zapikaný na tom bezpečném místečku, které si našel: Bouři u nohou a s blaženým úsměvem sledoval spodek její čelisti, když si povídala s tím velkým vlkem, kterého neznal. Líbilo se mu, když ho konejšila. Líbily se mu její něžné doteky i starost, s jakou na něj koukala, když se bál. Byla tohle láska, kterou celou dobu hledal na špatném místě? Musel vlček utéct z domu, aby tohle nalezl? Zlatá očka se úplně rozplývala a svět šel kolem něj, jak se tak zaobíral jen přelivy v její srsti, která tak sladce voněla. Ocásek mu přitom tiše tloukl do země. Všechno trápení, se kterým sem přišel, najednou zůstalo ležet daleko za tímhle Borovým hájkem, který byl jako oáza v poušti. Nakonec ovšem něco přeci jen upoutalo vlčkovu pozornost. Zastříhal ušima a zamrkal, když se Bouře ptala na zajímavý jméno toho cizince.
„Draven!“ odpověděl místo Sionna šedý chlapec a pyšně zamáchal oháňkou. Konečně si vzpomenul, jakže se to jeho složité a dlouhé jméno vyslovuje. Páni. To teda bylo namáhavý. Ale určitě to stálo za to, protože Bouři měl už teď úplně nejradši na světě. Strejda medvěd s nudlí ho nezachránili a vlčice co měla být jeho máma ho mátla. Bál se jí říkat mami a pořád nevěděl, jaké bylo její jméno. Ale to bylo vlastně úplně jedno! Hlavu si totiž zase mohl s láskou opřít bouři o nohu a s úsměvem sledovat její bradu. Plně jí důvěřoval, že ho nesní. Po Sionnovi ale šlehnul nedůvěřivým pohledem, když se ho maminka, teda Bouře, ptala na to samé. Určitě by ho ale ochránila.

Sionnovi se k neštěstí všech podařilo na Dravenovi „zmáčknout panikařící spouštěč“, takže jeho pouhé oddálení vlastně moc nepomohlo. Znova se celý semknul do sebe a chvěl se. Ležel na placáka, tlapky roztažené do tvaru písmene „X“. Dýchal najednou zrychleně a povrchně, zatímco byl celý semknutý ve strachu, že se zase něco ošklivého semele. Ale temnota nepřicházela a i přes zavřená víčka viděl, jak mezi stromy místy prosvítají paprsky světla. Cítil podivnou úlevu od toho strachu a teplý dotek energie, kterou neznal. Pomalu se přestal chvět a při nejmenším náznaku Bouřiny přítomnosti mu podjely zadní tlapky, hrábnul jimi, a neomylně to zaparkoval přímo jí pod nohama. Schoval se jí mezi přední tlapy – když chtěl, by nečekaně rychlý (možná protože od retardovaného vlčete nikdo nečekal nic moc – byl vlastně spíš podprůměrný). A z toho výhodného místa pak sledoval velkého vlka, který prakticky mohl za jeho značné uklidnění. To nevěděl, ale opravdu se cítil líp. A tak navzdory své nejistotě se na bílého vlka z toho bezpečného místa pousmál. Pak lehce pochybný pohled vytáhnul k vlčici nad sebou, ouška lehce sklopená: „nebudeš mě jíst, ne? Nechci jít k paní Smrti.“ Hlásek se mu trochu zachvěl. To za ní šli bratči, ne? Nebo se mu ty vzpomínky v hlavě moc míchaly? A bylo to lepší, nebo horší, než být v té černé jámě sám přitisklý k ledové a mokré stěně? Bylo lepší být u Smrti, nebo u matky, které nemohl říkat maminko? Jak mu myšlenky prudily podvědomí, očka se mu zase trochu zaleskla, zatímco dospělí se bavili. Jazyk ale držel za zuby. Beztak jim nerozuměl. Nevěděl pomalu ani co jsou rodičů. Natož pak smečce nebo krádeží. A tak trpělivě seděl Bouři u nohou, hlavu trpělivě opřenou o její předloktí a zbožňující pohled upřený na bradu své zachránkyně, která na něj byla hodná. Snad ho jen nebude chtít jíst.