Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben |8| mama Bóře

Draven, na rozdíl od Bouře, nebyl zvyklý mluvit, takže ticho mu více než svědčilo. S obličejem zabořením do žíhaného kožíšku si přišel skvěle a na ničem jiném prostě nezáleželo. Bylo to pocit nejblíže ke štěstí, který kdy tenhle golem poznal. Proto když se k němu vlčice otočila, zvědavě zvedl hlavu. Možná čekal že něco poví? To ostatní dělali docela často. Ale ona dál mlčela a on tak udělal to jediné, co mu přišlo na rozum: sklonil se blíž k ní a ohromnou hlavu tvaru krychle a těžkou jako žulový kámen jí zabořil do krku. Z hrdla se mu vydralo spokojené zamručení a bylo slyšet, jak někde za jeho mohutným pozadím plácá krátkou oháňkou do země pod zadkem. Když byl s Bouří, tma mu nevadila. Ani nic jiného. Krátce si odfrknul. Její srst ho lechtala v obličeji a trochu ho svědila v nose, ale neodtahoval se.

Nevěděl, jak se to ve smečkách má a kdo je kdo. Nevěděl kdo je alfa a vědět to asi ani neměl. Ostatně se prostě tak nějak bál všech jedním dílem, aby to bylo fér. Teď stál před Biancou a pořád se tvářil jako puk. Nohy měl snožmo, zadní trochu rozjeté a zadek přikrčený, hlavu na téměř neexistujícím krku měl sraženou mezi lopatky. Ocas stažený mezi stehna jen potvrzoval to, co zkušené oko mohlo poznat i bez toho: pořád byl nejistý a bál se, i když mu vlčice nic nedělaly a Proxima byla více než milá. Dokonce odsouhlasila, že jsou kamarádi. Nevěděl co přesně to znamená, ale asi to nebylo nic zlého, protože na základě toho mu dovolila Milá zůstat. Mlčenlivá se na něj pak tázavě podívala. Kdyby jen tak dokázal odtušit, na co se ho asi ptá? Když se kýta zvedla do vzduchu, přinutila mladíka kousek couvnout, ale jinak se nepohnul ani o píď. Magie ho neděsily tolik, jako vlci co je ovládali. Srst za jeho krkem se ale reflexivně naježila, třebaže výraz v jeho obličeji se skoro nezměnil.
Na místo všech odpovědí se Draven, který se bál tmy a všeho kolem, sklonil k zemi, do široké čelisti čapnul svoji výslužku a jen pár prostými pohyby se s ní vypořádal. Jeho hlad tak nebyl úplně utišen, ale alespoň věděl, že o ni už nepřijde. A pak, aniž by snad hnul brvou nebo se jen pozměnil výraz v jeho tváři, opatrně přistoupil k Milé. Zjevně plánovala odtáhnout maso do nějakého úkrytu, což taky nevěděl co je. Ale byla malá a křehká a on měl přeci jen širší ramena a mnohem větší sílu. Beze slova těžkou hlavou do vlčice něžně drcnul, aby ji od kýty odstrčil a sám se ujal té (pro něj) lehké práce. Nevědomky tak odpověděl i Mlčenlivé, že se pravděpodobně zdrží. Vyměnil si s ní nedůvěřivý pohled. Pořád se bál, neboť okolní stíny byly dlouhé. Ale kdyby na něj z nich něco mělo vyskočit, pravděpodobně by se tak dávno stalo. V ten kratičký moment mu levý ústní koutek trochu vyjel nahoru v náznaku úsměvu, tlapky ho pak rázem nesly směrem, který naznačila Milá, kýtu opatrně zakleslou v zubech, aby se s ní vlčice nemusela lopotit.

Duben |7| Bóře

Draven nad tím nějak komplexně nepřemýšlel. Ležel složený Bouři u nohou a spokojeně oddechoval, obličej plný bílé srsti. Protože to bylo tak nějak to nejdůležitější, co si dokázal ve své hlavince uvědomit. Vůně mokré trávy a chladného vzduchu všude kolem, snad ještě zesílená faktem, že bylo chladné jarní ráno a tráva byla doopravdy mokrá. Ale tenhle pach se nesl z kožíšku té nejhodnější vlčice široko daleko, která dokázala mít ráda vlče, které bylo hloupé a mělo být dávno po smrti.
Obr tiše přikývl, mluvit nemusel. Byl hloupý a tak moc nerozlišoval mezi „milovat“ a „mít rád“. To druhé mu docela stačilo, protože to bylo víc než kdy měl. A protože tak nějak všichni kolem tušili, že na to první nedosáhne.

Draven nebyl pořád ve své kůži, ale slunce se alespoň překulilo přes obzor a zase se po zemi rozběhl den. To byl dobrý začátek. Pořád se ale spíš krčil než cokoliv jiného a úzkostný výraz neopouštěl jeho obličej podobně, jako úzkost neopouštěla jeho nitro. Bylo sice pěkné, že se kolem rozbíhaly emoce někoho cizího, ale co s nimi když sotva zvládáte ty vaše–ať už pozitivní, nebo negativní. Alespoň dávalo smysl, proč k němu před tím Proxi, jak se Mlčenlivá představila, vysílala ty pozitivní emoce. Tohle byl její domov. Golem rozpačitě přenesl váhu z tlapky na tlapu, ale zarytě mlčel, protože jeho se nikdo na nic neptal. Alespoň ne přímo.
„Já-“, vyklouzlo z něj tak náhle, že se skoro až leknul. Nebyl zvyklý toho moc napovídat a pořád ho překvapovalo, že po něm ještě nikdo neskočil. Ale teď začal větu. Protnul ticho a předpokládal, že na sebe strhl i nějaké ty zvědavé pohledy. Trochu strnule se narovnal: „já jen pomáhal.“ Mimoděk očima pak sklouznul ke zbytku ohromného kusu masa, která ležel nedaleko nich. Doufal, že víc to vysvětlovat nemusí. Ostatně Mlčenlivá vedle něj byla jak dvakrát přeložený vítr. Kdyby sem měla maso nést sama, asi by se zlomila vedví. Ale co když to vypadalo jakože se jí maso snažil vzít? U nohou mu ostatně ležel kus, který dostal od útlé vlčice za odměnu. Naštěstí tak moc nad tím přemýšlet zase nedokázal, takže se jen dál krčil před Biancou a čekal co bude. Hlavu plnou emocí svých i Mlčenlivé, což mu myšlení dvakrát moc neuhlehčovalo.

Tohle byla snad ta nejhorší možná kombinace, kterou si dokázala vlčkova hlava představit. Byla tma. Byla tu Mlčenlivá, což byla vlčice, a přidali se k nim další dva. A mezi nima byla další vlčice. Ne že by se vlčic vysloveně bál. Mlčenlivá byla v pohodě a Bouře taky! Ale tihle byli cizí, což ho úplně konsternovalo. Moc vjemů najednou. Stál a klepal se jako drahý pes, hlavu sklopenou, celý přikrčený. Chudák Meinere za nic nemohl a ani jeho odchod mu nikterak nepřidal na sebevědomí, třebaže si toho Draven všimnul a trvalo několik dlouhých chvil, než se vůbec odhodlal zvednout pohled k laskavému výrazu v Biancy (//řídím se tím co jsem postřehla u Fanty) tváři. Ptala se ho na jméno. Nepřestával se chvět, jen si přikročil trochu blíž k Mlčenlivé, která ho neopouštěla a ještě víc sklonil hlavu, když z něj vyšlo tiché: „Draven.“ Alespoň to se už naučil. Bylo to pořádně jediné jméno, které si dokázal zapamatovat a taky mu to dalo práci. Muselo být ironické vidět takového obra se krčit před mnohonásobně menší vlčicí, hlavně když byl už černobílý vlk pryč. Jak ale plynuly minuty, přestával se vlček klepat a jen sebou cukal pokaždé, když se ze tmy ozval nějaký náhlý a nečekaný zvuk. Obr, co se bojí tmy.

// Jestli něco nedává smysl nebo tam něco chybí tak se fakt moc omlouvám, ještě mi to furt moc nemyslí a vaše posty jsem jen tak zhola přejela zraky. :c

Duben |6| Bóře

Slunce se rozběhlo po obloze a Draven si jeho přítomnost opravdu užíval. Teda – jemu nemohlo být víc fuk jestli jed pod mrakem nebo jestli je azuro, jasan? Šlo mu v podstatě jen o to, že je zrovna den a nemusí se tak bát dlouhých stínů všude kolem. Ne že by se teda s Bouří čehokoliv bál. Pořád se s Mami spokojeně válel na břehu jezera a spokojeně se culil. Jako měsíček na hnoji.
“Pamatuju,” přitakal s jedním okem pootevřeným, hlavu pořád narvanou vlčici pod nohy a čumák plný její “chladné” vůně. Na toho vlka, kterého se bál, si vzpomínal moc dobře. Vůbec se dost cizích bál. Kdyby si byl jen trochu vědom vlastní síly, možná by dostál Nemami slov. Jenže ta teď nemohla být dál od pravdy. Dokud byl spokojený, nebyl důvod to měnit.
Bouře zatím vyzvídala trochu důležitější věci a on po ní zase zakoulel zlatým okem. Mohutný hrudník se nadzvedl a když klesal, vyfoukl mladík vzduch před nozdry, takže sáhodlouze frknul. “Mám mami,” odvětil prostě. Na materiálních věcech ho moc neubylo a úkrytů se stejně bál, když už se do nich vešel.

Duben |5| Bóře

Ležel obklopený vůní mokré trávy a spokojeně bručel. Kdyby byl kočka, dalo by se to nazvat předením, takhle to znělo jen trochu děsivě. Možná by se ho někdo i lekl. A to bručení spokojenosti zesílilo, když dostal pochvalu. Byla to snad první pochvala v jeho životě. Slastně přivřel oči a jeho mlčení rušilo jen tiché plácání mokré oháňky do vlhké země. Tma mu najednou nevadila! S Mami bylo hnedle líp. Její další otázka ho ale zarazila. Překvapeně natočil hlavu ke straně a zamrkal malýma očima na culící se Bouři.
„Líbí?“ Otazník na konci věty byl docela zřetelný. A i kdyby nebyl, výraz v jeho tváři to zcela jistě vysvětloval také: vůbec netušil, co si pod tím měl představit. „Kožíšek má hezký.“ Řekl docela jednoduše, ale bez rozpaků a nevinně. Draven zkrátka na vlčice ani vlky nikdy nekoukal jako na prostředky zájmu. Tedy až na Mami, ale to byl čistě platonický cit který si zatoulané vlče vytvořilo k laskavé vlčici. „Kouknout to jo, asi,“ kývl pak bezelstně, ale pořád bylo vidět to zmatení, se kterým po Mami šilhal. Proč se ho ptala, jestli má někdo hezký kožíšek? „Tvůj kožíšek je hezčí,“ zafuněl raději trochu umanutě.

Duben |4| Bóře

Rozdíl mezi Mami a Nemami byl markantní. Jeden kožíšek byl tmavý a lemovaly ho chladné tóny modré. Druhý byl světlý, lemovaný hřejivými odstíny do hněda. V něčem byly jako oheň a voda. Vlastně skoro ve všem. Jedna s Dravenem neměla nic společného, druhou s ním pojila krev. A přeci byly jeho pocity nakloněné jen a pouze té hřejivé s dvoubarevnýma očima a laskavým srdíčkem. Draven nemusel vidět na hvězdy. Stačilo mu koukat zespoda na Bouře světlou srst. To bylo dostačující. Nic krásnějšího beztak nebylo potřeba. Spokojeně vyfoukl vzduch přes nozdry a olízl si suchý čenich.
„Mlčenlivá nemluví,“ vysvětlil docela stroze a prostě. Blbuvzdorně. „Bydlí za jezerem. – Les co voní jako mech. – Nesl jsem jí večeři domů. – Neunesla jí.“ Ticho mezi každou větou mohlo někoho štvát, ale jemu to starosti nedělalo. Jeho tempo bylo prostě pomalejší a rychleji mu to nemyslelo. Už takhle musel opravdu přemýšlet. Vždyť toho jaktěživ tolik nenamluvil!

Duben |3| Bóře

Bouře měla pro vlčka spousty otázek, a on docela dobře poslouchal a slyšel, ale nedovedl se teď hned ještě odtáhnout a pokoušet se na něj odpovídat. Samou radostí že Mami vidí se jí opřel hlavou do kožichu a jakmile se mu dostalo podobného přivítání, už to nevydržel a s hlasitým žuchnutím se svalil vlčici k nohám. No opravdu! Přerostlé vlče. Ve vší počestnosti jí okazoval břicho a dál se kroutil jako žížala, jak tak nadšeně plácal ocasem do směsice bláta, písku a nějakého toho jílu, co tu matka příroda zanechala. Vypadalo to, že Bouře našla svýho dlouho ztracenýcho psa.
Nějakou tu minutku to zabralo, než se docela uklidil. To se se svou velikostí zase zaparkoval vlčici pod břicho aspoň co se vešlo a hlavu jí tak položil mezi přední tlapy, oči zavřené a bradu opřenou o studenou zem. Byl docela spokojený, když cítil její vůni a slyšel její uklidňující dech. Teprve potom se rozhodl promluvit.
„Potkal jsem Nemami,“ zafuněl trochu sklesle, což bylo dost znát. Nikdy nevěděl co si o vlčici myslet. „A pak mlčenlivou. Dala mi jídlo. Pomohl jsem jí za jezero.“ Mezi větami byly vždy odmlky, takže jeho slovní projev nebyl úplně koherentní. Ale což. „Teď jsem s Mami.“ To ho přinutilo zase zaplácat těžkou oháňkou o zem.

Duben |2| Bóře

Stál proti vlčici které se ještě nedávno vešel pod břicho a máchal oháňkou ze strany na stranu, na tváři takový plachý úsměv a v oku pořád tu jiskru, kterou normálně jeho duhovky postrádaly. Byly většinu času bez zájmu a prázdné, stejně jako on sám. Ale teď, když mohl koukat na Mami, teda Bouři, vyzařovala z něj nějaká forma radosti a nadšení.
„Bouře!“ zopakoval znovu a popošel blíž, aby mnohem menší vlčici zabořil obličej do krku. Byl rázem zase oddané vlče, které bylo rádo že vidí mámu a že se může v její voňavé srsti schovat před temnotou všude kolem. Známá vůně mokré trávy a studeného vzduchu ho docela obklopila, jak vlčici otíral ohromnou čtvercovou hlavu o srst na rameni. Kroutil se u toho jako žížala, ale vypadal docela roztomile a spokojeně mručel. Ten zvuk připomínal nyní dunění blížící se bouřky, což bylo prostě jen velikostí jeho hrudníku, ve kterém dokázal všechen ten zvuk pořádně rezonovat.

Duben |1| Bóře

Draven vláčel těžké tlapy po břehu jezera a tvářil se nikterak. Moc emocí ze sebe nedokázal vydolovat běžně, ale teď byl podobně apatický jako vlčice, ke které se pomalu blížil. Pravděpodobně to bylo tmou, která ho úplně pohltila a kvůli které mu ježila srst mezi lopatkami. Jít po břehu proto bylo bezpečnější, než se zaplétat mezi stromy. Tam se bál víc. Tady bylo alespoň trochu vidět kolem. Světlý kožich byl i v té temnotě jako světlo majáku.
Golém nastražil uši, jak se blížil k vlčici, která se mu za pár chvil stala něčím víc, než kdy mohla být Nemami. Mohla se dokonce blížit k Mami, ale nad tím on moc přemýšlet nedovedl. Jen natáhl krok těžkých tlap, jejichž šourání bylo na písečném břehu slyšet spolu s jeho funěním a podupáváním. Ale najednou nevypadal vůbec tak strhaně, když se k vlčici blížil. Krátká oháňka se pomalu houpala nad jeho zadkem z boku na bok, v těch malých očích přeci jen stopa po nějaké sympatii a něčem, co by se klidně dalo nazvat nadšením. „Bouře,“ rozrazil jeho hluboký hlas noční temnotu. Bylo to pořádně jediné cizí jméno, které si zatím dovedl zapamatovat. „Draven.“ To bylo to druhé, které se mu nějak uložilo v hlavě.

Draven byl připravený odejít. Neměl sice kam a neměl ani důvod, ale stejně tak neměl důvod zůstávat, ne? A tak si držel ten kousek masa, který vyfasoval za „tvrdě“ (alespoň v očích štíhlé vlčice) odvedenou práci a šoupal nohama směrem k jezeru, od kterého sem přišel. Jaké pak bylo jeho překvapení, když pocítil odpor. Zatáhl a on se zvětšil, takže se překvapeně otočil, aby uviděl Mlčenlivou, jak mu visí na ocase. S tou důstojností se v pocitech netrefila, protože Dravenovi žádná nezbyla, ale odcházet se mu nechtělo, to byla pravda. Zůstávat sám znamenalo čelit tak nějak světu a hlavně noci sám. Překvapeně zamrkal těma malýma očima daleko od sebe, ale svou pozornost na sebe záhy strhli nově příchozí. Vlčice a o veliký vlk. Ona byla maličká. Draven byl pořád jako golem a nohy jako sloupy div do země nezapouštěly kořeny, jak byly silné. A navzdory jeho velikosti se záhy vysmýknul z Proximy sevření a pokorně se přikrčil před starší vlčicí. A asi i před vlkem. Najednou se zase bál všech. Bál se že mu vezmou to jídlo a že bude tma. Pevně sevřel víčka a div si nelehl na zem, oči pevně sevřené a ocas pevně stažený mezi nohy. Z blízka bylo zřetelné, že se i trochu chvěl. Teď byl mimo známá místa a úplně obklopený cizáky. Mysl měl ještě prázdnější než jindy. Možná jen doufal, že ho mech pohltí a on prostě. Nezmohl se ani na pozdrav. Jen čekal něco nepříjemného. Bylo zvláštní vidět skoro dospělého vlka takhle se bortit. Ještě samce a navíc jeho proporcí.

// Velké vlčí jezero

Draven se v lese necítil úplně svůj. Počasí nebylo ideální a obloha se oblékla do tmavého kábátku z deštivých mračen, které natahovaly stíny a jinak půvabnému Mechovému lesíku propůjčovaly velmi zvláštní atmosféru. Jen to stačilo, aby Draven krčil uši i hlavu. Obezřetně se rozhlížel a pokoušel se najít nějakou stálici, která by ukonejšila jeho hlavu. Proximy hlas ho vylekal. Do teď nepromluvila slova, proto uskočil, když vlčice zavyla. Neměl vůbec žádné znalosti toho, jak to ve smečkách chodí. Proto ani neznal důvod jejího vytí a jen na ni zmateně koukal, hlavu zaraženou mezi ramena, ocas zase stažený mezi zadní nohy. U těch mu záhy přistála odměna za provedenou práci, ale ani se jí nedotkl. Byl moc nervózní, než aby se do ní pustil. Z toho všeho ale tak nějak chápal, že došli kam bylo třeba maso odnést a že tohle je ještě kousek pro něj. Tlapou si ho přitáhl a nějakou chvíli čekal co bude. Proč vlčice vyla? Koho volala? No jistě. Napadlo ho to náhodou, ale Mlčenlivá pravděpodobně čekala až odejde. A tak se začal pakovat. Na jednu stranu mu to nevadilo. Na stranu druhou bylo příjemné mít co dělat. Věděl, že jakmile se otočí na podpatku, zase bude sám. Těžko hádat co dál se sebou.
„Ahoj,“ řekl tedy prostě jen. Žádné díky, žádné rád jsem tě poznal nebo cokoliv. Prostě jen páčko. S tím si vzal do zubů kousek nečekané snídaně a začal si to (velmi, velmi, velmi pomalu) pakovat odkud přišel. Ochota z něj na pohled jen sršela. Ironie.

// řeka Mahtaë (jih) přes Mahtaë (sever)

Byli jako kráska a zvíře, když se spolu ranním světlem potloukali deštěm kolem jezera. Draven se s rozbřeskem přestal bát a začal působit zase více uvolněný a lhostejný, takový, co k jeho konstituci prostě sedlo. Ne bojínek, který sotva sám projde v noci po louce. Pořád na širokých zádech nesl Proximy kýtu a vůbec si neuvědomoval, jak moc tím drobné vlčici pomohl. Sama by se dřív strhala, než by mu ji odvlekla celou tu cestu kolem řeky a jezera až do jejího domova. Ten pocit k němu dolehl, ale pořád ho děsil. Nebylo to něco, na co by byl úplně zvyklý. Pocítil ten příjemný okamžik jen párkrát s Nemami a velmi krátce s Bouří. Rozum z něj jinak vůbec neměl. Ale jak už jsem říkala: na myšlení on nebyl. Takové NPC, nebo průvodce. Ten komu dáte těžký batoh a kdo vám pomůže přelézt překážky, ale sám nevymyslí jak a kudy.
Před Mechovým lesem se velmi krátce zastavil. Nikdy se mu nelíbilo, když se musel ponořit to temných stínů nějakého území. Ale Mlčenlivá tam šla. A tak sklopil hlavu a dál ji následoval, i když byla znovu znát změna v jeho chování, která značila velký diskomfort.

// Mechový les

// Středozemní pláň před Medvědí jezírka

Krok střídal krok. Těžké tlapy vlekl docela pomalu, nepospíchal. Věděl, že kdyby se hýbal moc rychle, ta kýta by mohla sklouznout. Nebo to spíš cítil. Vlčice pořád mlčela a on ji věrně následoval jako ztracené štěně, jazyk stejně na zámek jako ona. Nevadilo mu to. Mohl se alespoň trochu podívat po světě. Což by nebylo na škodu, kdyby nepadla tma. Na tu totiž okamžitě reagoval poněkud rozpačitě. Šel pořád dál, to ano. Ale častěji zastavoval a když zrovna šel, uši tiskl pevně k týlu, oháňku úzkostlivě staženou pod břicho. Nevěděl, že cizinka dokáže cítit to co on. A když s ní krátce protnul zrak, zase rychle uhnul, protože mu to bylo nepříjemné. Šum řeky, kolem které procházeli, ho ale trochu uklidňoval. Ten zvuk se mu líbil. Byl tichý a příjemně narušoval tu noční zádumčivost okolí.
Když k němu odnikud přišla nečekaná vlna pozitivity, div se nezaleknul. No. Vlastně se docela leknul, co víc říct. Poplašeně se začal rozhlížet, dokud se znovu nestřetl se zlatým pohledem mlčenlivé. To gesto nebylo komplexní, ale měl problém pochopit, že tyhle pocity se mají týkat směru, kterým vlčice ukazuje. Jen trochu přidal do kroku a pověsil se jí přímo za zadek, kde se po zbytek cesty k jezeru podivně krčil a kroutil jako žížala. Pořád nechápal co se právě teď stalo. Ani tu pozitivitu, která vlčici provázela a která mu byla docela cizí.

// Velké vlčí jezero přes řeku Mahtaë (sever)