Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Zestarian | únor | 6/10

Draven se tulil k tomu zvířátku podoby vlka kapesní velikosti a tak trochu nevědomky ho zahříval. Původně se přitulil, protože mu bylo smutno. Teď ale cítil teplo, kterak sálá z vlčecího tělíčka, a taky se mu to v tomhle počasí zamlouvalo. Znovu tlumeně zabručel a krátce přikývl.
„Princ Zest.“ Něco mu říkalo, že si tohle bude pamatovat. Snad. Možná pro tu roztomilou tvářičku, kterou tvoreček disponoval. Taky ale kladl otázky a s těmi si velký vlk moc rady nevěděl. Překvapeně na Prince Zesta zamrkal, když se ptal, jestli náhodou taky není princ. Nevěděl o tom. Nevěděl přesně ani co takový „princ“ znamená. A tak nakonec zavrtěl hlavou. Byl prostě jen Draven. Ani na druhou otázku neznal odpověď. Žádného Nageshe neznal, třebaže to znělo podobně jako nagi. Nagi byl jeho bratr. A princ Zest troschu voněl jako nagi. Nedokázal to pořádně pochopit a tak raději znovu zavrtěl hlavou. „Nagesh neznám. Nagi je bratr.“

| Zestarian | únor | 5/10

Princ. Nikoho takového Draven nikdy nepotkal. Nevěděl pořádně co to znamená, ale muselo to být něco velkolepého. Jeho prvotní frustrace se pak rázem rozplanula, když se nad ním vlče slitovalo a došlo až k němu, aby nalezlo útočiště v jeho kožichu. V tu chvilku se v golemovi něco hnulo. Jako by úplně roztál a zalil ho pocit, který nikdy před tím pořádně nepoznal–jen s bouří–s mami. To teplo bylo příjemné a hřálo i v téhle nesnesitelné zimě. Stočil se proto kolem vlčete a zvedl ho tak ze země, když pod něj složil své mamutí tlapy. Moc toho nikdy nenamluvil, ale když teď vlče konejšivě mluvilo místo něj, vydralo se z jeho robustního hrudníku spokojené bručení.
„Princ Zest?“ zopakoval svým hlubokým hlasem, aby se ujistil, že si to pamatuje dobře. Znělo to vznešeně. Ještě jednou nebo dvakrát to pak převalil na jazyku, než krátce přikývl: „Draven,“ bylo vlčeti odpovědí. V těch malých zlatých očích hluboce usazených ve vlčí tváři se zrcadlily zvláštní pocity. Už teď byl Draven odhodlaný udělat všechno na světě proto, aby se tomuhle pidi zvířátku nikdy nic nestalo.

| Zestarian | únor | 4/10

Draven toho o vlčatech věděl málo. I o tom, že bylo za vhodno jim občas ustoupit., nechat je vyhrát. Možná protože sám vlastně takové vlče pořád ještě byl se to mohlo u jiného setkat s nepochopením. Vždyť moc rozumu nepobral! A tak dál zmateně zíral na prcka, který se pokoušel dostat pod jeho kolosální pupek. Ani to ale nebylo dost a tmavý vlk už začínal být poněkud bezradný. Copak mohl vysvětlit něco, pro co neměl slova? Málo kdy měl a teď se ho jímala emoce, kterou jaktěživ nepoznal: frustrace. Zakabonil se na vlče, které původně hravě odšoupnul stranou a chtěl to udělat znovu, ale pořád se nemohl zvednout a tak se plácal jak ryba na suchu, než to docela vzdal. Ten jeden zub mu při tom pořád čuměl z tlamy a vypadal najednou ještě opuštěnější než Draven sám. Frustrace se pak trochu změnila a když sledoval to vlče, kterak se zaťatými drápky v ledu oponuje jeho hře, zcela spontánně z něj vyšlo zakňučení. On přece nikoho na prach neproměnil! Ani nevěděl, co to jako mělo u všech čertů znamenat. Malá očka upíral k vlčeti, které působilo hned mnohem dospělejší než golem.

| Zestarian | únor | 3/10

Zatímco Zestarian nikdy neviděl tak velkého vlka, Draven zase nikdy neviděl tak malého. Vypadal, jako by ho někdo zmenšil. Ohromná hranatá hlava se k prckovi trochu víc natáhla a mokrý čenich zabožil do světlého kožíšku, aby si ho ještě jednou pořádně očichal. Bez pochyby cítil Nagiho. Když ho pak vlče zkusilo zvednou, chvilku nechápavě ležel a koukal. Vydrápat se na všechny čtyři mu ale přišlo víc než komplikované. Ta věc pod nimi nejen že studila, ale ještě taky hrozně klouzala! A co to ten prcek povídal?
„Neležím!“ zaúpěl lokální mamut trochu ublíženě z toho nařčení. Byl si docela jistý, že by si uvědomoval, kdyby na tátovi ležel. Pro důkaz se přeci jen nadzvedl a odhalil tak dokonale čistou zem pod sebou. „Není tu táta.“ Řekl to skoro až pyšně, když ještě zkusmo nadzvedával tlapy. Jako by snad mohl mít vlka pod jednou z nich! Absurdita. Přeci se mu ale ten světlý uzlíček docela líbil, jak se k němu tak měl. Jak do něj vlče dloubalo, na kluzkém povrchu popojížděl pryč. Zkusil proto do prcka dloubnout neohrabanou prackou, aby pinďu poslal po ledě trochu dál. Smát se moc neuměl, ale pravidelně a rytmické máchání oháňky ze strany na stranu naznačovalo, že není úplně nespokojen.

// řeka Mahtaë (jih) přes Ranský les

Věděl toho za svůj krátký život málo, ale jedna z těch věcí byla, že na smečkových hranicích se vyje. Jak ale u všech čertů má jeden v téhle zimě poznat smečkové hranice? Šel a šel lesem, který se zdál nejdřív nekonečný. A šel tak dlouho, až ho do nosu praštila docela zvláštní vůně. Nejdřív ten pach nepoznal. Pak se musel zastavit a dlouze přemýšlet, kde už ho kdy cítil. Vzpomenul si na to zvláštní zvířátko od jezera a pak na temnou jámu v zemi, kvůli které se tak bál tmy. Z toho všeho přemýšlení si musel až sednou na zadek, aby se na to mohl pořádně soustředit.
No jistě! Byl to Nagi, čí pach tady cítil. Bráška, kterého už tak dlouho neviděl. Bezděky se mu oháňka rozkmitala ze strany na stranu, až se do ní lepily chuchvalce bílé hmoty. Ale proč tu bylo Nagiho všude kolem tolik? Ať přemýšlel jak přemýšlel, vůbec to nemohl vykoumat. Možná tady Nagi hodně chodil? Jeho úvahy byly úplně hloupoučké, ale co jiného od vlka jeho poměru velikosti mozku ku tělu taky očekávat? Přeci ale nějakým zázračným způsobem neurony v jeho jinak prázdné kebulce zafungovaly a přiměly vlka zvednou hlavu k obloze, aby mohl táhle zavýt. Ať už tu Nagi hodně chodil nebo ne, přišlo mu, že tu asi bydlí víc vlků. A třebaže seděl malý kousek ta hranicemi, už se víc nehýbal. Jen zvědavě natahoval krk, jestli se mezi holými stromy třeba neobjeví známá tvář. Pak ale ustal. Co když tu byla i Nemami?

// Velké vlčí jezero přes řeku Mahtaë (sever)

Štrádoval si to podél řeky s tím svým nezaujatým pohledem hluboce zarytým do tváře. Z tlamy mu čumil zub a očima prohledával okolí, které mu přišlo povědomé. Možná protože tu už kdysi šel, ale to nebylo za chladu a sněhu, to bylo za tepla, když ho Mlčenlivá vedla do Mechového lesíka. Krátce se ohlédl přes rameno. Bylo to dlouho, co viděl Mlčenlivou i vlky tam. Ale teď se necítil připravený ponořit se do šera toho strašidelně pokřiveného lesa. S krátkým pokývnutím, kterým snad sám sebe pobízel v cestě kupředu, přidal do kroku skrze studenou nadílku. Stezka podél řeky ho ovšem nevedla k místům, která mu dala život. Kdeže. Třebaže o tom neměl potuchy, směřoval na mnohem přívětivější místo s mnohem přívětivějšími tvářemi. Pohyboval se skoro roboticky, sledujíc neznámou cestu na neznámá místa. Ale protože bylo všude kolem světlo, nepřišlo mu to až tak hrozivé. Tmu zatím přečkával docela statečně a srdnatě, i když v sobě nosil urputně prťavou dušičku, jakmile se začalo smrákat.

// Javorový les přes Ranský les

| Zestarian | únor | 2/10

Ta věcička–zvířátko–na velkého vlka koukala stejně vykulenýma očima, kterými on koukal na ni. Z tlamy mu čučel ten jeden vlčí zub a vypadal snad ještě hloupější, než normálně. A to hlavně jak měl celý kožich do posledního chlupu zaprášený od sněhu. Ležel s tlamou přitisklou na chladném ledu a zvědavě mrkal na prcka před sebou. Prcka, který mu pachem zásadně připomínal Nagiho. Ale tohle nebyl Nagi. Byl si tím docela jistý. Ne úplně, ale docela. Cukl sebou, když to zvířátko promluvilo. To byl první moment, kdy Dravenovi došlo, že ta malá věc přímo před ním je vlastně asi taky vlk. Zjevně kapesní provedení. Nevěděl, že se tací vyrábí. Znovu zmateně zamrkal a pokusil se vstát, jenže neohrabané sloní tlapy mu na ledu klouzaly. Zase sebou praštil, až zuby cvakly.
„Táta?“ tázal se raději zmatený vlček, šlapaje si na jazyk, do kterého se jen vteřinu před tím kousnul. Skoro mu to vhrklo slzy do očí! Nevěděl ale kde je táta. Sotva věděl kde je Mami. Natož pak Nemami a Táta. Ostatně proč chtělo cizí vlče vědět, kde je jeho táta. Koukal zmateně na prcka a vzhlížel k němu, protože on hlavu rozhodně od ledu neodlepoval. A tak na něj tenhle pinďa měl trochu výškové převahy.

| Zestarian | únor | 1/10

Draven se nikam plížit nemusel. Ostatně to ani neuměl. Kamkoliv šel, tam se valil jako lavina. Jako ta scéna v Nekonečném příběhu, kde si to Kamenožrout valí lesem na své ohromné kamenné motorce. Tak nějak se Draven pohyboval po kraji: jako ohromný golém, kolem kterého se zem třese při každém kroku vpřed. Ale jemu to vůbec nevadilo. Spokojeně si to štrádoval do míst, která mu nebyla známá a tím svým nezaujatým pohledem prohledával okolí. Zaujmul ho pohyb, jak se nějaké nemotorné zvířátko plácalo na ledu. Zastavil, aby ho chvilku sledoval. Nevěděl, co přesně za zvířátko to bylo, ale vonělo už z dálky tak zvláštně povědomě. Trochu jako vůně, kterou si pamatoval z té temné díry, která mu vdechla život. Sladká vůně mléka. Ale k ní také spojený trochu známější pach. To zvířátko docela vonělo jako Nagi!
Oháňka se mu svévolně rozhoupala za zády od boku k boku a on si to tím svým nemotorným krokem namířil na led taky. Hup, šup, rána a už taky s naraženou bradou klouzal po ledu, na který se přiřítil docela neopatrně. Koulel zmateně očima, zatímco jako velký puk šťouchnul do menšího zvířátka. Čenichem pak zastavil skoro až u vlčete a zmateně ho sledoval.
„Hmm?“ zamručel tázavě, jako by snad mohl Zest odtušit na co přesně se jeho strýc chce zeptat.

AK 9

Draven tenhle čas neměl rád. Připomínal mu samé nehezké věci a navíc bylo chladno a vlhko. Ač se snažil sebevíc, nemohl se proste jen shoulit na jednom místě a čekat, že se zahřeje. To zkoušel i teď, ale v tom nečase měl medvědí tlapy docela zmrzlé, až se musel dát do pohybu. Moc toho nenamluvil, ostatně jako vždycky, ale takové nevrlé mručení si cestu z jeho širokého hrudníku nalezlo. Možná to ale bylo jen kručení, kterak se mu žaludek obracel vzhůru nohama? Nejedl už řádně dlouho a byl docela unavený. Možná by nebylo ke škodě obstarat si něco dobrého k jídlu. Jenže co?
K jeho údivu nebyla odpověď vůbec daleko. To plácání ho přivedlo ke břehu jezera. Rybu jaktěživ před tím neviděl a teď se jí popravdě trochu bál, jenže taková náhoda se jen tak nevidí! Měl totiž štěstí. Zamrzající vodní hladina uvěznila na mělčině jednoho mladého kapra. Oháňka mu vystřelila k obloze a jako praporem jí několikrát máchnul ze strany na stranu. Jako správný hromotluk vyrazil přímo za rybou, jenže i kapr chycený na mělčině se nevzdává bez boje. A jak byl Draven překvapený, že pečení holubi nepadají přímo do huby. Stál tam a naprázdno klapal čelistmi, zatímco se pokoušel pochopit tu rychlost, kterou mu oběd pořád unikal.
Štěstí mu nakonec přálo, ale trvalo to dlouho, než ho napadlo do lovu zapojit i tlapy. Teprve pak se mu podařilo rybu jedním pořádným hrábnutím vyhodit na promrzlou zem. A tam? Tam ji prostě zbaštil. Hlad to úplně neutišilo, protože kapřík to nebyl nijak veliký, ale lepší než nic. S mručením proto pokračoval dál kolem vody a kus na jih, aby se trochu provětral a ohřál. Kolem řeky vedly docela široké cesty, kolem kterých se dalo proplétat.

// řeka Mahtaë (jih) přes sever

// Mechový lesík

Nohy vlka nesly mezi stromy až k jezernímu břehu, kde už se jednou ocitl. Zastavil u vody, aby se trochu napil v poledním slunci, ale nakonec vzdal své snahy a robustní tělo svalil do vody. Bylo moc teplo, než aby se pokoušel někam putovat a chladná voda jeho černý kožich promáčela rázem, takže mu najednou bylo hned dobře. Pořád ale polehával na břehu s vyplazeným jazykem, jak se pokoušel alespoň trochu regulovat svou tělesnou teplotu. Mohl se ale trochu rozhlížet a svou pozornost upřel na skupinu vlků v dálce. Jak se zdálo, vodní hladina lákala plno života. I rodinu z Borůvkové smečky, kterou vlk sic vůbec neznal, ale líbilo se mu, jak se dospělí mají k vlčatům. Vzpomenul si krátce na Nemami, ale její obličej se z jeho vzpomínek rychle vytrácel. Byl jen stínem krásné dámy, která pro něj kdysi možná měla pár laskavých slov. Ale na ta si už nevzpomínal vůbec. Proto ty vzpomínky obklopovala temnota, která připomínala tu jeskyni v Mechovém lese.
Z toho všeho přemýšlení začínal být docela unavený, ale protože neměl co dělat, přesunul se jen o kus dál z vody a plácnul sebou do vysoké trávy, aby přeci jen nabral ještě trochu síly a užil si slunného dne, dokud měl kožich úplně mokrý a studený.

Mladý vlk velikosti průměrného bizona se krčil v křoví a pospával. Trávit čas s Mlčenlivou bylo příjemné a nebál se tolik, ale ta se teď vzdálila a on využil ten čas k nabrání sil. Zavřel proto těžká víčka a uložil se ke spánku, aby po tak náročném jaru trochu dohnal síly. Ale nemohl spát věčně: pořád tu bylo tolik věcí, které ho nutily zase nabývat vědomí. Byli tu vlci a pachy a tolik zvuků, které vůbec nedokázal pojmenovat.
Stále ještě stočený do klubíčka, které připomínalo větší balvan, zvedl hlavu a zamžoural skrze okolní přítmí do dáli. Děsivá díra, kam měli původně odnést maso, pořád hrozivě zela do lesa a vyvolávala v něm úzkost. Raději odvrátil pohled, ale jak se záhy ukázalo, to vůbec nestačilo. A tak se záhy velmi neohrabaně vyhoupl na dlouhé nohy, zbytek uloveného masa pomalu dotáhl co nejblíž k jeskyni, jak se jen troufal přiblížit a pak se na patě otočil a zmizel mezi stromy, které vedly neznámo kam.
Kladl tlapu za tlapou a pokoušel se moc nerozhlížet. Možná tu neměl co dělat. Raději proto zamířil ven z lesa. Směrem, odkud přišel. Stejně potřeboval trochu „na vzduch“

// Velké vlčí jezero.

Bál se. Bál se, ale přecházelo to. Možná protože čas plynul, možná protože byla Proxima neuvěřitelně trpělivá a snažila se vší silou na sebe upoutat pohled zlatých očí, což se jí nakonec i podařilo. Stál, ocas svěšený mezi zadní nohy, hlavu zaraženou na tlustém krku mezi ramena. Stál tam a chvěl se jako osika, zatímco zlaté oči upíral k těm Proximy. Koukal na ni jako na svatý obrázek, dokud na krátko nezmizela v temnotách úkrytu. Znovu se poplašeně schoval do své ulity a pevně semknul oči ve snaze skrýt se před tou úzkostí, která jím divoce zmítala.
Dýchal prudce a povrchně, až se celý otřásal. Nádech ústy, výdech ústy. Nevěděl co dělat a překvapilo ho, když se najednou Mlčenlivá odnikud objevila. Okamžitě sebou zase cuknul a když pohlédl na svítící mech, něco se v něm pohnulo. Zíral na něj docela fascinovaně a dlouho, než pohledem střelil zase k jeho nyní oblíbené tváři. Vypadal zmatený, ale v obličeji se mu zrcadlil vděk.
„Dě-ku-ku-ju,“ dostal ze sebe přerývaně, jak pořád ještě rychleji dýchal. Byl ale najednou trochu klidnější a viditelně se uvolňoval. Dovnitř se mu nechtělo ani se svítícím mechem, ale přinesl mi podivnou iluzi klidu. Nebo to snad byla Mlčenlivá?

Dravenovy emoce nemusely být pro Proximu nijak překvapivé. Jedena zrovna nepotřeboval všechnu magickou sílu světa aby si uvědomil, se golem docela prostě bojí. Na co se však mohla Mlčenlivé síla hodit byl zdroj té hrůzy. Tmavý vlček velikosti průměrného bizona se choulil ve stínech v lese který neznal a tlapy měl tak těžké, že by je nedokázal zvednout snad ani osud. Oči pak pevně upíral na prázdnou díru zející z nevinně vyhlížejícího lesa. Ona ta díra vlastně taky za nic nemohla, snad se jen podobala tomu temnému místu, které vlčkovi vdechlo život. Div mu zuby nedrkotaly! K nosu se mu donesl vlhký pach temnoty Jámy. Samozřejmě že ho doopravdy necítil, ale copak mohl dělat? Strnule stál a dokud se mu do zorného pole nepřipletla Mlčenlivá, asi by jen stál dál. Když kus její hlavy a zlatá očka zaclonila výhled na hrozivě vypadající temnotu, přeci jen se trochu pohnul a na jazyku vcelku nečekaně převalil kratičkou větu. Samotného ho jeho hlas zaskočil, ale nevzpouzel se mu.
„Je tam tma.“ Prosté vysvětlení. Sotva si pamatoval něco konkrétního, proč se vlastně tolik temnoty bál. Ale ten strach byl skoro až hmatatelný. Cítil jeho drápy, jak mu s něžností sjíždí po krku a zarývají se hluboko do něj. Tak hluboko, že skoro nemohl dýchat. „Tma,“ zopakoval prostě.

To místo nebylo tak děsivé, jak se Draven na samém počátku domníval. Bylo docela stísněné a to on dvakrát moc nemiloval, ale Mlčenlivá se zdála být klidná a tak ji bez hlesnutí následoval. Navzdory obezřetnosti byla ovšem jeho tvář docela kamenná. Emoce najevo dávat neuměl a stejně jich moc neznal. Když už se v něm nějaká probudila, byl to povětšinou strach. A ten ho brzy opět měl chytit pod krkem, protože se blížili k jeho největšímu nepříteli.
Když vlčice protnula ticho, troch překvapeně cuknul hlavou, i když v jeho obrovitém podání to vypadalo prostě jen jako takové zpomalené pokývnutí. Chvilku na ní neurčitě koukal, než pokývnul hlavou jakože rozumí. Proxima. To bylo jméno, které si také pravděpodobně neměl nikdy pamatovat, ale přeci to zkusil:
„Pro-, Pro-x-ima?“ Vyslocit to jedno písmenko, které snad nikdy před tím pořádně neslyšel mu teda vůbec nešlo a jak se mu na něm zamotal jazyk, ani si nevšimnul že prsknul mlčenlivé do obličeje. Ale vypadal docela spokojený se svým výkonem, když máchnul oháňkou ze strany na stranu ve znamení spokojenosti. Ale veškerá spokojenost zmizela, když jeho zlatý zrak bezděky sklouznul směrem k temné díře zející v zemi. Mechové dno mohlo být sebevíce překrásné, jenže v ten prostý moment se v Dravenovi spustila panická reakce. Zorničky se mu zúžily ve špendlíkové hlavičky, uši pevně přiklopil k hlavě a na maso docela zapomenul. Spadlo na zem ve chvíli, kdy už tmavý vlk mizel za jedním ze stromů, kde se s kňučením přitiskl k zemi. Dýchal přerývaně a chvěl se.

Draven z toho všeho byl takový zmatený a vlastně nevěděl co se děje, protože tu chvilku byl ten podivný rozpůlený vlk, pak zase odešel a když se rozhodl pomoci Milé, taky se docela záhy vytratila někam jinam. Šla něco, jak to sama popsala, omrknout. Draven tomu sice moc nerozuměl, ale tak co. Jen taky zkusmo zamrkal, jestli se něco změní. Zůstala jen Mlčenlivá, která si to ale sama namířila někam do útrob neznámého lesa. A tak se prostě sebral a vydal se v tichosti ranním lesem za ní. Neměl stejně co jiného na práci a kdyby měl, tohle by ho asi stejně bavilo víc.
Tlapy ho nesly po mechovém podloží a třebaže byl kraj zalitý světlem rána a nového dne, přišel si trochu úzkostlivě. Les byl sice světlý a pastelově zelená nebyla vůbec tak hrozivá, jak bývaly některé hluboké lesy, ale hustota stromů mu s jeho velikostí přišla poněkud přílišná. Kde se jiní mohli obratně procházet, tam si on musel dávat pozor na hlavu a kolikrát Proximu definitivně brzdil. Zatímco ona stezku znala a pohybovala se po ní s lehkostí, on se motal jako nudle v bandě a kladl nohy pomalu po sobě, jako by si jimi snad vůbec nebyl jistý. Když s ní ale krátce navázal oční kontakt, trochu se pousmál. Bylo dobré nebýt sám mít co dělat. Navzdory svojí nejistotě byl rád.