Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Zestarian | Květen | 1/10

Draven, na rozdíl od některých, chodil k jezeru hlavně z toho důvodu, že tam vždycky našel vodu, když měl žízeň. Společnost byla pak už jen výhodou, která se tu čas od času nachomýtla (vždycky, ale nechtějte, aby Draven někde nacházel logické souvisloti, pozn. redakce). A tak, zatímco ho Zest vyhlížel, už velký vlk stál u vody a chlemtal ledovou tekutinu, až cákala na všechny strany. Nebyl prostě nejostřejší tužka v penále a třebaže s osobní hygienou až takové problémy neměl, s jeho velkou hlavou bylo prakticky nemožné neslintat jak bernardýn a nemít vodu při pití úplně všude. Prcka, který se vynořil na obzoru, si prve vůbec nevšimnul. Ale pít musel přestat a taky se rozhodl, že se chvilku vytelí na sluníčku. Protože to přesně dělal, když sem chodil. Bylo to skoro zásadou. Jaké pak bylo jeho překvapení, když v dáli před sebou uviděl malou, přesto známou siluetu. Oháňka se mu rozkmitala.
„Princ Zest!“

// Omluva za zdržení, jsem zas ready. Jen nevím vůbec kdo kde jak co :D.

Draven se v tom ztrácel. Byl tu na něj moc veliký chaos a tak se začal stávat tím, čím měl vždycky tendenci být: tichým pozorovatelem. Němým stínem za zády někoho, kdo mu poví co a jak dělat. Tím někým byl Nagi a třebaže měl svoje povinnosti, Draven se od něj ani na vteřinu nehnul. Byl přeci doma, alespoň tak mu to bratr řekl. I na jeho tváři to slovo vykouzlilo úsměv a krátkou oháňkou zavrtěl ze strany na stranu.
„Doma,“ zopakoval a nadšení z něj pro tu krátkou chvíli docela sálalo. „Jsme rodina.“ Oh bože, jestli tohle přesně nebylo to, co Draven celou dobu chtěl a tak nutně potřeboval. Byla by mu bývala ukápla i slzička, ale pro tentokrát se to nestalo. Jen svou velkou, těžkou hlavou drcnul bratrovi do ramena a dál ho následoval. Jenže to už byly komplikace na světě a ta nepřinesl nikdo jiný než vlčata. Sivý na ně koukal trochu skepticky. Díky Princovi Zestovi už věděl, že jsou to velcí vlci ve výrobě, ale byli docela maličkatí. Sklonil se krátce k Namaari a fouknul jí do tváře.
„Ahoj,“ pozdravil a třebaže se netvářil nijak výrazně, oháňka ze jeho záda prozrazovala, že ji ve skutečnosti poznává rád. A pak se přiřítila vlčice–měl za to, že ji někdy už asi viděl, ale jistý si nebyl. A tak se je taktně posadil a držel se toho, co Nagesh řekl vlčatům: mámě ani muk.

Síba | Duben | 3/10

Ticho bylo sice těžké, ale nepříjemné bylo jen pro jednoho z nich. Golem s obří hlavou a zubem čouhajícím z tlamy vypadal maximálně zmatený (spíš prostě jen tupě, tak jako vždycky), ale mlčení mu zcela rozhodně nezpůsobovalo žádnou formu diskomfortu. Byl na něj zvyklý a mnohem více stejně vnímal hlasy přírody, než hlasy z okolí. Jenže tahle vlčice si zjevně chtěla povídat: tak si její snahy Draven alespoň vykládal. Proč jinak by říkala věty, které byly zakončené otazníkem? Tedy jejichž intonace se zvedala ke konci. Trochu zmateně zamrkal a pohledem krátce střelil k vodní hladině, pak přeje po okolí. Tohle bylo všehovšudy příjemné místo. Vždy se tu něco dělo. Nikdy se tu nemusel bát samoty. Sice se neusmál, ale kývnul a tlapku poukázal na místo vedle sebe.
„Podívej,“ řekl tiše, zatímco nastavil tvář se zavřenýma očima vánku. Copak by tady někdo mohl být nespokojený? Kožichy jim přece nepromokaly. Tomu druhému moc nerozuměl, i když byla pravda, že tlapky se mu v kamení trochu ztrácely. Zamlaskal a zase přikývl, i když… si nebyl moc jistý, že přesně to chtěla vlčice slyšet. Nebo vidět. „Draven.“

V Javoru se s jarem pomalu celý les probouzel k životu a spolu s ním i Draven. Jako by z něj opadal háv ospalosti a ocelově zbarvený baldachýn nad širokou hlavou teď pršel život přímo do jeho žil. Nebo to snad bylo bratrovou přítomností? Jeho oploštěné emoce to nedělaly samo sebou pro nikoho jednoduché: číst v něm bylo jako za trest. Ale přeci jen trochu jednoduší, když se mu po tváři rozlil náznak úsměvu, jakmile Nagi spustil o své rodině. Oháňkou ležérně houpal ze strany na stranu.
„To je pěkné,“ pochválil bráškovi. Kdyby nějak dokázal vyjádřit že má opravdickou radost, určitě by to udělal líp. Takhle ze sebe však vydoloval jen prosté: „radost.“ Snad to bylo dostatečnou útěchou pro jeho staršího brášku. Ale taky si mohl kladně vyložit poměrně rychlé přikývnutí velké hlavy a trochu zrychlené tempo pohybu, jakmile mu nabídl, že mu je představí. Neodmítl nabídku k procházce a zařadil se vedle brášky. Ten mu vypověděl o jeho vzpomínkách na ten čas, který strávili odděleně. Ušiska trochu připlácl k hlavě a jiskra z jeho tváře mírně vymizela, ale když mu Nagi přislíbil, že je tohle místo už jen radostné, zase se vrátila. Samo sebou to byl široký úsměv, který byste mohli čekat v jakékoliv jiné tváři. Ale bylo to víc, než je Dravenovo kamenné mlčení bez špetky emocí po většinu času.
„Tady,“ drcnul do bráchy těžkou hlavou těsně před tím, než se před nimi vynořil zbytek jeho rodiny. Jsem tady, říkal mu Draven. A netvářil se, že by měl myšlenky na útěk. A to taky stvrdil tím, že jakmile byl představen vlčatům, rozplácl se před nimi na zemi, aby nebyl tak veliký a s kamennou tváří, kterou však doplňoval o vrtění chvostem, k nim složil hlavu. Byl jako ohromný hlídací pes, připravený snášet veselí na své hroší kůži. Přátelsky pak Mari fouknul do obličeje.

Síba | Duben | 2/10

Spokojeně se vyhříval na sluníčku tak dlouho, až přešla noc a přišlo sychravé počasí brzkého aprílu. Ale to nakonec nebylo to, co ho vytrhlo z dřímoty. Byl to někdo jiný, někdo nový, kdo se o něj div nepřerazil a kdo se mu nad hlavou rázem omlouval. Cukl sebou a trochu se přizvedl, ale nevytáhl se do své plné výšky. Jen do takového polo lehu, kdy těma svýma malýma očima na cizinku zmateně zírat. Jako obvykle, ani teď v jeho tváři nebylo znát moc emocí. Snad kromě zcela jasného stavu ospalosti, který ještě umocnil širokým zívnutím doplněným o spokojené zamlaskání a olíznutí svého ohromného čenichu. Hlavu trochu naklonil ke straně. Zírali na sebe pěknou chvilku a jemu tak nějak nedocházelo, že by měl něco říct. Nic se mu přece nestalo. Jako by mu taková muší váha mohla šlápnutím nějak ublížit? Kdyby mu skočila na záda, mohl by ji vozit sem a tam. Ale když na sebe dál jen zírali a omluva té cizinky padla už před docela dlouhou dobou, zmohl se ze sebe vydolovat alespoň nějaký náznak toho, že se nic neděje: jeho těžká hlava se krátce sklonila k zemi při krátkém a pomalém kývnutí (no fakt se nepohnula o moc!), vypadlo z něj prosté: „jo.“

Síba | Duben | 1/10

Do tmavého kožichu se světlo opíralo takovou silou, že to až budilo úsměv v jeho jinak kamenné tváři. Zub mu trčel z tlamy a tvářil se spokojeně, jak ho nohy jako sloupy nesly trávou podél půvabného jezera. Do nozder mu proudil vlahý vzduch a svět se zdál zase o něco krásnější. Prince Zesta nikde neviděl, ale nedělal si o to starosti. V takovém hezkém počasí jistě někde chrápal a měl se víc než jen dobře! Ostatně jako jeho statný ochránce, který sice nebyl sličný, ale zato byl jistě silný. Kdyby byl jen o něco málo těžší, každý jeho krok by otřásal světem kolem. A když se pak vyvalil na bok na slunečními paprsky prohřátém kamení na pláži, mohl z dálky docela snadno vypadat jako nějaký obyčejný kámen. Že je naživu prozrazovaly jen mohutné pohyby jeho hrudníku, jak spokojeně odfukoval vzduch, docela blažený, že se zase rok otočil a svět pohltilo teplo společně se světlem. Dlouhým nocím se Slunovratem odzvonilo. No nebyla to krása?

Zestarian | Březen | 5/10

Slunce se přehouplo přes kopec, což Dravena konečně probudilo z hlubokého spánku, který mu Zestova společnost dovolovala. Taky se probudil s opravdu širokým zívnutím a pořádně odpočatý. Uvítal svět takovým letmým úsměvem, což v jeho vesmíru byl vlastně takový úsměv od ucha k uchu s vyplazeným jazykem. Teda. Fakt se usmál jen malinko, ale na vlka který moc neprojevuje a nechápe emoce to bylo víc než dost.
A hned potom se otočil na vlče, které se stále utápělo v jeho husté srsti. A věnoval mu stejný úsměv, možná ještě o maličko širší. Jeho poslední slova k jeho uším dolehla, což bylo možná i tím důvodem, proč se v něm všechno tak vesele třepotalo. A protože byl nový den a nebylo úplně kam spěchat, jen širokým nosem trochu porovnal srst za vlčkovým krkem a upravil hnízdečko, které zase pro vlče tvořil jeho kabátek, načež jeho malé, zlaté oči sjely ke klidné jezerní hladině, aby ji sledovaly, než se Princ Zest úplně probudí. Nebylo kam spěchat. Už teď věděl, že je doma.

| Zestarian | Březen | 4/10

Vlček, který si spokojeně hověl v šedém kožichu, se na vlka tvářil jako sluníčko. Šedý na emoce tolik stavěný nebyl, ale přeci bylo jasné, že k Princi Zestovi chová převážně pozitivní emoce. To tedy přinejmenším. Pravdou bylo, že za tak krátkou chvilku dokázal ten vlček velmi snadno a velmi hladce ukrásti větší část vlkova rozbitého a polámaného srdce.
„Ohníček,“ přitakal hloupý vlk ochotně a nechal vlče, aby se v chladnu nad novým ránem ještě pevněji zachumlalo do jeho vřelého objetí. Spokojeně zabručel a tlapu vrátil vlčkovi přes záda. Nebyla kupodivu příliš těžká, ale možná to taky bylo z toho důvodu, že si Draven dával pozor, aby vlče příliš nemačkal. Neskrýval své nadšení a znovu pevně zavřel před drobná očka těžká oční víčka. Zestova sladká vůně, z nějakého důvodu připomínající domov, ho kolébala do hlubokého spánku a v jeho silách proti takové síle obrana jistě nebyla. A tak tiše ležel a odfukoval z plic teplý vzduch, jež se měnil na stále chladném vzduchu v obláčky páry. Spokojeně se ze spánku pousmál. Jaké měl štěstí, že takové pocity mohl zažívat!

Nagi vypadala spokojeně a to i v jeho mladším, třebaže větším, bratrovi vzbuzovalo samé pozitivní emoce, které se sice nepropraly do takřka kamenné tváře, ale oháňka vesele kmitající z boku na bok jasně signalizovala, že je vlk spokojený. To a možná i jiskra v jeho oku, která přeci jen propůjčila jeho tváři poněkud nadšený výraz. Sice to k jeho hrozivému zevnějšku až tolik nepasovalo, ale kdo se ptal! Hlavní bylo, že se bratři nalezli.
Nebyl příliš zvyklý na objímání, ale když nagi překonal tu hranici mezi nimi, svou sloní tlapou a těžkou hlavou bratrovi objetí oplatil. Hranatý obličej zabořil hluboko do povědomě vonící srsti–voněl opravdu jako Princ Zest–a spokojeně zamručel. V tom kožíšku už nebylo ani stopy po zatuchlině a vzpomínkách na temnou díru v zemi. Teď to byl prostě jen nagi, kterého svou medvědí silou Draven táhl blíž k sobě. Snad jako by se bál pustit. Vděčně přitom poslouchal bráškovo blekotání.
„Máš rodinu?“ dostal ze sebe přiškrceně skrze trochu sevřené hrdlo, ale nevypadal zmatený, nebo snad překvapený. V tom hranatém obličeji, který odtáhl dost daleko aby na nagiho dobře viděl, se objevilo něco připomínající nadšení. Oháňka za jeho zády ještě trochu přidala na tempu. Na otázku ohledem toho, jak se sivý vlk měl, jen trochu nonšalantně máchl tlapou. „Bál se.“ Ta slova z něj vypadla příliš lehce. Byla hluboko zapsaná do jeho bytí. Ale teď nemohla být dál od pravdy.

| Zestarian | Březen | 3/10

Ležel zachumlaný do klubíčka a tiše oddechoval. Počasí kolem se mnohonásobně vylepšilo, ale kdykoliv pootevřel očko, venku ještě pořád panovala černočerná tma. Přeci ho ovšem něco drželo v klidu. Nevěděl prve co to bylo, ale něco v něm si přišlo jako kdyby byl den. Možná to byl náhlý pocit odpovědnosti za toho prcka, který mu ležel zachumlaný v kožichu, pečlivě přikrytý jednou mohutnou tlapou. Možná prostě jen nezáleželo na velikosti: najednou nebyl sám a to bylo hlavní. Těžko vědět. Draven rozhodně nebyl z těch, kteří by v těch otázkách přespříliš dloubali, nebo se jimi až moc zaobírali. Byl prostě a jednoduše spokojený, když vlče neodporovalo a pokojně si chrupkalo v jeho objetí. Ostatně sám cítil teplo drobného tělíčka, které v něm vyvolávalo pocit klidu.
„Teplo?“ zuhuhlal tiše do roušky temnoty, protože to tak nějak chtěl: aby Princ Zest byl pokud možno v teple a pohodlí. Jestli on měl mokrý kožíšek, na tom až tolik nezáleželo. Hlavně že pinďa byl spokojený.

Draven ležel smotaný do klubíčka pod stromem a poslušně čekal. Byl jako Gargoyle. Nehybný jako kamenná socha, stejně nenápadný, lehce přehlédnutelný. Ale přeci se k němu nakonec donesl zvuk, jak něčí kroky křupaly v tajícím sněhu. Zvedl hlavu, na které mu seděl kopeček bílé hrudky, a překvapeně zamrkal. Les byl teď definitivně cítit jako nagi. A když pořádně zamžoural mezi opravdu dlouhé stíny, najednou zahlédl vlka, který taky voněl jako jeho bratr.
Vlk s červeno bílou srstí se k němu přibližoval a golem se proto rozhodl poslušně vstát. Když se vztyčil do své plné výšky, koukal na snad-bratra možná trochu shora, docela jistě si ovšem hleděli do očí. Oba podědili po předcích robustní kostru i výšku.
„Nagi?“ naklonil šedý hlavu ke straně, jak se k němu druhý vlk přibližoval. Vzpomínky k němu přinášely pach zatuchliny a plísně. Místo jeho, ne, jejich, rodiště. Ale mezi ty pachy neodmyslitelně zapadal právě i pach vlka přímo před ním. Třebaže se golem ani nepohnul, svévolně začal vrtět oháňkou. Nohy jako sloupy mu trochu cukly, jak bojoval s rostoucím nadšením. Nejraději by vyrazil bratrovi v ústrety a pevně ho obejmul, ale zároveň měl i tohohle vlka napojeného na nemami přísné zásady. Nevěděl, jestli může.

| Zestarian | Březen | 2/10

Draven pomohl princi Zestovi na nohy, aby se s pevnou půdou pod nohama sklonil až k zemi a nabídl vlčeti svezení na jeho širokém hřbetu. Pro golema bylo vlče hotovou muší vahou a rozhodně nepořátal, že by ho něco takového rozhodilo. A i kdyby mělo, Dravennepočítal nikdy. S ničím. Život tekl kolem něj a kam ho proudy zanesly, tam zrovna strašil.
„Je hodná.“ Vysvětlil prckovi velmi stroze, když vyrazil podél vody. Pamatoval si, že ten lesík, kam ho Mlčenlivá přivedla, byl někde vedle jezera. Joo, jestli to bylo tohle jezero, tohle konkrétní jezero, to už bylo sekundární. Přes rameno se otočil na prince Zesta a zamrkla. „Je to u jezera. Les. S hodně mechem.“ Mezi větami dělal docela podstatné odmlky, protože pomalu řemýšlel a vždy mu trvalo ze sebe ta správná slova vydolovat. „Koukej kolem, princi Zeste.“ Víc intrukcí nedokázal vlčeti poskytnout, ale aspoň jim to dalo záminku se hýbat. Jak totiž padala noc, bylo na Dravenovi vidět víc a víc nervozity. A když noc konečně přišla, zaparkoval to golem ve sněhu a trochu se chvěl. Nic neřekl, ale i s vlčetem na zádech se přeci jen smotal do klubíčka a pevně stiskl oční víčka k sobě. Nejlepší bylo stašidelné noci zaspat! „Ráno pokračovat.“

| Zestarian | březen | 1/10

Draven neodporoval na prvním místě z toho důvodu, že to prostě pořádně neuměl. Fungoval čistě instinktivně a když nepociťujete příliš emocí, nemáte v sobě ani tolik zakódovaného vzteku, aby se mohl zrodit odpor. A tak vytrvale vlče hřál, zatímco všude kolem nich se oteplovalo a spolu s tím začínal praskat i led. Hlavně pod Dravenovou váhou. Vlk ale na praskliny v ledu koukal jako tele a k ničemu se neměl.
„Tak jo,“ souhlasil měkce vlček a přitisknul se trochu blíž k šedému kožíšku, který mu připomínal nagiho. Princ Zest prostě musel být něčím úplně speciální! Vlče ovšem kladlo docela zásadní otázky. Dravena by přirozeně něco tak hlubokomyslného neosvítilo, ale teď těžkou hlavu zvědavě naklonil ke straně a na vlčka zamrkal: „mlčenlivá na mě byla hodná.“ Mlčenlivá. Určitě by nechtěl kamkoliv chodit, aniž by se s ní rozloučil. Skoro až mechanicky najednou vyskočil na nohy a zamířil ke břehu. Vlče nechal sklouznout se svých robustních tlap, ale uprostřed tak třetího kroku se otočil a pro prince Zesta se vrátil. Dloubnul do něj nosem. „Se mnou? Ty jí vysvětlíš.“

| Zestarian | únor | 8/10

Rodina. To byla od vlčete opravdu veliká slova a šedý golem na něj dlouze pohlédl. Dokonce kvůli tomu zvedl tu svou hranatou hlavu svalnatém krku, která sama o sobě vážila možná třikrát tolik co prcek v jeho náručí. To znělo hrozně hezky. Draven měl rodinu, ale bylo tomu sakra dlouho, co někoho z nich viděl naposledy. A měl taky mami, kterou sakra dlouho neviděl. A pak tu byla nemami, kterou asi ani vidět nechtěl. Nebo si nebyl jistý. Co by s nemami asi dělal? Krátce odfoukl skrze mohutné nozdry a vděčně zabořil obličej do kožíšku, který voněl jako javorové listí a jeho starší bráška.
„Tak jo,“ souhlasil bez jakéhokoliv náznaku odporu. Zest byl od té chvíle rodina i kdyby jí doopravdy nebyl. To se Dravenovi líbilo. „Zůstat? Rád.“ O tom přeci nebylo pochyb. Na mlčenlivou si v tu chvilku ani nevzpomenul, i když to bylo něco, co by ještě s časem musel vysvětlit. I mlčenlivou měl rád. Ale nikdy mu neřekla, že jsou rodina. Na tváři se mu objevil takový spokojený a uvolněný výraz připomínající úsměv. Rodina.

| Zestarian | únor | 7/10

Vlče bylo bystré a mělo rozumu za dva. A pokud šlo o Dravena, rozhodně mělo rozumu rovnou za tři takové mamuty! A tak ho nechal mluvit, ne že by mu teda do řeči přespříliš skákal i před tím, a tiše poslouchal. Malýma očima zapadlýma hluboko do hlavy sledoval tlamičku brebentícího tvora a byl jedno ucho. Jak něco tak malého mohlo být tak zatraceně moudrého? Souhlasně zabručel. Možná vlček měl pravdu. Ale…?
„A co to znamená?“ Samo sebou myslel co to „pro nás“ znamená, ale slovní zásobu na to moc nepobral. Byli teď rodina, jestli byli Nagesh a nagi jedním a tím samým vlkem? Nikdo mu nikdy neříkal, co se stane když má váš bratr vlčata. A znamenalo to taky fakt, že tohle zvířátko tedy bylo dozajista vlkem? Podíval se na svoje mamutí tlapy a pak na tlapky vlčete před sebou. Nepravděpodobné, i když tvar to možná trochu podobný byl. Znovu na něj zamrkal. Jak by jen mohli zjistit pravdu? Samo sebou by se nagiho mohli zeptat, ale to by nesměl Princ Zest sedět na klíně Dravenovi, aby mu taková věc došla. Přeci ale golem začal vrtět ocasem, jak ho možná příbuznost s tímhle pinďou potěšila.