Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Gejzírové pole (přes Midiam)

Gejzírové pole jsem překonala úspěšně. Sice mě to málem stálo život, opakovaně, ale podařilo se. Zpět stejnou trasou ale nejdu, i kdybych měla obejít půl světa, pomyslela jsem si celá vystresovaná. Srdce mi bilo tak zběsile, že jsem ho cítila až v krku. Srst naježená, dech mělký a oči stále ještě vypleštěné. Trauma na celý život, tahle zima. A jestli bude počasí sílit, budu mít co dělat. Ještě, že mám svůj úkryt. Jen teda na úplně jiném konci Gallirei.
I řeku, která se táhla snad až na jih, jsem překonala. Jen jsem v té panice zapomněla, kudy jdu a místo k jezeru jsem vykoukla trochu více na severu. Stanula jsem snad pod největšíma horama, jaké jaké jsem kdy viděla. „No, tak tam fakt nelezu,“ zahuhlala jsem si pro sebe. Upřímně jsem si ani nedovedla představit, jaký blbec by tam lezl. A hlavně proč? Musel by to být naprostý sebevrah. Jen cesta nahoru musela zabrat několik dní. Vsadila bych se, že se dolů nikdo už nedostal, pokud to zvládl až nahoru v celku.
No hory nebyly jediným zajímavým bodem, na který jsem tu natrefila. Podstatně zajímavější a pro mne turisticky přívětivější byly zamrzlé květy, které se tu na louce držely. Nejsem zrovna měkkota, ale tohle bylo fakt nádherné. Vše tu bylo poseto ledovou vrstvou, tvořící pozoruhodné tvary připomínající ledové obláčky. Bylo to tu jako z jiného světa. Naprosto okouzleně jsem tudy procházela, dávajíc každým krokem pozor, kam šlapu. Opravdu nerada bych květiny poškodila a narušila její netknutost.
Zajímalo mne, jestli to tu už našli i jiní vlci. Mne osobně by v životě nenapadlo, že by louka mohla takto zamrznout. Myslela jsem, že květiny uvadnou, sníh je pohřbí a na jaře zase začínají nanovo. Tady tomu tak ale nebylo. Bylo to, jako by ze dne na den přišel obrovitý mráz a vše zmrazil v čase. Květiny neměly čas se na zimu připravit a dost pravděpodobně na to i doplatí. Nebylo šance, že by na jaře přežily. Na jednu stranu to bylo na pohled neskutečně krásné, na druhou zase celkem depresivní. Bylo to jako takový načančaný hřbitov, když se to tak vezme. Zauvažovala jsem, jestli to tu tak bude i jiné roky, nebo jsem fakt byla na správném místě ve správný čas. Ani pošlapané to tu zatím nebylo. Ráda bych se sem zase někdy vrátila a třeba tohle místo i někomu ukázala. Celkem jsem se ale bála, že to tu už v takovém stavu nenajdu. Vlci uměli být pěkně nevychovaní a ničit, na co narazili. I příroda tomuto místu asi moc nepřála. S tím, jak sněžilo, to tu brzy bude stejně pod bílou peřinou.
No, co se dalo dělat. Naposledy jsem se opatrně po tomto krásném místě prošla a vyrazila zase dál. Čekalo mne přece to zamrzlé jezero, na které jsem byla tak zvědavá.

Kierb >>

<< Východní hvozd (přes Midiam)

Zdálo se, že si mého vyvádění a hraní nikdo nevšiml. Ještě aby si mě takhle někdo pamatoval, tyjo. To by byl trapas. Raději jsem skrz les opatrně a nepozorovaně vykličkovala a zamířila někam dál. Opět jsem neměla žádný konkrétní cíl, a tak jsem se chytla další řeky a nechala se jejím směrem unášet dál, než jsem narazila na místo, kde ji opatrně překročit. Zaujaly mne v dáli hory, pod kterými se rozléhalo obrovité jezero. Skoro tak velké, jako to Vlčí. Přísaha bych, že jsem ho tam jakživ neviděla. Jak jsem se mu mohla tak dlouho vyhýbat? Pohled na něj musí být z blízka fakt hezký.
Bohužel jsem si vybrala trasu celkem nešťastnou a velice brzy zjistila proč. Pole, přes které jsem si mířila, bylo doslova do písmene minové pole. Dobře, ne tak úplně doslova. Obří proudy vody šlehaly ze země naprosto nepozorovaně a s tak ukrusnou silou, že by to vlka bez problému zabilo. Musela jsem tedy nakračovat opravdu pomalu a opatrně, dávajíc pozor na každý nepatrný zvuk či náznak pohybu země. Akčně jsem proudům vody uskakovala a zázrakem vyšla na samý konec celá.

Křišťálová louka (přes Kierb)>>

<< Mahtae sever

Rychle, rychle, rychle. Hlavně pryč od všech. Od všech těch hladových pohledů, které se vozily po mne a mém úlovku. Z toho hladu mi muselo totálně šplouchat na maják. Srdce mi bušilo o sto šest a já natahovala krok víc a víc, až jsem skoro přecházela do běhu. Nemohla jsem si dovolit o jídlo přijít. Znamenalo pro mne přežití. S mou fyzičkou jsem ale daleko nedoběhla. Za prvními stromy jsem se zastavila a ohlížela za sebou, zda jsem skutečně sama. Byla. Zatím, domyslela jsem si a nervózně švihla ocasem. V tomhle lese ale definitivně někdo byl. Cítila jsem je až sem, a to jsem měla čenich plný rybiny. Musím ji sežrat hned, usoudila jsem nakonec, rybu položila a začala hodovat. Nemohlo to být nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedla, ale rozhodně tak chutnalo. Hlad uměl dělat divy a já hladově hltala sousto za soustem. Skoro jsem ani nedýchala. Zůstala snad jen hlava, na kterou jsem žaludek nenašla. A i tu jsem poctivě zahrabala, i když se to s tvrdnoucí zeminou dělalo těžko.
Kdyby mě přeci jen někdo přepadl a chtěl obrat o jídlo, zvládla bych se hránit? Ne slovně, na to já talent měla. Ale fyzicky. Zvládla bych se bránit napadení? Nebo je alespoň zahnat svou hrůzostrašností. Těžko. Vždy jsem vypadala nevinně. Ublížený malý chudáček, nevinná duše. Kdo ví, jestli za to mohla má stříbrná srst, nebo nevinný kukuč, který jsem měla nacvičený. Nikdo by mě nikdy netipnul na takovou potvoru a já toho vždy takticky zneužívala. Rozhodně bych nikoho nezahnala. A už vůbec bych se neubránila. Pomalou chůzí jsem procházela lesem, až mi padl pohled na rampouchy visící z větví stromů. Heh, kéž bych měla takové tesáky. S šavlozubým tygrem by si nikdo nezahrával, napadlo mě. Nad myšlenkou jsem se pobaveně uchechtla, švihla ocasem a pokračovala dál v chůzi. Co mi v tom vlastně brání? Ledové tesáky by vypadaly celkem badass, zauvažovala jsem už trochu víc seriózně. Zastavila jsem, změřila si rampouchy pohledem a uvažovala, jestli jen nebudu vypadat jako blbec. Dost možná, ale asi bych si neodpustila, kdybych to nezkusila. Zůstalo by mi to v hlavě a štvalo by mě to ještě dlouho.
Přistoupila jsem tedy k jednomu ze stromů, vyhoupla se na zadní a předníma se opřela o kmen stromu. Krk jsem vytahovala vysoko k větvím stromu a zubama se snažila zachytit rampouch a strhnout ho opatrně k sobě. Pár jsem jich dost nešikovně zlomila, jednou jsem do větve nešikovně drbla a spousta z nich se sesypala nebezpečně blízko mě, ale po chvíli šokovaného čučení se mi podařilo dva sehnat. Opatrně jsem si je šoupla z každé strany za pysky a hrdě se vzpřímila. Nebezpečná šelma. Alfa predátor, projíždělo mi hlavou, zatímco jsem drsně nakračovala lesem. Připadala jsem si nezastavitelně. Při prvním zvuku, který někdo musel nedaleko udělat, mi ale došlo, že vypadám spíš jako zimní upír. A dost divně vypadající. S jedním otřesem hlavy jsem se tesáků zbavila a svižným krokem už mířila pryč. Hlavně nemít trapas.

Gejzírové pole (přes Midiam) >>

<< Zrcadlové hory

Jen co na mne dopadly první sluneční paprsky jsem začínala opět přicházet zpět k vědomí. Dost pravděpodobně se mi něco zdálo. Útržky zmateného příběhu se mi v paměti vracely, ale celek mi tak nějak unikal. Oči upřené na červánky poseté nebe, myslí někde ve snech. Stejně to nemá smysl řešit. Nic to neznamená, pomyslela jsem si, pevně přivřela oči, abych se pořádně probrala a když je opět rozevřela, zvedla se ze svého úkrytu. Nechtěla jsem tu moc dlouho zůstávat, a tak jsem bez přemýšlení vyrazila dál. K řece, ta většinou někam vede.
Velice brzy poté, co jsem vyrazila, jsem přišla na důvod, proč jsem podvědomě zvolila právě řeku. Žaludek mne svíral hlady už nějakou dobu, ovšem teď začínaly bolesti sílit a já začínala pochybovat, že bych dokázala vydržet tak dlouho, aby mne někdo z milosti nakrmil. Neměla jsem moc možností, prostře jsem si musela nalovit. A s mou prakticky nulovou zkušeností s lovem jsem byla odkázaná na lov něčeho tupého. Ryby, nebo něco takového. Když pokazím lov jedné, dalších x bude dost blbých na to, aby se přiblížilo. U srn to bylo jako spustit lavinu. Stačí jedna malá chyba a už to jede. Ne, že bych zrovna na srnu měla dost zkušeností a síly. Škoda jen, že jsou ty šupinaté špíny zrovna ve vodě. A že tak nechutně smrdí, ugh.
Velice neochotně jsem si vodu přeměřila s pohledem naprostého znechucení. Měla jsem jinou volbu? Ne. S takovou zimu nepřežiji. Vlastní odpor musí jít stranou. S nakrčeným čumákem a pištěním jsem vkročila předníma do vody Jen tak jako na oko, zdaleka mi nesahala ani po břicho. Vše ve mne se ale vzpíralo a křičelo. Bylo mi to tak strašně bytostně nepříjemné, tolik jsem se sebou bojovala. S pevně přivřenýma očima jsem tam stála a doslova se klepala. Kdo ví, jestli kvůli studené vodě, nebo hrůze z celé té situace. Jestli neumřu na hlad, umřu na nemoci, který v tý špíně jsou. Prochladnu, onemocním něčím smrtelným a bude po mě stejně. Neuteču tomu. Jen si to urychluji.
Hlad byl ale silnější než rozum. Oči jsem po troše přemlouvání opět otevřela a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu pár kusů ryb, které se tu líně plavily. Nebyla jsem zrovna nějaký expert na ryby, ale takhle tlustá a obyčejně vypadající ryba musela být kapr. Nebo nějaký blízký příbuzný. Lepší něco než nic, zamračila jsem se na šupinatce. Opakovaně jsem se pokoušela jednoho z nich ulovit, ale vždy mi jen tak tak unikli a já naprázdno cvakla zubama ve vodě a pak ji zběsile plivala všude kolem sebe. Nechutný! ježila jsem se celá. Nakonec jsem ale kapra nějakou záhadnou náhodou stiskla mezi své zuby. V první moment jsem tomu ani nevěřila. Málem jsem tu zběsile vrtící se věc pustila, ale vzápětí jsem z šoku byla vyvedena a zaryla do něj zuby tak pevně, jak nikdy dřív. Z vody jsem rychle vyskočila a dobrý kus od řeky rybu položila. Ještě chvíli sebou plácala, zatímco já na ní pevně držela tlapu a snažila se ji usměrnit. Nebo minimálně zamezit tomu, aby odskákala zpět do vody. Ale povedlo se.
Musím ji vzít a vypadnout. Sním si ji někde v klidu, rozhodla jsem se, paranoidní, že mě teď každý sleduje. Každý mi chce úlovek, který jsem si vydřela, ukrást a sežrat. Bylo to jako bych na sobě měla statisíce očí, čekající na správný moment. Kapra jsem tedy pevně uchopila a rychlým krokem mířila pryč.

Východní hvozd >>

Slunce pomalu zalézalo za horizont a začalo se stmívat, až nakonec krajinu pohltila tma úplně. Musela jsem se po okolí koukat dobrých několik hodin, ale tak nějak se mi to ještě neomrzelo, ani neokoukalo. Bylo to jaksi uklidňující, jistým způsobem. Vidět, že svět nikam nespěchá, vše je jak má být a vše plyne tak nějak samo a pomaloučku. Mohla jsem si užít tohoto hezkého momentu a vychutnat si ho na maximum. Krajina už se začínala hezky bělat a vsadila bych se, že jakmile se přeci jen rozhodnu schoulit do klubíčka a usnout, ráno bude všude pořádná nadílka běloby. Uměla jsem být pěkně protivná, ale tento rok je to docela jiné. Je to ostatně nejdelší doba, kterou jsem strávila docela izolovaně a moc na další nenatrefovala. Tvářím se sice jako netykavka, ale ono to vlkům přeci jen bytostně chybí.
Okolí se nořilo do tmy a první hvězdy začaly nenápadně vykukovat zpoza sněhových mračen. Jakmile se ale mraky rozestoupily a vyčistily tak oblohu, nechaly hvězdám dostatek prostoru pořádně zazářit. Bylo to moc krásné. Hvězdiček bylo snad statisíce, všude, kam jsem jen dohlédla. V kontrastu s tou bílou krajinou to byla nádherná podívaná. Očima jsem projížděla po obloze a hledala v nich různá souhvězdí, ať už ta obecně známá, nebo má vlastní. Nacházela jsem obrazce připomínající různou zvěř, ale i vlky. Jeden mi hrozně připomínal matku. Jiný zase Aurona. Naposledy jsem ho viděla snad minulou zimu. Kdo ví, kde je mu konce. Pravděpodobně někde živoří jako já. Podobný lifestyle i názor na život. Celkem ráda bych na něj zase někdy jen tak mimochodem narazila, pozdravila se a zase si žila po svém.
Stejně tak mi docela chybělo to, co bylo kdysi. Rodina, přátelé, jistota smečky a toulky bez starostí. Chybělo mi to, jak jsem to kdysi měla nastavené. Přestože jsem si z minulosti nesla dost křivd a ošklivých vzpomínek, dala bych cokoliv za to, abych se do té doby mohla vrátit. Protože jsem měla alespoň někoho. I když jsem jim lezla na nervy a dávali mi to jasně a hlasitě najevo. Chyběla mi ta pozornost.
Bylo pozdě. Začínala jsem být sentimentální a přecitlivělá. Taková já být něchtěla. Raději mrcha, protivná a sarkastická, než tohle, ať už to mělo být cokoliv. A tak jsem se zvedla, zaparkovala vedle pařezu stromu a v dolíku vedle něj se schoulila do klubka. Vítr tak na mne nefoukal a já byla hezky v teple. Kožich mne před tím nejhorším ochrání a já si alespoň odpočinu a příjdu na jiné myšlenky. Hned ráno zase vyrazím na cestu.

Mahtae sever >>

<< Zarostlý les

Z nekonečného bludiště, kterým byl onen zarostlý les, v kterém jsem byla posledních pár dní uvězněna, jsem se konečně vysoukala a pohledem spočinula na horách, odkud se táhl potůček. Právě ten mne z toho pekla dostal ven. Příště se budu řek držet, jako by šlo o život, pomyslela jsem si frustrovaně. Přísahala bych, že jsem tam předtím žádnou řeknu neviděla, ale nemohla se tam přeci jen tak objevit. Asi jsem byla namrzlá, a to doslova.
Zcela neochotně jsem se začala sápat nahoru do hor, ve snaze třeba najít nějaký záchytný bod, kam bych se mohla vydat. Možná přimět nějakou nebohou duši o to, aby tuhle vyhladovělou kostru potaženou kůži nakrmila. Většina vlků bývala v tomto období více laskavá. Asi právě zima a duch obdarovávání jiných jim seděl na mozku. Musela jsem toho zneužít, a to ideálně co nejdříve. Nejedla jsem, ani nepamatuji.
Cesta nahoru nebyla zrovna rychlá. Nebyla to kdovíjak vysoká hora, to ne. Ale já byla bytostně líná a nedokázala jsem se vymotivovat k jakkoliv svižnému kroku. Nespěchala jsem, nehořelo, a tak jsem neměla důvod někam uhánět. Místo toho jsem si procházku spíše užívala a kochala se okolím. Až na samém vrcholu jsem ale pořádně usedla a rozhlédla se po Gallirei. Byla fakt obrovitá. Skoro bych ani nevěřila, že by se našel nějaký magor, který by to všechno obešel a znal každé území. Spousta z míst, která jsem viděla, mi ani pořádně nic neříkala. Měla jsme pocit že už jsem někde támhle v dáli byla, ale vypadalo to trochu jinak. Paměť je fakt potvora a podsouvá věci, které se ani nestaly. Maluje si věci ať už moc růžově, nebo hrozně černě. A vsadila bych se, že kdybych se zeptala dalších pěti vlků, každý by mi řekl něco jiného. Hrozný.
Země se začínala pomalu zbarvovat do běla a já jen pozorovala, jak se krajina kolem mění před mýma očima. Vločky se líně snášely na zem. Tak jako já nikam nespěchaly, pouze bez nějaké motivace putovaly dál, kam je vítr zavane. Při dopadu na kožich chvíli poseděly, ale velmi brzy se rozpustily, jako by tam nikdy dříve nebyly. Já ale nic necítila. Díky bohu, že jsem měla pořádný hustý zimní kožich. Mohla jsem se na něj v takových podmínkách spolehnout. Krásně izoloval a i v tom nejhorším sněhovém fučáku mě chránil. Alespoň něco jsem geneticky vychytala, když to zdraví mi zrovna nepřálo. Celkem by mě zajímalo, kam se poděl zbytek sourozenců. Jestli si našli smečky, nebo tak.

Zase jsem se dostala do situace, z které jsem si nebyla jistá, jak ven. Nadobro ztracená v lese, ve kterém jsem dost možná nikdy nebyla. A pokud ano, měla jsem větší štěstí. Musela jsem mít další výpadek vzpomínek, dost možná proto, že jsem se připletla do dost nepříjemné situace s jakýmsi vlčetem. Zcela přirozeně jsem si ho spletla s tím oprsklým spratkem z minulé zimy. Poslední, co si matně vybavuji, bylo jeho odhodlání Alfieho najít a s tím naštěstí velmi rychle zmizel. Ugh, fakt nesnáším vlčata, protočila jsem panenkami jen nad tím pomyšlením. Naivní, tupý koule, který tu tlamu nezavřou.
Úplně jsem ale nechápala, proč jsem ho nenásledovala alespoň do chvíle, než se vymotal z lesa. Alespoň k něčemu mi mohl být, ale tak co se dalo dělat. Musela jsem si opět poradit sama, jako ostatně vždy. Dokonce se z nebe asi už nějakou chvíli snášely vločky. Asi bych se sebou měla něco udělat. Tyhle výpadky paměti dobré nejsou. Musela jsem tu jak blbec stát pěkně dlouho. Zimu já naštěstí ráda. Znamenalo to vodu přímo na podnose všude, kam se vlk hne. A krásně čerstvou, přímo ze zdroje. Ochotně jsem se tedy sehnula a začala do tlamy nabírat sněhovou pokrývku, kterou jsem nechávala rozpouštět na jazyku a spokojeně ji polykala. Voda poté krásně studila a chutnala výborně. Zimní voda byla vždy nejlepší. Takhle jsem si nabrala ještě párkrát, než mě začala bolet hlava z vší té ledové nálože. Ugh, brainfreeze je nejhorší, zalamentovala jsem si pro sebe a nespokojeně se u toho ksichtila. Chvíli jsem to trpěla, ale když jsem si uvědomila, že se to asi tak jednoduše nepřejde, začala jsem vymýšlet způsoby, jak se toho zbavit. Nejefektivnější se ale zdálo, když jsem jazyk tlačila na horní patro tlamy a intenzivně myslela na věci, které vydávaly teplo. Hmmm, oheň, kožešinka, horká letní pláž, jarní sluníčko, eeeh… objetí? vymýšlela jsem jednu věc za druhou a vše si vždy představovala. A kupodivu to opravdu pomohlo. Palčivá bolest hlavy ustoupila a já se cítila mnohem lépe. Kdo ví, jestli jsem přišla na lék, nebo to bylo jen placebo. Technika se to ale zdála být dobrá a pokud někdy někdo bude trpět stejným osudem, třeba budu dost milosrdná na to, abych mu poradila a zachránila jej.
Momentálně jsem se ale raději sebrala a rozhodla se odsud skutečně vypadnout. Už jsem tu nechtěla trpět ani minutu a hodlala si najít zábavu někde jinde. A tak jsem po pár minutách kroužení skutečně narazila na kraj lesa a pruživým krokem vyrazila pryč.

Zrcadlové hory >>

<< Borovicová školka (přes Kopce Tary)

Les se zdál celkem dost hustý. Hustěji uspořádaný než kdejaký jiný. A že jsem si pár řádkou lesů prošla! Jestli sem vlezl ten nováček, stopro se ztratí. A to by se mu pak hodila taková milá službička od milé vlčice. Kdo by taky nechtěl vyprovodit z této pastičky? A službičky se splácí, třeba takovou hezkou večeří, hehe, tetelila jsem se nad svým plánem a pokračovala dál. Pach jsem ale ne a ne zachytit, i přestože jsem lesem bloudila celkem dlouhou dobu. A dost, zase tu nemůžu ztratit mládí, zamručela jsem si pro sebe a vydala se směrem, odkud jsem přišla. Tedy to jsem si naivně myslela. Nemile mne překvapilo, když jsem se za nedlouho objevila u stejného pařezu, u kterého mě to bloudění přestalo bavit. Do háje, zavrčela jsem, když mi došlo, že jsem se právě ztratila. Naštěstí jsem asi nebyla sama, soudě podle nového, zcela čerstvého pachu. Pachy naštěstí následovat umím, pomyslela jsem si a vykročila za ním. Čekala jsem asi kohokoliv, ovšem odrostlé vlče bylo to poslední, co jsem vidět chtěla. Vypadal strašně podobně tomu zrzavému od minula, i když dost zakrsle. Bych čekala, že mezitím poporostl. „No super,“ protočila jsem panenkami. Ten mi tu tak scházel. „Jsi moc nepoporost, co? A kdes nechal Ušopleska?“ začala jsem ho bombardovat hned z kraje, aby neměl příležitost se hned strefovat do mě. Ale nějak mi začínalo docházet, že to je možná úplně jiný zrzavý vlče. Smrděl ale děsně podobně, a tak nebylo divu, že jsem si ho spletla. „Ty asi nejsi, uuuh,…“ začala jsem v mysli lovit jméno, kterým se ten druhej smrad představil. „Alfie?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec a věnovala mu tázavý, ale zároveň dost otrávený pohled. Rýpavý a posměvačný tón už ale pro jeho štěstí zmizel. Zatím, pokud mi k tomu nedá důvod.

<< Kapradinová skrýš (přes LPH)

Vysoukala jsem se neochotně z úkrytu, oklepala ze sebe jakékoliv nečistoty a věnovala dobrých pár minut očistě. Neměla jsem kdo ví jak naspěch a uhlazený lesklý kožíšek není nikdy mínus. A tak když jsem měla pocit, že opět vypadám skvěle, zvedla jsem se na všechny čtyři a vykročila po pachu někoho, kdo tu náhodně prošel celkem nedávno. Zajímalo mě, kdo se tahal takto po kraji Gallirei, chtěla jsem to okouknout na vlastní oči. Třeba to byl nějaký nováček, který by byl dost naivní na to, aby se nechal zmanipulovat. Ale musel být pěkně rychlý, nebo já pořád solidně rozespalá, protože se mi jeho stopa ztratila. Pokusila jsem se vžít do kůže nováčka a přemýšlela, kam bych se jako nezkušený blbec vydala. No jednoznačně to byl hustý les. Předchozí den muselo brutálně pršet, takže se jevil jako ideálním úkrytem před nejhorším. A tak jsem se tedy vydala tam, netušíc, že jdu vlastně úplně blbě.

Zarostlý les (kopce Tary) >>

<< Les pod horizontem

Konečně šlofík. Pohoda, odpočinek,... Jen já a můj malý útulný pelíšek. Jeden by nevěřil, jak moc mi to tu bude chybět, přestože to na první pohled nemusí vypadat jako zrovna výhra. Bylo to asi hlavně tím, že to tu bylo mé. Mé a jen mé. Nikdo si to tu nemohl nárokovat, protože tu nikdo většinu času nebyl. A tak to mělo být. Líně jsem se převalila z boku na záda a rozespale si protáhla všechny končetiny, načež jsem si pořádně na celou tlamu zívla. Mohla bych se tady válet do nekonečna, pomyslela jsem si a zamlaskala. A dost pravděpodobně se to blížilo pravdě. Zvědavě jsem vykoukla z kmenu stromu a pokoušela se rozpoznat, jak dlouho tu můžu být schovaná. Léto už se asi chýlilo ke konci, takže jsem zpozorněla včas. Chtělo by to nějakou tu svačinku, než přijde krutá zima. Potom už bude opravdu těžké cokoliv shánět. A tak jsem se neochotně převalila opět na bříško a vyplazila se z otvoru ven.

Borovicová školka (přes Les pod horizontem) >>

<<Kopce Tary (přes Borovicovou školku)

Konečně doma. Na místě, které mi bylo povědomé snad nejvíc na celé Gallirei. A že jsem si dobrý kus už prošla, některá místa nejednou. Bylo citelné, že se tu moc vlků nezdržovalo. A pokud ano, dávno odešel. Upřímně by mě překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Tohle místo jsem si vybrala zcela úmyslně proto, že tu nikdo nebude oxidovat. Nikdo mi tu nebude ničit díry, nikdo mi nepoleze do pelechu a už vůbec ne mi to tu znečišťovat. Měla jsem tu klid a pohodu. A když jsem nějakou tu společnost chtěla, stačilo si udělat procházku někam do srdce Gallirei a vždy na někoho narazila. Takový klidný život mi vyhovoval. Při malé prohlídce jsem zjistila, že mé vyhloubané díry byly poničené. Většina měla listy proděravělé, jen v jedné jsem našla malý doušek na osvěžení. Bylo načase to tu trochu obnovit. Díry jsem tedy trochu prohloubila a vystlala je lopuchy, které jsem z okolí sesbírala. Stačilo počkat na jarní deštík a bylo. Následovala kontrola úkrytu.

Kapradinová skrýš >>

<< Maharské močály (kolem Zarostlého lesu)

Jen co jsem se vysoukala kolem močálů, vzala jsem to obloukem i kolem jednoho dost hustě vypadajícího lesu, se kterým jsem si fakt zahrávat nehodlala. Měla jsem takovej blbej pocit, že bych se tam s mým štěstím ztratila a zcela jistě pošla hlady, nebo nudou. A tak jsem se velmi elegantní oklikou dostala až ke kopcům, které mi byly celkem povědomé. Nestalkovaly jsme tu s Eve toho jednorožce? Nah, to byl myslím les. Už se mi to celý plete, povzdychla jsem si. Stejně by mě zajímalo, kam zmizela. A jestli ji vůbec někdy zase uvidím. Gallirea je fakt pekelně velká, a tak by to byl spíš zázrak. To dřív z týhle podělaný země zmizí a já tu zůstanu tvrdnout, rozmrzele jsem mrskla ocasem. To, že se mi třeba úmyslně vyhýbala, jsem si nehodlala připouštět. Jestli někdo byl na vině, byl to vždy kdokoliv jiný, jen ne já. Stejně jsem šťastnější takhle, vůbec nic mi nechybí. Nezkrotná jako vítr, namlouvala jsem si, ale pomáhalo to. Na tváři se mi objevil hrdý úšklebek. Nikoho nepotřebuji. Ne jako ty hrdličky, které jsem o kus dál míjela. I jim jsem se obrovským obloukem míjela, zatímco jsem po nich hodila jeden znechucený pohled. Za víc mi totiž nestáli. Ugh, heteráci. Rodina, děcka, starosti. Stejně jim to nevydrží. Že je to furt baví, zamručela jsem si sama pro sebe a spokojeně se vzdalovala dál.

Les pod Horizontem (přes Borovicovou školku) >>

<< Středozemka (přes Třešňový háj)

Sice jsem už tušila, kam mířím, ale vybrala jsem si fakt dost mizernou trasu. Tlapy mne totiž zavedly až na to nejmizernější místo světa. Močály, puch hniloby a všeho hnusného. Znechuceně jsem nakrčila čumák, jen co jsem pohledem zastavila na mokré území. Ze zoufalství jsem se rozhlédla, jestli tu nevede nějaká zkratka. Nějaký dřevěný most, kameny, po kterých by se dalo kráčet, nebo nějaký magický tentononc. Bylo ho všude kopa, nebo minimálně vlci zvládli cokoliv. To by je tolik ubylo, kdyby tu postavili pohodlnější cestu skrz pro chudáky, kteří nejsou magií obdařeni a mají tudy namířeno? Bezohlednost, fakt. A tak přestože jsem byla skutečně líná a odmítala jakýkoliv nadbytečný pohyb, nezbývalo mi nic jiného než to vzít kolem dokola po zemině, která byla stále ještě pevná a nepropadala se. A že to taky trvalo pěkně dlouho! Byla jsem na sebe celkem hrdá, že jsem se na to nevybodla a nezamířila jinam. Někam, kde bych se vyvalila na teplém jarním sluníčku a nechala se hýčkat. Ale zvládla jsem to.

Kopce Tary (kolem Zarostlého lesu) >>

<< Zlaťák (přes LVM)

Do nedávna jsem tak nějak měla plány. Sice ne úplně konkrétní, ale stačilo mi to. Spolu s náhodnou cizinkou jsme putovaly za svými instinkty a hledaly onu divnou houbu. Musela to být ona, protože teď jsem tu divnou touhu jít na konkrétní místo necítila. Zůstalo ve mne jen váhání, co momentálně se svým časem udělám a kam se vydám. Nikde na mě nikdo nečekal. Mohla jsem kamkoliv se mi zachtělo, ale i přesto jsem instinktivně zamířila na severovýchod. Směrem, kde jsem onehdy trávila zimu a kde jsem si našla útulný malý úkryt. Kdo ví, jestli je stále funkční, nebo někým nezabraný. Už to byla fakt doba, co jsem se tam neukázala. Ale stálo to minimálně za okouknutí. Minimálně bych mohla využít mých důlků a vyhloubit nové. A kdo ví, třeba na někoho cestou narazím. A když ne, tak se taky svět nezboří. Taky si můžu chvíli užít trochu klidu a pohody.

Mahar (přes Třešňový háj)>>

Vůbec ale vůbec mne nelákalo riziko, že bych mimo částečné ztráty sluchu přišla i o chuť. Úplný mrzák. A tak jsem se rozhodla, že se udržím a vůni se budu bránit zuby drápky. Jen ať si ty houby nechá, já si raději počkám na nějaký kus masa. Ať to bude kdykoliv. Přesto se mě ale pokoušela ukecat, ale já jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Dobrý, aspoň zbude víc na tebe,“ namítala jsem a opět o krok couvla. Byla jsem připravena na ránu, nebo zas nějaký divný náraz. Cokoliv. Ale místo toho nepřišlo nic. Jen náhlá změna nálady Lylwelin a její rychlý odchod. Huh, naklonila jsem hlavu na stranu. Takže jsme volné? Třeba jsme hledaly tu blbou houbu, napadlo mě. Nezáleželo na tom ale. Důležité bylo, že jsme už na sebe nebyly navázané a mohly si jít každý po svém. A tak i já se rozhodla vypadnout.

Středozemka (přes LVM) >>