Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ragar

Vlčice zatím vypadala, že ji má nabídka zábavy celkem zaujala. „No jistě, nic takového jsi jakživ nezažila,“ mrkla jsem na ni vyzývavě. A jestli jo, tak rozhodně ne se mnou, což je samo o sobě legendární. Jen co jsem tedy vybrala ideální kus kůry na sjezd a začala ho kopat k místu sjezdu, začala sarkasticky žertovat, ale velice brzy jí došlo, že to myslím smrtelně vážně. „Jsi snad pos*ra?“ nadzvedla jsem obočí a propichovala jsem ji pohledem. Velice rychle z toho ale vycouvala a uznala, že to sranda skutečně bude. „Tak se mi líbíš!“ zazubila jsem se škodolibě. Nabrat dalšího kumpána, s kterým se někde vykotím bylo daleko zábavnější, než trpět následky svých činů sama.
Po odpočtu hnědé jsme vyjely a vypadalo to, že si cestu i celkem užívá. Já schytávala do obličeje daleko větší množství sněhu a dělala jí takový pomyslný štít, takže ještě aby ne. Dělala jsem jí vlastně službu svým způsobem. I překážku jsme celkem hravě objely, i když jak říkala, bylo to celkem o chlub. „Týmová práce!“ houkla jsem na ni přes silný vítr, který se do nás opíral. To už jsme ale letěly vzduchem a zabořovaly se do bílé pokrývky, která sice vypadala měkkce, ale rozhodně pád totálně netlumila.
Spolu jsme se daly dokupy a vypadalo to, že to má společnice celkem vyhrála. Asi to bylo tím, že jsem byla ve předu a největší řachu schytala sama. Pro příště vím, že jdu dozadu, připomněla jsem si pro sebe. Cestou dolů z kopce se představila jako Coffee. „Oh, rozkošné!“ rozzářily se mi očka nad jejím jménem. „Já jsem Dipsi,“ doplnila jsem ještě za sebe, abych nebyla jen ta stříbrná. „Celou vahou jsem se svalila levou přední, takže na ni momentálně neumím úplně došlápnout. Bolí to, ale třeba to rozchodím. Budu na ni muset dát pozor, jestli neoteče. To bych se pak musela plazit až za Životem a to se mi asi úplně nechce,“ povzdychla jsem si dramaticky.
„Nevadilo by ti, kdybychom si na chvíli sedli někam pod strom a odpočinuly si? Než přejde to nejhorší, chápeš,“ nadhodila jsem, ale bez kdejakého čekání už usedala pod strom. Vlčice tak neměla moc možností namítat. Kdo by taky mohl, s invalidou po boku? Po pohodlném posazení jsem se rozhlédla kolem. Les byl doslova zamořený jmelím. Vypadalo to krásně, ale mě bylo více než jasné, že to byla spíš havěť. Jmelí spokojeně vysává životní energii ze stromů, aby mohlo spokojeně růst do krásy. To jsem ostatně byla tak trochu i já. „Jsem ráda, žes to se mnou sjela. Fakt jsem si to s tebou užila. Jsi dobrá společnice, Coffee,“ usmála jsem se na ni mile. I jí jsem nevědomky podstrčila podobnou myšlenku za pomocí magie příkazu. Že si sjezd moc užila a cítila zrod přátelství. Ani jsem netušila, že ji ovládám, ale tak nějak vyplula na povrch sama. Kdo ví, třeba to Coffee cítila stejně i tak. Po tomhle malém postrčení to bylo jisté. „Obdivuji tvou odvahu. Spousta vlků by z toho vycouvala,“ dodala jsem lichotku navíc. „Líbíš se mi, jsi fakt super,“ zazubila jsem se a zavrtěla přátelsky ocasem.
Po chvíli odpočinku jsem ale usoudila, že bolest odeznívala a já byla připravena jít dál. „Hele, je celkem solidní zima. Mohly bychom se pokusit o táborák, když jsme u těch společenských aktivit. Ale tady bychom vypálili les, popošla bych,“ navrhla jsem a opět se rovnou vydávala směrem, který jsem uznala za vhodné. Tak nějak jsem se pasovala na vůdce naší skupiny a vše iniciovala bez možnosti feedbacku. Paličák.

Severní Galtavar >>

Obcházela jsem to tam jak kráva až nesnesitelně dlouho. Pomalu jsem začínala mít v tlapkách snad omrzliny, jak mě zebaly. Dokonce bych přísahala, že v nich ztrácím cit. Musím něco vybrat a vypadnout odsud, rozhodla jsem se nakonec a vizuálně vybrala jeden strom, který vypadal, že postačí. V ten moment se ale za mnou ozval někdo cizí. Huh? Tady? nadzvedla jsem obočí a otočila na vlčici hlavu. Vypadala přátelsky. Takový ten pomáhací typ, dle jejich slov. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat a zase se cítit sama sebou. „Holka, ještě že ses tu tak z ničeho nic zjevila. Budeš svědkem něčeho legendárního,“ sarkasticky jsem se zazubila. Na to jsem se odrazila na zadní a začala tak nějak ve stoje tahat tlamou kůru ze stromu. Potřebovala jsem odlomit nějaký pořádný kus, na který se vlezu. Urputně jsem tahala a škubala hlavou, než kůra povolila a zlomila se. Po troše inspekce jsem ale usoudila, že bychom se tam vešly obě. „A víš co? Můžeš být i jeho součástí!“ zazubila jsem se na vlčici, jako by právě vyhrála loterii. Začala jsem předníma do kůry kopat, aby se vezla na místo, odkud bude sjezd asi nejlepší. A když jsem stanula na místě, které se zdálo pro sjezd nejbezpečnější, zaskočeně jsem polkla. Neuvědomila jsem si až do teď, jak nebezpečné to asi může být. Well, snad to přežijeme, pokrčila jsem nad tím nakonec rameny, pohodlně se usadila do čela bobů a když jsem si urovnala ocásek, otočila jsem se k mé nové společnici. „Oh, jsem to ještě vlastně nevysvětlila, co? Hlava děravá,“ pousmála jsem se na ni nevinně. „Budeme sjíždět hory až támhle do toho lesíku. Bude to fakt prča. Byla bys tak hodná a roztlačila to? Pak hlavně nezapomeň naskočit,“ obeznámila jsem ji s mým plánem a bez váhání ji rovnou zaúkolovala, aby neměla moc příležitost odporovat a přemýšlet nad nebezpečností týhle akce.
(//Manipulace od Coffee povolena) Když hnědá boby úspěšně roztlačila a bleskurychle naskočila, boby s námy nabraly neskutečnou rychlost a uháněly dolů. „Aaaaa,“ pískala jsem, napůl nadšená, napůl zděšená. Kdybych se do této situace dostala nedobrovolně, měla bych blízko k omdlení. Ale do tohoto jsem přece dobrovolně šla. Umím být taky drsná, žádná křehotinka. Když se nám ale boby blížily napůl zasněženém pažezu, olil mne pot. „Toč, doprava!“ ječela jsem pokyny a začala přední tlapo rýt po levé straně našich bobů, až se nakonec otočily a objely pařez jen tak tak. Následoval ale zasněžený hrbolek, který jsem včas nestihla zaznamenat, a tak nás jako rampa vynesl do vzduchu, načež jsme obě sletěly a dopadly do sněhové pokrývky.
Když jsem se sebrala na všechny čtyři a řádně se oklepala, zkontrolovala jsem, zda jsem celá. Jedna tlapa, na kterou jsem dopadla, mě ale celkem solidně bolela. „Hej, uh…“ došlo mi, že neznám její jméno. „Jsi celá? Dolů už asi budem muset po svých.“ Naštěstí to byl už fakt jen kousíček, a tak jsme po třech jako kulhavka začala hopsat dolů.

Ageron >>

<< Vodopády (přes Dlouhou řeku)

Pomalu ale jistě jsem se sápala do hor, které se po těch předchozích nezdály alespoň tak obrovité. Dělaly mi ale zdolávání podstatně těžší tím, že byly poseté sněhem, který jako na potvoru klouzal. Na jednu stranu to bylo fajn, alespoň mi to dolů hezky pojede, ale nemuselo to klouzat i cestou nahoru. Musela jsem proto vynakládat dost snahy, abych pořádně nohama prorazila sněhovou vrstvu a neklouzalo to tak snadno. Jen co jsem se vyšplhala nahoru, byla jsem fakt hotová. Nohy mě celkem bolely, z toho všeho aktivního dupání a já byla tak zralá to celé zaspat. Byl to jeden velký omyl, fakt že jo. Chvíli jsem tedy poseděla, ale velice brzy už se zase zvedala, abych našla ten ideální strom s dost velkou kůrou, na které bych se mohla svézt dolů.

<< Mahtae jih (přes Rozkvetlé louky)

Těšila jsem se na tak zajímavý pohled, jako je zamrzlý vodopád. Vlastně jsem si to v hlavě moc neuměla vysvětlit, ale co oči vidí, tak to je. A vlastně nemusím znát odpověď na všechno. Neříká se sladká nevědomost nadarmo. Samým nadšením jsem přidala do kroku, i když k běhu to mělo opravdu daleko. Spíše šlo o energickou nadšenou chůzi, což bylo oproti mé slimáčí před chvílí jsem se probudila a raději bych spala chůzí celkem velká změna tempa.
Louku, která mne od vodopádů dělila jako poslední, jsem tedy celkem rychle překonala a mohla se pomalu ale jistě kochat oním zajímavým pohledem. Už z povzdáli vypadal vodopád naprosto majestátně. Ale z blízka a naživo? Wow. Prostě paráda. Stejně jako u té zamrzlé květinové louky působil, že byl zmrazen v čase. Jako by měl v plánu uhánět dál, ale někdo zmáčkl tlačítko a čas zastavil. Celkem mě zajímalo, jestli vlastně taková magie existuje. Magie vody existovala, že jo. Byla jedním ze základních elementů. Taková vanilla. Ale existovala typicky ledová? Zimní? Mohli by vlci, kteří takovou magii ovládají, vytvářet sníh i třeba v létě? Nebo z něj moct stavět různé tvary. Třeba ty sněhové sochy! Nebo zamrzat vodu v pohybu. Nebo to spadalo do magie vody, jen tedy v zimě? Moc vlků s touto magií jsem neznala, a tak jsem to neměla ani jak ověřit. Ale minimálně v budoucnu, když bych se rozhodla navštívit jednoho z těch jejich divných bohů, bych se mohla zeptat. Ti by to měli vědět každopádně, když si magie a spol jen tak na požádání rozdávají.
A tak jsem tam tak seděla, koukala na zmrzlý vodopád a rozjímala. Naprosto mne ale uchvátily divoké tvary, v kterých zamrzl. Skoro to nahánělo až hrůzu. Kdo ví, jak takové masy ledu potom tají. Urvou se kusy ledu a proboří pak díru v ledové vrstvě na řece? Kdyby taková velká věc na někoho spadla, je rozhodně po něm. Nebo se jen prolomí dírky v jednotlivých kouscích a nechají vodu dál protékat, než se rozpustí úplně? Asi by to byla ta bezpečnější varianta. Celkem by mě to zajímalo a ráda bych to viděla, ale strach mi to asi nedovolí. A lenost o to víc.
Jen co jsem se nabažila pozorování zmrzlé masy vody dost, zvedla jsem se a vykročila opět k horám. Nechtěla jsem tu zabít celý den a upřímně moc dlouho se pozorováním čas trávit nedal. Za chvíli se i něco takhle zajímavého okouká a pak už je to spíš jen tupé zírání. A já měla celkem zajímavé a na mě překvapivě akční plány. Když jsem ale byla na odchodu, přepadl mě náhle podivný pocit. Jako bych cítila v kostech, že bude k večeru pěkně tuhá zima a bylo by nejlepší si spíš najít úkryt. Eh, to už budu mít po sjezdu. Aspoň se mi to po troše adrenalinu bude líp zaspávat.

Ragar (přes Dlouhou řeku)>>

<< Středozemka (přes Medvědí jezírka)

Vím, že jsem si před chvilinkou stěžovala na to, že jsem hrozná louda a dávám si přestávku na rozjímání na každém rohu. Jsem si toho zcela vědoma. Ale upřímně? Kdyby kdokoliv další viděl to co já, rozhodně by své plány přehodnotil a udělal si pidi zastávku taky. Jen malá nenápadná odbočka. Vlastně ani to ne, měla jsem to cestou. Spíš se tam asi zase zdržím. Ale wha? Zamrzlý vodopád? To znělo jako celkem zajímavé místo a já si něco takového nemohla nechat ujít. Viděla jsem ostatně i obří zamrzlé ledovcové jezero a zamrzlou květinovou louku. Tohle byla jen dalším políčkem na mém zimním bucket listu. A já si ho rozhodně chystala odškrtnout.

Vodopády (přes Rozkvetlé louky) >>

<< Ježčí plácek (přes Červenou řeku)

Z hor cesta utíkala podstatně rychleji než do hor. Velké překvápko. Ale celkově se mi zdálo, že mi to celkem utíkalo, a to jsem se kdo ví jak nehrnula. Možná to bylo tím, že jsem si fakt stanovila nějaký cíl a neputovala úplně bezmyšlenkovitě. Jen jsem si teda mohla vybrat lepší roční období na tohle zdlouhavé cestování. I když jeden si asi nevybere. Na jaře děsně prší, v létě je hic a na podzim… Podzim vlastně celkem ujde. No, tak příště se asi dokopu o něco málo dříve.
Přes rudou řeku, která se táhla z onoho podivného jezera, jsem došla až na pláň v samém středu Gallirei. Nebo tak alespoň působila. Měla jsem takový pocit, že jsem tu chodila až moc často, natož že tu nic moc nikdy nebylo. Ale v zimě vypadala rozhodně zajímavěji než jakékoliv jiné období, to jsem musela uznat. Sníh se kupil a kupil, lesy v okolí měly hezké zimní čepičky a byly obsypané rampouchy. K těm jsem se ale už nehodlala přibližovat, po zkušenosti s jezerem. Měla jsem celkem štěstí, že se mi nepřilepily k tlamě. Ono to jde fakt rychle. Prostě bim bam a na světě je problém. Ještě že mám tak gigantický mozek a umím si poradit.
Rozhodla jsem se, že se na pláni na malý moment zastavím, posedím a pokochám se. Někde kousek odsud se rozléhala kopa malých jezírek, která musela pomalu ale jistě zamrzat. Celá příroda se obalovala v bílém kožíšku a chystala se ke spánku. Byla to taková… ladovská zima. Jako z pohádky. Byla fajn se jednou za čas zastavit a pořádně vstřebat to, jak umí být život hezký. Přijde mi, že jsem si na to moc často čas nenašla a spíše zpětně vzpomínala na to, co bylo. Až s odstupem času jsem dokázala ocenit, co jsem skutečně měla a jak moc mi to chybí. Nevím, proč jsem s padajícím sněhem začala být tak strašně sentimentální. Podělaná bílá nostalgie, fakt už. Furt se myšlenkami vracím do minulosti a fňukám nad tím co bylo. Přitom mám super život i teď. Nic mi nechybí. Nažraná jsem, kožich na zimu mám, úkryt taky. Mám pár vlků, které mohu nazvat přáteli, a přestože je často nevídám, nevadí mi to. Vystačím si sama. Ta poslední část byla citelně vynucená. Nalhávala jsem si, že nikoho nepotřebuju, ale byla jsem brutálně sociální tvor. A přestože jsem si přítomnosti jiných moc nevážila a nedávala vděk moc najevo, chybělo mi to.
Měla bych se vydat dál, než tu zapadnu sněhem. Stejně mám svůj cíl a když budu u každé kraviny furt zastavovat a dřepět na zadku, nedojdu tam ani na Vánoce. Fakt hrozný se mnou, funěla jsem si pro sebe, až mi od čenichu vycházel ledový obláček.

Mahtae jih (přes Medvědí jezírka) >>

<< Konec světa (přes Eucalyptový les)

Pomalu jsem se sápala dolů a nespokojeně mhouřila oči. Blbej východ slunce, zrovna v době, kdy lezu na východ. Už aby se slunko přehouplo a neoslepovalo, stěžovala jsem si sama pro sebe a protivně dupala cestou dolů. Jednou mi i podjela noha, jak jsem si vztekle dupla a svezla jsem se dobrých pár metrů dolů. Jen tady nebylo kdo ví jak sněhu, až na samý vršek hory. Ostatně byla hora těsně u pouště, tak to bylo celkem pochopitelné. I taková nepříjemnost, nad kterou jsem ukřivděně funěla, mi ale vnukla celkem dobrý nápad. Když už jsem u toho zimního dovádění, mohla bych si zkusit sjet nějakou horu. Ale ne na zadku, ale na něčem, co mě poveze. Třeba kus kůry, nebo něco. Nápad to byl lákavý, ale přinášelo to pro mne dost nepříjemnou zprávu. Musela jsem vyšplhat na další horu. A zrovna jednu jsem si z plácku pod horama hezky vyhlídla a hned k ní zamířila.

Středozemka (přes Červenou řeku) >>

Během noci jsem si vybrala nějaký na první pohled bezpečný úkryt a alespoň na pár hodin si zdřímla. Krátce po probuzení, ještě za tmy, jsem vyrazila dál. V těchhle podmínkách se fakt nedalo spát. Nejenže bylo usínání celkem oříšek, hlavně kvůli nepohodlí a divným zvukům, které se v horách ozývaly, ale když už se vám to náhodou podařilo, spali jste fakt chvíli a furt vás něco budilo. Jeden tu fakt nenašel chvíli klidu. Kdo ví, jestli to bylo jen mou pohodlností a rozmazleností. Spávala jsem nejčastěji na kapradí nebo mechu. V porovnání s tímhle to bylo jako spát na nadýchaném obláčku.
Ostatně prospat celou noc by asi taky nebylo ideální. Kdo ví, jestli jsem tu byla sama. Čenich se mi ze zimy ucpal, a tak mi odpadl jeden z nejdůležitějších smyslů. Stopy jsem taky nikde neviděla, ale sněžilo celkem ustavičně, takže i na to jsem nemohla úplně spoléhat. Mohl tu někdo před pár hodinama projít, mohlo tu nasněžit a já žít v iluzi, že jsem sama, zatímco mám někoho za zadkem. Při té myšlence jsem se rychle porozhlédla kolem, ale po chvíli zoomování na stíny a podivné tvary v dáli jsem usoudila, že s takovou tam nebezpečí uvidím, i kdyby tam nebylo. Můj mozek byl na tohle talent.
Bezpečnější bylo se vydat na cestu, ať jsem na vrcholku hezky brzo z rána a cesta dolů mě čeká v momentě, kdy sluníčko útočně nesvítí přímo do ksichtu. Velkou část cesty jsem naštěstí zdolala ještě před šlofíkem, takže jsem rozespale ťapkala do kopce a spokojeně mžourala očima směrem na vrchol. Když jsem se tam skutečně vysápala, spokojeně jsem se usadila a dopřála si chvíli klidu. Hluboké nádechy, zklidnění těla a kochání se okolím. Sluníčko už vykukovalo zpoza horizontu a zahalovalo zemi oranžovo žlutým nádechem. Kdesi v periferním vidění jsem ale zaznamenala pohyb. Když jsem se ale otočila, bylo to fuč. Tlapama jsem se pokusila si promnout rozespalé oči a zazoomovat na ono místo, až jsem nakonec viděla, co to bylo. Byl to ten divnej bílej rys, kterého jsme tu předtím našli. Potvora se uměl fakt dobře maskovat. Totálně splýval se sněhem.
„Hej, tebe jsem pekelně dlouho neviděla,“ houkla jsem na něj, jako by to byla má stará dobrá známost. Kámoš, kterého jsem roky neviděla. „Ten odblešovací rituál byl celkem top. Fakt, deset z deseti. Od té doby se mi vyhýbají jako čert kříži,“ uchechtla jsem se. Rys na mě ale pouze koukal a tvářil se, že poslouchá. Odpověď z něj ale nevycházela. „Po ránu taky nejsem dvakrát výřečná, chápu. Hele bylo fajn tě vidět. Kdybys viděl někoho ze sestavy, v které jsme se tu potkali, tak je pozdravuj,“ vzkázala jsem po něm, rys pokynul hlavou a otáčel se k odchodu. Tím to tady pro mě asi končilo. Sama jsem se tedy sebrala na všechny čtyři a vykročila pomalu dolů.

Ježčí plácek (přes Eucalyptový les)>>

<< Zpěvné věže

Unikla jsem. Běžela jsem, jako by mi šlo o život. Dost pravděpodobně taky šlo. Kdyby někdo viděl, jaké potvoře jsem unikala, dali by se taky do běhu. Vypadalo to jako hmyz, ale bylo to až nezdravě obrovité. Stoprocentně v tom měla prsty zase nějaká magie a já nehodlala čekat na záchranu.
Zastavila jsem se až na oněch horách, na které jsem původně mířila. Jen jsem si tedy cestu představovala poklidněji. Nebyla jsem na tak rychlý pohyb zvyklá. Hlava se mi motala, končetiny bolely a já marně lapala po dechu. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč by se jiní chtěli dobrovolně takhle namáhat. V momentech, kdy jim nejde o život, ale prostě se nudí. Nechápala jsem to a raději se od tak toxických bytostí budu držet dál. Ještě by mě nakazili, bleh.
Teď, když už jsem byla skutečně sama, jsem se mohla vydat na pomalý výstup hor. A světe div se, stoprocentně jsem tu už kdysi hooodně dávno byla. Nebo jsem měla ten dojem. Ono každý hora vypadala prakticky úplně stejně. Ale tahle působila jinak. Byla na jihu, což samo o sobě něco vysvětlovalo. Výhledem po okolí by to také dávalo smysl. Jo, stoprocentně jsem tu už byla. Přece jsme tu našli toho podivného bílého rysa, který nás odblešil. A pak se snesl růžový prášek a odnesl nás s Eve na úplný sever. Taky se mi jasně vybavoval ten pocit, který jsem pak měla, když jsem na ni po tom zážitku poprvé koukla. Bylo to fakt… zvláštní. Dost dlouho jsem se na nikoho takhle citově neupla.
Od té doby šlo tak nějak vše do háje. Eve zmizela a můj život tak nějak ztratil smysl. Hledala jsem ji, místo toho narazila na Aurona, Cynthii a nakonec na Lylwelin. Mimo žebrání s Auronem byl ale celý rok totálně o ničem. Vlastně jsem se jen marně toulala světem, bez jakéhokoliv cíle či smyslu. Poslední rok byl fakt absolutně totálně o ničem a já si jen mohla domýšlet, co všechno mohlo být jinak, kdybychom se onehdy v tom lese nerozdělily. Přitom kvůli takové blbosti. Kvůli blbému šílenému počasí, ve kterém se mi s ní nechtělo putovat. Doufala jsem, že se brzy vrátí, ale nevrátila. Bývala bych to byla věděla, šla bych s ní i na konec světa. Kdyby mě teď viděla, jak se v týhle kose sápu na samý vršek hory za blbým bílým rysem, náramně by se bavila. Ironie, jak jsem se nevědomky za ten rok nebo dva co jsme od sebe změnila. I když ne zrovna v těch důležitých věcech, ve kterých jsem měla nějaké ty mezery.

<< Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Škoda, že mi ta socha nevyšla. Mohla to být opravdu krásná památka na mou maličkost. Musela bych si ale spíše najmout nějakého umělce, který by mne dokázal v celé kráse zachytit. Ale kdo ví, zda by takový talent na této zemi vůbec existoval. Půvab andělů se taky zachycuje dost obtížně a moc daleko k sobě nemáme. K hoře, která mne zaujala už cestou podél té dlouhé řeky, jsem se nebezpečně blížila. Cesta mezi podivnými do nebes táhnoucími se věžemi byla zážitek sám o sobě. Ale bylo to na mne až moc nové, až moc cizí. No a při pohledu na hmyz, který se kdesi v mém periferním vidění mihl, mne jako jeden z mála věcí motivoval k pohybu. Do běhu přecházím jen když jde o život a tohle byla dost pravděpodobně jedna z oněch okamžiků.

Konec světa >>

<< Kierb (přes Tenebrae)

Mým plánem bylo dostat se až na vrchol tamté hory, které nebyla momentálně zasněžená. Z tohoto úhlu vypadala, jako by byla na samém konci světa a nic za ní nepokračovalo. Hranice mezi naší kouzelnou zemí a… ničím. Prázdnem. Takhle ale svět asi nefungoval, ale představa to byla zajímavá. Ale dřív, než jsem se dostala k ní, jsem musela překonat jeden jehličnatý les.
Slunce se chýlilo ke spánku a měsíc začínal pomalu vykukovat zpoza horizontu. Noc se nebezpečně blížila a já přemýšlela, jestli to je dobrý nápad. Nejsem zrovna dvakrát stavěná na výšlap hor. Obzvláště jsem nikdy nebyla v takto cizím prostředí. Jiné klima, a tak. Co když tam zůstanu? Co když mě už nikdo nenajde. Třeba mě dožene nějaká ta nemoc, kterou jsem chytla z toho chytání kapra, přechod řeky a do toho olizování ledu. Málem jsem tam přišla o jazyk, a hlavně kdo ví, kdo se po tom ledu vozil přede mnou. Nemohla jsem vědět, jaké bacily mám teď v tlamě. Když tam v horách umřu, nikdo si mě nebude pamatovat.
To bylo možná to nejděsivější, co mě za poslední dobu napadlo. Nemoci byly děsivé, smrt o to víc. Byl to přeci jen konec všeho. Nikdo nevěděl, co po smrti je, i když se tvářili že ví. Nikdo to nemohl vědět, protože se zpět mezi živé nevrátil. Ale co bylo děsivější, bylo to, že by na mě všichni zapomněli. Nikdo by si na mne nevzpomněl, nikomu bych nechyběla. Nikdo by neměl ponětí, že jsem umřela. A třeba by to taky nikoho absolutně nezajímalo, což na tom bylo nejhorší.
Nevím ani jak, ale napadlo mne, že bych mohla postavit mou sochu. Na památku, na počest, no prostě něco, na co by mohli jiní vzpomínat. I náhodný kolemjdoucí, který kolem ní jednou půjde, se třeba zastaví, bude ji chvíli obdivovat a bude se třeba zajímat, čí je tahle socha tak půvabné vlčice. Bude přemýšlet, jaká asi je, nebo čeho všeho v životě dosáhla, že má tak povedenou sochu. A kdo ví, třeba ho něco osvítí a příjde mne do hor zachránit. Je to přeci jen nedaleko.
A tak jsem začala aktivně válet sníh do koulí a stavět. Tlapami a drápky jsem modelovala a tvarovala, abych zachytili každý svůj malý detail. Naducané tváře, velká nevinná očka, elegantní atletická figura. Křivky tam, kde by měly být. V hlavě se mi vše rýsovalo a já měla jasnou představu o tom, jak by taková sněhová socha měla vypadat. Musel to být nedostatek praxe, co způsobil, že se mi socha vůbec nepodobala. Čumák křivý, spodní čelist vykloubená a očka trochu do stran. Ocas to vzdal už v půlce procesu a upadlý se povadle válel někde za zadníma končetinama. Ani větvička, která měla být stavební oporou, nepostačila a ocas se zlomil.
No, minimálně mě s touhle ohavností nikdo neidentifikuje. Podobnost tam totiž nebyla žádná, a tak jsem se poraženě smířila s tím, že se s ní raději nebudu ztotožňovat a práce to bude anonymní.

Zpěvné věže (přes Prstové hory) >>

<< Safírové jezero (přes Ledovou pláň)

Po mé příhodě se zmrzlým jazykem jsem se otočila na patě a vyrazila pryč. Už víckrát se mi ověřilo následovat řeku a zrovna jedna se táhla až na úplný jih, což pro mne byla velká výhoda. Ostatně jsem tam snad pořádně sama nebyla a kdo ví, třeba tam na někoho normálního narazím, když je to tady na severu celkem pusté. Mohlo by tam být taky podstatně tepleji, když se žene další zimní nadílka. Cesta mě čekala dlouhá, a taky že dlouhá byla, ale stálo to za to. Propletla jsem se mezi pár lesy, zasněženými pláněmi a pozorovala, že se v dáli rýsovaly skutečně nějaké nezasněžené útvary. Byla by to fajn změna, trochu bych se ohřála a třeba zase pak popošla dál. Nejdříve mne ale řekal poslední lesík, který mne od toho podivného místa dělil. Ohoho, brzy se zase ohřeji, už jsem se v duchu těšila a nevědomky i vrtěla ocasem.

Tmavé smrčiny (přes Tenebrae) >>

Jak jsem tam tak seděla, přední tlapky pohodlně opřené o svůj zimní ocásek a nahřívala se, tupě jsem zírala na jezero. Den se pomalu chýlil ke konci a spolu s nocí se blížila i další sněhová mračna. Chystala se další sněhová nadílka a asi celkem slušný fučák. Vítr se začal trochu zvedat a já se psychicky připravovala na větší zimu. Ještě že mám tak hustý kožich, opakovala jsem si a jako kakabus se mračila na ledovou plochu.
Musí být asi celkem… ledové. Sníh se dá konzumovat jako alternativa vody, že jo. Protože zamrzla a není k dispozici. Ale když ji vlk olízne svým horkým jazykem, tak by se měla rozpouštět. Nedalo by se zamrzlé jezero považovat jako jedno velké lízátko? Nebo spíš zmrzlina. Jaké by to bylo? Bylo by to snazší? Nebo chutnější? Něco v hloubi mysli mne drželo od toho to zkoušet. Ta trocha rozumu, kterou jsem v té hlavě přeci jen měla, zatím statečně držela a zabraňovala mi v tom ledový povrch olíznout. Muselo to být asi celkem nehygienické. Kdyby to dělal každý, tak bychom olizovali sliny a bakterie všech možných tvorů. Ne jen vlků, ale i srn, divočáků, kočkovitých šelem, no prostě veškeré havěti. Tolik nemocí a všeho, brr. Ale jak se tak v zapadajícím slunci leskla, vypadal led opravdu lákavě. Poslední sluneční paprsky házely oranžovo růžové odlesky a mě se skoro až sbíhaly sliny.
Sakra, pomyslela jsem, si, odmrskla ocas zpět za sebe a udělala pár kroků k jezeru. Opatrně jsem vyplázla jazyka a udělala jeden pořádně procítěný líz. Nechala jsem vtíravé myšlenky vyhrát, což jsem dělat neměla. Jazyk jako by se přilepil a odmítal se pustit. Hrklo ve mne. Zkusila jsem to znovu a nic. A tak jsem hlavou trhla silněji, ale ani se nehnul. „O háue,“ zavrčela jsem frustrovaně. Neměla jsem ponětí, co dělat. Doufala jsem, že třeba po chvíli povolí, nebo něco. Ale nic se nedělo, spíš mne ledový pocit v tlamě pěkně obtěžoval a začínal bolet. Teplo, to by mohlo povolit. Pokusila jsem se tedy zakrýt tlapami celý obličej a začala pořádně zhluboka vydechovat horký dech. Díky tlapám žádný neunikal a po pár minutách se mi zdálo, že to začalo povolovat. Konečně! jásala jsem v duchu a začala funět o to intenzivněji. Za malý moment už jsem mohla udělat opatrně poslední škub hlavou a jazyk byl zase volný. Celý, bez zranění, ale zmrzlý na led. Tohle už v životě opakovat nebudu, slíbila jsem si v hlavě a velice rychle se začala od toho zpropadeného jezera vzdalovat. Podělaná voda. Já věděla, proč ji nesnáším.

Kierb (přes Ledovou pláň)>>

<< Kierb (přes Ledovou pláň)

Řeku jsem překonala s naprostou lehkostí. Nebyla sice zamrzlá solidně, ale já byla celkem lehoučká a hlavně hbitá. Za malý okamžik jsem opět stála na pevné zemi a mohla vyrazil dál. Ledovou planina, která mne čekala, byla to poslední, co mne od zamrzlého jezera dělilo. Vsadila bych se, že bylo jako jediné takto brzo v zimě zamrzlé. A soudě podle toho, že jsem tu byla jediná, jsem dost pravděpodobně byla první, která ho v tomhle zmrzlém stavu viděla. Minimálně tedy letos.
Zbývalo pouhých pár metrů, které jsem brzy překonala a konečně stanula na jeho břehu. Bylo zvláštně majestátní. Ani nevím proč, nebo jestli vůbec může vodní plocha působit majestátně, ale nějak mě jiné slovo nenapadalo. Opatrně jsem na něj položila jednu tlapu a ověřila si, že je povrch skutečně pevný a odolný. Poté následovala druhá. Zkusila jsem párkrát zapružit, opřít se předníma celou vahou na ledovou plochu a poslouchala, zda neuslyším odpor. Ale nic se nedělo. Muselo být zmrzlé nadoraz. Nebo teda minimálně pár desítek centimetrů určitě. Nakonec se na ledu octly i poslední dvě tlapy a já se tak mohla zkusit klouzat.
Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem to dělala naposledy. Musela jsem být asi malé blbé vlče, které si ještě rádo hrálo a dovádělo. Pamatovala jsem si, kolikrát jsem si natloukla nos a matka mne musela zachraňovat. To mne na tom snad bavilo nejvíce. Padat a sledovat, jak se ke mne starostlivě žene. Následovalo tolik něžných doteků a pozornosti. Bylo to jako za odměnu. Teď jsem tu ale byla sama. I kdybych upadla a zlomila si končetinu, nebyl by tu nikdo, kdo by se za mnou starostlivě hnal. Dost pravděpodobně bych tu pošla a nikdo by se o tom ani nedozvěděl.
Raději jsem se zadními zase odrazila a nechala se vézt. Zkoušela jsem i pár otoček, nebo jiných triků, ale nějak jsem v tom štěstí nenacházela. Přála jsem si, abych tu někoho měla. Ideálně Eve, té jsem měla nejblíže. Vsadila bych se, že by se jí klouzání po zamrzlém jezeře a následné tulení na zahřátí náramně líbilo. Ale nebyla tu. Nebyla tu dlouho a já netušila, jak ji najít, nebo kde vůbec hledat. Bylo to, jako by se po ní slehla země. Třeba odešla z Galli a našla štěstí jinde. Třeba už ji nikdy neuvidím.
Po tom všem mě nálada fakt přešla. Otráveně jsem se odšoupala zpět ke břehu a posadila se. Tlapy jsem měla zmrzlé, přešla mě veškerá nálada se zase procházet kamsi dál. Posedím, ohřeju se a až uznám za vhodné, půjdu dál.

<< Křišťálová louka

Ze zamrzlého ráje jsem odcházela dost neochotně. Opravdu se mi tam moc líbilo a řekla bych, že se jednalo o jedno z mých nejoblíbenějších míst snad na světě. Škoda jen, že tu asi moc dlouho nebude. Ne v tomhle stavu, nebo celkově vůbec. Ale kdo ví, odbornice na přírodu jsem opravdu nebyla. Vrátila jsem se opět k řece, kterou jsem před chvílí byla nucena překonat. Na rozdíl od jiných míst nebyla ledová, ale celkem příjemně teplá. Po praxi s kaprem už mi tolik žíly netrhalo, že jsem si tlapy musela znovu namočit. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že nemocná budu. Druhé rameno řeky ale bylo zamrzlé. To které jsem překonávala jako první bylo s největší pravděpodobností rozehřáté těmi gejzíry. Opatrně jsem tedy řeku přeskákala a vyrazila k onu jezeru.

Safírové jezero (přes Ledovou pláň) >>