Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Konec světa

Pláž jsem našla, to ne že ne. Ale už na první pohled vypadala dost pofiderně a každému zdravému jedinci by se hned nezdála. Působila nebezpečně, ať už svou popelavě černou barvou, nebo těmi drobnými detaily v podobě ohlodaných mrtvol, které to celé hezky pojily dohromady. „Rozkošný,“ pronesla jsem se zaťatými zuby a přemýšlela, jestli se mi to chce vůbec riskovat. Kdo ví, jaká obludnost tam žila, která ty kostičky tak dokonale ohlodala. Po krátkém sestupu a jemném doteku písku jsem ale velice rychle zjistila, kde je zakopanej pes. Černý písek totiž přitahoval veškerou pozornost sluníčka a žhnul jako plameny pekelné. Do háje! zavrčela jsem a nervózně začala přešlapovat. Přece jsem se sem netáhla tak daleko jen proto, abych to tu vzdala! Švihla jsem naštvaně ocasem, stáhla uši a prohlédla si, jak daleká by to byla cesta. Možná kdybych to přeběhla, tak bych to zvládla. Z bezpečí skály jsem začala pláž obcházet a hledat nejkratší vzdálenost, kterou jsem se skutečně rozhodla přetryskovat. Šokující, já vím. Sama jsem tomu furt nechtěla uvěřit. A když jsem odhalila nejkratší vzdálenost, dramaticky jsem vydechla, přimhouřila oči na svého nepřítele a vyběhla. Natahovala jsem tlapky tak daleko, jak jen to šlo. Au au au au au!!! kničela jsem za běhu. Tlapky mě pálily jak nikdy v životě. Skoro jsem si říkala, že každou chvíli vzplanou a uhořím tu zaživa. Sem jsem si udělala přestávku, kdy jsem balancovala na lebkách nějakých nebožáků a tlapky si tak chladila. Každý další úsek byla ale ještě větší utrpení než to první. Poslední třetinu cesty už jsem bolestí ječela, až se v napětí všech emocí začal před mé končetiny snášet sníh a ochlazovat cestu, na kterou jsem šlapala. Samozřejmě že se hned roztály, ale alespoň na ten malý moment mi cestu usnadnily. Nechápala jsem, odkud se berou, ale byla jsem za ně vděčná.
Na poslední chvíli jsem pak skočila do vody. Ta úleva! Lepší pocit jsem snad nikdy nezažila. Oddaně jsem se ve vodě celá vyvalila a dobrých pár minut jen ležela a tlapy chladila. Celá má fóbie jako by byla fuč. Celou dobu jsem vodě tak křivdila, zato teď bych za ni zabíjela. Teď byla ale problém v podobě přepravení na druhou stranu. Za pomocí kusů dřeva, které sem vyplivl oceán a nějakých mořských řas či jiných provazovitě vypadajících srandiček jsem vytvořila takový docela ošemetný vor, ale na cestu na onen ostrov to muselo stačit. Ano, vody tu moc hluboko nebylo, ale pořád jsem s vodou nebyla tak úplně za dobře. Raději to přeplout na voru a mít jistotu, že se neutopím, než to jít pěšky a riskovat, že mi někde zapadne tlapa a pak mě to tu utopí, až se vlny vrátí. A tak jsem nasedla a tlapkami začala pádlovat směrem k ostrovu.

Palmový ostrov >>

<< Prstové hory (přes Zpěvné věže)

Na horu se mi lézt ale fakt nechtělo. Spíš kolem ní tak nějak takticky prolézt a obejít ji. By mě z toho takhle v létě asi kleplo. Tyhle Gallireiská horka nejsou totiž vůbec prdel. A zimy jakbysmet. Skoro to vypadá, jako by si nějaké Gallireiské rosničky z nebohých vlků utahovaly a vymýšlely samé nepříjemnosti. Až teda na tu duhu, ta byla fajn. Na pohled minimálně. Ale s tím jeden asi nic nezmůže. A plány jsem si tím zpropadeným horkem taky kazit nechtěla. Kdo ví, třeba se tam ochladím, okusím třeba kokosák, nějaké to ovoce, vyvalím se v chládku a užiju si možského vzdoušku. Fakt mi moře a život na pláži chyběl. Jeden by se divil, proč tam nežije každý, ale ta konstantní horka asi nejsou pro každého. Už abych tam byla, postěžovala jsem si sama sobě v duchu a vydala jedno velké povzdychnutí.

Popelavá pláž >>

<< Tenebrae (přes Tmavé smrčiny)

Už z dálky jsem viděla, že se voda za horizontem žene kamsi dolů. A podle zvuku rychle padající vody bylo jasné, že tam bude vodopád. Kvůli tomu jsem ani nemusela chodit až na místo, abych si tím byla zcela jistá. Takticky jsem to pak rovnou stočila přes les trochu víc na jih v naději, že se tam útes trochu umoudří a nechá mě slézt dolů na pláž. Jestli tam nějaká je. Celá tahle výprava bylo jedno velké jestli a snad. Jeden musel mít naději alespoň ve svou intuici a schopnosti, když už se nemohl spolehnout na kohokoliv jiného. Naštěstí mi dobrý pocit z logické úvahy co mi jen šetřila čas dělal cestu víc snesitelnou. Tak nějak to samo utíkalo, ale kdo ví, kdy to celé vyprchá. Možná až ze mě opadnou účinky toho jetého ovoce.

Konec světa (přes Zpěvné věže) >>

<< Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Podvědomě jsem tak nějak tušila, kterým směrem se vydat. Nebo byla té iluze, že jdu přirozeně správným směrem. Oceán jsem přece už minimálně z dálky viděla. Tuším, že to bylo ze sopky, nebo z jedné hory, na kterou jsem se v minulosti omylem dostala. Někde poblíž rudého jezera to bylo, ale kterým směrem, to jsem netušila. Buď nalevo nebo napravo odtamtud. Mohla jsem ještě stále vylézt na nějaký vrcholek a ujistit se, že jdu správně, ale to byl zbytečný krok navíc. Navíc se přece říká, že je nejlepším navigátorem řeka. Někde se přece vylejt musí, tak proč to nejzít podél ní a zjistit to na vlastní oči. A co, i kdyby tam ostrov nebyl, tak se furt můžu vyvalit u nějakého jezera a předstírat. Lepší, než pak běžet na úplně druhý konec Galli. Na to fakt s*re pes.

Prstové hory (přes Tmavé smrčiny) >>

<< Třešňový sad

Pche, nikoho nepotřebuju. Vystačím si dočista sama. Tak sama, že bych přežila bez problému na pustým ostrově! Uprostřed divokého oceánu jako pirátka. Kapitánka Dipsi, uvažovala jsem pro sebe a čím dál tím víc prahnula po tom to zrealizovat. Stát se poustevníkem a odříznout se od zbytku téhle zvrácené společnosti. Stejně by mi nikdo nechyběl. Kdo ví, jestli by takovej závěr vyvodil i můj mozek zcela při smyslech, nebo ze mě mluvily ty zkvašené třešně. Tak jako tak jsem byla vnitřne rozhodnuta. Stanu se pirátkou, odstěhuju se na ostrov a budu žít s opicema a krabama spokojeně až do smrti. Jen to chtělo změnu identity. Smysly jsem měla dost pomatené, a tak ze mě bohužel nic lepšího než změna identity na jednoho z mých sourozenců nevyšlo. Kapitánka Sanbij! Rozhodla jsem se slavnostně a při této příležitosti vyryla své nové jméno do kůry nejbližšího stromu. Pro všechny to pak bude poslední vzpomínka na Dipsi a zároveň výstraha před poustevníkem. Nechť mě tam nechaj všichni zhynout. A šťastně! Pokynula jsem důrazně hlavou a mrskla ocasem. Teď už jen zbývalo najít pláž, ostrov a způsob jak se tam dostat. Co nejlépe co nejopatrněji. „To bude pohoda, to nejtěžší mám za sebou,“ pomyslela jsem si až naivně pozitivně. Ještě že jsem cestou potkala ten třešňový sad, takové odhodlání by se ze mě asi blbě tahalo za střízliva. Už teď jsem si ale byla jistá, že se ten zážitek opakovat nebude. Kokosáky asi podobný účinek nemaj a pochybovala jsem, že tam něco jiného bude. Hmmm, kokos, olízla jsem se mlsně. Už jsem se těšila.

Tenebrae (přes Travnatý oceán) >>

Začala jsem tedy zobat plody třešní z větviček, na které jsem dosáhla. Nebyla jsem ale jediná, kdo měl podobný nápad, protože jich už moc na dosah nezůstávala. Kdo ví, jestli si sem přišlo pár vlků, nebo si nabídly některá jiná zvířata, jako třeba mlsné srny. Že bych se tomu vůbec nedivila. A jelikož jsem si na ně udělala fakt jako chuť, nezbývalo mi nic jiného, než začít ze země zobat ty popadané. A že už byly teda na hraně. Začínaly dost kvasit, ale kupodivu to úplně hnusný nebylo? Fakt mě to překvapovalo. A čím víc jsem těchhle popadaných magických kuliček pozobala, tím veseleji mi bylo. Škoda že tu není Eve nebo Auron. To by byla teprve jízda, tetelila jsem se pro sebe. Místo toho jsem to tu luxovala sama a zůstávala tak v náladě jediná. Dobrá nálada ale jak to bývá začínala kvasit, tak jako ono ovoce. Jako vždy, všichni, na kterých mi kdy záleželo se na mě vybodli, zdrhli a nejsou k nalezení. Pche, jsem prolezla Gallireu snad celou a po obou jako by se země slehla. Blbečci! Neohrabaně jsem přešlápla a zavrávorala. „Blbečci!“ zahuhlala jsem si pro sebe ještě jednou a přesvědčivě se u toho mračila, jako bych někoho zkoušela přemluvit. Byla jsem z toho celá fakt kyselá. Proč je to tak těžký si najít někoho normálního s kým je fajn trávit čas a udržet si je? S kým jiným by raději chtěli být, he? Kdo může trumfnout Dipsi, mňamózní třešně a drama, který se s tím nese? Nikdo! Nemělo to smysl, nálada se mi fakt zkazila, a tak jsem se raději začala soukat pryč, než to s tím zkvašeným ovocem ještě víc přeženu.

Klimbavý les (přes Ocas) >>

<< Mahar

Skřet jeden úchylnej, pomyslela jsem si a celá se ještě nad tou představou otřásla. Ta ohyzdnost musí být asi myšlena jako duší, ne zevnějškem. A že to dokázalo ze začátku zmást. Teď už to bylo ale nadmíru jasné. Kdo ví, s kým co na potkání provozuje a jestli vůbec reálně nějaký poklad vede. Přece by ho pak každému nerozdával. To že byl strážcem duhy bylo bez pochyb. Ale ten zbytek byl docela pochybný. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi zhnusovalo to, jak mě chtěl brutálně vošidit. Čokl jeden špinavej, zamračila jsem se a zavrtěla nechápavě hlavou. Jasně, chtěla jsem mu čórnout jeho love, ale za tohle slizáctví by měl jít sedět do basy. Je celkem děsivý, že takový úchyláci po světe bez zábran pochodují a vymáhají se uspokojování po náhodných dámách. Basa by pro ně byla škoda, to už je spíš rovnou odprásknout. Snad odprejskne a už ho nikdy neuvidím, dacan jeden. Třeba jsou dva, co takhle duchu střeží. Každý na jednom konci a vymýšlí blbosti, aby se zabavili. Třeba byl na druhém konci nějakej míň voplzlej, ale zjišťovat se mi to raději už nechtělo. S největší pravděpodobností se dalšího takového prozkoumávání raději v budoucnu zdržím a budu varovat každého, koho by to napadlo risknout. Raději budu známá jako svině než jako běhna, ať už mezi normálními smrtelníky nebo těmi nadpřirozenými entitami.
Naštěstí jsem se dostala do celkem příjemného lesíku, který hrál trochu do mé estetiky. A jak tu ty třešně voněly! Vysloveně lákaly na ochutnávku. No, trochu si zobnout přece neuškodí, ne?

Byla jsem prakticky připravená na cokoliv, jakýkoliv blbý úkol, který pravděpodobně dává každému jinému nebožákovi, ale to co reálně přišlo mě fakt jako dostalo. Já? A někoho uspokojovat? napadlo mě prve zcela znechuceně. Nikdy jsem to nebyla já, co se mohla kvůli někomu rozřtverečkovat. Ten kdo býval obskakovanej jsem bývala vždy já. Ale poklad je poklad, ne? uvažovalo mé chamtivé já a nad představou hordy zlata se celá jen tetelila. Musel na mě vidět, že mě jeho úkol dost zaskočil a že zvažuji, zda mi to za to vůbec stojí. „Mileráda. Znám úplně to pravé ořechové, co si pohraje se všemi tvými smysly,“ přehodila jsem nakonec s úlisným úsměvem. „Nikam mi neuteč, cukrouši. Hned budu zpět,“ přimhouřila jsem tajemně očka, otočila se na místě a zmizela někde v dáli. Jestli se nakonec znovu zjevím a překvapím ho s něčím neodolatelným, to už asi nezjistí. Leda by to byl fakt úplnej trotl.

Třešňový sad >>

Strážce duhy na mne rozmrzele otočil svůj pohled a stříbřitými zraky si mě celou změřil. Už jen podle toho, jak se trochu naježil, bylo úplně jasné, že mu lezu do zelí a nadšený z toho rozhodně nebyl. Po potvrzení, že je skutečně strážcem jsem se samolibě usmála, jak fikaně jsem ho odhalila. A podle všeho byl jeho poklad k mání, i když schovaný za nějakým pitomým úkolem. “Sem s ním,” narovnala jsem se a vyzývavě se na něj zamračila. Co může být horšího, než nahánět jednorožce a sbírat něčí moč? A to vše za úděsného svědění blech. Zažila jsem určitě těžší úkoly, než mohl být ten jeho. Ale kdo ví, poklad byl pravděpodobně cennější než vysvobození od blech a tenhle týpek vypadal, že ho jen tak nedá.

<< Klimbavý les (přes hada)

Nemusela jsem se ani táhnout daleko. Čím blíž jsem se jí blížila, tím víc mi začínalo připadat, že se blížím jednomu jejímu konci. Uuuuu, neříká se náhodou, že na jejím konci se nachází poklad? Ohoho, budu ještě bohatá. Kam se hrabal ten sud, co jsme s Eve našly. Ten byl ostatně plný blech a jiné havěti, zato pod duhou je poklad přeci vždy. Vnitřně jsem ale začínala obrňovat na konkurenci, nebo potenciálního magického skřítka nebo jinou potvoru, která poklad většinou asi střeží. A tak jsem pobíhala po močálech s hlavou upřenou k obloze ve snaze identifikovat její přesný konec. Můj bílý kožíšek byl už touhle dobou spíš do hnědého ombre a já měla co dělat držet své znechucení pod kontrolou. Poklad byl priorita. A zdálo se, že jsem nebyla sama. „Hej, co ty tu?“ houkla jsem na něj. Byl to stoprocentně ten skřet, o kterém se vždycky mluví. Měla jsme zato, že by měli být šeredný, což tenhle fakt nebyl. "Strážce duhy, nebo tak něco?" Sama jsem pohledem rejdila všude kolem a hledala, kde by se tak mohl poklad schovávat.

<< Křišťálová louka (přes Kierb)

Po malém prozkoumání zamrzlé rozkvetlé louky s Coffee jsme se každý rozdělila a šla svou cestou. Asi bylo načase, tak dlouho se před někým přetvařovat nebylo vůbec lehký a mimo nějaký ten přátelský pokec mi z toho nic moc nekáplo. Doufala jsem spíš za něco k snědku, vypadala mladě a schopně. Ulovit za nás obě by pro ni musela být hračka, ale to asi odbočuju. Já sama jsem se vydala zase na jih, podél řeky, jako každý jiný rozumný vlk. Kde je voda, tam jsou vlci. A když ne vlci tak alespoň svatý klid, pomyslela jsem si. A že jsem ho potřebovala. Po malém odpočinku v jednom z lesíků jsem byla fresh a mohla opět vyrazit obtěžovat někoho jiného. A příhodně můj zrak upoutala duha, kterou jsem si hrozně ráda chtěla prozkoumat. A tak jsem narazila na svůj další cíl. Se ze mě ještě stane průzkumních přírodních úkazů tyjo…

Mahar (přes hadí ocas) >>

<< Gejzírové pole (přes Kierb)

Coffee mi začala vyjmenovávat místa, která v poslední době navštívila. Pár z nich jsem poznávala, jiná mi zase nic moc neříkala. Poté co se dozvěděla, že se tu pohybuji nějaký ten rok, byla poměrně zaskočena. “Vlastně ani ne. Vsadím se, že jsem většinu míst vůbec nenavštívila. Asi jen úplný magor do cestování by byl schopný projít většinu,” konstatovala jsem suše. Brzy nato mi prozradila, proč se tu vlastně zdržuje. “ Jak se jmenuje? Třeba jsem ho někde potkala. Znám tady celkem spoustu vlků,” vyzvídala jsem. “Mě? Hmmm, nic konkrétního mě sem asi nevedlo. Chtěla jsem tu žít poměrně svobodně, což mi asi vychází,” zamyslela jsem se nahlas. Sama jsem vlastně nevěděla, co mě tady tak dlouho drží. Moc přátel nebo známých jsem tu neměla.
Zamrzlá louka se mé společnici náramně líbila. Naprosto jí vyrazila dech a dokonce mi děkovala, že jsem jí ji ukázala. Samotnou mě těšilo, že jsem takové místo mohla s někým sdílet. Bylo opravdu unikátní. “Jsem ráda, že se ti tak líbí. Mě naprosto uchvátila,” usmála jsem se spokojeně. Už teď ale Coffee plánovala další cestu, ideálně na jih. “Jasný, znám opravdu super jezero, u kterého je solidní teplo i v zimě. Vsadím se, že ho znáš. Je takové netypické rudé” nadhodila jsem a vykročila dál.

Klimbavý les (přes Kierb) >>

<< VVJ (přes Východní hvozd) //po manupulaci od Coffee

Cestou k jezeru jsem nadhodila konverzaci o tom, jak dlouho se po této zemi pohybuje. Ukázalo se, že je to poměrně nová a moc si toho tady neprošla. Protože kdo tvrdí, že tady za pouhých pár měsíců obešel většinu, neviděl zdaleka všechno. Já jsem tady už několikátým rokem a stejně jsem neviděla zdaleka všechno. Vlastně bych se celkem vsadila, že rozhodně neviděla tu zmrzlou louku. Teoreticky bych jí tam mohla vytáhnout. “To je hezký. Cos všechno viděla?” opsala jsem se neutrálně. “Já už se tu pohybuji nějaký ten rok.“
Klouzání po jezeře jsem se tolik neúčastnila. Měla jsem ho celkem plné zuby z posledního pokusu, a tak jsem jenom jezero s co nejméně karamboly překonala. Žádné elegantní piruetky nebo jiné triky. Celkem jednoduše jsme překonaly gejzírové pole které následovalo. “Hele znám kousek odsud nějaké zajímavé místo. Ukážu ti ho,” nabídla jsem jí a pokynula hlavou dál za ledovou planinu. “Je trochu zapadlé, ale stojí to fakt za to,” ujistila jsem ji.

Ledová pláň >>

Coffee hned ze začátku začala pochybovat o úspěšnosti mého plánu. “Nejsem sice expert, ale mohlo by. Viděla jsem takhle v zimě už vícero táboráků, tak to přeci možné být musí,” dumala jsem tak trochu spíše pro sebe, jen nahlas. Ale měla pravdu, což mě fakt štvalo. Jestli se s tím budeme drbat zbytečně, mručela jsem si pro sebe. Začínala jsem ochotu to vůbec zkoušet ztrácet, ale má hnědá společnice naději neztrácela a byla ochotna se o to alespoň pokusit.
Bohužel ani ona neměla zkušenosti s rozděláváním ohně. “Tak to jsme na tom podobně,” povzdechla jsem si a věnovala jí pobavený úsměv. Mě se pokus o vytvoření ohně fakt nedařil, a tak jsme se rozhodly prohodit strany a nechat Coffee, kdyby měla větší štěstí. Bohužel ani tehdy se nám to nepodařilo, a tak jsme se na to vykašlaly. “To jsem zkoušela ze začátku zimy, ale v jednom je to pěkná nuda. Mohlo by to být fajn,” odsouhlasila jsem jí její nápad a následovala její vedení k nedalekému jezeru. Teď když vymyslela nápad ona, nechala jsem ji navigovat. Ale jen výjimečně. “Jak dlouho se tu po Galli vlastně motáš?” nadhodila jsem téma na cestu.

VVJ >>

<< Ageron

Trochu opožděně, ale přeci jen, jsme se spolu s Coffee navzájem představily a stihly se zahrnout komplimenty. Jako by bylo naše jméno naše zásluha. Měly jsme spíš štěstí, že jsme neměly úplně tupý rodiče, kteří neumí pojmenovat vlastní vlčata trochu normálně. Laťka v tomhle byla fakt na zemi. I má hnědá společnice ukořistila pár modřin, ale údajně nešlo o nic závažného. „Kdyby se ale cokoliv opožděně ozvalo, tak řekni,“ koukla jsem na ni starostlivě. Nemohla jsem říct, že jsem k ní stihla prohloubit kdovíjaký vztah, ale projevit zájem nikdy neuškodilo. I ona poté projevila zájem o mé zranění a velice ochotně se mnou vyčkala pod jmelím v lese pod horou. Začala mi vyprávět o tom, jaké zážitky měla se jmelím z dětství. Jemně jsem nadzvedla obočí a také se zahleděla na parazity na stromech. Já si takové věci z dětství nepamatuju. Jsem to musela z hlavy asi slušně vytěsnit, pomyslela jsem si. „Heh, máš pravdu. A pěkně vyšperkovaný, s těmi rudými bobulkami. Vypadá to s ním v lese mnohem živěji,“ dala jsem vlčici za pravdu a plácla párkrát ocasem na zemi. Rozhodla jsem se jí poděkovat za sjezd, načež Coffee namítala, že neměla moc na výběr. „Se mnou nikdo,“ zazubila jsem se pobaveně. Byla jsem přirozený vůdce a paličák. Ostatní buď drželi krok, nebo pindali vzadu. „Ale jsem ráda, že sis to užila,“ dodala jsem ještě s milým úsměvem. I ona se rozhodla mi věnovat pár komplimentů, a dokonce se rozhodla mi nabídnout přátelství. To jsem upřímně dlouhou dobu nezažila, ale téměř instantně mě to vzalo do dětství a hezčích časů. „Nejlepší,“ kývla jsem vesele a zavrtěla ocasem.
To už jsme se ale zvedaly a mířily dál z lesa s cílem si zkusit založit táborák. Možná jsem byla moc sebevědomá ve svých schopnostech, které jsem nikdy neměla šanci ozkoušet. Kdo ví, jestli ty schopnosti vlastně vůbec existovaly. Ale můj zmrzlý zadek pevně doufal v to, že nějakým způsobem najdeme způsob, jak se ohřát. Cestou z lesa jsem ukořistila dva klacky, jeden uchopila do tlamy sama a druhý podstrčila Coffee. „S tím by to snad šlo. Mohla bys?“ zeptala jsem se zdvořile a vyrazila někam, kde se mi zdálo, že tolik nefoukalo. Nerada bych, aby nám oheň pokaždé zhasnul. Svůj úlovek jsem položila a pokynula hlavou své společnici, aby udělala totéž. „Tím by se dal třeba rozdělat. Snad. Ještě by to chtělo pár klacíků jako základ,“ přemýšlela jsem nahlas a na malý moment odběhla k lesu, ze kterého jsme vyšly. Ne, že bychom se vzdálily nějak daleko. Dělal nám alespoň trochu ochranu před větrem, ale byl dost daleko na to, abychom ho nepodpálily. Natrhala jsem plnou tlamu větví a v malém okamžiku byla zpět u Coffee. „Máš nějaké zkušenosti s rozděláváním ohně?“ optala jsem se jí pro jistotu, abych ze sebe nedělala blbku jen tak. „Zkus držet ten jeden klacek takhle u země a já zkusím druhým třít, abych rozdýmila kouř?“ popisovala jsem svůj plán. Ten ale vyzněl spíše jako dotaz, protože jsem o úspěchu celkem pochybovala. Když jsme mou strategii zkusily a nepodařilo se, frustrovaně jsem klacek pustila. Trochu kouře to udělalo, ale nic se dalšího nedělo. „Chceš se prohodit a zkusit to sama?“ nabídla jsem jí. Třeba bude mít větší štěstí. Na táborák jsem se fakt těšila a udělala pro něj maximum.