Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 2/10

„Co se děje?“ pískla Renbo a opřela se předními o bok sedícího otce. Ten jí ale nevěnoval ani špetku pozornosti. Jako by to byla předzvěst toho, co nás jako rodinu čekalo. Se zájmem jsem přesunula pohled na matku, zda třeba ona něco nepoví, ale ta jako by měla oči jen pro otce. „Jak je to vlastně daleko? Zvládneme tu cestu v našem stavu? Teď ses navíc vrátil, musíš mít dost,“ optala se starostlivě. Otec byl kost a kůže, matka na tom nebyla o moc líp. Byli v té době na tom fyzicky snad nejhůř, jak jsem je kdy viděla. Ale oba se shodli, že neměli moc příležitost to odkládat. Jejich situace se neměla jak zlepšit, a tak celou rodinu sebrali a vedli nás jinam. Ani nevím, jestli jsem se s naší pláží stihla rozloučit, nebo jestli jsem vůbec měla jako malá kapacitu pochopit, že už se nevrátíme. Možná proto mi moře tolik chybí. Připomíná mi to časy, kdy jsem si mohla se sourozenci bezstarostně hrát a byla pro všechny středobodem světa.

Duben 1/10

Když jsme se se sourozenci probudili a šli si hrát ven na pláž, zdál se být dočista obyčejným, jako každý jiný. Tento se ale měl zapsat do mého osudu a změnit to, kým jsem se stala. Sama jsem se sebou byla spokojená, cítila jsem se být opravdu tím, kým jsem se měla stát, ale nikdy jsem se nezbavila pocitu, jak by můj život asi vypadal, kdybychom bývali byli zůstali na té pláži. Jestli jsme opravdu museli náš domov opustit s nadějí na lepší budoucnost, nebo bychom to všichni zvládli. Když se ten den vrátil otec a bez jakéhokoliv vítání zamířil rovnou za matkou, která nás pozorovala jako ostříž, všichni jsme tušili, že je něco jinak. Se sourozenci jsme tak nechali hraní a přispěchali na těch malých nožkách až k dospělým, kteří se zrovna bavili. „…že by nás přijali, ale jen na omezenou dobu. Smečka nemá dostatečné kapacity, aby uživila tolik hladových krků, kteří se do chodu nezapojují. Takže bychom po roce museli odejít, ale to už bychom společně nějak zvládli,“ mluvil Nakoto.

<< Medvědí jezírka (přes Mahtae)

Řeku se mi podařilo s trochou štěstí překonat, ale jak jsem ji tak pozorovala, vypadala, že rozhodně nevypadá stabilně. S jemným deštěm, který takhle za noci panoval, se hladina divoce zvedala a nedivila bych se, kdyby to brzo nějakého chudáka strhlo s sebou. Naštěstí už mě další tok řeky nečekal. Už jen přejít těch pár metrů k okraji lesa a zalézt si hezky do sucha, hodně daleko od kdejaké katastrofy, která se teď mohla chystat. A že jsem z toho fakt dobrý pocit neměla, ostatně asi jako každý jiný tvor s mozkem. Natáhla jsem tedy krok, až jsem přešla v kratičký běh, než jsem se propletla mezi prvními stromy, které mě před deštěm trochu schovaly. Nesnášela jsem mokrá kožich a jestli se na chvíli přemoct a do sucha popoběhnout znamenalo se největšímu nadělení vyhnout, tak budiž.

Kapradinová skrýš (přes Lesík topolů) >>

<< Liščí nory (přes Středozemku) | Loterie 3

Velice rychle jsem vyhodnotila, že všech těch zimních radovánek mám tak akorát dost. Můj kožich nebyl úplně stavěný na tyhle brutální mrazy, natož tak dlouhodobě. Polštářky tlapek jsem pomalu skoro necítila a z nosu mi z té zimy úplně teklo. No, celkem hnus. Vůbec bych se nedivila, kdybych to omarodila a do jara čenich z pelechu ani nevytáhla. Měla bych se co nejrychleji schovat do mého milovaného úkrytu a to nejhorší prospat. Ještě štěstí, že jsem si ho onehdy našla. Spousta tuláků jistě takový luxus nemá a můj kmen by mi těžce záviděli.
Přesto mě ale hlodala myšlenka, že by pro mne přeci jen mohlo být pohodlnější se prostě přidat do nějaké smečky. Nemusela bych se schovávat v kmenu stromu, obstarávat si jídlo a tolerovat samotu. Ne tak dlouho. Bylo by to asi to nejlepší a nejjednodušší rozhodnutí, ale pýcha mi to nedovolila. Pořád jsem se tomu bránila, ale čím starší jsem byla, tím víc a víc se ta možnost nezdála úplně marná. V zimě nikoho ale nenaberou, natož tak vyhladovělou chudinu, jako jsem byla já. Musela bych stejně počkat do jara a hlavně si své možnosti pořádně promyslet.

Rozkvetlé louky (přes Mahtae) >>

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

<< Ronherský potok | Ozdob strom

Instiktivně jsem zamířila mezi první les, který jsem jen z dálky zahlédla. Byla jsem momentálně celá od sněhu, promrzlá a pod korunami se před další sněhovou nadílkou a silným fučákem hezky schovám, než se trochu zahřeju a budu moct vyrazit zase někam dál. Nebyla jsem tu ale sama, musela odsud pocházet ta zatracená liška, která se mi pokusila sežrat žrádlo. Snad jsem ji odehnala dostatečně a roznesla zprávu i dalším, že je neradno si vyskakovat na bílé vlčice v okolí. Pro jistotu jsem hlasitě zavrčela a zaslechla jen, jak se v okolí něco zašustilo a bylo ticho. Měly evidentně trochu strach, a tak jsem se mohla zase uklidnit.
Na chvíli jsem se posadila a jen poklidně pozorovala okolí, hleděla do korun stromů po kdejakém ptáčku, který tudy proletěl a spokojeně pohupovala na zemi ocasem. Pohled mi ale zůstal na jednom ze stromků, který byl docela maličkatý. Hmm, mohla bych ho ozdobit, abych měla taky vánoční atmosféru, když už tu nemám nic lepšího na práci, napadlo mě. Vyhoupla jsem se tedy na všechny čtyři a vrhla se do kreativní činnosti. Mohl by to být docela relax, sbírat po lese kdejakou přírodní ozdůbku a věšet ji na stromek. S publikem, jak jsem tak zjistila asi v půlce zdobení. Nedaleko mne zvědavě propichovaly liščí pohledy. Opět jsem musela zavrčet, aby se klidily a nechaly mi alespoň trochu prostoru. Na stromek jsem navěšela různé větvičky, mechy, bylinky a kůstky, které tu po liškách zůstaly a mohla se tak kochat hezky ověšeným stromem. Koho zajímalo, že nebyl jehličnatý. Nikde to napsané nebylo, tak tady budou mít lišky listnatý vánoční stromek, no.

Medvědí jezírka (přes Středozemku) >>

| Vytvořit obraz ve sněhu

Bylo to neuvěřitelný, že jsem se nějakým způsobem vymotivovala si něco ulovit. A nebýt té drzé lišky, asi bych toho ušáka nechytila. Nu, vše se dělo z nějakého důvodu. A já teď měla patřičně nacpaný žaludek, přestože to žádný macek fakt nebyl. To je to, že si žaludek zvykne na menší porce. Ale dokud jsem dokázala z toho, co dostal vytesat veškerou životní energii, kterou jsem potřebovala, stačilo mi to. Na nějakou zdravou váhu s**e pes.
Spokojeně jsem se vyvalila na záda, celá zadýchaná, ale spokojeně najedená a nechávala sníh mě příjemně chladit. Bylo to fajn, ale na dlouhodobé válení bych to fakt neviděla. S takovou bych byla hned nemocná a kdo by se o mě pak staral? Všichni se na mě vybodli, do jednoho. Převalila jsem se z jednoho boku na druhý, zavrtěla několikrát i ocasem, aby se taky patřičně ochladil a když jsem se usadila, došlo mi, že jsem ve sněhu vytvořila svůj skromný obraz. Takovej divně rozpláclej do všech možných stran. „Hmm,“ naklonila jsem hlavu na stranu, jak jsem si to tak prohlížela. Měla jsem rozhodně na víc. A tak jsem se zkoušela vyválet ještě párkrát, tentokrát více opatrně a aby bylo na první pohled poznat, že jde o vlčici. Chtělo to vícero pokusů. Někde se mi nelíbil tvar obličeje, jinde mi zase ujela tlapa a celý jsem to tím podělala, ale nakonec jsem byla s jedním otiskem spokojená. Jakoby mi z oka vypad. No, nezbývalo nic jiného než zahladit stopy po těch nepodařených kouskách, a tak jsem je vášnivě rozhrabala, až v tom nebylo poznat opravdu nic. Pak byl ale čas vyklidit pole a přesunout se dál.

Liščí nory >>

<< Eucaliptový les (přes Staré meandry) | Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Pomalým krokem jsem se protáhla mezi posledními prapodivnými kmeny a čumákem vykoukla nedaleko různých řek, které mě navedly někam více do srdce Gallirei, kde už jsem to trochu poznávala. Vlk se musel ale pořádně zorientovat, protože to vždy pod velkou vrstvou bílého nánosu vypadalo docela jinak. A kdo má paměť si pamatovat každý les či louku. Od jedné nedaleké se sem ale dostavil nějaký zajíc, asi v naději se ještě napojit z nezmrzlé vody, ale smůla. Ta už na tom přes noc pracovala, a tak se setkal jen se zmrzlou plochou zklamání. Mlsně jsem si olízla čumák a zamyslela se nad tím, jak dlouho už to je, co jsem nejedla. Nikdo mi už dlouhou dobu nedonesl jídlo, a tak ve mně asi převzaly kontrolu instinkty a já se ze vteřinu na vteřinu octla na všech čtyřech a uháněla za ušákem. Ten byl ale naladěný na všechny instinkty a už z dáli poznal, že něco není v pohodě. Dal se tedy do pohybu a s kličkováním pádil k louce. A komu tím prospějete, co? Ušáci jedni sobečtí. Stejně zimu nepřežije, tak by mohl pro jednou udělat dobrý skutek, blýsklo se mi hlavou naštvaně. Něco mu asi muselo donést mé myšlenky, protože v tu vteřinu se zajíc otočil a proběhl mi mezi nohama. „Huh?!“ vyjekla jsem překvapeně a všema začala brzdit. Je to rebel. Úplně popírá svou náturu, napadlo mě, ale velice rychle mi došel pravý důvod, proč se ušák rozhodl obětovat. Čenichem jsem to naprala do lišky, která měla úplně stejný nápad jako já a běžela přímo proti mně. S vrčením jsem se obě sebraly a uháněly za zajícem, ale liška byla rychlejší. Velice brzy už držela ušáka v zubech a hladově ho sápala na kusy. Ale i já byla hladová, dost možná víc než tahle opelichaná ludra. S hlubokým zavrčením jsem po lišce skočila a zakousla se jí do zadní nohy, až se po mě ohnala, ale s jedním silným škubnutím mé tlamy vystrašeně zaječela, vysmýkla se a zmizela někde za horizontem. Až naprší a uschne, pitomci, pomyslela jsem si vítězoslavně. Všichni mi teď mohli políbit pozadí. Poprvé jsem se postarala o svou večeři a postavila se za sebe. S chutí jsem se pustila do zajíce a upřímně? Chutnal líp než kdejaký jiný.

<< Ostrov (přes konec světa) | Obdivuj krásu zimy

Konečně volná, moře se rozestoupilo a já mohla bez zdržování přejít na pevninu, kde nebudu nadále odříznutá od světa. A mé podezření se vyplnilo, skutečně začalo fakt sněžit. Při přechodu přes ono pohoří jsem se mohla dostatečně pokochat zasněženou krajinou a uznat, že umí být zima opravdu kouzelná. Ale rozhodně to není žádný med a vzpomínky na hlad a mráz se mnou otřásly. Ještě, že se to tak hezky maskuje. Jinak by to byl opruz úplně. Cestu jsem ale stočila k podivnému lesu, kde zima zatím nemířila, nebo to v plánu ani neměla. Vypadal exoticky, úplně jinak než ty naše typické, a to mě zaujalo. Kořeny stromu byly nejvíce fascinující. Byly podivně tvarované a co víc, šlehaly různými barvami duhy. Bylo to až podivuhodné, že takových barev umí nabrat i stromy, nejen květiny. Jen škoda, že tu bylo celkem dusno. No, rozhodně jsem se tu neplánovala zdržovat moc dlouho. Ještě by se mi nafoukla srst z té vlhkosti a dostat ji pak pod kontrolu je fakt peklo. A dýchat se v tom nedalo už vůbec. A tak jsem raději zvolila jistotu v podobě cesty podél řeky. Ty mě vždy zavedly na zajímavé místa, kde se povětšinou i drželi jiní vlci. Něco na tomhle způsobu cestování bylo, a tak nějak jsem se k němu chýlila pokaždé, kdy jsem ztratila cíl. Pomalým krokem jsem tedy vykročila z lesu ven, zařadila se vedle řeky a nechala se jí vést, ať už vedla kamkoliv. Rozhodně to bude zajímavější, než sedět celou zimu na zadku a čekat na zázrak, který stejně nikdy nepříjde.

Ronherský potok (přes Staré meandry) >>

| Naplánuj si letní dovolenou

Ugh, už to zase začínalo. Dovolenou na pustém ostrově jsem si užívala. Pořádně jsem vegetila, slunila se, pila kokosáky, tančila s kraby (a někdy si nějakého nenápadně sežrala). Vše se ale chýlilo ke konci a mě začínalo z té úplně samoty a stejného místa trochu šplouchat na maják. Poslední kapkou bylo to, že jsem začala vést sáhodlouhé konverzace s kraby a začala jim rozdávat jména. „Stačilo, měla bych odsud vypadnout,“ rozhodla jsem a sbalila se na místo, odkud jsem přišla. Musela jsem ale počkat, než se moře trochu umoudří a nechá mě přejít. Než se tak stane, zkrátila jsem si čekání dalším plánováním letní dovolené. Teď mě bezpochybu čekala zima, kdesi za horizontem už to pěkně tmavlo, ale na to já myslet nechtěla. Abych si další léto pořádně užila, musela jsem to mít pořádně promyšlené. Další léto bych chtěla strávit na pořádné mušličkové pláži, tak jako v mé rodné smečce. Ne na ostrově, ale hezky na pevnině toho našeho hlavního ostrova. A ideálně s sebou vzít na slunění nějakého společníka, s kterým budu moct pokecat, dozvědět se nějaké ty místní drby a získat někoho na svou stranu. Měla jsem skvělý talent si poslední dobou většinu proti sobě poštvat, tak by to chtělo napravit. A kdo ví, třeba v létě konečně najdu Evelyn, kterou jsem celou věčnost neviděla. To by bylo upřímně mé velké splněné přání. Už jsem si připadala fakt nemocně. Každý rok to bylo to jediné, co jsem chtěla a ne a ne ji najít. Přece nezmizela z povrchu zemského, ne? Někde být musí a třeba o ní někdo slyšel, nebo ji někde potkal. Vlčici s křidélky na nožkách jeden jen tak nepřehlídne.
S příchodem rána se moře přeci jen umoudřilo a rozestoupilo se, abych mohla bez dalšího zdržování přejít.

Eucaliptvý les (přes Konec světa) >>

<< Popelavá pláž

Zvládla jsem to! Dostala jsem se na ostrov. Nebo tedy skoro, teprve se mi rýsoval na obzoru a pomaloučku se blížil, ale teď už jsem měla vyhráno. Tlapky mi hrály všemi možnými odstíny rudé, skoro se z nich vznášel dým, ale držely. Naštěstí jsem je krátce poté schladila, tak snad nebude větší škody a nepřijdu o ně. Když jsem se z voru pak seškrábala a vkročila na onen neagresivní typ písku, celá jsem se z toho výhledu dojala. Zvládla jsem to, dočista sama, utřela jsem dramaticky slzičku dojetí a zamávala ocáskem. „A odteď je to tu moje! Ha!“ vřískla jsem po celém okolí škodolibě spokojeně se usadila. Pak následovalo objevování ostrovu. V první řadě jsem šla šikanovat skupinku rudých krabů, kteří se s terorem v očích hnali zběsile do úkrytu. Pak jsem si zkusila shodit z palmy kokos, který s těžkým zaduněním dopadl těsně vedle mě a zanechal ve mně pocit, že mohlo být po mě. Už tak podruhé minimálně. S vypětím sil se mi ho dokonce podařilo otevřít a já tak okusila ony tropické chutě. Banány tu bohužel nevedli, což byla škoda, ale co se dá dělat. Objevila jsem tu taky nějaký tropický květ, který přistál za mé ucho jako elegantní dekorace a celé jsem to zakončila spokojeným ochlazením v těch pár centimetrech vody. Kdo by to byl tušil, že stačilo k překonání fóbie získání fóbie z trochu jiného odvětví. Černé pláže naštěstí nejsou tak častým úkazem jako vodní plochy, tak snad budu v bezpečí. Když už jsem měla ale čváchtání dost, rozhodla jsem se vyvaliv ve stínu a užívat si jemného pofukování mořského vánku. Když se někdy rozhodl zafoukat. (//A na dobu neurčitou si ji tu zaparkuji :P)