Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 3/10

„Co seš, posera? Vždyť je to jen kousek,“ ušklíbl se zlomyslně. Asi doufal, že ho k sebevědomí vyhecuje, ale Tarem se k pohybu neměl. „Hele, i Dipsi to zvládne. Viď, Dipsindo?“ střelil pohledem po mě a mě přejel mráz po zádech. Zcela automaticky jsem se trochu přikrčila, stáhla ocas mezi nohy a zakoktala se. „No, já nevím,“ kuňkla jsem nakonec. „Žádný nevím. Přece by s náma neposlali podělaný štěně. Šup, nebo tě nikam příště nepotáhnem,“ propíchl mě pohledem a neuhýbal. Neměla jsem jak z toho vycouvat, všichni na mě koukali. „T-tak jo,“ pípla jsem nakonec, udělala pár nejistých kroků ke kmenu a snažila si odmyslet všechny ty pohledy, které na mě momentálně všichni drželi. Udělala jsem jeden krok, druhý, a už jsem byla na kmenu. Nevypadal ani tak vratce. Vlastně jsem se na chvíli zastavila, otočila se a celá hrdá se na skupinku usmála. Vidíte to? Vy se báli, a já jediná našla odvahu! Pitomci!

Květen 2/10

Nakonec to dopadlo tak, že skupinku dvou sourozenců a čtyř dalších vlčat donutili, aby mě vzali na výpravu mimo les. Měla jsem z toho od začátku blbej pocit, už jen ty kyselé pohledy vrstevníků mi byly nepříjemné. Raději jsem se stáhla dozadu a spíš se za skupinkou táhla, než abych s ostatními držela krok. Nejistě jsem se co pár metrů otáčela a přemýšlela, jestli bych se spíš neměla vrátit domů, vymluvit se na něco a zbytek dne si hrát s veverkama. Touhle dobou, když padaly oranžovo-rudé listy na zem, si sháněly zásoby na zimu a bylo jich všude hafo. „Přejdeme tudy na druhou stranu,“ zavelel Wael. Zvídavě jsem vykoukla zpoza davu, abych si prohlédla, co má na mysli. V plánu bylo překonat hluboké koryto řeky přes spadlý kmen. Vždyť to je tak o úraz, pomyslela jsem si a nedůvěřivě koukla dolů. Řeka nebyla moc hluboká, asi by to na utonutí nebylo. Ale vyškrábat se zpět nahoru by byl problém. „A nemůžem to prostě jen obejít?“ namítal Terem s ustrašeným tónem.

Květen 1/10

Dlouho mi ale ten pozitivní nadhled nevydržel, ani matce pocit výčitek. Dalo se to čekat. Dítko bylo zase zdravé, nic mu nechybělo, když vlk vehementně mhouřil oči a čím dýl to bylo, tím míň jí t pilo krev. Zanedlouho si na tu tragickou noc nikdo ani nevzpomněl a vše se vrátilo do těch starých pitomých kolejí. Najednou jako bych byla zase neviditelná. Vlčata mě přehlížela, utíkala přede mnou a dospělí mě jen popoháněli zpět k mrňatům, protože měli moc práce a s takovým skrčkem si jednoduše nevěděli rady. A když jsem si postěžovala, že mě s sebou nechtějí, dospělé nenapadlo nic lepšího, než zbytku vlčat vynadat a k socializaci se mnou je donutit. Co se tak asi mohlo stát špatného, když vlčatům poroučíte? Malým hloupým koulím, které se rády mstí a šikanují? Buď byli úplně padlý na hlavu, když s takovým řešením přišli, nebo je bavilo vidět jiné trpět.

Huh, tak ona to měla i s vizuálním efektem. Toho jsem si během spánku bohužel nevšimla. Škoda, ten růžovej obláček by mou náladu rozhodně zachránil. „Dost debilní vtip, ať už za to může kdokoliv z těch kouzelných figurek,“ zamručela jsem a protivně mrskla ocasem. „I mě to přeneslo, jen během spánku. A tak jsem celá potlučená, mimo úplně promočený kožich. Spokojeně jsem spala ve svém vlastním úkrytu, který je momentálně bůh ví kde,“ povzdychla jsem si, celá zničená. Ale teď jsem si nehodlala na Coffee vybíjet svou frustraci. Byla jsem za společnost ráda, i když za tak hloupých okolností. „Propána, to zní jako nějaká nemoc! Spací, nebo něco takového. Myslím, že jsem o tom už slyšela. Můžou za to nějaké mouchy,“ vypoulila jsem oči. Co když je to nakažlivé? Pomyslela jsem si, ale co jsem si tak z doslechu pamatovala, snad by nemělo. „Nebolí tě něco? Nebo horečka, nemáš náhodou?“ vyptávala jsem se, udělala krok, druhý, třetí a už měla Coffee na čele mou tlapu. „Hmm, asi v pohodě,“ zamručela jsem zamyšleně. „Je možný, že ses z ní už vyhrabala. Musel to být nějaký vzácný případ, prospat tak dlouhou dobu,“ pokývávala jsem znale hlavou, udělala krok zpět a udělala Coffee trochu osobního prostoru. „Hmm, zrovna adrenalinové aktivity mě nenapadají. Ale asi by teď mělo všechno kvést, tak by bylo třeba hezký se na nějakou rozkvetlou louku jít podívat?“ nadhodila jsem spíš něco pohodového. „Třeba bychom pak mohly vymyslet i nějaký menší lov, nejedla jsem ani nepamatuji,“ doplnila jsem trochu akčnější nápad, který bychom mohli s loukou nějak skloubit. Teď, když jsem měla srst úplně promočenou, muselo být vidět, jak jsem kost a kůže. Život tuláka mi vysloveně neprospíval. „To zní dobře,“ pokývala jsem hlavou a vykročila ve šlépějích hnědé.

Zlaťák >>

Byla to ona, nepamatovala jsem si to blbě! „Do háje, co tu v tomhle počasí děláš??“ zeptala jsem se a musela se nad tím rozesmát, jak zoufalé tohle setkání bylo. Veškerá rozmrzelost ze mě rázem opadla. „Taky tě ráda vidím, už to byla fakt věčnost,“ prohodila jsem souhlasně a rozhlédla se po okolí. „Jak ses měla? Nějaké zajímavé novinky?“ nadhodila jsem takové klasické téma ve snaze se něco nového o Coffee dozvědět. „Já pořád to stejné, jen se toulám a trávím zimu adrenalinem. Zrovna tu minulou jsem se podívala na tropický ostrov, což tak trochu kazilo vánoční atmosféru, ale co už,“ zachichotala jsem se a zavrtěla ocasem. Ale ten déšť už začínal první šok ze staré známosti probourávat a pomalu ale jistě jsem cítila, že ve mně frustrace opět roste. Jestli ten déšť brzo nepřstane, budem se muset urychleně přesunout, než začnu být na Coffee kousavá. Ne doslovně samozřejmě.

<< Amorek (teleport)

Mé plány na pořádný spánek ale přerušila i nějaká podivná magická moc, která mě VLEŽE teleportovala do té příšerné bouřky. Země se podemnou najednou rozplynula a já se octla ve vzduchu, což byl příšerný způsob, jak se vzbudit. Asi tak nepříjemný, jako sny o padání. Ale tohle byla bohužel realita a tvrdému dopadu jsem se nevyhnula. A to bych to nebyla já, kdybych nespadla fakt nešikovně a celou vahou dopadla na jednu končetinu. „Au, kurva,“ ulevila jsem si skoro až hystericky. Bolela fakt fest, vůbec bych se nedivila, kdybych si ji fakt zlomila. Pohledem jsem se rozhlédla po okolí, abych vyhodnotila, jak opravdu na hovno ta situace fakt je a zjistila jsem, že snad horší to být nemůže. Uprostřed nějaký random louky, v bouřce, kdy vítr fučí a padaj kroupy. Netrvalo dlouho a byla jsem zmoklá jak slepice. „Hhhhhh,“ zaúpěla jsem frustrovaně. Opodál jsem si ale všimla další, úplně stejně zmoklé postavy. „Hej, máš v tom prsty ty?“ houkla jsem na siluetu, která tomu všemu asi byla svědkem. Až když jsem se dokulhala blíž mi došlo, že to je vlastně někdo, koho znám. „Coffee?“ vytáhla jsem z paměti jméno hnědé vlčice, kterou mi tahle mokrá figura připomínala.

<< Rozkvetlé louky (přes Lesík topolů)

Konečně doma, po takové dlouhé době. Ta moje malá skulinka v kmenu stromu mi fakt chyběla. Taky jsem pak prospala až nezdravě dlouhou dobu a spala bych ještě dýl. Zdály se mi fakt divné sny, primárně o tom jak jsem vyrůstala a o všech těch křivdách, které jsem odmítala pustit. Byly to spíš noční můry než nějaké prima sny, a tak jsem se neustále budila, převalila na druhý bok a pokoušela se ten divný pocit zase zaspat. Ale ty sny ne a ne odeplout, měla jsem toho všeho fakt plnou hlavu. Už teď jsem si dovedla představit, jak rozbolavělá a mrzutá po ránu pak budu, až už to nevydržím a fakt vstanu. Ale teď byla noc, do toho pěkně na hovno počasí, a tak jsem neměla v plánu to prozatím měnit.

Duben 10/10

Můj stav se pomalu ale jistě lepšil a s tím ubývalo i množství pozornosti. Nikoho nebavilo se za mnou donekonečna stavovat a dělat mi radost. Protože jsem byla čím dál tím víc stejně obyčejná a nezajímavá, jako všichni ostatní. Jen matku evidentně žraly výčitky. „Dipsi? Mrzí mě, že jsem na tebe tehdy tolik křičela. A že jsem se o tebe víc nestarala, když jsi utekla ven,“ mluvila s lítostí v hlase a bylo na ní vidět, že měla na jazyku kopu výmluv, kterými své chování chtěla obhájit. Ale uvědomila si, že žádný důvod, proč za mnou neběžela a nepostarala se o mě prostě nikdy nebude dost dobrý. Byla jsem její vlče, jediné na světě a okusila to, jaké by to bylo, kdyby svou nepozorností o mě přišla. „Není to tu až tak hrozný. Jen potřebuju být s tebou,“ pípla jsem smířlivě. Byl to pro mě obrovský krok, uznat, že jsem si trochu zvykla. Nebýt ale vší té péče a starosti, asi bych si bývala byla jen tak nezvykla.

Duben 9/10

Matka nebyla jediná, která měla výčitky svědomí a starost. I otec se kolem mne motal, nosil mi kdejaké dobroty, aby mi udělal radost a doplnil mě energií. Nejlepší kousky z lovů, nebo všemožné ovoce či bylinky. Nikdo neměl takový servis jako já. Celé dny jsem se válela v úkrytu a byla obdivována a milována všemi. Všem jsem byla najednou na mysli, i těm, které jsem pořádně neznala. I sourozenci za mnou chodili, nosili mi kosti a klacíky na hraní a zůstávali se mnou, aby si povídali. Ale hlavně máma tu pro mě byla ze všech nejvíc. Prakticky mne neopouštěla a odmítala se vracet k povinnostem, dokud si nebyla jistá, že jsem úplně uzdravená. Spávala se mnou stočená do klubka, aby mě co nejvíce hřála a já tak cítila, jak jí buší srdce. Byla to doba, kdy jsem jí byla nejblíž. Byla jsem pro ni jediným na světě, na čem záleželo.

Duben 8/10

Bohužel celé mé pozorování přerušila obrovská potřeba se silně rozkašlat. A že to byl opravdu nezdravě znějící kašel. „Beruško, jsi v pořádku? Tohle nám nedělej, měli jsme o tebe takový strach!“ hrnula se ke mne matka a s takovou láskou se o mě lísala. Věděla jsem, že neříká pravdu. Protože kdyby strach měla, nepouštěla by mě ven. Ale teď z ní lítost a výčitky cítit byly. Litovala, že se ke mne tak zachovala. Najednou jsem pro ni zase byla celým vesmírem. Zase se o nás bála, tak jako kdysi na pláži, když z nás z obav, že by se nám něco stalo, nespouštěla na chvíli oči. Její obavy se vyplnily, a to jen a pouze její vinou. To ona to dovolila. Následovalo další ošklivé kašlání, díky kterému mě zase začala litovat a opečovávat. „Musíš být úplně zmrzlá, co? Pořádně tě do té kožešinky zababoušáme, ju?“ usmála se a důkladně mě do kožešin přikryla, až jsem se konečně přestala tolik třást. „Brzy ti bude zase líp, a teď pořádně odpočívej,“ olízla mě na nos, já se spokojeně usmála a odebrala se zase ke spánku. Bylo mi tak krásně.

Duben 7/10

Ani nevím, kdy jsem přesně usnula. Ráno mě vzbudil až čenich naší pečovatelky, kterým se mě pokoušela probudit. „Copak tu děláš, zlato? Tos tu spala celou noc?“ zajímala se tak starostlivým tónem, jaký jsem snad nezažila. „Mmmm,“ zamručela jsem chraptivým hlasem, rozespalým a úplně zničeným. Vypadala jsem jako by mě zrovna vytáhli z řeky. „Pojď, musíme tě pořádně prohřát. Vždyť jsi úplně promrzlá,“ mluvila dál starostlivě krémová vlčice a jemně mne chytila za zátylek. Byla jsem fakt unavená, a tak jsem cestou do úkrytu zase usnula a probrala se až o několik momentů později, kdy pečovatelka poučovala matku. „Jak se mohlo stát, že strávila celou noc v tom příšerném počasí venku? To jste fakt tak nezodpovědní? Byla jako led! Je zázrak, že je v pořádku,“ zvyšovala hlas zase ona na ni, tak jako zvyšovala hlas na mě matka předchozí den. Unaveným pohledem jsem dění pozorovala a cítila jakési zadostiučinění. Jakoby se konečně vesmír otočil na mou stranu a vše najednou bylo v pořádku.

Duben 6/10

A tak jsem se sebrala, vyběhla z úkrytu a cítila, jak mi déšť začal kropit kožich. Doběhla jsem na hranici posledních stromů lesa, kde jsem se zastavila a koukala do černo černé tmy. Neměla jsem dost odvahy se vrhnout do neznáma. Cítila jsem se, jako by jim na mě nezáleželo, ale minimálně jsem je tu alespoň měla. Tam bych neměla už vůbec nikoho. A tak jsem se posadila pod strom a brečela. Déšť se mísil se slzami a já se cítila snad nejhůř v celém svém zatraceném životě. Nezasloužila jsem si nic takového. Jediné, co jsem potřebovala, byla trocha lásky a útěcha. Validování mých pocitů a ujištění, že jim na mě záleží a že bude líp. Místo toho jsem schytala zjeba a teď tu seděla celá promočená a usoplená. Ledový vítr se o mé malé tělíčko opíral a já se klepala. Kdo ví, jestli opravdu zimou, nebo jen tím zoufalým pláčem.

Duben 5/10

Naučila jsem se své pocity v sobě dusit, nepřidělávat problémy a nestěžovat si, až to nakonec ale bouchlo. „A dost, Dipsi!“ zvýšila na mě matka hlas, jen co jsem začala natahovat o tom, že chci zpátky domů. „Copak nevidíš, co jsme pro to abyste se měli dobře museli spolu s tátou udělat? Každý den pracujeme ne protože bychom chtěli nebo nás to bavilo, ale protože musíme. Všichni jsme si museli zvyknout, budeš muset i ty, ať už se ti to líbí nebo ne. Nemůžeš celý život dělat jen věci, které se ti líbí,“ kárala mne matka a bylo to snad poprvé, co na mne byla opravdu hnusná. Byla jsem navíc pořád docela malá. Copak jsem měla rozum, abych něco takového pochopila? V mé hlavě zůstalo jen to, že mé oprávněné pocity zadupala do země. „Já tady nebudu!“ zakřičela jsem z plného hrdla, oči plné slz. „Tak si jdi. Uvidíš, jak těžké bychom to mimo smečku měli,“ rezignovala matka unaveným tónem. Nestála jsem jí už ani za pohled.

Duben 4/10

Život pak tak nějak splynul do podivné jednotné nicoty. Rodiče měli najednou moc práce s povinnostma a neměli celý den na to se nám věnovat. To ale zbytku sourozenců nevadilo, jelikož měli najednou pozornost pečovatelů a vrstevníků. I to mi docela nabořilo představy, jelikož jsem měla za to, že jsme jediná vlčata na světě. A pak se stačilo přestěhovat a najednou jako bych ani nebyla. Sourozenci si hráli s ostatními a každý můj pokus o to se zapojit byl buď od ignorován, nebo mě chvíli strpili a pak si našli jinou zábavu zase beze mne. Nikdy jsem nepochopila, co proti mně vlastně měli. Jestli jim bylo proti srsti to, že jsem byla ze všech těch změn smutná a nedokázala do hraní dát vše. A tak jsem zůstávala v ústranní, hrála si sama, nebo většinu dne prospala.

Duben 3/10

Z cesty do smečky jsem si toho moc nepamatovala. V paměti mi utkvělo tak maximálně to, že se ta cesta zdála nekonečná, že jsem poprvé v životě zažila hlad a že mě fakt bolely tlapky. Rodiče si nás střídali a co chvíli nesli v tlamě někoho jiného, ale nikdy to nebylo na moc dlouho. Po chvíli se roznaříkal jiný sourozenec, a to znamenalo střídání. Když jsme ale došli do onoho lesa, který smrděl podivně cize, už ze začátku se mi nelíbil. Ani ten hnědý vlk s dlouhým kožichem kolem krku, který nás přijal. Vypadal, jako by spolkl všechnu důležitost světa a tím, že brali rodiče do smečky z milosti došel závěru, že se po nich může zvesela vozit. A nepletl se, rodiče mu to samozřejmě tolerovali. Sourozenci byli ale nadšení. Těšili se ze všech těch změn a nových možností hraní, zatímco já jediná se všech těch změn fakt bála. Už tou dobou mi chyběl vlhký mořský vzduch a písek pod tlapama. Ale nikoho to nezajímalo. Pokaždé, když jsem si postěžovala a očekávala pochopení a lítost, jsem se setkala jen s pokusem mě umlčet.