Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 8/10

Zbytek dne tak nějak splynul dohromady. Ležely jsme tam až pozdě do noci, až bylo těžký seskákat po kamenech zase dolů, aniž bychom ani jedna nepřišly ke zlomenině. Obě jsme se pak rozloučily a slíbily si, že se zase druhý den za úsvitu potkáme. Jen co druhý den vyšlo slunce, byla jsem první ze smečky na nohou a uháněla pryč. Rodiče se tak vzbudili a asi ani netušili, jestli jsem se vůbec vrátila domů, nebo jsem někde přenocovala. Den jsme pak s Mae strávily touláním po okolí a děláním blbin. Řeč nikdy nestála a já se nikdy tak dobře nebavila. A muselo to být vzájemné, protože jen co se setmělo a nastal moment, kdy bychom se měly obě vrátit, podívala se na mě a řekla: „Nechceš spolu někde přespat? Můžem koukat na hvězdy a strašit sýčky. Nechce se mi domů.“ Nikdy jsem neměla takovou obrovskou radost. Cítila jsem jakýsi šimravý pocit po celém těle, jak nadšená jsem byla. „Mě taky ne,“ vrtěla jsem ocasem jako šílená.

Červen 7/10

Bylo vidět, že je na sebe fakt hrdá. „Mladší sourozence bych nesnesla. I ti co mám mi pijou krev,“ zamručela jsem a uvelebila se na jednom mechem porostlém kousku. Mae zaparkovala vedle mě a obě jsme pozorovaly vodopád, zatímco jsme si povídaly. „Máš sourozence?“ nadhodila se zájmem. „Jo, čtyři, ale všichni jsou to blbečci. Nedá se s nima ani bavit, natož tak něco podnikat. Ve smečce jsou spokojení, a tak jsem se stala terčem jejich frustrace, kdykoliv jen otevřu tlamu,“ zavrčela jsem a protivně mrskla ocasem. „Já nemám žádný, krom těch mladších teda. Evidentně jsem byla nepovedený vrh, protože si vždycky přáli mít velkou rodinu. Než se narodili, bylo všechno fajn. Byli jsme to jen my tři, ale teď jsem v jejich očích jen jednoduché hlídání, když maj prcků dost,“ postěžovala si zase ona. Bylo to až divný, jak přestože jsme měly život úplně jinej, zdroj problémů, proč nás štval život ve smečce, byl tak nějak stejnej.

Červen 6/10

Na naše setkání snad nikdy nezapomenu. Přestože si myslela, že mi ukazuje její tajnou schovku, kam se chodí zašít, ukázala mi ten den úplně nový svět. Byl to les, který končil u útesu, odkud bylo skvěle vidět na nedaleký vodopád. Jen jak říkala, dostupnost byla dost mizerná. Musel vlk přeskákat pár kamení a prodrat se hustým křovím, aby tohle místečko objevil. Mae kamení mistrně přeskákala, bylo vidět, že už tu byla stokrát. Mě to trvalo tři pokusy, než jsem se nemotorně vyškrábala nahoru, ale zrzka měla se mnou trpělivost a u každého pokusu mi fandila. A výhled fakt stál za to. „Whoa, jaks to tu vůbec našla?“ koukla jsem na ni s úžasem. "Naši mě hledali, abych jim hlídala moje mladší sourozence. Narostli jim zoubky, a tak jsou teď k nevydržení. Otravný malý piraně. Tady mě ještě nikdy nenašli," zahihňala se.

Červen 5/10

„Bohužel. Naši se kolem zimy odstěhovali, protože to nějak jako tuláci nezvládali. A smečka, kam nás přestěhovali, stojí za nic,“ postěžovala jsem si a s trochou obavy pozorovala, jestli mě neuvidí jako nevděčného smrada. Tak mě totiž do té doby všichni ve smečce považovali. Máme suchý úkryt a jídlo v úkrytu, a tak nemám na co si stěžovat. „Tak proto ten naštvaný pohled. U nás to taky za moc nestojí, už se těším, až budu dospělá a budu moct odejít,“ přiznala se stejně naštvaným pohledem, který jsem měla na té skalce já. Ona mi rozumí? rozzářila se mi nějaká kontrolka v hlavě. „Co kdybychom se na ně vybodli a něco podnikly? Znám jedno boží místečko, vsadím se, žes ho ještě neviděla. Je hrozně blbě dostupný, ale fakt to stojí za to,“ nadhodila nadšeně.

Červen 4/10

A nepůsobila tak na oko mile, jako všichni ti falešní blbci ze smečky. Trochu jsem polevila, ostrá slovíčka spolkla a trochu se pousmála. Nervózně, protože jsem pořád čekala nějakou lest. „Trochu potlučená, ale celá,“ postěžovala jsem si, jak bych taky nemohla. V té době to byl jediný způsob, jak si získat sympatie někoho jiného. Vlčice vypadala, že se jí docela ulevilo. „Jsem Dipsi, taky fanoušek léta. Vlastně jsem se narodila u pláže, kde jsem sice léto nezažila, ale slyšela jsem, že to je skvělý,“ představila jsem se a bylo až podivné, jak samo mi šlo se rozmluvit víc. „Whoa, to fakt? Já nic jiného než lesy a louky neznám. I hory mámě fakt daleko,“ postěžovala si zrzka. „Takže tam už nebydlíš?“ vyzvídala.

Červen 3/10

„Debilní podzim, co?“ vykoukla na mě zpoza římsy zrzavá hlava. „Ah!“ vřískla jsem a samým šokem se odtáhla, až jsem se z římsy skutálela. Než jsem se ale stihla rozhlédnout, už na mě ze skalku koukala zlatá očka zhruba stejně staré vlčice. „Jsem Mae, fanoušek léta,“ zavrtěla ocasem a lehla si tak, že jí přední tlapky vysely dolů. Asi jsem na ni v první moment koukala jako vyhrabaný sysel, ale jen co jsem ze sebe oklepala první šok, věnovala jsem jí znovu ten naštvaný výraz. Další šikanátor, skvělý, problýsklo mi hlavou. „Jsi celá by nebylo?“ utrousila jsem suše. Už už jsem sbírala sílu se do ní opřít a ukázat jaký slovníček jsem si od té noci ve vodě vyšperkovala, když tu se zrzka polekala. „Oh, sorry. Fakt jsem netušila, že se takhle skutálíš. Dobrý?“ seskočila hbytě dolů a čenichem už mě sbírala na všechny čtyři.

Červen 2/10

Mým prvním přítelem mimo hranice byla Mae. Byla to snad jedna z mála vlčic, které mi byly schopny ukázat, že někomu na mě může záležet. Matka se snažila, ale nikdy to nebylo dost. Nebyla jsem pro ni nikdy tak důležitá, jak by vlastní vlče mělo být. Vždy měla jako prioritu otce a svůj pohodlný život, vlčata až na třetím místě, když se jí to zrovna hodilo. Ale Mae? S ní jsem si začala rozumět téměr okamžitě. Narazila na mě u skalky, kde jsem na jednom výklenku ležela a pozorovala jak vítr odnáší podzimní listí ze stromů. Teda to tak vypadalo, vnitřně jsem spíš civěla do blba a supěla. Byl to takový adolescentní výlev, jak se ve mně hromadily všechny ty křivdy, které mi kdo ve smečce udělal. A vše to ve mně bublalo, a tak jsem se urputně mračila.

Červen 1/10

Rady matky jsem si pokusila vzít k srdci, a i když to tehdy asi tolik vidět nebylo, čím starší jsem byla, tím ostřejší byl i můj jazyk. Tehdy jsem se ale ostatním snažila spíš distancovat. Necítila jsem se doma chtěná, a tak jsem prostě při každé příležitosti z lesa zmizela a dlouhé hodiny se nevracela, až si mé nepřítomnosti někdo všiml a našli mě. Ze začátku to vzbouzelo obavy, ale ani to netrvalo věčně. Asi nade mnou zlomili hůl, nebo si říkali, že už jsem dost stará na to, abych domů trefila sama. A taky pak už byla. Jako adolescent jsem se toulala opravdu daleko od hranic a upřímně? Bylo mi bez smečky mnohem líp. S vrstevníky ve smečce jsem se tak přestala bavit úplně, jedinými interakcemi byli rodiče, tu a tam nějaký dospělý a alfy. Těm se vlk bohužel moc dobře nevyhne, když nade vším neustále dohlíželi.

Květen 10/10

Máma ale nebyla hloupá. Ze začátku mi to možná věřila, ale když se za mnou ostatní nebyli ani jednou podívat, aby viděli, jak jsem na tom, spojila si celý obrázek a bylo jí víc než jasné, že to oni mě do té jámy dostali. Ať už se jim to podařilo jakkoliv, nepřivolali mi pomoc a to jí bohatě stačilo. Doma tvrdili, že jsem si trvala na sledování hvězd, ale oni už byli moc unavení, a tak šli zpět. A tak mě konfrontovala, že ví, že jí lžu, abych ostatní ochránila. Ale pokud se chovají takhle bezohledně, neměla bych na ně být tak milá. Měli by za své chování nést následky. „Mám jim jít vynadat?“ zeptala se, ale já jen rázně zavrtěla hlavou. „Tak mi slib, že se jim postavíš sama. Musíš být víc ostrá, Dipsi. Pokud jim nedovolíš, aby si z tebe dělali srandu, přestanou,“ radila mi, ale tón měla zcela vážný, dokonce i ostrý. Cítila jsem z něj urgentnost.

Květen 9/10

„Nene, domluvila jsem se s Olfalem, že na tebe budu dohlížet, než ti bude lépe,“ pousmála se a otřela se o mou tvář tou svou. Hezčí slova na světě snad neexistovala. Momentálně přestalo existovat vše okolo. Byla jsem to jen já, máma a příjemné teplo. Jistě, pak se na mě přišla podívat Meresin, která mi pak pravidelně chodila kontrolovat každý den stav. Starost měli i jiní dospělí, dokonce i některá vlčata. Ale těch šest, kteří mě do té situace dostali v první řadě, ti se nikdy neukázali. Matka ze mě dolovala, jak se mi to vůbec přihodilo, ale já zatloukala. Tvrdila jsem, že jsem přechod na druhou stranu navrhla já, abych se před ostatními předvedla, ale uklouzly mi tlapky a já tam zahučela. Tvrdila jsem, že jsem je poslala domů, protože jsem všem chtěla dokázat, že to zvládnu sama, ale došly mi síly. Celé to byla moje vina, nikoho jiného.

Květen 8/10

Probudila jsem se až doma, zahrabaná v teplých kožešinách, nedaleko sálajícího ohně, který se vlnil a tančil. Rozespalým pohledem jsem ho chvíli pozorovala, než se v periferním vidění zjevila silueta vlka. Byla to zase máma. Ta o mě měla vždycky největší starost, po její lásce a pozornosti jsem prahla, protože byla jako jediná chápavá. Měla slitování a byla tu pro mě, když jsem ji potřebovala. „Jak se cítíš, Dipsi?“ optala se medovým hláskem a věnovala mi teplou pusu na čelo. „Je mi hrozná zima,“ postěžovala jsem si. Matka si přisedla blíže, poskládala se na zem do lehu a položila mi hlavu na záda. „Meresin říkala, že máš horečku. Brzy ti příjde dát nějaké bylinky, které by ti měly pomoci. Ale je potřeba, abys pořádně odpočívala a z toho nejhoršího se vyspala, ano?“ ujišťovala mě, ale mě ani tak netížilo, kdy se na mě příjde podívat paní léčitelka. Mě spíš sužovalo to, že bude muset máma odejít, aby pomáhala ve smečce. „Budeš muset jít pryč?“ pípla jsem do kožešiny.

Květen 7/10

Netrvalo jim moc dlouho a našli mě sami, aniž bych jim oplácela jakoukoliv zpětnou vazbu. „Dipsi, co se ti to proboha stalo?“ zajímala se máma s hrůzou v hlase. Ale ani teď se nedostala odpovědi. „Prosím tě, Nakato, vlezl bys pro ni a podal mi ji?“ zainstruovala otce matka, ten jen pokynul hlavou a brzy byl dole se mnou. „Jejdamane, vždyť je ledová jak led! Jak dlouho tu v ní sedíš?“ zhrozil se otec, chytl mě za zátylek a už mě podával nahoru matce. Ta si mě hned přivinula k tělu, aby mě zahřála a já se k ní tiskla, jako by mi na tom život závisel. To už se jedním dobře mířeným skokem dostal nahoru i otec, který si mě hned vysadil na záda, abych byla co nejvíc v teple a vyrazili jsme zpět domů. I slzy konečně ustaly a já samým vyčerpáním cestou domů usnula.

Květen 6/10

A ani po západu slunce, kdy už dávno museli být doma, se pro mě nikdo nevracel. Bůh ví, co jim nakecali. Až v momentě, kdy se měsíc vyšplhal až úplně nad mou hlavu, aby mi dělal společnost, se ozvaly hlasy. Byli to rodiče, kterým asi došlo, že to co jim nakukala ta sebranka nebude tak úplně pravda a vydali se mě hledat. Problémové dítě, pomyslela jsem si. V té době jsem veškerou vinu brala na sebe a jejich chování omlouvala. „Dipsi,“ volala máma, ale já tak nějak nenacházela sílu se ozvat. Prostě jsem tam dřepěla schoulená ve vodě a popotahovala. Bylo by jim líp, kdyby mě tu nechali a zapomněli na mě, problesklo mi hlavou. Nechtěla jsem domů, setkala bych se tam tak maximálně s další vlnou opovržení a zesměšňování. Obzvláště v tomhle příšerném stavu.

Květen 5/10

Ale jak bylo vše mokré a kluzké, stačilo pár kroků a já se svezla zase dolů do řeky. Od hlavy k patě zaliskaná od bláta. A čím víc mi to podjíždělo, tím víc se všichni nahoře bavili. Až jsem to nakonec vzdala, sedla si do vody a jen brečela. Byla jsem vyřízená, špinavá a ponížená jak nikdy v životě. Celá jsem se unavou chvěla. Na chvíli bylo ticho, dost možná si všichni vyměnili znuděné pohledy, než se jen ozvalo. „Jdem dom, už se stmívá,“ konstatoval Saeklon. Následovalo souhlasné mručení a kroky, které se vzdalovaly, až nebyly slyšet vůbec. Dostali mě do téhle situace, vysmáli se mi, ponížili mě a pak se na mě vysrali. A že ten povel jít beze mě domů vyšel z tlamy bratra, to už byla poslední kapka. Ani sestra se návrhu nebránila. Slunce zapadalo, až nakonec zapadlo úplně.

Květen 4/10

A pak to šlo tak nějak ráz na ráz. Hned za mnou se objevil Wael a jediné, co si pamatuju, je ten jeho pitomý škleb. A pak jen to, jak do mě vší silou šťouchl, já ztratila balanc, přepadla čumákem na kmen a nemotorně sjela až dolů. Celé to doprovázel můj zpanikařený křik. A sotva jsem zahučela do řeky, která mi sahala tak po kolena, se ozval náramný smích. Stačilo jim vidět, jestli jsem to přežila a mohli se spokojeně bavit. A samozřejmě, že se smáli i sourozenci. Chvíli jsem tam seděla, jako bych zamrzla v čase a snažila se v sobě držet slzy. „Co tam tak sedíš, Dipsindo? Pojď nahoru, ne?“ vybízela mě Waelbi. Pohled jsem zaměřila nahoru a viděla všechny ty pitomé úsměvy, jak na mě shlíží ze shora. Neochotně jsem se sebrala, dočvachtala až k prudké hliněné stěně a nemotorně se pokoušela vyšplhat nahoru.