Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Potok (přes Vlčí máky)
2. Sjet bobovou dráhu

Jen co jsem do sebe nasoukala poslední sousto, mohly jsme vyrazit. Wizku, asi aby prolomila ticho, které mezi námi nastalo, nadhodila to, že má ráda sníh. „Asi to nikoho nepřekvapí, ale já taky,“ pousmála jsem se pobaveně. S tím hustým kožichem, který jsem od rodičů podědila, se nedalo jinak. Byl to prostě od přírody můj živel a sebevíc jsem se tomu mohla vzpírat se svou láskou k moři, tohle jsem prostě zapřít nemohla. Právě proto jsem zimy většinou trávila aktivně, oproti zbytku roku, kdy mi bývalo nechutně vedro. „Viděla jsem kdysi hrozně krásné místo, nedaleko hor. Prudký mráz tam zmrazil stébla trávy a květiny, které pak vypadaly jako z křišťálu,“ pochlubila jsem se s malým úlovkem ze svých cest, díky kterému jsem zimě propadla snad ještě více. Jestli milovala sníh, tohle by ji posadilo na zadek úplně stejně.
Cestou padl dotaz na to, jak dlouho se tu pohybuju. „Už to nebude tak krátká doba. Tuším že jsem tu zažila dvě nebo tři zimy? Ze začátku se mi podařilo natrefit na skvělý úkryt, ve kterém přečkávám všelijaké nepříjemní počasí, ale jinak se většinou toulám,“ přiznala jsem. Její další otázka byla ale těžší na zodpovězení. „Překvapivě ani ne, až do nedávna teda. Život se mě k tomu snaží dostrkat, spolu s přednáškami o tom, že to potřebuji, yadayada. Ale je to tak dávno, kdy jsem ve smečce byla, že se k tomu nějak nemůžu rozhoupat,“ pokrčila jsem rameny. Ani nevím, kde se ve mně ta upřímnost brala. „Ty jsi v té své už dlouho?“ optala jsem se zase já.
To už jsme ale dorazily na místo, kde už bylo docela dost rušno. Vlci se tu vozili ze zasněženého kopečka a co bylo divnější, mezi něma byli i bílí ušáci, kteří si to užívali snad ještě víc. „Projedem se? Něco na styl toho sjezdu z hory, jen míň střelený,“ nadhodila jsem s výzvou v očích. Tenhle malý svah byl ideální a vypadalo to, že z toho ani žádný úraz nehrozí. Vypravila jsem se proto k vrcholu, kde jsem na Wiz počkala. „Společně? Tři, dva, jednaaa,“ odstartovala jsem a na znamení se tlapami odrazila. Svištěly jsme tak dolů jedna vedle druhé a já u toho radostí pištěla. Přesně tohle jsem si od téhle zimy slibovala. Dole už jsem musela tlapami trochu brzdit, abych neodjela dál než jsem zamýšlela a v momentě, kdy jsem zůstala stát, jsem se pořádně oklepala. „To byla bomba,“ zazubila jsem se na svou společnici, zatímco jsem krokem vykročila na naše další stanoviště.

Ježčí plácek >>

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Wizku mé předchozí zkušenosti dost vyšokovaly, načež se se smíchem rozhodla, že tohle opravdu dělat nebude. Nezazlívala jsem jí to, já už bych do toho asi taky nešla. „Přizpůsobím trasu začátečníkům, není se čeho bát. Bude s tebou zacházeno jako v rukavičkách,“ slíbila jsem jí s mrknutím oka. V hlavě už se mi skládal pomyslný seznam aktivit, které bychom spolu mohly stihnut. Valná většina ale závisela na tom, jestli nám nasněží. Protože jaké to je zimní dobrodružství, když budem jen celý promrzlý.
Než jsme se ale daly na cestu, obě jsme si ulovily rybku na posilněnou. Nebo jsem žila v tom přesvědčení, než se mi ji vlčice rozhodla darovat. V momentě, kdy Wizku přistoupila s tou svou, jsem já končila s jedením té své. „Opravdu?“ zamrkala jsem překvapeně. Já nejedla ani nepamatuji, dvě by se do mě určitě vešly, ale brát si ji od ní bylo jiné, než u kohokoliv jiného. Skoro jsem se cítila provinile? Vlčice ale vypadala, že si na tom trvá, a tak jsem si její pořádný úlovek přisunula blíž k sobě. „Díky, fakt si toho cením,“ pousmála jsem se na ni s upřímným vděkem na tváři. „Máš to u mě,“ zazubila jsem se a spokojeně se pustila do druhé ryby, která chutnala mnohem líp. Jen co jsem dojedla, mlsně jsem si olízla tlamu a pohledem začala hledat další cíl naší cesty. „Hele, na tom kopci vypadá, že už nasněžilo. Vomrknem to?“ navrhla jsem, jako by to nebyl jasný cíl naší cesty, bez debat. Koho by to nezajímalo, když všude jinde je jen jinovatka? Pomalu jsem se tedy rozešla tím směrem, zatímco mi v hlavě šrotovalo to, jak je to vůbec možné. Všude v okolí bylo hnědo, tak třeba si tam někdo nasněžil magií? Při té myšlence jsem se o to taky pokusila, ale kromě pár trapných vloček se nic zajímavého nedělo. To by muselo vlka pořádně vyšťavit, zasněžit takhle celé území.

Pahorkatina dlouhých uší (přes Vlčí máky) >>

AK 9. Ulov si kapříka

Wizku měla rezervy, co se mého nápadu na rybolov týče. Vlastně bych přísahala, že bych za jiných okolností stála na jejím místě já a pindala na to, že budu akorát tak nemocná. Což mi tak trochu nasadilo brouka do hlavy, protože na jejím argumentu něco bude. No jo, co když fakt omarodíme? Zarazila jsem se na chvíli. „Jestli jo, tak mě máš na svědomí,“ vyplázla jsem rozverně jazyk a raději se pokusila to hodit za hlavu. Tyhle problémy se daly řešit, až doopravdy příjdou. Teď by nám to jen kazilo plány.
Mému potroublému nápadu jsem dala korunu tím, že jsem z toho udělala ještě nesmyslnější aktivitu, z které nebudeme mít ani plné žaludky. Možná byla jen hodně soutěživá, nebo se nebála zkoušet nové věci, ale ať to bylo jakkoliv, skončilo to tak, že jsme obě držely tlapku pod vodou a se zatajeným dechem čekaly, až to vzdá ta druhá. Samou zimou mi začaly drkotat zuby, až jsem se z toho začala smát. Bylo to tak strašně hloupé, ale fakt jsem se dobře bavila. „N-n-no n-n-na to bych moc nevsáz-z-z-zela,“ oponovala jsem jí s podobně soutěživým úšklebkem. S tím vším drkotáním to ale nebylo zrovna zastrašující. Wizku to ale o zlomek vteřiny vzdala dřív, což vedlo ke střelbitému vystrčení mé tlapky z vody ven. Wizku si tlapku zahřívala o své čelo, zatímco já se schoulila na zemi a zmrzlou tlapku se snažila vměstnat někde pod sebe. Přišlo mi, že snad hoří, jak byla najednou trochu v teple. „No, jednou jsem sjížděla horu na kmenu stromu a málem ze mě byl mastný flek. To bylo asi to nejšílenější, co jsem v zimě vymyslela. Takové otužování je v porovnání docela pohodička,“ zazubila jsem se, ale už jsem se stavěla na nohy. Pořád jsem měla chuť na toho kapříka. Nejedla jsem totiž, ani nepamatuji. „Tu rybu si ale ulovím, i když je to teda peklo. Hlad je hlad,“ zazubila jsem se. Tentokrát jsem se pokoušela číhat na kraji a sledovala, jak se ve vodě míhají rybky. Pokaždé, když jsem se po nějaké pokusila chňapnout, rychle uplavaly. Ale když už jsem ztratila trpělivost a opravdu do vody opět vlezla, poštěstilo se a já v tlamě držela drobnějšího kapříka. Se spokojeným máváním ocásku jsem se vysápala opět na břeh.

<< Mahtae jih (přes roh hojnosti)
AK 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Wizku jsem přesvědčila snáz, než jsem myslela. I to nevinné lhaní bylo ve výsledku zbytečné, stačilo být trochu upřímná. Nu, pro mě to byla celkem novina. Asi se mi jen podařilo nadhodit něco, co delší dobu potřebovala zažít, aniž by si to třeba sama uvědomovala. „Opravdu?“ nadzvedla jsem obočí s výrazem příjemného překvapení. „Nu, mám zajímavých aktivit na zimní putování skoro celý seznam. Je to pro mě tak nějak každoroční tradice, jen jsem zvyklá to spíš absolvovat sólo. Tak to letos bude o to lepší,“ zazubila jsem se. No jo, ale kde začít? Sníh ještě nepadá, minimálně tady v nížinách ne, tak budem muset improvizovat. Pohledem jsem přejela po našem okolí a pohled mi padl na řeku, ke které jsme příhodně mířily. „Nejsi vybíravá, co se jídla týče, že ne?“ ušklíbla jsem se trochu. Byli tací, kteří se ryb štítili úplně brutálně. „Já bych teda něco klidně snědla, abychom nabraly energii na výletování. A zrovna takový zimní rybolov je zážitek, o který nemůžeš přijít,“ nadhodila jsem. Joo, takové zmrzlé tlapy, neexistovalo fakt nic lepšího.
Bez dalšího zdržování jsem tak zastavila u břehu řeky a opatrně do ní jednu tlapku strčila. „Brr, je teda pořádně ledová. Jestli ta každým dnem nezamrzne, tak nevím,“ zkonstatovala jsem a tlapu rychle vytáhla. „O co, že ji v tý vodě udržím dýl,“ vyštěkla jsem výzvu se samolibým úšklebkem. Pravděpodobnost že vyhraji asi velká nebyla, ale já si fandila. „3,2,1, šup,“ odstartovala jsem následně, tlapu strčila do ledové vody, až jsem zadržela dech. Všechno ve mně mě vnitřně tlačilo tlapu vytáhnout, ale já jen tak vycouvat nemohla. Byl to můj nápad, ne? Přece se nevzdám tak snadno.

Nemyslela tím Mechovou smečku, ale způsob orientace. „Ooooh, už rozumím,“ zazubila jsem se pobaveně. Já už se takovýma věcma moc nezdržovala, za ty roky už jsem to měla docela nacítěné, i když v zimě to bylo o dost horší. Všechno je tak univerzálně bílé, že se v tom fakt blbě orientuje. Borůvka, Mech, vždyť je to skoro jedno a to samý. Tak ji zcela omylem navedu k Sarumenu, určitě mi to odpustí. Docela by mě překvapilo, kdyby se uměla zlobit. S tím roztomilým kukučem bych ji ale asi neuměla brát moc vážně. „Bezva, tak vyrážíme,“ uculila jsem se spokojeně. „Co tě vlastně táhne zpět do Borůvky? Každým dnem nám napadne sníh, neláká tě nějaké to zimní dobrodružství? Na zadku se dá sedět zbytek roku,“ popíchla jsem ji trošku. Smečkové vlky to vždycky táhlo zpět domů, přitom Gallirea byla touhle dobou nejkrásnější. Třeba nevěděla, o co přichází.

Ronherský potok (přes Roh hojnosti) >>

AK 7 | Zavzpomínat na svou první zimu

S rozhořčeným pohledem jsem hleděla na to, jak se kamínek potápí ke dnu, když tu jsem si uvědomila, že tu nejsem tak úplně sama. Černobílá vlčice, docela obyčejného zbarvení, v kterém bylo kouzlo. Žádné šílené fleky a pruhy, nebo křiklavé odznaky. Působila jemně, sladce. A ta očka, která mi připomínala oceán, tomu dávala třešničku na dort. Byla roztomilá. A právě díky téhle roztomilé vlčici jsem v tu ránu zapomněla na všechny ty křivdy, která mě do posledního momentu žraly.
A byla ztracená. „Mech, jako ta smečka?“ optala jsem se. Byla jsem si dost jistá tím, že myslela právě ten. Měla štěstí, smečku jsem znala a dokonce jsem neměla úplně pomotaný vnitřní kompas. Ale pro její smůlu se tam jen tak snadno nedostane, protože se mi zachtělo si její přítomnosti ještě trochu užít. Určitě tolik nespěchá a nějaké to společné toulání jí neuškodí. „Uuuuh, myslím si že to bylooo…“ protáhla jsem a začala se kolem sebe nejistě rozhlížet. „Tudy, určitě,“ ukázala jsem tlapou směrem na jih a mile se usmála. „Jsem Dipsi. Kdybys chtěla průvodce, moc ráda se k tobě na cestu přidám. Jako tulačka nemám nic moc zajímavějšího na práci,“ zavrtěla jsem ocasem a nahodila nevinný kukuč. Jak by mohla odmítnout?
Zima byla za obzorem, určitě se před tím chladným počasím chtěla schovat zpět na smečkové území, kde bude teplo a zásoby. Kdybych měla domov, udělala bych totéž. Místo toho jsem zimy trávila v pohybu a zábavu si hledala buď sama, nebo v něčí společnosti. Jako například s Coffee, s kterou jsem tehdy sjížděla horu. Třeba tahle zima nebude tak marná, jak jsem si původně myslela.

<< Roh hojnosti

Na překvapení já slyšela, ještě od někoho takhle pozorného a galantního? A tak jsem se jen zachichotala, div se nečervenala a s máváním tlapy na rozloučenou dychtivě očekávala, kdy se můj princ vrátí zpět, ideálně s nějakou romantickou večeří nebo drahou cetkou. Ale dřív než dorazil on, dorazily přízemní mrazíky a mně začalo mé pozadí přimrzat k zemi. Co jsem vlastně čekala? Že dodrží svůj slib a vrátí se v cuku letu? Vlastně jsem byla já ta blbka, která na to naletěla a trčela tu naivně takhle dlouho. Že já se vůbec obtěžuji. Nezbylo mi tak nic jiného, než zamířit směrem, kterým jsem to dobře znala. Zpět do mého kapradinového doupěte a ideálně se samcům pěkně dlouho vyhýbat. Stejně jsou to všechno jen ulhaní blbečci, pomyslela jsem si nabroušeně a do proudící řeky kopla kamínek.

Září | Chiara 3/10

Chiara byla prostě kouzelná. Měla neskutečný šarm, který mě pohlcoval a já naprosto hltala každé její slovo. Doufáš, že se mi holka nezdáš, pomyslela jsem si, když souhlasila s návrhem doučování. Ta sluncem zalitá atmosféra na kouzelnosti rozhodně neubírala. „Ještě že jsem našla tak ochotnou a šikovnou mentorku. Ještě se na lekce budu těšit,“ pousmála jsem se, přimhouřila trochu očka a zahleděla se do těch jejích zlatých.
Než jsem se zamyslela a vytáhla jako téma Gallireiské šílenosti, kterých jsem byla s jejím malým bráchou svědkem. „Jop, přesně toho,“ stáhla jsem koutky úst do pomyslně rovné linie, jak pošahaně jsem si teď přišla. „Nejradši bych se toho byla bývala neúčastnila. Jeden si pak připadá jako,“ nedokončila jsem větu a místo toho pozvedla tlapu k hlavě a párkrát jí zakroužila. Naštěstí mě nestálo moc energie Chiaru o pravdivosti přesvědčovat. „Bleh, jako housenka?“ napodobila jsem dávící se obličej, jen co jsem si to představila. „Nechápu, co Životu udělal, ale muselo to být fakt špatný. Odznaky jako housenka zní jako prokletí,“ ušklíbla jsem se. Každopádně to, že dokázal vlézt do malého prostoru a zase z něj bez problému vylézt, jako by se nechumelilo, to znělo pěkně neuvěřitelně. Pobaveně jsem tak nadzvedla obočí, protože bylo fakt těžký si to reálně představit. „Koukám, žes nebyla o tyhle šílenosti ochuzena,“ zazubila jsem se a vesele pohodila ocasem. Taky pak opět zmínila Alfreda a to, že o tom nikdy nemluvil. „Asi byl prostě moc malej na to, aby si to pamatoval,“ pokrčila jsem rameny, jako by na tom moc nezáleželo, i když by mě to pekelně zajímalo. Abych věděla, nakolik je bezpečné se kolem jejich lesa zdržovat.

<< Středozemka 

Tomáš na své nabídce hledal i další pozitiva, ale co si budeme, kvůli měsíci by se jinak určitě neprocházel. „Takže gentleman a romantik? Koukám, že jste komplet balení,“ uculila jsem se pobaveně. Ale měl pravdu, takhle za doprovodu někoho jiného to je hned jiný procházka. Sama bych normálně za tmy byla dost obezřetná, zatímco s ním jsem se mohla uvolnit a prostě si užívat cestu. Břemeno starostí jsem tak s lehkostí přehodila na něj. Já bych se s potenciálním nebezpečím rozhodně prát nemusela. Jestli je takový gentleman, jak se tváří, nemusela bych hnout ani drápkem. A takový komfort se mi v samčí přítomnosti líbil.
Po představení přišla další várka komplimentů, na které jsem se jen potěšeně culila. „Děkuji. To vaše je na zdejší poměry dost nevšední,“ prohodila jsem já zase poznatek, který mě hned vzápětí napadl. Zajímal ho i můj původ, ale trochu se v tom zamotal. „Taky že máte pravdu, rodiče oba pochází z opravdu krutých podmínek, kde vládla tvrdá zima. Měli toho ale dost, a tak se přestěhovali do teplejších krajin, kde se usadili a založili rodinu,“ doplnila jsem jako zajímavost. „Byli oba celkem cestovatelé, dlouho jsme u moře nezůstali, ale ráda na ty časy vzpomínám,“ pousmála jsem se, pohled pak přesunula na Tomáše. „Odkud pocházíte vy? Váš kožich mi bohužel moc neprozradí. Je stejně nevšední, jako vaše jméno,“ zasmála jsem se a pohledem z něj lovila odpovědi.

Mahtae >>

Věděla jsem, že mou společnost jen tak neodmítne, pokud byl jen trochu normální. Jak by taky mohl, jen tak odehnat dámu v nesnázích, hlavně takhle uprostřed noci. Na jeho odpověď jsem se tak spokojeně pousmála, což se dalo v kontextu jednoduše vyložit jako vděčný úsměv. Já si ale libovala v tom, že jsem konečně natrefila na příjemnou společnost, se kterou to jde tak nějak samo.
I mé postěžování vedlo k lístosti a nadávkám na toho darebu, co mě na pláž nevzal. Ani jsem ho nemusela aktivně přemlouvat, aby mě na pláž doprovodil. Sám od sebe se nabídl a dožadoval se mého souhlasu. Tak se to dělá! Hmm, evidentně to se zdejšími vlky nebude tak marné, jak se zdálo, pomyslela jsem si spokojeně. Byla jsem přesně ve svém elementu a tahle pozornost mi svědčila. „To byste byl naprostý poklad. Moc ráda,“ pokynula jsem hlavou nadšeně a zavrtěla radostně ocasem. Tomáš, dost neobvyklé jméno, ale co by ne. Na vlka s neobvyklým kožichem se hodí. „Dipsi,“ prozradila jsem mu své jméno, když se tak hezky zeptal. „Jako malá jsem u pláže vyrůstala. Je to taková moje velká slabost,“ prozradila jsem mu a pomalu se dala k odchodu, načež jsem se zařadila po boku Tomáše.

Roh hojnosti >>

Když jsem k ležícímu vlkovi přistupovala, žila jsem v představě, že jde o čistě hnědého samce. Jen co ale zareagoval na mé oslovení a otočil se, odhalil mi tak svou bílou polovinu tváře, z které se táhla až po zadní nohu. Uuu, zajímavý kožíšek, zamrkala jsem a jemně se u toho pousmála. Velké plusové body měl už jen proto, že si hned po vstání upravil uležený kožich. A zdálo se, že je i docela sympatický. Na jeho uklidnění jsem potěšeně zamávala oháňkou a hlavu lehce naklonila na stranu. „To mě těší, nerada někoho takto nezdvořile budím ze spánku.“
Vzápětí začal vyzvídat, co že tu taková bezbranná dušička dělám sama. Bylo to, jako by mi přesně hrál do karet. „Ale,“ protočila jsem panenkama a zklamaně si povzdechla. „Bývala bych nebyla momentálně sama, kdyby se na mě má předchozí společnost jen tak nevykašlala. Chtěla jsem si užít léta a podívat se na pláž, ale jednoduše nemám štěstí na ochotné vlky,“ postěžovala jsem si a jestli to byl takový galantní vlk, jak působil, dost pravděpodobně jsem teď hrála na strunky jeho srdíčka. „Asi přirozeně tíhnu k podobně osaměle působícím duším,“ pokrčila jsem rameny a zahleděla se do těch hroznově zbarvených očí.

<< Mahtae jih (přes jezírka)

Nebudu lhát, dost mě to setkání nakrklo. Začátek nové kapitoly, pche. To určitě, soptila jsem v duchu a s elánem štrádovala dál, zatímco jsem naštvaně dupala. Nedramatizuju, prostě vím co chci. A takový vlky v životě fakt ne. A tak jsem se umanula, že si na pláž najdu lepší doprovod. Milý, pozorný a se snahou se do konverzace taky zapojit. Copak to bylo tak těžký? Přece mě jen tak někdo neodmítne, ne? A první terč mé pozornosti mi padl do periferního vidění, jen co jsem obešla pár jezírek. Směr jsem tedy stočila přímo k němu a chůzi přirozeně uvolnila, zatímco ocas jsem za sebou nechala uvolněně pohupovat. Vypadal, že měl v plánu tady noc přečkat a spát takhle v otevřeném prostranství. „Dobrý večer,“ houkla jsem mile už z dálky, abych ho na svou přítomnost upozornila a v chůzi blíže pokračovala až v momentě, kdy si mne všiml. „Neruším?“ ujistila jsem se a na tvář nasadila nevinný, zdvořilý úsměv.

Neměla jsem ponětí, proč mi do cesty přivedl Život tenhle případ. Dala jsem mu šanci, konverzaci prakticky táhla. Za celou dobu z něj vypadla jediná věta, ve které ke všemu zvládl udělat chybu. A na můj velkorysý návrh procházky na pláž prostě… čuměl. Se svým duchem nepřítomným pohledem, zacuchanou neupravenou srstí a já jen uvažovala, za co mě bohové trestají. Nestojí mi za čas, připomněla jsem si, postavila se na všechny čtyři a prostě odešla. Bez jediného pohledu, slova, nebo jakéhokoliv uznání jeho přítomnosti. I kytku jsem nechala ležet ladem, ať si ji klidně předá někomu jinému. Já měla rozhodně zajímavější věci na práci, než čekat na to, až se rozhodně projevit nějakou mozkovou aktivitu.

Středozemka (přes jezírka) >>

Září | Chiara 2/10

Můj marný pokus napodobit slova taliánky byl naštěstí oceněn, ba dokonce pochválen. „Jsem to věděla, že jsem se jen špatně narodila,“ zavtipkovala jsem a svezla se do pohodlného sedu. Neměla jsem momentálně v plánu kamkoliv vyrážet. Společnost byla báječná, tak nač postávat. I na soukromé lekce se dostalo pozitivní reakce. „To abych chodila na pravidelné doučování, aby se ten můj talent jen tak nezahazovat,“ uculila jsem se nevinně. Kdo by taky mohl křivdit těm chundelatým tvářím. Pozvala jsem se teď k ní nenápadně domů a slibovala si od toho minimálně další date? Možná? Jestli mne vlčice teď neodmítne, pravděpodobně ji budu okouzleně obletovat ještě dlouho.
Malý zádrhel nastal v momentě, kdy jsem si vzpomněla na toho malého skrčka, který se mi během mého pobytu v této zemi připletl pod nohy. Pravděpodobnost, že šlo o známé, byla opravdu mizivá. Ale sourozenci? Jeez, zamrkala jsem překvapeně. „Panečku, svět je malej,“ uchechtla jsem se. Tak jo, k ní domů asi chodit nebudu, nebo mě čeká nějaká msta, měnila jsem za pochodu plán. „Zažila jsi tu už nějakou magickou akci? Během jedné jsem na něj právě natrefila. Zachraňovali jsme s bandou dalších celou Gallireu před klíšťaty a jinými breberkami. Nechybělo ani setkání s magickým jednorožcem, výšlap do hor za kouzelným rysem a jiné šílenosti,“ osvětlila jsem jí, proč je zrovna tohle setkání tak… unikátní. A hlavně to byl mrňous. Pravděpodobnost, že si něco takového Alfredo pamatuje, bude faktt malá. Ale jednou jsem se sekla, zkoušet své štěstí podruhé nebudu.

Září | Chiara 1/10

Sličná cizinka se ukázala být pěkná laškovnice a mé flirtování se nevědomím a šarmem odrážela zpět jako vodní hladina. Ah, zásah do srdíčka, uculila jsem se, když mě taky označila za roztomilou. Kdepak se celou dobu schovávala? Skoro jsem až litovala, že jsem si to terapeutický posezeníčko u Života nesfoukla dřív. Rozhodně lepší společnost, než ten ušmudlaný puberťák u té řeky. Na toho jsem raději velice rychle zapomněla.
Abych jí svou neslušnost vynahradila a nemusela na mě koukat jako na cizinku, řádně jsem se představila. To se mezitím zlatá vlčice vynořila z vody a ladně ze sebe vodu oklepala. Teď, když už nebyla na vzdálenost několika metrů, jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Když ale promluvila cizím jazykem, překvapeně jsem nadzvedla obočí. Nemám ponětí cos právě řekla, ale odkývala bych ti všechno, pomyslela jsem si a jen se pousmála. Nemusela jsem být ale génius na to, abych si to v hlavě domyslela. Těší mě, že? „Pjáčere di konošety, Chiara,“ komolila jsem její jazyk svým přízvukem, čistě abych zapůsobila. „Budeš mě muset svůj jazyk doučit. Jak jde slyšet, mám dost velké mezery,“ zasmála jsem se. Vůbec to není záminka, abych tě mohla do nekonečna poslouchat. Když se mi to ale teď tak uleželo, došlo mi něco šílenýho. Není náhodou příbuzná toho mrňouse, co jsem po příchodu na Galli potkala? Ježíš, jak on se jmenoval? Ušoplesk mu furt říkala jménem, přemýšlela jsem a mozek mi přehraboval veškeré pomyslné šuplíčky mé paměti. Al-fí? Jsem se k němu zrovna mile nechovala, uvědomila jsem si, když jsem si vybavila, jak jsem ho vohodila tou Noriho močí. Tehdy mi to přišlo naprosto k popukání, ale Chiara by mě mohla vytahat za uši, kdyby k němu měla nějakou vazbu. „Kdysi jsem někoho, kdo mluvil podobným jazykem, potkala. Je to dávno, teď už bude pravděpodobně dospělý a ne ten malej usoplenec, kterého si pamatuju. Neříká ti něco jméno Alfie?“ nadzvedla jsem obočí. Pravděpodobnost, že ho zná, je asi minimální. Z jejich kraje pochází asi spousta vlků, na které jsem jen neměla štěstí narazit.