Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Cedrový háj

Běžela jsem za Rzí a dech se mi krátil. Pomalu jsem začínala sípat a sem tam lapat po dechu. Stůj, ostrý nádech. Prosím, stůj, syknutí a trnutí tlapou. Slituj se, žadonila jsem zoufale. Vlčice ale utíkala dál, dokonce mě pobízela, abych přidala. Dej-mi-pokoj, další syknutí a k tomu všemu křeč v noze. Mravenci, za*ranní mravenci, nadávala jsem vduchu, celá vzteklá a pro někoho jiného jsem vtipně poskakovala jen po třech, stále snažíc se svou kamarádku dohnat. Jenže ta zastavila a já nevěřila vlastním očím. Dokonce se mi zdálo, že je samá zadýchaná. Opatrně jsem k ní dohopkala, okamžitě se posadila, ale než jsem stihla cokoliv říct, ujala se opět řeci. „Naprostý,“ sípavý nádech. „Souhlas,“ výdech. Jazyk mi vysel z tlamy, a snažil se regulovat teplotu mého těla, protože v tomto vedru byl závod stejně dobrý nápad, jako ochlazení u sopky, které jsem zkoušela nedávno. „To zní skvěle, děkuji,“ usmála jsem se na ni vděčně. Opravdu, opravdu upřímně vděčně. Stačilo mě chvíli mučit a ukázalo se, že i vděčnost se ve mně dokáže projevit.
Jenže pak vyslovila ta magická slůvka a mě se rozzářila očka. „Páni, to bys byla vážně úplně zlatá,“ dojímala jsem se. „Tak hodně štěstí, budu se na tebe těšit!“ zavolala jsem za ní, když mizela. A na jídlo o to víc. Ohoho, jak dobrý byl nápad se s ní začít bavit. Sice začala ona se mnou, ale i tak. Opatrně jsem se složila ve stínu pod strom, natáhla si tlapku a rozhodla se si zdřímnout. Po takovém sportovním výkonu jsem si to vážně zasloužila.

<< Západní galt.

Oh, věř mi, pro jídlo zkousnu kdejakou osobnost, pomyslela jsem si a jen se na její poznámku pobaveně zahihňala. „Věřím,“ pokývala jsem hlavou souhlasně a střihla ouškem. Sluníčko opět vylezlo na obzor a začínalo se citelně oteplovat. Škoda, to noční ochlazení bylo vážně fajn, pomyslela jsem si, když jsem se zahleděla směrem, kde pomalu mizely červánky.
Jen co se konverzace svezla zpět k polobohům, zvědavě jsem našpicovala uši a poslouchala. Takové kulturní odlišnosti mě vždy vážně zajímaly. A jakživ jsem nenarazila na někoho, kdo by byl přesvědčený, že se tu drží nějací polobozi. Smrt a Život, jak originální, pomyslela jsem si. Čekala jsem, že jim vymyslí nějaké cool jména, ale pojmenovali podle zrození a umírání. „Takže jsi jednoho potkala? Páni. Vážně stačí se projít někam do hor a tam je najdu? Zvláštní, jak jednoduše to zní. Čekala bych, že Života potkáš u tvého narození a Smrt, když umíráš,“ sdělila jsem jí své názory ohledně všeho, co mi právě pověděla. Ale nemohu říct, že mě přesvědčila. Stále jsem v sobě měla spoustu pochyb. Možná se tam někdy projdu, abych si to potvrdila na vlastní oči. Do té doby nevěřím na nic.
To už se ale Rez dala do pohybu a já se přes všechny obtíže spojené s pohybem snažila držet tempo. „Haha, noo, když říkáš,“ snažila jsem se smát přes všechnu tu bolest, která mi projížděla celým tělem. V hloubi duše jsem ji proklínala, že se mi snaží pomáhat takhle přitroublým způsobem, ale stále to bylo lepší, než být sama, a tak jsem zatnula zuby a šla dál. Jenže to Rez přesta do běhu a já jen vyvalila oči. No tak tohle není trochu zrychlit, tohle je podělaný závod. „P-počkej,“ vyhrkla jsem ze sebe skoro až zoufale a pokusila se ji dohnat dlouhými kroky, ale marně. Vlčice mi mizela před očima a já si nemohla dovolit, aby mi utekla. Zdálo se, že sem tam zpomaluje, ale trvá si na tom, abych vážně běžela. A tak přes veškerou nechuť jsem natáhla krok ještě víc, až jsem vážně běžela i já. Doufám, že mi pak alespoň něco nalovíš, jinak ses mi moc nevyplatila, holka, pomyslela jsem si.

Východní galt. >>

Zdálo se, že se Rez z největšího vypovídala, což mě vlastně trochu mrzelo. Nebyla jsem nejvíce upovídaná, tudíž mi vyhovovalo mít společnost, která se konverzace s radostí ujala. Doufala jsem, že se kvůli mně nekrotí, protože neměla vlastně proč. „Málokdo doopravdy sám, to zní hezky,“ pousmála jsem se nad jejími slovy. „Ale chápu, třeba ti ji ti andělé podstrčí do osudu, když ji budeš potřebovat nejvíc,“ odpověděla jsem ještě na část jejího povídání, na kterou jsem se původně ptala. Ale doufala jsem, že to nebude jen tak někdy brzo. Rez byla vážně fajn a bylo by škoda, kdyby se přidala ke smečce. Všichni, co se přidají ke smečce, pak vezmou roha. Stanou se strašně sobeckými.
„S radostí. Proč bych neuposlechla rady takového odborníka, když mám tu příležitost mít jednoho jako společníka,“ následoval další kompliment. Těmi nikdo nikdy nic nepokazil a přicházely ke mně zcela přirozeně. Opatrně jsem se zvedla, ze začátku pokulhávala, ale když jsem ucítila pohled Rzi na mě, pokusila jsem se došlápnout i na tu raněnou. Samozřejmě jsem si neodpustila nějaké to syknutí, rychlé škubnutí nohy, abych z ní přenesla váhu na jinou, nebo lehké škobrtnutí. „Už cítím, jak se to lepší,“ usmála jsem se na ni s přátelsky přivřenýma očkama a doufala, že nepřidá do kroku, protože bych pravděpodobně upadla. „Pověz, zmiňovala jsi tu nějaké…. Jak že jsi je nazvala?“ zamyšleně jsem se odmlčela. „Ah, místní polobohy! Že? Co jsi tím myslela?“ na tváři se mi roztáhl trochu shovívavý úsměv. Nikdy jsem na nějaké bohy nevěřila, přesto mě zajímalo, jaké má na to názory ona.

Cedrový háj >>

Pozorně jsem naslouchala a dávala pozor, jak šedivá zareaguje na mé oslovení. Takže je zamilovaná do jiné, nu, škoda, uzavřela jsem takto svůj pokus o navázání romantického vztahu. Jestli je do té sivé zamilovaná, mohla bych se stavět i na hlavu a dojem by to neudělalo. Kamarádka se ale hodí každému. Na její poznámku jsem se jen pousmála, přestože jsem ničemu o těch polobozích nechápala. Tohle může být tématem konverzace na jindy. Vlčice se představila jako Rez a ihned vyzvídala mé jméno. „Hezké jméno. Krátké, takové mám nejraději. Na jména moc pamatováka nemám,“ přiznala jsem, trochu zavlnila ocasem a pohledem zběžně projela okolí. Pohled jsem poté přesunula zpět na Rez a s úsměvem se krátce představila: „Dipsi.“
Mou zlomeninu si prohlédla a první, co z ní vypadlo, byly pochybnosti o tom, jak se mi to stalo. Jasně, že tady. S takovou bolestí bych neušla ani krok, pomyslela jsem si dotčeně, ale reálně jsem jen nahodila ztrapněný úsměv a pohled zabodla kamsi do země. „Haha, jsem tak trochu nešika,“ zahihňala jsem se. „No, zabrala jsem se do myšlenek a o něco zapackla. Pravděpodobně to byl nějaký kámen, bůh ví,“ pokrčila jsem rameny. Vlčice následně začala analyzovat, v jak špatném stavu má tlapka byla, ale podle ní nebyla ani nateklá, ani v nepřirozeným úhlu. Zkoumavě jsem si ji znova prohlédla, ale mě se zdála v naprosto nepřirozeném úhlu. A jestli nebyla nateklá teď ještě neznamenalo, že nenateče za chvíli. „To jsem ráda,“ vydechla jsem s úlevou. Úleva byla ale to poslední, co jsem právě cítila.
Pozornost jsem odsunula na ni, abych se mohla vyrovnat s možností, že s tím možná nic nemám. „Oh, vážně?“ zamrkala jsem překvapeně. Narazila jsem na někoho zdejšího. „Bingo. Máš dobrý postřeh,“ usmála jsem se a přimhouřila trochu očka. „Jak je možné, že ses k žádné smečce za tu dobu nepřidala? Taky máš toulavého ducha?“ ujala jsem se slova pro změnu já, přestože byla vlčice vážně výmluvná a překvapivě přátelská, natož že mě neznala. To bylo ovšem jen dobře. Rez se následně dala do obsáhlého vyprávění o tomto kraji, života tuláka, koho všechno stihla poznat a zakončila to otázkou, jestli jsem nová a komplimentem mého kožichu. „Oh, děkuji,“ uculila jsem se šťastně, že si všimla a líbí se jí. Taky mi zaručoval přežití. „Ty ho máš taky nádherný! Takový pěkný teplý odstín šedé. Hned bych měnila,“ zachichotala jsem se. „Ale máš pravdu, přišla jsem teprve nedávno. Vlastně jsi první, na koho jsem narazila. Taková hezká premiéra,“ zazubila jsem se.
Rez se následně začala omlouvat, že toho namluvila tolik. „Ale, mě to vůbec nevadí. Třeba máme spoustu společného a podvědomě nás to obě vede k větší otevřenosti, než jindy,“ nadhodila jsem tuto možnost a pokrčila „rameny“. Následně se mě pokoušela ukecat, jestli se na tu nohu nechci postavit. Blázníš? Ještě by mi upadla, zaskočila mě úplně. Míň vážného, to jo. Tohle je celkem kritická situace. „Třeba jo. Celkem se v tom vyznáš,“ uznale jsem pokývala hlavou. „Ale s běháním bych spíš ještě počkala,“ naklonila jsem hlavu na stranu a jemně se pousmála, jako bych se jí postojem omlouvala. „Ale můžeme se projít a pak uvidíme. Jestli nejsi proti,“ navrhla jsem, abych ji neodradila.

V pohodě, no jak jen to jde se zlomenou nohou, jsem si ležela na pláni a čekala na záchranu. A vlastně jsem nemusela čekat dlouho, protože jsem brzy uslyšela hlas. Jen co jsem na „hej“ otočila hlavu, následovala nehorázná otázka. Co tu provádím? Co bych tu jako prováděla? zalapala jsem po dechu v samém šoku, jak se opovažuje se narážet do nebohého invalidy. Už už jsem se chtěla do "hej" opřít, co si o sobě myslí, ale na poslední vteřinu jsem úplně otočila. „Ahoj, zlato,“ zamrkala jsem na ni, opatrně se zvedla, elegantně se usadila s ocáskem podél těla a raněnou tlapku držela lehce nad zemí. „Víš, musel mi tě sem seslat nějaký anděl, protože jsem před chvílí ošklivě upadla a mám raněnou nožku,“ nahodila jsem smutný kukuč a raněnou nohu jí ukázala trochu blíž. „Bolela mě tak moc, že jsem si musela na chvíli lehnout. Pověz, copak tě sem vede?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a přes tvář se mi roztáhl uvolněný úsměv. Prosím, ať se chystá lovit, prosím, ať se chystá lovit….

<< Sopka

Konečně dole, konečně půda, která mi nesmažila tlapky zaživa. Už nikdy v nich nebudu mít cit, skvělý, kysele jsem se zašklebila. Slunce naštěstí zacházelo a tropická horka táhlo s sebou, takže začínalo být konečně celkem přijatelně. Jen celkem a jen přijatelně. Protože být to na mě, bylo by tak 20°, osvěžující mrholení, sluníčko a ideálně i nějaká ta hezká duha. Ale jak pravděpodobné je tohle počasí? Asi zhruba tak pravděpodobné, jako že bych si šla ulovit jídlo, haha, pobaveně jsem se uculila nad svým vtipem. Kdyby přesně tohle vzešlo z úst kohokoliv jiného, pravděpodobně bych ho momentálně spalovala vražedným pohledem a vtipné by mi to nepřišlo vůbec.
Jak jsem tak šla, zabraná do vlastních myšlenek, tlapou jsem zakopla o jakýsi kámen, nebo co to bylo a dramaticky přepadla na čumák. „AU!“ vyjekla jsem. „Auauauauauuuu,“ ublíženě jsem ječela na celé okolí, zatímco jsem si tlapu zkoumavě prohlížela a začala ji olizovat. Je zlomená, určitě je zlomená. Co budu dělat? Sroste mi křivě a budu vypadat jako mrzák do konce svého života. Tohle je konec. Můj konec. Kdo se bude chtít starat o mrzáka? panikařila jsem vduchu. „Aha!“ vyvalila jsem oči. Každý by se chtěl starat o mrzáka. Přece nenechají mrzáka samotného, aby někde pošel hlady. Můžu to využít, potutelně jsem se culila, tlapu položila na zem a ihned toho litovala. „Jauvajs,“ sykla jsem. Budu si muset zvyknout na život invalidy. Se zlomeninou nemůžu chodit, to dává smysl. Musím si odpočinout, rozhodla jsem se, opatrně se sesunula k zemi, tlapu si položila na tu zdravou a vyčkávala příchod zachránce.

<< Severní hvozd

Jestli v předchozích lesech nebyly pachy vlků bůh ví jak silné, v tomto nebylo cítit nic. Jak je možné, že sem nikdo nechodí? To fakt budu muset hledat vlky bůh ví jak daleko? Ne, až tak ochotná zas nejsem. Až bude zle, vydám se o kus dál, ale budu se vracet sem. Minimálně prozatím se mi to zdálo být jako ideální místo na život. V budoucnu možná situaci přehodnotím, hlavně jestli narazím na budoucího živitele a ten se bude opět snažit poflakovat. To bych pak neměla úplně možnost, protože to je tak trochu prioritou.
Tenhle lesík byl ale oproti těm jiným zvláštní. Jako by někdo sázel stromy od středu ven. Byly velikostně přesně seskládány za sebou, až to bylo divný. Ale mimo to to byl úplně obyč les, kde jsem byla ochotná bydlet. Vyhloubila jsem poslední ze svých děr, opět si sesbírala nějaké ty velké listy lopuchu, vystlala ji, doplnila to trochou mechu, zatížila to kameny, aby nehrozilo, že mi spodní vrstva odletí a vítězoslavně se rozvalila na zem, hned vedle svého výtvoru. Byla jsem vážně hotová, přehřátá, jazyk mi lezl z boku tlamy… No vypadala bych pro ostatní vážně žalostně. Dokonce bych přísahala, že se mi dýchá podstatně hůř. Stoprocentně jsem chytla nějakou nemoc, nebo tu musí být nějaký toxický vzduch. Teď, umřu, rozhodně umřu. Musím vypadnout, nebo je se mnou konec, zděšeně jsem si uvědomila, oči vypleštěné jako tenisáky a upalovala jsem pryč.

Kierb (přes Nad kopci) >>

<< Les pod horizontem

Zdálo se, že se tu moc vlků nezdržovalo. Vlastně nechápu proč, ten předchozí lesík byl celkem fajn, dokonce měl půdu ještě trochu měkkou, což byl jasný důkaz toho, že tam často prší. Což je pro mě snad ta nejlepší zpráva. Ještě lepší novinkou pak pro mě bylo to, že se tu nacházelo pár jeskyní, které by byly úplně ideální pro úkryt. Ale to spíš do budoucna, až budu potřebovat. Teď je potřeba spíš toho živitele, než střechy nad hlavou. Zatím jsem hlad zas tak velký neměla, tudíž jsem musela veškeré energie využít na dělání pítek. Nemáte ponětí, jak těžké je přesvědčit vlky, aby mi udělal podle instrukcí pítko. Buď dělá přihlouplé obličeje a považuje to celé za vtip, nebo to absolutně podělá a poničí pěkné listy. To už si to raději udělám sama než se muset mořit s takovými primitivy. Nedej bože, aby se mě snažili přimět k tomu, abych pila z řeky. A co teprve jezero. Pokud je baví pít odpad, prosím. Ale já se na tuhle úroveň vážně nesnížím.
I v tomto lese jsem tedy vyhrabala díru, kterou jsem vystlala listím a mechem, zatížila listí pár kamínky a ujistila se, že se žádná hlína nedostala do žlábku. Tento se mi povedl o něco více, i když jsem zvládla pár lepších. Pomalu ale jistě jsem se cítila více ve vlastní kůži. Ještě jedna nebo dvě a bude ze mě zase profík. Možná bych mohla do budoucna vynalézt způsob, jak udělat velká napajedla. Nechám si tuto konverzaci na někoho inteligentního a praktického, který bude respektovat můj životní styl.
Chtělo to ovšem ještě jednu nebo dvě díry vydlabat, a tak jsem se sebrala a šla dál. Přestože neochotně, tohle znamenalo mé přežití. Až budu mít velkou žízeň, budu svému já v minulosti vděčná.

Borovicová školka >>