Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nikdo. Si. Mě. ABSOLUTNĚ. Nevšímal! Jak?! Vždyť jsem tady ječela o pomoc dobrých několik minut. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Evelyn, i když celkem nevrle. Takový tón vážně nebyl za potřebí, ale co, pozornost je pozornost. Koupel, bylo to tu zas. To už se raději vyválím v tom bahně. Ale jelikož bylo to svědění tak nesnesitelný, ze zoufalství bych do té vody i dobrovolně skočila, kdyby to reálně pomohlo. Nebo bych chytla nějakou nemoc, která by mě toho utrpení zbavila a o něco rychleji. Tak jako tak, těch blech jsem se nutně potřebovala zbavit. „No jo, ale ono to je fakt nesnesitelný,“ zakňučela jsem zoufale. Ochotně mi začala vykousávat z kožichu blechy, jak jen to šlo. Tohle jsem potřebovala. Pozornost, lásku, péči. Všímala si jen mě, zatímco ostatní se museli problémů zbavovat sami válením se po zemi. Najednou mi to svědění až tak nevadilo, stálo mi to za to. Kdybych v budoucnu pozornost chtěla, klidně bych se v tom sudu s bleškami i zavřela. A tak jsem jí její náklonost automaticky začala oplácet a pokoušela se vykousávat z kožichu blechy i já jí. Jemně jsem ale stále naříkala, aby ji náhodou nenapadlo, že stačilo.
Jenže asi ne dostatečně, jelikož šla problém řešit s ostatními. Poprvé za celou tu dobu jsem držela svůj jedovatý jazyk za zubami a poslouchala, co mají v plánu. Protože já se rozhodně aktivně zapojovat nemohla, když mě to tak kousalo. A ani jsem nechtěla. Jestli ale někam Ev půjde, půjdu s ní. Třeba mi pomůžou se toho zbavit. Naštěstí se držela stále u mě, aby dohlížela na to, že ze nevydrbu z podoby. A tak pokaždé, když se mi zdálo, že té pozornosti ubývá, nenápadně jsem natáhla zadní, že se podrbu. A jak se zdálo, pomohlo to, protože mě při každém pokusu klepla přes nohu. „Já vím,“ zanaříkala jsem. Zdálo se, že se všichni shodli pro výlet do lesíku, a tak jsem se vydala za vlčetem, které vedlo celou výpravu. Udržovala jsem ale bezpečnou vzdálenost, aby to nevypadalo, že mě začal malej chlupáč zajímat.

Jezevčí les >>

„Jsme cestovatelky, nesedíme furt někde na zadku,“ řekla jsem zcela neutrálně, jako by to bylo přece úplně jasné. Dál jsem s ním energii ztrácet ale nehodlala. Evelyn měla ale daleko lepší argumenty, které ale on evidentně nebral. Buď si nechtěl připustit, že by dvě vlčice chtěly soukromí, nebo nevím co. Ale jestli ho lesbičky děsí, představovalo to velké plus pro nás. Proto jsem se postavila těsně vedle Eve a opřela se o její bok. Tomu se ten mozek snad zavaří, až tohle uvidí, bavila jsem se.
Vlče jsem úspešně umlčela, vlčici zase rozbrečela, dneska by to celkem i šlo. Začala mlét páté přes deváté a evidetntně byla pěkně zaostalá, když nevěděla, co jsou démoni z podsvětí. Jak má pak vlk někoho nějak děsit, když ani nemá čím, protočila jsem očima. „To máš jedno, umřít nechceš, ne? Je v tom něco příšerně zlého,“ pronesla jsem k ní trochu otráveně. Kdyby fňukala ještě dýl, asi by mi jí i začalo být trochu líto, ale slzy jí velmi rychle přešly a ona si šla o kus dál povídat s kytkou. „Wow, tak ona je i padlá na hlavu,“ zamumlala jsem si pro sebe. Tak jako tak jsem ale chtěla zjistit, co v sudu je a tak jsem se s mou přítelkyní snažila do sudu dostat. Hnědej jen blbě čučel a poslední ránu dal malej Skůza, kterého kytka omrzela.
Co bylo ale obsahem sudu mě naprosto šokovalo. Jen co se obsah vysypal a místo zlatavého odstínu se vyhrnula hromada hmyzu, zaječela jsem a instinktivně odskočila. Pozdě. Hmyz byl šikovnější a já ho měla najednou celý kožich. „Aaaaa, dostaňte to někdo ze mě!“ ječela jsem hystericky. Myslela jsem, že mě to sežere zaživa. Celé tělo mě kousalo, svědilo a já šílela. Odběhla jsem kus od zdroje a začala si tu havěť vyškrabávat z kožichu. Tak urputně, až mi chomáče srsti odlétávaly od tlap. „Aaaaaa,“ kničela jsem. Byla jsem nepříčetná. Neměla jsem do toho sudu vůbec lézt. A vůbec, kterého d*ebila napadlo nacpat sud blechama?! Jestli se mi dostane do tlap, udělám z něj trhací kalendář. Za tohle fakt zaplatí. „Au, au, au, au,“ naříkala jsem zoufale.

//Psát za Dips takhle pozdě je síla. Pardon, jestli je to slabý :D

Jak jsem tak svou novou přítelkyni poslouchala, zjistila jsem, že Rez fakt nekecala. Měli tu nějaké polobohy, kteří tady hýbali se světem. „Hmm, ten titul by ti ale slušel. Každý by se tě bál,“ zahihňala jsem se. Obě jsme na sebe začaly hrnout komplimenty, čímž mi potvrdila, že u ní mám šanci. A celkem slušnou. Obdarovala jsem ji jen vděčným úsměvem a celá se spokojeně načepýřila. Momentálně už mi ani nijak nevadilo, že se s ní budu muset o poklad podělit. Ale čím líp si vlka získat na svou stranu, než velkým úplatkem.
Hnědý mou žádost nevyslyšel a já se jen uraženě zamračila. „Jak víš, že tu nežijeme, hm? Asi by se ti moc nelíbilo, kdyby ti někdo nakráčel doprostřed obejváku a vyvalil se ti tam,“ změřila jsem si ho od hlavy k patě a zvažovala, jestli mohu být ještě trochu drzejší, nebo bych dostala po tlamě. Ale vlk nepůsobil nikterak agresivně. Ev můj návrh přijala a vyzvídala, co navrhuji. „Nevím jak ty, ale rvát se nehodlám. Pokud nevypadnou, musíme je přesvědčit, že sud nechcou.“ Protože já běhat nehodlala. Bylo by to asi nejchytřejší, ale ani největší poklad světa mě k běhu nedonutí.
Hned na to jsem se pokusila všechny opět vyhnat, dokonce i Ev se ke mně přidala a položila si na můj hřbet hlavu. Je tak neskutečně sladká. Až bude po všem, láskou bych tě sežrala, nenápadně jsem se na ni uculila. Vlčete jsem se ale evidentně dotkla. Ne, že by mě to nějak stresovalo. „Ježíš,“ povzdychla jsem si. „Pardon, Kjédoskůzo. Od teď už jen jménem,“ koukla jsem nezaujatě na vlče. „Spokojenej?“ naklonila jsem hlavu na stranu a pokusila se o sladký úsměv, ten spíš ale připomínal kyselý škleb. Jak já nesnášela vlčata. A vůbec, co je tohle za dementní jméno. Nakonec se ale ukázalo, že se jmenuje Alfie. O nic moc lepší, hele. Aspoň ho tou přezdívkou budu s*át, hehe. Jeho máti se ale taky neměla k odchodu, jako tady hnědák, který se na rozdíl od ní aspoň pokusil pomoct. „Jestli se jich zbavíš, nebo je aspoň udržíš v klidu, část je tvá,“ broukla jsem k němu otráveně. Ale to už se sem ona přivalila jako mamut, opakovaně narušila můj osobní prostor a málem mě povalila. Celou dobu jsem měla uražený výraz, dostala jsem z toho všeho i tik v oku a rozbolela mě z jejího neustálého žvanění hlava. Začínala jsem být nepříčetná. Celou svou vahou jsem do vlčice strčila, až jsem ji od sudu odvalila a dost pravděpodobně povalila na prdel. „Tak a dost!“ zaječela jsem na celý houští. „Víš ty vůbec, jak je ta věc nebezpečná? Hm? HM? Jsou v ní démoni podsvětí. Všemožné temné duše, které tebe a tady Kjédoskůzu posednou a bude po vás. No fakt. Tady já a Ev se vás snažíme jen chránit,“ mračila jsem se na vlčici. „Ale vy si nedáte říct,“ dramaticky jsem si povzdychla a sedla si před sud. „Ale víš ty co? Když tak strašně chceš umřít, tak to máš mít,“ vykulila jsem oči, otočila se na místě a začala znovu do sudu tlapami narážet, tentokrát bez té předešlé liščí elegance. Začínala jsem toho celého mít plné zuby a ztrácela jsem trpělivost. Buď se madam slon sebere a strachy uteče, nebo si alespoň prokletý poklad nenechá a pomůže nám svým tukem rozbít ten sud. To je asi tak jediný, čím by nám mohla pomoci. (//Vím, že není tlustá, jen už ji svou nemotorností s*re :DD)

Jak se zdálo, zlatavé odlesky nezaujaly jen a pouze mě a krátce po mém marném pokusu o rozbití soudku se tu objevila vlčice, která se přitrouble chichotala, jako by nic vtipnějšího nikdy neviděla. Haha, nemáš lepší věci na práci? naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. Vlčici jsem si zkoumavě prohlédla a nemohla nepřehlédnout její křidélka, která měla na každé noze. Eek, snad to není nakažlivý, pomyslela jsem si instantně, nic na sobě ale nedala zdát a jen si vyslechla, co měla na srdci. „Ne tak zlaté, jako tvá roztomilá křidélka. Kdepak jsi k nim přišla?“ usmála jsem se přátelsky. Vlčice se představila jako Evelyn. „Roztomilé jméno jako dělané pro roztomilou vlčici,“ přivřela jsem očka a zavrtěla mile ocasem. "Já jsem Dipsi," představila jsem se hned na to i já. Měla sice divná křídla, ale jako společnice by se mi hodila. Navíc vypadala, že se chce kamarádit, tak proč by ne. Jak jsem na ni tak koukala, roztomilá vážně byla.
Jenže to už se sem cpali další a další vlci. „Nikoho jsme sem s Ev nepozvaly, na shledanou,“ řekla jsem rázně prvnímu z návštěvníků, který na nás divně čučel a ukázala mu rázně cestu, odkud přišel. Další byla jakási vlčice, která byla jak slon v porcelánu a jen co se k jejímu kamarádovi rozběhla a všechny málem povalila, ohnala jsem se po ní tlapou. Hned za ní se sem doťápal nějaký smrad, jako by to nestačilo. Skvělý, zavrčela jsem si pro sebe. Natočila jsem se k Ev a špitla k ní: „V tom sudu je rozhodně poklad. Když se jich zbavíme, budou z nás boháči. Královny dokonce.“ Hned na to jsem se před sud obranářsky postavila a hodila pohled po všech. Vlče se o nás dvě evidentně začalo zajímat a pokoušelo se s námi začít konverzaci. O krok jsem instinktivně ucouvla a hodila zoufalý pohled po jeho opatrovatelce, matce, sestře, kdo ví. „Fakt si děsně ceníme, že jste se stavili, ale mohli byste si tady toto… eh…“ zarazila jsem se, koukala na kouli chlupů a snažila se najít slovo. „...vlčí mládě sebrat se a jít si vykládat o území dál. Dík,“ dokončila jsem svou myšlenku a hodila neutrální výraz na trojici, o kterou tu nikdo nestál.

<< Zubří vysočina

Prošla jsem skrz nějaký random lesík, který se uprostřed ničeho nacházel, ale z nějakého důvodu mě neoslnil. Možná jsem někde hluboko nechtěla, aby mě hned Loth našel a já mu musela vysvětlovat, proč jsem zdrhla. A asi proto jsem šla dál a dál, až jsem narazila na to nejmíň zajímavý místo na světe. Prostě hromada křoví, kterým musí být fakt sranda se prorvat. A proč vlastně ne, tam mě těžko bude někdo obtěžovat, pomyslela jsem si a pokusila se tam vecpat. No, nebylo to úplně lehký. Naštěstí nejhorší bylo na samém okraji, a tak jen co jsem se dostala dál, dalo se tu pohybovat o něco líp. Narážení hlavou do větví se zredukovalo na holé minimum, které jsem byla ochotna zkousnout.
Jediné, co tu ovšem bylo zajímavé, byly jakési rudé květy. A pak tu byl ten zlatavý odlesk, který jsem koutkem oka zachytila. Jako asi každá ženská mě to zaujalo, a tak jsem se ten kouzelný poklad rozhodla najít. Tak nějak jsem doufala v nějakou ozdobu, ale ukázalo se, že jde jen o nějakej malej soudek. Chm, otráveně jsem švihla ocasem. Pokusila jsem se do soudku dloubnout tlapou, ten se překulil na bok a zvuk, který vydal, dal jasně najevo, že je něco vevnitř. Tak třeba přeci jen v něm něco bude, rozzářila se mi očka. Drahé perly, diamantové náušnice, zlaté náramky, ohoho, budu boháč. Proto jsem se vyhoupla do vzduchu jako liška a pokusila se soudek předními rozdupnout. Bohužel, nestačilo to a sud se pod mou vahou jen odvalil o kus dál. K čertu.

<< Kopce Tary

Přemýšlela jsem, co teď vlastně se sebou. Napitá jsem byla, najedená ještě celkem taky, tudíž zbývalo si někde odpočinout. Najít si nějaké fajn slunné místečko, kde si nahřát kožíšek z posledních slunečních paprsků podzimu. Brzo asi příjde zima a já budu někde klepat kosu. Jenže to by to nebyl osud, kdyby mi hned po té myšlence nepřistála kapka vody na čenichu. Och, jistě. Sotva přestane chcát, začne nanovo, ušklíbla jsem se. A tenhle kožich za mě od bahna vyčistí kdo, hm? otráveně jsem mrskla pohled k nebi. Proklínám všechno božstvo tam nahoře. Stejně si ze mě jen děláte prdel.
Tak tedy ne slunné místo, spíš nějaký nenápadný úkryt. Něco, kde bych se před deštěm schovala dřív, než něco vážně chytnu. Protože jestli jo, zimu nemám šanci přežít. A tak jsem vykročila kamsi za nosem v naději, že na něco narazím. Můžu se teoreticky vymluvit na tohle. Začalo chcát, já nemohla za boha zachytit jeho pach a začínala mi být zima, a tak jsem se šla schovat v naději, že mě jako můj hrdina najde. Jo, to by šlo.

Houštiny (přes Jezevčí les)>>

<< Borovicová školka

// Vůbec jsem do teď nezaregistrovala, že jsi stihla za Lotha napsat. A jelikož jsem ji chtěla rozhýbat, přihlásila jsem ji na Osudovku :c Tak kdyby ti to nevadilo, po osudovce bych si tě ještě někdy někde odchytila ^^ Promiň!

Zdálo se, že se touhle malou hrou oba náramně bavíme a jeden druhého škodolibě dráždíme. Povídal mi o tom, jak se tu vyzná, že už tu žije řádku let a jak je těžké narazit na dobrou společnost. Soucitně jsem přivřela očka a začala pomalu kývat hlavou na souhlas: „Je to fakt těžký.“ Bylo to divné, že jsem na někoho takového nenarazila dřív. „Och, ale jistě,“ uculila jsem se. On ale přiskočil, olízl mi nosík a vyzval mě na přitroublou hru. Co? Honit se? nakrčila jsem nechápavě obočí. Další, co chce abych se za ním honila? Hlavně jsem měla úplně jinou představu bavení se. Trošku víc... intimní. Ne závodění, povzdychla jsem si.
Můj záhadný cizinec vyběhl, abych ho nechytila a já přemýšlela, jak se z toho vykroutit. Protože se mi fakt nechtělo mu vysvětlovat, že běhat nehodlám. A tak jsem se… prostě rozešla jiným směrem, než běžel on. Jestli si mě vystopuje, to je na něm. Ale já se za nikým honit nebudu. A jestli mě před takovým výkonem nepozve na večeři, může si za to sám. Tak nějak jsem ale doufala, že na něj zas brzy narazím. S nějakou bolístkou, nebo bacilem, aby se o mě jen hezky staral.

Zubří vysočina (přes Lužiny) >>

Vlastně ani ne? Nakrčila jsem nechápavě obočí. Vlastně? Ani ne? Jak jako ne? Pomyslela jsem si naprosto dotčeně. No tak to si v tom případě hezky počkáš, hošánku. Tenhle kožíšek je mercedes mezi kožichy. Mazlení? Pokud nemáš VIP pass, bohužel. No počkej, já ti dám ani ne, zazubila jsem se pobaveně. Sice uražená, ale stále zaujatá touto hrou. Nedělal mi to až moc jednoduché a to mě udržovalo zaujatou. Na tebe jsem čekala snad celý život, Zrzku, pomyslela jsem si s úšklebkem. Nic jsem mu však neodpověděla. Muselo mu stačit pobavené ušklíbnutí.
„No skvěle,“ mlaskla jsem a koutky nechala v jemném pousmátí. „Čímpak bys mě dovedl zabavit, statečný cizinče?“ optala jsem se ihned, co mě nazval jeho malou roztomilou cizinkou. Tahle přezdívka se mi líbila. „Oh, teplo já velmi ráda,“ zamrkala jsem a při chůzi se naklonila k němu, ale opět žádný dotek. Poté jsem se opět odtáhla a udělala pár rychlých kroků. „To bych pak nebyla tvá malá roztomilá cizinka, ne? Ztratilo by to své kouzlo,“ zahihňala jsem se. „Ale třeba ti ho jednou povím,“ naklonila jsem hlavu na stranu a zamrkala. "Jak dlouho už se tady potuluješ?"

Kopce Tary >>

Jak se zdálo, trefila jsem se přímo do černého. Sice se ještě moc neprojevil, ale bylo z jeho řeči poznat, že tohle hraní je jeho. „Chm, chceš přesvědčit o mé mazlivosti?“ pobaveně jsem se uculila a svůdně zavlnila řasami. Jen počkej, téhle mazlivé potvoře jen tak neutečeš, pomyslela jsem si a naklonila lehoulince hlavinku na bok. Dlouze jsem si ho začala prohlížet. Žádné viditelné jizvy, musel být asi celkem opatrný a rozhodně žádný typ na rvaní. Jeho hlas byl vážně příjemný, takový ten, který bych byla schopna poslouchat hodiny a neomrzel by se. Rozhodně byl lamač srdcí, jinak to snad není možné. Sebevědomý, hezký a sladký zrzounek. Alespoň máme podobný cíl, kompromis se pak hledá až podivně snadno.
„Alespoň tak toho cizáka lépe poznám. Pak pro mne cizí nebudeš,“ mrkla jsem na něj. „Bude zábava, nedělej drahoty,“ zasmála jsem se nejsladčeji, jak jsem to jen uměla. Když se ale z ničeho nic naklonil, překvapeně jsem zamrkala, přesto ani o milimetr neuhla. Konečně, usmála jsem se a přivřela blaženě očka. Ucítila jsem jeho horký dech na mém mokrém kožichu a celá se zachvěla. „Po tvém boku se nemám čeho bát,“ pousmála jsem se a postavila se na všechny čtyři na znamení, že jsem připravena ho následovat kamkoliv, kam si zamane. Veď mě, vyzvala jsem ho v duchu.

Jak jsem tak seděla a poslouchala déšť, uslyšela jsem čvachtavé kroky na promočené zemi, za kterými jsem se instinktivně otočila. Ale, podívejme, kohopak nám sem bouřka zavedla, usmála jsem se potutelně a vlčka si od hlavy k patě prohlédla, nijak nemaskovala zájem a zalíbení. Roztomilý zrzeček, ty já nejraději. Elegantně jsem se usadila, ocásek stočila kolem sebe a oči z něj nespouštěla. Jak se zdálo, i v tomto drahouškovi jsem vyvolala ochranářský pud, asi proto, že jsem byla tak pohublá. Ihned se začal zajímat, jestli jsem se neztratila. „Ach ano, v tvých očích,“ zamrkala jsem, naklonila se a narušila tak osobní prostor, který mezi námi panoval. Jemně jsem se dotkla jeho čumáku a po vteřince ucouvla, abych zjistila, jakou reakci bude zrzeček mít. Partnerku z něj necítím, mohl by se poddat. Jméno jsem mu ale prozradit jen tak nechtěla, samci z vlastní zkušenosti mají rádi tajemno. Není to žádná zábava, když jim to vlčice vše naservíruje pod čumák. „Máš dobrý čich, jsem tu poměrně nová. Ale zatím se držím převážně tady, kde to znám nejlépe. Pověz, nevzal bys mě na nějaké to malé dobrodružství? Vypadáš, že by s tebou mohla být zábava,“ zamrkala jsem laškovně. Zatím jsem se o něj moc otírat nechtěla, bůh ví, jak by zareagoval. Ale jen co mi dá malý náznak, bude celý jen můj.

<< Ještěří lučina

Pomalu jsem se táhla na místo, které jsem nazývala domovem. Nikdo se tu nezdržoval, tudíž jsem tu měla svatý klid a navíc mi tu nikdo nevychlemtal má skromná napajedla, což je samozřejmě nejdůležitější. Och, to by si mohl někdo zkusit. Bych mu vyškubala ten jeho drzý kožich chomáček po chomáčku. Úplně mě při té představě vařila krev v žilách. Naštěstí se mi to zatím nikdy nestalo. Štěstí myšleno pro ně, samo sebou.
Jen co jsem došla na místo, kde jsem si své malé pítko vyhloubila a vystlala mechem, s radostí jsem zjistila, že udatně pršelo a napajedlo lahodnou tekutinou téměř přetéká. „Skvělá práce, Dips,“ pochválila jsem sama sebe, sklonila hlavu a pořádně se napila. V napajedlu proto zůstala směšně malá kaluž, která jak se zdá nebude malá na dlouho. Bouře se sem hnala kosmickou rychlostí, hezky se zvedl vítr a mě tak příjemně čechral kožich. „Ještě že je to léto za mnou, tohle je daleko lepší,“ mlaskla jsem slastně, přivřela oči a nechala vítr, aby mě rozmazloval.

//Připravena na Lothova kouzla

<< Východní hvozd

Stačilo mi upustit trochu páry a cítila jsem se o něco lépe. Už jsem nevypadala jako chodící koule zlosti, ale už jen jako bouřkový mrak, který vypadá, že může každou chvíli spustit, ale drží to na uzdě. Stačila by ale maličkost a byli bychom zase na začátku. Chůzi už jsem měla o něco uvolněnější, hlavně po úspěšném zdolání vody, který jsem zvládla díky přeskákání přes kameny a byla na sebe fakt celkem pyšná. Tudyma snad budu chodit častěji. Ještě jsem zauvažovala, jestli náhodou nemám běžet za Rzí, ale zavrtěním hlavy jsem tu myšlenku z mé naivní hlavinky vytřepala. Ať si dělá, co chce, já ji nepotřebuji, zavrčela jsem jemně naposledy a věnovala se cestě. Tady už jsem to poznávala, blížila jsem se domů. Ještě kousek a zaženu tu ošklivou žízeň. Nebyla jsem si jistá, jestli bych raději někde ulehla a byla o samotě, abych se dokázala uklidnit a urovnat si to v hlavě, nebo si našla náhradu Rzi a rozptýlila se nějak jinak.

Borovicová školka (kolem Nad Kopci) >>

<< Východní galtavar

Pomalým, ale pořád naštvaným a celkem udupaným krokem, jsem se vydala domů. Tam, kam jsem patřila, kde mě nikdo zradit nemůže. Noha mě sice pořád bolela, ale srdce bolelo víc. Jak mohla? Neznaly jsme se ani tak dlouho, sotva mi donesla žvanec, hned zase zmizela. Aspoň že to jídlo mi přinesla. Už ji nechci ani vidět, krysa jedna. Prý se jí stala spousta věcí. To víš že jo, ani výmluvu si vymyslet neumíš. Co se ti tak mohlo stát? Zlomila se ti noha, jako mě? Ha, to těžko, dupla jsem a instantně toho litovala. „Jauvajs,“ sykla jsem bolestí. Vidíš, co mi děláš? Doufám, že seš spokojená, protože já rozhodně ne, mrskala jsem ocasem vztekle. Vsadím se, že se vrátila k té její šedivé kamarádce, o které se zmínila. Ta jí ale zázrakem nevadí, co? Asi má funkční všechny čtyři a běhá za tebou jak ocásek. Na to se ti můžu fakt vybodnout.

Ještěří lučina (přes Kierb) >>

Pokoušela jsem se Rez uchlácholit, abych se vyhnula tomu, že mě opustí, ale začala mlít cosi o tom, že se jí toho stalo dost a že by měla být chvíli sama. „Oh, jistě. Můžu ti dopřát tolik osobního prostoru, kolik si budeš jen přát. A umím i zavřít klapačku, takže bys o mě ani nevěděla,“ přivřela jsem oči a nasadila ten nejsladší úsměv, jaký jsem snad mohla vykouzlit. Zkus tohle odmítnout, pomyslela jsem si a doufala, že to zabere. No, nezabralo. Rez se začala loučit a pádit kamsi do prdele. „Počkej přeci,“ zavolala jsem za ní zoufale, stále křečovitě držíc úsměv, dokonce jsem udělala i pár dlouhých bolestivých skoků, pokusila se o běh, ale bylo to marné. Jen co přešla přes řeku, bylo po všem. Zabrzdila jsem až u břehu a naštvaně za ní civěla, jak mizí z mého života. Tak mi třeba polib, zrádče, nakrčila jsem zlostí čenich, mrskla protivně ocasem a s ostrým otočením těla jsem se vydala zpět domů, k sobě do lesa. Potřebovala jsem se po tom všem pobíhání napít.

Východní hvozd >>

Z podřimování jsem přešla na opravdový spánek, který nic a nikdo nenarušil. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že Rez stále nikde a já začínala mít dotěrný pocit, že se na mě vybodla a lov byla jen záminka, jak se mě zbavit. Ale proč by to udělala jen tak, uprostřed závodu? Byla jsem jí zátěží, s kterou se nechtěla potýkat? Jestli měla v plánu cestovat, asi bych ji zpomalovala. To by ale neudělala, ujišťovala jsem se. Ale i kdybych o tom byla přesvědčená, kam bych šla? Neměla jsem důvod odcházet, nebo někam spěchat. Rez našla vážně hezké místo na odpočinek, a tak jsem neměla v plánu jen tak odcházet. Rozespale jsem si zase položila hlavu na tlapu a odpočívala dál.
Když jsem ale uslyšela kroky, pootevřela jsem zvědavě oko a zahlédla šedivou siluetu, které se blíží. Rez! Vrátila se! rozmávala jsem šťastně ocas. Opatrně jsem se zvedla na všechny tři funkční nohy a udělala ze dva kroky, abych dala najevo, že jsem ji nedočkavě vyhlížela a že mě její přítomnost těší. „To nevadí, alespoň jsem si odpočala a noha snad bude lepší,“ zavrtěla jsem hlavou a vysoukala ze sebe větu, kterou jsem tušila, že by chtěla slyšet. Přestože jsem o tom, že by mi odpočinek na zlomeninu pomohl, celkem pochybovala. Zvědavě jsem si prohlédla zajíce, kterého mi přinesla. Chyběla mu jedna noha, asi se Rez po cestě občerstvila. Jak ironické. Stejný třínohý mrzák, jako já, pousmála jsem se. „Už mnohem lépe, Moc si cením, jak se zajímáš. Jsi vlčice se zlatým srdcem,“ usmála jsem se na ni vřele. Počkat, cože? Až se rozdělíme? Kdo by se dělil? „To je vážně škoda. Jestli chceš, můžu se s tebou vydat dál i já. Noha už je na tom lépe, takže tě zdržovat nebudu. A pořád lepší nějaká společnost, než žádná, že? Třeba pak narazíme na ty tvé známé. Čtyři oči lépe vidí,“ navrhla jsem s klidným, skoro až nezaujatým tónem. Takový ten: „Jestli chceš, půjdu s tebou, ale když ne, tak je mi to vlastně jedno.“ I když nebylo. Nebylo mi to vůbec jedno. Nehodlala jsem se společnosti Rzi jen tak vzdát. Ne po tom, co mi ulovila zajíce a já nemusela hnout ani ocasem.
„Za toho zajíce mockrát děkuji,“ poděkovala jsem ještě, než jsem se dala do jídla. Snědla jsem zhruba polovinu a zbytek posunula Rzi, aby si také nabídla. „Musíš být hladová, po tak dlouhé cestě.“ O to vděčnější jsem byla, že jsem nemusela jít s ní. Jestli kvůli zajíci musela ujít půl této země, tak to potěš koště. Takové výkony kvůli ušákovi. Já se cítila sytě. Byla jsem zvyklá na to, že moc často nejím, a tak se mi asi musel žaludek stáhnout. Nebylo mi cizí ani to, že jsem z hlavu spořádala víc, než můj malý žaludek unesl a já pak něčí práci a snahu vyvrhla někde v křoví. Tohle mi ale na pár dnů či týdnů vystačí. Přesto bych se nejraději Rzi držela jak nejdéle to půjde.