Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sarumen

S alfou smečky jsme se rozloučili a oba vyrazili zpět z lesa. Ještě nám stihla nabídnout, že se máme zase brzy někdy zastavit a to jsem se rozhodla si zapsat za uši. Rozhodně by se to hodilo. Smečky jsem nemusela, nehodlala jsem být jejich součástí, ale mohlo by být taktické s nějakou udržovat přátelské vztahy. Jednou za čas jim přinést nějaký ten dáreček, pokecat… Pak bych díky tomu měla nějakou tu jistotu, že nepojdu hlady. Protože s takovou miloučkou pusinkou to úplně nehrozilo. Mohla bych se sem doplazit, nahrát divadlo jak umírám hlady a nenechali by mě na pospas. Znělo to fakt dobře.
Jen co jsem dorazila za hranice lesa, počkala jsem, až se vynoří i Auron. Měla jsem v plánu se nažrat a vypadnout někam pěkně po svých. Byl sice fajn, ale do cíle jsme se společně dostali, vzájemně si pomohli a teď jsem úplně neviděla benefity toho zůstávat v jeho přítomnosti. Jeden z*rd by toho druhého jen omezoval. Prokoukl mé divadlo a mít ho za zadkem, pravděpodobně bych to moc daleko s někým dalším nedotáhla. A jen co se ukázal, položila jsem obě veverky k tlapám, napřímila se a významně se na něj podívala. „Odvedli jsme dobrou práci. Jsme fakt dobrý tým,“ pousmála jsem se na něj upřímně. „Ale asi bude lepší, když každý půjdeme po svém. Chápeš... Jeden škemral vzbuzuje lítost. Dva už jsou k pláči, a to není úplně image, po kterým jdu,“ ušklíbla jsem se pobaveně. „Snad na sebe ještě natrefíme, drahý,“ dodala jsem na rozloučenou nahraným sladkým hláskem, mrkla na něj, sebrala si obě veverky a rozešla se elegantním krokem do neznáma.

Ohnivé jezero >>

Vlčice si naše vyprávění vyslechla a než cokoliv řekla, dlouze mlčela a přemýšlela. Jen její růže, která jí vyrůstala z hrudi, poblikávala, jako by nám dávala najevo že jsme nezamrzli v čase. Když na nás opět pohlédla a promluvila, vyšlo najevo, že její otec, dost pravděpodobně alfa týhle smečky aka Morfeus, zemřel. Protože kdyby Morfeus jejím otcem nebyl, byla by tohle dost zbytečná informace. „Proboha,“ vysoukala jsem ze sebe tenoučkým hláskem a zůstala stát s šokovaným výrazem a pootevřenou tlamou. Upřímně, moc mi to žíly nervalo. Cizí vlčici umřel papík, to je prostě součástí života. Co mě štvalo, bylo to, že nám to potenciálně kazilo šance na kus žvance. Mezitím Auron pronesl něco ve smyslu, že ho to mrzí, na což jsem pokývala hlavou a nahnala i nějakou tu slzu. Citlivá bezmocná a hladová vlčice. Prozradila nám pak, že vlastně pozice alfy padla na ni a jeho slovo hodlá dodržet. Ovšem nebyli v situaci, kdy by mohli rozhazovat dary, což se upřímně dalo čekat. „To je opravdu v pořádku. Budeme vděční za cokoliv,“ vděčně jsem se na ni usmála. Jen co pokynula, abychom ji následovali, koukla jsem po Auronovi a vykročila za alfou smečky. Téma se poté stočilo k zachraňování, což šlo mimo mě. Já u toho nebyla a když už vlčice věděla vše nutné, nemusela jsem do toho dál vstupovat. Jen jsem držela výraz, že je naslouchám, ale pohledem rejdila po okolí lesu. Když nás dovedla na místo, nabídla nám, ať si každý vezmeme dvě a tak jsem bez čekání udělala, jak nám řekla. Hned na to se představila a Auron s olíznutím mého čenichu představil nás oba. Jelikož jsem měla momentálně tlamu plnou ocasů veverek, jen jsem se o něj zamilovaně otřela. Tušila jsem, že se Auron musel dost přemáhat a o to vtipnější to bylo. Já s tím problém neměla a nos bych mu klidně olízla taky. Mohl by se trochu pochlapit, když jde o jídlo. Nechávat city, nebo v tomhle případě ne-city, zasahovat do role a riskovat tím katastrofu? Amatérské.
Lesem se pak rozeznělo vytí, pravděpodobně svolávání na lov. Damn, že my sem nezašli o něco později. No nic, pomyslela jsem si trochu otráveně. Ale takový byl prostě osud. Auron tedy za vše poděkoval a rozloučil se. „Moc si toho vážíme, opravdu,“ dodala jsem ještě a mile se na ni usmála. „Sbohem, ať vám lov dopadne co nejlépe,“ uculila jsem se a zavrtěla přátelsky ocasem. Jednou tlapou už jsem ale byla nakročená k odchodu a jen co jsem zkontrolovala Aurona, zda jde taky, vyrazila jsem ven z lesa.

Kopretinka >>

Od bodu kdy jsme společně zavyli a momentu, kdy se k nám připojila černá vlčice ze zdejší smečky, uběhlo pár chvil podivného ticha. Atmosféra tu byla opravdu podivná a oba jsme byli pravděpodobně dost nervózní, jak dopadneme. Dostane se nám pomoci, nebo nás vyženou? Z nervozity jsem měla v krku tak těsno, že jsem začala tlamou hlasitě dýchat a doufala, že brzo bude po všem.
Když se k nám připojila, rozestoupila se kolem ní mlha a oba nás informovala, že se nacházíme na území smečky. Takové ty klasické kecy, které hned ze začátku potřebují mít z krku. Auron udělal krok do předu, jak velký chlapák a hlava našeho imaginárního vztahu. Na druhou stranu, sice nebyl bůh ví jak romantický, ale jeden na druhém sme závislí. Což je ve vztazích velkou součástí, ne? Když domluvil, udělala jsem krok, abych byla po jeho boku a zmoženě si o něj opřela hlavu. „Zima je každým rokem krutější a krutější a my opravdu hladovíme. Přišli jsme ze samého severu Gallirei,“ postěžovala jsem si tichým a jemným hláskem, který do nebes volal zoufalostí. „Aurona, mého patnera, napadlo, že bychom mohli navštívit Morfea. Pomohl kdysi zachránit před utopením jedno z vašich vlčat a ten mu nabídl, že mu tuhle laskavost oplatí. A jelikož se bojíme, že bychom v tomto stavu nebyli schopni dál pokračovat a postarat se o sebe, pokorně prosíme, zda by se našly nějaké zbytky, které by nám skutečně moc pomohli,“ dokončila jsem a prosebně se na vlčici koukala. Uši jsem měla stažené k hlavě, postojem jsem byla submisivně přikrčená a jemně kňučela. Chápala jsem, že to chce Auron ideálně celé pořešit s Morfem, ale já měla lepší zkušenosti s vlčicemi. Jsou chápavější a daleko snáz se slitují. A navíc bychom nemuseli mluvit hned s několika vlky.

<< Tenebrae

„Co o inteligenci rodičů! I o inteligenci toho chudáka, co se tak d*mentně jmenuje. No představ si, jaký výplod inteligence musel vyjít z takhle máklých rodičů. Stačí mnohdy jméno a víš přesně, jestli brát nohy na ramena,“ potvrdila jsem jeho názor s otráveným výrazem. Už jen konverzace o takových blbečcích mě dokázala pěkně vytočit. Barevně jsem si vybavila setkání s Ušopleskem a jak do mě natankovala, až mě málem převalila. A ty její debilní kecy. Bože, jak mi totálně nechyběla. Upřímně jsem fakt doufala, že už ji nikdy neuvidím. „Přesně,“ pokývala jsem rázně hlavou. V tomto případě šlo o víc o rozum, než o čas. Každou vteřinou s tou blbkou jeden ztrácí mozkové buňky a nebylo fakt o co stát.
Když došlo na překonání řeky, rozhlížela jsem se a hledala jiné východisko, než se muset brodit tou ohavnou vodou, ale zdálo se, že fakt jinou možnost mít nebudu. Pokud chci jíst, musím řeku přebrodit. A tak jsem ji sice přešla, ale celá naježená, s blbými kecy a vrčením k tomu. „Vtipný,“ zašklebila jsem se naoko sladce. „Ne každý je otužilý jako ty,“ mrskla jsem ocasem a věnovala mu ukřivděný pohled. Z celé té situace jsem byla ale celkem dost vystresovaná. S pocitem mokrého kožichu se mi stáhl krk i žaludek a já měla pocit, že snad omdlím. Bylo mi fakt opravdu blbě. K tomu všemu mi navíc byla kosa a třásla jsem se jako list. S mým pohublým tělem to musel být žalostný pohled. Téma se naštěstí stočilo k tomu, jak že získal přízeň alfy a já přišla díky tomu na způsob, jak i já si mohu vybudovat falešně pozitivní vztahy s okolními smečkami. Pro jistotu. „Pokud ne, tak si svých smradů asi moc neváží. Ale když si je nehlídají, tak to o něčem asi dost vypovídá,“ podotkla jsem.

Než jsme došli do lesa, déšť se pomalu uklidňoval a mě jen zamrzelo, že jsem se nepokusila před odchodem vyhloubit nějaké ty díry. Tohle by byla dešťová voda úplně zadarmo a bůh ví, kdy zase zaprší. Ale na jaře prší dost, a tak jsem zatím nezoufala. Větší problém je momentálně prázdný žaludek. Jen co nás obalila mlha, s nechápavým pohledem jsem koukla na Aurona. „Tady fakt někdo bydlí? Vypadá to jak nějaký strašidelný les,“ nakrčila jsem opovržlivě nos. S jeho taktikou jsem souhlasila, a tak jsem po jeho boku zastavila. Auron ale začínal mít kecy, jestli to taky cítím. Asi chtěl být hrozně vtipný a vyděsit mě. „Jasný. Boo, duch si pro nás jde. Tohle na mě nefunguje,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a nervózně se porozhlédla kolem. Fakt tu ale něco dost divně smrdělo. Jen jsem si nebyla jistá, jestli to necítím jen proto, že mi to nakecal on. Oba jsme nedočkavě seděli a čekali, jestli se někdo objeví. „Yep, to by mohlo být věrohodnější,“ pokývala jsem hlavou a se zakloněnou hlavou ke korunám stromů zavyla.

<< Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

Zajímavé bylo, že tu bylo tolik tupých hlav, že takhle konkrétní popis jedné blby dost připomínal popit i další blbky. „Nope, ale už jen podle jména zní jako dost ujetej případ. Rodiče asi bavily dlouhý blbě znící jména, na kterých si jeden zašmodrchá jazyk,“ protočila jsem očima. Byla jsem zvyklá pomlouvat jiné hlavně s vlčicemi, ale tenhle týpek na tom ujízděl taky, což bylo velmi nice. Drby a pomlouvání vlky sblíží víc než cokoliv jinýho, to je prostě holý fakt. „Ta moje měla uši jak nějaký blbý pes. Prostě je měla jakoby zlomený nebo co, takže jí vysely dolů. No to prostě nevymyslíš. Vsadím se, že to je nějaká genetická mutace. No tím chci říct, že bys ji rozhodně od pohledu poznal. Jméno si nepamatuji, jelikož mě vůbec nezajímalo. Ale bylo krátký. S kámoškou jsme jí říkaly jen ušoplesk. Takže jen co uvidíš někoho macatýho s ušima jak mokrý prádlo, ber nohy na ramena a utíkej opačným směrem,“ poradila jsem mu. Fakt to nemělo cenu se s ní setkávat, natož tak se pokoušet o nějakou konverzaci. Možná jsem na ni byla celkem náročná a hnusná, ale kdyby nebyla blbá a nesnažila se mě převálcovat, nedošlo by to do tohoto stádia.
Oba jsme konverzaci o důležitosti lovu nechali za sebou, jelikož to fakt nikam nevedlo. Lepší, než se hádat o h*vně. Naštěstí jsme byli podle mého průvodce prakticky u cíle, stačilo jen přejít řeku. Trochu jsem se naježila, když jsem se koukla na ten vodní zdroj nemocí, který k tomu všemu vypadal dost rozbouřeně a obecně dost nebezpečně. „Jen. Chm, to asi nebude tak snadný,“ zkonstatovala jsem a pokoušela se vymyslet, jak se z týhle situace dostat. Auron našel místo, kudy se dala řeka přebrodit. Chvíli jsem stála a znechuceně čuměla, jak se sápá na druhou stranu a očima přejízděla jiné možné řešení, ale zdálo se, že jsem v koncích. Musela jsem do toho vlézt, pokud jsem nehodlala umřít hlady. Musela. A tak jsem s nakrčeným čumákem a jemným vrčením začala ťapkat za ním. „Nesnáším ledovou vodu,“ zalhala jsem, abych nevypadala jak citlivka, co se bojí i vody.
Naštěstí jsme téma stočila k němu a tomu, jak vlastně získal přízeň alfy. „Koukám, cesta k lehkému úlovku je přes záchranu dementních vlčat, kterým není život dost dobrý,“ ušklíbla jsem se. To, že se mu to stalo několikrát, no to byla síla. „Když to tak vidím, kolik smradů se tu toulá, budeme mít pomalu na výběr,“ pokrčila jsem rameny. Pomalu ale jistě jsme se opravdu blížili do lesa, který měl podle všeho patřit smečce. „Tak snad nám to výjde, drahý,“ zazubila jsem se škodolibě.

Sarumen >>

<< Březina (přes zubří vysočinu)

Bylo osvěžující trávit čas s tímto černým vlčkem. Nemusela jsem se přetvařovat, nebo se snažit udělat dojem. Oba jsme měli stejný cíl a nijak zvláště nás nezajímalo, jak nás ten druhý vidí. Bylo jsme na tom vlastně dost podobně. Táhli jsme za jeden provaz. „Nope, to jsem tu asi nebyla. Nebo si stihnout nevšimla, jelikož ji fakt nepoužívám,“ poznamenala jsem. „Ale zní to celkem brutálně. Museli být zdejší fakt v prdeli, když na nich tolik lpí,“ zazubila jsem se, trošilinku škodolibě. Takový chaos zněl jako něco, co bych chtěla na vlastní oči vidět. To zoufalství a zmatenost, prostě k popukání.
Jen co se konverzace stočila k tomu pošukovi, co šel do mrazu hledat mušle, poznamenal, že jsem jediná normální, na koho narazil. „Tak to je to tu celkem bída. Taky jsem narazila na jednu krávu, která byla hlučná, tlamu nezavřela, totálně nemotorná a IQ měla na úrovni bublajícího bláta. Takže bych ti to i věřila. Taky patříš mezi menšinu, která je normální,“ opětovala jsem mu upřímný kompliment. Tentokrát to fakt nebylo nahrané.
„Chm, asi to každý vidíme trochu jinak,“ uzavřela jsem naši diskuzi o lovu, jelikož to vypadalo, že ani jeden neustoupí a konverzace se nikam nehnula. On viděl schopnost lovit jako nutnost k přežití, já zase jako luxus. A byla jsem živoucím úkazem toho, že lov není fakt nutnost a ne každý lovit umí. A jelikož mi to do teď fungovalo, nehodlala jsem to dál měnit. Je pro mě pohodlnější spoléhat na jiné. „Jak daleko je ta smečka vůbec?“ optala jsem se nedočkavě a žaludek se ke mně přidal. „Pověz mi, jak ses vlastně s tou alfou seznámil?“ vyzvídala jsem. Třeba jeho taktiky pochytím a budu je moci do budoucna aplikovat.

Řeka Tenebrae (přes Ježčí mýtinu) >>

<< Les pod horizontem (přes Vřesoviště)

Aurona mé představení zrovna dvakrát nezaujalo, ale abych byla upřímná, mě on taky dvakrát nezajímal. Naštěstí jsme si to tak nějak oba otevřeně dali najevo a teď nemusíme hrát nějaké podivné hry. Tedy ne jeden na druhého, ale spíš na cizí vlky, které chceme obrat o trochu toho žrádla. V této zemi byl také nový, i když tu měl nějaký ten náskok. Co bylo zajímavější, bylo to, že pocházel ze země, kde byla magie velký no-no. „Oh, to je zajímavé. O něčem takovém jsem neslyšela. Musí to být osvěžující spoléhat jen sám na sebe a své schopnosti,“ dodala jsem s viditelným zaujetím. Ne, že bych měla proti magiím něco. Ba naopak. Ale tenhle lifestyle zněl fakt zajímavě. „Tady na to asi moc štěstí mít nebudeš. Magie je tu prý na každým kroku,“ soucitně jsem se na něj usmála. Asi by měl lepší si sbalit svých pět švestek a zkusit to jinde. „Tuším, že o moc stejně nepřicházíš,“ pokrčila jsem rameny. Dalo se to bez magií zvládat úplně jednoduše. Magie byly takové pomocné berličky, které vlka podrží v blbý situaci, nebo mu život udělají daleko snazší. Ale nutnost to rozhodně nebyla.
Po malé tiché pauze ale pokračoval ve vyprávění dál. Tentokrát mi nastínil, že tu moře také mají a přidal k tomu historku o nějaké a naivce. Pobaveně jsem na něj vykulila oči. „Ne-e! Fakt? Takový blbci tady chodí?“ nadzvedla jsem obočí a pak pobaveně vyprskla. „Cha, tak to je síla. V každým případě díky za tip, v létě se tam třeba zajdu podívat,“ dodala jsem. Jeho poslední komentář jsem tak trochu nepochopila. „Hmm, být dobrý lovec je spíš luxus. Nemuset spoléhat na jiné tuláky. Já na to bohužel schopnosti nemám, nebylo mi od narození dáno. Ale tak, má to i své plusy. Díky tomu se seznámím se zajímavými vlky a procestuju světa kus,“ prohodila jsem. Ostatně jako vše mělo své plusy i mínusy. "Ale takový silák to nikdy nepochopí," zažertovala jsem.

Říční eso (přes Zubří vysočinu) >>

Vlk to evidentně myslel vážně, a tak jsem vůbec neprotestovala. Už od pohledu jsem musela vypadat dost zoufale. Kostra potáhlá kůží, kožich na mě prakticky jen vysel. Byl sice hezky zbarvený, ale to můj bídný stav moc dobře nemaskovalo. Třeba se někdo z té jeho smečky fakt slituje a věnuje nám něco na jídlo. A jestli ne, jsou to celkem bídáci. Pomalým krokem jsme vykročili opět směrem na jih, tentokrát za trochu lepších podmínek, než s Ev. Celkem mě zajímalo, kde ta jeho smečka je, protože pokud je fakt daleko, zpátky ho do úkrytu asi nepotáhnu. Bude mu muset stačit, že mu s tím jeho podfukem pomůžu. Tentokrát se o konverzaci pokusil on. „Dobrý nápad,“ pokývala jsem souhlasně. „Jmenuji se Dipsi. Na Galillirei se pobývám dvě roční období, původem pocházím z končin, kde byly krásné rozlehlé pláže a divoké mořské vlny. Byla jsem členkou jedné větší smečky, ve které jsem se bohužel dlouho neohřála,“ představila jsem se. „Ovládám magii myšlenek, ale zas tak ji netrénuji, abych se ti vkradla do hlavy, takže se bát nemusíš,“ zazubila jsem se kulišácky. Byla to celkem škoda, protože by mi to o dost ulehčilo život. „Magii bych používala asi často, kdybych na ni měla energii. Patřím mezi vlky s opravdu mizernou imunitou a žalostnou kondičkou, takže spoléhám především na štědrost jiných. Veškerou energii si tak musím šetřit na cesty, které mají většinou cíl stejný. Společnost a potrava. Na magii pak už moc energie nezůstává,“ svěřila jsem se mu, protože a) si tak získám jeho důvěru, b) ho už poté nikdy nepotkám, takže je jedno, co vše mu sdělím a c) bude brát ohledy na to, že se mnou fakt nemůže utíkat jako s větrem o závod. „Jinak zbožňuji moře, které mi připomíná domov, deštivé dny trávené v úkrytu a slunění za teplých jarních dnů,“ dodala jsem nakonec. „Teď ty,“ dloubla jsem do něj jemně čumákem a přátelsky se zazubila.

Březina (přes Vřesoviště) >>

Žral mi to jak s navijákem a já se musela jen potutelně culit. Proč většina chlapů zabírala na lichotky a podlézání? To byli fakt tak zoufalí po pozornosti, že si z lichotky mladý kočky sednou na zadek? Bylo to celkem komické. „Ostatní pak nebudou mít vůbec šanci,“ kouzelně jsem se zazubila a nasadila takový ten výraz plný úžasu, které mají šílené fanynky. Nezapomněla jsem k tomu přidat i nadšené plácání ocáskem a kdyby to bylo možné, očka bych měla plná jiskřiček.
Můj návrh na snídani byl sice poměrně rychle zamítnut, přišel ale s lepší nabídkou. Získal si tak mou naprostou pozornost. „Oh, ty máš takové kontakty? No páni,“ uculila jsem se. „To nemohu odmítnout, velmi ráda ti budu dělat společnost,“ sladce jsem se usmála a vyslechla si jeho podmínky. Znělo to spíš, jako by se snažil přijít s výmluvou, abych se s ním dala dohromady, než plánem jak dostat kus žvance, ale co by ne? „Ano, drahý,“ zamrkala jsem laškovně a ihned se vžila do té role, kterou pro nás měl vymyšlenou. „Tak můžeme rovnou vyrazit,“ pobídla jsem ho, jelikož už mi žaludek naříkal a nepříjemně se svíral. Už abych ho měla zase plný.

Vlk z mé návštěvy nebyl nijak rozhozený, což bylo fajn. Ocáskem jsem začala trochu vrtět, na znamení přátelských úmyslů. Výraz jsem měla spíš mazané lišky, která ví, co dělá. „Takový silák jako ty se v tom případě nemá čeho bát,“ zavrněla jsem a zamžourala. Hraje mi do karet, kulíšek. Jeho další poznámka byla evidentně nahraná, jelikož i mrknutí nedal moc práce. Ale tak, kdo odmítne vyhřátý pelech v tak mizerném počasí? Nikdo. „Oh, no k zahození rozhodně nejsi, co by ne. Pokud mě ovšem nejdřív pozveš na snídani,“ naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, jestli bude souhlasit. Když si před pár momenty hrál na siláka, jednoho nebohého ptáčka snad ulovit zvládne. Ti naštěstí na rozdíl od vysoké nefrnkli za lepšími vyhlídkami.

<< Úkryt

Jen co jsem se vysápala ven, vztekle jsem se rozhlížela, kam se ta hnědá blbka poděla. A ona asi vzala nohy na ramena, protože jsem ji nikde neviděla. Skvělý, takže jsem sem lezla úplně zbytečně, došlo mi a já si jen otráveně povzdychla. Sněhu tu bylo prakticky stejně, vzduch byl ale podstatně lepší a přestože dál sněžilo. Jaro se pomalu blížilo a já se nemohla dočkat. Když už tu mám ale možnost se bez práce napít, využiju toho. A tak jsem do tlamy začala nabírat sníh, který konečně nebyl úplně zmrzlý. Byl spíš jak prášek a na jazyku tál téměř ihned. Muselo být opravdu nad nulou.
Neměla by být Ev už zpět? Dávno? Vždyť už bude jaro a ona furt nikde, zamračila jsem se nad tím uvědoměním. Možná bych ji měla zkusit najít. Gallirea přece nemůže být tak velká, ne? Pomalu jsem se rozešla dál lesem, sníh mi vrzal pod tlapami a já se rozhlížela, jestli její šedý kožich náhodou někde nezahlédnu. Místo toho jsem narazila na spícího černého samce, který si ustlal v důlku mezi stromy. „Dobré ráno,“ upozornila jsem na sebe medově sladkým hláskem a usadila se s ocáskem obmotaným kolem tlap. „Koukám, že nouze o úkryt je velká,“ pronesla jsem zamyšleně a pohlédla k nebi, z kterého se líně snášely vločky. „Pokud chceš, mohu ti dočasně nabídnout můj úkryt. Je sice menší, ale stále vyhřátý,“ nabídla jsem se a laškovně zamrkala. Bylo mi ukradený, že je cizí. Ev se na mě vybodla a mně zase mrzly tlapy, takže trocha mazlení nikoho nezabije. A třeba mi za tuhle nabídku i něco uloví. Na první pohled jsem byla kos a kůže.

<< Les pod horizontem

Celá unavená jsem si zalezla do úkrytu, který jsem nedávno s Ev objevila, schoulila se do klubíčka a snažila se sama sebe co nejrychleji zahřát. Byla jsem z té chvilky na vzduchu úplně promrzlá a celá jsem se divoce klepala zimou. Bylo to tak nesmírně otravné! Když se mi ale podařilo v úkrytu vzduch trochu vydýchat a zahřát, konečně mi bylo lépe a já bezstarostně usnula. Nemám tušení, jak dlouho jsem spala, ale bylo to poměrně dlouho. Vzbudila mě až nálož sněhu přímo na čumák. Celá jsem sebou cukla a zděšeně hýkla. „Co to k*rva?“ zalapala jsem po dechu a zamrkala rychle očima, jestli se mi to jen nezná. „No počkej, až se mi dostaneš pod tlapy ty malá furie,“ soptila jsem, jen co jsem zahlédla hnědé tlapy přímo před úkrytem. Celá naježená jsem se začala sápat ven s cílem eliminovat tohohle rušiče zimní pohody. Závistivec jeden podělanej. Najdi si vlastní strom. Jako by jich tady nebyla fůra.

Les pod horizontem >>

|| Loterie 9 ||

„A hlavně se z nich každej posere, najednou na tobě nikomu nezáleží. Jako upřímně, nevidím jediný důvod si prcky pořizovat. Jen to řve, kadí a všechno kazí,“ protočila jsem očima. Ale její poznámka byla pravdivá. „Tady takový pobíhají? Drsný. Jako věřila bych, že rodiče tohoto typu existují, ale že se tu tyhle porouchaný vlčata zdržují…“ Jako dávalo to smysl. Magická země přitahuje vlky, kteří touží po lepším životě. Proč ne i vlčata? Instinkt zavelí a vlčata se batolí přímo k místu, které pro ně představuje lepší budoucnost. A jestli tu fakt mají poloboha se jménem Život, třeba právě on je sem táhne. Jen to je děsně podivný. „Ne, že bych takových služeb využila, ale určitě je to lepší volba. Projít si březostí, porodem, kojením... No fakt ne, děkuji,“ pokrčila jsem rameny. Ne že bych měla zrovna bůh ví jakou figuru, ale i to co jsem měla jsem si nehodlala těmi parazity kazit.
Řeč se stočila k našemu zachránci světa a mou domněnku mi Ev potvrdila. „Heh, typické,“ zazubila jsem se. Samci se z každého malého úspěchu cítili jak spasitelé světa a čekali, že se z nich budou ostatní stavět na hlavy. Bylo to až komické. „No rozhodně by mu přenechal alfa post, protože kdo lepší by mohl vést smečku, než spasitel světa Nori?“ ušklíbla jsem se. „Musíme jít vymáhat nějaké procento odměny, když jsme mu zařídili pohodlný zbytek života. Byly bychom tupé, kdybychom to alespoň nezkusily. A co víc, i my jsme velké spasitelky světa! Třeba se nám vlci pohrnou k nohám a budou nás do konce našich životů obskakovat,“ zasněně jsem mlaskla, ale vše jsem myslela ze srandy. Ale upřímně? Nechala bych si to líbit. A jak ráda!
Pomalu jsme se rozešly a Ev zamířila do vedlejšího lesa, kam jsem ji ochotně následovala. Zima ale přituhovala, obloha se celá zatáhla a vítr byl tak nesnesitelný, že jsem měla pocit, že mi z toho drkotání snad vypadají všechny zuby z tlamy. Vločky, které snad byly teď kusy ledu, se zarývaly až pod kůži. Na její slova jsem pouze přikývla, zatla zuby a pokračovala dál. Musela jsem to vydržet. „On? Ten je dobrý leda tak na balení vlčit a i ty si z něj na zadek nesednou,“ broukla jsem. Jeho historky o mafii zněly věrohodně, no jeho jsem si do toho jeho příběhu úplně zasadit nedokázala. „Já ani pořádně nevím, co všechno mají mafiáni na starost. Ale bylo by fajn být pěknou partnerkou nějakýho velkýho mafiánskýho bosse. Všichni by mě jen obdivovali, nic si nedovolili, měla bych nějaký pěkný úkryt, jídla kolik bych jen chtěla a život by byl fajn,“ uculila jsem se. Neznělo to vůbec špatně. „Ty?“ otočila jsem dotaz na ni. Její odpověď bude určitě stokrát zajímavější. Cesta se mi ale začínala zdát být až nekonečná. Nakonec jsem to nevydržela, zastavila a zoufale koukla na Ev. „Ev? Já- já už asi dál jít nezvládnu. Je tu až moc velká zima a já na to asi úplně stavěná nejsem. Nechtěla by ses vrátit?“ optala jsem se, ale přišlo mi, že ona se jen tak takovým počasím nenechá zastrašit. „Nebo jestli se mnou nechceš, mohla bys to jen rychle voběhnout, jestli tu náhodou někde v okolí není lepší úkryt a já bych na tebe zatím počkala v tom původním?“ navrhla jsem. Fakt jsem ji nechtěla opouštět, chtěla jsem být s ní. Ale tohle počasí na mě bylo moc. „Víš, kde mě najít,“ pousmála jsem se na ni, olízla ji rychle čumák, otočila se na místě a vykročila dlouhými kroky zpět. Hlavně se co nejrychleji schovat.

Úkryt >>

|| Loterie 8 ||

Líbilo se mi, jak byla Ev se vším na mé straně. Bylo fajn vidět, že to někdo vidí stejně, nebo se mě minimálně zastává. „No přesně. Když nepočítali s tím, že děcka žerou, neměli si mě vůbec pořizovat a měli by svatej klid. Já bych třeba do děcek nešla, ani kdybych do toho byla nucená. A umím si to přiznat. Nemusím to zkoušet a pak být celá překvapená, že tohle jsem vlastně nechtěla,“ nakrčila jsem naštvaně nos. Dobrá, možná že se vším ostatním počítali a až moc jim to zazlívám, ale notak. Kam se poděla rodičovská láska? Když proti mně byla celá smečka? Ta platí jen když se jim hodí? Pche.
„Nori? Koukám, že má dost přehled,“ pokývala jsem na projevení obdivu. „Myslíš, že se s tím darováním moči k záchraně světa teď chlubí každýmu?“ napadlo mě a já se neubránila uchechtnutí. Upřímně, nevím, jestli bych na jeho byla hrdá, nebo se propadala hanbou. Ale z jeho vystupování před vlčetem se zdálo, že to snad považoval za svůj celoživotní cíl. „Ale je cool, že víš, kde ho případně hledat,“ dodala jsem.
Po zahnání žízně padl návrh, že bychom se mohly trochu projít. A přestože jsem se sebevíc chtěla zase zahřát, měla pravdu. Už by nás odtamtud nikdo nedostal. „Chmm, máš pravdu,“ pokývala jsem hlavou. Dokonce mě nalákala představou mršiny. „Ooo, nedělej mi falešné naděje. Pro tu bych snad i kus popoběhla,“ zasmála jsem se. „Ale fakt, tak dlouho jsem snad nikdy nežrala. Tady jsou zimy koukám dost bídný,“ dodala jsem už trochu vážněji a vydala se dál do lesa, protože zůstat tu ještě chvíli na místě stát, přimrznou mi tlapy k zemi a máme po výletu. „Jednorožce už nechci ani cítit,“ zazubila jsem se. „I když to duhový maso bych si fakt dala. Stejně je fakt p*del, že nám to malej mafián sežral.“

|| Loterie 7 ||

<< Úkryt

Aaaha, takže si byla s jedním z bratrů bližší, než s ostatními. Asi nějaký ty křivdy a výčitky byly v každé rodině. Ale tak, měla aspoň toho jednoho, na kterýho se mohla spolehnout. Ti moji se o mě nezajímali, ani když jsem odcházela. Banda blbců, fakt. „Vybodni se na ně, nestojí ti za to. Ať si klidně žijou nudnej život, tebe tím omezovat už nemusí,“ dloubla jsem do jí čumákem a povzbudivě se na ni usmála. Nezdála se mi moc podrážděná, ale malý náznak, že ji to štve, tam prostě byl.
Téma se stočilo na mé zkušenosti se smečkou a zdálo se, že i v tomto ohledu mi rozumí. Ba se i divila, co měli za problém. „Že?!“ vystartovala mi hlava vzhůru a třeštila jsem oči, div mi nevypadly. Konečně někdo! „Mají ode mě pokoj, což sami chtěli a ještě jsou nasraný, že se vracím. Tak to si fakt můžou políbit p*del,“ odfrkla jsem si a naštvaně pleskla o zem ocasem. Bídáci, vůbec si mě nezasloužili. Je dobře, že jsem vypadla. A vůbec, nechápu co na tom místě rodiče a sourozenci viděli. Stálo to tam za nic. „Údajně se jim nelíbilo, že tam chodím jak na dovolenou, s ničím nepomůžu, nažeru se a vypadnu. Dělali, jako bych jim vyžírala zásoby. No chápeš to? Tahle kost a kůže je ohrožovala tím, že si jednou za měsíc přišla sežrat půlku malýho zajíce,“ ušklíbla jsem se kysele.
A byli jsme zpět u jejího bráchy. Bylo hezký, jak nám témata pěkně navazovala a já se díky tomu zas trochu zklidnila. „Hmm, to by mohlo být fajn. Tušíš, kde by se mohl poflakovat?“ natočila jsem hlavu na stranu. Zajímalo by mě taky, kde se to dozvěděla, ale já osobně bych toho stejně nevyužila. Mě ti moji byli u zadku. Mohli by se toulat klidně přímo před úkrytem a vůbec by mě to nerozhodilo. To už bych se s největší pravděpodobností spíš sebrala a vypadla někam dál od nich. Jen co jsem se jí ale pochlubila s mými dost nezajímavými zkušenostmi z cestování, ujistila mě, že by to s jedním vlkem byla stejně hrozná nuda. A měla pravdu. Tahat se furt s tím stejným by bylo brzo otravný. Po chvilce je přestane obskakování a mazlení bavit, začnou být mrzutí, protivní a to já nemám za potřebí. I když mě začínání nanovo mnohdy fakt děsilo, protože to představovalo velkou nejistotu. „Hmm, to jo,“ pokývala jsem hlavou.
Jen co jsme se obě vysoukaly z mrňavého úkrytu, ledový vítr o sobě dal velmi rychle znát. Už teď mi chybí teploučko, zadrkotala jsem zubama a celá se otřásla. „Hrůza,“ zabrblala jsem, stáhla hlavu k zemi a nabrala si do tlamy sníh, který se mi velmi rychle začal rozpouštět na jazyce. Ten jsem polkla a znova to několikrát zopakovala, dokud jsem žízeň definitivně nezahnala. „Copak podnikneme teď? Chtěla by ses ještě chvíli nahřívat, nebo se zkusíme někam projít?“ optala jsem se a doufala, že to za mě rozhodne.